---------------------------Naslouchej svému tělu---------------------

Srpen 2014

Kladenský maratón

30. srpna 2014 v 15:43 | Šnek |  Běh
V sobotu 13.9.2014 jsem měl běžet svůj hlavní závod sezóny, kterým měl být maratón v Kladně. Tentokrát jsem se na něj připravoval velmi poctivě (vlastně již od ledna), protože jsem chtěl překonat svůj letitý osobní rekord. Bohužel vše je jinak. Stále se mi totiž nedoléčil natržený zadní stehenní sval, který jsem si poškodil při záchranné akci na Dachsteinu a tak bohužel musím svůj start odvolat! Sice už zase můžu trénovat, ale běhat jde jenom pomalu a i přes to noha stále bolí. Rozhodl tak rozum a tohoto závodu se prostě musím vzdát. Zdraví má přednost. V klidu se tak připravím na Plzeňský půlmaratón a o rekord v maratónu se pokusím 18.10. ve Stromovce. Může v tom být i trocha symboliky, protože stávající osobák jsem zaběhl právě tam...

Dachstein 2014

11. srpna 2014 v 11:07 | Šnek |  Ostatní

1.8. - Cesta tam

Vyjíždíme v pátek v 7:30. Jedeme přes Strakonice, Strážný, Passov, Salzburg do Berchtesgadenu. Cesta probíhá ztuha, ale pomalu. V Passově je řidička na chvíli bez dozoru, čehož hbitě využije k tomu, aby nekontrolovaně odbočila z vytčené trasy a tak skoro půl hodiny bloudíme historickými uličkami zajímavého města.

Když konečně najdeme správný směr, zase zazmatkuje navigátor, takže si opět pár kilometrů zajedeme. K jeho cti však naopak slouží to, že když v rádiu uslyšel o dopravních zácpách v Salzburgu, tak akčně přeplánoval trasu a městu se vyhnul. Pak už jsme celkem bez problémů dojeli po 5,5 hodinách do Berchtesgadenu, vyjeli autem na parkoviště v cca 900 metrech silnicí, která měla místy sklon 24% a museli jsme tak jet na jedničku! Dál už se autem ani na kole nemohlo a muselo se nastoupit za 16 E do připravených autobusů. Na kole by se tam asi dalo vyjet po turistické stezce, ale vzhledem k velkému počtu chodců by to nejspíš nebylo nic moc. Autobus nás vyvezl na konečnou do výšky 1600m. Pak jsme z neznalosti překonali zbývajících 150 výškových metrů rychlovýtahem, na který jsme však museli nejdříve vystát ¾ hodiny frontu. Kdybychom to věděli, tak jsme radši šli pěšinou, která tam vedla a byli bychom tam rozhodně dříve a zajímavěji.

A jsme v hnízdě. Všude kolem jenom mlíko, protože jsme v mracích. Vystoupáme pár desítek výškových metrů k vrcholovému kříži Kehlstein (1834 m n.m.), ale vidět není pořád skoro nic. Jen občas mezi oblačností vykouknout okolní 2,5 tisícové štíty, ale vždy jenom na okamžik. Kupujeme suvenýry, fotíme orlíka a je čas spěchat dolů, protože na vstupence máme označený přesný čas, kdy musíme jet dolů. Stihneme to tak akorát.

Sedáme do auta a spěcháme k dalšímu cíli, kterým je nedaleké jezero Königsee. Prošli jsme se hoďku kolem něho, potkali zase spoustu Čechů a už zase spěcháme do auta. Ve 20.hodin totiž máme domluvený check-in v penzionu ve Schladmingu. Po cestě opět navigátor zcela nevědomky ztratí orientaci a naviguje někam jinam, než si myslí. Díky tomu však překonáváme horský masív a ušetříme spoustu času i kilometrů. Navigátor je evidentně nadán od přírody. Vůbec ale tuto dovolenou jsem byl orientačně úplně mimo. Jindy orienťácká hvězda se tentokrát často měnila ve slepce, kterému se točí hlava…

Penzion je moc pěkný a útulný. Přijíždíme do něho chvíli před začátkem bouřky, která ještě teď ve 23:15, kdy píšu tyto řádky, stále zuří! Jen doufáme, že do zítřka se počasí umoudří, protože máme naplánovaný výstup na Dachstein (2995 m n.m.) a pak bych si chtěl ještě vyjet na kole na horu Planai (1900)!


2.8. - Dvojitý Dachstein


V sobotu ráno už bylo počasí nádherné. Ještě před odjezdem jsme si pustili místní zpravodajskou televizi a koukáme, že o lanovce na Dachstein tam píšou pořád o nějaké rezervaci. Nejdříve si říkáme, že to je pro ty, kteří nechtějí čekat ve frontě, ale pak tam vyskočí, že dnes je do 12.00 všechno zadáno!!! Jdeme se zeptat majitelky penzionu a ta nám potvrdí, že rezervace je skutečně nutná! Hned se podívala na rezervační stránky a opravdu!! Jsou tam jen 2 volná místa na 8:45, ale je skoro půl deváté a nás dělí od lanovky 13 km a hlavně taky 6 km serpentinami!!! Majitelka nám i přesto tiskne rezervační lístek a pohání nás ke spěchu. Chci se řítit autem co nejrychleji, avšak jako na potvoru, je po téměř celé trase padesátka! V serpentinách nám ještě dvakrát zablokují cestu krávy a tak přijíždíme v 8:50. Místní z toho naštěstí nedělají problém a tak se šťastně vyvážíme kabinkou ze 1730 (Türlwandhüte) do 2650 m n.m. (Hunerkogl). Chybělo málo a mohli jsme říkat místo "šťastně vyvážíme" "nešťastně vyvážíme", ale k tomu se dostanu později. Lanovka stála 33 EURO na osobu, ale mi jí máme díky slevové kartě z penzionu zcela zadarmo, včetně mýtného, které je za 12 EURO. Díky této kartě máme v regionu prakticky všechny atrakce zadarmo. Za dva dny nám tato karta ušetřila zhruba 2500,- Kč!!!!

Na horní stanici lanovky sice chvilku váháme, jestli není potřeba rezervace i dolů, ale brzy zjišťujeme, že ano. Máme ji až na 16. Hodinu, což nám připadá dlouho, ale pokladní když jí řekneme, kam jdeme a změří si nás zkoumavým pohledem, říká, že je to tak akorát! Dávám si jeden nealkoholický bier, protože zjišťuji, že máme na osobu jen půl litru vody ( v té ranní honičce jsme hlavní láhev s pitím nechali v autě). Ještě že nás čeká jen krátký a snadný výstup… Jo to byl jen předpoklad… Vyrážíme kolem desáté a cedule říká, že na vrchol to trvá 2 hodiny. Už jsme si zvykli, že tady to bývá předimenzované, tak pro nás počítáme tak hodinu a půl. Hned první kroky po ledovci nás ale vyvedou z omylu! Po silném nočním dešti je sníh hluboce rozmoklý, takže se boříme a pořádně to klouže. A to nejdříve jdeme z mírného kopečka. Když se začne stoupat, je to ještě horší. Po necelé hodině dojdeme k první ferátě, která je delší a náročnější. Proto ji s díky míjíme, protože to pro nás není a místo toho strmě traverzujeme ledovec. Tady to už klouže tak, že občas musíme jít bokem a ještě si dělat stupy! Když už máme vrchol na dosah a tím i závěrečnou údajně lehkou ferátu, staví se nám do cesty nečekaný nepřítel. Před námi je ledovcová trhlina, která se táhne přes celou šířku ledovce! Jak to?! Vždyť tu vůbec neměla být?! Taky proto jsem nakonec nechal lano v penzionu. No mohlo mě už varovat, že většina lidí, která tu dnes chodila, byla navázána na laně a řada z nich měla i mačky. Já jsem to neuváženě nechtěl s výbavou přehánět a tak nemáme nic z toho… Dokonce i ten "blbý" cepín, který mi zahálí doma na zdi, by se teď pořádně hodil! Co teď? Nechci vysokohorsky nezkušenou Horalku do ničeho nutit a jsem ochoten se i vrátit. Ona je však statečné a chce jít do toho jako první! Před námi je jen už zpola zatlačený, úzký sněhový můstek, kde lidi na lanech před námi přelézali, nebo přesněji řečeno přeskakovali. To se jim to skáče, když jsou jištění. Ukázal jsem Horalce, kam má šlápnout, kde se má chytit a ona šla hned horlivě do toho!! Můstek jí udržel a z toho horního šikmého svahu nesklouzla, takže hurá! Ale teď je na řadě těžší váha. Že by se mi nějak zvlášť chtělo balancovat nad hlubokou dírou, to tedy ne. Leč kdo chce na jakýkoliv vrchol, musí vždy něco obětovat. Sněhový můstek udržel ale i mě možná i proto, že jsem se ho dotknul jen na okamžik a hned se odrazil skokem na horní stranu. Sláva! Můžeme jít dál. S rostoucí teplotou v průběhu dne, začal být přechod čím dál tím riskantnější a někteří se raději vrátili bez vrcholu, než aby riskovali život. My už jsme byli za chvíli pod ferátou. Pro mě to měla být terve moje druhá, zatímco Horalku čekala premiéra! Nasoukali jsme se do postrojů, uvázali feraťáky, vystáli frontu pod nástupem do stěny a už jsem se nedočkavě a trochu i s obavami vrhli na lano…

Počasí bylo relativně pěkné, takže lidí na trase lezlo dost a dost. Často jsme museli dávat přednost sestupujícím a někdy jsme pouštěli i kamzíky, kteří se řítili zdola. Feráta se mi ale jinak líbila. Nebyla nijak zvlášť těžká a ani nebyla potřeba se příliš jistit. Když už jsem ten úvazek měl, tak jsem ho pochopitelně v exponovanějších místech používal. Horalce jsem ale doporučoval, aby se jistila co nejvíce, protože pro její somatotyp to zase tak lehké nebylo a ve dvou těžších místech jsem dokonce trnul, jestli je může běžně fyzicky nadaná česká žena zdolat. Ona ale bez nějakých větších zádrhelů vylezla až nahoru, čímž mě mile překvapila.

Po nezbytných fotkách a čiku, jsme řešili, kudy dolů. Přes tu trhlinu se nám už rozhodně nechtělo a tak zbývala jen jedna možnost. Musíme jít po té druhé ferátě, která je delší, má být těžší a hlavně jsme s ní nepočítali, takže nemám nastudováno, jestli ji oba můžeme zvládnout. Ale rozhodli jsme se upřednostnit neznámé riziko, které může být větší, ale doufali jsme v menší, před rizikem známým spojeným s trhlinou.

Takže když jsme slezli z vrcholové feráty, místo po ledovci jsme se vydali římsou po skále. Ze začátku se nám šlo velmi dobře a pokračovalo to tak i dál. Tato trasa byla zatím mnohem snažší, než ta původní a šel jsem jí prakticky celou bez jištění a často tak šla i Horalka! Pak ale přišlo posledních 100 výškových metrů. Řada lidí co šli před námi, se v tomto úseku odpojili a slezli stranou po instalovaném provaze na ledovec a zbytek sestupu absolvovali po ledovci. Na něm jim to ale klouzalo opravdu extrémně. My jsme byli namlsáni zatímním hladkým postupem tak, že jsem rozhodl, že pokračujeme dál po ferátě, což byla další moje chyba a zřejmě ta nejhlavnějsí! Zakousli jsme se do téměř kolmé stěny. Šlo to z tuha, ale šlo a my věřili, že se to bude postupně zlepšovat. Nezlepšovalo! Bylo to čím dál náročnější!! Čím dál tím více ubývá přírodních stupů a ty umělé jsou buď nějak divně umístěné (alespoň s ohledem na dosavadní trasy absolvované zde) a nebo chyběly úplně! Lézt tudy nahoru by asi šlo celkem dobře (záchytné body jsou lépe vidět), ale dolů to bylo peklo. Několik úseků jsme tam museli držet v podstatě jenom rukama, což byl pro Horalku problém a rychle jí začaly ubývat síly!! Když jsem se tak dostal dolů a přeskočil ledovcovou trhlinu u skály, vůbec se mi neulevilo, protože jsem začal mít o to větší strach, jak závěr zvládne moje polovička. Snažil jsem se ji navigovat, kam má šlápnout, čeho se chytit, ale záchytné body nebyly zdola moc dobře vidět. I tak se ale dostala zhruba 3 metry nad zem (led). Tady ale zákeřně číhal ten nejhorší úsek. Pro unaveného jedince nebyly ve skále žádné vhodné stupy ani chyty a skočit z výšky na okraj ledovce se zdálo riskantní, protože nebylo jisté, zda by ji udržel. A kdyby ne, tak pod ním napřahovala své pařáty cca 10 metrová temná hlubina! V tu dobu přišli pod stěnu tři namakaní horolezci, kteří na první dojem působili jako ostřílení lezci a začali Horalce hned radit, co má dělat. Vzhledem ke svým bádným zkušenostem jsem jim to dovolil, protože už jsem začínal mít strach, jestli situaci zvládneme vlastními silami. Nakonec se ale ukázalo, že to byla opět další moje chyba. Jeden z nich ji navlékl nohu do volně visícího lana vedle feráty a poradil, že se má odcvaknout z ocelového lana a zhoupnout bokem podél skály do bezpečí. Jevilo se to logicky, ale byla to rada dobrá tak pro někoho z nich a ne pro člověka, který ze sebe doluje zbytky sil. Zhoupnutí se nepovedlo a když Horalka naplno přenesla váhu do volného lana, začala se povážlivě naklánět přímo nad tu hlubokou díru. V ten okamžik se zkušení horolezci stáhli do ústraní a dělali, jako by tam nikdy nebyli!! Teď šlo opravdu do tuhého!!! Jediné, co jsem mohl udělat bylo slézt pod Horalku a zkusit něco vymyslet. Ale co?! V hlavě jsem měl úplně prázdno. Jen jsem věděl, že když něco účinného neudělám, tak se žena zřítí do propasti a vzhledem k poloze dopadne nejspíše hlavou na skálu!!!! Rozkročil jsem se nad trhlinou, jednu nohu na šikmé skále a druhou na okraji ledovce (na tom okraji, na který jsem se před tím bál byť jen opatrně šlápnout a ten okraj nám teď paradoxně měl poskytnout hlavní oporu) a snažil se srovnat trochu polohu Horalky, aby v pádu nesměřovala přímo do nejhlubší díry. Dosáhl jsem ale jen na dolní část nohou, takže se to nesetkalo s úspěchem. To už ona visela téměř ve vodorovné poloze a zoufale křičela: Já se neudržím, já se neudržím!" a já věděl, že nepřehání! Ještě že nevěděla, v jakém nebezpečí se nachází, protože jak se ukázalo později, myslela si v tu chvíli, že prostě jenom spadne na ledovec a trochu se potluče. Natáhl jsem se ještě výše, ale stále to nebylo dost na to, abych jí mohl účinně pomoci.

Co se dělo dál vlastně ani přesně nevím. Hlava vypnutá a řídily mě jenom reflexy! Pravděpodobně vzápětí, co se Horalka definitivně pustila aby zahájila pád do černé díry, jsem tak konečně dosáhl na její sedák, zaklínil jsem pod něj na břiše ruku a strhnul jí do bezpečí pod sebe a relativně měkce (vzhledem k situaci) položil na ledovec. Ufff. Ještě teď je mi z toho špatně, při pomyšlení, co se mohlo stát. Když jsem zjistil, že jí nic vážného není, vystrkal jsem jí nahoru a sám se vybelhal za ní (při zákroku mi něco pořádně křuplo v noze). Teď teprve byl čas přemýšlet, co se vůbec událo. Nechápal jsem, kde se ta síla ve mně vzala, protože Horalka rozhodně není žádné peříčko a já nejsem Herkules, ale prostě se to nějak záhadně povedlo. Když se na to dívám zpětně, tak logicky by mě měla žena buď strhnout s sebou dolů (protože jsem neměl žádnou pevnou oporu a ani jsem se neměl čeho držet - později mi došlo, že jsem se druhou rukou musel bezděky chytit ocelového lano, čímž se taky vysvětluje odřená ruka) a nebo by se měl pod našima váhama prolomit ten okraj ledovce. Naštěstí se nestalo nic z toho a tak kromě nohy, odřenin a modřin a slziček Horalky, jsme vyvázli díky obrovskému štěstí. Sice si trhlina vzala alespoň jako náhradu moje oblíbené brýle, které mi nárazem sletěly, ale byl to jen malý fant…

Hned mi začalo docházet, jaké jsem pako. Takových chyb, co jsem dnes udělal! To se jen tak nevidí. Jako průvodce jsem selhal na celé čáře!!! Něco takového už se nesmí v žádném případě nikdy opakovat! Nikdy!! Ještě teď několik dní po události, se mi to všechno pořád honí hlavou…


Potom už jsme zdárně i když vyčerpaně došli zpět k lanovce. Horalka navštívila ještě ledovou jeskyni a skleněný most (otřepala se rychle) zatímco já jsem čekal venku. Neměl jsem náladu na nic, protože jsem měl na sebe strašný vztek. Pořád jsem přemýšlel, kde se stala hlavní chyba. Asi nejspíše v tom, že jsme původně měli být čtyři a když ti dva vyměkli, měl jsem původní plán přehodnotit. Ve čtyřech bychom pochopitelně lano na ledovec měli (ve dvou to skoro nemá cenu, protože když jeden někam spadne, tak ten druhý ho většinou stejně neudrží). Ve čtyřech by nám ta trhlina vůbec nevadila, naopak by to bylo zajímavé zpestření. A proto bychom taky zpátky nebyli nuceni jít tou náhradní trasou a nestalo by se to co se stalo! Takže to byla evidentně ta chyba hlavní a ty moje další už jsem vyjmenoval dříve.

Celý výstup a sestup nám zabral něco přes 5 hodin a měli jsme toho plný tesáky. Původně předpokládaná lehká procházka s lezeckou vložkou se změnila ve vyčerpávající zážitek. A to jsem chtěl původně jít ještě večer na kolo!


Do penzionu jsme přijeli až po 17. Hodině. Utahaní jako koťata, hladoví a tak… Venku už se zase schylovalo k bouřce a vypadalo to, že centrum bude za chvíli přímo kolem vrcholu, kam jsem se původně chytal jet na kole. Úplně jsem zapomněl, že sotva stojím na nohou a litoval, že mi bouřka překazila plány. Tak jsem se najedl, jdu si zakouřit na terasu a vidím, že na západě je obloha o dost jasnější. Hledám tedy jiný cíl. A najdu ho brzy a je velmi zajímavý. Dachstein. Ano pojedu dnes podruhé na Dachstein. Tentokrát ne autem a lanovkou, nýbrž na kole a to ke spodní stanici lanovky! Je ve výšce 1730 metrů a to už je celkem solidní výjezd, když se teď nacházím ve výšce 900 m. Vyrážím hned (Horalka jede relaxovat do aquaparku, který máme taky zadarmo). Sice už začíná pršet, ale nevadí. Nejsem z cukru. Úplně jako bych zapomněl na to, že jsem ještě před chvílí únavou sotva lezl. Myslím jen na svůj cíl a na to, jak si to užiju. Zpočátku jedu dlouhé kilometry téměř po rovině, ale proti silnému větru. Stoupání začíná až 6 km pod kopcem. Točím se serpentinami a sice pomalu, ale o to nezadržitelněji mířím k vrcholu silnice. Občas pořád poprchává, ale uprosil jsem Dachsteina, aby s deštěm ještě posečkal. Čím trvalo stoupání déle, tím se mi jede lépe (při sjezdu jsem si teprve uvědomil, že první polovina byla znatelně prudší cca 16% než ta druhá cca 10%). Silnice už je skoro prázdná, žádná auta ani turisté, jen tu a tam se motá nějaká kráva (myšleno jako skot). Nahoře udělám pár obrázků, zjišťuji, že jediní dva lidé, kteří tu jsou, jsou opět Češi, takže s nimi prohodím pár vět, dám čiko a už zase uháním dolů. Zpátky to šlo jako po másle, protože vzhledem k tomu, že je po celé zpáteční trase maximální povolená rychlost 50 km/h a já jedu rychleji, takže mě ani žádné auto nedojede. Celkem jsem ten večer ujel 30 km a nastoupal 830 metrů. Přijel jsem něco po půl deváté…



3:8 - přesun do Obertraunu

Ráno balíme o opouštíme skvělý penzion Buchenheim, který vřele všem doporučuji. Cena za dvoupokojový apartmám s velikou lodžií s krásným výhledem byla pro dva za dva dny 153 EUR, ale téměř 100 EUR nám ušetřily slevové karty, které jsme dostali od majitelky, takže to bylo prakticky zadarmo. Kdybychom byli v kempu, zaplatili bychom celkově více a ještě by jsme byli mokří, protože každý den byla silná bouřka. Do dalšího cíle naší cesty městečka Obertraun jsme přijeli lehce po desáté hodině dopolední. Rovnou jsme se vydali k dolní stanici lanovky na Krippenstein (2104 m n.m.) Kupujeme dva úseky ve kterých je započtena návštěva známé vyhlídky Five Fingers, Welterberspirale a návštěva ledové jeskyně za 38 EURO (i tady ještě máme slevu na karty ze Schladmingu i když už jenem částečnou) a necháváme se vyvézt až na horní stanici. Tam po necelé půlhodině dojdeme k pěti prstům, kde se kocháme dechberoucími výhledy do Hallstattského údolí a nejen tam. Dále se přesouváme na samotný vrchol kopce, kde je zajímavá spirálová rozhledna. Chvíli zkusíme i dřevěná relaxační lehátka kolem ní, ale brzy musíme spěchat zpět k lanovce, protože věštím silnou přeháňku. Máme to akorát, protože déšť se přežene právě v době, kdy se lanovkou spouštíme do mezistanice (Schönbergalm 1350 m), odkud serpentinami stoupáme do ledové jeskyně. Je tam ještě i Mammuthöle, ale tu se rozhodujeme vynechat, protože jsme po tom pobíhání ve 2000 metrech docela utahaní. Ledová jeskyně byla celkem zajímavá, ale prohlídka s průvodcem trvala skoro hodinu a to bylo až moc. Potom už se spouštíme lanovkou k autu a jedeme se ubytovat do penzionu Obertraun Hof. Cena 170 EURO za dvě noci se snídaní. Pokoj pěkný a opět máme i velkou lodžii s hezkým výhledem. Dostáváme další slevové karty, ale ty už nejsou tak výhodné, jako ty předešlé.

Přijeli jsme ale už kolem 16. Hodiny, tak mi v mysli naskočí kacířská myšlenka. Jsem sice po včerejšku ještě trochu unavený a ta noha mě bolí spíše více než méně, ale co kdybych už dnes podnikl hlavní cyklistický výlet na panoramatickou silnici vedoucí pod horu Loser?! Rozhoduji se rychle. Sice se kolem stahují bouřková mračna, ale kašlu na to. Je sice jasné, že pořádně zmoknu, ale už jsem se rozhodl. Vyjíždím v sedle Saracéna po 17 hodině. Horalka se jede podívat do blízkého Hallstattu také na kole. Začíná pršet a jede se mi nějak ztuha, takže po pár úvodních kilometrech, mě napadne, jestli zbytečně neblbnu a nám to radši otočit?! Touha po poznání přírody i sebe sama je ale silnější a tak se už za chvíli dřu stoupáním na první pass. Byl to asi nejzvláštnější pass, jaký jsem kdy jel, protože je sice jenom ve výšce 690 metrů, ale vede na něj dvou kilometrové stoupání s průměrem 18% a pak následuje půl kilometru s průměrem dokonce 23%!!! To byla tedy síla. Další zajímavost tohoto passu je to, že cedule, která ho vymezuje je ve výšce těch 690, ale silnice přitom stoupá až do výšky cca 800 metrů?!

Zdolávám i nepříjemnou rozmoklou šotolinovou cestu na vrchol, která nahrazuje strženou asfaltku a už sjíždím do města Bad Aussee. Sjezd je prudký, ale ne tak jako z druhé strany. Projedu městu a už začíná stoupání na Loser. Jedu přes Alttausse dál na SV.První kilometry se stoupá celkem normálně, ale po ujetí 20 km, když začíná samotná panoramatická silnice, se sklon náhle zlomí. Není to ale nic extrémního. Nejprudší úsek odhaduji na 16% a průměr tak kolem 9%. Ještě když jsem ve výšce cca 1000 metrů, popadá mě druhá slabost a unavenou hlavou se mi honí myšlenky na návrat. Unavené je totiž i tělo a vrchol má v sobě snad nějaký magnetizmus, protože k sobě přitahuje snad všechny bouřky z okolí, takže mi nad hlavou téměř bez ustání hřmí! Prší ale slabě a tak i trochu proti své vůli pokračuji dál. Vím totiž, že bych si to vzdání později hodně vyčítal a to sladší bude vítězství, když slabost překonám. Takže jedu dál a výš. Jedu a nic mě nezastaví. A jako by i hora pochopila, že mě nemůže odradit, ukázala i svou přívětivější tvář, protože mi nejdřív ukázala úchvatné výhledy do okolních údolí a dokonce i doslova schematický pohled na celý masív Dachsteinu a potom se dokonce i začaly protrhávat mraky a vykouklo i Sluníčko! Beru si vodu z potoka, protože bidon už je prázdný a jedu "neohroženě" dál. Teprve nyní si uvědomuji, že za celou dobu jsem potkal jenom pár aut a to ještě většinou jedou shora, jak prchají před bouřkami. Kromě těch výhledů je toto druhá důležitá věc, kterýé pro mě činí výjezd výjimečným. Mám skoro celou silnici sám pro sebe, jako bych byl jen já a mysteriózní hora! Poslední kilometry už mi sice docházejí síly, ale nedopřávám si ani chvilku oddechu.

Konečně jsem nahoře, téměř na úrovni Sněžky ve výšce 1600 metrů. Na vrcholu ani noha, tedy kromě jediného obytňáku, ve kterém se Češi chystají na parkovišti nocovat. Že tu jsou, mě vůbec nepřekvapuje, protože tady v oblasti, stejně jako před tím v Turecku je Čechů jako psů! Až si někdy říkám, kde se všichni ti Češi berou?! Jestli nám třeba statistici nekecají a není nás místo 10 miliónů třeba miliónů 50 nebo 100?!

Nahoře dávám vrcholovku, pořizuji video, ale rychle pochopím, že hora nechce, aby aby se na ní zdržoval další Čehůň a začíná k sobě opět stahovat inkoustově černé mraky. Začíná být i chladno, takže oblékám větrovku, natahuji návleky na kolena, vybírám obligátní kámen na památku a ještě přelétnu pohledem tachometr. Po cestě sem jsem ujel 30 km a 27 z toho bylo do kopce! Vyjel jsem z výšky 460 m, vystoupal do 850, abych sjel zpět do 500 m a odtud znovu vystoupal do 1600 m.

Ale teď rychle domů. Neženu se jako blázen, protože únava se hlásí výrazně o slovo a v takovém rozpoložení dělají cyklisté ve sjezdech často chyby. Když ale skončí serpentiny, uháním jako ďas, protože temná mračna se už teď stahují nejen kolem hory, ale blíží se i od západu, kam právě směřuji. Začíná se i hodně blýskat, takže je více než jasné, že tentokrát pořádně promoknu. Ostatně už prší, ale zatím normálně. A až začne pršet více, tak mi to myslím ani vadit nebude, protože cíl byl splněn a voda je zdravá, ne?!

Městečkem Bad Aussee se proženu rychleji než šaratice tělem a už začínám stoupat znovu na ten Koppen pass. Z druhé strany je to jen 18% a jsem tak rozjetý, že mi to vůbec nepřijde. Pak už jen ten extrémně prudký sjezd a po pár kilometrech dojíždím do penziónu. Ujeto 60 km a nastoupáno 1600 metrů. Docela pěkná porce na podvečerní vyjížďku ne?!

4.8. Wolfgangsee

Dneska máme už jen regeneraci a tak jsem se zcela svěřil do rukou Horalky. Chce si udělat výlet kolem nějakých jezer v sedle kola. Popojedeme tak autem do Bad Ischlu, tam nasedáme na oře a míříme k prvnímu, kterým je Wolfgangsee. Když tam zvlněným terénem dorazíme, zjišťujeme, že na další jezera už nemáme sílu (Horalka fyzické a já psychické), takže si prohlídneme město (Horalce se líbí hodně, mě vůbec, protože je sice plné vzhledově hezkých baráků a výhledů, ale na druhou stranu je to tu příšerně narvané turisty a celkově z toho místa jde velmi negativní energie, takže si ho sám pro sebe překřtím na "Königprdel", abych dal najevo, jak hnusně na mě působí) a řešíme co bude dál. Nakonec se vracíme k autu a jedeme do Hallstattu. Horalka navštíví solné doly (mě se po včerejší zkušeností s ledovou jeskyní nechce dávat dalších 26 EURO) a raději se jdu projít po městě, které na rozdíl od toho předešlého působí velmi příjemně a i když i zde je velká masa turistů, atmosféra je zde mnohem příjemnější. Jsou zde také krásné stavby, ale na rozdíl od "prdele" dobře ladí a i výhledy z města jsou jaksi "ladnější". Procházím se po něm skoro dvě hodiny, dávám si jídlo, kupuji suvenýry (zapalovač do sbírky a medaili taky do sbírky). Při odjezdu z města máme lehký crash, když do nás nacouvá s karavanem jeden Ital, ale odnesl to jen lak, tak ho velkomyslně propouštíme bez postihu.

Pak už si jen dáváme úžasnou večeři (40 E) v našem penzionu (je svou kuchyní široko daleko vyhlášen) a chystáme se na zítřejší odjezd…


5.8 Návrat domů

Celou noc leje a prší i když po snídani odjíždíme. Ještě se cestou zastavujeme v Gmundenu, protože Horalka chce vidět vodní zámek ORT a potom už jen frčíme přes Linz a České Budějovice domů… Povedený výlet, ale docela náročný. Už jsem z toho cestování letos nějakej ucaprtanej… Ale zážitků, zážitků mám hodně!

PS: full verze jako obvykle...