---------------------------Naslouchej svému tělu---------------------

Únor 2015

Plzeňská 10 14.2. aneb jak Slimáček Šnekovi daleko za horizontem zmizel

14. února 2015 v 19:25 | Šnek |  Běh
NA tenhle závod se mi vůbec, vůbec nechtělo. Týden jsem nemohl vůbec trénovat, protože mě bolela záda a i bez nich jsem se cítil zcela bez energie. Aby toho nebylo málo, noc před závodem jsem se skoro nevyspal, takže jsem ještě ráno lavíroval s tím, že to vzdám! Ale slíbil jsem to Otíkovi Slimákovi, měl jsem zaplaceno a když už jsem stejně vzhůru... Prostě jsem se zvedl a jel do Plzně na Bolevák.
BYlo více než jasné, že nemohu myslet na žádný dobrý čas a proto jsem se ani nemínil nijak při závodě mučit. Prostě si to odběhnu spíše jako ostrý trénink...
Se Slimákem jsme se sešli jako obyčejně u prezentace a on byl na rozdíl ode mě pořádně nažhavenej. V duchu jsem se radoval, že ho běh takhle chytil. Už když jsme klusali na startovní čáru, bylo zřejmé, že moje forma je ještě horší než se čekalo. Záda bolela a navíc jsem se nevím proč zadýchával. Zbytek jsem raději došel... Uhn, to bude vopruz. Ale dal jsem se na boj, tak jsem musel bojovat. Ještě že jsem si vzal přehrávač s oblíbenými filmovými melodie, takže jsem měl alespoň naději, že se při předpokládaném pomalém tempu nebudu tolik nudit.
A je tu konečně start, tak běžíme, aby jsme to měli co nejdříve za sebou. Otík mi hned na začátku utíká, ale je jen kousek přede mnou. Ještě není úplně jisté, že to bude se mnou tak špatné, takže se ještě snažím a vyčkávám, co budou říkat stopky. Ale už na metě druhého kilometru vidím, že jsem stejně pomalý (přes deset minut), tak proč se honit. Od té doby jsem stopky už vůbec nesledoval. Uberu tedy a hned se trápím o něco méně. No ale stejně se těším, až to bude za mnou. Kdybych běžel rychleji, tak bych to měl za sebou dříve, ale nemám na to morálně. Otík už je přede mnou o pořádný kus, ale nevadí mi to a v duchu mu přeji nejen aby překonal svůj osobák 52, ale věřím, že by to mohl dát i pod 50! Jeho styl vypadal tentokrát opravdu velmi dobře. Ve druhém kole si říkám, že ještě trošku uberu, abych mohl v posledním přidat a ještě si trochu zazávodit. Přání otcem myšlenky a začínají mě dokonce předbíhat nějací "houbaři" ze zadu. No druhé kolo jsem za pomoci jímavé hudby vydržel a už vbíhám se zvýšeným usilím do kola posledního. NApadlo mě, že by bylo fajn, kdybych Otíka dohnal a cílem bychom mohli proběhnout společně. Byla by to dobrá fotka, protože Vlasta Šroubek je často pořizuje. I z minulého závodu nám jednu zatavenou nezištně daroval.
Ovšem když vběhnu na dlouhou rovinku, vidím, že Otík je strašně daleko (dobře 500 m) a kdybych ho chtěl na posledních třech kilometrech dohnat, tak bych musel dřít skutečně až na krev a kdo ví, jestli by to vůbec stačilo. TAkže bylo jasno. Znovu jsem přešel do svého úsporného tempa. Kilometr před cílem mě ještě předběhla nějaká čtveřice a jedině to mě dokázalo trochu nabudit. Sice jsem je nechal nejdříve běžet, ale pak se ve mě něco naštvalo, takže jsem je nejen dohnal, ale nakonec i všechny předběhl. BYlo to celkem zbytečné, ale alespoň jsem si aspoň v závěru trošku zazávodil.
Probíhám cílem, kde už čeká Otík, který má po svačině a skoro by se stihl i osprchovat, pořizujeme společné foto, gratuluji mu a už zase spěcháme domů. Otík za kulturou a já na biatlon. Můj konečný čas mě celkem překvapil, protože vzhledem k výkonu jsem čekal něco kolem 55 minut ale bylo to 52:18. Otík byl však mnohem lepší, protože zapsal jen těsně nad padesát minut. Škoda, že ta hranice nepadla, ale alespoň se na ni může těšit příště.
Závod byl jako obyčejně výborně organizovám, počasí bylo pro mě přímo ideální (0°C, bezvětří, zataženo). Škoda jen, že jsem ho díky své nemohoucnosti nedokázal využít k nějakému pěknému času.

PS: tak nakonec Otík asi špatně měřil, protože ve výsledcích má čas 49:48!!! Celkově skončil 18. z 37. Já jsem byl 21.