---------------------------Naslouchej svému tělu---------------------

Duben 2014

Pardubický půlmaratón

17. dubna 2014 v 19:27 | Šnek |  Běh
A je tady první běžecký závod roku. V sobotu se postavím (spolu s Vašíkem) na start Vinařského půlmaratónu v Pardubicích. Ještě jsem tam neběžel, ale prý je to dost dobře organizovaný závod, tak jsem zvědav...
Původně jsem měl ambice běžet na svůj osobák (1:43), ale zdravotní peripetie posledních týdnů tento plán zcela rozmetaly. Teď bych byl celkem spokojen, kdybych to dal pod 1:50 a závod si ve zdraví užil...
Tak je po závodě. Předpoklady vzaly za své, jak už to obyčejně bývá. Ale popořádku...

S Horalkou jsme přijeli do PArdubic již v pátek a ubytovali jsme se v penziónu Austria jen několik set metrů od startu. Bezproblémová prezentace na Pernštýnském náměstí byla dílem okamžiku.
Kromě stratovního čísla a čipu jsem překvapivě obdržel láhev kvalitního vína, dvě láhve místního piva a i pěkné funkční triko Nike! Za 6 stovek startovného docela dost ne? Pak už následovalo jenom posilovací věčeře (vepřová panenka a dvě piva) a ještě před půlnocí jsme šli spát.

Když jsem se ráno vzbudil, ani mi nepřišlo, že bych měl za pár hodin běžet závod. Připadal jsem si nějak zlenivělej nebo co... Ale třeba se to ještě změní, říkal jsem si. No ani moc ne. Na start jsem vyrazil s dostečným předstihem a s Horalkou jako bodygardem. Tam jsem si odchytil Vašíka, který byl jako vždy nažhaven na start a sám by si mě asi ani nevšiml. Postavili jsme se celkem dopředu stratovního hada a už jen čekali na výstřel. Bohužel se u mě stále nedostavovalo obvyklé startovní nadšení, ani žádné to lehké, příjemné nervózní mrazení, prostě nic. Jen takové tupé a líné rozpoložení. Jakmile se ale ozval výstřel, všechno ze mě jakoby spadlo a já vyrazil jako keňský srneček. BOhužel mi to vydrželo jen několik set úvodních metrů a pak mi hřbet skočil ten lenochod, který mě provázel od rána. Sice jsem první dva kilometry držel slušné tempo 4:40/km, ale už po těch dvou jsem musel zastavit na malou. Tak brzká zastávka je u mě sama o sobě znamení, že tělo není v pohodě. A pak už to šlo se mnou z kopce i když trať byla téměř absolutní rovina a i jinak se mi zdála hodně rychlá. Jenom to počasí mě drásalo. Na startu říkal konferenciér, že dnes je mnohem lépe než minulý rok, kdy bylo zataženo a zima, zatímco tentokrát se očekávalo přes 20°C ve stínu (přičemž drtivá většina trasy vedla na Slunci, kde teplota dosahovala 30°C) a skoro jasno. Jen jsem se při jeho slovech trpce pousmál, protože jsem věděl, že tento druh počasí je pro mě na vytrvalostní závod celkem smrtelný. Naštěstí ne doslova, ale i tak něco přes 20 běžců skončilo v nemocnici. Nevím, jestli to bylo jenom horkem, ale určitě to mělo svůj vliv.

Kolem třetího kilometru na mě dokonce padla taková letargie, že se mi rozpálenou hlavou prohnala kacířská myšlenka, že bych mohl i chvíli jít. Naštěstí jsem ji s potížemi zaplašil, ale daď za to byla stále klesající tempo. Na pátém kilometru jsem sice měl ještě slušných 26 minut, ale moje odhodlání zaběhnout nějaký slušný čas, se stále více vytrácelo. Po prvním 7 kilometrovém kole už to bylo zase o kousek horší (37:40) už se zdálo jasné, že stanovený čas nedosáhnu. Takže jsem si řekl, že je čas si závod jen tak užívat a přestat myslet na nějaké časy. Ještě více jsem proto zpomalil, ale že bych si to užíval se rozhodně říci nedá. Ono taky když tě předbíhá jeden soupeř za druhým a dokonce i závodníci, kteří vytrvalecky působí ještě horším dojmem než ty (a to je co říci), tak to na pohodě nepřidá. Ale prostě tento den jsem se nedokázal donutit, abych se trochu zmáčknul. Tak jsem jen dál trpěl a snažil se, aby můj pohyb vpřed vypadal alespoň trochu jako běh. Kupodivu někde mezi 10 a 11 km(desítka za bídných 55 minut) na mě zaútočila nějaká nová energie. Rychlost se začala zvedat. Už mě nepředbíhali, naopak já jsem sbíral jako korálky soupeře před sebou. Vypadalo to, že se budu moci konečně bavit. Za chvíli vidím v protisměru i Vašíka, který má přede mnou náskok cca 3 minuty. Ale to nebylo podstatné. Až do konce druhého okruhu to bylo fajn. Jen mě trápila strašná žízeň, což kromě počasí zavinila také nevhodně umístěná občerstvovačka. Asi jediná chyba organizátorů na celé organizaci závodu. Voda totiž byla umístěna jen na jednom místě a to hned několik set metrů po startu. Takže využít ji v prvním kole celkem nemělo smysl, ve druhém jsem se napil lehce jako obyčejně no a v tom třetím jsem se při vědomí nedávných problémů s ledvinami vodou doslova prolil. Zastavil jsem a vypil cca 4 deci vody. Vím že je to za normální situace blbost, ale čekalo mě ještě 7 km bez pití a nechtěl jsem riskovat. To by za to rozhodně nestálo, protože jsem rád, že jsem se zdravotně konečně trochu vykřesal. I tak jsem měl po závodě lehké příznaky dehydratace, ale naštěstí nic jiného. Ta občerstvovačka byla fakt podle mě průser. Navíc tam nebyl ani čaj či ioňťák, jenom voda. K jídlu taky nic, což mi ale zase tak nevadilo, přestože jsem v závěru pociťoval už trochu hlad. S sebou jsem si nenesl nic, pochopitelně tím pádem ani gel ani žádný povzbuzovač jako kofeinovou žvýkačku, kterou si obyčejně beru.

JAk jsem vyběhl z té poslední občerstvovačky, pocítil jsem, že nával předchozí energie je úplně pryč. Najednou mě začali předbíhat lidi, kterým jsem ještě před chvílí ukazoval záda a mě nějak nešlo se znovu vzchopit. Horko mi bylo stále více, zpocený jako dveře od chléva, jsem se jen zvolna šinul rozpálenýma ulicema. Snažil jsem se alespoň využívat krátkodobého stínu nízkých stromů, takže jsem si vždy, když to alespoň trochu šlo, klidně zaběhl, abych se mohl krátkodobě schovat. Myslím, že v průběhu závodu jsem si takto trať prodloužil možná o několik set metrů. Ale bylo to tak pro mě lepší.
Naštestí žádné zdravotní problémy jsem nepociťoval, všechno pracovalo tak jak mělo (kromě hlavy), jenom jsem v druhé polovině pociťoval nepříjemný tlak na prsou, ale to se mi při tomto počasí stává běžně.
Už jsem se ani nesnažil ze sebe mačkat energii. Čas 1:50 byl stejně dávno v nedohlednu a že to stihnu do dvou hodin bylo více než jisté.
NO ale pozor. Když jsem měl do cíle něco přes 3 kilometry, tak vypršel čas mého nedávného osobáku (1:43) a to věštilo, že se zase tak flákat nemůžu. Proto jsem se snažil trochu aktivizovat, ale příliš se to nepovedlo, protože na 19 kilometru mi zbývalo do 2 hodin 11 minut! Teď už byl nejvyšší čas pohnout. Proto jsem taky hned přidal. Přišlo mi že už mám tempo odpovídající, ale na kilometru 20 zjšťuji, že stále běžím jako šnek!
Na závěrečných 1,1 km mi tak zbývá rovných 5 minut. NOrmálně by to bylo v pohodě, ale když se probíráš z celozávodní letargie, tak je to hodně těžké. Nechci se ale jen tak vzdát. Zapínám proto na nejvyšší stupeň a chvílemi mi připadá, že běžím jako střela. Téměř každou chvíli předbíhám další a další soupeře, kteří se snaží dotrápit k času pod dvě hodiny a některých mi je i trochu líto, že se jim to nesplní, protože když je předbíhám já, tak jim se to už podařit nemůže a možná ani mě. Na hodinky se už radši ani nedívám a snažím se dřít opravdu naplno. Poslední stovky metrů mi připadá že téměř sprintuji a cílovou rovinku s přihlédnutím k tomu, že jsem se většinu závodu flákal, probíhám až nenormálně rychle. Probíhám cílovou čarou, nedočkavý pohled na hodinky a .... Zklamání! 2:00:31! UFFF. Nechápu jak je to možné. Vždyť jsem ten závěr běžel tak rychle...? NO asi ne dost. Ono když celej závod soupeříš s lenochodem, tak to na posledním kilometru prostě nedoženeš. Přes dvě hodiny je ostuda, ale brzy zklamání přechází. Narušený trénink v posledních 3 týdnech, únava z extrémního tréninku posledních 4 měsíců, nevhodné počasí a v neposlední řadě ne úplně ideální zdravotní stav se prostě muselo někde projevit. Za poslední 3 roky už jsem si ostatně zvyk, že trať půlmaratónu je pro mě hodně specifická. BUď zaběhnu osobák a nebo je to velký propadák. A více méně se mi to pravidelně opakuje, takže se teď můžu těšit na říjnový závod v Olzni, kdy je na řadě opět osobák! Důležité je, že zdraví vydrželo, nic mě nebolí a dokonce ani svaly nedávají vědět, že bych je nějak přetížil. Takže je vlastně všechno v pohodě. Jen mě mrzí, že jsem si závod příliš nevychutnal, ale to se prostě někdy stává. Skončil jsem na 875 místě z 1350 přihlášených. Tenhle závod beru jako ukončení objemového běžeckého období a teď už se zase budu několik měsíců věnovat kolu, horolezení a tenisu. Nejbližší běžecký závod mě čeká až v srpnu Žebrácká 25 a pak už v září hlavní závod sezóny Kladenský maratón.
Vašík zaběhl vzhledem ke svému tréninku výborný čas lehce pod 1:56 a skončil o spoustu míst přede mnou. Kdyby mi někdo před závodem řekl, že mě Vašík porazí, tak bych ho považoval za pošetilce, ale kdyby mi někdo zároveň řekl, jak hrozný budu mít čas, tak by mi to bylo jasné. Teď už nezbývá než hodně držet Vašíkovi palce na jeho prvním maratónu, který běží příští měsíc v Praze a hlavně aby se mu podařilo stanovit reálný cíl...

Po závodě jsem se nechal přesvědčit Horalkou k návštěvě aquaparku, kde jsem se pořádně vyblbli a ve výřivkách zregeneroval trochu unavené tělo.
Po přespání jsme ještě po cestě zpět stihli návštěvu hradu na Kunětické hůrce
a dokonce i perníkovou chaloupku...

Prokletá hora Velíz

5. dubna 2014 v 20:54 | Šnek |  Cyklistika

V sobotu 5:4:2014 jsem se v rámci rekonvalescence vypravil na Cvrčkovi do Kublova, který je znám hlavně kopcem Velíz (598 m n.m.). Tomuto kopci se říká prokletá hora (v minulosti tady Vršovci mučili knížete Jaromíra a hlavně ještě dříve se zde udála velká krvavá bitva křesťanů s pohany, jejichž mrtvá těla zde zůstala ležet, dokud se nerozpadla v prach)! Dočetl jsem se o něm v knize Prokletá místa Čech a Moravy a jelikož je to nejbližší místo k mému bydlišti, tak o návštěvu si přímo říkalo. Cestu tam jedu přes Hořovice a zpátky to plánuji Cerhovickou cestou.
Ubíhá to rychle a ani se nenaděju a projíždím průrvou mezi hrady Žebrák a Točník a po pár kilometrech jsem v Kublově.
Tady hned začíná stoupání. Řadím lehčí převod a už vidím turistickou stezku, která evidentně vede nahoru. Že to bude prudké jsem věděl, ale toto?!?! Ještě než jsem vjel na turistickou, kořenitou pěšinu, padal dolů jeden převod za druhým až jsem skončil na tom vůbec nejlehčím. Možná vůbec poprvé v dějinách Cvrčka! A stačilo to jen tak tak. Stoupání bylo tak 23% a ten povrch to ještě významně zhoršoval. Těžce funíc, ale stále jsem se držel v sedle. Stačila však chvilka nepozornosti a jeden hrb se mnou smýknul do křoví, prudce točím na druhou stranu a letím na pařez, koriguju na stranu opačnou a narážím do kamenů. Cvrček hrubě skřípajíc mě vyhazuje ze sedla...! No co. Nasednout se v tomto kopci nedá, tak ho kousek vedu do místa, kde se mi to znovu podaří. Ale co to? Náhle vyjíždím na silnici! A není to silnice ledajaká. Je nová a má krásný hladký povrch! Teprve teď vidím, že jsem po té turistické cestě vůbec nemusel!! Ale nevadí. Stoupám cca 18% kopcem vzhůru. K vrcholu mi zbývá tak tři čtvrtě kilometru.
Zatím stále žádnou negativní energii necítím...
Projíždím poslední zatáčkou pod vrcholem a v tom jako bych do něčeho narazil. Zprvu si to neuvědomuji, ale zpětně docela přesně lokalizuji, odkud to začíná. Není to však negativní energie jak jsem čekal, pozitivní už vůbec ne, ale je to takové podivné prázdno. Špatně se to vysvětluje, ale zdálo se mi, jako kdyby okolo vrcholu nebyla prostě energie žádná! Trochu mě to znervózňuje, ale vyšlapu si pochopitelně až na vrchol, kde se zhruba půl hodiny zdržím. Kouřím, představuju si tu velkou bitvu, ležící, vyhasínající těla a padá na mě tíseň. Není však taková, že by mě přiměla k odjezdu. Naopak. Ještě nikdy jsem na takovémto "prázdném" místě nebyl... Je na něm něco odrazujícího, ale zároveň, zároveň...Já nevím. Prostě nevím jak to napsat...

Dřevěná socha byla vztyčena až v nedávné době na památku slovanského boha Velese o němž některé prameny hovoří dokonce v tom smyslu, že to bylo jenom jiné označení pro Radegasta!

Asi se mu Cvrček nelíbí. Nevím proč jinak by se na něj socha tak mračila.

Bojím bojím! Radši se už dívám jen ze zákrytu Cvrčka....

V lese mě zarazilo velké množství tzv. boulí na stromech. VYskytují se občas v každém lese, ale tady kolem vrcholu jich byly stovky. Navíc nevypadaly "klasicky" jako boule, ale vypadalo to jako by ty stromy přímo vybouchly zevnitř a kolem výbuchu se vytvořila jakási rána.
Celkem jsem ujel příjemných 89 km ve svižném tempu 23 km/h. Letos zatím nejpříjemnější cyklistická rozcvička.

Rozhledna na Kotli

1. dubna 2014 v 16:34 | Šnek |  Cyklistika
Sotva jsem objel na kole všechny rozhledny v našem kraji, tak mi staví další. Potvory! Ale jsem rád...Proto jsem se v sobotu 29.3.2014 vypravil na rozhlednu Kotel u Rokycan.
BYl to jenom kousek, což mi po nedávné zdravotní příhodě celkem vyhovovalo. Ujel jsem 28 km. Natočil jsem si i novou kamerou video, ale byla to docela nuda. Závěrečné 2 km stoupání na kopec bylo po nekvalitní silnici z Rokycan do Veselé. Nijak zvlášť prudké, ale podle záznamu jsem funěl jako lokomotiva. V sedle mezi Kotlem a Kotlíkem se přes závoru odbočuje na lesní cestu doprava. K vrcholovému bodu odtud zbývá necelý kilometr. Povrch je jako klasická slušná lesní cesta s tím, že závěrečný asi 300 metrový výšvých je po nové cestě vysypané většími kameny. Nejede se po tom moc dobře a část je i docela prudká (cca 15%). Pořád je to ale lepší, než kořenitá a kamenitá pěšina, které tady byla dříve. Po ní jsem ani nedokázal vyjet nahoru, protože kousek před vrcholovým platem mě jeden kořen vyhodil ze sedla a nasednout se už nedalo. Tentokrát jsem si zase myslel, že to nevyjedu z důvodu zdravotního stavu, ale kupodivu jsem se kousnul a na lehký převod to vysupěl. Jsme se Saracénem nahoře,
všude ještě stavební bordel, ale rozhledna je pěkná.

Sice ještě zavřená (s čímž jsem počítal - otvírat se má až v květnu), ale to mi až tak nevadilo.
Krátká obhlídka, pár fotek a už zase uháním domů. Pořád se necítím, tak to nechci protahovat.

Druhý den už mi bylo o něco lépe, tak jdu běhat. Nevěděl jsem kolik vydržím, ale nepočítal jsem že mnoho, tak jsem si ani nebral pití. Absence tekutin při tréninku byla asi hlavní a prvotní příčinnou mých zdravotních potíží.
Kupodivu se mi běželo docela dobře. Škoda že nemám to pití a nemůžu běžet dále... Ale člověk si musí poradit. VYužil jsem tak místních znalostí a přeplánoval trasu ke studánce nad chatovou oblastí Hůrky. Tady je tradičně výborná voda a tak jsem se "Nachlemtal" do zásoby. MOhl jsem tak běžet další hodinu. Nakonec jsem uběhl 24 km a v duchu jsem si začal pohrávat s myšlenkou, že by ještě nemusela být stracena nadstavbová meta 1OOO km (na období od 15.12. do 31.3. jsem si totiž původně stanovil uběhnout 800km - trénink se vyvíjel nad očekávání a proto jsem hranici postupně posunul na kilometrů 900 a nakonec až na ten tisíc)! Teď zbýval jeden den a ještě 21 km. Takže jsem se již v předvečer rozhodl, že jestli zdraví vydrží i do druhého dne, že to zkusím. A podařilo se! Hranice 1000 km skutečně padla!! Teď už mám na zbývajících 9 měsíců roku plánován jen udržovací běžecký trénink (cca 150 km měsíčně) a hlavně bych chtěl jezdit na kole, hrát tenis a dobývat nějaké hory...