---------------------------Naslouchej svému tělu---------------------

Květen 2014

Devět skal

27. května 2014 v 20:30 | Šnek |  Cyklistika
Ve středu 21.5.2014 jsem hodlal zdolat další významný vrchol České země, kterým je Devět skal na Vysočině (836 m n.m.). Výškou sice nepatrný, ale známým jménem povinný. Vyrážím z hotelu Skalský dvůr u Bystřice nad Pernštejnem. Kolo jsem si půjčil u ubytovatele. Měli jich hodně, takže jsem si mohl vybrat. Leč ať jsem vybíral, jak jsem chtěl, všechny byly stejné -*- hrozné. Na slušné kolo jsem tam nenarazil! Musel jsem tak vzít co je. Kolo skřípalo jako starý žebřiňák, fungovala jen polovina převodů, sedlo bylo jako záhořovo lože, takže jediné co na něm bylo v pořádku, byly brzdy. Přiznám se, že se mi na něm moc jet nechtělo, jenže cíl byl stanoven a tak se nedalo nic dělat.
Cesta přes Lísky se hned začala výživně zvedat a jak jsem se více opřel do pedálů, začalo kolo pode mnou ještě více naříkat. No hnus! Ale musím jet, tak nemá cenu brečet. Postupně vyjíždím až k vojenskému vysílači na Podhledecké skále (802 m n.m.). Už jsem skoro ve výšce jako je hlavní cíl dne, jenže podle mapy zjišťuji, že následujících několik desítek kilometrů lesem, by se mohlo snadno stát, že nenarazím na žádnou "občerstvovačku" a tak po delším váhání chtě nechtě sjíždím opět dolů do Nového Města (cca 500 m.n.m.). Značka 15% klesání dává tušit, že to bude skutečně prudké. A bylo! Brzdy mám zmáčknuté téměř na maximum a přesto mi radar v obci měří rychlost 55 km/h! Pomyšlení, že stejnou cestou budu muset šlapat zpátky mě rozhodně nenaplňuje nadšením. Ale jíst se musí a pít taky (na kole nebyl pochopitelně žádný držák na bidon, nebo nějaká kapsička). Tak jsem se dole najedl a zvolna se začal sunout zpět do kopce, ze kterého jsem před půl hodinou sjel. Na normálním kole bych to vysvištěl jako lasička a na tomhle to trvalo a bralo to hlavně duševní energii.
Konečně jsem se ale dostal nahoru a po příjemné cyklostezce svištěl k Devíti skalám. Po pár kilometrech rovinky to začalo opět prudce klesat a když jsem projížděl obcí Kadov, uvědomoval jsem si, že zpátky si to zase budu muset vyšlápnout. Ale teď mě čekala cesta stále vpřed. Metry které jsem před chvílí tak "lehkovážně" ztratil, jsem teď znovu musel poctivě nastoupat. Jelo se převážně po horším asfaltu a když jsem byl od cíle cca 3 km, změnil se povrch v solidní lesní cestu. Ta solidnost z ní postupně mizela a stávala se nepříjemnou kamenitou stezkou. Po jednom váhání jsem si ale poručil a dojel až ke skalám Devíti skal. Tam už bez kola vylezl na nejvyšší skalisko, pořídil pár fotek a už uháněl do hotelu, protože už mě zase začínala zmáhat žízeň a hlad.


Naštestí v Kadově již byla otevřena příjemná hospůdka a tam mě zachránilo místní pivo, pomerančová limonáda a smažák. Zbývající kilometry jsem již tak zvládnul bez energetických problémů.
Celkem jsem ujel cca 75 km a byl to cyklistický očistec. Ještě teď v uších slyším to pískání a vrzání. Ale alespoň si teď o to více vážím svých kol…

Rozhledna Heřmanova huť

13. května 2014 v 16:59 | Šnek |  Cyklistika
Protože mi pořád v kraji vznikají nové a nové rozhledny, vypadá to, že můj cykloprojekt o objezí všech místních rozhleden snad nikdy neskončí. Letos už jsem byl na nové věži na Kotli a minulou sobotu (10.5.2014) jsem jel na další novou, kterou je upravená vodárenská věž v Heřmance.
Počasí nebylo zrovna ideální (většinou oblačno se silným větrem), ale nedalo se nic dělat. V poledne jsem vyrazil z Dobříva na Cvrčkovi proti silném západnímu větru o kterém jsem věděl, že mi bude ztěžovat cestu cca 60 km. Bylo to jako kdybych jel celou dobu do kopce.
NAmířil jsem si to přes Rokycany do Plzně a odtud přes Radčice do Touškova a Kozolup. Tam jsem odbočil na cyklostezku č.37. Když říkám cyklostezka, tak je to hodně vznešený název. Byla to jen obyčejná bahnitá polní cesta, kde byly občas cyklo značky. Navíc se ta polní cesta brzy změnila v cestu lesní, která byla totálně rozbahněná a rozježděná lesní mechanizací. Našinec už je na to zvyklý, že cyklostezka u nás neznamená stezku pro cyklisty, ale prostě jenom značený průstup terénem. Ale když tady pak jede nějaký cizinec, který je zvyklý na slušný standart, tak si musí pomyslet, že si z něho děláme srandu. Docela by mě zajímalo, kolik si organizace, která měla na starost zbudování této "stezky" vzala peněz za umístění těch cca 5-6 cedulek!
No nic. Dál fičím přes Pňovany do Sulislavy, nastoupám kopeček a čeká mě už jen několikakilometrový sjezd do Heřmanky. Vítr už je jenom z boku, takže je to v pohodě.

Bílou rozhlednu jsem brzy našel.
Je pěkná, ale vzhledem k tomu, že je v údolí, tak z ní moc široký výhled není. Na kopci nad Heřmankou byl vidět celý Český les, Hoher BOgen i velká část Šumavy včetně Velkého Javoru. Z rozhledny je naproti tomu vidět tak do Plzně a část Brd. Ale s tím se počítalo.
Pořizuji pár fotek a chystám se k domovu.
Mám ujetu docela těžkých 62 km a podobná porce mě čeká zpět. Tentokrát mě však už nebude zlobit vítr! Ještě mě chvíli zdržel nějaký šlachovitý cyklista z Německa, který se potřeboval vypovídat. Na svůj věk cca 75 vypadal dobře. Když zjistil, kolik je mi let, tak prohlásil, že na můj věk vypadám slušně, jen že jsem strašně tlustej... NO hubenej rozhodně nejsem a o proti němu tlusťoch skutečně jsem. Nevadí. Třeba nějaký ten tuk vyjedu na zpáteční cestě.

Uháním s větrem o závod přes Nýřany, Líně, Černice do Letkova, kde se krátce zastavuji na vyhlídkové plošině, odkud jsou pohraniční hory také pěkně vidět. Vidět je ale bohužel i blížící se fronta od západu, takže příliš nelelkuji. VYhopnu se do sedla a přes Tymákov a Rokycany uháním domů. Přijíždím krátce před tím, než začne lejt. Sotva stihnu odstrojit a osprchovat kolo. Celkem jsem ujel 122 km. První letošní stovka... Teď mě ještě čeká od ledne nová rozhledna u Kdyně a pak už zase na chvíli snad budu mít ve sbírce všechny z Plzeňského kraje.
Minulý týden jsem měl ale důležitější mezník. Poprvé v životě jsem v jeden den dosáhl 1000 km na kole a současně 1000 km v běhu (od začátku roku). To kolo je pochopitelně hodně málo, ale za to běh je pro mě nad poměry. Zatímco v jiných letech v květnu tu tisícovku v sedle běžně dosahuji, 1000 km mívám naběháno až někdy v září nebo dokonce v říjnu (a vlastně některé roky jsem ji nedosáhl vůbec)!