---------------------------Naslouchej svému tělu---------------------

Říjen 2013

Rozhledna Břasy aneb další poslední rozhledna

28. října 2013 v 15:46 | Šnek |  Cyklistika
Nedávno jsem se dozvěděl, že v našem kraji vznikla další nová rozhledna. 3.července 2013 v obci Břasy byla otevřena zajímavá dřevěná věž na místě bývalého vojenského radaru ( http://rozhledny2.webzdarma.cz/brasy.htm ).
Nedalo se nic dělat a musel jsem pochopitelně na kole i tam. Přesněji řečeno nemusel jsem, ale těšil jsem se tam. Státní svátek 28.10.2013 byl ideálním dnem pro vrcholový útok. Krásné podzimní počasí k výletu přímo vybízelo a ani mi nevadil poměrně ostrý vítr.
Po dlouhé době jsem osedlal Cvrčka. Byl totiž cca měsíc v opravě v Cykloservisu Babický v Hrádku a protože jsem stále nebyl spokojen s tím, jak fungovala přední kotoučovka, musel jsem ho odvézt ještě do pravděpodobně nejlepšího servisu v okolí k panu Steinerovi z Rokycan. Tam už se nám pak společnými silami podařilo závadu opravit.
Vyjíždím z Dobříva směr Hůrky do kterých musím nastoupat poměrně prudký ale krátký kopec (cca 1km). Dále svištím přes Svojkovice do Volduch, ve kterých už začíná cca 4 kilometrový výživný stoupák do Březiny. Odtud se už rychle spouštím do cílové vesnice. Břasy jsou trochu zvláštně uspořádaná a hlavně roztahaná obec a tak chvíli tápu, protože siluetu rozhledny nevidím... Nebylo to ale tak závažné, abych se musel dívat do mapy. Když se zorientuji projíždím vesnicí směrem na sever a cca 1km za ní vydím kopec Na Vrších, na které trůní cíl mé dnešní cesty. Dělí mě od ní jen rovinka a potom pár set metrů dlouhý úsek po děrované panelce. Fakt pěkná. Fotím si rozhlednu za všech úhlů a pak vyrážím nahoru.
Cestou fotím schodiště
a ve vyhlídkovém patře i "panoramata". Vidět je prakticky celý náš kraj, Český les i s Čerchovem a Přimdou, Hoher Bogen v Německu i část Šumavy (hlavně Ostrý).
Výhledy i stavba samotná tak rozhodně stojí za návštěvu.

Zpátky jedu zpočátku stejnou cestou, ale když vystoupám kopec na Březinku, tak se celkem bezmyšlenkovitě vydávám doprava po lesní cestě, abych dosáhl kótu 578 a pořídil pár rádoby zajímavých fotek.

Potom už svištím bez zdržení do Svojkovic, ve kterých odbočuji přímo proti silnému větru na Rokycany, odkud se po mezinárodní cyklostezce Praha-Paříž vracím do Dobříva. Celkem ujeto 50 km s průměrem necelých 23 km/h.

Dresden maraton

18. října 2013 v 15:50 | Šnek |  Běh


Nadešel čas hlavního závodu sezóny. Můj jubilejní desátý maratón již klepe na dveře. A to že je to i můj první závod v zahraničí, emoce ještě násobí. Aby toho nebylo málo, tak jsem zkoušel úplně jinou přípravu, kterou by mi asi žádný trenér neschválil, ale prostě rád zkouším něco nového. Připravoval jsem se tak jen cca měsíc a půl a z toho v jednom měsíce zvládnul pro mě tak extrémní zátěž (325 km běh, 200km kolo, hodiny tenisu a cvičení...), že to v "mým dějinách" nemá obdoby. K tomu jsem absolvoval dva ostré závody v půlmaratónu, z nichž ten první byl totální propadák a ten druhý i když se zase neobyčejně povedl byl tak blízko maratónu (2 týdny), že se to také nedoporučuje. Ale to je hlavní důvod mého sportování - tedy to abych si zkoušel nové postupy a testoval tak fyzickou a hlavně psychickou odolnost mého organizmu... Už jsem s tímto přístupem párkrát pohořel, ale to vůbec nevadí. Naopak. V tomto případě dokonale platí, co tě nezabije, to tě posílí a je to podstatně zajímavější.

Zítra jedeme do Teplic, kde přespíme v hotelu a v neděli pak hurá do Drážďan!!!
V Teplicích jsme ubytováni v nádherném stylovém hotelu Paradise a ač jsme o to nežádali, dostáváme dvoupokojový apartmán za cenu původního pokoje (1300,-Kč).


Horalka odpoledne korzuje po památkách,
zatímco já relaxuju a přemýšlím o závodě. Původní plán běžet maratón za 4 hodiny 13 minut (což je průměr 6 minut na kilometr, už padl. Cítím se totiž velmi dobře, nic mě nebolí (kromě několika drobností, které vyplývají ze stáří nebo něčeho takového - trochu koleno, trochu záda, trochu nachlazení - ale nic co by mohlo výkon nějak podstatně ovlivnit). Ale co cítím hlavně, je energie. Možná jak by řekl můj zaměstnavatel "více než energii"! K tomu jsem velmi pozitivně naladěn a sebevědomím mě naplňuje i úspěšně absolvovaná příprava, kterou mi naordinoval můj trenér - tedy já! Vše výše uvedené mě opravňovalo uvažovat o tom, že se s časem 4:13 nemůžu spokojit. To by teď bylo skutečně málo. Ale jaký mám tedy zvolit nový čas? Je jasné, že čas mého osobáku z roku 2007 to být nemůže (3 hodiny 51 minut a nějaké drobné). Na ten výkon jsem tenkrát trénoval půl roku a při závodě se sešly pro mě ideální podmínky (na startu teplota +2°C - v cíli +°C, řídké startovní pole cca 150 lidí, takže nikdo nepřekážel…). Tentokrát to vypadalo, že v Drážďanech bude 15-18°C a někteří dokonce vyhrožovali mou vytrvaleckou smrtkou - Sluníčkem!!! To bych si opravdu nepřál! Tak jaký čas tedy vlastně chci?! Stále se bojím si přiznat, že by mě nejvíce uspokojilo pokoření hranice čtyř hodin. Mohl bych na to mít, jenže kolikrát jsem se o to znovu a znovu v posledních šesti letech pokoušel a vždy pohořel?! V maratónu to není jako při kratších závodech včetně poloviční vzdálenosti. Když půlmaratón přepálíš, tak prostě na pár kilometrů ubereš a vždy se to dá ještě nějak slušně doběhnout. Když ale přepálíš maratón, tak je to potom takové mučení a trápení, že si to dovede představit jen ten, kdo to zažil. Celý závod pak trpíš a ještě k tomu čas je pak hrozný. Proto jsem se rozhodl, že ty čtyři hodiny si ponechám jako takový vzdálený extra cíl a ten primární bode 4 hodiny 4 minuty. Řekneš čtyři minuty sem nebo tam, ale on je to rozdíl pořádný.

Ráno vstáváme už v 6 hodin. Leje jako z konve! No lepší než tropy, říkám si. Při pohledu na radarové snímky je ale jasné, že v místě závodu už za chvíli pršet přestane a oblačnost se bude protrhávat. Většinu cesty sice prší, ale já věděl své, takže se i Horalka uklidnila. Jen mi trochu vyčítala, že vyjíždíme příliš brzy, ale na takovou to akci musí být vždy nějaká rezerva. A že se hodila to se brzy ukázalo. Sice jsme do cílového města dojeli hodinu před koncem prezentace (končila v 9:30),
ale než jsme našli parkoviště v centru, které bylo určeno pro závodníky a než jsem oběhl všechny formality (koupit chip/30 EUR z nichž 25 bylo vratných/, vyzvednout startovní číslo, tašku, nechat přiřadit čip k číslu, najít úschovnu batožin apod…/, tak to chvíli trvá i kdyby člověk nebyl trottel a uměl německy. Takhle to bylo o něco horší. Ale vše dobře dopadlo a do startovního koridoru jsem se postavil 5 minut před startem. Byly tři sektory a já musel podle čísla až do toho posledního a to jsem stál ještě skoro na jeho konci. Když jsem viděl ten obrovský dav přede mnou, bylo mi jasné, že první kilometry budou krušné. Celkem totiž startovalo 8577 běžců (1646 maratón, 4190 půlmaratón a 2741 10 km). A všichni najednou a já jako jeden z posledních! Tady dostávaly moje plány na dobrý čas pořádnou ránu…

K tomu ještě začal vykukovat ten Oskar (Slunce) a pocitově se mi zdálo, že se teplota blíží dvaceti stupňům (později se ukázalo, že to nebyl jen pocit).
Na poslední chvíli jsem se rozhodl, že se zřeknu dopingu přehrávače a tak jsem mohl vnímat dokonalou zvukovou kulisu vytvořenou pořadateli, diváky i soutěžícími. Z dopingů jestli se to tak dá říci, jsem před závodem zobnul jednu solnou tabletu proti křečím a kolena jsem si preventivně oblepil náplastmi z Phiténu (kvůli regeneraci na každé koleno 2 náplasti). Na levé noze mi vydržely do dnes, zatímco na pravém se mi obě slouply už v průběhu závodu. Možná to souvisí s tím, co mi řekli po vyšetření na běžeckém pásu (pravé koleno zatěžuji při běhu o 8% více než to druhé). A abych byl seznam kompletní, vzal jsem si i takový slabší energetický gel bez taurinu (vlastně jenom cukr, carnitin a kofein). Dlouhodobě jsem proti užívání těchto přípravků a ve všech druzích závodů (kromě maratónů) jsem si je striktně zakázal, ale bohužel se mi nějak nedaří najít alternativu pro maratón. Ono když člověk běží tento závod v plném tempu, tak nestačí doplňovat energii normálním jídlem, protože zažívací trakt prostě nemá sílu to včas zpracovat. V kratších bězích, nebo při cyklistice jakkoliv dlouhé (tam není zatížení tak intenzívní) je to v pohodě, ale ten maratón je skutečně problém. Myslím, že by funkci gelu mohly dobře nahradit semínka Chia, ale zatím se mi nepodařilo vyřešit přepravní obal a způsob konzumace. Takže jsem si prostě jeden ten gel vzal. Ostatní při tomto závodě běžně užívají gely 2-3, ovšem já nejsem narkouš…

Ale je 10.00 a startujeme!! Po cca čtyřech minutách chůze se konečně dostávám na startovní čáru a zapínám stopky. Trať se ale i nadále strašně ucpaná a pomalý běh pak často musí být znovu prokládán chůzí. Snažím se alespoň občas někoho oběhnout, vyskočit na chodník a zase se vrátit, ale zdá se to jako marnost. Příliš se neurychlím a navíc nabíhám další metry navíc. Proto zatím trochu rezignuji a o to více mě překvapí čas na prvním kilometru - 5:38! Myslel jsem si, že to bude ještě o minutu horší! Nejde mi to vůbec do hlavy… Takový průměr bych bral po celý závod, ale dost možná měli první kilometrovník umístěný špatně. Hustota běžců ale nepolevuje ani na dalších kilometrech. Teď už však nemůžu jen rezignovaně přihlížet. Kdybych se nějakých pět kilometrů flákal, tak by plány na dobrý čas vzaly rychle za své. Proto musím oproti původnímu záměru dát do toho mnohem více energie a snažit se předbíhat co to jde. Kličkuji po silnici křížem krážem jen abych se dostal o další a další kousky vpřed. Opět musím přeskakovat obrubníky, obíhat běžce po chodnících a stojí mě to spoustu sil. Docela by mě zajímalo o kolik jsem si takto prodloužil trať. Možná to nebyl kilometr, ale hodně stovek metrů navíc to jistě bylo. Na druhém kilometru přesto přišel šok! Běžel jsem ho za 6 minut 15 sekund!!! Jsem v šoku! Takové úsilí a nic z toho?!! Bylo to jako rána do vazu!
"Nevzdávej to! Nerezignuj!!" Probudil se ve mně ten druhý. "Vzpomeň si na tu drsnou přípravu, na ta odříkání…! Běž jak nejlíp umíš a nebreč nad okolnostmi!!"
Měl pravdu. Já se tak lehce nevzdávám. Běžím jak nejrychleji to jde, ale nemůžu se zbavit pocitu, že v úvodu závodu vydávám mnohem více energie než jsem chtěl a hlavně mnohem více než je zdrávo. Alespoň třetí kilometr jsem dokázal stlačit pod šest minut (a to jsme museli v jedné ostré a úzké zatáčce opět znovu zastavit) a stejně tak i čtvrtý a pátý. No ale čas po pěti kilometrech rovných 29 minut sice není tak špatný, ale vzhledem k vynaložené energii je to bída. Ale tentokrát jsem s tím nemohl mnoho dělat, protože ten hustý dav byl skutečně jen těžko prostupný. Po pěti kilometrech se konečně odpojili desítkáři a v běžeckém hadu se začalo trochu lépe dýchat. Sice to ještě nebylo ono, ale znát to bylo. Trať se solidně uvolnila vlastně až někde kolem desátého kilometru. Pak už se běželo celkem bez lidských překážek. Tady zrovna předbíhám skupinku půlmaratónců. Pozná se to podle toho, že jim začínalo číslo dvojkou, zatímco nám čtyřkou...
Na té desítce jsem byl za 58 minut. Vzhledem k okolnostem je to čas solidní, ale platí to, co jsem napsal u poloviční vzdálenosti. Ovšem teď už konečně můžu běžet tempem, které jsem si předsevzal před závodem. Běžím sice stejně rychle jako v první desítce, ale vydávám mnohem méně sil. Kochám se historickými budovami centra města,
občas zdravím, nebo se aspoň usmívám na výborně povzbuzující diváky a tak. Prostě pohoda. Sil mám dost, tělo pracuje jako stroj, jen v hlavě mám pořád to, že ta energie vydaná navíc v první pětce mi zákonitě bude v druhé polovině tratě chybět. Kolem patnáctého kilometru předbíhám vodiče, který běží na čas 4:30. No nic moc povzbudivého, ale měl jsem na startu velkou ztrátu, takže to snad jde, ale raději to nepřepočítávám… Snažím se všechny i třeba jen trochu negativní myšlenky pacifikovat. Vzpomínám na přípravu, myslím na to, že mám o 20 gramů lehčí boty než kdykoliv před tím (skutečně závodní boty mít se svou váhou nemůžu - zatímco běžné závodní boty běžců s průměrnou váhou mají tak 150-180 gramů /nemluvě o botách elity, kteří mají boty ještě lehčí/, tak moje odlehčené váží 280 g), vzpomínám si, že mám podle biorytmů dnes výborný den a abych se odreagoval, přemýšlím i o věcech, které se sportem vůbec nesouvisí. Daří se mi tak dostat do pohody a běží se mi o to lépe. Již mě vůbec nikdo nepředbíhá a naopak já předbíhám někoho téměř neustále. Cca 3 kilometry před metou půlmaratónu zjišťuju, že to vypadá na mezičas 2 hodiny 5 minut. Sice nehrozí, že bych nestihl limit 2 h 40 minut (kdo nestihl půlmaratón do této doby, tak byl pořadateli z maratónu stažen), ale o to mi přece nejde.

"Ten můj čas se mi nelíbí. To není dobré!" Honí se mi hlavou. "A co ty, ty druhej. Ty co mě vždycky ženeš do všeho hlava nehlava. Proč teď mlčíš?!!"

"Mlčím, protože nevím!"

"Ty nevíš?!! To snad o tebe slyším poprvé!!! Jak to, že nevíš?! Co nevíš?! Mám už teď zrychlit, abych ten mezičas trochu vylepšil? Oba dobře víme, že v druhé polovině maratónu se málokdo zlepší. Tak co?!! Co myslíš?!!!"

"Já pořád nevím! Ale snad… ne, radši nezrychluj. Drž tohle tempo a pak uvidíme…"

Nemohl jsem věřit tomu, co mi říká. On který mě vždycky do všeho hnal po hlavě, on který by ze mě dokázal vymačkat poslední kapičku sil, on který mi vždycky nadával že jsem měkejš…??! Jsme si snad nějak vyměnili role nebo co?!! "Hele víš ty co…! Seš srab!! Srab srabáckej a já jdu do toho i bez tebe!!! No tak co, co na to teď říkáš?!"

"Já se bojím…"

"Ty vole a myslíš, že já se nebojím?! Ale kdo se bojí, s.re v síni!!! A já zrychluju a ty se jen dívej, když už nepomáháš!!!"

A hned jsem znatelně zvýšil tempo. Ještě jsem ale hodnou chvíli v duchu kroutil hlavou nad tím, že můj hlavní hnací motor takhle vyměkl. Ovšem byl to opravdu velký risk a nevzpomínám si, že by se mi to někdy v těch předešlých devíti maratónech vyplatilo, ale všechno je jednou poprvé…


V půlce závodu jsem tak měl mezičas 2 hodiny a necelé dvě minuty (dle oficiálního měření to bylo o cca minutu méně, ale pořadatelé umístili měřící místo ještě před kilometrovník 21, takže si myslím, že měření moje je správnější). Takže jsem ten průběžný čas stlačil na slušnou úroveň, ze které se dalo dobře útočit na ten čas 4:04. Za určitých podmínek zůstávala ve vzduchu viset i ta hranice 4 hodin, což by ovšem za výše uvedených podmínek byla bomba! Kousek před půlkou závodu jsem utrpěl docela šok. Odpojili se totiž od nás závodníci z půlmaratónu a přede mnou najednou nikdo nebyl! Nejbližší skupinka se nacházela asi 150 metrů přede mnou! I proto jsem nutně musel tempo ještě vystupňovat, protože po celou dobu závodu foukal relativně silný vítr a bojovat s ním sám není při maratónu právě ideální, zvláště proto, že velká část závodu probíhala na cyklostezkách

a chodnících přímo po břehu Labe a tam byl ten vítr více než citelný. Skupinku jsem dohonil poměrně snadno, ale zdálo se mi, že běží tak pomalu, že nechci jejich tempo akceptovat a tak jsem stejně běžel dál sám. Přede mnou už ale naštěstí nebyla taková prázdnota a tak jsem se mohl občas s někým spojit.


Tak a začínáme druhé kolo.

V dalších kilometrech jsem nově nasazené tempo zachoval a jen se modlil, aby mi vydrželo co nejdéle. Stále jsem se rozhlížel po okolních památkách a usmíval se na povzbuzující. Hledal jsem i Horalku, protože obyčejně míváme na sebe neuvěřitelné štěstí v tom, že se při závodě vzájemně vidíme. Tentokrát se to však nepotvrdilo. A to i přes to, že jsem byl tak ve střehu, že jsem dokonce stále dokázal i vyhodnocovat mezičasy. Při maratónech se mi totiž často stává, že mozek je tak přetížený tím, jak musí nutit tělo k výkonu, že není schopen dělat nic jiného. Takže se kolikrát podívám na hodinky, vidím čísla, ale ta čísla už mi nedávají žádný smysl. Tentokrát mi schopnost číst čas zůstala po celý závod.

Kolem 25 kilometru jsem stále držel zvýšené tempo. Tělo drží pohromadě, jen se sem tam ozvalo nějaké to píchnutí, což je při tomto typu zábavy celkem běžné. On ten tvrdý povrch dělá své a otřesy, které jsou pak přenášeny na mé těžké tělo, se musí někde projevit. Naprostá většina závodu se odehrávala na asfaltu. Zhruba tak 2-3 km se běžely po nepříjemných kostkách. Tak krátký úsek je v pohodě a třeba v porovnání s PIM v Praze je to luxus. V některých úsecích se dalo běžet i podél tratě po šotolinových parkových cestách a nebo i po trávě. Sice si tak člověk musel přidat pár metrů navíc a je to trošku pomalejší, ale i přes to jsem toho párkrát využil, právě proto, abych snížil otřesy přenášené na zmučené tělo. Odhadem jsem tam 2-3 km běžel po měkčím povrchu. V místě kde je oprátka vidím v protisměru vodiče s balónkem, který běží na čas 4:00:00. Měřím si svůj odstup, který je pět minut, což je vzhledem ke ztrátě 4 minut na startu docela nadějné…


Zhruba ve dvou třetinách závodu mě náhle začala bolet levá holeň. Asi tak jako když tě někdo do ní prudce kopne. Ale běžet se s tím dalo, jen jsem maličko ubral na tempu.


Takové věci obyčejně rychle odezní a tak tomu bylo i nyní. Že probíhám 30 kilometrem jsem ani nezaregistroval. Někteří škarohlídi říkají, že na 30 kilometru narazí maratónci na jakousi pomyslnou zeď, za kterou je to pak do cíle už jen trápení. Jsou to jen řeči. Když je člověk slušně připravený, tak na žádnou zeď nenarazí vůbec, no a když připravený není, tak na ní narazí třeba už na patnáctém kilometru! Když jsem před několika lety běžel maratón v červenci v Plzni, tak bylo v úvodu ve stínu 33°C a to jsem na tu zeď narazil již na startovní čáře. Většina závodu se tenkrát odehrávala na Slunci, kde byla teplota kolem 45°C a ještě k tomu nebyl na obloze ani mráček. Sice jsem tehdy jako jeden z mála závod dokončil, ale stálo mě to hodně přemáhání a čas byl doslova děsivý (přes 5 hodin)! Když jsem se pak o rok později připravoval na stejný závod a vypadalo to, že podmínky budou podobné, zaměřil jsem se na to v tréninku (běhal jsem hlavně v těch největších vedrech) a pak jsem to zvládnul téměř o tři čtvrtě hodiny rychleji!

Tady jsem byl evidentně taky dobře připravenej. Tempo jsem držel v pohodě a stále více ukrajoval ze ztráty v úvodních kilometrech. Pořád se mě držela dobrá nálada a kilometrovníky se kolem mě míhaly tak rychle, že jsem si až říkal, jestli to není omyl. Po pěti kilometrech byly občerstvovačky a po 2,5 km osvěžovačky. Od desátého kilometru jsem jich většinu využíval. Pil jsem skoro jenom čistou vodu. Jednou jsem si dal ionťák, po němž se mi dostavily křeče v břiše, tak už jsem to znovu neriskoval. K jídlu jsem měl půl banánu a dva malé kousky sušenek s rozinkami. Když jsem se občerstvoval, tak jsem vždy na 3-4 kroky přešel do chůze. Časová ztráta to je minimální a navíc tělo vždy uvítalo změnu pohybu. Jenom v případě když jsem chtěl sosnout ten gel, tak jsem měl ztrátu větší. Nemohl jsem ho vytáhnout z pouzdra na ruce (nějak s ním prostě srostlo) a tak jsem musel zastavit a po boji ho vytrhnout…Potom chvíle než jsem přišel na to, jak se otevírá, no a pak vydatně zapít, takže jsem tak celkově mohl ztratit minutu a půl! To teda nevím, jestli se to vyplatilo?! Bral jsem ho na 33 kilometru a hodně jsem zvažoval, jestli ho vůbec použít. Pak jsem si ale řekl, že když už ho vleču…Ani nevím, jestli mi to nějak zvlášť pomohlo, protože se mi běželo dobře před tím i potom. Ale každopádně jsem už do konce závodu nepociťoval hlad. Taky tento druh gelu nemá za úkol zlepšit výkon, ale hlavně nasytit…

Pořád předbíhám další a další soupeře a už začínám doufat, že by ten atak na hranici 4 hodin mohl vyjít! Když mi zbývalo do cíle 6,2 kilometru, měl jsem ještě 35 minut. To by mohlo v pohodě stačit, ale chtěl jsem to ještě pojistit, takže jsem se ze svého nitra snažil vyškrábat ještě více sil. O kilometr později to je 29,5 minuty a na 38.kilometru mi zbývá ještě 24 a půl minuty! Tak to už je v pohodě, myslím si. To už musím dát! Možná v podvědomí toho v následujícím kilometru nějak zpomaluji a pak dostávám trochu strach, aby mi vysněná meta neuklouzla třeba o pár vteřinek. Sil už mnoho není, ale přesto se ještě nějaké zbytečky najdou. Snažím se tedy je ze sebe vydat a konečně se přidává i ten druhý ve mě, ten který se dneska z toho doslova podělal! Teď už i on věří, že to vyjde!! Takže místo abych se v posledních kilometrech kochal, musím ještě dřít. Posledních 300 metrů a už vidím cílovou bránu! Ale je to určitě cíl? Oči už mi příliš neslouží. Rozhlížím se po 42 kilometrovníku, ale taky ho nevidím… Proto ještě vyčkávám se svým typickým cílovým finišem, ale ano. Je to cíl! Určitě je to cíl!! Nasazuji k závěrečnému vzepětí, předbíhám nějakou skupinku a přede mnou už nikdo není. Jenom ta vysněná meta. Kouknu na hodinky, ze kterých na mě vykoukne sladké číslo 3 hodiny 58 minut (vteřiny nevnímám)!

Na finiš se tak vykašlu, probíhám volně špalírem roztleskávaček se kterými si plácám a konečně proskakuji cílem.

Mačkám stopky, které se zastavují na čísle 3 hodiny 59 minut a 9 sekund (oficiální čas jsem měl ještě o vteřinu lepší)! Paráda, nádhera, úžasný…!!! Druhý půlmaratón jsem tak zaběhl v čase 1 hodina 57 minut!!! Jen takhle z hlavy si hned vzpomínám na čtyři hladké půlmaratóny, které jsem zaběhl v čase stejném nebo dokonce horším!!!!! Podruhé v životě pod čtyři hodiny a to po takové době! Jsem ve skutečné euforii. Je to sice o 7 a půl minuty pomalejší než při mém osobáku, ale bez nadsázky si dovolím tvrdit, že tento čas je pro mě mnohem lepší. Při tom osobáku jak už jsem psal výše, bylo všechno ideální (myšleno počasí a dlouhá příprava) a hlavně mi nikdo nepřekážel v běhu. Tady těch prvních 5 kilometrů jsem ztratil neobyčejné množství sil…


Celkově jsem se umístil na 807 místě z 1646, což je první polovina a tím pádem také úspěch. Zdravotní problémy veškeré žádné, ani únava není nějak silná. Jen mě trochu bolí stehenní svaly a mám trochu otlačené prsty z na startu ještě stále ne dost prošlápnutých bot (teď už jsou prošlápnuté ideálně).



Když zhodnotím závod celkově, tak silně převažují pozitivní pocity. Organizace výborná (možná jen ta prezentace by mohla být přehlednější), trať skvělá (jen ta obrovská masa závodníků by se mohla nějak zredukovat - třeba nechat startovat běžce na 10 km o hodinu dříve). Medaile byla pěkná,)

stejně jako funkční triko u kterého si člověk na rozdíl od PIMu mohl vybrat jak velikost tak i barvu.

Občerstvovačky se jevily také zcela bez problémů, obecenstvo i pořadatelé na trati výborní. Zhruba na každém kilometru hrála kapela, což mi taky hodně pomáhalo.


Takže závod výborný, výkon výborný, co více chtít. Sice už sem nejspíš nepojedu, protože raději zkusím zase nějaký pro mě neznámý, ale kdo tu neběžel, tak vřele doporučuju. Kdo by si tady ale chtěl zaběhnout třeba osobák (trať je rychlá), tak se musí dostat před startem někam do předních pozic, protože vybíhat až z céčka… to znamená ztrátu hned několika minut a to jsi ještě neodstartoval…!

PS: ze zříceniny hradu Rosenberg u Krupky jsem si před závodem vzal na památku žulový kvádr a doufal, že to nebude můj kámen pohřební…
Pozorný čtenář si možná už všiml, že jsem závod přežil a náhrobek zatím nepotřeboval...


Holá dáma

18. října 2013 v 13:58 | Šnek |  Cyklistika

Tento týden jsem si mohl ze svého seznamu kopců odškrtnout další významnou horu. Pracovní osud mě totiž zavál do Beskyd, kde mě již dlouhá léta dráždivě vyzývala Lysá hora (1323 m n.m.).
Tentokrát jsem již nemohl odolat a tak hurá vzhůru! Čekalo mě tak tam i zpět cca 80 km. Po krátkém sjezdu od hotelu hned začíná úvodní 5 kilometrové stoupání. Není to nic prudkého, ale kupodivu mi to nějak nejede. Připadám si, jako bych za sebou táhnul kárku s babičkou… Napadlo mě, že to bude tím, že předešlý den byl poněkud náročnější, jak z hlediska pracovního, tak společenského a hlavně že je to tím, že jsem vykouřil celou krabičku cigaret! Plíce se mi tak rovnají dehtovému sklípku… Toto mě trochu uklidňuje a tak šlapu a trpím dál a snažím si toho nevšímat (neměl jsem to ale tak snadno přejít - že jsem trubka jsem zjistil až po dojezdu). Následuje sjezd a tak se cítím pochopitelně o trochu lépe. V následujícím zvlněném terénu ale jedu opět těžce - asi tak jako když šnekovi vyměníš jeho domeček za olověný!
"Ještě že ten výjezd na Lysou nebude nic tak moc těžkého," říkal jsem si při vědomí toho, že jsem zvyklý na podstatně drsnější kopce. Postupně jsem se vyšplhal do nadmořské výšky 600 metrů, aby mě pak hora srazila do údolí ve výšce něco přes 400 výškových! Již několik kilometrů jsem se pohyboval po neznačených lesních cestách a tak jsem občas musel zastavit, abych se zorientoval podle mapy.

"Hlavně abych odbočil ve správný čas a na správnou cestu." Možností je totiž spousta a trefit tu správnou stezku se ukázalo jako slušný oříšek. Nakonec jsem jednu vybral. Podél krásného potoka.
K vrcholu Lysé hory mi zbývalo téměř 11 km, já stoupal a stoupal a přitom jsem vůbec netušil, jestli jedu tou správnou cestou a jestli se nebudu muset vracet třeba i z výšky 1000 metrů nad mořem. Hora se zvedala stále prudčeji a já jako představitel šneků jsem kromě olověného domečku táhl za sebou na háku i brouka Pytlíka. Už jsem dávno jel skoro nejlehčí převod a i přes to byla moje frekvence tak pomalá, že i lenochod by se nad ní opovržlivě ušklíbl. Hlavou mi několikrát výsměšně prolétla myšlenka o tom, jak jsem tento výjezd hrubě podceňoval. Okolní podzimní les byl ale nádherný
a tak jsem se mohl alespoň trochu odreagovat.
Zvláště když jsem jen pár metrů od silnice slyšel jeleny v říji…
Jel jsem sice pomalu, ale za to vytrvale, takže už jsem si začínal myslet, že budu za chvíli na vrcholu. Konečně jsem se vyhoupl z lesů a napojil se na jedinou asfaltovou silnici vedoucí k vrcholu. Už z dálky jsem viděl nějaké ukazatele a tak jsem se radoval, že konečně bude přesně vědět, kde jsem a že uvidím, že mi nahoru zbývá už jen kousek.
Nejdříve zjišťuji, že se nacházím na místě zvaném Pičunda (nebo tak nějak), což mě sice pobavilo, ale vzápětí mi hřebínek srazil údaj o aktuální nadmořské výšce - 861 m n.m.! Myslel jsem si, že už budu dávno přes 1000 metrů!!! No a podobné to bylo i s dalším ukazatelem. Nejdříve radost když jsem viděl ukazatel cyklostezky na Lysou horu a potom rozčarování, když jsem přečetl zbývající vzdálenost. Čekal jsem tak dva kilometry a ono to bylo celých 5!!! Ufff! Tohle fakt nebyl můj den. Jindy bych se radoval, že mám ještě takový kus před sebou, ale teď když jsem byl jak leklá ryba, mě to spíš ještě násobilo únavu. Taky jsem začínal dostávat hlad. Na cestu jsem si totiž vzal jen čistou vodu, zatímco k jídlu nic a ke kouření taky ne. Potřeby jsou od toho, aby se překonávaly. Nebo ne?! Díky pomalému tempu totiž výjezd trval podstatně déle, než jsem čekal a mě nezbývalo než doufat, že na vrcholu bude nějaká "občerstvovačka". Tak rychle k ní, než padnu nedostatkem živin včetně nikotinu! Vzhledem k celkovému rozpoložení, ale pro mě těch zbývajících 450 výškových metrů nebylo žádným peříčkem. Sice už se jelo po klasické, poměrně kvalitní silnici, ale musel jsem se hodně snažit.

Pochopitelně jsem se ale nahoru jako vždy vydrápal. Samotný vrcholek dělal čest svému jménu "lysá" protože byl prost veškeré vegetace a do zbědovalého, upoceného cyklisty se tak opíral studený, nepříjemný vítr.
Pořídil jsem jen pár fotek a hnal se do otevřeného kiosku. Najednou jsem zjistil, že nemám ani tak hlad, jako že se mi chce kouřit. Když jsem se však obsluhy dovolil zeptat, jestli náhodou nemají nějaké cigarety, tak mi skoro nafackoval, že bych si dovolil kouřit v jejich "nezasaženém" prostředí. Hlavně že tam staví nějaký hotel a vůbec to tam spíše připomíná staveniště. Když nebylo kuřivo, dal jsem si alespoň vídeňský párek, který vzhledem ani chutí s ním neměl nic společného a vypil trochu čaje. Když jsem vylezl pak ven, byla mi pochopitelně ještě větší zima než před tím. Koukal jsem tedy co nejrychleji vypadnout.
První kilometry jsem doslova jektal zubama. Trochu se to zlepšilo, když jsem se dostal do nižších nadmořských výšek a hlavně když jsem se ponořil do nitra neprostupných hvozdů.
V prudkém sjezdu na vlhkém listí se to sice smýkalo, ale zdárně jsem se dostal dolů.
Zbývalo mi tak do hotelu 30 km se dvěma mírnými kopečky. Jeden byl dlouhý sotva 2 km a ten poslední cca 7km. Věděl jsem, že teď není čas na flákání, protože jsem už opravdu začínal cítit únavu a tak jsem chtě nechtě musel sebrat zbytky sil a makat skutečně naplno. Samotného mě překvapilo, co jsem ještě ze sebe v tomto stavu dokázal vymačkat. Patnáct kilometrů před "cílem" jsem konečně mohl nakrmit své kyslíkem zmučená plíce, když jsem objevil otevřenou hospůdku, kde sympatická šenkýřka romského původu měla cigaret přehršel.
Závěrečné kilometry už jsem pak ujel docela v pohodě. Celkově mě Lysá příjemně překvapila svou obtížností. Myslel jsem si totiž, že pro mě nebude důstojným soupeřem, ale byla fakt dobrá! Hodně dobrá!!! Rozhodně to bylo těžší než vyjet na Praděd, nebo Klínovec, nebo Poledník, nebo Dlouhé stráně, nebo Blatenský vrch či Plešivec, nebo, nebo... Když tak o tom přemýšlím, tak moc těžších kopců jsem u nás neabsolvoval. Určitě náročnější byl výjezd k památníku obětem hor (1509) v Krkonoších u Luční body. Nějaké další by se ještě možná našly, ale teď si je nevybavuji… Ale ono se to takto těžko hodnotí, když vezmu v úvahu, že jsem fyzicky neměl dobrý den a ještě k tomu, jak jsem zjistil při dojezdu, jsem si to ztížil nepozorností. Když jsem totiž namontovával přední kolo, tak jsem nevěnoval dostatečnou pozornost "vycentrování" a při každé otočce mi pak kolo v jednom místě přibržďovalo! Sice jsem si to po připevnění zkontroloval, ale nejspíš když jsem pak vjel na nějakou nerovnost, tak se to rozhodilo. Proto se mi už od začátku jelo tak těžce!!! No co, no. Tak to byl výjezd s hendikepem, no… Utahanej jsem byl jako kotě a to dokonce až tak, že se mi vůbec nechtělo na společenský večer, který jsme měli zařízený v rámci akce. Přece jen jsem se silou vůle přemluvil alespoň na chvilku, která se pak pořádně protáhla. Ale nakonec to bylo moc fajn…

PS: ty nejhezčí fotky bohužel nejsou ode mě. Moje jsou vlastně jen ty se stromy...