---------------------------Naslouchej svému tělu---------------------

Červenec 2014

Velká výprava do Alpských průsmyků

8. července 2014 v 8:45 | Šnek |  Cyklistika
Tak další akce je na spadnutí. Ve čtvrtek 10.7. jedeme s Viragomanem a Otíkem do Itálie a Švýcarska zdolat na kole passo del Stelvio a další průsmyky v okolí. Za čtyři dny bychom mohli zdolat až 10 passů!!! Tak uvidíme, co se podaří a co ne...

9.7.2014
Další akce je tady. Zítra v 6.hodin ráno vyjíždíme směr Alpy! Věci připraveny, snad jsem nic nezapomněl a ještě posílám ostatním členům burcující říkanku, abych jim dodal sílu.

Jdem do toho hlavama,
Rukama i nohama
Kopců se nic neleknem,
Jedem dokud nepadnem.

Počasí nás nezastaví,
Déšť i s níh jsou ti praví,
Společníci na cestě,
I při noční siestě.

Třeba bejka podojíme,
Když nám cestu zastoupí,
Klidně vlka posvačíme,
Když nás hlaďák obklopí.

Není bytost není síly,
Která by nás byť na chvíli,
Svedly z cesty vytčené,
V našich srdcích značené.

Problémů se nebojíme,
Neboť všichni dobře víme,
Že to je to koření,
Které drsňák ocení.

Pojďme na to, pojďme chlapi,
Namakané máme tlapy,
Síla z nás už póry stříká,
Stelvio již strachy hýká…

10.7.2014
6:58 - už jsme všichni naloženi a vyjíždíme přes Litice směr Železná Ruda. Účastníci výpravy:
Viragoman Jarda Vítek - řidič, průvodce a tlumočník
Ota Hamták - bavič a zásobovač
Jarda Šnek Háva - organizátor, kronikář a duchovní otec celé výpravy.
Je zataženo, poprchává… Frčíme Německem kolem Mnichova, Rakouskem přes Innsbruck, Švýcarskem, odkud vyjíždíme jednosměrným tunelem do Italského regionu Livigno. Náš řidič jel jako Shiron, až jsem se chvílemi křečovitě držel sedačky, ale dovezl nás rychle a bez nepříjemného incidentu. Za průjezd tunelem platíme mýto 13 EUR a podél krásného jezera Livigno, dojíždíme do samotného města. S menšími obtížemi nacházíme penzion Camino. Ubytováváme se velmi rychle, protože nás dnes ještě čeká důležitý úkol. Na rozjetí jsem vybral tři pasy! Měl to být sice lehčí úkol, protože jsme se nacházeli ve výšce necelých 1800 metrů, ale vzhledem k tomu, že jsme vyjížděli v 17:45, měli jsme co dělat, protože všechny passy byly přes 2300 metrů nad mořem. Abych se přiznal, vůbec jsem nečekal, že bychom celý úkol splnili. Počasí bylo celkem pěkné, polojasno, lokální přeháňky a teplota 15°C… Vyrazili jsme s co nejvyšším úsilím, protože jsme věděli, že večeře se podává jen do 20:00!
Zpočátku nás čekalo 10 km do kopečka, po kterých jsme dosáhli passu de Livigno 2313 metrů nad mořem. Pak podle mapy měl následovat krátký sjezd (cca 100 výškových metrů) na dvou kilometrech. No… Bylo to 3 km a 300 výškových metrů! Když jsem si to uvědomil a hlavně, když jsem viděl, kam se musíme vyšplhat, začaly mě náhle opouštět síly. Leč nedalo se nic dělat, šlapat jsem musel. Kopec byl i prudší a horšilo se taky počasí (hlavně velmi sílil vítr). Začalo se i ochlazovat. Nahoru jsme ale vyjeli společně s Jardou (Jarda první) a Otík chvíli za námi. Na Bernina passu 2323 to foukalo opravdu hodně, takže jsme se tam dlouho nezdrželi. Čas se navíc velmi nachýlil a my tak spěchali stejnou cestou na večeři do hotelu. Sice jsem to nestihli, ale personál byl hodný a uspokojil nás i tak. Ujeli jsme jen 35 km, ale za 2,5 hodiny jsme nastoupali cca 1100 metrů! A to vše ztuhlí po cestě a bez jakékoliv aklimatizace!! Otík mi pak na pokoji říká: "Jsem zvědav, jaké zvířecí jméno dáš mě? Doufám, že to nebude hlemejžď, nebo něco takového?!"
"No máš vlastně pravdu, Otíku, ale na šneka jsi ještě moc pomalej. Abys patřil do HS Šneci, musíš být poněkud rychlejší." … Slimák, Slimák to bude to pravé jméno! A abys věděl, že s Tebou do budoucna
počítáme, věz, že od teď Ti budeme říkat Slimák Čekatel!!! Potom si jdu ven zakouřit a při návratu jsem trochu zadýchaný. Ještě víc to přeženu a do pokoje se doplazím v předklonu a strašně sípám.
"Co je ti!?!?" vyjeví se Otík.
"Asi infarkt, vypravím ze sebe těžce?!" Ale bude to dobrý. "Ne nebude. Ne…!" Hroutím se na postel…
Otík vyskočí, jako když ho píchne šídlem a běží mě zachraňovat…
To už jsem nevydržel a rozřehtal jsem se na celé kolo. Až mi pak bylo líto, že jsem si ho takhle dobíral. Otík je totiž velmi starostlivý a pozorný společník, kterého by určitě každý měl rád ve své výpravě.


11.7.
V noci začalo pršet a teď v 9:00 chvílemi prší a chvílemi leje! Viragoušek Jarda zvaný Drakouš, navrhuje změnu plánu. Chce jet autem do Bormia, kde bychom nasedli na kola, vydupali hlavní cíl výpravy Stelvio a pak by se vidělo. Po chvíli váhání je rozhodnuto. Jedeme autem přes dva lehčí passy (Eira a Foscagno), které jsme původně měli zdolat v sedle a spouštíme se 16 km klesáním do Bormia. Tam parkujeme v Bormiu ve výšce cca 1300 metrů. Vykládáme náčiní a když už je i Slimák Čekatel připraven, můžeme vyrazit.
Máme před sebou cca 2O km pořád do kopce s převýšením cca 1450 metrů. Maximální stoupání by ale podle mých informací nemělo být vyšší než 15%, takže nic strašného.
Počasí celkem drží, je docela dusno, ale je vidět několik silných přeháněk, které se zatím opírají o okolní vysoké a rozeklané štíty. Může to být nepříjemné, ale my jsme rozhodnuti vyjet nahoru za každého počasí.
Od počátku vyráží dopředu Otík Slimák, jako kdyby si chtěl vysloužit nějaké povýšení. Uhání jako splašený koloušek, až mám obavy, aby nepřepálil tempo a nemuseli jsme mu volat veterinární záchranku. Mě se jede dobře a nikam nespěchám. Viragoušek je na tom podstatně hůře, ale bojuje!
Po 5 kilometrech dává Otík přestávku. Už máme za sebou jednu slabší přeháňku. Vody na nás moc nenapadalo, ale horší je to s vodou v mém rámu! Láhev s pitím jsem nechal v autě!!! Jsem debil!!! Co teď?! Naštěstí Otík boduje a nabízí mi láhev svoji! Jako vždy má všechno dvakrát!! Normálně se mu za to posmíváme, ale teď jsem mu velmi vděčen. A to dokonce tak, že ho z fleku povyšuju na Slimáka Svobodníka!!
Domlouváme se, že na sebe počkáme za dalších 5 kilometrů. Jedu s Otíkem a Viragoušek kousek za námi. Potom ale přichází soustava tunelů a jelikož to jsou místa pro cyklisty poměrně nebezpečná, zařazuji těžší převod a makám, abych jimi projel co nejrychleji. Potom zjišťuji, že mi rychlejší tempo vyhovuje více a tak na kluky čekám až na desátém kilometru u restaurace. Je to ve výšce cca 2000 metrů, takže jsme zhruba v polovině kopce. Otík dojíždí celkem v pohodě, zatímco Viragoušek se pořád ještě neprobral z mizérie. Dávám mu jednu svoji tyčinku, protože on zase někde vytratil jídlo. Další liják nás zahání do hospůdky, kde si dáváme čaj, protože jsme promočení a je nám pořádná kosa. Venku je sice ještě 12°C, ale silný vítr je pořádně mrazivý. Když jedu svým tempem, tak se
dokážu zahřát, ale tentokrát je pochopitelně potřeba koordinovat podle skupiny a to je vždy něco trochu jiného. I přes to do zbývajících 10 km vyrážím s velkou chutí. Jede se mi čím dál lépe a když se zahřeju, tak si pak doslova užívám každé šlápnutí. Projíždím dalšími přeháňkami, které se s rostoucí výškou mění ve sněhové, ale nedbám. Ani se nenamáhám vytáhnout pláštěnku, kterou mám v batůžku. Již nechci vůbec zastavovat, aby ze mě třeba ta pozitivní euforie nevyprchala. Nejím, nepotřebuji ani pít. Nepotřebuji nic, kromě toho, aby Cvrček vydržel až na horu…
Jen občas zkontroluji pohledem dolů do serpentin, jestli jsou zbývající dva parťáci v pořádku a když vidím, že pořád jedou, tak jsem v klidu. Zdolávám poslední ze 40 serpentin a vyjíždím na vrchol passu del Stelvio (2760 m). Sněží, teplota 0°C a vichr. Čas 14:19, takže výjezd mi trval cca 3 a čtvrt hodiny i s přestávkami. Za 10 minut přijíždí Otík a já s ním sdílím jeho radost protože je to pro něj výrazné vylepšení jeho osobního výkonu (o více než 400 metrů)! Rovnou ho povyšuji na Slimáka četaře! Na Viragouška si musíme ještě pořádně počkat, ale dojíždí i když zdá se snad na třetí dech. Hlavní však je, že je nahoře a že je v pořádku. Děláme fotky, kupujeme suvenýry…

Nakonec jsem nahoře i s tím čekáním více než hodinu. Je nejvyšší čas jet dolů, protože doslova drkotám zubama. Nemám se ani příliš do čeho přiobléknout, protože to se svou výhřevností normálně nepotřebuju a nečekal jsem, že budu nahoře tak dlouho. Otík byl jako vždy vybaven dobře (zimní návleky na boty, zimní kukla, několik bund). Viragoušek poznamenal, že vypadá jako včelař! Mokrej zevnitř i z venku tak první stovky výškových metrů sotva držím znecitlivělýma rukama řídítka. Když jsem se konečně dostal pod 2000 metrů, tak už to bylo trochu lepší. S Viragouškem, který jezdí ve sjezdech mnohem rychleji než my, dojíždím skupinu Českých motorkářů. V zatáčkách nás zdržují, ale nechce se mi je předjíždět, tak přibržďuji. V jednom rovném úseku mi konečně mizí v dáli, ale Viragoušek říkal, že on je dokonce předjel všechny!
Já už si jen užívám rostoucí teploty a v jednom z tunelů, kde na část silnice padá menší vodopád, tak jím schválně "furiantsky" projíždím. Stejně jsem byl už před tím mokrej, tak je to jedno. Jenom lituji, že mi nahoře asi vlivem teploty vypověděla službu kamera, protože ten průjezd vodopádem by byl na záznamu efektní. Dolů se dostáváme všichni v pořádku, nasedáme do auta a vracíme se do Livigna.
Když jsem dojížděl na vrchol Stelvia, předpokládal jsem, že zpáteční cestu do hotelu nepojedu autem, ale na kole. Bylo to 35 km, s převýšením 1300 metrů a dvěma průsmyky (Eira a Foscagno). Jenže jak jsem prochladnul a měl všechno mokré, tak jsem vyměkl a jel autem s ostatními. Teď mě to strašně mrzí. Byla by to sice děsná makačka, ale měl jsem to dát. Měl! Nikoho bych tím nezdržoval, protože ostatní by si v klidu jeli autem a já jsem si zatím mohl udělat pořádnou radost. Škoda. Velká škoda. Jsem měkejš…
Autem přijíždíme po 17 hodině a jdeme se pokochat architekturou pěkného města. Nakoukneme i do obchodů a protože Livigno je bezcelní zóna, tak například litr rumu Morgan zde stojí jenom 6 EUR! No a takový benzín je za 1,1 Eura! Otík ještě neúspěšně shání takzvaný parfém bez parfému a pak jdeme na hotel večeřet, hrát karty (všechno jsem prohrál - asi budu mít štěstí v lásce) ke kterým popíjíme místní nedaněnou hruškovici.

11.7.
Hned ráno balíme a odjíždíme do nového místa, kterým je CIESa de Valmalenco. Přijíždíme před polednem. Ani se nejdeme ubytovat a rovnou se vyhoupneme do sedel. Jsme ve výšce cca 900 metrů a čeká nás výjezd k přehradám v nadmořské výšce 2000 metrů. Čekám hodně náročný výšlap, ale tělo je odpočinuté, ve skvělé kondici, tak se snad pojede dobře.
Jsme prakticky v subtropech a tomu odpovídá i teplota (v 11 hodin 31°C). Pot z nás teče čůrky, ale my zarytě stoupáme výš a výše. Otík šlape jako stroj a brzy se nám vzdaluje (také proto jsem mu začal říkat Drakantanka, ale on si to pořád nemohl zapamatovat - Viragoušek byl Drakouš a já Drak - my jsme si to pamatovali). Viragoušek je po včerejšku ještě více "zatuhlý". Do poloviny kopce se držím v jeho blízkosti, aby se necítil tak sám, ale krátce potom, co na nás Otík čeká a dáváme pauzu, nás Viragoušek od sebe odhání s tím, že ho rušíme v soustředění. Dál tak pokračujeme každý sám. Dnes jedu takzvaně na tuky, což znamená, že tepovku udržuji zhruba na 70% maxima a proto na vrcholu stoupání čekám na ostatní jen necelou cigaretu. Zbývá jen závěrečná rovinatá pasáž k patě přehrady, ve které se poměrně zbytečně splaším, protože musím závodit s Fordem Fiestou. Sice ji nakonec předjedu, ale díky tomu jsem zacákaný od bláta jako pašík! Nedokázali jsme se opět vyhnout dešti a ta poslední pasáž byl tak na bahně.
Tentokrát mě baví i sjezd a to i přes to, že je na trase řada tunelů, které jsou hodně dlouhé a hlavně neosvětlené. Mám jen blikačky a tak v nich několikrát ztratím prostorovou orientaci. Ani ostatní, kteří světla mají, na tom nejsou o mnoho lépe - spíše hůře… Ale vše proběhlo naštěstí bez úrazu. Pak jedeme do krásného hotelu, který vlastní Viragouškovi kamarádi. Večer nás čeká ochutnávka vím v místním sklípku, jehož majitelé jsou opět "kupodivu" jeho kamarádi. On v těchto oblastech v minulosti deset let pracoval, takže ani není divu, že ho tady zná kde kdo.
Ve sklípku nám nejdříve předkládají docela slušná vína, ale my si hrajeme na znalce a chceme něco lepšího. Nakonec sklepmistr sáhne do svých vzácných zásob a to už jsme spokojeni nadmíru. Kluci pijou červené (já jenom ochutnával) a já pochopitelně bílé. To nejlepší, které jsem dostal bylo skutečně vynikající a možná jsem ani nikdy tak dobré nepil. K ochutnávce se váže jedna z dalších veselých situací, kterými nás Otík zásoboval velmi často (většinu se ani nepodařilo písemně podchytit). Když se střídala vína, houkl Viragoušek na Otíka: "Vypláchni si to!" a myslel tím
pochopitelně sklenici. Jenže Otík to pochopil jinak, napil se vody a začal náruživě kloktat a když viděl naše tázavé pohledy, kloktal o to usilovněji! Když to viděl majitel, přinesl mu raději sklenici novou…
Pak už jsme se jenom družili s místními "bystrouši" (nemají moc přehled o ničem, co se netýká jejich regionu /politika, zeměpis, kultura/) , ale jinak jsou to příjemní, srdeční a zajímaví lidé. Spát jsme nešli pochopitelně se západem Slunce, ale to se dalo celkem očekávat. Po cestě do hotelu jsem se nedokázal ubránit dalšímu povýšení Otíka. Když jsem viděl jaký je to srandista, tak jsem ho prostě musel znovu povýšit a tentokrát rovnou na praporčíka!!! To je kariéra!

12.7.2014
Ráno se nám vstávalo docela těžko, ale již v 8 jdeme na snídani, protože nás čeká přesun do Sv. Mořice a s tím spojený obávaný výjezd na Albula pass 2315 m. Jedeme ho sice z té lehčí strany (z La Puntu), ale i tak nás čeká převýšení 700 metrů. Stoupání je od počátku poměrně prudké (18%) a nohy nám "kupodivu" nějak nepracují. Celou první polovinu kopce se trápím a jsem vůbec rád, že se držím Viragouška. Otík Slimejš je na tom ještě hůře a za námi jen tak plápolá. Až v druhé polovině se otřepu a konečně najdu svoji sílu. Vrcholem passu projíždíme s Viragouškem vedle sebe a se spojenýma rukama. Škoda, že nás neměl kdo vyfotit. Ujeli jsme jen 9 km, ale vše do kopce a z části velmi prudkého. Čekáme na Otíka a zrovna když vyslovíme obavy, jestli se mu něco nestalo, tak se zmíněný zjeví na obzoru. Fotíme se, dáváme nic moc pivo a dobrou polévku za 13 EUR. A potom se jako draví orli, spouštíme zpět k autu. Současně tam probíhá nějaký cyklistický závod na silničkách. Závodníci díky těžkému stoupání, jezdí roztroušeni jako korálky. Vyhlédnu si jednoho vytuněnce a snažím se ho v horní rovinaté pasáži dojet. Makám na nejmenší 10 kolečko a nohy tepou rychlostí pístů rozjeté lokomotivy. Přes to, že jedu skoro po rovině, mám rychlost téměř 60 km/h! A skutečně jsem toho závodníka dohnal. Když mě uslyšel a ohlédl se, skoro spadnul leknutím z kola. Bodejť by ne, když uviděl nějakého strejdu na horském kole, který si dovolil ho dohnat. Musel si asi myslet, že jede hodně pomalu… Brzy ale přišlo klesání prudší a tam už jsem neměl proti jeho stroji šanci a to i přes to, že jsem jel přes 70 km/h. Dolů jsme se dostali všichni bez problémů (akorát mi už dožily brzdové destičky a hned po návratu jsem je musel vyměnit) a odjeli se ubytovat do solidního hotelu v centru Svatého Mořice.
Původně jsme měli jet lanovkami na vyhlídkový vrchol Piz Nair, ale vzhledem k tomu, že jeho vršek byl v oblačnosti, vyrážíme podél krásných jezer, výbornou cyklostezkou ještě jednou na kole. Fakt nádherná trase ve výšce 1800 m a přitom téměř po rovině! Žel počasí se rozhodlo, že nás i tento den pořádně pokropí. Když Viragoušek viděl, co se na nás žene, raději to otočil. Já s Otíkem jsme ale byli drsnější a tak i když jsme věděli, že pořádně zmokneme, pokračujeme dále na jih.
První přeháňka nebyla nic moc, ale když jedeme kolem třetího jezera, tak začíná regulérní průtrž mračen. My však už na to nedbáme, protože už jsme stejně celí mokří a zabahnění a hlavně si vytkli, dojet na z této strany snadný Malojapass (1815). Po 20 km jsme tam skutečně dojeli, ale pořád lilo a navíc padla hustá mlha. Z vyhlídkové skály jsme tak skoro nic neviděli. Ale nevadí, protože jak se říká, "není důležitý cíl, ale cesta!" A nebo se taky říká:" Zážitek nemusí být dobrý, ale musí být silný!!" Pořizujeme fotky a rozhýbáváme prochlazená těla na cestu zpět. Pro hustý déšť nebylo chvílemi ani pořádně vidět, ale my museli přes to jet co nejrychleji, abychom se aspoň trochu zahřáli. Ve slunečném městě (prospekty tvrdí, že v Mořici je v průměru 320 slunečných dní ročně) tak zažíváme
nejprudší srážky. Špatně jsme se s Otíkem domluvili, protože po chvíli začal trochu ztrácet a já si myslel, že mi nestačí a proto jsem nejel úplně naplno. Později se ale ukázalo, že si nechával rozestup kvůli tomu, že neviděl přes proudy vody řinoucí se od mé zadní pneumatiky! I tak se ale naše rychlost pohybovala kolem 30 km/h a tak nám těch 20 km trvalo cca 45 minut. V hotelu honem do horké sprchy. Dáváme si poslední večeři (dohromady za 90 EURO) a teď už se jen díváme na finále fotbalu a zítra ráno budeme "pádit" domů…
Byl to podařený výlet v krásných oblastech. Sice na počet jsme moc kilometrů za ty tři aktivní dny nenajeli ( 168km), ale s výjimkou té poslední vyjížďky v Mořici, to byly všechno vyhlášené kopce, s náročnými a hlavně dlouhými stoupáními. V Alpách prostě ty kilometry přibývají pomaleji než u nás. Celkem jsme nastoupali 4400 m. Při loňské výpravě do Švýcarska jsem sice během jednoho dne nastoupal 3900m a ujel 141 km, ale tady jsem byl s partou a je tak potřeba brát ohled na ostatní. Díky této společnosti to ale zase bylo mnohem zábavnější a zajímavější, než loňské osamocené polykání kilometrů, při kterém jsem se skoro umrtvil. Tentokrát jsem si naopak dobil baterky a domů se vrátil plný sil. Takže doufám, že i ostatní jsou velmi rádi, že jsme do celé akce šli…

13.7.2014
Je ráno a my jedeme domů. Cesta bude dlouhá, ale nevadí. Auto frčí jako drak, řidič není ulejvák.
Ještě těsně před odjezdem, se nás Viragoušek zeptá: "Co myslíte, proč na mě všichni ti Italová tak čumí?!
"No nevím. Nechápu kam míří. Všichni Tě tu znají?"
"Samá voda Draku! Samá voda! Koukni se jak vypadám!"
Pořád nechápu ani já ani Otík.
"No přeci jeden vůdce z minulosti" Napovídá nám.
Aha už nám začíná svítat. Vždyť on vypadá jako Mussoliny!



Před Innsbruckem dáváme pauzu na parkovišti.
"Já jsem osel!" Vykřiknu. "Ani jsem v hotelech nezkusil uplatnit slevu na Alpeverein!"
Otík tázavý pohled…?
Já: "To je celoroční pojištění na outdorové aktivity do 6000 metrů a platí pro celý svět. Kdo má tohle pojištění, tak má v řadě hotelů a horských chat slevu na ubytování až 50%!"
Otík: " Ty jo a co to znamená?!?"
"No to znamená, že to máš za polovinu!" Opáčil Viragoušek a všichni jsme se rozřehtali.

PS:Toto je opět jenom light verze bez fotek... Můžu zaslat mailem plnou, pokud bude někdo chtít...

O chvíli dál pokračujeme a Otík vidí ceduli. " Hele Münster! To je ten slavný klášter?!"
"Hm, tak to ty asi myslíš Minstor, ale ten je v Anglii!" Opět suší Viragoušek apo chvíli kuje železo dokud je žhavé. "Znáš Thurmbolda?"
Otík: ??? "No něco mi to říká, ale nejsem si jistý. To je nějaký víno?"
Viragoušek: "To je ředitel skládky vole!"
Na obranu Otíka nutno poznamenat, že tato otázka vůbec nevyplynula z předchozího rozhovoru…
Po 17. Hodině jsme doma a "dojemně" se loučíme a už plánujeme takzvané podojezdové akce s promítáním zážitků…

Co mi výlet dal:
Něco pohybu, pár kilo sádla navíc, poznání nových krajů, místních lidí a hlavně lepší poznání svých společníků (Otík: výborný společník, který nezkazí žádnou srandu, pořád se o nás starostlivě staral - nabízej jídlo, prášky proti křečím, životabudiče… /Viragoušek: výborný průvodce, weltman, suverén, bojovník na kole, vtipálek se srdcem melancholika…/.
Co mi výlet vzal?
No nevím. Snad kromě pár dnů dovolené asi nic…

PS: toto jen jen light verze bez fotek. Pokud by někdo chtěl verzi plnou, tak ať mi napíše mail...