---------------------------Naslouchej svému tělu---------------------

Září 2013

Plzeňský půlmaratón 2013

27. září 2013 v 14:50 | Šnek |  Běh
Příští týden mě čeká další běžecký závod, kterým je šestý ročník Plzeňského půlmaratónu. Zatím jsem se účastnil každý rok, tak nemůžu ani letos chybět. Abych si napravil pošramocené sebevědomí ze zpackaného Baroko půlmaratónu, tak jsem se připravoval skutečně velmi poctivě. Za prvních 25 dnů měsíce září jsem naběhal pro mě neskutečných 301 kilometrů! Nejdrsnější období bylo od 8.9 do 22.9., kdy jsem "nadrtil" neskutečných 223km!!! Absolvoval jsem svůj nejdelší tréninkový běh v životě. Přeběh vojenského prostoru Brdy z Dobříva až po Nepomuk (otáčel jsem pod radarem Praha), který měřil 40km a trval 4 hodiny 14 minut (to vše na jednu malou tyčinku a půl litru vody - stejně pořád pršelo, tak žízeň nebyla). V rámci přípravy jsem se po letech dvakrát donutil i k tréninku úseků, při kterých jsem plival krev, doslova se koupal v kyselině mléčné a téměř omdléval... To vše jen proto, abych si dokázal, že ještě nejsem tak nemohoucí běžec, jak to vypadalo v Plasích.
O co mi ale šlo především? 20.října poběžím v Německu (Drážďany) svůj první zahraniční závod a bude to současně můj 10.maratón v životě. Takže to už je myslím docela důvod k oslavě a proto bych chtěl být připraven tak dobře, abych se na těch více než 42 kilometrech moc netrápil a přitom zaběhl nějaký slušný čas (do 4h 13 minut). Na osobák tam v žádném případě pomýšlet nebudu, protože to bych se musel připravovat nejméně o dva měsíce déle. Takže ten plzeňský závod je sice důležitý, ale je to jen předstupeň k hlavnímu závodu sezóny, proto abych se konečně po dlouhé době dostal do běžecké nírvány. Není tak důležité umístění ani čas, ale půjde mi hlavně o dobrý pocit. Pokud jde o ten čas, tak by mě rozhodně uspokojilo něco kolem hodiny padesáti minut, pokud bych nemusel běžet úplně naplno. Ze všeobecně známých běžců se bude ještě účastnit Džarda zvaný od Baroka "Orlí gazela" a Vašík, proklatě rychlý hošík i se svými dvěma ještě rychlejšími syny...

Teď jsem ale zatím strašně unavenej a musel jsem si naordinovat dva dny klidu. Doufán ale, že se to do závodu srovná a energie bude zase se mnou. A třeba "více než energie"!

30.9.2013 - TAk je tu konec září a můj běžecký účet se zastavil na donedávna nedosažitelném čísle 325 km/měsíc!!!!

TAk, je 4.10 a zítra jdeme na to. Nakonec jsem se rozhodl, že poběžím v nových botách NB MR 826GN i když jak se ukázalo při vyšetření na běžeckém pásu a desce v Triexpertu, nejsou pro mě zrovna ty nejvhodnější. Jsou totiž určeny pro lehkou pronanci a mě expert řekl, že jí mám silnou. K tomu nejsou ještě pořádně zaběhané (ze zkušenosti mi vyhovuje, když má bota tak 100km a v téhle jsem uběhl zatím jen 50 km). Včera jsem je ještě doplnil speciálními vložkami, které mi určil expert, takže po prvních 6 km jsem se téměř rozhodl, že je na závod ještě nevezmu a raději poběžím ve starých (bolely mě obě kolena a tělo vysílalo i jiné varovné signály). Při cestě zpět si ale nohy začaly zvykat, takže to asi nakonec s nima na závodě zkusím...

Do místa startu, dorážím s předstihem zhruba 40 minut. V klidu se převlékám v šatně. Již doma jsem si nalepil revoluční novinku pro ochranu bradavek proti rozedření (ochranné kroužky hilly).
Na tak krátký závod bych je nepotřeboval, ale chtěl jsem je hlavně otestovat před maratónem, jestli dobře drží a hlavně jestli jsou funkční. Výsledek dopadl výborně. Nejenže se kroužky neodlepily ani po závodě, ale jednu jsem si ze zvědavosti nechal nalepenou jak dlouho vydrží. Měl jsem ji tři dny. Prošla se mnou sobotním závodem, nedělním výjezdem 50 km na kole, pondělním během na 27 km a třemi sprchami. Teprve potom jsem usoudil, že test je více než dostatečný a sám jsem si kroužek strhnul. Před šatnou hned potkávám Džardu a chvíli potom se vidíme s Vašíkem i jeho dvěma syny. I když mám kritické dny podobně jako na Baroku (neuváženě jsem se podíval na graf), mám hodně natrénováno a cítím se i přes nachlazení dobře. Již několik dnů před závodem jsem se rozhodl, že se nebudu šetřit na maratón a poběžím naplno. Mé sebevědomí je dokonce
tak vysoké, že si troufám i na osobák! Troufám si dokonce i soupeřit s Džardou a Vašíkem!! A to i přes to, že Vašík má sice naběháno o mnoho set kilometrů více a má lepší fyzické předpoklady pro vytrvalostní běh a Džarda (i když má zase naběháno o dost méně) je postavou rozený vytrvalec (při stejné výšce má o dobrých 15 kg méně než já).
V noci před závodem jsem se definitivně rozhodl, že zatím nepoužiju nové závodní (vůbec moje první závodní) boty
a kvůli zdravotnímu riziku raději použiju těžší, staré tréninkové New Balance 870. Ale nechme keců a pojďme závodit!
Oproti svým zvyklostem se stavím do popředí startovního hada a spolu se mnou všichni zmínění. Přesně v 13.00 je tu start! Na uších mám walkmena a krátce na to mi do hlavy začne burácet písnička od Kabátů: Raketovej pes! Nějak mě to pohltilo a vyrážím jako střelenej! Džardu a Vašíka nechávám někde za sebou a dokonce předbíhám i běžce, kterým nesahám ani po kotníky. Dokonce i docela dlouho vidím srnečky z Keni, kteří mi však brzy mizí za obzorem. Když jsem uběhl tak cca kilometr, raketovej pes skončil a vystřídala ho pomalá písnička od Lucky Vondráčkové. A já jsem si najednou uvědomil, že tímto tempem prostě nemůžu dále pokračovat. Proto trochu ubírám, ale cítím, že pořád je to asi ještě příliš rychlé.
Navíc Džarda ani Vašík mě nedohánějí a já začínám být nervózní, kde jsou. Zvlášť Vašík, který běhá úvody velmi rychle, by se vedle mě už měl dávno objevit. Někde za druhým kilometrem mě konečně dohnal Džarda a brzy po něm i Vašík, který si nás jen opovržlivým okem zkušeného vytrvalce změřil a díky vyššímu tempu nás záhy nechal za sebou! K Džardovi jsem jen poznamenal, že tohle tempo je pro mě moc rychlé a že se asi brzy odpojím. Ten asi pochopil, že se se mnou potácet nemůže a přiložil pod kotlem. Ani nevím proč, ale i já jsem zrychlil a držel jsem se ho zuby nehty. Kupodivu jsme brzy dohnali a dokonce předehnali i Vašíka. Já jsem ale bohužel stále více cítil, že ty tisíce cigaret, které přefiltrovaly moje plíce, se začínají projevovat. Když běhám průměrem 5 minut na kilometr a pomaleji, tak s dechem žádné problémy nemám, takže tady to bylo evidentně rychlejší (nevěděl jsem přesně uběhnutou vzdálenost, protože se mi nějak nedařilo lokalizovat kilometrovníky). Až po 23 minutách jsem konečně uviděl značku 5 kilometrů! Mezičas znamenal, že běžím jen o necelou minutu pomaleji, než při svém osobáku na dráze na hladké pětce!!! Tak to je skutečně trochu moc. Bez váhání nechávám Džardu Džardou a zpomaluji.
I tak ale první sedmikilometrový okruh dobíhám ve skvělém mezičase 33:15, protože nejrychleji jsem na tomto okruhu běžel při svém osobáku v roce 2011 (35:20). Proto se násilím nutím k dalšímu zpomalení. I tak jsem na metě 10 km v čase 48 minut, což je jenom o 2 minuty pomaleji než osobák na hladké desítce. Rychlost by tedy ve mně byla, "říkám si, teď ještě, aby se přidala i ta vytrvalost!" Jak jsem byl v tom násilném zpomalování (zase tak úplně násilné to nebylo, protože tempo z prvního okruhu mě dost zakyselilo), upadl jsem do nějaké letargie, ze které mě probrala až šlachovitá postava, jejíž lehké maratónky tepaly chvíli asfalf vedle mě. A podívejme! On je to Vašík!! Vypadal naprosto soustředěně a cílevědomě. Opět se vedle mě ani neohřál a dál směřoval dlouhými, pružnými skoky kamsi do dáli. Rozhodl jsem se, že ho trochu pozlobím a pověsil jsem se mu na hřbet. Věděl jsem, že jeho tempo mě v této fázi závodu již neutaví a tak jsem nic neriskoval. Pomohlo mi to v tom, že jsem se konečně probral z té letargie a znovu začal přemýšlet, jakýpak bych chtěl ten osobák. Běželi jsme spolu asi dva kilometry. Potom nás ale předběhl nějaký chlapík, který měl na nohou Mizuna WAve Inspire 9, které jsem si zrovna objednal na netu. Budou to vůbec první boty, které se hodí pro můj došlap. Doposud jsem totiž běhal buď v úplně špatných nebo ne právě vhodných. Jaké boty potřebuju mi odhalilo až vyšetření v Triexpertu na běžeckém pásu a magnetickém snímači. Ukázal jsem botky Vašíkovi, ale ten udělal jen takové gesto nezájmu,
tak už jsem ho neobtěžoval.
Botky ale vypadají tak pěkně, že jsem od nich nemohl odtrhnout oči. Chlapík sice běžel docela rychle a tak pokud jsem se chtěl ještě chvíli kochat, mi nezbývalo, než abych jeho tempo akceptoval. Stačilo pár minut a já když jsem se dosyta vynadíval, jsem mohl zase zpomalit. Ale Vašíka, Vašíka jsem při té čumendě nějak ztratil. Byl asi někde za mnou, ale čekat na něj nemělo smysl, protože jsem si říkal, že mě stejně zase dožene. Druhé kolo jsem zaběhl za 35 a půl minuty, což mě vzhledem k tomu, že jsem několik kilometrů odpočíval, naplnilo nadšením. Dvě minuty náskok na osobák, žádné významné zdravotní problémy, únava odpovídající. To vše mi dávalo téměř jistotu, že osobák padne!! Jasné ale taky bylo, že zadarmo to nebude. Ale začal jsem už přemýšlet, o kolik ten osobák pokořím.
Ty dvě minuty by byly moc fajn, ale možná, možná by to šlo i lépe (ovšem i kdybych si zlepšil osobák o vteřinu, tak bych byl rozhodně spokojen). Ale k tomu bych potřeboval nějaký stimul. Džarda ale uháněl někde daleko vpředu a Vašík ten se zase coural o kousek za mnou. Na obrátce to bylo jen pár desítek metrů, ale jeho projev nevěštil nic dobrého. Tak jsem si běžel s cizími a snažil se držet tempo 5 minut na kilometr. Když mi do cíle chyběly asi dva kilometry, byl už osobák jistotou. Vypadalo to tak na 1 hodinu 44 minut a nějaké drobné. Dřít abych to stáhnul pod 43 minut se mi nějak nechtělo, tak už jsem běžel sice celkem naplno, ale ne na krev. K úplné spokojenosti už mi chybělo jen, abych si mohl dát v cílové rovince s někým z našich dvou běžců pořád finiš. Jenže Džarda, ten už byl asi možná v cíli a na Vašíka se mi čekat nechtělo. Tak jsem to dobíhal a už jsem začal myslet na ten maratón v Drážďanech. Naposledy vybíhám na Sasský most a když jsem zhruba v jeho půlce, tak vidím, že na jeho konci běží gazelí postava s netypicky šermujícíma rukama! To může být…to musí být Džarda!! Škoda, že jsem nevěděl dřív, že je mezi námi takový kousek. No kousek, asi sto metrů… Kdybych to věděl dřív, mohli jsme si ten finiš oba užít…Chvíli váhám, ale jo. Jo! Stejně si zafinišuju. Cca 200 metrů před cílem, nasazuji tempo, které je v mých očích strhující! Ještě předbíhám asi deset překvapených soupeřů a už je přede mnou jenom Džarda. Vzdálenost je sice příliš velká, ale přesto v tempo nepolevuji a tak probíhám cílovou metou jen dvě vteřiny za překvapeným Džardou! A čas?! Díky závěru jsem to nakonec stáhnul pod 104 minuty a můj osobák je tak teď 1:43:46!!! Paráda! A to že jsem si to zaběhl z maratónské přípravy je pro mě dvojnásob povzbuzující!!! Ten čas by mohl svádět k tomu, abych zkusil běžet příští týden na osobák v maratónu (3 hodiny 51 minut), ale jsem realista. Letos jsem moc neběhal a pořádně trénovat jsem začal až před měsícem a půl a to je na maratón žalostně krátká doba. Zaběhnu ho sice i bez přípravy, ale čas je pak na hony vzdálen maximu. Kdybych chtěl atakovat ten čas, tak bych se musel systematicky připravovat alespoň 3 měsíce. Takhle zůstává v platnosti původní plán 4 hodiny 13 minut, což je průměr 6 minut na kilometr. Pochopitelně když budou ideální podmínky i moje rozpoložení, tak se nebudu bránit tomu, kdybych čas co nejvíce stlačil ke čtyřem hodinám.
Vašík nakonec také doběhl ve svém výborném osobáku 1:45:01! Ale nebylo to nic proti tomu, co předvedl jeho nejmladší syn. Sotva šestnáctiletý chlapec bez zkušeností a nějaké cílené přípravy zaběhl super čas 1:33!!! A v kategorii juniorů do dvaceti let se umístil na úžasném 3.místě!!!! No jo, tak to vypadá, když jsou děti od malička správně vedeny. Mě tak nezbývá než hodně gratulovat a v dobrém závidět…
Závod měl letos rekordní účast téměř 600 běžců. Džarda se umístil na výborném 221 místě, já jsem skončil 222. A Vašík jen o pár míst za námi. Byla to povedená akce. Závod se mi líbil jak z hlediska pořadatelů, tak z hlediska rychlé tratě. I počasí mi celkem vyhovovalo. Tak za rok se budu těšit znovu. Na tomto závodě nemohu chybět, protože jsem asi jeden z mála, kdo zatím absolvoval všech šest ročníků!!!

Rozhledna Studený vrch

16. září 2013 v 16:39 | Šnek |  Cyklistika
V sobotu 14.září jsem se rozhodl si trochu odpočinout od běhu a provětrat trochu kola Saracéna. V tomto týdnu jsem totiž "trestal" tělo za to, jak vybouchlo na půlmaratónu v Plasích. Proto jsem si hned v pondělí zaběhl poměrně svižně 20 kilometrů. V úterý jsem si sice dal pauzu, ale ve středu jsem hned prásknul 30 kilometrů! Trochu jsem se sice bál o nedoléčené koleno, ale vydrželo a spíše se zdálo, že mu dlouhé běhy svědčí více než zahálka. Ve čtvrtek jsem jenom cvičil, aby se v pátek šel opět proběhnout. Původně to měla být jen nějaká kratší trasa a proto jsem si ani nevzal žádné pití ani jídlo. No nakonec z toho bylo zase třicet kilometrů. Vzhledem k chladnému počasí jsem žízeň moc neměl, ale poslední kilomettry jsem dobíhal v počínajícím hlaďáku. Stihnul jsem to jen tak tak. No a teď v sobotu, abych se zase nemučil během, jsem zvolil kolo. Cílem byla rozhledna Studený vrch v Brdech ve Středočeském kraji.
Počasí bylo pěkné, takže jsem vyrazil hned po deváté. Šlapalo mi to úplně samo, možná i proto, že profil byl snadný a do zad mi foukal lehký vítr (po 40 kilometrech jsem měl průměr 27 km/hodinu, což je na mém nejpomalejším kole docela slušné). Prosvištěl jsem Hořovice a za Hostomicemi již začínalo stoupání na 660 metrů vysoký Studený vrch. Bylo to asi 4 kilometry (průměr tak 6-8%) po silnici. Když jsem vyjel na hřeben mezi Hostomicemi a Dobříší, uhýbalo se doleva na rozbitou lesní asfaltku. Po ní se pokračovalo stoupáním asi kilomet a půl. Na dalším hřebenu bočím prudce doprava a začíná kamenitá lesní cesta, která však nestoupá příliš příkře. To se ale rychle mění, když projíždím další zatáčkou. Za ní se totiž objevuje silně kamenitý povrch, který mohl být původně jakousi cestou, ale tou už dávno není. Zároveň se zvedá i sklon (cca 15%), což na tomto podkladu je více než dost. Saracén skáče, klouže úpí, ale nakonec ani s vypětím všech sil se mi nedaří vydržet v sedle a uklouznutí po jednom balvanu mě vyhazuje ze sedla těsně pod vrcholem úseku. Udělám pár kroků a znovu se vyhoupnu do sedla. Další desítky metrů se jedou v pohodě, aby na samotný závěr (cca 150 m), když už je rozhledna nadosah, se povrch opět změnil na nepříjemné balvanisko se zvyšujícím se sklonem.
"Teď už mě nezchodíš!" Umínil jsem si a dřel, balancoval a tak podobně… Leč mokré kameny udělaly své a tak mě kopec stejně zase přemohl. Jen pár metrů od finální plošiny. Ale nějak moc mi to nevadilo.
Měl jsem totiž před sebou zajímavou rozhlednu a tak jsem koukal abych viděl…
Rozhledna byla vlastně dřívější vojenská hláska, která byla tehdy pochopitelně nepřístupná. Teď se o ní starají místní nadšenci k potěše svojí i turistů. Sice dohlednost není nijak extrovní, ale je pěkně vidět třeba Karlštejn, Praha, Temelín, Radeč, Vladař a další…

Když jsem se dosyta pokochal, nastal čas k návratu.
Vítr foukal stále ostřeji a tak bylo jisté, že cesta zpět nebude pro měkejše, protože 45 km přímo proti je hnus. Po zásluze jsem se ale domů jakž takž protrápil a byl rád, že v neděli už můžu jít zase běhat.
Dal jsem si 29 kilometrů po vojenském prostoru a užil jsem si to ještě víc než to kolo. Za týden jsem tak naběhal pro mě neskutečných 109 km, což je vzdálenost, ke které jsem se v takto krátkém časovém úseku nikdy ani nepřiblížil!!! Běžecký vrchol sezóny se ale blíží a tak musí kolo i ostatní aktivity na čas ustoupit do pozadí… NAvíc kolo musím utlumovat i tak, protože jsem Šnekovi Nejstaršímu slíbil, že letos mě konečně překoná v ročním nájezdu. On ale ještě nedávno měl jen o několik stovek kilometrů více než já, tak si musím dávat pozor, abych ho náhodou zase nepředjel, protože by mu to určitě bylo dost líto...

PS: když tak na to teď koukám, tak je to pořádně nudnej článek, ale už ho mazat nebudu...

Baroko půlmaratón aneb šnečí tempo v praxi

9. září 2013 v 16:27 | Šnek |  Běh

V sobotu 7.9.2013 jsem se relativně pošetile přihlásil na běžecký půlmaratón do Plasů. Nevím, jestli to byl dobrý nápad nebo ne, to ukáže až čas. Momentálně ale z toho moc dobrý pocit nemám. Leč z podniku jsme se přihlásili čtyři a hlavně Džarda ohlásil po dlouhých letech návrat do běžeckého cirkusu, tak jsem u toho nechtěl chybět. Natrénováno jsem sice moc neměl, protože většinu léta jsem strávil ve velehorách a ani před tím jsem moc neběhal, ale za poslední tři týdny jsem naběhal pro mě úctyhodných téměř 150 kilometrů, tak jsem si myslel, že to nemůže být tak špatné. S předpovědí počasí to ale pro mě mělo být hodně špatné, protože se hlásilo jasno a teplota až 27 °C! Tedy pro mě peklo! Všechny dobré časy ve vytrvalostním běhu jsem dosáhl při relativně nízkých teplotách. Nejraději mám tak kolem 5°C. Původně jsem si dal za cíl (vzhledem ke členitému profilu a hrbolaté trati) čas 1:55, což jsem ale těsně před závodem upravil na 1:59, právě kvůli té teplotě. Nemínil jsem se ale nijak zvlášť honit, protože tento závod byl pro mě jen úvodem do běžecké části roku a hlavní závod má být maratón v Drážďanech (20.9.), což bude zároveň můj desátý maratón v životě! Takže to měl být spíše takový svižnější trénink.

Tak pojďme na start, protože mě už ta omáčka nudí. Prezence proběhla hladce a i jsme se všichni z teplárny potkali i když individualistu Vašíka jsme museli nejprve probrat z předstartovního tranzu, aby nás vůbec zaregistroval! Ale to je u něj normální. Ani jsme se nerozbíhali, tedy opět kromě Vašíka. Čekání na start nám uběhlo celkem rychle a už zbývalo jen několik minut do desáté. Startovali jsme společně s drsnými maratónci. Na naší poloviční trati nás bylo cca 330.
A je tu start! Dlouhý had se jen líně pohnul vpřed. S Džardou jsme se způsobně postavili tam kam patříme, tedy do zadní části startovního hada, abychom nepřekáželi těm rychlým. Vašík jako obyčejně startoval vepředu. I díky tomu na nás získal skoro minutu jen na prvním kilometru, protože my jsme se prvních několik stovek metrů pohybovali díky ucpané trati spíše takovou rychlou chůzí. Pak se to ale konečně otevřelo a už můžeme běžet. Kolem druhého kilometru přebíháme řeku začíná první stoupání lesní cestou.
Již tady ke svému překvapení zjišťuji, že energie, kterou jsem pociťoval při svých posledních rekordních bězích v tréninku, je najednou pryč! Zatím jsem se tím sice nějak moc neznepokojoval, ale znamení to dobré nebylo. Horší to bylo nahoře na kopci. U cedule, která signalizovala uběhnutí 4 km, jsem očekával čas tak 23 minut, ale měl jsem hrozivých skoro 26!! Sice v tom bylo 2 km stoupání, ale stejně mě to zaskočilo.

"No třeba to teď z kopce naženu?!" Namlouval jsem si. Takže jsem se do toho pořádně vložil a necelé 2 km z kopce uháněl jako s větrem o závod. Předběhl jsem řadu soupeřů a když jsem doběhl na první občerstvovačku, která byla umístěna na 6km, tak jsem se pln očekávání podíval na hodinky. Skoro 36 minut!! Tak to je špatné!! Tohle už si v hlavě neokecám!!! Prostě mi to neběží a je nutné si to přiznat. Vzápětí se začalo stoupat po osluněné silnici do mírného kopečka a v něm se definitivně rozhodlo! Hlava mi přestala běžet a to byl konec na slušný čas. Džarda,
kterého jsem do té doby viděl několik desítek metrů před sebou, se mi vytratil v nedohlednu a přese mě se valily doslova davy soupeřů. Škoda. Původně jsem si myslel, že poběžíme první kilometry spolu a kdyby to tak bylo, tak jsem přesvědčen, že bychom ty dvě hodiny dali oba! Ale mě už to bylo jedno. Přešel jsem na plán B, který spočíval v tom, že pokud to po úvodní části nebude ono, tak se nebudu mučit a poběžím jen tréninkově. Po sedmi kilometrech jsem byl na vrcholu dalšího stoupání a nevím proč jsem běžel z následného 1,5 km klesání skoro naplno. Teď si to vyčítám, protože to bylo úplně zbytečné a jen jsem tak riskoval, že si zhorším koleno nebo něco jiného (obligátní pravé koleno mě sice v průběhu závodu bolelo, ale výsledek to nijak neovlivnilo). Pár lidí jsem sice předběhl, ale co z toho, když už jsem závod v hlavě zabalil?! Prostě blbost a kravina v jednom. Záhy jsem se dostal k řece, kde se traverzovalo po úzké, kopřivové pěšině. Tady na mě dolehla ještě větší hlavová krize. Svaly a plíce byly v pohodě, ale v hlava mi do nich vysílala takové negativní podněty, že je z části ochrnovala. Dokonce mi v ní proběhla i kacířská myšlenka, přejít do chůze! To se mi ještě nikdy při tak krátkém závodě nestalo!! Nejprve jsem ji rychle zaplašil a to i proto, že jsem se nacházel v oblasti, kterou spalovaly palčivé paprsky nemilosrdného Slunce. Tak jsem jen tak bezduše poklusával dál a čekal co bude. Na občerstvovačce na 11 kilometru jsem se trochu napil vody, což mi nijak nepomohlo, ale ani nijak neuškodilo. I pocity zůstaly stejné. Pohled na hodinky a mezičas 65 minut mě ale dokonale uzemnil. Znamenalo to totiž, že kdybych chtěl běžet pod 2 hodiny (což je ještě jakž takž slušný čas rekreačního běžce), tak bych musel zrychlit v průměru o půl minuty na kilometr! Sice to asi i v té mizérii bylo v mých silách, ale musel bych dřít doslova na krev! Prdím na to!! To mi za to nestojí!!! Ještě jsem chvíli běžel, ale když se cesta začala v lese zdvihat do posledního 3 kilometrového stoupání, tak jsem zastavil! Prostě jsem jen tak z ničeho nic přešel do chůze a vůbec mi to nevadilo. Teda spíš mi to bylo úplně jedno!! Nevím, jak dlouho jsem šel, protože se mi v hlavě mísila směsice znechucení, otrávenosti a pohrdání sebou samým, takže jsem okolí moc nevnímal, ale mohl jsem jít tak cca 750 metrů.
Potom se stoupání zmírnilo a už i mě bylo trapné neběžet, takže jsem se znovu rozkýval vpřed. Brzy mě dohnal jeden běžec zezadu. Když jsem se na něj podíval, připadal mi strašně starý a strašlivě unavený. I takový mě předběhne? Mihlo se mi hlavou. To jsem nechtěl dopustit! Srovnal jsem s ním krok a dali jsme se do řeči. Ukázalo se, že ten strašně starý je stejný ročník jako já no a pohled na mě asi taky nebyl o mnoho lepší než na něj. Ale běželo se mi s ním dobře a díky hovoru jsem ani nevnímal, že stále zrychlujeme. Když jsme uběhli cca kilometr, tak on najednou hlásí, abych dál běžel sám.

"Proč?!?" Divil jsem se. "Mně tohle tempo vyhovuje a nikam už nespěchám."

"No jo, ale na mě už je to moc rychlý!" Opáčil on.

Teď jsem si teprve uvědomil to zrychlení. Ale když už jsem se rozběhl, tak jsem se nechtěl tlumit, rozloučil se a běžel dál sám. Následovalo moje nejlepší fáze závodu. Tak jsem si to představoval celé. I když trasa vedla pořád do kopce, mě se běželo relativně lehce a cítil jsem se uvolněně. Chyběly sice kilometrovníky, ale odhadoval jsem své tempo tak na 5 minut/kilometr, což je do kopce u mě výborné. Taky jsem začal předbíhat ty soupeře, kteří mi před tím ukazovali záda z dálky. A přitom jsem se nijak nedřel. Další občerstvovačka - trocha vody a kousek banánu a běžím dál. Kopec vrcholí, soupeři kolem tuhnout, ale mě to pořád jde slušně. Dokonce už i namyšleně zase začínám myslet na hranici dvou hodin. Nevím ale přesně, kolik mi ještě zbývá, protože kilometrovníky v některých úsecích buď chybí a nebo je prostě nevidím. Další občerstvovačkou se doslova prořítím z kopce a nechci se na ní vůbec zdržovat. Následuje krátké stoupání po silnici na jehož vrcholu vidím z dálky kilometrovník. Ještě nevidím číslovku, ale vroucně si přeju, aby tam byla číslovka 18. Kdyby mi totiž do cíle zbývaly tři kilometry, tak bych to pod těch 120 minut určitě dal. Blížím se, blížím, stále nevidím zřetelně…Už to vidím, ale nechci věřit! Ještě jeden pohled… 19!!! Uběhl jsem devatenáct kilometrů?!? Ne kecám. Bohužel… Není tam ani 18, ale je tam mrzkých 17! Do cíle mi tak zbývá ještě více než 4 kilometry a stopky mi říkají, že do dvou hodin zůstává jen necelých 16 minut, což by znamenalo, že zbývající kilometry bych musel běžet průměrem pod 4 minuty na kilometr! Tak to by fakt nešlo. Tady se ve mně veškerá snaha o trochu slušnější čas láme a dokonale rezignuji na tempo. Sice už do chůze nepřecházím, ale běžím si jen tak volně. Normálně bych řekl lehce, ale tady mi v tom pocitu lehkosti brání tíže mého zklamání.
Nicméně v klídku doklusávám poslední kilometry v tempo 6 minut na kilometru a v cíli aspoň nejsem unavený. Zato otrávený jsem pořádně. Čas 2 hodiny 8 minut je mi odporný. Jen jednou v životě jsem běžel nad dvě hodiny a to bylo na půlmaratónu v Praze, ale to jsem měl chřipku (2 hodiny 6 minut). A dokonce minulý rok jsem před Prahou musel nosit měsíc ortézu na koleně a skoro jsem netrénoval, ale i tak jsem tam potom zaběhl čas 1:56. A to už vůbec nechci myslet na můj poslední čas z Baroka, kdy jsem to tady běžel v pohodě za 1 hodinu 50 minut! V celkovém pořadí jsem skončil kupodivu na docela slušném místě (180), ale ten čas je doslova trapný a i když přihlédnu k tomu, že jsem se minimálně půl závodu vůbec nesnažil, tak to není o moc méně trapnější. Za to Džarda se pořádně pochlapil, protože zaběhl výborný čas 2 hodiny 1 minuta a jen o kousíček mu ta vytoužená hranice unikla. Vašíkovi se závod také moc nepovedl a s časem 1 hodina 59 minut nebyl příliš spokojen. Pro čtenáře, kteří Vašíka neznají, tak to je ten, který od nás běhá daleko nejvíce a jeho běžecké objemy dosahují hodnot poloprofesionálních závodníků (letos už má cca 1700 km)!!!
Ještě zbývá Honza Wendler. Ten se ovšem zcela vymyká našim schopnostem a jeho časy jsou o několik tříd výše než naše. Sice taky nebyl úplně spokojen, ale vzhledem k tomu, že letos moc netrénuje, tak je jeho čas 1:48 skvělý. Umístil se dokonce někde kolem 50.místa celkového pořadí!!!

Co říci závěrem? Ani nevím. Teď dva dny po závodě už žádné zklamání nepociťuji. Každá zkušenost je dobrá. A jak říkal Martin z Kavkazu: "zážitek nemusí být dobrý, ale hlavně musí být silný." A to byl. Hned druhý den po závodě jsem si byl zaběhat a za trest jsem tělu dopřál kopcovitých 12 km. Běželo se mi pořád nějak pomalu, ale ať si tělo zvyká. Původně jsem totiž chtěl v rámci přípravy na ten maratón v Německu naběhat v září 150 kilometrů, ale teď, teď dostane tělo zabrat víc, protože bude muset zvládnout kilometrů nejméně 200 a do toho ještě bude muset jezdit na kole a hrát tenis. No tak doufám, že to vydrží, že se mi poslední závod před maratónem (půlmaratón v Plzni 5.10.) poběží mnohem lépe než teď…

PS: jo a ještě něco. Zpětně jsem se podíval do programu na biorytmy a fakt na tom něco bude, protože v den závodu jsem byl podle něj fyzicky na absolutní nule a psychicky na 6%, takže totálně krizový den!!!