---------------------------Naslouchej svému tělu---------------------

Září 2016

Plzeňská hodinovka

28. září 2016 v 17:45 | Šnek |  Běh
Teprve potřetí v životě jsem se postavil na start hodinovky v běhu. Z toho jednou jsem závod nedokončil, což byl zároveň jedinný můj závod, který jsem musel vzdát. Běh se konal na atletickém stadiónu v Plzni ve Skvrňanech.

Jako vždy před závodem jsem měl stanoven výkon B a ten znamenal uběhnout za 60 minut alespoň 11 km (kdybych uběhl méně, tak bych byl hodně zklamaný). Čas A byl 12 km a to by zase znamenalo velký osobní úspěch. Trochu jsem se na úvod hendikepoval, protože mi bylo trapné jet na tento závod autem a MHD se mi nechtělo zejména kvůli zpáteční cestě. Dojel jsem tak těch cca deset kilometrů na kole a jak známo, po jízdě na kole se poněkud hůře běží, zejména první kilometry. Díky tomu jsem tam byl trochu za exota, ale nevadí. Možná spíše naopak.


V 10 hodin 28.9.2016 se ozval startovní výstřel.
Nemám u sebe startovní listinu (a výsledkovou už vůbec ne), ale odhadem čítalo pole závodníků cca 25 hlav, včetně jednoho psa. Tento druh závodu není mezi běžci nijak zvlášť populární, asi kvůli tomu nekonečnému kroužení po ovále...
Vyběhl jsem jako svěží srneček ani nevím proč. Asi se mi chtělo. Dokonce i známý MArek Pokrupa, který je mladší a hlavně výrazně lepší běžec, byl za mnou. To ale trvalo jen do chvíle, kdy jsem se podíval na hodinky a zjistil, že běžím tempem jen o málo vyšším než 4 minuty na kilometr. TAkhle rychle opravdu běhat nemůžu. Pochopitelně jsem zpomalil a snažil se držet rychlost těsně pod 5 minut na kilometr. Postupně jsem však zpomaloval a zpomaloval víc a více... Nějak mi ten běh přestával chutnat a sen o 12 kilometrech se začínal pomalu ale jistě rpzplývat. Na pěti kilometrech jsem měl mezičas 25:02 a to ještě jen díky tomu, že jsem měl ten úvod hodně rychlý. Leč o výsledku závodu se u mě většinou rozhoduje ve druhé polovině trati, lhostejno na jaké vzdálenosti. Tak tomu bylo i nyní. Po zdolání 15 kol mi jakoby začala proudit čerstvá míza do žil a já opět začal běhat 400 metrová kola pod 2 minuty. A navíc nové tempo se mi dařilo držet docela v pohodě, bez nějakého většího mučení. Druhou pětku jsem tak zvládl za 24:27, což současně znamenalo, že jsem letos poprvé běžel desítku pod 50 minut (49:29)! Už jsem začínal skoro věřit, že těch 12 km dám! A každým dalším uběhnutým kolem, se tato víra stále více stávala přesvědčením, až se nakonec proměnila v jistotu. Je tu tu! Uběhl jsem vysněných 30 kol!! A protože ještě zbývá asi tři čtvrtě minuty, běžím dál a mačkám ze sebe poslední zbytky sil k mocnému finiši. Předbíhám ještě dva soupeře a už celkem rád slyším výstřel rozhodčího, který oznamuje konec závodu. Zastavujeme a čekáme na přeměření. Kouknu na hodinky 12:23 km! Paráda!! Rychlostní průměr 4:54 minut na kilometr. Průměrný tep 173/min a maximálka 194. Ty jo...! Zase jsem si udělal radost...Mě už stačí málo. Nevím kolikátý jsem skončil celkově a upřímně je mi to úplně jedno. Pár lidí za mnou určitě zůstalo a ani to psisko na mě nestačilo (uběhl 6 km a pak začal stávkovat. Asi ho to přestalo bavit, protože takovýto středně velký pes by měl v mém tempu vydržet i 10 km.).Většina startovního pole však byla přede mnou, z nichž řada hodně výrazně. Já však bojoval jenom sám se sebou a hlavně s tou vzdáleností. Jako bonus na závěr jsem se dozvěděl, že jsem ve své kategorii obsadil první místo!

Nutno však přiznat, že to bylo díky tomu, že jsem v ní doběhl sám. Tohle rozdělování na kategorie moc neřeším, rozhodně ještě méně než celkové pořadí, ale když jsem stoupal na stupně vítězů a proti mě cvakaly fotoaparáty, tak to bylo docela fajn... Vyhlášení skončilo a i když hodně závodníků reklamovalo výsledky, protože se neběželo s čipy, ale jednotlivá kola počítalo několik rozhodčích (i u některých závodníků na stupních rozdíl jejich gps a rozhodčích činil třeba až 2 kola!), se po uznaných reklamacích dalo vše dopořádku (teď mě napadlo, kolik kol vlastně napočítali mě, protože jsem si to nezjišťoval, ale i kdyby napočítali třeba 0 10 kol méně, tak je to jedno, protože důležité je, kolik jsem ve skutečnosti uběhl...), závod se organizátorům jinak jako obyčejně velmi povedl a díky jim za to...


Kaprun 2016

21. září 2016 v 14:25 | Šnek |  Cyklistika

Kaprun 2016


A je tady moje první letošní dovolená! Sice je už září, ale dříve jsem kvůli zlomenému zápěstí na dovolenou nemohl. Vyrážíme na již třetí ročník cyklovýpravy do Alp a tentokrát v nejosvědčenější sestavě s Viragouškem a Slimákem. Jedeme na čtyři dny do oblasti Kaprunu. Já už jsem tam sice jednou byl, ale zůstaly mi tam nějaké nedodělky a pak jsem také Slimákovi kdysi slíbil, že mu ukáži Hochtor…

Foto z Edelweisspitze z mého minulého výjezdu.
A jedna z netu...

Cesta pro nás začíná v 8 hodin ráno 15.9.2016 ze seřadiště u Slimáků. Já musím překonat se dvěma batohy a kolem rozbombardovanou silnici, díky čemuž a díky své šikovnosti získám pár nových šrámů na noze, ale hrozícímu pádu Cvrčka do jámy a jeho devastaci se mi podaří naštěstí zabránit. Tak jsme komplet. Viragoušek, Slimák a Šnek. Jako obvykle však Slimák provianťák něco zapomněl, tak musíme chvíli čekat. Potom už máváme jeho Danuš a uháníme k hranicím.

Myslel jsem si, že pojedeme normálně jako lidi po dálnici Rozvadov Mnichov a pak do Kitzbühlu, ale Viragoušek nemá dálnice rád. Bohužel ze čtyř možností, které připadaly v úvahu, jsme si podle mého názoru vybrali tu zcela nejhorší, ale trasu určuje řidič, a když je to navíc i majitel vozu, tak není co řešit. No ale jízda do Klatov nám zabrala hodinu a půl! Jo na kole to také tak zhruba v tomto čase jezdím. Další trasa vnitrozemím Německa probíhá také dost zdlouhavě. Až když se konečně napojíme na dálnici, začne to odsýpat. Dvě několika minutové zdržení na obchvatu Mnichova nejsou nic, co by stálo za řeč. Pak už uháníme k prvnímu letošnímu kopci, kterým není nikdo jiný, než slavný Kitzbühler horn 1998 m n.m.!
Bohužel zjišťuji, že po dlouhých letech jsem zapomněl doma svého cestovatelského orlíka a vím, že mi bude chybět… Pod horu přijíždíme kolem patnácté hodiny. Po menších parkovacích potížích najdeme konečně vhodné místo a už se převlékáme a následně sápeme do sedel. Vyslechneme zaklínací formuli Viragouška o tom, že on to nedá a že nemá cenu to ani zkoušet, ale my víme, že je to vlastně jen takový rituál a ve znalosti Viragouškovi drsné povahy víme, že on to opět, jako vždy dá, i když má letos na kole naježděno jen o něco málo více než medvěd hnědý z Plzeňské zoo.

Čeká nás převýšení téměř 1300 metrů a to na pouhých 8 kilometrech! Tento kopec patří k vůbec nejtěžším stoupáním v Alpách po silnici!! Podle vyhledávače to však má trvat 45 minut, tak nevím proč si myslím, že to zvládneme ještě rychleji... Kopec se zvedá hned od počátku přes deset procent a nějak se nemá k tomu, aby dal znaveným cyklistům alespoň na chvíli vydechnout. Nemá cenu, abychom se úzkostlivě drželi pohromadě, tak si každý jede, jak mu zrovna vyhovuje. První nadržený Slimák, ze kterého radost z akce doslova čiší, s odstupem za ním jedu já a přemýšlím, jestli únava kterou cítím je způsobena tím, že jsem před několika dny běžel maratón a nebo tím, že mám najeto méně než v minulých letech. O další kus za mnou pak supí Viragoušek, který jede si rozvážně, ale o to usilovněji. Je to statečný bojovník a já mu bezmezně věřím, že se na vrchol dostane a pak bude rád, že do toho šel. Stále si však není kde odpočinout, protože sklon pod těch 10 neklesá a mnohdy jde i o hodně výše. Podle značek bylo největší stoupání 22,3%!
Ostatně moje průměrná rychlost ve výjezdu hovoří za vše 5,2 km/h!!! Je navíc docela horko, Slunce praží a tak mi to chutná o to méně. Zvláště v první polovině trasy mě hic ubíjí a tělu se příliš nechce do vyšších otáček. Od 1400 metrů n.m. se však citelněji začne ochlazovat a pro mě je to jako by mě polil živou vodou. Zapomínám na nulák, řadím těžší převody a hlavně si užívám krásných pohledů do údolí. Závěr se mi pak už jel opravdu fajn. Jen mě trochu zaskočilo, že pro cyklisty končí trasa již v necelých 1700 metrech. Dále je závora a cedule o soukromém pozemku a zakázaném vstupu! Škoda, ale nechceme překračovat zákazy, zvláště když jsme tu na návštěvě.
Čekáme tedy na Viragouška, který přisupěl poměrně brzy. Prý je to nejtěžší kopec, který kdy jel a my mu věříme. V Alpách jsme jeli těžší jen jeden (v roce 2015 Monte Zoncolán). Děláme si momentky, pokuřujeme (jenom já, ostatní pasívně…), ale brzy musíme dolů.


Tlačí nás čas. Tradičně nejvíce si sjezdy užívá Viragoušek, který se spustil jako mladý ale slepý orel a řezal zatáčky tak, jako by nikdy nedělal nic jiného. Jako obvykle nepoužívá helmu, jelikož říká, že když se v té rychlosti vyseká v helmě, tak bude nadosmrti mrzák, zatímco bez helmy to má jisté. Taky máme zakázáno ho křísit, protože si přeje, podobně jako já, aby jeho smrt byla rychlá. Za ním s odstupem jedu já, protože chci ještě žít a hlavně chci, aby mi vydržely brzdy na celou akci. Nejvíce z nás chce žít evidentně Slimák, protože ten se do údolí spouští rychlostí lenochoda kříženého s třínohou srnkou…

Dolů se dostáváme všichni ve zdraví a kromě Viragouška, který svojí brutální jízdou si opět probrzdil zadní brzdové destičky, máme v pořádku i techniku. V blízké restauraci si dáváme pivko a hovězí polévku a pak už se ženeme do Kaprunu. Již nám volali z ubytování kde jsme. Telefon jsem radši nechal vyřídit Viragouškovi, protože on kromě italštiny zvládá skvěle i angličtinu a němčinu.

Na místo přijíždíme kolem 19 hodiny. Informace z bookingu tentokrát nejsou dostatečné a tak asi půl hodiny tápeme, než najdeme přihlašovací recepci. Penzion jsme našli hned, ale odtud nás nějaký saracén poslal úplně na druhou stranu, než byla recepce, kde probíhal check-in. Vše se nakonec podařilo, k čemuž přispěly výraznou měrou Viragouškovi jazykové schopnosti. Sami bychom to zvládli asi také, ale trvalo by nám to podstatně déle… Apartmán je ale velký a pěkný. Je to vlastně takový větší 2 + KK se dvěma koupelnami a terasou. Zařízení poměrně nové a bohaté. Máme ledničku, sporák, mikrovlnku, dvě televize,konvici, kávovar a veškeré příslušenství. Zdarma je k dispozici i pěkná sauna. Vybalíme věci a vyrážíme do šumu nočního města. Hned od počátku nás zaráží obrovské množství Saracénů v ulicích. A nejen v ulicích. Narážíme na ně i v hospodách. Sedí tam, pokukují, spiklenecky si mezi sebou šeptají a více či méně nenávistně pozorují bělochy, kteří se odváží do jejich zorného pole. A místní se do jejich blízkosti příliš neodvažují, takže to občas vypadá, že jsme někde v kraji muslimském. Hospody zde byly buď úplně prázdné, nebo v nich byli arabové. Našli jsme jednu, kde byli běloši, ale tam bylo totálně narváno, že jsme si nemohli sednout. Zřejmě to je jediná hospoda, nebo jedna z mála, kam místní chodí. Jinak ve městě už je spousta nápisů v arabštině, řada hospod už má arabské vlastníky a ve většině hospod už je arabská obsluha. Jídelní lístky, letáky, prospekty a podobně už jsou pochopitelně také v arabštině. Najdeme jednu příjemnou hospůdku, kde není vůbec nikdo a vymlaskneme každý 4 kousky piva. Nic moc kvalita, ale pít se dá. Večer v hotelu ještě kontrolujeme dno panáků při pití slivovice a morgana a já pak ani nevím, jak jsem se dostal do postele.

Pátek 16.9 nás čeká královská etapa. Hochtor je velká výzva pro každého cyklistu. Já už ho jel před 5 lety, takže ho nemusím zdolávat z nížiny (700 m n.m.), tak navrhuji Viragouškovi, že se můžeme popovézt autem k mýtné bráně (1120 m n.m.) a na kole jet až odtud, tak jako to dělá většina cyklistů, protože cesta k ní je nezáživná a hlavně ve velkém provozu. Ten s nápadem nadšeně souhlasí a přidává se i Slimák. Po cestě se Viragoušek zadívá na stádo krav pasoucích se na velmi strmém svahu a po chvíli povídá:

"Chlapci, víte že tady vyšlechtili ty speciální horské krávy?"

"Něco jsem fakticky slyšel, ale teď si konkrétně nevybavuji," rdí se Slimák.

"To je to plemeno, které má pravou přední a pravou zadní nohu kratší, aby mohly bez problémů chodit ve strmých svazích!" Poučuje Viragoušek.

Slimák zaváhá… "Fakt jo…?"

Já už jsem to ale nevydržel a při představě, jak by taková kráva chodila po rovině, jsem vyprsknul smíchy…

Cesta k bráně nám rychle utíkala, k čemuž přispěly i všudypřítomné historické traktory, které zde měly celosvětový sjezd. Za ten den jsme jich potkali stovky a stovky. Jezdily nahoru dolů po Grossglockner strasse a kdyby mi někdo řekl, že jich bylo tisíc, tak bych tomu snad i věřil.

Na mýtné bráně vyndáváme kola a Viragoušek dostal špatný nápad. Usoudil, že je potřeba dofouknout přední kolo. Těsně před akcí zásadně nedofukovat, zvláště když máš galuskový ventilek, který se čas od času nečekaně poškodí a začne ucházet. Když to zjistíš, tak už bývá pozdě, obzvláště když nemáš náhradní duši. Proto zásadně hustím den předem a nemůže se mi stát to co se stalo teď, když Viragoušek horní část ventilku ulomil! Naštěstí se zdálo, že vzduch z duše neuniká, ale i tak měl starosti se sháněním rezervy a pak i pumpičky. No nic. Konečně jedem. Protáhneme se vstupním ježkem a hned se zakusujeme do strmého stoupání. Není to tak prudké jako včera (maximální stoupání 14%), ale za to nás čeká 20 km pořád do kopce, celkové převýšení 1800 metrů a to ještě netušíme, co přijde v horní části výjezdu!

Se Slimákem se držíme zhruba spolu a ve vhodných místech čekáme na Viragouška, který statečně trpí, říká svoje zaklínadlo, že to nedá, ale pořád jede výš a výše i když jeho rychlost se blíží umírající pandě. V jednom úseku použije Viragoušek i jednu ne právě cyklistickou lest, kdy se chytí projíždějícího traktoru. Polehčující okolností mu budiž to, že si nechce kopec ulehčit, ale že se snaží o to, abychom na něj tak dlouho nemuseli čekat.

Počasí před přicházející frontou docela drží, i když je od počátku zataženo. Jaký rozdíl oproti roku 2011, kdy jsem tady jel za modré oblohy s občasnými bělostnými beránky. Jede se mi o něco lépe než včera, ale není to žádná hitparáda. A když od nadmořské výšky cca 1800 metrů začne foukat velice ostrý vítr, staví to náš výjezd do mnohem těžší kategorie, než za normálních podmínek. Nárazy větru jsou místy tak silné, že máme co dělat, abychom se udrželi v sedle a někdy ani to ne… A dokonce i mě je kosa...
Jedeme ve dvojici se Slimákem, když přijde další náraz a Slimáka, přesto že byl schovaný za mnou, tak ten vítr ho z mého závětří doslova odfoukl! Pak už jsem pokračoval sám. Chvílemi jsem měl chuť z kola slézt, protože v těch silnějších poryvech jsem šlapal jako o život, ale kolo téměř stálo na místě! Bylo to i dost nebezpečné, protože se nedal držet přímý směr a s kolem jsem tak kolikrát šněroval cik cak po polovině silnice. Napravo propast, nalevo projíždějící auta… Ještě že se nic nestalo.

Na Fuschertörl 2420 metrů n.m. dorážím za 1:58 čistého času. Průměrná rychlost 5,8 km/h - to udělal ten vítr.
Nejsem ani tak unavený, jako spíše zmrzlý. Vichr tady fičí bez přestání a fakt se klepu jako ratlík. Naštěstí brzy přijíždí i Slimi, tak se při blbnutí s focením trochu zahřejeme.



Ztrápený Viragoušek přijíždí o poznání později, ale je rád, že se tak vymučil a může být na sebe pyšný. Jsme v místě, kde končí většina cyklistů a odtud se vrací zpět do údolí. My však máme ještě další cíl. Chceme totiž až do tunelu průsmyku Hochtor, který je sice jen o necelých 100 výškových metrů výše než jsme nyní, ale abychom se k němu dostali, musíme nejprve sjet o 200 výškových a pak teprve vyšlapat do výšky 2504 m! Viragouškovi se vůbec nechce, ale já se neptám a jedeme. Leč ve sjezdu musí tentokrát opatrně, protože má od včerejška zadní brzdu téměř nefunkční a tak jede se Slimákem, který na něj asi měl špatný vliv, protože když se po projetí prvním tunelem ohlédnu, zjišťuji, že za mnou už jede jenom Slimi a později se dozvídám, že dovolil to Viragouškovi zabalit. Škoda, protože on by to dal a měl by pak ještě lepší pocit… Vítr je pořád drsný, ale už to nějak dojedeme. Nahoře fotíme, kupujeme suvenýry a snažíme se zahřát.
Teplota je 7°C, ale díky větru je pocitově pod nulou! Není čas příliš otálet. Původně jsme chtěli ještě pokračovat na vyhlídku France Josefa, ale protože je to ještě 15 km a hlavně by to znamenalo nastoupat dalších 1200 výškových metrů, raději na tento cíl rezignujeme. Spouštíme se dolů a jak se klepu zimou, sotva držím řídítka. Bojím se prudkých poryvů a tak v místech, kde jsem jel minule přes 80 km/h teď nejedu ani 70! Znovu vystoupáme na Fushertörl, čímž se trochu zahřeji. Ale ne dost na to, aby se mi ještě chtělo stoupat na Edelweissspitze 2572 m n.m., kde jsem na kole už stejně byl minule. Fotka níže je právě z toho minulého výjezdu, kdy bylo počasí diametrálně odlišné... V dálce na horizontu je tunel Hochtor...

A ještě jedna moje z roku 2011...
Navíc Viragoušek čeká dole u auta! Jestli se tedy někde ve sjezdu nevymázl. Proto také celou trasu pečlivě sleduji příkopy. Zhruba v polovině dávám plánovanou pauzu, jelikož brzdové kotouče jsou rozžhaveny do ruda. No a pak už dojíždíme k Viragouškovi, který zrovna nakládá kolo do auta. Protože jsme za celý den najeli houby, rozhodujeme se se Slimákem, že těch zbývajících 23 km do penzionu dojedeme v sedlech. Celkový nájezd za den tak byl 63 km. Bída no, ale jsme už staří mužové a někteří v našem věku už se neudrží ani v sedlech, tak proč si stěžovat, když to ještě jde.I přes ten bořící vítr jsme měli velké štěstí na počasí, protože už ten den večer začalo na Hochtoru sněžit a ráno tam bylo 10 cm sněhu.

Večer jdeme hledat nějakou hospodu, kde se dobře jí. Buď je zavřeno, nebo podniky nebudí důvěru či jsou evidentně výhradně arabské. Nakonec nezbývá než do jednoho takového sednout. Jídlo dobré, ale kdoví, co s tím řízkem na pohled úslužný muslimský číšník mohl udělat. Radši na to nemyslet… Se Slimákem stlačíme sedmičku solidního chardonnay zatímco Viragouškovi stačí jedno pivo. Na pokoji pak máme tendenci něco upít ze zásob, ale jsme už tak unavení, že ani žádná pařba z toho nebyla.

Je sobota 17.8. a leje… Již večer bylo jasné, že to tak bude a proto původně plánovaný 50 kilometrový výjezd terénem na Hundstein 2117 m n.m., jsem zrušil. Náhradní plán byl Maiskogel 1750 m n.m., ale ani na to 1000 metrové převýšení jsme se v tomto počasí necítili. Takže čekáme, jestli déšť zeslábne a budeme moci vyjet alespoň na cyklostezky v údolí a objet si i jezero v Zell am see. Čekali jsme do dvou odpoledne a lije pořád. Nejsme z cukru, ale do toho počasí se nám nechce, tak nakonec jedeme k jezeru autem. Dáme pozdní oběd, chodíme po městě a po promenádě na břehu a neustále se divíme to neuvěřitelnému množství arabských "spoluobčanů".

Večer si konečně užijeme saunu, smočíme čumáky v kapce vína a jde se do pelechu. Jako správní staří pánové jsme unavení, i když jsme vlastně celý den nic nedělali.

V neděli ráno uklidíme a svištíme domů. Tentokrát Viragoušek dal sluchu mému návrhu, abychom jeli přes Linz a cesta probíhá naprosto hladce. Rakouská dálnice už je totiž hotová skoro až k naší hranici, takže je to pohoda. Do Plzně nám to trvala cca 5 a půl hodiny.

Tak schválně, kam vyrazíme příště. A na čem? A jestli ještě budeme v plném počtu…?

Kladenský maratón

11. září 2016 v 17:43 | Šnek |  Běh
A je tady den D, nebo spíše den M. 10.9.2016 mě totiž čeká maratón v Kladně. Tuhle vzdálenost jsem neběžel skoro dva roky, takže jsem zvědav, co to se mnou udělá. Obavy jsou o to větší, že po zlomené ruce byla příprava mírně řečeno hodně okleštěná. Obvykle na maratón běhám poslední tři měsíce před závodem kolem 250 km/měsíc. Tentokrát jsem nemohl natrénovat více než 144 km v srpnu, 100 v červenci no a v červnu dokonce díky sádře jsem neuběhl ani kilák! Takže hodně velká bída, ale v rámci rehabilitace jsem trénoval jiné věci (kolo, brusle, cvičení), tak jsem si bláhově namlouval, že to pomůže. Pomoci by však hlavně mohlo to, že jsem o pár nezanedbatelných kil snížil svoji tonáž.
Když jsem tento závod běžel poprvé v roce 2012, tak u toho byla BB a nechybí nečekaně ani dnes. Aby se tolik nenudila, vzala si brusle (zdejší in-linové tratě má ve velké oblibě) a plánovala navštívit i koupaliště. Vzhledem k mé očekávané rychlosti, bude mít času dost a dost.
Před závodem vše klape jako na drátkách, ale to zde není žádným překvapením, protože místní pořadatelé jsou vyhlášeni svou profesionalitou. Za čtyři sta korun startovného dostávám krásné funkční triko Craft, oběd po závodě, medaily v případě že stihnu limit a občerstvení po celou dobu závodu.
Často před závodem si dávám cíl v podobě uběhnutého času. Tak to bylo i nyní. Když jsem se zhruba měsíc před termínem definitivně rozhodl, že poběžím, věděl jsem, že vzhledem k tréninkovému výpadku tentokrát nebudu moci atakovat hranici čtyř hodin, ale doufal jsem v čas 4:13, což by znamenalo, že maratón poběžím průměrem pod 6 minut na kilometr. Jak se však závod blížil, mě přibývaly bolístky (zraněná levá achilovka, podvrknutý pravý kotník) bylo jasné, že budu rád za to když vůbec doběhnu a je jedno v jakém čase.
A to počasí k tomu! Já jsem typický zimní člověk a když je při maratónu více než dvacet stupňů, nejsem schopen podat svůj alespoň průměrný výkon. A dnes...Dnes má teplota vyšplhat až přes 30°C ve stínu a na Slunci přes 40!!! To bude peklo! V podobné teplotě už jsem dva maratóny běžel a pořád si pamatuji, jak to bylo hrozné, čemuž odpovídaly i časy. Poprvé děsivých 5:15 (ale to jsem vyhrál svoji kategorii, protože všichni ostatní vzdali) a podruhé 4:45. Teď je to tedy potřetí a slíbil jsem si, že definitivně naposledy. Už když stojím na startu, Slunce pere jako blázen a jsem zpocený jako dveře od chlíva. A to je teprve deset dopoledne! Dobíhat, pokud mi vydrží zdraví, budu možná až někdy před patnáctou hodinou. To bude teprve výheň! Kdybych se na to radši vyprdnul. Ale teď je již pozdě.
TAk už pojďme radši běžet. Těsně před startovním výstřelem mi proběhne hlavou, že je toto můj už třináctý maratón. Pěkné číslo... Leč teď je to jedno. Start!!!
Celé pole 202 účastníků se dává jakoby váhavě do pohybu. Někteří rychleji, jiní, podobně jako já běží tempem šnečím. Nejprve běžíme dva a půl kola na atletickém oválu za povzbuzování četných diváků, ale to já jen sotva vnímám. Stejně tak sotva vnímám i soupeře, protože dnes, dnes jsem soupeřem jen já sám sobě.
Konečně po kilometru opouštíme areál a noříme se do lesoparku, kde se alespoň chvílemi můžeme skrývat ve stínu před paprsky rozběsněné hvězdy. V parku se běží 8 pětikilometrových kol a ta zbývající část na stadiónu na začátku a konci závodu. První kilometry se mi běží docela dobře. Achilovka drží, kotník se neozývá a průměrné tempo nad očekávání kolem 5:30 na km. V druhém kole na mě sice přichází psychická krize, když si uvědomím, že tady budu kroužit ještě čtyři hodiny, ale rychle ji zaženu. Já se jen tak nevzdávám!
První desítka za 56 minut. To je o hodně lepší než jsem čekal! Nalije mi to krev do žil a začínám už i předbíhat některé soupeře. Není to sice podstatné, ale potěší to. I druhou desítku zvládám dobře a na 20 kilometru mám mezičas 1:55! Půlmaratón pak za 2:01, což je zároveň můj letos vůbec nejrychlejší čas na této trati! To kromě jiného znamená, že kdybych v tento den běžel jen poloviční vzdálenost, mohl bych po delší době počítat s půlmaratónem pod 1:50!!! To jsem ani nečekal. S vírou, že mi dobrý pocit vydrží co nejdéle, se s napětím pouštím do druhé poloviny závodu. Tělo pracuje bez problémů, nemám ani hlad, ale nutím se na občerstvovačkách občas sníst kousek banánu a trochu rozinek. Beru si i bonbón z Bolívie, který však už nějak nefunguje. Asi z něj všechna koka za ten rok a půl vyprchala či co...Na 25 kilometru jsem za slušných 2:25, ale to už se teplota nezadržitelně šplhá k obávané třicítce. Začínám se přehřívat, jako Dacie bez chladiče. Trochu pomáhá to, že pořadatelé operativně zřídili kropící zónu a při probíhání stadiónem na nás stříkají hadicemi studenou vodu. Snažím se i co nejvíce pít. Většinou vodu, postupně smíchanou s ionťákem. Výkon ale přesto nezadržitelně klesá. Hlavu mám rozpálenou tak, že se v nadsázce trochu bojím, aby mi neshořely zbytky vlasů. Kolena mám rozpálená tak, jako bych klečel ve žhavém uhlí... Na druhou stranu, zdravotní problémy nemám a tak už tuším, že závod dokončím i když asi v nějakém bídném čase a bude to bolet, hodně bolet... Propočítávám čas a zjišťuji, že pokud bych udržel stávající tempo, tak bych se vešel pod 4:30, což za daného stavu by byl pro mě dost dobrý čas, ale jak to tempo udržet? Jedině vůlí. Vůlí, protože svaly ty už moc nepohou. Mají toho totiž dost a jsou hrubě přehřáté. TAk tedy bojuji, trpím, rvu se, ale pořád běžím. Nechci přecházet do chůze (jen na posledních třech občerstvovačkách jdu, abych se pořádně napil - musím totiž už každý okruh vypít dva dvoudecové kelímky). V předposledním kole ale na mě přijde taková slabost, že už jsem na pokraji rozhodnutí, že do té chůze přejdu, ale obelžu se tím, že teď ještě ne, že až v posledním kole. Sice dobře vím, že v posledním kole si pak řeknu, že když už je poslední, tak se chodit nebude, ale teď to zafunguje a rvu se dál. Při průběhu do kola posledního si vzpomenu, že mám kofeinovou vodu. No měl jsem si jí dát mnohem dříve. Ale když už se s ní táhnu, tak ji sosnu... Pocitově si nic neuvědomuji, ale když se podívám na hodinky, tak zjišťuji, že mi srdce začalo tepat zhruba o 20 úderů za minutu rychleji! Rychlejší srdce, vyšší výkon! (průměrný tep po celý závod jsem měl 164 a maximum 180) To mě povzbudí a chůze tak vůbec nepřipadá v úvahu. Tři kilometry před cílem mě chytá křeč do pravého lýtka, ale tomu už se jen v duchu směji, protože teď už bych to dokončil i kdybych musel lézt po čtyřech.V závěru mě ještě už na ovále předbíhají dva závodníci, které bych klidně mohl překonat, ale vzhledem ke zraněním nechci riskovat, že bych si je prudkým zrychlením zhoršil a tak v ustáleném tempu probíhám v klidu cílovou páskou.Celkem v pohodě tak dokončuji závod v solidním čase 4:25. Můj nejlepší čas v horku vůbec! A umístění ještě lepší 116 z 202!! To jsem nečekal, ale je to také způsobeno tím, že se řada normálně lepších závodníků uvařila a vzdala... Limit jsem bohatě splnil, takže je i medaile.
Dost se mi sice motá hlava asi z úpalu, ale jinak jsem v pohodě i když vyždímanej.
Vypiji další litr tekutin a BB mě přesvědčí, abych si vyzvedl párky. Na jídlo nemám ani pomyšlení, leč přinutím se jeden snít. Stejně mám ale pořád strašnou žízeň. Za těch 5 hodin v období závodu jsem vypil cca 4 litry tekutin! Po cestě domů se ještě zastavujeme na dvou rozhlednách,


pak vyložím BB v Dobřívě a do Plzně se dostanu krátce před půl osmou. Náročný to byl den, ale hlavní je že vše dobře dopadlo. A dnes s odstupem jednoho dne musím s velkým údivem konstatovat, že ta achilovka i kotník jsou v mnohem lepším stavu než před závodem! Skutečně nečekané. Možná sehrálo roli to střídaní horka, ledové vody, extrémní zátěže v kombinaci s kompresními podkolenkami. I tak je to překvapivé, ale je to fakt. Až mě bude zase něco bolet, tak si zaběhnu další maratón!