---------------------------Naslouchej svému tělu---------------------

Červen 2014

Ararat a Süphan Dag dokončení

15. června 2014 v 10:14 | Šnek

Pátek 6.6.


Ráno vyjíždíme hned po snídani mikrobusem nad město, kde se tyčí pohádkový palác Išak Paša ve výšce cca 2000m. Tento palác ovšem nedal postavit žádný paša ani v něm nikdy žádný nebydlel, nýbrž ho nechal vystavět v 19.století místní zbohatlík, o kterém ani není známo, jaké byl národnosti!

Prohlídka nám zabrala cca 40 minut a už fičíme na letiště do Igdiru. Cestou se loučím pohledem s Araratem a zároveň se od průvodců dozvídáme, že tento den se na vrchol nikdo nedostane, protože všichni co to zkusili, se museli vrátit kvůli sněhové bouři. Naštěstí prý nejsou hlášeny ztráty na životech.

To jsme měli včera teda štěstí a hora k nám nakonec byla milosrdná!

Na letišti probíhá vše hladce, jen malý problém při kontrole, když jsem se omylem pokusil propašovat na palubu letadla mulťák. V Istanbulu jsme před čtvrtou hodinou odpolední. Do centra jedeme metrem a tramvají něco přes hodinu. Objednané ubytování máme v hostelu, který je jen pár metrů od Modré mešity! Trochu bloudíme, ale nakonec ho nacházíme v jedné rušné restaurační uličce. Hostel je pěkný a i ubytování je fajn. Za 11 EURO i se snídaní je to vzhledem k poloze zadarmo.

S Radimem a Lukášem (lampasácká buňka - četař, poručík a kapitán) se hned vydáváme na prohlídku města a sledujeme úžasný mumraj na silnicích i chodnících. Prohlížíme si jednu z nejznámějších mešit Hagia Sofia,

potom jdeme parkem kolem vůbec nejnavštěvovanější památky celého Istanbulu, kterou je palác Topkapi (dovnitř nejdeme, protože to je prohlídka na celý den a tolik času bohužel nemáme - vstupné 20 lir).

Raději si dáváme jídlo a pivo v pěkné hospůdce, která má jako obyčejně v těchto končinách velmi úslužný personál (cena celkem 24 lir). Potom se chceme dostat přes Galatský most ke stejnojmenné slavné věži, ale zjišťujeme, že je to příliš daleko a tak zakotvíme na terase kavárny přímo nad zpeněnými vodami moře.

Dáváme si čaj (3 liry) a ochutnáváme místní výborné zákusky (6-10 lir). Pak už se začalo stmívat, takže si na zpáteční cestě pořizujeme fota nasvícených památek a kupujeme nějaké suvenýry pro nejbližší. A kromě jiného pořád čekáme na Radima, který každých 20 minut odbíhá na vyhlášené turecké záchodky, protože měl svoji hlavu. Říkal jsem mu aby se tolik necpal melounama, ale myslel si, že jsem příliš opatrný a dělal to podle sebe. No pořádně ho to pročistilo…

V hostelu dáváme sprchu a vyrážíme do víru nočního velkoměsta. Poprvé v životě zkouším vodní dýmku a kouř zapíjíme pivem.


Noční život v Istanbulu je velmi divoký a pestrý a je opravdu na co se dívat. Spát jdu asi hodinu po půlnoci, zatímco zbývající dvojice to táhne až do pěti. Taky se Radimovi druhý den jen těžko vstává a obětuje i snídani.

Sobota 7.6.


Ráno po snídani jdeme společně s celou výpravou na návštěvu Modré mešity.

Vstup je zdarma, protože mešita je pořád funkční na rozdíl od Hagie, která byla odsvěcena a platí se tam 10 lir).

Akorát se musíš před vstupem zout a boty dát do pytlíku (do pytlíku proto, bota se nesmí mešity vůbec dotknout, takže kdyby ti vypadla z ruky, je kryty sáčkem) a mít určitý standart oblečení (dlouhé kalhoty, alespoň triko s rukávy a ženy musí mít zahaleny vlasy). Potom se rozcházíme. Já jdu sám nejdříve do slavné Bazilikové cisterny, která dříve sloužila jako zásobárna vody v případě obležení. Vystojím frontu, ale když zjistím, že vstupné je 20 lir, tak chvíli váhám a nakonec odcházím, jelikož si nejsem jistý, zda mi vystačí peníze (musím koupit ještě nějaké dárky a ještě zaplatit 18 lir za úschovu batohu na letišti). Potom co jsem si ale o tomto objektu přečetl doma, mě hodně mrzí, že jsem tam nešel.

Místo návštěvy se dál proplétám historickými uličkami, fotím další mešity...

Nejbližší cíl je jasný - Velký bazar. Nechci tam nakupovat, ale chci se do něj prostě jen podívat. Našel jsem ho celkem dobře (na většině křižovatek byla směrovka) a je skutečně gigantický. Neuvěřitelná spleť ulic, chodeb, krámků a davy lidí. Doufám alespoň, že tady koupím nějakou upomínku na Ararat, ale nevypadá to dobře. Někteří vůbec nevědí, co Ararat je, tak zkouším místní název Agri dagi, na který se už někteří chytají a těm co ani teď ne, říkám, že je to nejvyšší hora jejich země. Stejně nevědí a hlavně ani ti co vědí, prostě s Araratem nic nemají! Sice se snaží, jsou ochotní, ale kde nic není ani čert nebere.

Vracím se tedy k obelisku na hipodromu,

kde máme sraz před odjezdem. Ještě jednou "nasávám" Modrou mešitu…


Potkávám se tady s Radimem i Lukášem a ještě je přemlouvám, abychom se podívali ještě jednou k moři. Jdeme tentokrát na jih. Dojdeme do malého přístavu,

kde si na terase dáváme opět čaj a když ho dopijeme, je nejvyšší čas uhánět na "seřadiště". Díky zkratce procházíme jinudy. Jednu ulici jsme nazvali restaurační, protože byla doslova nabita hospodami s obrovským množstvím stolů. Přes to, že bylo poledne, tak všechny podniky zely prázdnotou. Další ulice byla obuvnická, protože byla plná malých krámků s obuví a opraven. Zabloudili jsme i do uliček, kam asi normální turisté nechodí. Trochu se sice bojíme, ale asi zbytečně.

No a to je asi všechno… Odjíždíme společně s ostatními na letiště. Ještě si z MHD (3 liry) prohlížíme některé památky jako třeba Istanbulskou univerzitu

V 16 hodin už sedíme v letadle výborných THY a kolem páté startujeme směr Praha.
Už se těším domů. Již chvilku po 20. Hodině sedíme v Dobřívě ve sklípku a popíjíme výborné neuburské.

Co mi výlet dal a co mi vzal?

Dal mi poznání nové země s jejími oběma póly (na východě je úplně jiný svět než v Istanbulu /příroda, lidé, styl…/).

Okolnosti mi umožnily stát na druhé pětitisícovce a ověřit si, že jsem na ni schopen vystoupit starým klasickým stylem (bylo to znatelně těžší než loňský výstup na Elbrus)

Poznal jsem řadu zajímavých lidí (jak místních, tak spolu turistů)

Dal mi 10 dní se synem, se kterým se jinak už moc nevidíme

Lepší poznání sebe sama

Lepší fyzickou kondici

Co mi vzal nebo nedal?

Stále jsem ještě nikdy nestál na žádné čtyřtisícovce (viz nedokončený výstup na Süphan Dag). Sice už jsem byl výše a na třítisícovkách jsem byl hodně krát, ale…

"Přišel" jsem o pár dnů dovolené, ale ty dny rozhodně stály za to.

Utratil jsem pár peněz (náklady na jednoho se pohybovaly kolem 30 000,-Kč) - opět nelituji

Ztratil jsem 4 kila

Takže díky Ararate, díky cestovko a díky všem. Byla to podařená akce s drobnými komplikacemi, které však ještě zvýšily celkový zážitek.


Poznámka:
Toto je jen light verze bez obrázků, protože se to s nima nedá na tenhle blog dát (je to příliš velké). Pokud by někdo chtěl plnou verzi, tak ať dá vědět-

Ararat a Süphan Dag útok na Ararat

15. června 2014 v 10:02 | Šnek |  Ostatní

Úterý 3.6.


Tyhle řádky píšu 3.6. večer. Je to dnes už 7 bouřka a tahle je skutečně strašlivá! Musím přiznat, že se hrozně bojím. Padají veliké kroupy, vítr skoro rve stan z kolíků a blesky práskají všude kolem. Nechce se mi umřít takhle pod vrcholem. Nechce se mi umřít. Snad se hora slituje?! Radim trpí podobně. Stejně ale nemůžeme nic dělat. Můžeme jen sedět čekat a doufat.

V úterý ráno zahajujeme útok na Ararat!

Vyjíždíme hned po snídani najatými dolmušemi. Hora leží na náhorní plošině, takže nás auta vykládají na úpatí ve výšce 2200 metrů. Po cestě byla klasika, protože najednou někdo volá, že z batohu se někomu uvolnila láhev s vodou a rozprskla se na silnici. Vodu v boční kapse měl pochopitelně kde kdo a tak ostatní byli vyděšeni, jestli to nebyla ta jejich, protože voda je na Araratu někdy docela problém. Já jsem vyděšený nebyl, ale byl jsem rozladěný, protože jsem téměř s jistotou věděl, že při té smůle z posledních dní, to musela být voda moje! Existovala jen jiskřička naděje, že moje nebyla a že mě Bolestná hora vzala konečně na milost. Po cca 20 km prašné a rozbité cesty se mělo konečně ukázat, jak na tom jsem! Když mi ale řidič podával můj batoh, hned jsem viděl, že kapsa na láhev je prázdná!

"Tak ty nedáš pokoj horo?! Nepřestaneš mě zlobit?!!"

Odezva žádná. Hora na mě prděla, ale nic bych za to nedal, že ve smolných událostech má prsty. Že mě škádlí bych ještě bral, ale že se se mnou nechce ani bavit, to mě naštvalo!!

"Za trest na tebe vylezu stůj co stůj!!! Ta voda byla takzvaná poslední kapka. Ale třeba jsem hoře křivdil a ona prostě jen neuměla česky i když přitom počtu turistů z Čech a Slovenska se už dávno mohla alespoň jeden z těchto jazyků naučit.

Nasadili jsme těžké batohy na záda, protože většina z nás se rozhodla vylézt kopec tím nejčistším způsobem, což znamená, od úpatí až po vrchol pouze vlastními silami. Všechno jsme si nesli na hřbetech (spacáky, stany, vodu, vybavení, oblečení jídlo…) což bylo přes 20 kg. Jenom asi pět z nás udělalo to, co tady už asi dělá většina výprav a sice to, že si od domorodců pronajala za 100 lir koníka a ten jim veškeré vybavení vynese až do druhého výškového tábora (3700-4100). I kdyby to bylo zadarmo, tak mi dva bychom do toho nešli! Chtěli jsme si to všechno odpracovat pěkně sami.

Tak s hlavou vzhůru, nahoru horu… Šli jsme po silně kamenité a místy rozbité cestě, kterou jsme si v serpentinách zkracovali po prudších pěšinách. Cestou se nebylo na moc co dívat. Nejen tady, ale v celé oblasti východního Turecka kde jsme se pohybovali, se téměř nevyskytovaly lesy. Sem tam se objevují topoly případně břízy, ale stromů je prostě málo. Je to jen taková step střídaná občas polopouští. Všude sesouvající se kopce, praskající skály a hlína a tráva.

Sem tam nějaká památka. Pro turistu je to jistě zajímavé, ale bydlet bych tady nechtěl a ani vracet se nebudu. Jsem rád, že jsem tu byl, ale viděl jsem všechno co jsem vidět chtěl, tak proč se vracet…

Batoh těžkne každým krokem. Měl jsem ho ještě o trošku těžší než na začátku, protože se mi u místního bači podařilo "velmi výhodně" koupit 1,5 litru vody. Stála mě 3,5 EURA!!! No co, bral jsem to jako podporu pro místní chudé, protože oni jsou většinou velmi chudí a život rozhodně nemají lehký. A hlavně že jsem vodu získal, protože jinak jsem měl v zásobách pouze 3 deci coly.

Nabírali jsme další a další výškové metry a do našich zmučených údů se počínala vkrádat únava. Jenom naši tři turečtí průvodci byli v pohodě. A aby taky ne, když jim veškerou bagáž nesli koníci!! Vlastně takový Nepál na ruby. Tam horolezci přijedou, zaplatí šerpům a ti jim pak náklad vynosí nahoru a celkově zabezpečí cestu. Tady jsme si zaplatili za každého 170 dolarů a všechno si stejně nesli sami…

Konečně se začal objevovat tábor. Byl to vlastně jen takový palouk posetý balvany, kameny a zvířecím trusem.

Vybral jsem jedno místo, očistil od výkalů a kamínků a vzhledem k tomu, že Radim pořád nešel, vydal jsem se mu naproti pomoci se stanem. Navrhl totiž, že dnes ho ponese on a zítra já. Měl to sice delší (z výšky 2200 do3200), ale druhý den to budu mít sice kratší (Do 3700-4100) ovšem v horším terénu a hlavně ve vyšší nadmořské výšce.

Postavili jsme stany, vařili, povalovali se na vyhřátých kamenech jen tak na lehko, pokuřovali (teda jenom dva, protože zbylých 15 byli nekuřácí) a divili se, že je v této výšce tak příjemné počasí. To se ale mělo brzy změnit! Po 17. Hodině nás totiž zahnala do stanů první kroupová přeháňka, která se rychle změnila v bouřku. A těch bouřek přišlo ten den ještě 6!!! A jedna z nich, jedna z nich byla nejukrutnější (viz. předešlý text v úvodu tohoto dne). Fakt něco takového jsem ještě nezažil a už se ani nepamatuju, kdy jsem se takhle bál! Během několika desítek vteřin pokryla rozkvetlou louku centimetrová vrstva velkých krup a proud srážek neustával, ba právě naopak. V místech, kde jsme neměli dokonale upevněné sněhové límce, se nám záplava krup hrnula do obou předsíněk. No ale mít jen stan obyčejný, který není určený do extrémních podmínek, tak bychom byli prohrávající na celé čáře.

Během asi deseti minut, které se však zdály nekonečné, napadlo cca deset centimetrů krup!!! Když jsme se konečně odvážili vystrčit hlavy ze stanů, nevěřili jsme vlastním očím. Letní scenérie se proměnila v ladovskou zimu. Celá krajina se zahalila do bělostného, měkoučkého hávu. Na obloze napůl modro se zapadajícím Sluncem a napůl černo z odcházející, blýskající bouřky. Krásná scenérie. Ale po prožitém strachu jsme si to rozhodně zasloužili. Sotva jsme odhrabali sníh z nebezpečných míst stanu, byla tma. Šli jsme spát, ale i v první polovině noci nás často rušil silný nárazovitý vítr, který by se stále jakoby pokoušel roztrhat našeho Pinquina Experta. Naštěstí se už nic špatného do rána nestalo.

Středa 4.6.


Ráno vstávám až po osmé hodině a následuje sušení věcí. Trochu se mi motá hlava a ani žaludek není v nejlepší kondici, ale není to nic akutního a ani si neberu prášek, protože když to jde, tak je lepší nechat aklimatizaci volný průběh.

Kolem desáté jsme mohli naložit na své hřbety těžké batohy a posunout se vzhůru. Já jsem měl na zádech oproti předešlému dni, navíc kromě čtyř kilového ještě i 3 litry vody, takže moje bagáž rozhodně vážila přes 25 kg a ten den jsem se určitě "těšil" z nejtěžšího nákladu na celé hoře. Nazval jsem se Šnekem šerpou… A to tam bylo horolezců-turistů hojně (zejména Slováků, ale ti své věci v drtivé většině případů svěřovali do služeb koníků). Stoupalo se už téměř výhradně po sněhu do prudkého svahu, místy s velmi kluzkými zatáčkami. Často jsme se navíc museli vyhýbat "karavanám" koní, kteří převáželi bagáže lenochů nahoru i dolů. Občas jsme potkávali i sestupující horolezce, kteří měli už výstup, případně pokus o výstup za sebou. Těm úspěšným jsme gratulovali i záviděli a měli u nás veliký respekt. Myslím, že bude i zajímavé podotknout, že se v těchto dnech v oblasti Araratu kromě Čechů, Slováků a Turků nevyskytoval téměř nikdo jiný! Jako bychom byli kdoví jak početný národ či co.

Jak náš pochod pokračoval, ubývalo mi s rostoucí výškou rapidně sil. Původní plán byl utábořit se na plošině v nadmořské výšce 3700 m a tak jsem časoval i svou výdrž. Bohužel celou plošinu již před námi obsadila početná výprava Slováků, kteří byli díky koňům rychlejší. Museli jsme tak pokračovat dalších 200 výškových metrů, v hlubokém a teď už i hodně rozbředlém sněhu a to jsem již skutečně mlel z posledního. Musel jsem dělat i individuální přestávky, ale pochopitelně mi stejně nezbylo než se do druhého tábora vyškrábat.

Radim už připravoval místo ve sněhovém záhrabu, ale já si musel alespoň chvíli odpočinout (zakouřit si), než jsem taky přiložil ruku k dílu. Stan nám sice trochu trčel nad několika set metrový sráz, ale lepší místo prostě už nebylo. Poprvé v životě jsem stanoval na hlubokém sněhu, tak pro mě zpočátku bylo trochu překvapení, že vůbec nejde použít stanové kolíky a všechno se musí uvazovat za kameny.

Druhý den začínal útok na samotný vrchol a vzhledem k tomu, že jsme měli opět vstávat v 1 hodinu po půlnoci, připravili jsme si věci, roztopili sníh na vodu, udělali čaj a šli jsme s Radimem spát už v cca 18.hodin.

Oba jsme si vzali prášek na spaní. Radimovi zabral hned, ale u mě to zase dost dlouho trvalo. Ale usnul jsem a než mě kolem 21 hodiny zase probudila bouřka (tentokrát normální síly), tak jsem si docela odpočinul. Bouřka byla ale opět doprovázená silným větrem a sněžením. Zbytek noci už jsem tak spal jen napůl, protože jsem musel občas odtlačovat masy sněhu, které nám téměř zlikvidovaly předsíňky a tlačily se dokonce i do samého tropika.

Čtvrtek 5.6.


Ráno ve výšce skoro 4000 metrů nebývá lehké a zvláště, když se vstává 60 minut po půlnoci. Lehké motání hlavy je však pryč, plíce pracují bezvadně a žaludek ničím nehrozí (kromě nechutenství ovšem nějaké jídlo jsem do sebe povinně nasoukal - hlavně v semínka Chia jsem věřil). Dokonce i problémy s rukou ustaly a o koleně, které mě trápilo na Kavkaze jsem ani nevěděl. Prostě dokonalá fyzická a teď už i psychická kondice. Bylo tak hodně pravděpodobné, že vrchol se přede mnou neubrání a může ho spasit jen nějaká náhoda. Smolný úraz nebo počasí, které se však zatím jevilo výborně ( jasno, lehký vítr, teplota cca -15°C). Takže si v klidu dávám čiko, protože věci na útok mám již připraveny od včerejška a odcházet máme až ve 2.00. Ale nějak jsem se asi propadl nějakou časovou dírou nebo co (v téhle výšce je člověk trochu zpomalený, všechno mu trvá déle a je potřeba s tím počítat), protože když ostatní už odcházeli, tak já jsem si teprve začínal nasazovat mačky (taky jsem si levou nasadil na pravou a naopak, ale zjistil jsem to až v ostrém stoupání, kde stejně výměna nebyla možná a ono to na funkci nemělo vliv - jen jsem si musel dávat pozor, abych jednou nezachytil druhou za upínací systém)! Ostatní jsem dohnal celkem rychle. Sice jsem se trochu zadýchal, ale to se brzy srovnalo. Kromě ostatních "rekreantů" šel s námi i místní pes, který se k nám přidal večer z neznámých důvodů. Občas na něj někdo nechtěně šlápnul mačkou, nebo ho píchl hůlkou (neměl odrazky, takže ve tmě byl špatně vidět), ale on se nás přesto statečně držel, přes to, že se ho někteří snažili odhánět. Vydržel s námi až někam do výšky 4900 metrů. To už ale nebyl v našem tvaru, ale byl slyšet bokem někde ve vánici, jak kňučí. Na vrchol se tedy nedostal, ale do našeho tábora se vrátit dokázal. Potom tam jen bezmocně ležel - asi chytnul výškovku.

Postupovali jsme opět v serpentinách, protože svah byl tak prudký, že se napřímo jít nedal. Hlavní šerpa Guma udával velmi pomalé tempo, takové, aby stačili i ti nejslabší z nás. Až to bylo chvílemi příliš, protože při četných přestávkách jsme začínali v silném mrazu a zesilujícím větru omrzat (ruce a chodidla). Mě teda ani moc ne, protože jsem byl vhodně připraven.

Zhruba po hodině chůze mě ale omráčila jiná zpráva.

"Já jsem si zapomněl termosku s čajem!" Zavyl zoufale Radim.

Krve by se ve mně v tu chvíli nedořezal. Bez dostatku čaje, nebo jiného teplého nápoje, se v těchto podmínkách jen těžko pohybuje.

Co budeme dělat, co sakra budeme dělat!? Honilo se mi hlavou.

"A kolik máš studeného pití?" Ptal jsem se v naději, že hodně.

"Asi taky žádné!"


To mě teda dorazilo úplně.

"Ty vole! Na cos myslel?! Hlavně, že všechno vždycky víš nejlíp!!" Osočil jsem ho.

Nakonec jsem se stejně "dozvěděl", že za to můžu zase já.

Ovšem bez ohledu na to, kdo za co mohl, byla situace vážná. Já neměl studenou vodu žádnou, protože jsem věděl, že ji pro sebe nebudu potřebovat a nečekal jsem, že by ji ode mě potřeboval někdo jiný. Ono je každé deko znát a brát si cíleně něco navíc nemá příliš logiku. Měl jsem tak necelý litr vlažného čaje, což mi mělo akorát stačit na vrchol a zpět. Ale rozdělit to napůl, tak by nám to nestačilo ani jednomu! Tak jak to udělat? Půjdu na vrchol jenom já a nebo dám své pití Radimovi a sám se vrátím? Ani jedna možnost se mi vůbec nelíbila.

Naštěstí Radim při nejbližší zastávce zjistil, že má alespoň půl litru vody studené (sice už pomalu zamrzala, ale ještě se dala použít) a pak jsme s vedoucím Michalem dohodli, že mu každý v případě potřeby věnuje doušek ze svého.

Potom už jsme trochu klidněji stoupali neprostupnou tmou a hora se stále více zvedala. Byl jsem docela rád, že nevidím dolů, protože jinak by se mi při mé vrozené závrati určitě zatočila hlava. Stejně jsem se tomu nevyhnul, protože kolem půl páté začalo svítat a my zrovna stoupali tím nejprudším úsekem. Radši jsem se dolů vůbec nedíval a koukal jsem hlavně pod nohy a když už jsem se chtěl podívat, tak jsem upíral zrak do dálky. Jako na dlani jsme měli Malý Ararat (cca 3900m), na který už jsme se dívali pořádně shůry, jelikož naše výška již byla kolem 4500 metrů.

Když jsme vylezli ten nejprudší svah, myslel jsme si, že to nejhorší máme za sebou. Ale pravý opak byl pravdou! Při stoupání na vrcholové plató se totiž rozfoukal strašlivý vítr, který do nás metal tak obrovská kvanta čerstvě napadaného sněhu, že se skoro nedalo jít a velmi špatně se dýchalo. Tvořily se hluboké závěje, do kterých jsme se co chvíli nekontrolovaně propadali. V těchto podmínkách mi síly začaly opravdu rychle docházet. Nutně jsem se potřeboval napít, protože mě z nedostatku tekutin začínala bolet hlava (tím jak jsem se snažil šetřit pro Radima, tak jsem se čaje ještě ani nedotknul a to už jsme byli na cestě skoro 4 hodiny), ale v těchto podmínkách nebylo ani pomyšlení, že bych zastavil a lezl do batohu. Musel jsem tak pokračovat na pokraji dehydratace a doufal, že narazím na nějaké závětří. Nenašel jsem! Mohl jsem jen tupě a stále pomalejším tempem stoupat a stoupat a doufat. Paradoxně bylo jinak nádherné počasí, protože Sluníčko pražilo jako o život, obloha byla jasná a sníh dělal nádherné závěje a hřebínky. Na vytažení foťáku ale taky nebylo ani pomyšlení. Jenom ten vítr. Ten vítr co zvedal sníh a hned s ním zasypával stopy a každý tak musel znovu a znovu prošlapávat již několikrát prošlápnutou stopu, ten vítr který cpal pod tlakem vločky do každého sebemenšího otvoru, oči nevyjímaje… Ten mi dával! Hrůza!! Bořil jsem se a propadal, těžce se rval s přírodou… V jednu chvíli jsem se propadl až po pás, dokázal jsem se sice vyhrabat, ale ne už postavit na nohy. Síly mě najednou opustili úplně! Už jsem takhle nemohl dál!! Musím se napít! Musím se napít!! To bylo to jediné, co se mi honilo hlavou. Mimoděk jsem si vzpomněl na Jirku Skalu z odílu šneků - Co bych teď dal za teplé pivo!! Začal jsem se pracně vymotávat z tkaniček batůžku (byl to jen takový pytlík, který jsem před lety dostal na cyklomaratónu okolo Bezdězu). Musel jsem bohužel sundat palčáky, do kterých mi vítr okamžitě navál spoustu sněhu. A to ještě, že jsem je měl přivázané k rukám, protože jinak by mi je sebral úplně a bylo by po srandě. Podobně mohla dopadnout i čelovka, ale tu se mi podařilo zachránit (teď už jsem ji sice nepotřeboval, ale byla by jí škoda). Rozšrouboval jsem závěr termosky a konečně, konečně se napil. Čaj už byl jen vlažný a navíc kvanta sněhu ho okamžitě zchlazovaly ještě více, ale to mi nevadilo. Vzpružilo mě to okamžitě. Co nejrychleji jsem se snažil vydat zase na cestu. Když jsem ale znovu strčil ruce do palčáků, bylo to "díky" nafoukanému sněhu, jako bych je strčil do "ostrého" mrazáku. Prsty mi začaly okamžitě omrzat. Snažil jsem se je pohybováním zahřát, ale dařilo se to jen částečně. Malíčky zůstaly jako by byly mrtvé. Ale byly to jen malíčky a teď jsem s tím stejně nemohl nic dělat. Hlavní bylo dostat se z této zabijácké zóny. Snažil jsem se jít co nejrychleji a to i přes to, že mi pohyb pořádně ztrpčovaly ty prokleté hůlky LEKI. Nemohl jsem je nastavit jinak, než že jsem měl jednu zhruba o půl metru kratší než tu druhou, takže jsem asi vypadal, jako belhající se stařena. Už jsem ale věděl, že podruhé tady zastavit nesmím… Čím déle jsem se totiž zdržoval v té bouři, tím více ze mě vítr vyfoukával energii. Šlo se z tuha, ale šlo se. Když jsem uviděl, že se blížím k hřebenu, za kterým se reálně otevírala naděje, že tam bude vítr slabší, šlo se mi ještě lépe.

Brzy jsem k němu dorazil a naděje se stala skutečností. Už se dobře dýchalo a síly jako by se začaly samy vracet. Měl jsem výšku 5000 metrů a k vrcholu jich tak zbývalo již jen 135.

To už byla sranda, protože podmínky se diametrálně zlepšily. Překonání několika ploten ledu a vystoupání na samotný vrchol bájné hory bylo dílem několika desítek minut. Trochu jsem si dělal starosti s Radimem, ale zbytečně, protože když jsem vystoupil na plošinu, odkud se už dalo pokračovat jenom dolů, byl tam a v úplné pohodě! Ani jsem si nevšiml, kdy mě předešel, ale v té bouři to nebylo nic překvapivého. Pořídil jsem pár fotek, ale nic moc.

Vítr mi chce urvat pravý palčák - naštěstí je pevně přivázaný…

Na vrcholu byl totiž zase ten silný vichr a přes to, že tady nametal kvanta sněhu do obličeje, tak stejně překazil moje plány na pořízení nějaké vtipné fotky. Vyšly z toho jen takovéto "bídy".

Ani jsem se nepřinutil k záznamu na kameru, kterou jsem tak na vrchol táhnul zbytečně. Myslel jsem spíše na to, jak se nejrychleji dostat dolů. Dokonce jsem se ani nepokoušel dát vrcholovou cigaretu, protože nebyla šance, že bych ji zapálil. Dal jsem si ji tak až v sedle pod vrcholem.

Čekalo mě opět projít širokou oblastí sněhové bouře a potom dva prudké exponované svahy. Dolů to ale bylo lepší, než jsem čekal a za necelé 3 hodiny jsem byl v táboře. Přiznám se, že jsem byl znavený jako kotě (přes 1200 metrů výstupu a to samé dolů dá zabrat), ale tím den zdaleka nekončil! Museli jsme totiž hned sbalit všechny věci, složit stany a dát se na pochod k úpatí hory!!! Celých dalších 1700 výškových metrů a s těžkými batohy na zádech!!! Neuměl jsem si vůbec představit, jak to zvládnu.

Nejprve se šlo v po pás hlubokém mokrém sněhu, potom po pár centimetrech klouzajícího sněhu mezi kameny, aby se následně přešlo na silně kamenité pěšiny a cesty. Nakonec jsem to zvládl, stejně jako všichni ostatní i když někteří znovu neodolali vábení domorodců a nechali si bagáž svézt dolů. Divili se, že my dva se s těmi batohy taháme sami, ale to byla otázka cti. Jak nahoru, tak i dolů, protože jinak by hora nebyla dobyta kompletně! Pod kopcem už na nás čekaly dolmuše a za počínající další bouřky do nich nasedáme a uháníme do nevábného hotelu, do kterého se však skutečně těším.

Toto byl rozhodně nejnáročnější den, jaký jsem při svých horských výstupech zažil! Přijíždíme večer a většina (všichni kromě mě - mám prostě důležitou práci a hlavně nemám už chuť na místní jídlo) jde slavit úspěch (bez alkoholu, protože tady to není zvykem a i pro cizince je sehnat alkohol obtížné - pivo stojí 10-15 lir). Já si jdu radši do místního obchodu koupit to, po čem celý Ararat toužil - salám (čtvrt kila za 7,5 lir), sýr čedar (7lir) spoustu zeleniny a džusů (Capi litr 2,5 lir) a místní dobrý chléb (0,75 liry).


Ararat a Süphan Dag úvod

15. června 2014 v 9:58 | Šnek |  Ostatní

Je 30.5.2014 a krátce před patnáctou hodinou vyjíždíme s Radimem směr Praha. Na letišti máme sraz s cestovkou Pamír 7000, která nás bere na expedici do východního Turecka. V plánu je dobytí v rámci aklimatizace vrcholu Süphan Dag (4084) a hlavního cíle bájného Araratu (5137 m n.m. - domorodci mu říkají Agri dagi /bolestná hora/), návštěva řady památek, několika jezer a dva dny v Istanbulu. Na 9 dnů je toho více než dost a myslím, že to bude řádná honička.

Na letišti se dozvídáme, že nás celkem jede 17 což je více než dost. Ale jak se říká, je nás víc, nebudeme se bát vlka nic. Horší je, že se změnil plán letu našeho přípoje z Istanbulu do Vanu, takže strávíme celou noc někde na lavičce na letišti v Istanbulu. No to teda nemusím a hned od začátku dostává moje dobrá nálada trhlinku. "Naštěstí" letadlo z Prahy má už při vzletu zpoždění a pak ještě kroužíme dlouhé desítky minut nad Istanbulem kvůli špatnému počasí. Když se pilot odhodlává k přistání, tak se docela bojím, protože poryvy větru házejí s letadlem ze strany na stranu. Už jsem si i říkal, že bych byl radši, kdybychom odletěli někam jinam. Sice by nám to ještě více zkomplikovalo program, ale bylo by to bezpečnější. Ale pilot byl machr a přistál s námi tam, kde měl. Pak nás už čekala neskutečně úmorná pasová kontrola, jelikož díky počasí se nahromadily přílety a letadla přistávala těsně za sebou.

Sobota 31.5.


Následoval vyčerpávající přesun na vnitrostátní letiště. Ještě i tak zbývalo do ranního odletu v 6:30 cca 5 hodin. Lavice nebyly v hale volné žádné, a my jsme si k odpočinku na zemi vybrali tak nevhodné místo, že většina spala na karimatkách poblíž odbavovacích přepážek a vzhledem k tomu že i toto vnitřní letiště bylo neobyčejně rušné i v tyto pozdní hodiny, tak nás cestující museli překračovat, nebo obcházet a zřízenci nás několikrát museli umravňovat. Cítil jsem se poměrně trapně a odpočívat za těchto podmínek jsem vnitřně odmítl. Jen jsem střídavě seděl na batohu a brouzdal po hale. Snažil jsem se alespoň dohlížet, aby někoho z nás třeba někdo neokradl, i když domorodci na nás pohlíželi spíše jako na nějaké somráky, takže o nějaké loupeži asi nemohlo být ani řeči. Vzhledem k tomu, že jsem již dlouhé hodiny nekouřil, bojoval jsem i se svou závislostí. Uvnitř vnitřního prostoru se nikde nejevilo, že bych se mohl věnovat nikotinové vášni a jediný východ, který jsem objevil, byl pouze jednosměrný a vůbec jsem tak nevěděl, kudy bych se dostal zpátky. Po delším váhání nakonec zvítězila závislost a já si tak mohl vychutnat vytouženou cigaretu. Venku pršelo a byl tam i mnohem příjemnější vzduch než uvnitř, takže jsem si hned dal i druhou. Vchod zpátky jsem našel po kratším tápání, prošel znovu prohlídkou a vrátil se ke spícím spolucestujícím zrovna ve chvíli, kdy je letištní zřízenec vykazoval ze zabraných míst. S Radimem jsme si alespoň nechali ve 3 hodiny odbavit zavazadla a než on zase ulehl, tak jsme spolu cca hodinu bloumali po neznámých prostorách.

Konečně je tu ráno! Ostatní se probouzejí a já už sotva koukám a stojím na nohou. Ale hlavně, že je ta noc za mnou a už se těším do letadla. Ještě menší problém při prohlídce, protože zatímco doposud jsem všemi kontrolami procházel bez problému i s horskými botami na nohou, teď jsem neprošel ani když jsem si je sundal, takže jsem musel podstoupit prohlídku osobní, takzvanou ošahávačku. Naštěstí když zjistili, že jsem Čech, tak mě brzy propustili. Tak nevím. Buď nás mají rádi a nebo si o nás myslí, že jsme trotlové… Ale hlavně, že jsem na palubě. Ještě než odstartujeme, zcela znaven usínám. Za chvíli mě sice budí sympatické letušky s dobrým jídlem, ale jen co ho zhltnu, už opět padám do polospánku. Z letu, který trval něco málo přes dvě hodiny, jsem tam minimálně jednu hodinu spal. V devět hodin přistáváme ve Vanu (380 000 obyvatel, nadmořská výška cca 1700 metrů).

Procházíme hladce procedurami a hlavní je, že se neztratil batoh. Při pomyšlení co bych dělal na tomto typu zájezdu, kdyby se mi ztratilo vybavení, mě obcházejí mrákoty. Čeká nás již náš domorodý průvodce Guma a vede nás do připraveného mikrobusu. Odváží nás do pěkného hotelu (cena 20 dolarů) přímo v centru města a dostáváme hodinu na odpočinek.

Potom hned vyrážíme na zvláštní farmu, kde žijí desítky bílých koček, které mají každé oko jiné barvy! Barvy jsou různé, ale většinou jedno modré a druhé žluté. Že by pocházely ze Švédska?

Dále jedeme k rozsáhlé a udržované zřícenině hradu Van Kalesi,

který se rozkládá na skalnatém kopci ve výšce cca 1800 metrů, ze kterého je nádherně vidět stejnojmenné jezero o délce 120 km, šířce 60 km a hloubce až téměř 500 metrů! Je to pochopitelně největší jezero v celém Turecko a je slané a bezodtoké. Jako na dlani máme pod sebou celé město

(zblízka působí docela zanedbaně a rozhodně velmi rozporuplně) a vidíme i zasněžené vrcholky třítisícovek i čtyřtisícovky Süphan Dag. Ale i sama pečlivě udržovaná zřícenina je velmi působivá. Zdržíme se něco přes hodinu a pak jedeme na pozdní oběd do restaurace s velice srdečným a úslužným personálem. Z jídla jsou všichni nadšeni a i mě staré konzervě celkem chutná. Pořád se ale nemůžu zbavit jakýchsi můr. Mám prostě divnou náladu a nemůžu se toho zbavit. Asi k tomu přispívá i to, že problémy s levou rukou, které se mi několik dní před zájezdem jevily jako bezvýznamné, se teď stupňují, ruka natéká a bolí čím dál více. Doufám že zítra to bude lepší a hlavně že to nebude horší a že i nálada se konečně zlepší.

Zítra jedeme na ostrov Akdamar shlédnout starobylý arménský kostel, potom na sopku Nemrut s jejími jezery a potom se přesunujeme pod horu Süphan Dag, kde se ve výšce 2000 metrů utáboříme a další den se pokusíme zdolat téměř 2000 výškových metrů k jejímu vrcholu. No a možná už by taky bylo na čase, přestat se babrat ve svých pocitech a konečně si opět uvědomit, že co mě nezabije, to mě posílí. Takže vzhůru do dalších dnů!

Neděle 1.6.


Ostrov Akdamar byl parádní a i ten chrám stál za to.

Nejvíce se mi však líbil skalnatý kopec na ostrově (cca 1900 m n.m.), na který jsem si na rozdíl od ostatních s chutí vylezl. Ty výhledy z něj… Museli na mě sice pár minut čekat, ale já jsem nevěděl, že už máme jet. Pochopitelně jsem se omluvil a omluva byla přijata.

Potom jedeme do kráteru sopky Nemrut, kde má být ledové i termální jezero. V tom druhém se exhibicionista Radim dokonce vykoupal, ale stěžoval si, že je studené, ale co by taky ve výšce 2500 metrů čekal. Jako bonus si navíc o kámen rozřízl prst!



Jedinou vadu měl tento den v tom, že jsme díky četným zážitkům dorazili pod horu Süphan až večer. Museli jsme rychle postavit stany, udělat jídlo a připravit věci na noční výstup. Spát jsme šli až po 22.hodině a budíček byl naplánován za necelé 3 hodiny!

Pondělí 2.6.


Je čtvrt na dvě ráno. V noci jsem prakticky nezabral, takže jsem opět jako praštěný pavlačí. Čím rychleji potřebuju usnout, tím hůře se mi to daří. Jsem prostě neusínač. Turci měli navíc nějakou oslavu, takže nebylo divu, že jsem nezabral. Nejen proto mi domorodci začínají docela lézt na nervy. První den se objevil jeden plus řidič. Druhý den už byli čtyři a na Süphangu už jich bylo devět! Množí se jako kobylky a občas si dělají co chtějí. Michal z cestovky to s nima má těžké a někdy je zvládá jen stěží.

Vycházíme ve 2.00 za svitu čelovek. Já stále bojuji s pocitem, že takto náročný aklimatizační výstup není dobrý, když hned druhý den začínáme stoupat na Ararat! Proto jsem si umínil, že se až na horu nebudu drápat za každou cenu. Odhadoval jsem, že ideální by bylo vystoupat tak maximálně do výšky 3500 metrů. Ale uvidíme. Dlouhé hodiny stoupáme černou tmou a je to strašná nuda. Konečně začíná před pátou svítat. Je to hned veselejší a brzy máme výšku 3000 metrů. Už se nám ukazuje i vrchol Süphan Dagu (čte se Sípan daa) v celé své několika vrcholové kráse. Je to krásný monument. A ta panoramata…

Brzy přicházíme na sněhová pole. Zpočátku stoupám po okrajové kamenné suti, protože je to v tomto prudkém svahu rychlejší. Později však musím přiznat, že je čas nazout mačky. To je ve výšce nad 3500 metrů. No a když už jsem si je nasadil, tak jsem se zároveň rozhodl, že tedy vylezu až na vrchol! Aklimatizace to není ideální, protože to bude stát hodně sil, ale když už tady jsem… Radim bohužel nedostal, tak jak to bývá u jiných cestovek zvykem, žádnou instruktáž k použití maček, ale něco jsem mu řekl já a on si počínal celkem zdatně. Pochopitelně jsem ho i hlídal, aby se mu něco nestalo. Stoupali jsme zvolna, ale vytrvale. Žádné zdravotní problémy ani nějak zvláštní únava. Ale v této výšce jsme nebyli ze živých sami. Po sněhu se totiž povalovali desítky možná stovky hibernovaných slunéček sedmitečných!

V tomto prostředí mi to moc nešlo na rozum. Brzy jsme s Radimem byli v přední části skupiny a hltavě jsme se vrhli do závěrečného cca 200 metrového stoupání na vrchol.

Z dálky vypadalo celkem schůdně, ale když jsme se do něj zakousli, zjistili jsme najednou, že je prudké, opravdu hodně prudké. K tomu nás ve stěně bičoval tak extrémní vítr, jako by nás hora chtěla ze svého těla svrhnout na obrovité balvany, které na nás výstražně cenily své ostré hroty a my bychom se jim v případě pádu rozhodně nedokázali vyhnout! Neměli jsme ani cepíny, které by při těchto poryvech poskytovaly větší jistotu než hůlky. Ještě ke všemu mi v tomto nejnevhodnějším úseku vypověděla poslušnost jedna z nových hůlek LEKI. Myslel jsem, že když si koupím kvalitní značku za tučný peníz, budu se moci na výrobek spolehnout. Skutečnost ukázala, jak jsem byl bláhový. Dosud jsem měl obyčejné hůlky za pár stovek a bez problémů mi sloužily řadu let, zatímco tyto za dva tisíce selhaly při první příležitosti. Naštěstí se mi hůlku podařilo alespoň částečně opravit, takže jsem mohl pokračovat dál. Měl jsem tak jednu hůlku poškozenou a druhou hůlku v poškozené ruce. Vítr ale pořád sílil a když jsem se ohlédl na Radima, jak se statečně pere s neznámým nářadím (mačky a hůlky), jež byl poprvé v životě v takové výšce a viděl jeho odhodlání za každou cenu se dostat nahoru, dostal jsem strach! Strašný strach!!


Co když si třeba brnkne mačkou o nohu, co když na prudkém svahu zavrávorá…? Když na tomto druhu akcí zodpovídáš sám za sebe, tak je to jednoduché, ale zodpovědnost za druhého, zvláště za syna je věc úplně jiná. To vše mě přimělo k tomu, abych se jal Radima přemlouvat k návratu. Chvíli to trvalo, ale pak řekl:" Tak jo. Vrátíme se!"

"Jak to my?!" Divil jsem se.

"No já myslel, že oba!?" Odvětil bezelstně syn.

Chvíli jsem přemýšlel, ale když jsem si uvědomil, že bych ho stejně nemohl nechat jít v neznámém terénu samotného, bylo rozhodnuto. Vracíme se oba! Ještě nikdy jsem to takhle kousek před cílem nevzdal, ale všechno je jednou poprvé a i s odstupem času si myslím, že to bylo správné rozhodnutí.

Začali jsme teda traverzovat svahem dolů. Při návratu na nás ještě domorodí průvodci volali, ať jdeme jejich cestou, která je jednodušší, ale my už jsme stejně neměli sílu na opakovaný výstup. I tak nás čekal několika hodinový fyzicky i orientačně náročný sestup.

Společně jsme si říkali, že jsme udělali dobře, ale když se později ukázalo, že výstup zvládli všichni, včetně důchodců, bylo nám trochu trapně. No jen aby na tento způsob aklimatizace někdo nedoplatil při výstupu na hlavní cíl! Do tábora jsme se dostali už někdy po desáté hodině.

Chvíli po nás přišli dva zdatní borci, kteří dobyli i vrchol, ale na další se čekalo skutečně dlouho. Ti poslední přišli až 5 hodin po nás!!! Muselo je to stát strašně sil… MY jsme si mezitím v klidu sbalili a bohužel jsme zjistili další závadu. Porouchal se nám vařič, co byla velká nepříjemnost s ohledem na Ararat, kde je potřeba získávat vodu roztápěním sněhu. Nějak se nám to začínalo kupit a v tento den jsme tak zažíval největší krizi z celé dovolené.

Odpoledne jsme se mikrobusem přesunuli do města Dogubayazit, kde jsme měli opět za 20 dolarů další ubytování v hotelu. Mělo to být srovnatelné s tím prvním hotelem, ale tenhle byl hrozný.

Všichni nadávali, ale já jsem to bral celkem s nadhledem. Takovéhle věci mě nerozhodí. Ještě po cestě jsme se zastavili na krásných Muradijských vodopádech, které stály opravdu za to.