---------------------------Naslouchej svému tělu---------------------

Květen 2017

Běžecká desítka "Vaše liga"

30. května 2017 v 16:24 | Šnek |  Běh
Je úterý 30.5.2017, teploměr ukazuje 32°C a mě za hodinu a půl čeká závod v běhu na deset kilometrů v seriálu "Vaše liga". Že by se mi v téhle teplotě nějak extra chtělo, to tedy ne, ale jsem už přihlášen a běhat se má za každého počasí, tak co?! Takže jdu na to a uvidíme... Dneska ale rozhodně žádné osobáky padat nebudou a nejspíše ani nebudu atakovat čas z minulého měsíce na této trati, kdy jsem zaběhl závod za 51 minut...
No a je po všem! To bylo peklo!!
Už když jsem běžel ty necelé dva kilometry ke startu, říkal jsem si, že to asi fakt nebude dobré. Nohy ztuhlé z celodeního sezení při služební cestě v autě, vzduch jako z rozžhavené pece a celkově jsem se cítil hodně unavený. Proběhlo mi hlavou, že ten včerejší čtyřhodinový pobyt na Slunci mi na energii nepřidal, zvláště proto, že jeho součástí byl trénink na kole a téměř dvě hodiny na in-linech. No co už naděláš...
V prostoru registrace bylo ještě více lidí než minule (na desítku se odhodlalo cca 30 kousků) a k mé potěše jsem záhy uviděl i Slimču a Vašíka. Byli sice na kolech a běžet nechtěli (Vašík prý nemá dost natrénováno/má letos o cca 200 km více než já/ a Slimča je už druhý měsíc zraněn, takže běhat nemůže vůbec).
Po startu v 18.hodin jsem se snažil držet na chvostu závodnického pole, ale i ten ocas byl pro mě příliš rychlý. První půlkilometr tempo jen těsně nad 4 min/km a to by fakt nešlo. Nechávám chvost chvostem a zpomaluji. I tak mám první kilometr za 4:50! Třeba to půjde, prolétne mi šíleným mozkem...
Mezitím mě dohnal na kole Slimča, který se nezištně nabídl, že mě bude celý závod doprovázet! Je to příjmné zjištění. Alespoň si mám s kým povídat, když závodní pole je dávno pryč a trasa mi tak přecejen lépe ubíhá a to i přes to, že moje tempo se zvolna, ale stále zpomaluje.
Druhý km za 5:21, třetí 5:26, 5:42, 5:50, abych šestý už měl za rovných šest minut. Je jasné, že ani hranice 55 minut nebude reálná a proto v té děsné výhni, s počínajícími křečemi v břiše (což se mi nikdy nestává) vědomě zpomaluji ještě více a druhou polovinu závodu už běžím jen jako průměrně rychlý trénink. Zdraví mám jen jedno a abych se za každou cenu snažil podat maximální výkon mi v těchto podmínkách přišlo jako rouhání. Už jsem si jenom hlídal, abych probůh to neběžel přes hodinu, ale jinak jsme si spíše povídali se Slimčou, který zároveň pořizoval fotodokumentaci.


Cílem probíhám v čase 59:04! Průměrné tempo 5:53 min/km, průměrný tep 150/min s maximem 168.
Je to zároveň můj doufám nedostižný osobní rekord i když z opačného pólu, protože to je bezkonkurečně zdaleka nejpomalejší čas, jaký jsem za 12 let závodění na desítce zaznamenal! Když si vezmu, že před měsícem jsem na této trati běžel za 51 minut a byl jsem hodně rozmrzelý, tak co bych měl říkat nyní?! Při pohledu na ostatní závodníky v cíli jsem se za sebe dost styděl, protože i přesto, že jsem doběhl skoro poslední (za mnou skončily jen tři dívky), zdálo se mi že jsem nejvíc unavený...

Po závodě zase běžím ty dva km do práce (už jsem se nějak rozhýbal a pocitově mi to teď šlape lépe než při závodě. Možná i proto, že neběžím na Slunci. V práci se převléknu, sedám na kolo a jedu domů. Tam dorazím v půl deváté večer. Ufff. To byl ale dlouhý den...
No nezadařilo se. Nezadařilo. Ale vzhledem k tomu, že všechno zlé je pro něco dobré, hledal jsem to pozitivní i teď. Přinejmenším mě to konečně trochu zbrzdí. Poslední cca 4 akce se mi totiž hodně povedly v tom, že jsem běhal lépe než jsem očekával a tak jsem měl stále větší a větší chuť do tréninku. V řadě dnů jsem praktikoval dvoufázový trénink a byly případy, kdy jsem trénoval i třikrát denně! To by moje stárnoucí tělo nemohlo dlouho vydržet. Zkušenost z tohoto závodu mě zase vrátí na zem a připomene mi, že regenerace je minimálně stejně důležitá jako trénink samotný...


Krajský přebor v šachu

30. května 2017 v 16:17 | Šnek |  Šachy
V sobotu 27.5.2017 mi přišlo vhodné, zařadit do té smršti běžeckých závodů také něco klidnějšího. Tím relativně kllidnějším měl být přebor v šachových bleskovkách. Nahrávalo tomu i to, že se klání o přeborníka kraje konalo kousek od mého bydliště na Košutce. Nebylo tak co řešit.Celkem se nás sešlo 31. Bylo zde i hodně opravdu silných hráčů (Oba Turneři, Vašíček, Eretové...). Kromě ostřílených kozáků se tradičně účastnili i jujioři, kterým se právě v těchto rychlostních partií neobyčejně daří. Nedával jsem si žádné konkrétní cíle, ale tajně jsem doufal, že kdyby mi to obvzlášť šlo, tak bych mohl bojovat o první desítku. Leč když jsem po pěti kolech měl na kontě ušmudlané dva body, přestal jsem se o výsledek strachovat a hleděl si jen zbývajících kola alespoň herně užít. Možná i díky tomu jsem konečně zabral a uhrál pěkné 4 body ze šesti možných! Celkově jsem se tak umístil se šesti body na solidním 14.místě. Udělat takový výsedek v běhu, byl by to důvod k nelíčené radosti, ale že je to v šachách, tak to sice není až tak hrozné, ale zároveň i nic moc...

Pilsen trail - Letkovský půlmaratón

20. května 2017 v 22:05 | Šnek |  Běh
Tak je zase čas běhat. Je sobota 20.5.2017 a mě čeká běžecký půlmaratón v Letkově.
Z mě známých osobností se účastním opět sám. Trochu mě mrzí, že musím přijet kvůli prezentaci nejméně hodinu před startem, ale aspoň se výjimečně mohu pořádně rozcvičit. Proběhnu se v lese a řádně i protáhnu. Startuje nás jenom 46, takže umístění v první polovině rozhodně nehrozí, ale to mi vůbec nevadí. Mám svoje cíle. Tím hlavním je, abych udržel letošní sérii, kterou je pět dokončených půlmaratónů v pěti měsících a také bych rád dodržel tradici, že čas bude opět pod 2 hodiny. Bylo mi jasné, že tentokrát to bude nejtěžší. Závod se totiž odehrával v terénu a byly na ní tři významné kopce. Zhruba plná polovina tratě byla do kopce a ani jeden z nich nebyl snadný, o čemž svědčí i převýšení téměř 500 metrů!


Ale pojďme konečně startovat. Už jsem se nemohl dočkat.

Na startovní fotce jsem taky, ale musíš hledat vzadu. Na lebce mám modrý šátek...
Zpočátku se mi běží dost dobře, což je vzhledem k tomu, že jsem v posledních 4 týdnech běhal jen jednou až dvakrát týdně (spíše jednou) a porušoval i životosprávu, docela povzbudivé. Ale jen do té doby, než si uvědomím, že je to kvůli tomu, že běžíme prvních 1,5 km z kopce! A to tam bylo ještě zdržení, kdy se přeskakovala nějaká strouha a před ní se vytvořil špunt, u kterého jsem musel na chvíli úplně zastavit! Další lehké zdržení nastalo, když jsme probíhali nějakým kanálem.
Když jsme seběhli po cyklostezce ke složišti Božkov, začalo se záhy stoupat k Jandově skále.
A stoupák to byl pořádný. Délka cca 4,5 km a místy opravdu prďák! Připočtu-li náročný povrch (hodně kořenů a kamenů, místy bahno), tak nebylo divu, že můj rychlostní průměr se velmi záhy ustálil nad 7 min na km! No to je bída. Přiznám se, že mě to zaskočilo, ale na druhou stranu jsem neměl pocit, že bych běžel špatně. Kopec a povrch prostě dělal hodně. Při přebíhání silnice na Kyšice musím na chvíli zastavit, protože jako na potvoru jede několik aut. Pořadatelé pochopitelně nemohou uzavírat provoz kvůli takovému závodu. Když se konečně vyběhlo nahoru, těšil jsem se, že si z kopce trochu spravím ztrátu, ale opak byl pravdou. Trať se totiž mezi těmi Jandovými skalami tak klikatila, že jsem některá místa jen opatrně slézal. Když jsem přebíhal po skalní římse, byl jsem rád, že už jsem se zbavil závratě. Alespoň to tak tvrdím. Doposud jsem běžel v takovém rozptýleném poli. Přede mnou pár závodníků, za mnou také. Ale to trvalo ovšem jen do odbočky trasy na 8,5 km. Tam totiž všichni kolem mě na cca pátém km odbočili a já najednou čumím, že daleko přede mnou ani noha a za mnou jakbysmet! Ach jo. To se poběží teda blbě... Při závodech rád někoho pronásleduji a je jedno, jestli je to kulhavá babička a nebo beznohý bezdomovec. Koho mám pronásledovat tady, když srnky se před mým funěním dávno dopředu ukrývají v houští...
Alespoň povrch se pak přece jenom zlepšil a už se běželo po klasické lesní cestě. Bůhví kolik jsem toho ale nenahnal, protože cesta je dost kamenitá a v seběhu mě začínají bolet kolena. U křižovatky nad Ejpovicemi
znovu musím zastavit, protože opět jedou auta. Kam ti lidé pořád courají?!
Pod dálničním mostem je první občerstvovačka. Dávám si kofein a vodu.
Následuje další pětikilometrový kopec na vrch Čilina (523 m). No tak jdeme na to! Už teď vím, že ty plánované dvě hodiny byly s ohledem na trať vysloveně směšné. Ale jsem tu poprvé a vůbec jsem netušil, co mě čeká. Půlmaratóny v terénu příliš neběhám, ale pokud bych měl k tomuto některý přirovnat, tak nejspíše Baroko půlmaratón v Plasích, ale s tím, že tento je profilem a hlavně povrchem daleko, dalo těžší! Řekl bych, že trať dobře odpovídala Norbiho dvanáctce přes Krkavec, ale tam se běžela jen o málo více než poloviční vzdálenost. Cíl na vytčený čas padnul, ale to neznamená, že se budu zbytek závodu flákat. Na desátém kilometru si schválně zkontroluji mezičas. 65 minut!! To snad není možné?!!? Při posledním půlmaratónu jsem měl desítku za 51! To vypadá na výsledný čas 2:15! Ani si nezpomínám, jestli jsem někdy běžel tuto vzdálenost pomaleji! Nejspíše ne a to jsem ho běžel už i s ortézou a dokonce s chřipkou! To už se nedá ospravedlnit jenom těžkým profilem a povrchem. Je evidentní, že nízká frekvence běžeckých tréninků se na mě podepsala více než jsem si byl ochoten přiznat. Ale přitom pocitově běžím dobře... No jo no. Je to jen pocit... Od této chvíle jsem úplně přestal sledovat časy a začal běžet jen jako při rychlostním tréninku. Chvíli ostře, pak pomaleji a tak jsem to periodicky opakoval. A ta Čilina nebyla zdaleka tak těžká, jako ten první kopec.
Ani kamení a kořenů nebylo tolik. Když sbíhám dolů, zaregistruji, že se v dálce za mnou objevují dvě holčiny. Vzhledem k tomu, že už skoro deset km běžím úplně sám a dokonce i bez vizuálního kontaktu, řeknu si, že trochu uberu, aby mě mohli dohnat. Zároveň se mi z pásu uvolňuje startovní číslo, strhnu si ho a vezmu do ruky a následně si zobnu hroznýše. Za chvíli už slyším, jak za mnou někdo silně supí. Teda ty holky funěj jako Slimča velryba! Záhy se však ukázalo, že to byl nějaký bořík, který devčata předběhl a řítil se i přes mou maličkost. Že mě předběhl mi tentokrát vůbec nevadilo, ale díky prožité samotě jsem si chtěl s někým alespoň na chvíli pokecat. Proto jsem zrychlil a prohodili jsme spolu pár vět. Taky říkal, že ho náročnost tratě překvapila, ale zároveň hodlal dohánět ztrátu při běhu z kopce. Já jsem mu odvětil, že je mi úplně jedno, jestli to poběžím za 2:10 nebo za 2:15 a brzy jsem ho nechal, ať si uhání za svým snem. Pod dálničním mostem je druhá a poslední občerstvovačka. Dávám si opět jen vodu. Na silnici nad Ejpovicemi zase musím zastavit a pustit železné oře. To už je čtvrté místo, kde musím úplně zastavit a čekat... Ještě že už neběžím na čas, takže je mi to zcela jedno. Za silnicí začíná poslední stoupání do Letkova. Nepamatuji si, jestli je to stoupání až do konce, nebo jestli bude v závěru ještě nějaký seběh, ale nemám důvodu se dřít, tak trochu šetřím síly. Nicméně ten motivovaný závodník co mě předběhl šetří asi více, protože po kilometru přechází do chůze. Jde ale svižně, takže ho doháním jen zvolna a na vrcholu kopce se mi začně znovu vzdalovat. Nevadí. Nezajímá. Neženu se, netrpím.
Běžíme z kopce, ale mám obavy, že přijde ještě nějaké úskalí. Slušně zdravím babičku na procházce, děkuji za povzbuzování hezké ženě a běžím si dál. GPS mi ukazuje uběhnutých 19 km a přitom už vidím Letkov! Tady bude ještě nějaký zádrhel. Sice vím, že mi v terénu mé hodinky na každých 10 km ukazují zhruba o půl km méně, ale to by znamelo, že jsem uběhl teprve kilometrů 20. Takže zbývá ještě jeden. To jsem zvědav, jak se budeme v té vesnici točit?!
Čas stále vůbec nesleduji, protože ho nechci vědět. Zbytečně by mě to demoralizovalo. Jen jsem si všimnul, že aktuální kilometr jsem běžel rychlostí 4:30 km. To je slušné! Slušné i když je to z mírného kopečka. I tak je to dost dobré na mé poměry. Díky tomu zůstává vzdálenost mezi mnou a aktivistou zhruba stejná a naopak jsem se oba přiblížili k někomu dalšímu. Už vidím cílové kolečko kolem nádrže! Kolikrát ho asi poběžíme? Kašlu na to! Sil mám nadbytek, aktivista už je sice mimo dosah, ale ten co jsme ho dohnali je pár desítek metrů přede mnou. Nabírám rychlost a brzy ho bez odporu překonávám. Zároveň po očku koukám, jestli toho aktivistu zastavují v cíli a nebo jestli ho posílají na další okruh. Zastavují! Oni ho zastavují!! To je cíl!!! Sláva... Před proběhnutím bránou rozvinuji v ruce své číslo, aby věděli kdo jsem a zastavuji stopky. Trochu se na ně bojím podívat. Ale co? Co by tam mohlo být hrošího než čekám?! Juknu krátce... 1:59:54. Blbě vidím... Jak se říká přání otcem myšlenky. Juknu podruhé... To mě poser! Je to tam pořád!! Ty vole, já jsem to nakonec dal pod ty dvě hodiny!!! To mi hlava nebere. Jak je to možné?! Postupem času mi došlo, že jak se ta trať klikatila tím skalnatým terénem, tak ta chyba mých hodinek byla mnohem větší, než obvykle a navíc v těch skalách, jak jsme se tam točili dokola, tak ty trasy byly strašně blízko u sebe a moje GPS to vyhodnotila, jako bych stál na místě. Proto se mi tam taky párkrát objevil nesmyslný rychlostní průměr 13 min na km. Čas je potvrzený i ve výsledcích, takže je to jasné. Celkově jsem skončil 34 ze 46 což se mi také líbí. Byl to fakt hodně zajímavý závod, s těžkou tratí, fajn organizací a šokujím rozuzlením. Dost možná se sem ještě vrátím.

Cyklo kemp v Orlických horách

20. května 2017 v 19:18 | Šnek |  Cyklistika
O víkendu 12-14.5. jsme se Slimčou vyrazili s kolem do Orlických hor, což byly vlastně naše poslední významné hory, jejichž "štíty" jsem ještě v sedle nikdy nezdolával. Cílů jsme tam měli celou řadu, ale k těm nejvýznamnějším jednoznače patřil nejvyšší vrchol celé pohoří Velká Deštná, Suchý vrch, který je členem světové cyklistické databáze Big 1000 a potom rozhledna na Křížové hoře, které kromě toho, že zajímavě vypadá, tak je zase "členem" mé sbírky rozhleden na stříbrných mincích, kterou kupuji od Jablonecké mincovny.
Vyjíždíme v pátek po deváté hodině dopolední, protože chceme dnes ještě něco stihnout. Cesta však zejména z Hradce ubíhá pomalu a tak do našeho hotelu Orličan v Rokytnici příjíždíme až po 13 hodině. Než se ubytujeme a vyhrabeme na kola, je už po hodině 14. Obloha je z poloviny jasná a z té druhé zatažená a z temných mraků šlehají blesky. Náše trase bohužel vede k těm hromům... Ale nejsme z cukru a stejně nám nic jiného nezbývá. Chceme totiž stihnout hlavní Orlickou hřebenovku od pevnosti Hanička až po Šerlich. Již ve městě začínáme stoupat a jak jsem asi ještě ztuhlý z řízení, nějak mi to nechutná. Za to Slimča srší energií a tak mi nezbývá, než se mu přizpůsobit.
Po asfaltové cyklostezce vystoupáme k té Haničce (854 m n.m.) a i když víme, že bude dnes zavřeno,
chceme se spokojit jen s prohlídkou zvenku. Jaké je ale naše překvapení, když po příjezdu zjišťujeme, že hlavní objekt pevnosti je obehnán vysokým, vysloveně hnusným plotem, přes který nic nevidíme... I tak uděláme pár snímků a jedeme dál a výše.

Díky tomu narazíme po chvíli na další nadzemní část Haničky, které tentokrát oplocená není. Toho rádi využijeme.


Jsme v devítistech metrech nad mořem a dále musíme pokračovat terénem po turistické stezce. Bohužel bouřka se právě začíná realizovat i deštěm a tak kromě toho, že jsme za chvíli mokří až na kost, musíme zároveň čelit rozbahněné lesní cestě. V tom nejprudším dešti se ukryjeme pod přístřešek a pak v pláštěnkách pokračujeme dál. Než se však dostaneme k rozhledně na Anenském vrchu (992 m), lije zase.
Již se nemá cenu ukrývat. Bereme počasí jaké je a přestáváme si ho všímat.

Zastavujeme se na bunkru Průsek, míjíme Mezivrší (949 m), Komáří vrch (992), abychom se u Pěticestí (1005) konečně mohli napojit na asfaltovou cyklostezku. Stále je to však profil nahoru dolů a i když kromě toho nám bere sílu voda, bahno a chlad a vítr, mě se kupodivu jede lépe než na začátku. S přejetím na asfalt se takzvaně začalo blýskat na lepší časy, protože po dvou hodinách konečně přestalo pršet. V optimistické náladě tak pokračujeme kolem Tetřevce (1043) stoupáním až na Velkou Deštnou (1115). Nejvyšší hora tohoto pohoří tak byla dobyta! Škoda že už na ní nestojí ta dřevěná vyhlídky, která tam byla dříve. I tak je do vnitrozemí vidět docela dobře i díky tomu, že počasí se začalo radikálně lepšit.

Hřebenovka však ještě nekončí. Kolem Malé Deštné (1090) jedeme do sedla Šerlich (984), ze kterého stoupáme k Masarykově chatě (1019).
Mise po hřebenech je tím splněna! Teď se ještě se dostat zpátky. Je už podvečer, sil není nazbyt a tak volíme cestu nejmenšího odporu. Vracíme se do sedla a odtud se spouštíme z kopce k Polské hranici. To se nám to sviští. I po rovině uháníme svižně. V první polovině trasy jsme měli rychlostní průměr 14 km/h a teď je to pochopitelně o dost rychlejší. Přes Mostowici se blížíme k poslednímu význačnému stoupání dne. Musíme totiž znovu překonat Orlický hřeben, který má přes 900 metrů n. m. a na něj vede 6 kilometrový stoupák. Mě už se ale jede opravdu dobře a kopec si užívám. Slimča nemá letos mnoho naježděno, takže trochu trpí, ale dává to táké. Pak už jen sjezd přes Říčky do Rokytnice. Celkem ujeto 60 km a těch 20 v terénu v tom počasí bylo opravdu těžkých. Proto se večer důkladně posilujeme pivem a řadou panáků...
Spát jdeme o půlnoci. Slimča usne jako když ho do vody hodí a hned na naší manželské posteli začíná funět jako vorvaň. Říkám si to dáš! Na to se dá zvyknout!! Snažím se to tedy nevnímat a brzy také usnu. Leč v půl druhé jeho funění přešlo v chrápání a to takové, jako kdyby někdo jezdil po pokoji na motokrosové mašině! Nic nezabírá. Mlaskání, syčení, šťouchání. Všechno marno... Až když ho přidusím polštářem, vyděšeně zachroptí a neochotně se otočí na druhý bok. Chrápání ustalo! Využiji tohoto okamžiku a znaven rychle usínám. Ráno se mi sice vstává těžko, ale mohlo to být i horší. V sobotu nás čeká královská etapa na Suchý vrch. Vyjíždíme v 9 a slibujeme si od toho, že se tentokrát třeba vyhneme bouřkám.
Frčíme přes Kunvald, vodní nádrž Pastviny do Mladkova, kde začíná stoupání na ten Suchý vrch (995). Je to dlouhé 11 km a jak už se stává tradicí, vybíráme si trasu terénem po turistické stezce. Nebereme vodu z pramene knížete Rostislava
a stoupáme výš a výše. Není to tak hrozné a tak se úspěšně dostáváme k dělostřeleckému srubu Bouda (800 m).
Původně jsme chtěli jít dovnitř, ale když zjišťujeme, že další prohlídka začíná až za půl hodiny a ta nejkratší trvá 40 minut, uvědomujeme si, že by to byl dost výrazný zásek do časového plánu. Pořídíme tak jen pár fotek a supíme do kopce dál.
Bohužel už teď dopoledne začíná opět bouřit. Déšť zatím není extra silný, ale i ten stačí k tomu, aby se lesní kamenitá cesta nepříjemně rozbahnila. Místy je to dost technicky nároční a chvílemi se ledva držíme v sedlech... Ale vrchol byl dobyt!
Jdeme nahoru na rozhlednu,

pak si dáváme gulášovku se zvláštním šumákovitým pivem a fotíme si zvířátka o kterých se dohadujeme, jestli je to los a nebo sob. Podle cedulky ale se zahanbením zjišťujeme, že je to druh jelena!
Za bouřící oblohy pak pokračujeme po silnici dolů dp Červené vody. Příjemný 11 kilometrový sjezdík. Takže jsme si odpočinuli a je čas začít zase stoupat. Do cesty se nám staví Křížová hora. Je sice vysoká jen 735 m, ale její vysoká poloha nad údolím budí respekt. Výjezd je dlouhý jen 4 km, ale většinou opět terénem s označením pouze pro pěší, což docela odpovídá, protože její povrch je tak silně kamenitý, že je to technicky poměrně náročné. Závěrečných cca 500 m to má sklon přes 20% a tak si chvilku vypomůžeme chůzí. Rozhledna však stojí určitě za to. Je pěkná a zajímavá.


I prostředí kolem ní se nám líbí. I proto si ji dostatečně vychutnáváme.
Jsme zhruba v polovině naší trasy a těžká bouřková mračna se stahují kolem nás snad ze všech stran. Tady ještě svítí Sluníčko a působí to jako bychom byli v oku cyklónu. Rozhodujeme se, že není čas na hrdinství a nasměrujeme se tak domů. Opatrně se spouštíme dolů a po krásné cyklostezce se ženeme do Králíků. Po pravé straně nemůže naším pohledům uniknout monumentální klášter Hora Matky Boží,
ale je to ve výšce nad 800 m a vzhledem k tomu, že nás opět pronásleduje černý mrak, tak na další kopec nemáme odvahu. Teď mě to ale trochu mrzí.
Z Králíků svištíme rovinou do Lichkova, kde se zastavujeme u dalšího bunkru.
Pak už následuje z dopoledne známý Mladkov, odkud se stejnou trasou v opačném směru vracíme do hotelu. Nebyli bychom to ale my, aby nás počasí zase pěkně neprověřilo. Když nám zbývalo asi 7 km, tak u obce Končiny se strhla tak silná průtrž, že jsme ani nestihli přehodit pláštěnky. Během několika desítek sekund jsme byli durch und durch. Škoda takhle před cílem. Dnes jsme ujeli 86 km a splnili vše, co bylo původně naplánováno. Večer už jsme tolik nepařili a Slimča zvaný verlyba už ani nechrápal! V neděli opouštíme skvělý hotel (výborná obsluha, příjemné prostředí, dobrý kuchař, výborná poloha) a autem jedem do známého kostela v Neratově. Kostel byl na konci 2.sv. války vybombardován a o mnoho později díky tomu mohl získat něco, čím se stal výjimečným. Tou zvláštností je skleněná střecha. Ta stavba působí fakt mimořádně!

Když se pokocháme je čas jet domů, abychom stihli odpolední hokej s žabo a šnekožrouty.

Predátor run Plzeň 2017

3. května 2017 v 13:19 | Šnek |  Ostatní
Je sobota 27.4.2017. Spolu se Slimčou a syny Petrem a Radimem se stavíme na trať pro nás neznámého závodu Predátor Run Plzeň 2017. Počáteční obavy postupem času vystřídalo spíše těšení. Jen trochu nám kalilo radost Slimčovo zranění na patě, moje jen napůl funkční ramena, nedoléčené zápěstí a pak také absence Péťova tréninku. Takže vlastně jediný plně funkční byl Radim. Já jsem si obě ramena zatejpoval, stejně tak jako zápěstí. Moc to nepomůže, ale trochu ano a je to taky psychologická pomoc v tom, že má člověk pocit, že je trochu chráněný.
V depu 2015 se scházíme již před jedenáctou hodinou a s téměř posvátnou úctou zíráme na světovou premiéru závěrečné překážky, která se tyčí téměř do tmavých mraků. Ufff.
Na videu vypadala mírumilovněji. Tuto překážku zbudovali inovativní pořadatelé až těsně před závodem, jako příjemné překvapení pro závodníky. Když jsme chvíli sledovali, jak někteří po jejím mokrém a lehce zabahněném povrchu kloužou zpět dolů do propadliště, byla v nás trochu malá dušička…
Radši jsme se šli převléknout. Podporu nám dělala Radimova partnerka Kamča a pes Moula, který se z neznámých důvodů závodu nechtěl zúčastnit.
Při vystrojování se na závod jsme zjistili, že Péťa ztratil čip! Bylo to tím, že při prezentaci jsme dostali naoko zalepené obálky, ze kterých se však při manipulaci všechno sypalo. Mě třeba z ní vypadly všechny čtyři zavírací špendlíky na připevnění čísla. Když jsem to zjistil, začal mi je Slimča ochotně sbírat. Hned bylo znát, že podobný problém mělo více lidí, protože během okamžiku mi kamarád těch špendlíků podával 7. Za chvíli bych je mohl prodávat. Péťa naštěstí dostal čip jiný, takže mu ve startu už nic nebránilo. Startovalo se v devíti vlnách, přičemž každá měla cca 250 sportovců. Začínalo se v 9:00 skupinou Elite ve které z našich známých velmi úspěšně bodoval Michal Fehér, nevím jestli on sám byl spokojen, ale z našeho pohledu je umístění v první stovce a čas pod 56 minut výkon z říše snů. Naše sedmá vlna startovala ve 12:00, takže jsme si ještě stihli natočit velmi emotivní atmosféru startu v 11:30. Fakt působivé!
Ale pojďme k věci. Oblečení do úschovny a už se necháváme zavřít do startovací haly ze které je jen jediná cesta a to sice pod těmi obrovskými rolovacími vraty, které se za ohlušujícího řevu z reproduktorů nadzvednou, aby zase vzápětí klesly zpět. Ještě jednou nás takhle vydráždí, aby napotřetí vyletěly vzhůru a vybídly tak rozvášněný dav závodníků k zběsilému úprku do světa.
Abychom nebyli příliš dlouho suší, po pár metrech nás jeden z všudy přítomných predátorů (mimochodem, měli moc pěkné masky) vydatně pokropil ledovou vodou z hasičské hadice. Slimča se chytře schoval za mě, takže z tohoto prvního střetu vyvázl jako sucharda, ale mě ta trocha vody nevadila. Ostatně brzy čeká řeka, tak o nic nejde. Běžíme jen pár set metrů a už je tu první překážka. Prolézáme dírami ve zdi, což pochopitelně není nic těžkého. Záhy se nám však cestu přehradí autobus. Snad ho nebudeme muset přelézat, mihne se mi hlavou… Naštěstí ne. Stačí ho jen podlézt.
Bohužel v zápalu boje zapomínám na jedno moje důležité zdravotní pravidlo. A to je to, že na svoje jinak v podstatě zdravé pravé koleno si nikdy nesmím kleknout na tvrdou podložku. Auuu! No co už naděláš. Trochu paralyzovaný spíše psychicky než fyzicky vědomím, že jsme se svou blbostí hned na začátku trasy sám omezil. Byl jsem však přesvědčen, že koleno vydrží snad až do konce. Dokonce při běhu mi to následně nevadilo prakticky vůbec, ale na některých překážkách bylo znát, že se musím odrážet z levé nohy. To se projevilo hned v nejbližších desítkách metrů. Následovaly totiž kabelové špulky, a nebo alternativa trubkové hrazdy. Já jsem si nevím proč, vybral ty těžší špulky. První pokus se mi nezdařil stejně jako Slimčovi. Moji kluci šli rozumně přes ty hrazdy a bez zdržení pokračovali vpřed (to jsem ale zjistil až později). Druhý pokus a opět nezdar! Sakra. Taková blbost a tak mě zdrží?! Hurá! Slimčovi to teď vyšlo. Už se rozbíhám, aby mi pomohl nahoru, jak to dělá většina ostatních, ale co to dělá?! On seskočil dolů… Byl zmatený jako želva. Svou chybu si uvědomil, až když se dotkl země. Zastavil jsem tak rozběh a mezitím mi špulku ucpala skupina asi pěti holek, které zkoušely, jak vlastně takové zařízení vypadá z blízka. Čekání bylo nekonečné. Když překážku konečně uvolnily, dostal jsem se vzájemnou pomocí cizího závodníka konečně nahoru, překonal dvě nízké stěnové překážky a mohl se připojit k netrpělivě čekajícímu Slimčovi. Na takovej blbosti a já jsem tady možná nechal 4-5 minut. Z celé vlny jsme byli skoro poslední, protože většina šla přes ty lehčí hrazdy. Kdybychom používali hlavu a pomohli si, tak bychom překážku oba překonali napoprvé a ztratili sotva několik sekund. Ale to je spíš moje chyba. Kamarád byl z akce vyjukaný více, takže se na něj vůbec nemohu zlobit. Ale co. Stejně jsme si před závodem řekli, že nebude žádné honění času, ale že si chceme hlavně závod v pohodě a ve zdraví užít. Lezení v Alpských stěnách se mi totiž nezadržitelně blíží a nerad bych dopadl jako vloni, kdy jsem musel tři horské dovolené ze zdravotních důvodů zrušit. Bez rukou se totiž po skalách leze dost špatně…
Po cca půl kilometru se nám do cesty staví další nepřítel. Zhruba 2,15-2,30 m vysoká betonová zeď.
Když se k ní blížíme, už z dálky hledám nějaké stupy, či alespoň tenké lanko. Nic. Nikde nic! Kdyby šlo o život, tak se člověk pořádně rozeběhne, mohutný odraz, předloktím se zachytí na horní straně betonu, ale jak by vypadaly ty sedřené ruce?! To se mi fakt nechce.

Naštěstí tentokrát máme hlavy na krku a tak mi po vzoru ostatních dělá Slimča stoličku a já se tak mohu téměř ladně vyhoupnout vzhůru. Horší je vytáhnout ho nahoru. První pokus se nedaří. Při druhém ho taháme ve dvou a je nahoře hned. Tak šup, šup… Zase ale zdržuji, protože páníček si usmyslel, že musí na malou. Jsem hroznej, já vím, ale nebereme tuhle akci vysloveně závodně, tak co si dělat násilí… Pro mě je to během posledních 8 dnů již třetí závod a vzhledem k tomu, že ty dva před tím bylo naplno, tak je rozumné pojmout tento s rezervou.
Následuje poměrně dlouhá běžecká pasáž, což si oba užíváme. Běžíme takovým tím rovnoměrným, uvolněným tempem, při kterém si bez zadýchávání můžeme povídat. Kamarádova pata a dlouhý tréninkový výpadek by nám stejně neumožňovaly běžet o moc rychleji a po zkušenosti z prvních překážek jsme se rozhodli, že strávíme většinu závodu spolu. Trasa se kroutí všelijak centrem Plzně. I když nemakáme, tak naše tempo je výrazně vyšší než těch, kteří se pohybují v našem okolí. Jen té dlažby kdyby nebylo tolik… Trochu v nadsázce mi připadalo, že jsme přeběhli snad všechny kočičí hlavy ve městě. Ale už se stáčíme k první divácky vděčné překážce! Vodní skluzavka z nábřeží do Radbuzy.
Je dlouhá 15 m. O tom že bych využil hendikep vůbec neuvažuji, protože skluzavky mám rád a studená voda mi nevadí. Nahoře se sice trochu zdržím, protože nechci sjíždět ve skupině, aby mě někdo nepokopal, ale za chvíli jsem dole. Jelo to nádherně. Jak jsem těžký, tak mě to od skluzavky hodilo pořádně daleko. Překvapilo mě, že chlad vody není zdaleka tak silný, jak jsem očekával. Měla prý 9°C a když to maličko přeženu, dotyk s ní byl skoro osvěžující. Vody je ale hodně, takže když si chci v jindy mělké řece stoupnout, tak se zase potopím. No jo no. Jít se nedá. Musím kraulovat. Doplavu k člunu, kde dostanu náramek predátora jako potvrzení o splnění překážky a plavu ke břehu. Proud je opravdu silný, takže musím zabrat. Slimča mi podává ruku, ale nepotřebuji ji, takže radši pomůže potřebnějším. Jsem venku a je tady plazení pod ostnatým drátem. První vlny tady měly ještě trávu, ale teď po třech a půl hodinách bojů už je tu hlavně mazlavé bláto. Hnus. Zlatá voda.
Tady jsme ale konečně dohnali syny. Přiznávám, že se mi dost ulevilo, protože jsem vůbec netušil, jestli někde náhodou neuvízli, nebo se jim něco nestalo. Teprve nyní mi totiž řekli, že tu překážku, kde jsem se tak zdržel, překonali velmi rychle. Úkol jsme splnili, ale byli jsme jako čuňata zvící! Jen v rychlosti opláchnu boty ve vodě, aby na překážkách neklouzaly a protože nechci zase zdržovat, běžíme hned dál. Stejně by se mělo ještě jednou plavat, tak se spláchneme při úkolu. To jsem však netušil, že druhé plavání bohužel už nebude…
Opět čeká delší běžecká pasáž, při které se mi koleno opět srovná, leč bohužel Slimča stále více naříká na to své zranění. I tak pořád běžíme relativně rychle. Centrem se znovu obracíme do Štruncáků, kde zdoláváme překážky skejťácké. Následuje pivovar, na jehož nádvoří místo zrzavého moku dostáváme do rukou přepravku se dvěma poloplnými sudy piva, se kterou musíme dvakrát vstát z dřepu. To nás nijak nezdrží.
Vybíháme lávkou k dAngelu, probíháme podchodem u Tesca a hop na nějakou pěšinu s kopřivami. Když vyběhneme na nábřeží, zdravíme povzbuzující Kamču a svižně uháníme na prostranství U Ježíška. Tady čeká vysoká hrazda, kterou když překonáš, běžíš dál, a nebo hrazda nižší, kterou když překonáš, musíš za ní zdolat 3 metry vysokou šikmou stěnu.
Neváhám ani chvilku. Obtočím se kolem té nízké, vyšvihnu se na stěnu a skáču dolů. Slimča měl bohužel velké oči a tak nejprve vyčerpal dva neplatné pokusy na té vysoké, než se pokorně vrátil na tu nízkou. Pomůžu mezitím nějakým holkám přes stěnu a povzbuzuji kamaráda. Bohužel první pokus na šikmé je nezdařený… Při druhém mu pomáhám, ale možná už to ani nepotřeboval. Na vrcholu trochu váhá kvůli závrati, ale už zase běžíme vstříc novým dobrodružstvím. Opět předbíháme lidi, které už jsme předbíhali, ale na překážkách na ně ztratili. Nás to však netrápí, protože hledíme vpřed.
Nevyzpytatelná cesta osudu nás zavede do staré papírny. Tady čeká ta stěna, která mě při Vánočním tréninku tak pozlobila.
Sice jsem ji tenkrát při obou svých pokusech zdolal, ale od té doby s těmi rameny pořád něco mám. Rozhoduji se rychle. Beru alternativní trest. A Slimča taky. Musíme na vyznačeném okruhu dělat angličáky. Překonání stěny by zabralo několik vteřin, zatímco při této alternativně zabijeme tak dvě minuty. Ale tak je to správné. Trest musí být časově nevýhodnější než regulérní překážka. Stěnu bych určitě překonal i potřetí, ale fakt jsem nechtěl riskovat zdravotní újmu a ve výsledku jsem rád, že tentokrát jsem nepodlehl závodnickému nadšení a že mi v hlavě zvítězil rozum. Odběhneme pár kroků a je tu další problém. Tři metry vysoký plechový kontejner. Pomůžeme si a zdoláváme ho snadno, ale neumím si představit, jak bych ho zdolával sám. Slimča na hraně ztratil rovnováhu a předvedl nechtěně solidní salto.
Naštěstí nespadl dolů na beton, ale dovnitř do molitanů, kde jen doslova o pikosekundu minul nic netušící křehkou běžkyni, které by v případě zásahu pořádně pocuchal kosti v těle. Přebrodíme molitany a na druhé straně skáčeme dolů. A hned je tu jakási vejčitá konstrukce, která má ve stranách umístěné hrazdy, po kterých se musí přeručkovat do vrcholu, kde se zazvoní na zvoneček. To vše bez opory nohou. To je ještě horší než ta stěna. Sakra! To taky ani nesmím zkusit. A jaký je alternativní trest. Ty jo… Musíme zpátky a znovu překonávat ten kontejner… Je za námi a tak rychle pryč. Tahle hala se mi fakt vůbec nelíbila. Přebíháme papírenskou lávku a vida, konečně překážka, na kterou mé schopnosti stačí! Do cesty se nám postavila jen taková větší dřevěná bedna. Stačilo se jen shýbnout a proskočit.
A už se pomalu oklikou přibližujeme k hokejové hale. Na běh máme pořád energie více než dostatek. Vzhledem k tomu tempu zhruba stejně tolik, jako na začátku závodu. V hale musíme nejprve vyběhnout hledištěm dvakrát od "ledu" až nahoru a pak musíme jednou ranou hokejkou překonat míčkem predátora v brance. Moc místa tam není, ale mě se to daří! Čekám na Slimču a doufám, že bude také úspěšný… Ano, ano…Néééé… Míček mířil dobře, ale v poslední chvíli se stočil a jen se otřel o vnější tyčku. Slimča musí na trestné kolo. Zase dvakrát vyběhnout pod střechu. A spolu s ním jsou potrestáni i všichni v okolí. Vybíhám tak ze stadiónu úplně sám. Přede mnou ani za mnou ani ploutev. Teď nemělo už cenu čekat, protože do závěru už zbývalo sice jen pár set metrů, ale čekaly na něm tři nejtěžší překážky, u kterých bylo jisté, že se zase spojíme. V nějaké hale už v depu podlézám pod nízkým podiem. Nic těžkého, ale nebaví mě to. Pak skáču z tří metrového kontejneru na žíněnku a již ve skoku pokukuji, cože se mi to vztyčilo přes cestu… Hmmm… Zase něco na ruce. 3,5 metrů vysoká stěna, na kterou si sice můžeš pomoci lanem, ale tyhle výškovky mi prostě nesedí. Zkusit to ale musím.
Chytím lano, zapřu se nohama a ono to jde! Kupodivu. Na hoře jsem ve chvilce, pustím se lana, chytím se hřebenového trámu a chystám se ladně vyhoupnout nahoru. Záhy se bohužel ukázalo, že jsem se pustil příliš brzy a k tomu abych se mohl rozkročmo posadit ve výšce, tak musím vynaložit pořádné úsilí. To jsem ale blbka. No chybí zkušenosti s překážkami, to je jasné. Teprve teď koukám, jak pokračovat dál a s nelibostí zjišťuji, že stejně jak jsem se dostal nahoru, tak musím obdobným způsobem dolů. Zároveň si s překvapením uvědomuji, že ta závrať, se kterou jsem si myslel, že jsem se už vypořádal, nezmizela tak úplně. Poněkud se tady nahoře bojím. Mezitím přibíhá Slimča. Když ho vykáží z části pro ženy (měly tam udělané stupínky), začíná se snažit v části mužské. Já se mezitím těžce odhodlávám k sestupu. Trochu krkolomné a na pohled určitě směšné, ale s pomocí odřených kolen a kloubů se dolů dostávám. Druhé stěna už má stupínky pro všechny, takže ji překonávám snadno. Hned vzápětí je tu další problém. Přelézt ručkováním po laně a kruzích vzdálenost cca 10 metrů.
Tak to zase nemůžu ani zkusit (Celkově jsem tak na třech překážkách musel přijmout alternativní trest). Místo toho zase musím na zem a lézt pod maskáčovou sítí. Alespoň že mě tentokrát ostnatý drát nerýpe do prdelky… Slimče leze chvíli za mnou. Na stěně se tak dlouho vytrápil, že se pořadatelé nad ním slitovali a poslali ho bez trestu dál.
No a teď to přijde. Poslední, dvacátá překážka. Překážka největší, nejvyzývavější, nejnovější, nejatraktivnější a nevím co ještě nej… Tady se ani nenamáhám zjišťovat, jaký je alternativní trest, protože tuhle chci určitě zdolat. Trochu se jí sice bojím, ale o to více mě přitahuje. Ale ta výška…


Rozbíhám se trochu váhavě, běžím, vybíhám, blížím se k vrcholu… A nic. Když už jsem prosebně natahoval ruce k nebi, jestli mě někdo z hřebene pomůže, tak, jak většině ostatních, tak tam zrovna nikdo ochotný nebyl. Dolů to ještě zvládám jakž takž po nohách. Sakriš…
Následuje Slimča. Běží odvážněji než já a hlavně nahoře ho čekají dva páry ochotných rukou. To jó! Ten se má!! Ale je skvělé, že jeden z nás už je nahoře. Třeba mi teď pomůže. Rozbíhám se tedy důvěřivě podruhé, ale ouha. Slimča nedává pozor a opájí se radostí. Mávám na něj a volám a konečně spatřil, jak se pachtím. Místo abych se snažil nabrat rychlost, tak jsem se věnoval halekání a tento pokus byl předem odsouzený k zániku. Sice jsme se na chvíli chytli za konečky prstů na jedné ruce, ale to bylo málo. Po dvou vteřinách znehybnění se jako mrtvé tělo po boku řítím dolů… Sakra! Sakra!! Musím se vydýchat, soustředit, očistit boty od bahna… Nesmíš se bát blbče! Nic se Ti nestane a cesta do cíle vede jen horem!! Tak přestaň šaškovat a jdi do toho naplno!! Naplno!!! Proběhlo mi hlavou.
Tak jo! Odhrábl jsem pravou nohou jako býk, zvednul pravou ruku na znamení připravenosti jako gymnasta (aby mě Slimča registroval) a vyrazil vstříc Velké Vlně! Tentokrát jsem měl konečně pořádnou rychlost. Běžím, běžím, vlna se překlápí a já upírám pohled jen na tu horní hranu, kde toužím se rozplácnout, ještě jeden krok a… Před obličejem mi máchnou dvě cizí paže. Instinktivně se jich zachytím a lehce se vyhoupnu nahoru. Tentokrát už jsem je myslím nepotřeboval a spíše mi sloužily k tomu, abych v té rychlosti, jakou jsem měl, nepřepadl přes druhou stranu překážky... Ale i tak díky za snahu. Se Slimčou se nahoře naposledy rozhlédneme a v poklidu lezeme dolů.
Cílem procházíme krokem a ve společném objetí. I přesto však má Slimča čas o 2,4 sekundy horší čas než já. Nepochopitelné. Buď táhnul čip za sebou na provázku, a nebo nevím… Je to ale fuk. Jen mě to zarazilo.
Dostáváme pěknou medaili a jdeme se odsunout někam bokem. Teď když jsme v cíli, začínám hned myslet na moje kluky. Ale dříve, než jsem se trochu rozkoukal, už je Radim taky v cíli. Ztratil na nás jen pár minut. To je příjemné překvapení. Navíc se dozvídáme, že Petr už je v sektoru závěrečných překážek. Sice se prý tam trochu trápí, ale jinak je v pořádku. Nakonec doráží do cíle později, ale se ctí a Velkou vlnu překonal na první pokus.
Myslím, že se nám všem závod líbil a jsme rádi, že jsme si to zkusili.
A co dál? Slimče se rezolutně rozhodl, že nic podobného už zkoušet nebude. Radim se už těší na srpnový závod, tentokrát asi i s Kamčou. Péťa se zatím nevyjádřil a pes Moula neříkal nic. A jak to bude se mnou zatím nevím. Jestli se mi podaří vyléčit tak, abych alespoň měsíc před závodem mohl naplno trénovat ruce, tak bych si určitě rád v srpnu další závod zkusil. Musím být ale připraven tak, abych byl schopen překonat všechny překážky a to zcela bez pomoci. Sice většina účastníků, které jsem mohl pozorovat překonává překážky s pomocí někoho jiného, což je zcela jistě jejich věc, protože každý to má nastaveno jinak. Mě osobně moje neschopnost vadí, a proto se zúčastňuji jen závodů, které jsem schopen kompletně zvládnout. Nejezdím na kole závody, kde jsou překážky nebo úseky, které neumím překonat v sedle, neběhám tratě, které nejsem schopný zdolat souvislým tempem, nehraju šachy, když nevidím na figurky atd… Takže ten pocit mojí slabosti bylo asi to jediné, co mi kalilo výborný pocit ze závodu, z naší skvělé skupiny, z výborné práce organizátorů, z publika atd…

Umístění tentokrát nebylo podstatné, ale pro pořádek. Bylo cca 2200 účastníků. Já jsem skončil 1177 v čase 1:34:35, Slimča 1178 1:34:38, Radim 1433 1:40:58, Petr 1875 2:04:01. Nejlepší čas 43:56 (to teda musel být úprk - smekám, klaním se a obdivuji),
nejpomalejší 2:58 (někdo to pojal ještě výletněji než my - i tady gratuluji. Z vlastní zkušenosti vím, že závodníci na konci startovního pole se musí často překonat více než vítězové). Drtivá většina účastníků byla do 40 let, přičemž největší skupina z nic do 30. V naší kategorii nad 50 let bylo zapsáno 25 lidí, dokončilo 22 a já stanul na pěkném 7. místě a Slimča těsně za mnou. Ono asi v našem věku už mají lidi rozum a dělají věci, odpovídající jejich šedinám… Závod byl dlouhý 11 kilometrů a na nich se tyčilo 20 překážek.
Příští týden nás se Slimčetem čeká cyklo kemp v Orlických horách a hned další víkend už mám zase běžecký terénní půlmaratón. Tak je pořád na co se těšit…