---------------------------Naslouchej svému tělu---------------------

Predátor run Plzeň 2017

3. května 2017 v 13:19 | Šnek |  Ostatní
Je sobota 27.4.2017. Spolu se Slimčou a syny Petrem a Radimem se stavíme na trať pro nás neznámého závodu Predátor Run Plzeň 2017. Počáteční obavy postupem času vystřídalo spíše těšení. Jen trochu nám kalilo radost Slimčovo zranění na patě, moje jen napůl funkční ramena, nedoléčené zápěstí a pak také absence Péťova tréninku. Takže vlastně jediný plně funkční byl Radim. Já jsem si obě ramena zatejpoval, stejně tak jako zápěstí. Moc to nepomůže, ale trochu ano a je to taky psychologická pomoc v tom, že má člověk pocit, že je trochu chráněný.
V depu 2015 se scházíme již před jedenáctou hodinou a s téměř posvátnou úctou zíráme na světovou premiéru závěrečné překážky, která se tyčí téměř do tmavých mraků. Ufff.
Na videu vypadala mírumilovněji. Tuto překážku zbudovali inovativní pořadatelé až těsně před závodem, jako příjemné překvapení pro závodníky. Když jsme chvíli sledovali, jak někteří po jejím mokrém a lehce zabahněném povrchu kloužou zpět dolů do propadliště, byla v nás trochu malá dušička…
Radši jsme se šli převléknout. Podporu nám dělala Radimova partnerka Kamča a pes Moula, který se z neznámých důvodů závodu nechtěl zúčastnit.
Při vystrojování se na závod jsme zjistili, že Péťa ztratil čip! Bylo to tím, že při prezentaci jsme dostali naoko zalepené obálky, ze kterých se však při manipulaci všechno sypalo. Mě třeba z ní vypadly všechny čtyři zavírací špendlíky na připevnění čísla. Když jsem to zjistil, začal mi je Slimča ochotně sbírat. Hned bylo znát, že podobný problém mělo více lidí, protože během okamžiku mi kamarád těch špendlíků podával 7. Za chvíli bych je mohl prodávat. Péťa naštěstí dostal čip jiný, takže mu ve startu už nic nebránilo. Startovalo se v devíti vlnách, přičemž každá měla cca 250 sportovců. Začínalo se v 9:00 skupinou Elite ve které z našich známých velmi úspěšně bodoval Michal Fehér, nevím jestli on sám byl spokojen, ale z našeho pohledu je umístění v první stovce a čas pod 56 minut výkon z říše snů. Naše sedmá vlna startovala ve 12:00, takže jsme si ještě stihli natočit velmi emotivní atmosféru startu v 11:30. Fakt působivé!
Ale pojďme k věci. Oblečení do úschovny a už se necháváme zavřít do startovací haly ze které je jen jediná cesta a to sice pod těmi obrovskými rolovacími vraty, které se za ohlušujícího řevu z reproduktorů nadzvednou, aby zase vzápětí klesly zpět. Ještě jednou nás takhle vydráždí, aby napotřetí vyletěly vzhůru a vybídly tak rozvášněný dav závodníků k zběsilému úprku do světa.
Abychom nebyli příliš dlouho suší, po pár metrech nás jeden z všudy přítomných predátorů (mimochodem, měli moc pěkné masky) vydatně pokropil ledovou vodou z hasičské hadice. Slimča se chytře schoval za mě, takže z tohoto prvního střetu vyvázl jako sucharda, ale mě ta trocha vody nevadila. Ostatně brzy čeká řeka, tak o nic nejde. Běžíme jen pár set metrů a už je tu první překážka. Prolézáme dírami ve zdi, což pochopitelně není nic těžkého. Záhy se nám však cestu přehradí autobus. Snad ho nebudeme muset přelézat, mihne se mi hlavou… Naštěstí ne. Stačí ho jen podlézt.
Bohužel v zápalu boje zapomínám na jedno moje důležité zdravotní pravidlo. A to je to, že na svoje jinak v podstatě zdravé pravé koleno si nikdy nesmím kleknout na tvrdou podložku. Auuu! No co už naděláš. Trochu paralyzovaný spíše psychicky než fyzicky vědomím, že jsme se svou blbostí hned na začátku trasy sám omezil. Byl jsem však přesvědčen, že koleno vydrží snad až do konce. Dokonce při běhu mi to následně nevadilo prakticky vůbec, ale na některých překážkách bylo znát, že se musím odrážet z levé nohy. To se projevilo hned v nejbližších desítkách metrů. Následovaly totiž kabelové špulky, a nebo alternativa trubkové hrazdy. Já jsem si nevím proč, vybral ty těžší špulky. První pokus se mi nezdařil stejně jako Slimčovi. Moji kluci šli rozumně přes ty hrazdy a bez zdržení pokračovali vpřed (to jsem ale zjistil až později). Druhý pokus a opět nezdar! Sakra. Taková blbost a tak mě zdrží?! Hurá! Slimčovi to teď vyšlo. Už se rozbíhám, aby mi pomohl nahoru, jak to dělá většina ostatních, ale co to dělá?! On seskočil dolů… Byl zmatený jako želva. Svou chybu si uvědomil, až když se dotkl země. Zastavil jsem tak rozběh a mezitím mi špulku ucpala skupina asi pěti holek, které zkoušely, jak vlastně takové zařízení vypadá z blízka. Čekání bylo nekonečné. Když překážku konečně uvolnily, dostal jsem se vzájemnou pomocí cizího závodníka konečně nahoru, překonal dvě nízké stěnové překážky a mohl se připojit k netrpělivě čekajícímu Slimčovi. Na takovej blbosti a já jsem tady možná nechal 4-5 minut. Z celé vlny jsme byli skoro poslední, protože většina šla přes ty lehčí hrazdy. Kdybychom používali hlavu a pomohli si, tak bychom překážku oba překonali napoprvé a ztratili sotva několik sekund. Ale to je spíš moje chyba. Kamarád byl z akce vyjukaný více, takže se na něj vůbec nemohu zlobit. Ale co. Stejně jsme si před závodem řekli, že nebude žádné honění času, ale že si chceme hlavně závod v pohodě a ve zdraví užít. Lezení v Alpských stěnách se mi totiž nezadržitelně blíží a nerad bych dopadl jako vloni, kdy jsem musel tři horské dovolené ze zdravotních důvodů zrušit. Bez rukou se totiž po skalách leze dost špatně…
Po cca půl kilometru se nám do cesty staví další nepřítel. Zhruba 2,15-2,30 m vysoká betonová zeď.
Když se k ní blížíme, už z dálky hledám nějaké stupy, či alespoň tenké lanko. Nic. Nikde nic! Kdyby šlo o život, tak se člověk pořádně rozeběhne, mohutný odraz, předloktím se zachytí na horní straně betonu, ale jak by vypadaly ty sedřené ruce?! To se mi fakt nechce.

Naštěstí tentokrát máme hlavy na krku a tak mi po vzoru ostatních dělá Slimča stoličku a já se tak mohu téměř ladně vyhoupnout vzhůru. Horší je vytáhnout ho nahoru. První pokus se nedaří. Při druhém ho taháme ve dvou a je nahoře hned. Tak šup, šup… Zase ale zdržuji, protože páníček si usmyslel, že musí na malou. Jsem hroznej, já vím, ale nebereme tuhle akci vysloveně závodně, tak co si dělat násilí… Pro mě je to během posledních 8 dnů již třetí závod a vzhledem k tomu, že ty dva před tím bylo naplno, tak je rozumné pojmout tento s rezervou.
Následuje poměrně dlouhá běžecká pasáž, což si oba užíváme. Běžíme takovým tím rovnoměrným, uvolněným tempem, při kterém si bez zadýchávání můžeme povídat. Kamarádova pata a dlouhý tréninkový výpadek by nám stejně neumožňovaly běžet o moc rychleji a po zkušenosti z prvních překážek jsme se rozhodli, že strávíme většinu závodu spolu. Trasa se kroutí všelijak centrem Plzně. I když nemakáme, tak naše tempo je výrazně vyšší než těch, kteří se pohybují v našem okolí. Jen té dlažby kdyby nebylo tolik… Trochu v nadsázce mi připadalo, že jsme přeběhli snad všechny kočičí hlavy ve městě. Ale už se stáčíme k první divácky vděčné překážce! Vodní skluzavka z nábřeží do Radbuzy.
Je dlouhá 15 m. O tom že bych využil hendikep vůbec neuvažuji, protože skluzavky mám rád a studená voda mi nevadí. Nahoře se sice trochu zdržím, protože nechci sjíždět ve skupině, aby mě někdo nepokopal, ale za chvíli jsem dole. Jelo to nádherně. Jak jsem těžký, tak mě to od skluzavky hodilo pořádně daleko. Překvapilo mě, že chlad vody není zdaleka tak silný, jak jsem očekával. Měla prý 9°C a když to maličko přeženu, dotyk s ní byl skoro osvěžující. Vody je ale hodně, takže když si chci v jindy mělké řece stoupnout, tak se zase potopím. No jo no. Jít se nedá. Musím kraulovat. Doplavu k člunu, kde dostanu náramek predátora jako potvrzení o splnění překážky a plavu ke břehu. Proud je opravdu silný, takže musím zabrat. Slimča mi podává ruku, ale nepotřebuji ji, takže radši pomůže potřebnějším. Jsem venku a je tady plazení pod ostnatým drátem. První vlny tady měly ještě trávu, ale teď po třech a půl hodinách bojů už je tu hlavně mazlavé bláto. Hnus. Zlatá voda.
Tady jsme ale konečně dohnali syny. Přiznávám, že se mi dost ulevilo, protože jsem vůbec netušil, jestli někde náhodou neuvízli, nebo se jim něco nestalo. Teprve nyní mi totiž řekli, že tu překážku, kde jsem se tak zdržel, překonali velmi rychle. Úkol jsme splnili, ale byli jsme jako čuňata zvící! Jen v rychlosti opláchnu boty ve vodě, aby na překážkách neklouzaly a protože nechci zase zdržovat, běžíme hned dál. Stejně by se mělo ještě jednou plavat, tak se spláchneme při úkolu. To jsem však netušil, že druhé plavání bohužel už nebude…
Opět čeká delší běžecká pasáž, při které se mi koleno opět srovná, leč bohužel Slimča stále více naříká na to své zranění. I tak pořád běžíme relativně rychle. Centrem se znovu obracíme do Štruncáků, kde zdoláváme překážky skejťácké. Následuje pivovar, na jehož nádvoří místo zrzavého moku dostáváme do rukou přepravku se dvěma poloplnými sudy piva, se kterou musíme dvakrát vstát z dřepu. To nás nijak nezdrží.
Vybíháme lávkou k dAngelu, probíháme podchodem u Tesca a hop na nějakou pěšinu s kopřivami. Když vyběhneme na nábřeží, zdravíme povzbuzující Kamču a svižně uháníme na prostranství U Ježíška. Tady čeká vysoká hrazda, kterou když překonáš, běžíš dál, a nebo hrazda nižší, kterou když překonáš, musíš za ní zdolat 3 metry vysokou šikmou stěnu.
Neváhám ani chvilku. Obtočím se kolem té nízké, vyšvihnu se na stěnu a skáču dolů. Slimča měl bohužel velké oči a tak nejprve vyčerpal dva neplatné pokusy na té vysoké, než se pokorně vrátil na tu nízkou. Pomůžu mezitím nějakým holkám přes stěnu a povzbuzuji kamaráda. Bohužel první pokus na šikmé je nezdařený… Při druhém mu pomáhám, ale možná už to ani nepotřeboval. Na vrcholu trochu váhá kvůli závrati, ale už zase běžíme vstříc novým dobrodružstvím. Opět předbíháme lidi, které už jsme předbíhali, ale na překážkách na ně ztratili. Nás to však netrápí, protože hledíme vpřed.
Nevyzpytatelná cesta osudu nás zavede do staré papírny. Tady čeká ta stěna, která mě při Vánočním tréninku tak pozlobila.
Sice jsem ji tenkrát při obou svých pokusech zdolal, ale od té doby s těmi rameny pořád něco mám. Rozhoduji se rychle. Beru alternativní trest. A Slimča taky. Musíme na vyznačeném okruhu dělat angličáky. Překonání stěny by zabralo několik vteřin, zatímco při této alternativně zabijeme tak dvě minuty. Ale tak je to správné. Trest musí být časově nevýhodnější než regulérní překážka. Stěnu bych určitě překonal i potřetí, ale fakt jsem nechtěl riskovat zdravotní újmu a ve výsledku jsem rád, že tentokrát jsem nepodlehl závodnickému nadšení a že mi v hlavě zvítězil rozum. Odběhneme pár kroků a je tu další problém. Tři metry vysoký plechový kontejner. Pomůžeme si a zdoláváme ho snadno, ale neumím si představit, jak bych ho zdolával sám. Slimča na hraně ztratil rovnováhu a předvedl nechtěně solidní salto.
Naštěstí nespadl dolů na beton, ale dovnitř do molitanů, kde jen doslova o pikosekundu minul nic netušící křehkou běžkyni, které by v případě zásahu pořádně pocuchal kosti v těle. Přebrodíme molitany a na druhé straně skáčeme dolů. A hned je tu jakási vejčitá konstrukce, která má ve stranách umístěné hrazdy, po kterých se musí přeručkovat do vrcholu, kde se zazvoní na zvoneček. To vše bez opory nohou. To je ještě horší než ta stěna. Sakra! To taky ani nesmím zkusit. A jaký je alternativní trest. Ty jo… Musíme zpátky a znovu překonávat ten kontejner… Je za námi a tak rychle pryč. Tahle hala se mi fakt vůbec nelíbila. Přebíháme papírenskou lávku a vida, konečně překážka, na kterou mé schopnosti stačí! Do cesty se nám postavila jen taková větší dřevěná bedna. Stačilo se jen shýbnout a proskočit.
A už se pomalu oklikou přibližujeme k hokejové hale. Na běh máme pořád energie více než dostatek. Vzhledem k tomu tempu zhruba stejně tolik, jako na začátku závodu. V hale musíme nejprve vyběhnout hledištěm dvakrát od "ledu" až nahoru a pak musíme jednou ranou hokejkou překonat míčkem predátora v brance. Moc místa tam není, ale mě se to daří! Čekám na Slimču a doufám, že bude také úspěšný… Ano, ano…Néééé… Míček mířil dobře, ale v poslední chvíli se stočil a jen se otřel o vnější tyčku. Slimča musí na trestné kolo. Zase dvakrát vyběhnout pod střechu. A spolu s ním jsou potrestáni i všichni v okolí. Vybíhám tak ze stadiónu úplně sám. Přede mnou ani za mnou ani ploutev. Teď nemělo už cenu čekat, protože do závěru už zbývalo sice jen pár set metrů, ale čekaly na něm tři nejtěžší překážky, u kterých bylo jisté, že se zase spojíme. V nějaké hale už v depu podlézám pod nízkým podiem. Nic těžkého, ale nebaví mě to. Pak skáču z tří metrového kontejneru na žíněnku a již ve skoku pokukuji, cože se mi to vztyčilo přes cestu… Hmmm… Zase něco na ruce. 3,5 metrů vysoká stěna, na kterou si sice můžeš pomoci lanem, ale tyhle výškovky mi prostě nesedí. Zkusit to ale musím.
Chytím lano, zapřu se nohama a ono to jde! Kupodivu. Na hoře jsem ve chvilce, pustím se lana, chytím se hřebenového trámu a chystám se ladně vyhoupnout nahoru. Záhy se bohužel ukázalo, že jsem se pustil příliš brzy a k tomu abych se mohl rozkročmo posadit ve výšce, tak musím vynaložit pořádné úsilí. To jsem ale blbka. No chybí zkušenosti s překážkami, to je jasné. Teprve teď koukám, jak pokračovat dál a s nelibostí zjišťuji, že stejně jak jsem se dostal nahoru, tak musím obdobným způsobem dolů. Zároveň si s překvapením uvědomuji, že ta závrať, se kterou jsem si myslel, že jsem se už vypořádal, nezmizela tak úplně. Poněkud se tady nahoře bojím. Mezitím přibíhá Slimča. Když ho vykáží z části pro ženy (měly tam udělané stupínky), začíná se snažit v části mužské. Já se mezitím těžce odhodlávám k sestupu. Trochu krkolomné a na pohled určitě směšné, ale s pomocí odřených kolen a kloubů se dolů dostávám. Druhé stěna už má stupínky pro všechny, takže ji překonávám snadno. Hned vzápětí je tu další problém. Přelézt ručkováním po laně a kruzích vzdálenost cca 10 metrů.
Tak to zase nemůžu ani zkusit (Celkově jsem tak na třech překážkách musel přijmout alternativní trest). Místo toho zase musím na zem a lézt pod maskáčovou sítí. Alespoň že mě tentokrát ostnatý drát nerýpe do prdelky… Slimče leze chvíli za mnou. Na stěně se tak dlouho vytrápil, že se pořadatelé nad ním slitovali a poslali ho bez trestu dál.
No a teď to přijde. Poslední, dvacátá překážka. Překážka největší, nejvyzývavější, nejnovější, nejatraktivnější a nevím co ještě nej… Tady se ani nenamáhám zjišťovat, jaký je alternativní trest, protože tuhle chci určitě zdolat. Trochu se jí sice bojím, ale o to více mě přitahuje. Ale ta výška…


Rozbíhám se trochu váhavě, běžím, vybíhám, blížím se k vrcholu… A nic. Když už jsem prosebně natahoval ruce k nebi, jestli mě někdo z hřebene pomůže, tak, jak většině ostatních, tak tam zrovna nikdo ochotný nebyl. Dolů to ještě zvládám jakž takž po nohách. Sakriš…
Následuje Slimča. Běží odvážněji než já a hlavně nahoře ho čekají dva páry ochotných rukou. To jó! Ten se má!! Ale je skvělé, že jeden z nás už je nahoře. Třeba mi teď pomůže. Rozbíhám se tedy důvěřivě podruhé, ale ouha. Slimča nedává pozor a opájí se radostí. Mávám na něj a volám a konečně spatřil, jak se pachtím. Místo abych se snažil nabrat rychlost, tak jsem se věnoval halekání a tento pokus byl předem odsouzený k zániku. Sice jsme se na chvíli chytli za konečky prstů na jedné ruce, ale to bylo málo. Po dvou vteřinách znehybnění se jako mrtvé tělo po boku řítím dolů… Sakra! Sakra!! Musím se vydýchat, soustředit, očistit boty od bahna… Nesmíš se bát blbče! Nic se Ti nestane a cesta do cíle vede jen horem!! Tak přestaň šaškovat a jdi do toho naplno!! Naplno!!! Proběhlo mi hlavou.
Tak jo! Odhrábl jsem pravou nohou jako býk, zvednul pravou ruku na znamení připravenosti jako gymnasta (aby mě Slimča registroval) a vyrazil vstříc Velké Vlně! Tentokrát jsem měl konečně pořádnou rychlost. Běžím, běžím, vlna se překlápí a já upírám pohled jen na tu horní hranu, kde toužím se rozplácnout, ještě jeden krok a… Před obličejem mi máchnou dvě cizí paže. Instinktivně se jich zachytím a lehce se vyhoupnu nahoru. Tentokrát už jsem je myslím nepotřeboval a spíše mi sloužily k tomu, abych v té rychlosti, jakou jsem měl, nepřepadl přes druhou stranu překážky... Ale i tak díky za snahu. Se Slimčou se nahoře naposledy rozhlédneme a v poklidu lezeme dolů.
Cílem procházíme krokem a ve společném objetí. I přesto však má Slimča čas o 2,4 sekundy horší čas než já. Nepochopitelné. Buď táhnul čip za sebou na provázku, a nebo nevím… Je to ale fuk. Jen mě to zarazilo.
Dostáváme pěknou medaili a jdeme se odsunout někam bokem. Teď když jsme v cíli, začínám hned myslet na moje kluky. Ale dříve, než jsem se trochu rozkoukal, už je Radim taky v cíli. Ztratil na nás jen pár minut. To je příjemné překvapení. Navíc se dozvídáme, že Petr už je v sektoru závěrečných překážek. Sice se prý tam trochu trápí, ale jinak je v pořádku. Nakonec doráží do cíle později, ale se ctí a Velkou vlnu překonal na první pokus.
Myslím, že se nám všem závod líbil a jsme rádi, že jsme si to zkusili.
A co dál? Slimče se rezolutně rozhodl, že nic podobného už zkoušet nebude. Radim se už těší na srpnový závod, tentokrát asi i s Kamčou. Péťa se zatím nevyjádřil a pes Moula neříkal nic. A jak to bude se mnou zatím nevím. Jestli se mi podaří vyléčit tak, abych alespoň měsíc před závodem mohl naplno trénovat ruce, tak bych si určitě rád v srpnu další závod zkusil. Musím být ale připraven tak, abych byl schopen překonat všechny překážky a to zcela bez pomoci. Sice většina účastníků, které jsem mohl pozorovat překonává překážky s pomocí někoho jiného, což je zcela jistě jejich věc, protože každý to má nastaveno jinak. Mě osobně moje neschopnost vadí, a proto se zúčastňuji jen závodů, které jsem schopen kompletně zvládnout. Nejezdím na kole závody, kde jsou překážky nebo úseky, které neumím překonat v sedle, neběhám tratě, které nejsem schopný zdolat souvislým tempem, nehraju šachy, když nevidím na figurky atd… Takže ten pocit mojí slabosti bylo asi to jediné, co mi kalilo výborný pocit ze závodu, z naší skvělé skupiny, z výborné práce organizátorů, z publika atd…

Umístění tentokrát nebylo podstatné, ale pro pořádek. Bylo cca 2200 účastníků. Já jsem skončil 1177 v čase 1:34:35, Slimča 1178 1:34:38, Radim 1433 1:40:58, Petr 1875 2:04:01. Nejlepší čas 43:56 (to teda musel být úprk - smekám, klaním se a obdivuji),
nejpomalejší 2:58 (někdo to pojal ještě výletněji než my - i tady gratuluji. Z vlastní zkušenosti vím, že závodníci na konci startovního pole se musí často překonat více než vítězové). Drtivá většina účastníků byla do 40 let, přičemž největší skupina z nic do 30. V naší kategorii nad 50 let bylo zapsáno 25 lidí, dokončilo 22 a já stanul na pěkném 7. místě a Slimča těsně za mnou. Ono asi v našem věku už mají lidi rozum a dělají věci, odpovídající jejich šedinám… Závod byl dlouhý 11 kilometrů a na nich se tyčilo 20 překážek.
Příští týden nás se Slimčetem čeká cyklo kemp v Orlických horách a hned další víkend už mám zase běžecký terénní půlmaratón. Tak je pořád na co se těšit…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama