---------------------------Naslouchej svému tělu---------------------

Listopad 2013

Konec běžecké sezóny

30. listopadu 2013 v 18:00 | Šnek |  Běh
Dneska jsem už jsem uběhl jen 8 kilometrů a byl to na pár dní poslední běh. Každý rok si tělo potřebuje od běhání na jeden až dva týdny odpočinout. Letos tuto potřebu cítím doslova bytostně, protože podzim byl pro mě nebývale náročný. Za necelé tři měsíce jsem uběhl téměř 750 kilometrů, absolvoval závod v terénu (3,2 km Velká Kunratická), závod do vrchu (6,5 km Běh na Koráb), dva půlmaratóny (Baroko a Plzeňský), 30 km na dráze (Plzeň) a maratón v Drážďanech. Kromě BAroka, což byl velký propadák dopadly všechny ostatní závody výkonnostně dobře. Na Plzeňském půlmaratónu jsem si dokonce zlepšil téměř o 2 minuty osobní rekord, na maratónu jsem zaběhl čas srovnatelný se rekordem, na třicítce padl osobák téměř o tři minuty a ani výsledky na zbývajícich dvou závodech nebyly špatné. Není tak myslím divu, že jsem skutečně hodně "ucaprtanej". Odpočívají i srnečci z Keni, takže na tom asi něco bude...
Přípravu na novou sezónu zahájím 12.12.2013.

Budu tak teď mít čas i na jiné zápisky než ze sportu. Tento týden jsem se pracovně účastnil semináře Enviromentálně šetrný provoz, v rámci kterého jsme měli i exkurzi do ekologického technického zázemí v národním divadle. Dostali jsme se tam do prostor, kam se hned tak někdo nedostane a bylo to velmi zajímavé. Byli jsme na střeše technické budovy, kde jsou instalovány zajímavé solární pásy
potom v posledním pátém podzemním podlaží, nakoukli jsme i do hlediště při zkoušce Strakonického dudáka

užili jsme si výhledy ze zlaté ohrádky na střeše hlavní budovy ND

a pronikli jsme i do prezidentského salónu.



Byla moc zajímavá akce a díky za ní organizátorkám z ENVIC...

Plzeňská třicítka aneb další osobní rekord

20. listopadu 2013 v 19:15 | Šnek |  Běh
V sobotu 23.11.2013 mě čeká další běžecký závod. Tentokrát půjde o 30 kilometrů na 400 metrovém oválu. No a protože jsem se asi dost nepoučil z pokusu o rekord na Velké Kunratické, chci bojovat o osobák znovu! Vím, že to bude těžké, protože minulý rok jsem to tady zaběhl za 2 hodiny 38 minut a to jsem měl hodně dobrou formu, ale věřím, že letos mám ještě lepší. Tak se nechám překvapit...

Posledních několik dnů jsem se už závodu nemohl dočkat. Konečně nadešlo sobotní ráno. Počasí ideální, jako na objednávku - zatženo, mlhavo, 5°C, jen vítr mi trochu kalil radost. Do Skvrňan vyrážím jen s lehkým časovým předstihem. protože místo dobře znám (tento závod poběžím už počtvrté). Málem se mi to vymstilo, protože při prezentaci se vytvořila docela velká fronta, kvůli tomu, že někteří se neuměli přihlásit včas přes internet a tak zdržovali s vyplňováním startovních lístků. Na převlečení a připravení věcí na závod jsem tam měl jen necelých deset minut. Na ovál jsem ale přiběhl včas. Záhy se ukázalo, že jsem chvátal úplně zbytečně. Vyskytly se totiž problémy s časomírou a tak start byl odložen zhruba o 20 minut. Za tu dobu jsem pořádně promrznul, protože místní stadion je sice pěkný, ale okolí je otevřené a proto tady skoro vždycky nepřijemně fouká a tentokrát byl vítr ještě silnější než obyčejně. Skutečně málokdy mi bývá při běžeckých závodech zima, ale tentokrát jsem byl ještě před startem jako rampouch.
Proto jsem jen uvítal, když jsme konečně dostali pokyn k řazení. Bylo nečekaně dost účastníků a tak jsme se v chumlu alespoň zahřáli.

Konečně vybíháme. Čeká mě 75 kol na 400 metrovém ovále! Někteří jsou na tom ještě "lépe" protože běží maratón no a jiní zase hůře, protože je čeká jen 20 kilometrů a nebo dokonce jen 10.
Já jsem původně taky uvažoval, že se máznu maratón, ale naštěstí jsem si to pár dnů před závodem rozmyslel. Naštestí proto, že hned při prvních kolečkách závodu poznal, že toto není zrovna můj den. Neběželo se mi vůbec dobře a připadal jsem si jako ještě težší tank než obvykle. Sice jsem první kilometr běžel těsně pod pět minut, ale necítil vůbec žádnou lehkost. Taky další kilometry jsem už běhal zhruba 15 sekund přes 5 minut. Někde kolem šestého kilometru mě o kolo předběhl nějaký čáp (vysoký hubený chlapík). Sice běžel docela rychle, ale i přes to jsem se mu na záda přisál jako pijavice. Následující kilometry jsme tak zdolávali v časech pod pět minut a mě opět svitla naděje, že bych nakonec mohl ten svůj osobák atakovat. Na metě desítky jsem měl solidní čas 50 minut 7 sekund. VYdržel jsem s tím čápem ještě dva kilometry (na 12 km jsem měl mezičas 59 minut!), ale pak už jsem se musel odpojit. Do konce závodu chyběla ještě příliš velká vzdálenost a já bytostně cítil, že toto tempo je pro mě vražedné. S tím jak jsem se osamostatnil, začala moje rychlost rapidně klesat. V polovině závodu jsem sice měl ještě solidní mezičas 1 hodina 17 minut, ale už jsem se cítil docela unavený a žádná běžecká nírvána nebyla vůbec v dohledu. Tentokrát mi asi ani nepomohl přehrávač s oblíbenými songy. Musím se podívat na biorytmy, protože jsem si téměř jist, že tento den byl podle nich kritický. Ale nevzdával jsem se. Nechtěl jsem končit sezónu pokaženým závodem, protože to prostě není dobré. Ono se to pak podvědomě přenáší i do začátku sezóny následující, protože o zimní přestávce se to v organizmu jenom ještě více rozleží.
Ani se mi nechce tenhle článek nějak moc rozvíjet, protože je to stejná nuda jako ten závod, takže to pořádně zkrátím. Druhou polovinu závodu jsem si pořádně protrpěl a jen díky buldočí vůli se mi nakonec podařilo osobák pokořit! Svůj nejrychlejší čas jsem překonal téměř o tři minuty, což je vzhledem k výše uvedenému rozpoložení až neuvěřitelné. Můj osobák na 30 kilometrů je od teď 2 hodiny 35 minut a myslím, že na této úrovni vydrží hodně dlouho a možná navždy, protože si momentálně neumím vůbec představit, že bych se na start tohoto závodu postavil ještě po páté....

PS1: v průběhu závodu jsem testoval i jinou výdrž. Před startem jsem si nevzal pastu z oblíbených semínek Chia, nedal jsem si ani žádnou energetickou tyčinku. Měl jsem v sobě jenom běžnou snídani. Při běhu samotném jsem snědl jen maličkatou kostičku čokolády a vypil cca 3 deci ionťáku. Chtěl jsem prostě zjistit, jak dlouho vydržím běžet bez přísunu energie. Možná taky proto nebyl pocit ze závodu takový jaký jsem čekal, protože zhruba 10 kol před už jsem začal pociťovat značný hlad, ale říkal jsem si, že už to vydržím. Dobíhal jsem tak na počátku hlaďáku. Po doběhu jsem se pak doslova vrhnul na občerstvovačku a sežral na co jsem přišel...
PS2: teď 3 dny po závodě mohu zodpovědně říci, že tento závod mě vyčerpal daleko nejvíce ze všech letošních závodů. BYl jsem běhat včera (12 km) a docela to ještě šlo, ale dnes na trošce sněhu už mi úplně chyběly síly (16km). Ale bylo alespoň pěkné počasí...

PS3: konečně se mi podařilo získat do mé sbírky dřevěných a ručně vyřezávaných zvířátek šneka, což je vzhledem k mému jménu bytost přímo zásadní...

Pilsner Urquell Open

19. listopadu 2013 v 18:35 | Šnek |  Šachy
V sobotu 16.11.2011 jsem se rozhodl posadit za soutěžní šachovnice. V Plzni v pivovaru se konal již 16.ročník mezinárodního turnaje v rapid šachu (2krát 20 minut na partii). Nedělal jsem si velké naděje na nějaký solidní výsledek, protože kromě toho, že jsem dlouho nesoutěžil, tak ještě déle jsem netrénoval, ale zaměstnavatel byl sponzor a tak jsem měl startovné zadarmo, tak proč neotestovat, jak na tom po dlouhé zahálce jsem. S přihlédnutím k tomu, že na turnaj jezdí velmi silní hráči z různých zemí a řada z nich jsou profesionálové, neměl jsem na tomto turnaji ambice na přední umístění ani v dobách, kdy jsem byl ve vrcholné formě. Většinou jsem tady končil kolem 40.místa a jen jednou se mi podařilo dosáhnout 15.příčky, ale to byl početně i silově slabší ročník a já ještě k tomu měl neobyčejné štěstí. Takže je každému jasné, že letos jsem počítal spíše se zadními příčkami.
Sešlo se 70.hráčů a čtyři z nich byli mezinárodní velmistři a několik dalších byli mezinárodní mistři! Turnaj se hrál švýcarským systémem na 9.kol.
Slabého soupeře jsem dostal jen v kole prvním. Chlapec, který proti mě seděl, byl papírově téměř o 3 třídy slabší a možná právě proto jsem ho podcenil a nebo se jednoduše projevila moje nerozehranost. Každopádně se mi postavení v průbehu partie postupně zhoršovala až do té míry, že jsem stál téměř na prohru a já se musel hodně přemáhat, abych to rovnou nevzdal! Naštěstí zaúřadovalo moje buldočí bojovnost a já tak neslavně vyhrál. Ale přiznám se, že vzhledem k síle soupeře jsem z toho neměl ani radost.
To druhé kolo bylo úplně jiné. Dostal jsem se až na pátou šachovnici, kde proti mě hrál mezinárodní mistr z Chorvatska nebo z nějaké další divoké země, které vznikly z Jugoslávie. To byl pro změnu hráč o dvě třídy lepší než já, šachový profesionál a vítěz jednoho z minulých ročníků. PArtie s ním se mi moc povedla. Celou dobu jsem držel vyrovnaný průběh, ale když jsem si začal myslet, že mi remíza s takovým velikánem nestačí a vystrčil jsem růžky, tak mě on přes ně hned klepl a já rychle prohrál. Tohle mě ale zdaleka tak nemrzelo, jako předešlá výhra.
Ve třetím kole jsem dostal známého ostříleného matadora, který hraje sice dobře, ale většinou jsem ho porážel. TAké proto jsem vytrvale odmítal jeho návrhy na remiz a snažil se bojovat. Když jsem si ale obětí figury vypracoval skoro vyhranou pozici, musel jsem se stejně smířit s tou remízou, protože už mi skoro padal praporek. Ve čtvrtém kole jsem dostal vyrovnaného soupeře z Německa. Od začátku mě vůbec nešetřil a většinu partie jsem stál hůře. Situace se obrátila, když nám oběma zbývalo již jen několik minut. On znervózněl, zatímco mé bleskovkářské srdce pookřálo. Nakonec jsem ho porazil na čas i na pozici. Po čtyřech kolech jsem tak měl 2,5 bodu, což bylo mnohem více než jsem mohl očekávat.
Následovala přestávka na oběd. Po ní už to bylo horší. Sice jsem se známým soupeřem rozehrál partii výborně, ale stačila jedna chybka a postavení se mi rozsypalo jako domeček z karet. V dalším kole jsem byl opět prohranej, ale vyválčil jsem neuvěřitelně remízu, stejně jako v kole dalším. Po sedmi kolech jsem tak měl 3,5 bodu a umínil si, že z posledních dvou bych chtěl urvat ještě bod jeden, protože bych pak měl 50 procent a to je vždy bráno jako solidní. To se mi podařilo hned v kole následujícím, kdy jsem ten bod opět získal více bojovností než umem. Mise splněna! Teď se ještě pokusit o úspěch v kole posledním. Vzhledem k tomu, že proti mě zasedl minimálně o třídu silnější a zkušený hráč, byla by to skoro senzace, ale nemínil jsem se vzdávat snadno. Sice jsem se postupně dostal do o něco horšího postavení, ale rval jsem se dál a když už to vypadalo, že získám alespoň půlku, udělal jsem ve vrcholné časové tísni osudnou chybu a bylo po všem.
V turnaji jsem tak skončil na 33.místě (kdybych tu poslední vyhrál tak by to bylo kolem 20.místa, kdyby se nehraje), což je rozhodně mnohem více než jsem čekal. Takže žádný super výsledek, ale v podstatě spokojenost. Ověřil jsem si, že jsem šachy tak úplně nezapomněl a až zase přijdou léta, kdy budu mít čas na trénink, tak budu mít na čem stavět...

Velká Kunratická 2013

7. listopadu 2013 v 14:44 | Šnek |  Běh
A je tady pomalu další víkend a mě čeká další závod. Na pořadu neděle bude Velká Kunratická a sice její 80. ročník. Jsme přihlášeni a natěšeni s Radimem. Radim se těší že mě porazí jako loni a já se zase těším, že mě neporazí. Minulý rok jsem s ním sice prohrál o 13 sekund, ale teď to bude jiné. Cítím se dokonce tak nadupaně, že si chci nejen překonat svůj osobní rekord z roku 2006 (18 minut 45 sekund), ale chtěl bych se dokonce dostat i pod hranici 18 minut!!! Sice jsem na tyto sprinterské závody (trať měří 3,2 km) letos vůbec netrénoval a veškerá příprava se podřídila tréninku maratónskému, ale já si přesto, ani nevím proč, na osobák věřím.

Den před závodem jsem se ještě poprvé aktivně zůčastnil v Dobřívě akce "S bábovkou na Bábovku", při které účastníci upečou bábovku, vynesou ji na místní vrch Bábovka, kde probíhá ochutnávka výtvorů. To co "zbyde" se pak snese do sklípku U Laiblů, ve kterém je pak závěrečné hlasování o nejlepší bábovku. Letošního osmého ročníku se zúčastnilo 13 soutěžících bábovek. Já jsem poprvé v životě upekl bábovku, tak jsem ji do soutěže nekriticky přihlásil. Vzhledově nebyla nic moc, ale ten vzhled byl nahrazen výbornou chutí, takže jsem se nakonec umístil na skvělém čtvrtém místě a porazil dokonce i tradičního účastníka Horalku... Ale nechme obžerství a pojďme závodit!

Pořadatelé nám startovní čas určili tak nešťastně (přesto, že jsme se přihlašovali téměř zároveň), že Radim startoval před půl dvanáctou, zatímco já až skoro ve 13 hodin! Proto jsme museli jet z mého pohledu s velkým předstihem, aby to Radim v pohodě stíhal. Do Kunratic jsme tam přijeli již v 10:15, aby to měl akorát. Parkovali jsme tentokrát nebývale daleko a místu startu jsme to měli cca 1,5 km. Nejdřív jsme se tedy šli zaprezentovat a vyzvednout trika. Potom zpátky k autu, kde se Radim převlékl do závodního a zase zpátky na start. Když si to syn odběhl, šli jsme zase k autu, kde se převlékl do civilního a já zase naopak a zase zpátky se mno na start. Před samotným závodem jsem tak nachodil 7,5 km z kopce do kopce a když jsem se potom stavěl na start, tak už jsem byl docela unavenej a hlavně "uonděnej" z dlouhého čekání. Z práce jsem měl navíc poleptanou nosní sliznici a ani plíce tak nebyly v bezvadné kondici. Ale přesto jsem se nechtěl vzdát svého původního plánu, kterým bylo zlepšit si osobní rekord téměř o minutu! A to byla hrubá chyba!!!

Čekání na start bylo dlouhé. RAdim to měl sice v pohodě, ale já čekal více než 2 a půl hodiny...

KOnečně budu startovat. Hurá! Jen mě mrzelo, že zatímco dopolední část probíhala za lehce slunečného počasí s příjemnou teplotou, tak 10 minut před mým startem začalo pršet a vydrželo to po celý zbytek závodu. Bál jsem se, že to bude klouzat ještě více než obvykle a ta obava byla více než oprávněná.

V závodě se startuje po dvojicích, mezi kterými je rozestup 10 sekund a Radim měl to štěstí, že ve dvojici s ním startovala známá osobnost Jakub Kohák alias Kája Vachopulos brankář ze seriálu okresní přebor.

RAdim byl ve finiši tak rychlej, že ho objektiv skoro nezachytil.


Radim a brankář Slavoje Houslice. Na trati ho sice Radim předběhl,
ale přesto se Jakub s ním po závodě ochotně vyfotil... Radim nakonec v čase 21 minut 32 sekund skončil celkově 1666 z 2301 startujících, což je pěkné, ale o proti minulému roku je to posun poněkud vzad.

Ale už jsem na trati i já. Ve dvojici se mnou startuje nějaký gazelovitý ohař, takže jsem ho v klidu pustil do úzké bahnité stopy před sebe. Již v prvních desítkách metrů jsem zjistil, že mi to klouže a to se běželo po rovině. Vzápětí skáču do říčky s ledovou vodou a začínám se drápat do prvního ze tří kopců. Ten první je z nich nejlehčí, ale já si poprvé uvědomuji, že to dnes asi nebude to pravé. Tělo sice funguje dobře, ale hlava je nějaká líná?! Vybíhám tedy první kopec tempem, které mě nebolí a v duchu si namlouvám, že později to bude lepší. Následuje seběh, skok do další říčky (letos v nich bylo nějak moc vody viz. foto Radima)
vylézám a hned musím skákat do další. Boty a dolní část těla mám pokrytou lepkavým bahnem a zrovna začíná výběh, nebo spíše výlez na obávaný Hrádek. Běžet zkouší jen úvodní část, dál to už jde sotva chůzí.
Klouže to a smeká a často se musím přidržovat vodícího lana, abych se nepřevrátil do údolí.
Konečně jsem nahoře. Supím jako lokomotiva a tak honem dolů. Teda, jako prasečí skluzavka. Už dávno vím, že čas, který jsem si předsevzal, je nenávratně ztracen a tak při seběhu si dávám hlavně pozor na to abych neuklouzl a nezranil se. A i přes to mi nohy několikrát ujedou. Myslím, že dolů jsem se nedostal o mnoho rychleji, než jsem nahoru vystoupal.
Ale je tu poslední říčka, takže v ní pořádně protáhnu boty, abych se trochu zbavil bahnitých bačkor
a už jako rádoby srneček uháním krátkou rovinkou po asfaltu. Začínám ale cítit, že mi povoluje tkanička na levé botě! Noha ještě drží, tak se raději ani nedívám dolů. V takto krátkém závodě by ztráta způsobená zavazováním mohla znamenat ztrátu několika desítek míst v pořadí! Začíná poslední kopec. Je sice hodně prudký, ale ne tak jako Hrádek a proto ho ti nejlepší dokážou vyběhnout, ale naprostá většina ostatních včetně mě ho vychází. Viz. profil závodu červená čára...

Konečně jsem se zadýchaný dostal nahoru a začínám znovu běžet. Přede mnou na dohled je hodně závodníků a tak mi duševně pomáhá, když je postupně předbíhám. Stejně už ale vím, že můj hlavní cíl nebude splněn a tak se nedřu nějakým extrémním úsilím. Na stopky se ani nedívám, protože se obávám, že kdybych viděl jak špatný mám čas, tak bych možná na úsilí ubral ještě více (po závodě jsem zjistil, že jsem v těchto místech ztrácel pouze 20 sekund na osobák (při osobáku jsem tady měl 13 minut 20 sekund), což nebylo zase tak až moc a při ideální konstelaci by se s tím ještě dalo něco dělat). Předbíhal jsem ale další a další a docela jsem se už srovnal. Žádná část těla nebyla přetížená, plíce se už taky zbavily kyslíkového dluhu, takže se zdálo, že by z toho mohlo ještě něco slušného být. Ovšem nebylo mi dáno. Levá noha byla v botě stále volnější, tak jsem se konečně podíval dolů. A ouha! Ona byla rozvázaná pravá!! Tkaničky se mrskaly kolem nohy jako užovky a já chvíli přemýšlel, co s tím, protože jsem nechtěl nabrat zbytečnou ztrátu. Ale čekal mě dlouhý kamenitý seběh a tam by to bylo skutečně nebezpečné. Nedá se nic dělat. Zastavuji a zavazuji si botu. Kouknu ještě na levou... Do pytle, je rozvázaná taky a tkaničky jsou ještě zauzlovány v nějakém pletenci! Když je rozmotám, může uplynout možná dvacet sekund!! Ještě že jsem měl stejně mizernej čas, říkal jsem si, protože jinak by mě moje nedbalost hodně mrzela... Když dám výstroj do pořádku, vyrážím hodně z ostra, abych alespoň něco ze ztráty dohnal.
Znovu předbíhám závodníky, které už jsem jednou předbíhal a snažím se získat co nejvýhodnější místo pro závěrečný několikasetmetrový seběh po svahové pěšině do cílové rovinky. Bohužel... Těsně přede mnou běží nahuštěno 5 závodníků a pěšina je dost úzká.
Vzhledem k tomu, že mám určitě stejně bídný čas, tak rezignuji na riskantní předbíhání a držím se za nimi. Mohl jsem tady ztratit tak 10-15 vteřin, ale to už je jedno. Až když jedna ze závodnic přede mnou uklouzne a padá ze stráně, tak se můžeme trochu rozběhnout. V cílové rovince předbíhám ještě pár lidí, ale není to takový finiš jaký umím, když o něco jde. Zastavuji stopky, pohled na ně, ještě jeden... Je to ještě horší než jsem čekal. 19:36. Sice z mých čtyř účastí tady je to druhý nejlepší čas, ale za osobákem z roku 2006 jsem zaostal o více než tři čtvrtě minuty!!! Nevěřícně kroutím hlavou a jsem na sebe docela naštvanej. Ale co bych taky čekal. Hlava nechtěla běžet, neumím si závázat tkaničky a ještě jsem měl i trochu smůly, takže vlastně s přihlédnutím k tomu, to není zase až tak hrozné. Zklamání tak rychle odeznělo a já si jen umiňuji, že příště, příště si nebudu dávat megalomanské cíle, které nemůžu reálně splnit a kazím si tím tak prožitek ze závodu. Umístil jsem se na 1260. místě z 2301 startujících, což je něco jako ten čas - jde to, ale nic moc...

Radim pohotově nahrál video z mého doběhu:

V rámci startovného měli závodníci možnost si zakoupit dvě trika. Jedno bylo tradičně bavlněné a povedené:

zatímco druhé funkční Craft bylo naprosto perfektní...

Pro úplnost ještě dodám, že nejrychlejší profík zvládl trať za cca 11 a půl minuty, zatímco nejpomalejší za téměř 60 minut!

Běh na Koráb

4. listopadu 2013 v 16:26 | Šnek |  Běh
V neděli 3.11.2013 jsem se již popáté postavil na start Běhu na Koráb.

V minulých letech jsem tady jednou běžel těsně pod 36 minut, pak 38 a půl minuty, ale také dvakrát se mi stalo, že jsem trať 6,5 km s převýšením 365 metrů nestihl ani za minut čtyřicet! NA to že bych mohl atakovat osobák, jsem upřímně vůbec nepomýšlel, protože ten jsem si tady udělal v roce 2009, kdy jsem sice moc neběhal, ale o to více jsem jezdil na kole, čímž jsem hodně zhubl (85 kg) a měl jsem tak téměř o 10 kilo méně než nyní a navíc můj běžecký trénink v posledních měsících vůbec nesměřoval na rychlost, protože jsem se připravoval hlavně na nedávný maratón. Z výše uvedeného myslím jasně vyplývá i můj cíl na čas v závodě. Chtěl jsem se každopádně dostat pod 40 minut a protože jsem se cítil fyzicky výborně, doufal v čas kolem 38 minut.
Trochu ve hvězdách to ale bylo s počasím. Sice teplota výborná (necelých 10°C), ale zrovna přecházela fronta se silným větrem a hlavně místy se silným deštěm. V běhu mi déšť sice nějak zvlášť nevadí, ale pokud prší opravdu silně, tak to není nic příjemného, zvláště když po doběhnutí závodu budu muset absolvovat celou trať zpátky, abych se dostal k autu. Doufal jsem tedy, že se projeví srážkový stín Šumavy, kdy při tomto typu prodění dochází v oblasti Kdyně k přechodnému zeslabení srážek.
NA závod se mnou původně měl jet i mladší syn Radim, ale v noci mi psal, že se musí postarat o svou starší matku, takže jet nemůže...
Nezbývalo než doufat, že se nevlídného počasí nezalekne náš Vašík.
NA závod jsem vyrazil s dostatečným předstihem a tak jsem se cestou v pohodě kochal ubýhající krajinou za chytlavých songů mého nově oblíbeného Walda gangu. Přijel jsem asi 10 minut po desáté, vyzvednul číslo a poukázku na guláš (kterou jsem stejně jako "nikdy" nemínil využít) a hned jsem se potkal s Vašíkem. Ptal jsem se pořadatele jestli je přihlášený Václav Jírů a za mnou se ozvalo:" Ano pan Jírů je již přihlášen!" Když jsem se otočil, tak Vašík stál těsně za mnou... Malý kousek jsme se spolu proběhli, ale pak jsem se musel jít převléknout a celkově se připravit na start. Ještě poprchávalo, ale nic hrozného. V průběhu závodu jsem pak nevnímal vůbec, což znamenalo, že buď pršelo slabě a nebo vůbec.

Jdeme na startovní čáru. Vašík se jako vždy staví dopředu a láká mě k sobě. Krátce po půl jedenácté vyráží 5O běžců z náměstí ve Kdyni vzhůru do oblaků. Vybíhám rychleji než obyčejně, ale Vašík, Vašík běží ještě znatelně rychleji a již od počátku se mi markantně vzdaluje. Já po cca 500 metrech cítím, že běžím moc rychle a proto ubírám. No a Vašík, ten je stále dál a dál. Sice mi říkal, že se na tento závod speciálně připravoval několik týdnů, ale i tak mám obavy, že to s tempem přehnal a pak bude trpět jako zvíře. Zřejmě se rozhodl atakovat můj nejlepší čas a tak hodlá celý závod dřít na krev. A to i přes to, že jsem ho předem varoval, ať na ten čas zapomene, protože na něj ještě nemá, stejně jako momentálně já. Ale Vašík si prostě jen málokdy nechá poradit. Mě pomalu začali předbíhat běžci, které jsem při zběsilém úvodu nechal za sebou a trochu jsem začínal mít obavy, abych nebyl úplně poslední. Proto když jsem se trochu srovnal, chytnul jsem se jedné dvojice a pozvolna začal zvyšovat tempo. Mohli jsme mít uběhnuto tak 1,5 km (tentokrát nějak chyběly kilometrovníky a nebo jsem je prostě neviděl). Doposud se běželo buď po rovině a nebo do mírného kopečka, ale zhruba na metě kilometrů dvou, se trasa začala prudce zvedat, aby se zvedala prakticky až do cíle (776 metrů nad mořem). Zároveň s tím jak se silnice začala prudčeji zvedat začalo být na Vašíkovi vidět, že to přehnal viděl jsem to i přes to, že mezi námi byla vzdálenost cca 200 metrů (nespíš se díky překotnému úvodu překyselil a to je při takto krátké trati konec nadějí na dobrý výkon). Zvolna, ale za to nepřetržitě se naše trojice začala přibližovat k mému kamarádovi a vnitře jsem úplně cítil, jak chudák trpí. Ale třeba alespoň příště bude poslouchat mé dobře míněné rady. Já už jsem dávno věděl, že ani můj čas nebude nijak světoborný (kolem druhého kilometru bych musel mít tak 10 minut a já měl o půl minuty více než při rekordu), takže už jsem nijak moc nedřel a spokojil se jen s normálním tempem, které mě mělo v pohodě donést k času pod 40minut. VAšíka jsem dohnal zhruba v polovině závodu. Prohodili jsme jen pár slov a já jsem pokračoval dál svým tempem. Jeden z původní trojice se mě chytil a dokonce i Vašík se chvíli snažil. Brzy ale začal zvolna ztrácet a bylo jasné, že se do konce závodu už nevzpamatuje. V nejprudším úseku tratě dokoncel na chvíli přešel do chůze, ale toto místo je tak prudké (cca 22%), že tady do chůze přecházejí i mnozí další. Já jsem to tady vždycky vyběhl a tak jsem musel i teď i když rychlost mého běhu nebyla o moc rychlejší, než některých jdoucích. Stále jsme se drželi bok po boku s jedním z těch, se kterým jsem běžel skoro od počátku. Když jsme se dali do řeči, zjistili jsme, že jsme spolu běželi a povídali si již na letošním Baroku v Plasích. Zatímco tam jsem ho i při své velké bídě výrazně předběhl, tady jsem tušil, že můj soupeř bude rychlejší. MOžná měl lepší formu, nebo mu více sedí kratší tratě a nebo prostě měl větší motivaci. Já už ji neměl žádnou, protože vytčených 40 minut jsem v pohodě stíhal, souboj s Vašíkem již nepřipadal v úvahu, tak nebyl důvod ze sebe ždímat nějaké množství sil. RAději si je pošetřím na tento víkend (10.11.), kdy běžím Velkou Kunratickou a tam bytostně chci překonat svůj osobní rekord! Doběhl jsem tak v čase 38:59 (podle pořadatelů 39:00, ale moje měření bylo určitě přesnější, protože oni to jen odečítali z hodinek a já jsem zmáčknul stopky až po proběhnutí cílem a navíc třeba i na startu jsem byl několik metrů od startovní čáry - na tomto závodě se totiž nepoužívají čipy - takže spíše než 38:59 by odpovídalo 38:57, ale to není podstatné), na 38. místě.
Čas i umístění považuji za solidní a vzhledem k tomu, že jsem neběžel úplně naplno, tak ze svého "představení" mám dobrý pocit. Vašík doběhl asi 33 sekund za mnou a pochopitelně nebyl příliš spokojený s časem ani s umístěním. Věřím ale, že tento závod ho opět něco naučil a příště bude ještě lepší.

Dnes den po závodě jsem měl dovolenou a tak jsem se byl projet hodinu na kole. Cítil ale takový přebytek energie, že když jsem se vrátil, skočil jsem si jen na poštu pro zásilku od Phiténu, kde byly kromě jiného i lýtkové kompresní návleky. Kompresní podkolenky už používá kde kdo, včetně Vašíka, tak jsem se rozhodl vyzkoušet, co na tom je. Hned jsem si je natáhnul a vyrazil do lesa na nejméně kopcovitou trasu kterou tady máme. Nevím jestli to bylo těmi návleky, nebo něčím jiným, ale hned od počátku jsem cítil, že se mi běží skvěle. Hned mě napadlo, že se zmáčknu a zkusím jaký to dá čas. Na této trati jsem měl ještě v srpnu osobní rekord 57 minut (sice to je jenom 11 km, ale i když je u nás nejlehčí, tak přece jenom čtyři kopce tam jsou), pak jem si to zaběhl s Radimem, který mě vytáhl na skvělý čas 52 minut, který jsem od té doby několikrát vyrovnal a nedávno jsem tady zaběhl dokonce těsně pod 52 minut. Dnes jsem ale cítil, že můžu chtít víc. Nohy mi letěly, jako by ani nebyly moje a na obrátce jsem tak měl čas 24:50!!! Sice zpátky mi to vždycky trvá o něco déle, ale i tak se zdálo, že "přepíšu historii" - paroduji ustálenou frázi sportovních redaktorů, kteří ji často a nesmyslně používají. No ale zkrátka, domů jsem doběhl v čase 50 minut 30 sekund, což je téměř o minutu a půl rychleji, než kdykoliv před tím!!!! Už se těším na Kunratickou! A ještě více na Plzeňskou třicítku na dráze, která mě čeká koncem listopadu. Dokonce si trochu pohrávám i s myšlenkou, jestli by nebylo dobré si tu třicítku protáhnout na celý maratón....!!!!!