---------------------------Naslouchej svému tělu---------------------

Srpen 2013

Poslední rozhledna

19. srpna 2013 v 15:44 | Šnek |  Cyklistika


V sobotu (17.9.2013) jsem se vzbudil a už jsem věděl, že tento den dokončím cyklistické výjezdy na rozhledny v Plzeňském kraji. Skoro všechny už jsem měl z posledních několika minulých let odškrtnuty a teď mi zbývala jen ta poslední. Tou věží byla rozhledna na Sedle (902 m n.m.) poblíž města Sušice. A protože byla poslední, zasloužila si, abych ji zdolal takzvaným čistým stylem (sám bez pomoci a jenom vlastní silou, která poháněla kolo a bez kyslíkového přístroje…). Mohl jsem se sice povézt autem, ale to by prostě nebylo ono. Jasné bylo, že to vzhledem k letošnímu omezenému tréninkovému objemu na kole to bude pěkná makačka, ale aspoň si vyzkouším, co vydržím, ne?!

Předpověď slibuje nádherný slunečný den i když bohužel zase trochu moc teplý, protože odpoledne má být přes 30°C. Ale nic není ideální, takže jedu! Vyrážím v 9 hodin. Nejdříve jedu notoricky známou trasou (a poměrně nudnou), přes Mirošov, Spálené poříčí do Blovic. Tam se poprvé trochu zamotám, když hledám odbočku na Ždírec. Po cca 40 kilometrech se zastavuji na benzínce v Nepomuku a doplňuji tekutiny i proviant. Potom už se vrhám do neznámé oblasti, kde jsem na kole ještě nejel. Jedu tak přes Kozlovice, Kovčín (za kterým si opět trochu zajedu) a dále pak přes Pačejov, Břežany do Budětic, odkud si dělám malou zajížďku k hradu Rabí.
Dosud jsem se snažil jet po okreskách, abych se vyhnul silnému provozu. Pochopitelně jsem si tak ale přidal nějaké ty kilometry navíc a také se musel smířit s těžším profilem. Studnice mých sil ale není nevyčerpatelná a proto se už napojuji na hlavní tah Horažďovice - Sušice a uháním na jihozápad. Ještě krátká zastávka před Sušicí na benzínce (teplota už ukazuje 29,5°C ve stínu a to je teprve jedna hodina po poledni - uff…). Pak už jen projíždím v silném provozu nekonečně dlouhé město, abych na jeho konci odbočil na Albrechtice. Již teď mám ujeto 90 kilometrů a k rozhledně mi zbývá ještě dalších cca 10 km! To se mi to oproti plánovači tras nějak protáhlo! Ale to dělají ty zajížďky po okreskách.

Již v Sušici se silnice začíná rychle zvedat a brzy se točí i do serpentin. Povrch je ale dobrý, provoz řídký a stoupání není nijak extrémní, takže se mi šlape ještě relativně dobře. Před obcí Záluží následuje krátký sjezd, ve kterém "zbytečně" ztrácím pracně vyjeté výškové metry, ale není to nic tragického, protože se brzy začíná zase stoupat. Projíždím vesnicí Albrechtice a za ní se dávám po unavené silnici prudce doprava. Zároveň se cesta zvedla krátce k 15%. Již ale cítím blížící se vrchol, takže to pořád jede dobře. Po pár stech metrech, ale u restaurace Pod sedlem silnice končí v nadmořské výšce 700 metrů.
K rozhledně je to tedy ještě dalších 200 výškových metrů na 1,5 kilometrech. Chvíli hledám pěšinu kudy se dát, abych pak projel mezi stoly překvapených výletníků a na lehký převod skočil do terénu. Nejdříve jedu po kamenité a kořenovité cestě, která mě více než svou prudkostí unavuje svým povrchem. Cvrček pode mnou co chvíli naříká, ale dokud to jen trochu jde, zůstávám v sedle a šlapu. Ve dvou úsecích byl ale povrch tak nepříjemný, že jsem raději kolo chvíli vedl, protože hrozilo nebezpečí nějakého defektu a při té vzdálenosti od domova jsem nemínil riskovat vážnější poškození stroje. Zároveň jsem si i umínil, že až pojedu dolů, tak Cvrčka raději většinou povedu.

Tak sláva! Jsem konečně nahoře!! Ujeto přesně 99 kilometrů a teď ještě zpátky. To bude nuda a únava v jednom… asi. Ale nejdřív se musím pokochat krásnou dřevěnou rozhlednou, která byla dostavěna teprve v roce 2009.

Opravdu se mi moc líbí a i prostředí kolem ní je hezké. Zamykám kolo a lehkým krokem stoupám vzhůru. Na vyhlídkové plošině se dávám do řeči s nějakou rodinkou. Nejdříve je to milé, ale potom mi začíná připadat, že hlava jejich rodiny je upovídaná až moc a proto asi po deseti minutách mizím dolů. Ale rozhledy byly perfektní.
Byl vidět Javorník, Poledník, Svatobor, Kašperský hrad,
Temelín, Velký Javor atd… Fakt moc krásná rozhledna.
Ale já nemám příliš času, protože bych se rád vrátil domů za světla. Je už 15 hodin, tak není vhodné příliš otálet. Zpočátku se spouštím v sedle, kličkuji mezi vystupujícími turisty a hlavně balvany a kořeny. Záhy zjišťuji, že ten sjezd ale není tak hrozný, jak vypadal při cestě vzhůru a tak jsem nakonec vůbec nesesedl. Když konečně vyjíždím na silnici, tak mám ale ruce pořádně otlačené od brzd a řídítek… V restauraci se ani nezastavuji, protože můj žaludek už opět stravu nepřijímá. A kdyby náhodou chtěl, tak si vezu ještě dvě menší proteinové tyčinky (nakonec jsem je dovezl až domů). Nevím, můj žaludek je nějakej zvláštní. Čím větší fyzický výkon mám (ať už pracovní nebo sportovní), tak tím míň si tělo žádá jídlo… Takže za celý výjezd jsem snědl jedny malé BeBe, malou tyčinky a sendvič. To vše na cestě tam. Zpátky jsem do sebe dostal jen několik malin a větší počet ostružin v lese u Nových Mitrovic. Zato vody tekutin jsem vypil požehnaně (jedno pivo a 4,5 litrů vody).

Vzhledem k tomu, že síly docházejí, chci zpáteční cestu poněkud zkrátit. Přes Sušici musím, ale kousek za ní hned odbočuji přes Dobršín na Budětice, před kterými projíždím poměrně slušné stoupání v serpentinách, které se často jezdí i na Králi Šumavy, ale není to nic hrozného. Odtud jedu po okresce přes Hradešice do Pačejova, za kterým bočím po hlavní přes Oselce na státní silnici Nepomuk-Strakonice. Tam si chci "chytře" zkrátit cestu a místo toho, abych jel do Kasejovic a odtud po hlavní do Nových Mitrovic, tak "traverzuji" přes Kladrubce do Budislavic. Nepředpokládal jsem, že pojedu touto cestou a tak jsem neměl výřez mapy projížděného úseku. Řídil jsem se tak hlavně podle světových stran. Když jsem si myslel, že si cestu tudy zjednoduším, tak to bylo právě naopak. Musel jsem zdolat tři relativně prudké výjezdy, které byly sice krátké, ale unavenému tělu už od 150 kilometru začala rychle docházet šťáva. Takže se mi stalo něco, co ještě nikdy ne. Pod jedním takovým kopcem jsem z Cvrčka slezl a několik set metrů ho vedl!!! Prostě nebyla morálka na to, abych se tento bezvýznamný kopec donutil vyjet v sedle!!! A pokud si dobře vzpomínám, tak se mi ještě nikdy nestalo, že bych nevyjel kopec po silnici. A to vyhledávám ty nejprudší výjezdy jaké vůbec jsou. Ale prostě v tento moment jsem byl tím kopečkem tak zaskočený a sám byl v takovém rozpoložení, že jsem se jím nechal potupit a v tu chvíli mi to bylo dokonce jedno.

Pak už jsem se naštěstí napojil na tu hlavní do Mitrovic, kterou jsem už znal a po cca 30 kilometrech konečně dojel domů! Ujel jsem tak 190 kilometrů a měl jsem toho tak říkajíc plné tesáky! Průměrná rychlost cca 21 km/h. Ale i když to bylo o 50 kilometrů více než minulý týden v Alpách, tak to bylo přece jen mnohem snadnější než ve Švýcarsku. I tak toho ale bylo dost, protože pokud mě paměť neklame, tak to byla druhá největší vzdálenost, kterou jsem ujel. Více jsem zvládl jen v roce 2010 na Králi Šumavy, když jsem ujel 208 kilometrů, ale to bylo v závodě, kde se může člověk občas za někým svézt, je dokonalé občerstvení, funguje závodní adrenalin a tak dále… Tak uvidíme, kam vyrazím příště…
Profil úplně přesně neodpovídá, protože jak už jsem předesílal, několikrát jsem se vracel a tak...

Tímto jsou myslím mě známé rozhledny v našem kraji zkompletovány:

Pancíř (1241),
Sedlo (902), Poledník (1315),
Svatobor (845),
Čerchov (1041), Bolfánek (587),
Koráb (773), Rýznberk (680), Šibeniční vrch (456),
Havran (894),
Březinka (576), Milíře u Rozvadova (531), Velký zvon (862 - vojenský objekt, přístupno většinou jen jednou v roce), Křížový vrch (487), Bohušův vrch (571),
Krkavec (504), Sylvánský vrch (414), Chlum u Plzně (416), Radyně (569), Kožich u Libákovic (584), Chlum u Chanovic (609),
Na skále (697). K tomuto výčtu je myslím možné připojit i zdolané rozhledny nacházející se v těsné blízkosti našeho kraje: Javorník (1066), Libín (1096),
Třemšín (827), Třenická hora (475), Dyleň (940 - soukromý objekt), Moldaublick (1041), Alpenblick (1027).


A jaká rozhledna se mi nejvíce líbila? Těžko říci. Jedna z nejkrásnějších je určitě ta na Sedle, Svatobor je pěkný, Bolfánek jistě taky. Nejlepší výhled jsem zažil z rozhledny Na skále (přes 90km). Nejnebezpečnější je určitě Havran, který se rozpadá (podlahy i stěny jsou jako síto, všude díry a každou chvíli z něho něco padá - já už bych tam znovu určitě nevlezl a jsem rád, že to mám za sebou). Nejpracnější výjezd byl tento poslední, díky vzdálenosti, nejtěžší výjezd z hledisky prudkosti byl výjezd ze Železné rudy na Pancíř (i když vzhledem k povrchu na posledním 1,5 km to bylo vlastně těžší na Sedlo), který je v závěru hodně strmý - absolvoval jsem ho cca sedmkrát. Podobnou četnost jsem měl i na Křížovém vrchu, ale tam je zase výjezd snadný. Na Radyni jsem mohl být na kole cca pětkrát a tak dvacetkrát jsem si ji vyběhl. Dvakrát jsem byl ještě na Krkavci, Bolfánku, Na skále, Sylvánu, Chlumu, Kožichu a Korábu. Pokud bych měl určit nejošklivější, tak by to byl v našem kraji ten Havran a za hranicí kraje Třenická hora, která nevypadá nic moc a navíc je z ní bídný výhled...


Pokud by někdo chtěl vidět třeba Alpy, tak by hlavně musel mít štěstí na vynikající dohlednost - potom jsou vidět z Poledníku, Pancíře, Čerchova, Alpenblicku.
Provozovatel rozhledny v Železném újezdě dokonce uvádí, že Alpy mohou být viděny i od nich, ale to si vůbec neumím představit.
Co ještě dodat? Snad jen otevírací dobu. Trvale jsou otevřeny rozhledny: Na sedle, Šibeniční vrch, Havran (ale nelezte tam), Milíře, Kožich, Třemšín (ale tam bych také nelezl), Bohušův vrch. Ostatní bývají otevřeny v letní polovině roku klasicky jako ostatní památky (je však dobré, než tam pojedete se informovat konkrétně u každé rozhledny, protože otevírací hodiny se mohou místně lišit). Dobrý přehled poskytují tyto stránky:


Z dalších cílů by mohla být bývalé vodárenská věž v Heřmanově huti, která byla přestavěna na rozhlednu (v Heřmance jsem byl na kole už tak padesátkrát, ale to tam ještě rozhledna nebyla, tak nevím jestli se mi tam bude chtít na kole znovu jet, zvláště, když stavba je v údolí a tudíž z ní nemůže být nic moc vidět, ale zase na druhou stranu, stavba vypadá zajímavě…).

Švýcarsko 2013 - úvod

13. srpna 2013 v 14:05 | Šnek |  Cyklistika

Tak zase ležím ve stanu, venku zuří bouřka, leje a leje, věci mokré a je mi krušno… Ne kecám! Většina sice platí, ale krušno mi není. Prostě nás jen při projížďce na kole chytla bouřka a promokli jsme na kost. Dneska (3.8.) byl po včerejším utrpení odpočinkový den, takže jsme jeli autem do Luzernu na prohlídku kapličkového mostu, jezera a historického centra.
Z původně plánovaného výjezdu na slavný Pilatus (2128) sešlo, protože by nás to stálo 250 ChF! Ale teď mě to dost mrzí...
Takže jsme se vrátili do kempu a jeli na kolech k jezeru Brienz vzdáleném cca 17 km. Jezero je to pěkné a hlavně jeho zasazení do přírody je nádherné.

Jezero je to pěkné a hlavně jeho zasazení do přírody je nádherné.
Projeli jsme si město a volně šlapali po šotolinové cyklostezce přímo podél vody. Trochu jsme se i smočili v průzračných vodách, ale brzy po tom, co jsem vyřkl obavu o možném dešti, začalo to z okolních třítisícovek hřímat. Rychle jsme naskočili na oře, ale brzy se ukázalo, že je pozdě! Ještě než jsme opustili město, padaly na nás první velké kapky a velmi brzy následoval mírný déšť, který se záhy změnil v prudký. Proto, že nejsme žádní měkejši, odmítli jsme se před přívaly vod schovat a statečně se hrbili pod provazci deště a "mrštně se uhýbali před blesky křižujícími oblohu" - cha, cha… Do kempu jsme přijeli pochopitelně mokří jako lovci, ale aspoň mám teď čas začít psát deník.
Tak se tedy ale musím vrátit k prvnímu dni dovolené, kterým byl první srpen. Skoro celý den nám zabrala cesta, takže se vlastně ani nic moc zajímavého nestalo. Za zmínku možná stojí to, že námi favorizovaný kemp na břehu jezera Brienz, byl plně obsazen. Byl tak narvaný, že i kdyby se tam nějaké místečko našlo, tak bychom tam stejně asi nezůstali. Pro tento případ jsme pochopitelně měli připravenou náhradní variantu a tou byl kemp Balm v cca 10 km vzdáleném Meiringenu. Problém byl jen v tom, že už se začínalo šeřit. V kempu bylo naštěstí místa dost a dokonce se nám líbil více i než ten původní.
V popředí aupair z Čech která nám pomáhala jako tlumočnice, vzadu naše dva stany

Byl situován na konci městečka, prostoupený lesem, s příjemnou restaurací a kvalitním sociálním zázemím. Cenově to vycházelo o polovinu levněji než v Brienzu (cca 30 CHf za stan, auto a dvě osoby), alespoň to tak původně vypadalo. Když už jsem u těch cen, tak pro nikoho asi nebude překvapením, že pro Čechy je Švýcarsko strašně drahé. A nejen pro Čechy, protože ani třeba Němci či Francouzi si místní cenovou politiku rozhodně nepochvalovali. Pivo 5 CHf, pohled kolem 1 CHf, rohlík 1,5 Chf, rajčata 3Chf, Sprite 5 Chf, malá zmrzlina v restauraci 6-8Chf, krátká lanovka cca 20 Chf, výjezd pod Jungfrau 180 Chf,
lanovka na Kleine Matterhorn 90 Chf, lanovka na Schwartzsee 32 Chf a třeba dvě deci obyčejného bílého vína stojí v běžné restauraci 8,5 Chf, což je při stávajícím kurzu 21 Kč za frank, neuvěřitelných téměř 180 korun!!! V běžných obchodech je ale situace o dost příznivější. Sedmička stejného vína jaké jsem měl v restauraci 4 Chf, Cola 1,6 Chf, Chipsy 1,5, chléb 2-4Chf, rohlík 0,5-1Chf. I tak jsou ale ceny o 50-100 procent dražší než u nás. Taky ne nadarmo se Švýcarsko pyšní nálepkou jedné z nejdražších zemí vůbec. Běžný Čech si prostě v této zemi nemůže dovolit stravování v restauracích, ubytování ani v průměrných hotelech a na lanovky, na lanovky pokud je chce využívat, si musí připravit opravdu pořád peníz…

Ale pojďme taky trochu sportovat. Je tu ráno 2.8. a mě čeká hlavní cyklovýlet dovolené. Naplánoval jsem si v pravdě smělý výjezd, protože jsem hodlal ujet cca 160 km a zdolat hned 5 horských průsmyků, z nichž každý měl výšku přes 2000 metrů nad mořem! Sice jsem vůbec neměl tucha, jestli takovou nálož může vůbec běžný rekreační cyklista zvládnout, ale chtěl jsem to prostě zkusit. Nechtěl jsem hledět ani na to, že v Alpách jsem nikdy neměl víc sil než na 70 km v jeden den. A úplně jsem potlačil myšlenky na to, že letos mám natrénováno zhruba třikrát méně než v letech, když jsem místní průsmyky zdolával. No nic no… Je něco po deváté, tak je nejvyšší čas vyrazit. Vyjíždím z nížiny, z nadmořské výšky pod 500 metrů a na "rozcvičení" mě čeká první průsmyk Grimselspass (2167m n.m.). Nevím proč jsem si myslel, že to pro mě nebude žádný větší problém, když mě čekalo převýšení 1700 m!!! Moji pravidelní čtenáři si ale jistě stačili všimnout, že někdy mám příliš velké sebevědomí. Hned za Meiringenem to začalo stoupat a tím také začal můj z daleka nejdrsnější a nejkrutější zážitek v sedle kola!!! A myslím dokonce, že to byl i můj nejdrsnější sportovní zážitek v jednom dni vůbec!!!!

Brzy jsem nastoupal 100 výškových metrů, které jsem vzápětí ztratil v serpentinovém sjezdu do Innertkirchenu. To nesnáším! Ale nedalo se nic dělat a tak stoupám a stoupám a stoupám dál. Je jasno, Slunce svítí jako o život a stín se přes silnici mihne jen výjimečně. V nížině, kterou jsem opustil, bylo již po ránu 24 °C a rtuť teploměru stoupala rozhodně rychleji než já po silnici. Odpoledne bylo ve stínu lehce pod 35°C, ale já se bohužel pohyboval skoro pořád na Slunci. Alespoň, že místní cesty jsou velmi kvalitní, takže jsem mohl téměř vypnout vidlici na Cvrčkovi. Za to provoz je hustý, jako přehuštěná polévka v naší závodní jídelně a hlavně motorky se kolem mě prohání s řvoucími motory snad každých 20 vteřin. Ten provoz je skutečně příšerný a jen jsem blahořečil tomu, že místní řidiči jsou mnohem ohleduplnější, než ti v Čechách. Jet po takovéto silnici, v takovém to provozu u nás, tak už jsem byl několikrát mrtvej. I přes to jsem se v četných tunelech necítil v tomto provozu vůbec dobře. Kolikrát jsem ani nepoznal, jestli se na mě burácející stroje vynoří z protisměru za zatáčkou a nebo zda se řítí za mnou. V autě si člověk ani nevšimne, jak to v těch tunelech duní… Proto jsem se vždycky snažil, projet tunely co nejrychleji, takže jsem v nich v podstatě sprintoval a na konci byl úplně vyšťavený. Kdyby se mě teď někdo zeptal, co je hlavním znakem Švýcarska, tak by to nebyly hodinky, ani sýr, ani banky ani čokoláda, ale právě ty tunely. Je jich tam nespočet. Jak v horách, kde se s nima dá počítat, ale i v nížinách, když se jimi podjíždí celá města. Podle mapy jsme třeba měli projíždět středem největšího místního města Zurich (cca 380 000 obyvatel),
ale neviděli jsme z něj vůbec nic, protože ještě před ním jsme se ponořili do tunelu a vyjeli z něj až za městem. Když na mé trasy byl nějaký tunel hodně dlouhý, tak tam byl vjezd cyklistům zakázán a místo toho byly zbudovány cyklostezky po obvodu těchto "nor", kam byl zákaz vjezdu motorových vozidel a tato místa byla vůbec to nejlepší pro kochání. Žel takových to úseků bylo jen poskrovnu.
Postupně jsem se dostal do výšky 1500 metrů nad mořem a už mi bylo jasné, že těch 5 průsmyků nezvládnu. Dokonce mi hlavou proběhla myšlenka, že dám jenom jeden, ale jako vždy jsem ji rychle zaplašil.
Bohužel… Zhruba v této výšce jsem potkal zbytek rodiny, která se mnou ve Švýcarsku byla (Horalka a Skippy), kteří jeli podobnou trasu, ale autem. Znovu jsme se střetli pod první přehradou asi ve výšce 1800 m. Počasí bylo pořád pěkné ( až moc), ale rozfoukal se silný protivítr, který už tak unavené tělo ještě více ubíjel. Když jsem se šel podívat na přehradní hráz, tak už jsem se trochu motal a musel jsem se přidržovat zábradlí.
Bylo jasné, že tohle není můj den, ale nechtěl jsem se tak lacino vzdát. A to i přes to, že se mi znovu začínalo ozývat to ne úplně zdravé pravé koleno. Teď už jsem byl přesvědčen, že to mám z cyklistiky a je asi tak jenom dobře, že jsem kolo letos výrazně utlumil. Druhá přehrada, třetí… cestou mě předjíždí spousta vytuněných cyklistů na silničkách. Vůbec na trekových, nebo dokonce horských kolech tu po silnicích skoro nikdo nejezdí. Na horákovi jsem za celý den viděl snad jen jednoho (myslím z těch, kteří stoupali vzhůru do průsmyků). Oni ty kvalitní silnice k silničním kolům přímo vybízejí, ale to je zase náchylnější k poruchám a tak jsem na zahraniční cesty zatím vždy volil odolnější i když pomalejší kolo horské.

Po cestě vzhůru jsem se musel ještě dvakrát zastavit, abych doplnil bidon vodou z horských bystřin. Celkem za den jsem vypil cca 4,5 litrů vody, dvě piva, sprite a bestea a snědl dvě proteinové tyčinky, 1 BeBe, 10 borůvek a dvě lesní jahody.

No sláva! Už jsem nahoře na Grimselspassu!!
Lidí jako much, ale výhledy parádní a jezero pěkné. Zbytek rodiny už byl evidentně dávno pryč (oni vždycky vyjeli pod nějaké vyhlídkové místo a pak si pěkně po svých vystoupali na ještě lepší vyhlídkový bod). Já jsem se zdržel jenom krátce. Možná jsem se i trochu bál, aby ve mně nezvítězilo mé slabší já a nedonutilo mě se vrátit už zpátky. Ani jsem se tak nenadál a už jsem sjížděl ostrými serpentinami pod slavný Furkapass! Panoramata to byla úchvatná, ale zejména stoupák na Furku, mě nenaplňoval nějak zvlášť velkým nadšením. Během několika minut jsem sjel 600 výškových metrů a ihned potom jsem musel začít znovu stoupat do passu, který má výšku 2431 metrů nad mořem. Tedy dalších 800 metrů nahoru!
Zpočátku se celý akt odehrával alespoň z části ve stínu hory Rotondo (3190), takže jsem si mohl trochu ulevit od palčivých paprsků horského Slunce. Hned jsem trochu ožil a začal se rozhlížet po údolí, které je vskutku výjimečné. V městečku Oberwald se totiž sbíhají tři sjezdy z vysokohorských průsmyků (Grimselspass, Furkapass a vlastně i Nefenpass) a všechny svahy tak jsou protkány bezpočtem serpentin.
Normálně by mé srdce nad tím plesalo, ale teď, teď mě to spíš naplňovalo hrůzou.
Že se na tu Furku vydrápu, bylo už celkem jasné, ale co potom?! Rozhodnuto bylo definitivně i to, že plán s pěti pasy je dávno zapomenut. Současně jsem věděl, že nedám už ani jeden pas! Na Furku jsem se totiž vyškrábal se zbytky posledních sil. Již dlouho jsem totiž jel na druhý dech, který nahoře v průsmyku definitivně došel!! Teprve nyní jsem si uvědomil hrůznou skutečnost. Pokud se chci dostat zpět do kempu, tak chtě nechtě musím překonat minimálně jeden průsmyk!! Takže by mě čekal buď návrat přes Grimsels a nebo neznámý pas Süsten (2224 m n.m.).
Süstena jsem měl původně plánovaný na druhý den. Nakonec rozhodlo to, že když ho vyjedu už dneska, tak budu moci být nad plán s rodinou. Rozhodnuto tedy a už jsem se řítil dolů směrem k Andermattu. Ani jsem nedal vrcholovou cigaretu, protože jsem byl tak vyčerpán, že jsem šetřil každým pohybem, který nebyl nezbytný! Více než 20 km sjezdu by si člověk normálně dost užil, ale jak jsem byl unavený, tak jsem musel dávat hlavně pozor, abych se nezrakvil a tak jsem nejel více než 65 km/h. Tento sjezd byl navíc hodně exponovaný, protože často chyběla svodidla, která byla nahrazena jen jednotlivými betonovými patníky, za kterými se chtivě zubil příkrý sráz. Cestou do Andermattu jsem se pořád utěšoval, že silnice neklesne moc nízko a že tak ten průsmyk zvládnu ze severovýchodní strany lépe, protože budu začínat z vyšší nadmořské výšky. Původně jsem ho měl naplánován od kempu ze strany jihozápadní a to jsem věděl, že stoupání je dlouhé a poměrně prudké. Teď to mohlo být jinak. No… Bezmocně jsem však zatím sledoval, jak výška klesá na výškoměru tachometru a aby nebylo žádných pochyb o tom, že se skutečně propadám do nějaké nížiny, tak s tachometrem bohužel souzněl i výškoměr v hodinkách. Ach jo…

Ještě před Andermattem jsem si mohl prohlédnout úvodní část výjezdu do průsmyku Sv. Gottharda (2106),
který byl v původním megalomanském itineráři. Když jsem viděl ten provoz v něm, byl jsem docela rád, že už tam nemusím. Auta a motorky tam totiž jezdily tak hustě za sebou, že ani nevypadaly jako jednotlivá vozidla, ale jako nekonečně dlouhý vlak! Uff, to by se mi fakt nechtělo. Tak aspoň nějaká dobrá zpráva ne? Když tam nemusím?! Ale to byl jen chabý pokus mého optimističtějšího já, který to realističtější pochopitelně nezblajzlo. Ubývající výškové metry totiž hovořily za vše! Už jsem se blížil k 1000 a údolí se stále propadalo níž a níž!! Za Andermattem provoz ještě zhoustl a brzy se ukázalo, že pro cyklisty zde není místo. Sjíždělo se většinou v dlouhatánských tunelech a kolo tam bylo jako pěst na oko. Brzy mě taky zastavila značka zákaz vjezdu cyklistů! Jiná silnice tu nebyla!! Co teď?!? Po chvíli rozhlížení jsem objevil jakousi turistickou stezku, kde byl dokonce i provizorně přidělán i symbol cyklisty. Byla to ale prudká, kamenitá pěšina na, kterou se mi vůbec nechtělo, ale neměl jsem na vybranou. Cesta zpět pro mě neexistovala, protože to by znamenalo dalších 80 km a k tomu dva průsmyky a vpřed nic jiného nevedlo. Takže jsem se začal opatrně spouštět po stezce. Chvílemi to docela šlo, to když se stezka rozšířila na normální šotolinovou cestu, ale místy se doslova skákalo přes balvany, říční koryta či umělé schody. Několik desítek metrů jsem Cvrčka raději vedl. Kdybych ho tady rozbil, tak už vůbec nevím, jak bych se do kempu dostal. Napadlo mě taky zjistit, jak je na tom zbytek rodiny. Naštěstí teprve scházeli z nějakého vyhlídkového místa nad Furkapassem, takže pořád existovala naděje, že když někde lehnu, tak mě možná najdou… Problém byl ale v tom, že neměli klíče od nosiče na kolo, takže bychom ho tam museli buď nechat a nebo ho doslova rozložit na prvočinitele…

Musel jsem se ale věnovat hlavně sjezdu. Když už jsem si myslel, že se blížím k městu Wassen, ve kterém už začínalo stoupání na Süsten pass, ukázalo se, že je to teprve městečko Göschenen a do Wassenu mi chybí ještě 5 km. Alespoň už se do něj jelo po silnici, která nebyla tak frekventovaná, takže to uběhlo co by dup. Horší byl výškoměr. Jako by vedle čísel na mě pomrkávala umrlčí lebka! 690 m nad mořem!! Čeká mě tedy vystoupat dalších více než 1500 výškových metrů!!! A to v situaci, kdy už jsem jel cca 3 hodiny na něco dalšího než je druhý dech a skutečně jsem nechápal, jaká síla mě ještě drží v sedle!?! Nejradši bych se svalil do příkopu a vykašlal se na všechno. Dokonce mi hlavou proběhla myšlenka, že kdyby mě něco přejelo, tak bych se už aspoň nemusel trápit… Byl jsem fakt strašně unavenej. Slunce pořád nemilosrdně pražilo a i když bylo 17 hodin a mě čekaly minimálně 3 hodiny dalšího stoupání (18 km) a pak ještě dalších cca 35 km sjezdu a roviny v šeru nebo možná už v počínající noci. Ale na ten sjezd jsem se snažil nemyslet, protože jsem tušil, že k němu vůbec nedojde. Neuměl jsem si totiž představit, že bych nahoru vyjel. Když jsem totiž přijel pod stoupání, byl jsem ve stavu asi jako když to na kole přeženeš a posledních 5-10 km se vracíš domů jen silou vůle a jseš úplně mrtvej a skoro nemůžeš ani slézt z kola. Já jsem v tomhle stavu měl před sebou přes 50 km hlavně ten průsmyk! Stoupání stejně jako celý den nebylo nijak extrémní (maximum nějakých 15 %), ale bylo vytrvalé a zdálo se nekonečné. Metry skoro neubývaly a mě naopak ubývalo sil, která jsem ale přitom žádné neměl!?! Lidský organizmus je prostě zvláštní a ten můj ještě zvláštnější…
Teď už jsem ale jel jako stroj. Ne tak dobře, ale tak bezmyšlenkovitě. V hlavě jsem měl jedinné:" jeď, jeď, šlapej dál, nezastavuj! Musíš, musíš…!!"

Stejně jsem ale věděl, že v tomhle stavu se to prostě vyjet nedá! Jel jsem jen proto, že nebyla jiná možnost. Postupně jsem se dostal do takového tranzu, že jsem téměř nevnímal okolí a vlastně jsem nevnímal nic. Už jsem necítil žádnou bolest, necítil jsem spáleniny na rukou i nohou, necítil jsem hlad a necítil jsem žádnou energii…prostě nic!Jen jsem vnímal, že nohy se pořád snaží šlapat do pedálů a taky to, že už nedokážu držet ani přímý směr. Jen ta palčivá žízeň, tu jsem vnímal ostře. Kdybych měl sílu vytáhnout bidon za jízdy z držáku, tak bych pil pořád!