---------------------------Naslouchej svému tělu---------------------

Červen 2015

Bolívie a Peru druhá část

6. června 2015 v 20:56 | Šnek |  Ostatní

Pondělí 25.5.

Jedeme téměř 5 hodin na JZ Bolívie. Sajama je se svými 6542 metry její nejvyšší hora a je tedy o rovných 900 m vyšší, než můj stávající rekord. Bolívijci dlouho považovali za svůj nejvyšší kopec Illimani s necelými 6500 m a na trochu zastrčenou Sajamu zapomínali. Shodou okolností chvíli před naším pobytem přepadli na Illimani zloději se samopaly skupinu horolezců a obrali je o všechno cenné!

Odrazovým můstkem k hoře je vesnice Sajama ( 4200 m n.m.), kde se také platí permit za vstup do tohoto národního parku (nevím kolik, protože to bylo v ceně zájezdu). Velmi zajímavá usedlost, protože v ní jsou na jednu stranu poutavé historické budovy, které jsou bohužel početně převýšeny "rodinnými domky" vypadajícími jako garáže! Celé to trochu vylepšuje retro styl některých hostelů. My jsme měli ten nejpěknější, který sice ještě nebyl úplně dostavěn, ale to nám nevadilo. Za jednu noc s polopenzí jsme platili 105 Bol, což bylo mnohem méně než v La Paz (90 Bol bez jídla) a ubytování bylo lepší. Původně jsme chtěli jít hned po příjezdu do termálních pramenů (doprava plus vstup (80+30 Bol), ale průvodce rozhodl, že tam půjdeme až po výstupu! Bohužel!! Místo toho jsme se jen courali po obci a okolí. Díky tomu se mi podařilo pořídit pár solidních fotek.


Po dobré večeři jsme šli brzy spát, protože v 7 hodin už zase byla úplná tma.


Úterý 26.5.

Čeká nás převýšení asi 600 metrů a to s plnou polní, jídlem a vodou na 4 dny. Tedy nějakých 23 kg. Proto s drsným Dášíkem využívám služeb osla na to, aby nám materiál do base campu vynesl a bere i některé věci ostatních. Cena 100 Bol dohromady. Díky tomu dorážím do kempu první a zakolíkuji nejlepší místo pro náš stan s Petrem. Tábor ve 4800 metrech byl pěkný a měl dokonce vykamenovanou ohrádku pro vaření. Nahoře na srázu byly i dvě upravené a bočně kryté díry jako toalety! Jenom toho sopečného prachu kdyby tolik nebylo, ale nic není nikdy ideální. Tím spíše, že jsme měli i výborný zdroj pitné vody z nedaleko vyvěrajícího pramene. Ten prach nám ovšem to stanování hodně znepříjemňoval a to o to více, že foukal velmi silný nárazový vítr. Prach se dostával prostě všude! Náhradou nám byly skvělé výhledy na Sajamu i další okolní sopky. Postavili jsme stany, uvařili jídlo a brzy po setmění šli zase spát. Jen jsem opět stačil pořídit pár fotek…


Středa 27.5.

Na to, že jsme spali ve výšce 4800 m (tak vysoko jsem před Bolívií nikdy nespal a už vůbec ne ve stanu), se mi spalo výborně, což byl zjevný důkaz o tom, že jsem na výšku 6000 m dobře aklimatizován. Vlastně i když byla tato mise z hlediska očekávání fyzicky velmi neúspěšná, tak i tak jsem si zapsal řadu rekordů. Nejvyšší nejnižší pobytová výška 3600m, nejvyšší výška kde jsem stanoval a pokoušel se spát 5200 m, nejvyšší výška, kde jsem stanoval a dobře se vyspal 4800 m a možná přidám ještě další…? Aklimatizace bude dnes opravdu potřeba, protože tak náročný den v horách (snad s výjimkou vrcholového dne na Araratu a následného sestupu až k patě hory). Tentokrát nás čekalo převýšení 900 metrů, ale většinou nad hranicí 5000 metrů a hlavně s nákladem 22 kg na zádech?

Vyrazili jsme kolem desáté. Tempo udával guide Michal, což se záhy projevilo tím, že ostatní proti němu začali postupně ztrácet. A v první řadě já. Když si člověk nevěří psychicky, tak i ta fyzička funguje hůře než na co má. Když jsme však překonali první výrazné stoupání po suti, tak se zastavilo na delší pauzu. Mě však stačila jen krátká a pokračoval jsem jako první dál. V následujících desítkách minut jsem pak udával tempo sám a to mi vyhovovalo mnohem více, než když jsem se ploužil na chvostu. Jako by mě někdo polil horkou vodou. Takhle dobře se mi šlo až k prudkému sněhovému svahu, kde jsme museli nasadit mačky. Ne že bych je neuměl dobře používat, ale ostatní, kteří v nich chodí spoustu let několikrát ročně na tom byli technicky mnohem lépe a tak jsem opět začal ztrácet. A ještě k tomu byl svah stále prudší a prudší! Nahoru jsem ale musel, protože jsme měli napůl společný stan s Petrem a kdybych nedorazil, tak by neměl kde spát. Takže jsem se chtě nechtě musel do výškového tábora vydrápat!! Měl jsem toho už plné tesáky, ale podařilo se. Když musíš tak musíš! Když jsem vylezl na sněhovou plošinku, kde bylo místo sotva na 3 naše stany, zhrozil jsem se kam jsem se to dostal a děsilo mě hlavně to, že budu muset stejnou cestou slézt dolů!!! Když jsme stavěli stan, tak jsem se ani nemohl pořádně soustředit, protože jsem pořád koukal dolů do propasti a bál se, že se do ní zřítím. Stále jsem se musel něčeho přidržovat a hlídal si každé dolápnutí. Ani jsem si v tyto momenty neuvědomoval, že jsem překonal svůj výškový rekord. Od teď to je tedy 5700 m a k tomu s plnou bagáží! A ještě k tomu tady budu spát, takže další posunutá hranice!

Připravili jsme si věci na popůlnoční útok a jakmile zapadlo Slunce, šli jsme spát. Nejprve jsme však museli rozehřát sníh, abych na druhý den měli alespoň dva litry vody na hlavu. Jeden litr do termosky a ten druhý musel do spacáku, protože jinak by do půlnoci v obyčejné láhvi zmrzl na kost! Podobně se to musí dělat i s botami… Zima byla pořádná, ale ne méně než mínus 15°C. Horší byl vítr, který dosahoval síly vichřice. Dělalo to takový hluk, že prakticky nikdo nespal. Ono to taky jde těžko, když při nárazech cítíš, jak živel se stanem lomcuje a centimetr po centimetru ho i s tvým tělem posouvá ke srázu. Naštěstí ještě než nás to stihlo shodit dolů, tak se vichr začal kolem půlnoci utišovat…


Čtvrtek 28.5.

Naplánoval jsem si budíček na 1 hodinu po půlnoci. Vycházet jsme měli ve dvě. Ale už v půl jedné jsem byl vzhůru a přemýšlel a přemýšlel. Proč vlastně tak nutně musím nahoru?! A když půjdu nahoru, budu mít dost sil na to abych se ve zdraví dostal dolů?!? Jenom na ten sráz, který je teď pode mnou budu potřebovat sil spoustu! A cestou nahoru tam bude takových míst více a budou pro mě ještě těžší. Že bych měl opět nejméně sil ze všech jsem se nebál, protože jsem se cítil ve skvělé kondici. Ale s tou závratí je problém, protože i když to v hlavě překonáš a jdeš dál, tak Tě to stojí mnohem více energie, než ty, kteří závrať nemají. Potom se zásoby síly velmi rychle ztenčují. Ale zase jsem si strašně přál, se na ten vrchol dostat!...

"Můžeš mě mít, ale ty to nepotřebuješ. K ničemu by ti to nebylo." Hora konečně promluvila!

"Můžu ti dát něco lepšího," pokračovala.

"A co? Co to je?!" Vyzvídal jsem a vůbec nechápal…

"Zůstaň a uvidíš!" A pak už se nadobro odmlčela…

Hodná holka, že se se mnou baví, pomyslel jsem si. To s Huyanou Potosí jsem se neměl chuť bavit ani já a ona se mnou už vůbec…

No tak co?! Co bude?!! Honilo se mi v hlavě… Jsem bojovník a jen tak se nevzdávám, ale tentokrát… Tentokrát nade mnou zvítězil strach v kombinaci s leností a možná taky trochu s rozumem. .. Nejdu! Já nahoru dnes prostě nejdu!! Proti je víc argumentů než pro a tak na to prdím!! A navíc se mi nechce soukat do technické výbavy. Ještě jsem ležel ve spacáku a ujišťoval se, že se rozhodnutí nezmění, ale jen mě to utvrdilo v tom, že tohle prostě nebude můj vrcholový den. V půl druhé budím Petra, aby se stihnul připravit, vylézám ze stanu a jdu své rozhodnutí říci Michalovi. Trochu se diví, ale nijak zvlášť. Pak pomáhám ostatním s oblékáním výstroje (hlavně jim svítím) a s velkým překvapením zjišťuji, že jsou stejně zmatení a stejně nešikovní jako já když se chystám v noci na vrchol. Vždycky jsem si myslel, že je to jen můj problém a u jiných to tak není. A to přitom jsou zde samí zkušení horolezci. No a kdybych se taky chystal na útok, tak bych to ani nezjistil! Tak příště až se budu zase soukat do výstroje, tak už si nebudu připadat tak blbě.

Sleduji, jak v dáli mizí jedna čelovka za druhou a je mi trochu smutno, že nejdu s nimi. Ale opravdu jen trochu. Zakouřím si a s chutí se zavrtám do ještě teplého spacáku. Chvíli poslouchám klasickou hudbu a zároveň slyším, jak se znovu rozfoukává silný vítr. Brrr. Teď bych nechtěl být na cestě na vrchol. Záhy na to usínám…

Probouzím se až za světla v 7 hodin! Ty jo! Já jsem spal a vyspal se ve výšce 5700 m n.m.!!! Tomu bych ještě před pár dny nevěřil.

Je sice mrazivo, ale vítr už nefouká, tak se dá vydržet i venku. Vhodný čas pro pořízení pár fotek…


Někdy kolem osmé vidím pod vrcholem naše družstvo. No výborně. Tak to by mohli být za dvě tři hodinky v táboře říkám si. Čeká je už jen strmý, skalnatý hřeben v 6000 a pak už jen snadný sestup dolů. Pak už si zase zalezu do stanu, abych se zahřál…


Fotím z vnitřku, točím video se zvířata a doslova si užívám samotu a nádherné výhledy. Ještě že jsem nešel, říkám si. V noci bych akorát ťapal do tmy a po rozednění už bych byl tak vyčerpaný, že bych stejně houby viděl. Takhle se s horou seznámím mnohem lépe. Navíc to tichu a klid… Na celé obrovské hoře jsme byli úplně sami a živá zvířata tu taky nedokáží žít. Dokonce ani ptáci tu nekrouží. Prostě oáza klidu. Fakt jsem si to užíval. Nebýt toho srázu, který se na mě pořád posměšně šklebil po mnou, bylo by to dokonalé!

Vylézám ven a dělám další fotky. Už začíná být pořádné horko a obloha je jako vymetená. Slunce praží jako o závod. Ani ve stanu to už není nic moc. Začínám se trochu nudit, tak ještě vystoupám kus nad tábor. Každý krok který udělám je současně rekordem. Nastoupal jsem tak další desítky výškových metrů, ale 5800 to nebylo, takže si budu lépe pamatovat těch 5700 a drobné pominu. Blíží se desátá hodina a horolezci už by pomalu měli být zpátky. Marně však upírám zrak vzhůru ve snaze spatřit nějaké pohybující se tečky. Nic, nikde nic. Začínám mít trochu obavy, které se postupem času zvětšují. Kde můžou být?!

Už se blíží 12 hodina a pořád nic! V hlavě se mi začínají honit černé představy. Co když se jim něco stalo?! Co budu dělat, když se nevrátí vůbec?! Mám jít dolů pro pomoc a zalarmovat záchranáře (jestli tady vůbec nějací jsou). Nebo mám jít nahoru a hledat je? A do kdy mám vůbec čekat?! Nejdéle do 14.hodiny, protože abych se za světla dostal do vesnice budu potřebovat 4 hodiny.

Ve 12:30 jsem je konečně uviděl! Teprve sestupovali z vrcholu! Nejspíš tedy, když jsem je ráno spatřil, domníval jsem se mylně, že už se vracejí a oni šli teprve nahoru! No tak to by mohli být ve dvě tady a ještě bychom stihli sestoupit do base campu. Nebo ne?! Jenže sestup přes skalnatý hřeben jim trval strašně dlouho a do tábora se tak dostali až po patnácté hodině! Když jsem to viděl, tak už jsem se začal smutně připravovat na další noc v mém vrcholovém bodě. Zalepil jsem nafukovací karimatku, kterou mi hora v noci protrhla, srovnal sněhové boule pod stanem, vybalil spacák, který jsem měl už sbalený a tak…


O to příjemnější překvapení bylo, když jsem zjistil, že většina chce i přes pozdní čas sestoupit dolů. Nadšeně jsem se přidal a i když to znamenalo, že pro sebe a Dášíka budu muset nést sám celý těžký stan pro tři, stálo mi to za to. Nechtěl jsem totiž celou noc zase myslet na to, jak budu sestupovat tím srázem pod námi. Chtěl jsem to prostě mít co nejdříve za sebou, ať to dopadne, jak dopadne. Takže jsem stan co nejrychleji sbalil. Petr se přestěhoval do Frantova s tím, že oni dva tady zůstanou, protože byli úplně hotoví a sestoupí až ráno rovnou do vesnice.


Nasadil jsem mačky, nahodil 25 kilový batoh a opravdu s velkým respektem jsem začal sestupovat. Přede mnou šel Dášík relativně nalehko a nejen díky tomu se mi začal rychle vzdalovat. Chvíli za mnou šel Michal S Tipem, kteří mě také brzy předešli. Díky obavám jsem si opravdu hlídal každý krok.

Ani jsem si nevšiml, že za námi vychází měsíc a tak to skoro vypadá, jako bychom nesestupovali ze Sajamy, ale z něj!

Ufff. Sněhový svah byl konečně za mnou. Na "pevné" půdě jsem úlevou přestal dávat pozor a hned jsem sebou švihl do bláta. No nevadí. Sundal jsem mačky, chvíli zápasil s batohem, kterému jsem pro jeho váhu a hlavně obrovitost začal říkat mnohozvíře a vyrazil za trojicí, která se mi pomalu, ale jistě vzdalovali v počínajícím šeru. Směr jsem věděl tak co, že…

No, ale když jsem se dostal na horizont, najednou jsem to tam vůbec nepoznával.

"Sakra, vždyť jsem tady včera šel a dokonce jako první! Tak snad nemůžu zabloudit ne?!"

Ale cestu, kudy bych měl zahnout, jsem pořád neviděl. Neviděl jsem ani nikoho z našich a tak jsem začal trochu panikařit.

Jednoduše jsem usoudil, že jsem měl odbočit o zlom dříve a tak než abych se kousek vrátil, tak jsem se vrhnul do poměrně prudkého kamenitého svahu s tím, že se na tu správnou stezku napojím. Hrůza, to bylo peklo. Kameny a hlavně kamínky mi pod nohama ujížděly, co chvíli jsem strhnul malou lavinu a dvakrát dokonce i větší. Absolvoval jsem nespočet pádů, když mi ujely nohy a nebo když mě těžký batoh převážil. Brzy jsem byl na pokraji sil a kýžená cesta pořád v nedohlednu. Byl jsem doslova na pokraji sil a k tomu Slunce už zapadlo za okolní štíty! Jediné co jsem věděl určitě, byl směr kterým leží tábor. Nutně jsem se však potřeboval dostat na tu cestu, protože v tom balvanovém svahu jsem už prostě pokračovat nemohl, protože to bylo strašně vysilující a v případě, že se setmí, tak v něm nebudu moci jít ani bivakovat! Doloval jsem tedy skutečně poslední zbytečky sil, abych se před tím než tma zcela zahalí krajinu, dostal alespoň do nějakého normálního terénu. Že to do tábora dnes nestihnu, bylo téměř jasné, ale měl jsem vizi, že bych se měl dostat k té správné cestě a tam zabivakovat, aby mě brzy ráno mohli snadno najít, kdyby mě hledali a nebo bych já sám pak mohl za denního světla do tábora rychle dorazit. Teď jsem zalitoval, že těsně před odchodem si Dášík vzal vnitřní část stanu, aby mi odlehčil. No tak si přes sebe přehodím svrchní část, spacák mám, tak to nějak přežiju… S těmito myšlenkami jsem se z posledních sil konečně vypotácel ze suti na pevnou a relativně rovnou půdu. Tma ještě nepadla úplně, tak jsem napínal zrak, jestli neuvidím linii hledané cesty. Po chvíli soustředění mi svitla naděje, protože cosi co by jí mohlo být se mi zdálo, že vidím. V neději jsem se rychle vydal tím směrem a čím více jsem se blížil, tím to bylo nadějnější. Za pár minut jsem u cesty stál a s úlevou vydechl. Ano, ano byla to ta správná. Vidět už sice moc nebylo, ale věděl jsem, že jsem z nejhoršího venku. Světla už sice bylo málo, ale pro adaptované oči ho bylo na pár minut ještě dost. Teď už jsem byl přesvědčen, že dojdu až do tábora, protože vždyky můžu ještě použít čelovku…

Již zdálky jsem volal směrem do táboru, že už jdu, aby si nedělali starosti, nebo aby mě okonce nešli hledat. Později se ukázalo, že si starosti nedělali vůbec a o tom, že by mě hledali, nemohlo být ani řeči. Jenom Dášík mě postrádal, protože jsem měl všechny hlavní součásti stanu a ona tak neměla kam hlavu složit. Došel jsem až za naprosté tmy, k smrti unavený, ale šťastný, že to mám za sebou… Neměl jsem chuť ani jíst, jen pít a trochu kouřit. Pak jsme s Dášíkem postavili stan a po hygošce se zavrtali do pelíšků. Další perný den, ve kterém jsem měl opět štěstí…







Pátek 29.5.

Ráno bylo poměrně nepříjemné. Dost nízká teplota (mínus 8 s protivným větrem), takže jsem se vůbec nebyl schopen prohřát. Hlavně ruce zkřehlé po noci se mi nedařilo zprovoznit. K tomu všudypřítomná špína a prach… Vstával jsem již v 7 a čekal na Sluníčko i ostatní. Parťáci se začali probouzet v 8 a Slunce na nás konečně posvítilo v 8:15. Strhli jsme stany a něco po deváté začali individuálně sestupovat do vesnice. Měli jsme tam být do 12, takže se to dalo v pohodě stíhat. Relativně v pohodě… O naši čtyřku jsem strach neměl, ale horší to bylo s dvojicí, která zůstala nahoře. Zejména Petr včera vypadal, že ten výstup takzvaně lámal přes koleno a že je úplně na dně.

Mě se ze začátku šlo velmi dobře, ale postupně mi docházela šťáva. Zejména proto, že jsem jedl naposledy ve 14 hodin předešlý den a to se muselo někde projevit. Jídlo už jsem žádné neměl a tak mi nezbylo než počkat na Dášíka a zeptat se jí, jestli jí nemohu nějak odlehčit. Drsná holka byla jako vždy připravena pomoci a nakrmila mě tyčinkou a nějakou sladkou směsí. Než se živiny dostanou do krve, tak to nějaký čas trvá, takže jsem šel nadále spíše volně. Trochu jsem používali zkratky (volně přeloženo - kufrovali jsme), ale i tak jsme nemohli minout údolí, kde se v rovině vinula prašná a proklatě dlouhá cesta do Sajamy. Bylo to ve spalujícím žáru s těžkým batohem na zádech neskutečně úmorné. Když mi bylo nejhůř, vzpomněl jsem si, že mám v kapse od Dášíka ještě nějaký bonbón z koky. Ruka byla rychlejší než myšlenka a už jsem ho měl v puse. Nejdříve se nic nedělo, ale po pár minutách se efekt dostavil (nebo alespoň placebo efekt, což je úplně jedno). Najednou jsem byl jako pokropený živou vodou a pocitově za chvíli jsem byl před branami městečka! Ještě jsme se stihli s Dášíkem nakrmit brambůrky a koupit pití. Co se týká stravy, tak v životě jsem neviděl skupinu lidí, která by snědla tolik chipsů a vypila tolik coca coly. Asi je to typická strava horolezců či co…

Z těch dvou ve výškovém táboře se objevil první podle očekávání osmitisícovkář Franta. Museli jsme mu sice s mikrosem jet naproti, ale byl už blízko vesnice. Zato hledáním Petra jsme ztratili mnohem více času. Jak byl hotovej, tak sešel z cesty a byl úplně jinde, než bychom ho čekali. Bylo evidentní, že výstupem přecenil své síly a všichni jsme za to zaplatili tím, že jsme nestihli vytouženou koupel v horkých pramenech. Dobývat vrchol za každou cenu i když na to nemáš není právě asi to nejlepší…

Do La Paz jsme tak dojeli až večer a stihli se sotva navečeřet a trochu popít víno. Pochopitelně naše zvrhlá trojka (Michal, Petr a já jsme i pokouřili)…


Sobota 30.5.

Hned ráno opět vyrážíme na cestu. Tentokrát je naším cílem jezero Titicaca! Jezero je 204 km dlouhé, 65 km široké a hloubku má 283 m i když někteří domorodci bez uzardění tvrdí, že je bezedné. Bolívie se o něj dělí s Peru (Peru má znatelně větší část). Jezero leží v nadmořské výšce lehce nad 3800 metrů a je tak největší vysokohorské jezero na světě. Na břehu si pronajímáme dvoumotorový člun. Indián říká, že s jedním motorem to bude stát 350 Bol a cesta na vytčený ostrov (Isla Suriqui) bude trvat 2 hodiny. Se dvěma motory to bude trvat 0,5 hodiny a bude to stát 400 Bol. Volíme druhou možnost. Člun na dva motory letí po rozlehlé hladině jezera jako šipka. Pěna stříká na všechny strany. Výhledy jsou z něj více než pěkné, ale pohled na něj rozhodně pěkný není! Lidi tam totiž žijí v neskutečném množství odpadků, které se ani nesnaží někam vyvážet. Prostě je jen vyhazují z oken. Doslova tam vegetují jako čuňata. Je tam ještě větší bordel než v La Paz a to je pořádná stoka spalšků. Jedna holčička se přitočila k Dášíkovi a prosila ji, ať ji vezme odtud pryč! Dášík totiž kromě češtiny a angličtiny umí i perfektně španělsky… Pořídíme pár fotek do dálky a raději jedeme zpět na břeh. Dáváme si výborný oběd (citrónový pstruh za 40 Bol). Vracíme se do La Paz, ale do hostelu se nám dostat nedaří. Bydlíme totiž na hlavní třídě, kde probíhá největší slavnost roku fiesta. Začínala již odpoledne kolem 16 hodiny a celý průvod tanečníků končil až ve dvě hodiny po půlnoci. Vůbec nechápu, kde tak málo početný národ (necelých 9 mil.) našel tolik tanečníků a kejklířů. Atmosféra je ale skutečně strhující a je těžké se od té podívané odtrhnout. Bohužel z řady přihlížejících se postupně opět stávala zvířata. Močení na ulici střídá kálení a není ani nouze o sex přímo v davu. Zvířátka prostě lezou z lidí na povrch na každém kroku. Druhý den ráno město vypadá ještě více jako neudržovaná skládka. Na hromadách odpadků leží v lepším případě opilce v tom horším "milenecké" dvojice. No alespoň mám nějaká "panoramata" z kuřárny.


Neděle 31.5.

Vstáváme již ve 4 ráno, protože jedeme domů! Konečně jsem se dočkal!! Nejprve míříme do Limy (11 miliónů obyvatel), protože toho asi ještě nemáme dost. Přilétáme tam v 8 hodin (řasový posun oproti Česku 7 hodin, v La Paz to bylo 6). Tam máme skoro celý den na prohlídku města. Letadlo do Paříže nám totiž odlétá až večer v půl desáté. Na letišti si bereme taxi do centra za 50 místních "korun". Do běžného auta se nás s řidičem vtěsná 6, takže se zahřejeme nejen tropickým ovzduším. V centru si prohlížíme náměstí, navštěvujeme kostel a snažíme se zabezpečit finance a doklady. Soukám se do skryté tělové ledvinky, rozmisťuji peníze na různá místa a tak. Vzhledem k tomu, že se hodláme pohybovat jen v hlavních centrech, tak je to skoro zbytečné, protože všude kolem nás je přehršel policistů (hlavně policistek) a nezřídka ulice hlídají speciální zásahové jednotky. Potom navštěvujeme krásný Františkánský klášter. Nenecháváme si za 7 peněz (PEN) ujít prohlídku katakomb a vyhlášené kostnice. Pak zadarmo s výkladem procházíme budovou parlamentu a muzeem tortury. Když závisláci na kafi neuspějí s hledáním vhodného "dodavatele" dáváme si dobrý oběd, kdyby jste mě zabili, tak si nevzpomenu co to přesně bylo, ale bylo to fakt dobré…

Potom jedeme za dalších 15 peněz taxíkem do zoo. Je zajímavá tím, že jsou v ní umístěna pouze zvířátka, která se vyskytují na území Peru! Musím přiznat, že je dost pěkně udělaná, na rozdíl od místních mladých dívek, které se pravděpodobně shlédli v americkém stylu a vypadají skoro všechny jako by byly těhotné. Nebo že by byly všechny těhotné…?! Při vstupu do zoo nás čeká důkladná osobní prohlídka. Myslím si, že hledají zbraně, nebo drogy, ale kdepak. Hledají úplně něco jiného! Našli mi totiž hrůza hrůz v ledvince 4 marlborky!!! Musel jsem sepsat protokol a čtyři smrtící tyče i se zapalovačem odevzdat! Zoo ale byla moc pěkná, akorát Michal pořád zdržoval s focením zadnic opic a zobáků ptáků, takže my už jsme byli pořádně utahaní. Naštěstí záhy odjíždíme opět tágem a opět za 15 PEN na letiště. Pochopitelně se opět mačkáme v běžném autě, ale na to už jsme si zvykli. V půl desáté večer odlétáme do Paříže, kde bychom měli být v 16:30 místního času druhý den. V době když píši tyto řádky je 1.6. 0:40 a tužka mi únavou doslova vypadává z ruky! Doufám, že do Paříže v pořádku doletíme, stejně jako potom do Prahy. Nemám žádný špatný pocit, tak to snad vyjde bez komplikací. Špatný pocit jsem měl, když jsme letěli z Bolívie do Peru. Já prostě na ty pocity dám, protože ze mě hovoří zkušenost. Z té Bolívie jsem se ale naštěstí zmýlil. Když jsme totiž odstartovali, tak jsem se nemohl zbavit pocitu, že už nepřistaneme. Bylo to strašně divný. Proč zrovna tento nejkratší let?! Když nám dávali vyplnit imigrační lejstra pro vstup do Peru, tak jsem je vůbec nechtěl vyplňovat, protože jsem říkal, že je to zbytečné a že to nemá cenu. Všichni si je vyplnili, jenom já ne! No a pak když jsme v pořádku přistáli, tak jsem byl sice příjemně překvapen, ale zase jsem ostatní zdržoval, než jsem to narychlo vyplnil…

Vše proběhlo bez závad. Do Prahy jsme dorazili o pět minut dříve i když to bylo relativní. Už jsme byli na hraně přistávací dráhy, ale náhlá přeháňka a hlavně boční vítr pilota donutily, aby stroj prudce zvedl a začal stoupat. Letadlo se kolíbalo, jako houpací koník jenže do boku. Nastoupali jsme znovu do vysoké letové hladiny a věděli, že jestli se příští přistání opět nepodaří, tak buď spadneme a nebo spíše budeme muset přistát na jiném letišti. Nedej bože třeba v Ostarvě. Tak jsme pilotovi hodně drželi palce. Asi to pomohlo, protože napodruhé i přes vítr přistál excelentně. Hurá. Pak už jen čekáme na bagáž. Teď už to není tak důležité, jako při cestě tam, ale přece jenom komplikace nikomu neprospějí. Nejdříve vyjíždí batohy z nejvzdálenějšího místa (Bolívie), takže brzy má svůj Michal i Petr. Dále ale začínají chodit už kufry z šnekožroutské Paříže. Jedou dlouho a pak…Pak už nic! Nevzdáváme to a s Frantou pořád čekáme. Po chvíli zase další kufry a žádný pytel… Potom opět pauza a pak konečně…konečně můj žlutý pytlíček. Jupí. Mám ho a s ním i suvenýry!! Leč chudák Franta, který jako osmitisícovkář tam má nejdražší výbavu čeká marně. Ještě tam s ním chvíli zůstávám, ale když mi volají z parkovací služby, že už musím jít, tak ho směřuji k reklamacím a musím ho opustit. Ani nevím, jak to dopadlo. Odcházím z letiště. Ještě nikdy mě tady celníci nekontrolovali a zrovna když vezu koku, tak mě jeden zastavuje a chystá se mi prohlížet batožiny. Co prý vezu, odkud jedu, co mám k proclení. Naštěstí povahu tohoto konkrétního celníka dokonale odhaduji a tak odpovídám přesně tak, aby nepojal sebemenší nutkání mě podrobit zevrubnější prohlídce. Proto taky mě záhy propouští. Uffff. Jsem na svobodě a se mnou i bonbóny. Jediná komplikace ještě nastává, když se blížím k východu z terminálu a přede mnou se rozevřou dveře, ze kterých se vyhrne celnický pes, který na mě začne z nenadání štěkat! Psovod si mě však jako zázrakem vůbec nevšímá, tak zvednu pytel z vozíku na rameno a abych nemusel kolem psa napřímo projít, vyjíždím eskalátorem o patra výše. Tam už na mě čeká jako vždy spolehlivá parkovací služba Richter. Pytel rychle nakládám do kufru, přebírám doklady a za cca hodinu s úlevou dorážím domů…


Sumář:

A jak tedy hodnotím dovolenou jako celek? Každopádně byla velkým přínosem. Poznal jsem o sobě hodně nového a o to šlo nejvíce. Každopádně už nechci jezdit na dovolenou pod stan a tím je myšleno to, že spaní v něm mi nevadí, ale nechci ho pořád balit a tahat na hřbetě. Nechce se mi taky távit dovolenou za dva měsíční platy v nepohodlí a špíně. Na šestitisícovky už taky pravděpodobně nepolezu, protože aklimatizace si žádá příliš mnoho času a to mě taky nebaví. Na hory budu určitě jezdit dál, ale musím to udělat tak, aby to tolik nebolelo. Už bych nikdy nechtěl zažít tak náročnou dovolenou i když se mi to ve výsledku líbilo. To hlavně proto, že uplatňuji rčení, že zážitek nemusí být dobrý, ale musí být intenzívní!


Závěrečné postřehy:

  1. Za celou dobu jsem neviděl žádnou Bolívijku řídit auto!
  2. Celkem jsem viděl asi 5 cyklistů
  3. Říká se, že v Bolívii je pro nás levno - no nevím, nějak extra draho tam není, ale třeba v La Paz rozhodně není levno (ceny jídla a pití jsou tak o třetinu vyšší než u nás)
PS: kdyby chtěl někdo plnou verzi s fotkami, tak můžu poslat přes úschovnu...

Bolívie a Peru

6. června 2015 v 20:53 | Šnek |  Ostatní

Bolívie

Květen 2015


Nadešel dlouho očekávaný a i obávaný 18. květen. Dva dny předem balím a chystám se i morálně. V inkriminovaný den odjíždím ve 4:30 na Ruzyni, kde předávám Fístu spolehlivé parkovací službě Richter a batolím se obtížen batůžky na místo srazu v terminálu 2. Letíme nejdříve do Paříže, kde po cca 3 hodinách přesedáme na let do Bogoty. Ten trvá skoro 12 hodin a je to pro mě očistec. Sedím na jednom z nejblbějších míst v Boingu (E a F), nemám kam dát nohy, chce se mi strašně kouřit, děsně se nudím a světe div je mi hrozná zima. Doufám, že už takový let nebudu muset nikdy absolvovat. Vlastně budu! Vždyť se musím nějak dostat zpátky!! Že bych šel radši pěšky?!? Strašně jsem se těšil, jak si v Bogotě konečně zakouřím, protože času bude fůra (7 hodin). Bohužel nás rychle zahnali do odbavovací zóny a já teď nemůžu ven! A v té obrovské hale není jediné místečko, kde bych mohl nasát pár kouřových obláčků!! Hlavně, že na každém rohu se tu prodávají cigarety doslova po bednách a hlavně se po hale motají evidentně zdrogovaní ctihodní občané!!! No ale budu tak mít alespoň nový osobák. 25 hodin bez čika! Tak už tu několik hodin sedím neuspokojený (kuřácky, jinak jo…), ospalý a nebál bych se říci otrávený. Ještě tu totiž budeme naplano čekat další čtyři hodiny a pak ještě další 4 v letadle z Bogoty do La Pazu! Takže pokud dobře počítám, strávíme na cestě 31 hodin!! A proč to dělám?! No přece proto, abych věděl, kde je hranice toho, co jsem schopen snášet. A jednu z těch hranic jsem konečně našel. Takže díky tomu teď třeba vím, že v Jižní Americe už pro mě není nic natolik zajímavého, abych kvůli tomu strávil tři dny na cestě (tam i zpět) a další dva dny se z toho vzpamatovával. Takže si to tady v rámci možností užiju a za 14 dní sbohem Jižní Ameriko. Doufám, že za těch 8 hodin zjistím, že mi aerolinky ztratili bagáž. To by byl skutečně nezapomenutelný úvod dovolené!

Tak ty nekonečné hodiny jsou konečně za mnou. I ten let proběhl celkem dobře. Byly to ostatně jen 4 hodiny a tak se to dalo i když hned za námi sedělo nějaké rozjívené dítě a celou dobu ustavičně řílo. Ještě snad horší byl jeho necivilizovaný otec… Po příletu se muselo vyplňovat neskutečné množství osobních údajů místním vojákům. Už mi to začínalo lézt na nervi, protože to bylo objektivně úplně k ničemu. Z posledních zbytků sil jsem se ale ovládl, protože kdyby ne, tak bych problémy způsobil jenom nám a ničemu by to neprospělo. Když nás letadlo vyklopilo rovnou ve výšce 4100 m n.m., byla to docela rána. Připadalo mi to, jako když auto náhle přestane fungovat polovina válců. A přesto jsem hned myslel na čiko. Vždyť jsem nekouřil skoro 25 hodin! Hned jak jsem naložil do hostelové dodávky bagáž, už jsem si zapaloval. Nebylo ale moc času a ani mi to nedělalo dvakrát dobře, takže jsem to po pár práscích típnul. Není taky divu, protože když se dostaneš naráz do tak řídkého ovzduší, tak to nikomu dobře neudělá. Řada lidí má podobnou zkušenost z lanovky do vyšších výšek, ale ani tam to není tak náhlé. Žádná lanovka tě nevyklopí rovnou ve čtyřech tisících. Na hostel jsme se dostali ve 4 hodiny místního času, takže z Dobříva cesta trvala cca 31 hodin! Ubytování je slušné a než se rozkoukám, je půl šesté. Za dvě hodiny už jsem zase vzhůru a před devátou už vyrážíme do města. Spolu se spojeným El Altem má LA Paz přes 2 milióny obyvatel, ale za jeden den jsme prý viděli všechno, co stojí za to! Je tu hlavně hrozný chaos. Přejít ulici v některých místech je adrenalin, skoro jako skákat bungee! Dopoledne jsem se na chvíli zastavil u jednoho stánku, a ostatní se mi ztratili! Namlouvám si, že mám vynikající orientační smysl, takže jsem si z toho nic nedělal, ale když ani po půl hodině bloudění jsem nezjistil, kudy mám jít do hotelu, začínala se mě zmocňovat panika. Neměl jsem u sebe ani mobil, ani pas, anglicky tady skoro nikdo nerozumí a kupodivu ani s ruštinou se nechytám. Nakonec jsem to našel, ale bylo ve mně chvíli malá dušička. Večer jsme trochu omylem zapadli do nějakého gay baru a když jsme si všimli, že jeden z nás chybí, mysleli jsme si, že je na WC. Když se ani po půl hodině nevracel, šel ho Michal (průvodce) hledat. A on tam nebyl! Taky jsme ho někde vytrousili!.. Našli jsme ho až po návratu před pokokojem.

Jinak v naší skupině jsou všichni zapřísáhlí nekuřáci, pivaři, skuteční sportovci a opravdoví horolezci, takže mnoho společného nemáme. Ostatně i v celém La Pazu skoro nikdo nekouří, takže si připadám jako vyvrženec a kouřím skutečně málo. Včera nic a dneska asi pět! A to mám sám pro sebe luxusní kuřárnu v posledním patře našeho hostelu s křesly i lehátky a pěkným výhledem.

Zítra jedeme na nejvýznamnější památku ve státě…



Středa 20.5.


Dnešek se opravdu povedl. Tiwanaku stojí rozhodně za návštěvu! Strávili jsme tam asi tři hodiny a bylo to dost zajímavé. Nechám však spíše mluvit fotky.

Poblíž jsme si dali výborný oběd (lama) a ochutnali čaj z koky (celkem 40 BOL). Na zpáteční cestě jsme si užili úchvatné pohledy na celé pohoří Kordilera Real a nakonec i na samotný La Paz. Ihned po příjezdu vyrážíme znovu do města. Navštěvujeme muzeum coca (15B), dáváme si kávu s kokou (15 B), ochutnáváme dost silné bonbóny s kokou a hned si každý kupujeme minimálně jeden pytlík (2é kusů po 30 B). Jsme z té koky pořádně rozjaření, tak v ulicích trochu blbneme… Trochu dost. Až nám místní divoši s respektem uhýbají z cesty! Dáváme si výbornou večeři v Kubánské restauraci (50 B). Jídlo výborné, obsluha a prostředí taky, takže si nakonec dokonce s Michalem a spolunocležníkem Petrem dáváme na závěr kubánskou cigaretu! Plánovaný noční výjezd lanovkou nad městem tak necháváme až na zítřek. Zítra nás však čeká hlavně aklimatizační výjezd a výstup na horu Chakaltaya s vrcholem téměř ve výšce 5400 m n.m.


Čtvrtek 21.5.


Noc na dnešek nic moc. Blbě se mi dýchalo a moc jsem toho nenaspal. Teď se mi dost motá hlava. Snad to přejde při výstupu… Cha, cha. To spíš naopak.

Cesta tam byla hrozná. Jeli jsme maličkým mikrobusem, do kterého jsme se sotva zvládli poskládat a hlavně trasa vedla po strašně rozbitých polních cestách, s doslova hrůzu budícími výhledy do propastí. Byli jsme moc rádi, když po nějakých 80 minutách trápení skončilo. Útěchou nám byly úchvatné výhledy na významné vrcholy Huyana Potosí, Illinizas i vzdálenou Sajamu! Protože to nebylo žádné regulérní dobývání hory, ale ale aklimatizace, vyvezlo nás auto do tradičního místa k chatě, která leží zhruba ve výšce 5000 m. Zbývalo nám tak k vrcholu necelých 400 metrů. Vyzkoušeli jsme si tak další výškový šok, když jsme se během pár minut ocitli ve výšce o 1000 metrů vyšší. I proto nám výstup dával poměrně zabrat, protože naše aklimatizace probíhala skutečně hodně zrychleně. Spravilo to naštěstí jen bolení hlavy a na vrcholu 5395 m byla i nezbytná cigareta. A ta panoramata, ta byla naprosto fascinující! Cestu dolů jsme ve zdraví přežili i když jsme byli řádně potlučení. Následovala vyhlídková jízda přes celý La Paz. Poznali jsme, že nejníže položená část města je skutečně nejcivilizovanější, jak co se týká staveb, tak i chování a vzezření obyvatel. Nutno podotknout že Bolivijky jsou opravdu hezké i když na naše holky pochopitelně nemají. Projeli jsme úplně celým městem a na jeho druhém konci nás čekala omračující podívané v měsíčním údolí. Něco takového jsem fakt v životě neviděl a ani to neumím popsat. Opět bude nejlepší, když za sebe nechám hovořit fotografie…

Naše průvodkyně měsíční krajinou si mě docela oblíbila a když zjišťuje, že můj nick je Carocol, oslovujeme mě caracolito (šneček) a snaží se mě učit španělsky. Je šikovná a mít více času, docela by to šlo…

Pak jsme si jeli místními, velmi specifickými autobusy nakoupit něco k snědku a pití… Tamní doprava je nenapodobitelná. Neexistují žádné jízdní řády (a i kdyby existovali, tak by to nikoho netrápilo), nedodržují se žádná zjevná pravidla, cesta odkudkoliv kamkoliv stojí jeden B, autobusy jezdí s otevřenými dveřmi a nastupuje i vystupuje se doslova kdekoliv. Klidně se skáče mezi jedoucí auta.

A přejít ulici po přechodu, jak už jsem myslím psal, je fakt o držku! Dokonce i když má chodec na přechodu zelenou, tak to vůbec neznamená, že má přednost. Naopak mi přišlo, že řidiči mají o to větší chuť je prohánět. Jako by to byla nějaká počítačová hra, sraž si svého chodce!

V podvečer ještě stíháme výjezd tou lanovkou nad městem (cesta tam i zpět jen 6 Bol). Ostatním se sice moc nechtělo, ale já s Dášíkem jsme se těšili, tak šli všichni kolegiálně s námi. Dášík je jediná žena v naší sedmičlenné výpravě, ale je to velmi ostřílená, vysportovaná a drsná diva s americkým pasem. Ještě za komoušů v 19 letech emigrovala a od té doby žije v Kalifornii a zároveň cestuje po vysokých horách celého světa.

Teď když píši tyto řádky, je už noc a dobaluji věci na třídenní trek. Chystáme se zdolat Huyanu Potosí 6088 m! Dva dny půjdeme nahoru a jeden dolů. Mám z toho trochu obavy. Jednak by to pro mě bylo posunutí osobních možností, druhak jsou tam místa, které nebudou dělat dobře mé závrati (trhliny se sněhovými mosty, exponovaný hřeben apod…) a hlavně mám obavy, abych ostatní příliš nezdržoval, protože jsou to všechno velmi zkušení horolezci (mají za sebou 7000 hory a jeden je dokonce osmi tisícovkář!). No tak asi tak no… Ale hlavně bych chtěl alespoň jednu z těch dvou šestek dát, abych měl klid. Tady jsem totiž asi konečně pochopil, že dávat něco víc by pro mě asi nemělo význam a zkoušet dál posouvat své hranice v tomto směru už je pro mě nesmyslné. Fyzicky by to snad i šlo, ale psychicky se mi zdá, že k tomu není žádný zjevný důvod. Čím vyšší hora, tím delší musí být aklimatizační příprava a čím je to delší, tím více mě to irituje a zároveň nudí. Takže pro příště i do budoucna zůstanu u svých pěti a čtyřtisícovek.

¨

Pátek 22.5.

Jedeme na Huyanu!

Mikros (tak se zde říká mikrobusům, které tvoří velkou část místní dopravy a převáží jak indiány do práce, tak turisty) nás odváží do základního tábora ve výšce 4700 metrů. Nelelkujeme a hned razíme do tábora výškového 5200 m, kde budeme nocovat. Vzhledem k tomu, že jsem zatím spal nejvýše ve 4100 a nebylo to nic moc, již tuším, že se opět asi moc nevyspím. Ještě jsem měl takový geniální nápad, že jsem si kromě batohu velkého, sbalil ještě i ten malý s tím, že ho ponesu vepředu! Teda s tímhle se v tomto terénu opravdu chodit nedá. Tak jsem ho zkoušel nést v ruce, ale to jsem zase nemohl používat hůlky. Pak mi ho kluci alespoň připnuli nahoru na ten velký. Jít se s tím dalo, ale pořád se to převažovalo na tu či onu stranu a musel jsem to neustále vyvažovat. Svoji rovnováhu jsem měl tak úplně rozhozenou a stálo mě to o mnoho sil více, než kdybych se sbalil pořádně. Do výškového tábora jsem tak přišel úplně poslední a totálně sedřený. Sotva jsme postavili stan, stačil jsem už jen rozpustit sníh na pití a jídlo a připravit věci na noční útok na horu. V noci vichr lomcoval se stanem, jako by nás i s ním chtěl strhnout do údolí. Spal jsem jen v kraťoučkých intervalech. Kdybych to nasčítal, tak by to mohlo dát dohromady sotva půl hodiny!


Sobota 23.5.


Budíček byl v 1:45 a vyráželo se ve 2. Byl jsem tak zmatený, že jsem se za těch 45 minut sotva stačil obléci a vystrojit. Ještě jsem ale nic zlého netušil. To až když jsem urazil cca 50 výškových metrů, přišlo to jako rána z čistého nebe! Já takhle jít nahoru nemůžu!!Nejenže bych tím ohrožoval sám sebe ale hlavně ostatní! Jak na bezpečnosti, tak na tempu a kdyby mi došly síly úplně, tak by se se mnou musel někdo vrátit, protože v takto prudkém terénu se nedalo postupovat bez jištění. Průvodce Michal mě sice chvíli přemlouval, abych to zkusil, ale myslím, že sám cítil, že mám pravdu. To že na tom jsem ve skutečnosti ještě mnohem hůře, než jsem si myslel, jsem pochopil až když jsem se snažil vrátit ke stanu. Těch 50 metrů mi trvalo skoro půl hodiny! Původně jsem se totiž vydal úplně jinudy a v té tmě jsem začal sestupovat nějakým strmým a ledovým svahem. Po pár pádech jsem si naštěstí včas uvědomil, že jdu špatně, s velkým úsilím se vydrápal zpět a konečně našel správnou trasu. U stanu mi zase trvalo nekonečně dlouho, než jsem se vysoukal z vysokohorské výbavy. No prostě jsem byl na odpis. Ale to vše jen potvrzovalo, že jsem se rozhodl správně a to i přes to, že je mi to nekonečně líto a strašně mě to mrzí. Nebudu popisovat, jak moc… Nejhorší ale je, že když jsem nedal Huyanu, tak téměř jistě nedám Sajamu, která je ještě o půl kilometru vyšší! A to byly ty hlavní dva důvody, proč jsem tady!! No ale ať to dopadne jakkoliv, Sajama bude téměř určitě poslední hora vyšší 6000 m o kterou se budu kdy pokoušet.

Teď je 9 hodin dopoledne, sedím tu u stanu v 5200 m a čekám, až se ostatní vrátí z hory a budou se radovat ze zaslouženého úspěchu. A jak se cítím já? Nejradši bych se sbalil a letěl domů. Tyhle noclehy ve výškách nad 5000 m nejsou pro mě a akorát mě to vyčerpává…

Vrátili se až kolem 11. Dal to pochopitelně průvodce a čtyři další. Sympaťák Andrej to musel otočit 100 metrů pod vrcholem. To by mi hráblo! Bylo mu prý tak špatně, že na vrchol prostě nemohl. Po sestupu si sbalil věci a odletěl domů… My jsme také sbalili, ale sestoupili jen do 4700 k přehradnímu jezeru Zongo. Jezero pěkné a podařilo se nám najít i krásné místo na kemp. Akorát, že všichni byli pochopitelně unavení z výstupu, takže brzy usnuli. Já unavený sice nejsem, ale fyzicky si připadám na úrovni 80 letého starce, protože se při každém kroku zadýchávám! Zítra se vracíme do La Paz, odkud hned v pondělí ráno odjíždíme na Sajamu. Téměř určitě ji nedám, ale chci ji alespoň vidět a ostatně i překonání mého výškového rekordu 5642 by nebylo špatné.

Neděle 24.5.

Noc proběhla v pohodě. Poprvé jsem si vzal prášek na spaní a usnul jsem už někdy po 18 hpdině. Vzbudil jsem se ve dvě a měl tak za sebou téměř 8 hodin posilujícího odpočinku! Do šesti jsem si pak pouštěl hudbu do sluchátek a psychicky se připravoval na svoji poslední šestitisícovku. V 6 jsem vylezl ze stanu a čekal na východ Slunce. Byla pořádná kosa a foukal vítr, leč to mě nemohlo odradit. Fotky nic moc, ale pohledy krásné…

Dnes je odpočinkový den. Zbývajících 5 půjde na lehkou vycházku a já budu dělat to, na co se v této společnosti nejlépe hodím. Hlídat stany, protože potřebuji hlavně nabrat energii.

Ráno když ještě všichni spali, přidal se ke mně místní pejsek a dělá mi společnost do teď.

Odpoledne odjíždíme do La Pazu. Přebalujeme věci, protože v hned v pondělí jedeme dobývat Sajamu. Strašně rád bych ji chtěl zdolat, ale vím, že to pro mě bude strašně těžké, nebo spíše nemožné.