---------------------------Naslouchej svému tělu---------------------

Červenec 2013

Elbrus 5642 aneb nejdrsnější místo v Evropě - dokončení

18. července 2013 v 11:59 | Šnek
"Srabe!"
Co to bylo?!? Ohlédl jsem se. No nic. Pochopitelně. Jedním z příznaků horské nemoci jsou halucinace!
"Srabe, srabe, srabe a ještě jednou srabe!!"
Už mi to začínalo docházet.
"To jsi ty horo?" Zeptal jsem se, aniž bych otevřel ústa.
"Jistě, že jsem to já! Vidíš tady snad někoho jiného?! Jsem pán a vládce všech hor Evropy, sám veliký Elbrus Dvouhrbý!!"

"Tak proč se mi vysmíváš, když vidíš, jak na tom jsem?!"
"Vysmívám se ti proto, že se chceš vzdát a ještě jsi mě při tom ani pořádně nezkusil. Stálo tě to tolik úsilí, tolik těch vašich peněz, aby ses dostal až sem a teď to chceš zabalit?!
"Když tak všechno víš, tak víš i to, že na tebe nestačím ne?!!"
"Co je to nestačím? Jestli stačíš nebo nestačíš poznáš až se budeš pořádně snažit. Zatím jsi toho moc nepředvedl!"
"Jak to můžeš říct? Nikdy jsem v takovéhle výšce nebyl a ty po mě chceš, abych vystoupil ještě o dalších 2000 metrů výše?! Proč to děláš?? Chceš mě nalákat nahoru do svého ledového království a tam si se mnou potupně pohrát?! Chceš mě zabít jako ty předešlé stovky nešťastníků?!! Četl jsem, že každý rok zabiješ 15-20 lidí!! Mám být dalším z nich ?!!!"
"Je sice pravda, že sem tam někoho ukončím, ale to jsou většinou nafoukanci, kteří nerespektují moji sílu. Ty zdá se takový nejsi a proto mi záleží na tom, abychom si proti sobě zahráli. A taky nechci, abys na mě vzpomínal ve zlém. Jen považ, jakou hořkost by jsi při pomyšlení na mě celý život cítil. To nesmíme, nesmíme dopustit!!!"
"Fakt si myslíš, že na to mám?"
"Zase tak úplně všechno nevím, ale slibuju, že ti nebudu škodit. Necháme to prostě náhodě. Tak co? Jdeš do toho?!!"
"Je to šílenství, ale jdu! Jdu do toho!!!"
"No tak sláva! Uvidíme se tedy zítra na vrcholu!!"
"Snad, snad se uvidíme. A díky, pokud tvá slova byla upřímná a ne léčka."
"Ty se mi snad zdáš," zasmál se obr. "Hele měj se, já si teď jdu pohrát s jedním sociálně nepřizpůsobivým, který si myslí, že mu hory budou ustupovat stejně jako ty vaše státní orgány v Čechách…" (sociálně nepřizpůsobivým není myšlena žádná konkrétní rasa ani národ, ale prostě jen člověk, který vysává zřízení ve kterém žije…)

A zůstal jsem zase sám. Ale bylo mi už lépe. Jako by se mi rozsvítilo a křeč v hlavě se uvolnila. Když jsem se vrátil, většina se už probudila. Čekal nás totiž další transport. Na ten Priut (4014 m n.m.),
kam jsme včera došli pěšky, nás dnes s batohy a barely vody dovezla za 500 rublů na osobu sněhová rolba.
Ubytovali nás ve staré překližkové bedýnce (pochopitelně nevytápěné a bez elektřiny), taky za 500 (stejně jako minulou noc). Sice jsme nemuseli stavět stan, ale možná by to v něm bylo pohodlnější i s přihlédnutím k teplotám, které byly v těchto nocích nebývale vysoké (nezaznamenal jsem nižší teplotu než -10°C). Čekal nás další aklimatizační výstup až do výšky 4600 m. Slunce nemilosrdně pražilo ((+25°C!!! na Sluníčku) a ze mě doslova vysávalo zbytky energie, která ve mně po probdělé noci ještě zůstala. S Martinem jsme tak ušli jen 300 výškových metrů (i tak to ale bylo další posunutí mého výškového rekordu) a vrátili jsme se. Martin i když spal lépe, byl na tom hůře než já, protože ho hodně bolela hlava a žaludek mu taky nefungoval nejlépe. V překližce jsme se pak snažili zkoncentrovat to, co v nás ještě zbylo.
Večer jsme šli všichni spát už v 7 hodin (počasí nevypadalo vůbec dobře - byli jsme v mraku, sněžilo, foukal vítr a teplota nezadržitelně klesala níž a níže) a všichni kromě průvodce, jsme si vzali prášek na spaní! Skutečně jsem brzy usnul a i když jsem se v průběhu noci párkrát probudil, vyspal jsem se v pohodě. Vstávali jsme v 1:30 a po krátké přípravě a uvaření litru čaje do termosky (Termosku jsem si musel koupit až v Rusku /1150 rublů/. Jak
nemám s těmito výškami zkušenost, nedošlo mi, že kdybych si vzal pití v normální nádobě, tak by mi v průběhu výstupu zmrzlo. Ale napadnout mě to mohlo.) jsme vyrazili vyzbrojeni mačkami, cepíny, hůlkami a čelovkami husím pochodem do mrazivé noci.
Již od počátku měl problémy s tempem Martin. Hlava ho pořád bolela, žaludek se taky nezlepšil a ještě k tomu se mu špatně dýchalo. Martin byl z nás sice nejmladší (něco přes 30), ale byl zároveň z nás nejsvalnatější a k takovým nebývají hory příliš milosrdné. Čím více svalů, tím víc potřebuje tělo kyslíku… Sice se Martin držel statečně, ale bylo jasné, že těch hrozivých více než 1600 výškových metrů nedá.
Stále jsme stoupali mrazivou nocí jen co noha nohu mine. S ohledem na prudkost svahu, jsme museli stoupat v serpentinách. Nešlo se mi nijak zvlášť dobře, ale zase ani nijak špatně. Hlavně ale ve mně stále hlodala nejistota, zda se mi to podaří. Pevně jsem si ale předsevzal, že alespoň 5000m n.m. musím dosáhnout! Když jsme se blížili k Pastuchovým skalám (4600 m n.m.), začala se hora halit do oblačnosti a nepříjemně se rozfoukával vítr. Přesto, že jsem měl kvalitní boty, začaly mě po cca dvou hodinách chůze zábst prsty. Bohužel se záhy projevilo i to, že měl Roman zase pravdu, když říkal, že do těchto výšek se nedá chodit v sebeteplejších prstových rukavicích, ale že musí být palčáky a tak mě v mých prsťácích začaly zábst i prsty. Leč zimu snáším na rozdíl od horka lépe, takže to pro mě nebyl zase takový problém. Leč kdyby bylo -25°C jak tady někdy bývá, tak by mi asi bylo poněkud krušno! Pozitivní bylo alepoň to, že se na východě začínalo velmi zvolna rozednívat a tak kdyby se roztrhly mraky, mohlo nás zahřát Sluníčko. Předpovědi ale hovořili o tlakové níži s možností bouřek! Stále jsme šli pomalým husím pochodem a nesměli jsme zastavovat. Vždy když měl někdo tendenci zpomalit nebo dokonce zastavit, křičel na něj vůdce: " Nezastavovat! Zmrznete!!" Vždy tak jednou za hodinu jsme měli krátkou pauzu (2-3 minuty) na napití a hned se zase muselo dál.
Když jsme dorazili k metě 4800 m, tak se kupodivu mraky skutečně začaly rozestupovat a zdálo se tak, že počasí ještě nějaký čas vydrží.
Za hranicí výšky Mont Blancu, konečně vzdal svůj statečný boj Martin a měl štěstí, že ho svezla dolů rolba, která tam před chvílí přivezla "horolezce". Na Elbrusu se totiž rozmohl nešvar, že se většina lidí nechává vyvézt buď z prvního tábora (3600 m ) nebo z druhého (4000 m) rovnou do výšky 4700 - 4900 m n.m.! Ti co mají méně peněz, vyjedou do té nižší výšky, protože si musí vzít méně kvalitní rolbu a ti bohatší vyjedou až skoro do 5000 m! Ale i ta nejlepší místní rolba chcípne pod hranicí 5 km na nedostatek kyslíku. Tací lidé místo aby absolvovali ten ojedinělý vrcholový výstup přes 1600 m, tak jdou třeba jenom metrů 700 a to je pak úplně něco jiného. V naší skupině se sice také jeden hlas pro rolbu našel, ale rychle jsme ho umlčeli. To by pak pro nás neměl výstup zdaleka takovou hodnotu. V den kdy jsme na vrchol vystupovali my, tak rolbu zneužilo cca 75-80% lidí!
V místě, kde se s námi rozloučil Martin, začal mít velké problémy i Pítrs. Zdálo se, že dojde maximálně na hranici 5000 metrů. Čtyři z nás se odpojili a šli napřed, ale já jsem cítil morální povinnost podpořit Pítrse a tak jsem ještě i s Romanem pokračoval s ním. Pobízeli jsme ho jak se dalo, ale šli jsme stále pomaleji.
To už svítilo Sluníčko a vše jinak se zdálo růžové. Jen ten Pítrs, kdyby si nehrál na hrdinu a rozumně to zabalil včas. Bylo jasné, že to
musí stejně vzdát a tak jsem se s Romanem dohodl, že se pokusím dohonit rychlejší skupinu a Roman nás pak, až to Pítrs zabalí, dožene také. Já jsem se za nějakých 200 výškových metrů spojil s naší nejzkušenější dvojicí Pavlem a Zuzkou a postupoval pak s nimi. I Roman
nás později dostihl, ale překvapil nás zprávou, že Pítrs se i přes jeho nařízení odmítl vrátit. Průvodce se tak po vzájemné dohodě zřekl odpovědnosti za něj.
Já jsem si ještě ani v těchto chvílích nebyl stoprocentně jist, protože v těchto výškách prý mohou přijít komplikace znenadání a bez varování. Ale i s přihlédnutím ke stabilnímu počasí už jsem uvnitř začínal cítit sílící jásavý pocit z blízkého naplnění mého snu. Na hranici 5200 se mi ale začala lehce motat hlava a postupně se to zhoršovalo. Zrovna jsme traverzovali příkrým sněhovým svahem,
na kterém jsem dvakrát zavrávoral a málem se zřítil do propasti! Později jsem se dozvěděl, že podobný problém měl i Pavel. Ale to už jsme se dostali pod závěrečný strmý hřbet, který vedl přímo pod vrchol! Bylo to sice ještě pořádných 400 výškových metrů a strmost svahu byla cca 40%!! Museli jsme proto schovat hůlky a vyndat cepíny. Proti tomu točení hlavy nám Roman poradil paralen a skutečně to zabralo. Do svahu jsme lezli dost pomalu (10 krůčků - 5 nádechů a tak pořád dokola).
I tak jsme ale byli rychlejší než většina rolbistů, kterým teď díky prudce nastoupené výšce docházel dech! Byl jsem stále ještě v horské útočné bundě a Slunce ze mě vysávalo každou vteřinou drahocennou energii. Bylo mi horko doslova na padnutí. Tu nejprudší část jsem ale ještě zvládnul dobře. Až když se svah začal mírnit a cesta k vrcholu se začala zdát otevřená, začaly mě síly opouštět tak rychle, že jsem několikrát musel oddechovat zlomený na kolenou.
Ale vrcholu jsme dosáhli (Eliška, Zuzka, Karel, Pavel a já) spolu s Romanem.
Nesměla pochopitelně chybět nezbytná vrcholová cigareta. Kdybych si tam nahoře nezakouřil, tak by se snad výstup ani nedal počítat. Že si zapalovačem neškrtnu mi bylo jasné už od výšky 4000 m, proto jsem si vzal sirky, ale i s nima jsem musel udělat několik pokusů, než se "dobrá" věc podařila. Ale i sama cigareta hořela v tomto řídkém vzduchu dost bídně. Když mě někdo požádal, abych mu udělal foto, tak ta chvilka stačila, aby cigareta uhasla v polovině. Už jsem se s ní pak netrápil a zahrabal ji hluboko do sněhu. Při výstupu jsem jinak nekouřil vůbec, protože to Roman jednak zakázal, druhak na to nebyl čas...

Později jsme se dověděli, že na vrchol došel i Pítrs, ale byl tak vyčerpaný, že se nestihl vrátit včas, ujela mu tak lanovka do údolí a musel strávit další noc ve výšce nad 4000 metrů. Z mého pohledu to byl od něj dost hazard se životem, protože byl evidentně na hranici vyčerpání a kdyby se zhoršilo počasí, nebo se stalo něco jiného neočekávaného, tak tam mohl zůstat ne jednu noc navíc, ale navždy a nebo by ho zase musel někdo pracně zachraňovat. Nemohu se sice ubránit obdivu k jeho nezměrné vůli, když ve stavu, kdy na to evidentně neměl fyzicky, dokázal hlavou rozpohybovat tělo tak, aby vrcholu dosáhl, ale na stranu druhou si teď už dobře uvědomuji, že při pohybu v tak vysokých horách by člověk měl mít pořád nějakou tu rezervu pro případ, že se něco stane…
Nám cesta zpátky ubíhala docela svižně (zvlášť když jsem teplou bundu vyměnil za lehkou větrovku) a vůbec jsme si nepřipadali jako celá řada horolezců, které jsme viděli v posledních dvou dnech, když se vraceli z Elbrusu jako motající se nepřítomné mátohy. Měli jsme dost sil i na to, abychom vyzkoušeli něco zajímavého. Ve výšce 4900 jsme vytáhli připravené igelitky a po chvíli váhání se začali spouštět z prudkého svahu dolů! Někteří dojeli až do tábora, ale mě se igelitka rozpadla už někde ve výšce 4400 metrů. Byl jsem taky ze všech zbylých daleko nejtěžší, takže ani nebylo divu, že plast nevydržel. Ale i těch 500 výškových metrů pořádně bodlo. Zatímco cesta tam nám trvala 7,5 hodiny úmorného a téměř nepřetržitého pochodu, zpátky jsme to stihli za 150 minut! 10.červenec 2013 se tak do mých pamětí zapíše zlatým písmem.

Pak už jen sbalit věci a honem na lanovku. Roman říkal, že minulý rok byli účastníci tak unaveni, že je musel hodně nutit, aby šli na lanovku. Nás nemusel nutit vůbec. Už jsme se těšili na hotel se sprchou a postelí. Ještě před postelí jsme ale úspěch pořádně zapili. A zapili jsme ho tak, že jsme ráno byli jako mátohy - jak z únavy, tak z ponocování. Akorát nám bylo divné, že na nás místní byli večer tak neobyčejně milí. Také nám bylo divné, že nás bolí záda v oblasti ledvin. A tu pronesl Martin strašlivou myšlenku,: "Co když na nás byli tak milí, aby nás omámili a pak nám vzali ledviny!?!" Naštěstí nám rychle došlo, že záda nás bolí od jízdy na igelitce a když jsme nenašli na zádech ani žádné jizvy, tak jsme se uklidnili.

Ve čtvrtek 11.7. jsme měli volný den. Někteří si ale stejně dali trek. Já se ovšem jen povaloval a těšil se ze včerejšího zážitku. Teprve nyní jsem si uvědomil, že se mnou dvouhrbec od té první příhody už vůbec nemluvil! Asi si řekl, že se již nebude zabývat ubohým pozemským červem, pro kterého už i tak udělal dost. A nebo jsem byl jednoduše tak vyčerpaný, že jsem ho prostě neslyšel. I tak mu ale děkuji za vše co mi řekl a potom i dal!
Je pátek 12.7., poslední den před odletem. Měli jsme mít nenáročný výlet do údolí Iričkat. Skutečnost byla ale o hodně jiná, protože cestou tam jsme postupovali jakousi hodně outdorovou pěšinou vysoko nad údolím a tato pěšina ještě k tomu každou chvíli úplně mizela, protože byla stržena přírodními živly.
Pro závraťáka nic moc. Dával jsem si ale velký pozor, takže vše dopadlo dobře. Po cestě se nám stala zajímavá příhoda s domorodými zvířaty. V lese jsme narazili na skupinu skotu. Roman najednou zařval: " Bejk, schovejte se za stromy!" A neohroženě se s klackem v ruce vrhl proti zvířeti, které vztekle hrabalo pravou nohou a vydávalo výhružné zvuky. No, brzy se však ukázalo, že to byla jen nervózní kráva, která chtěla podojit!
Překonali jsme převýšení cca 400 m, u místního bači jsme si koupili sýr a část se nás začala vracet zpět (Eliška, Karel a já). Ještě před tím se z mraků zcela nečekaně vyhouplo jeho veličenstvo Elbrus. On neříkal nic i já se na něj jen mlčky díval, ale oba jsme věděli své… Ostatní si chtěli asi užít deště, tak si to namířili přímo do nejbližší přeháňky. My jsme se máčet nechtěli a tak jsme se přeháňkám i následné bouřce chytře vyhnuli. Nechtěli jsme jít stejnou, nebezpečnou cestou, tak jsme zvolili jiné řešení. Sice jsme oblast vůbec neznali, ale věděli jsme směr a přibližnou trasu, takže jsme se bezpečně a pohodlně dostali do městečka Elbrus.
Potkali jsme tady větší stádečko krav, které se poklidně procházelo po silnici a vůbec nehledělo na troubící stojící auta. Karel jako vždy fotil a fotil, aby z ničeho nic vykřil: " schválně, kdo šáhne támhle té krávě na vemeno!" Pozorně jsem se na tu nápadně velkou krávu podíval, když procházela těsně kolem mě… "Ty vole, dyť je to bejk! Na vemeno mu teda šahat nebudu!!" Je ale fakt, že býci tady a býci u nás jsou úplně něco jiného. Tady jsou podstatně klidnější a zcela běžně na ně narazíte jak v divoké přírodě, tak ve městech, kde se klidně procházejí po sídlištích, silnicích i zahradách. Klidnější jsou možná díky tomu, že tady mají absolutní volnost pohybu a nikdo je zbytečně neprudí. Ale nejen skot má volnost. I ovce, slepice a svobodně pobíhající psi, kteří také nevykazují žádnou agresivitu. Ale i tak jsem bezděky lehce uskočil stranou. Karel byl vždycky vtipálek.
Když jsme čekali na ostatní, měli jsme možnost si městečko dost dobře prohlédnout. Jinak ale musím přiznat, že na mě působilo dost tísnivě. Vypadalo to tam jako u nás, v nějakém ghetu. Ale bohužel tak to
vypadá i v jiných usedlostech v okolí.
Lidé navíc působí tak jako by vyhasle a unaveně, ale přitom se zdá, že jsou hodní a Čechy mají rádi.


Ceny jsou tam poměrně zajímavé. Například za pěknou muslimskou čabraku u které jsem očekával cenu kolem 500 rublů, jsem zaplatil rublů 100!
Když jsem šel následně do Magazinu, tak jsem za chleba, kousek salámu a čokoládku zaplatit rublů 200. Za snídani formou švédských stolů jsme platili 300 rublů a za večeři 400. Benzín 95 stojí 28 rublů a třeba kvalitní cigarety stojí kolem padesáti rublů. Kurz rublu když jsme tam byl 0,65 koruny. Celkově jsou ale ceny asi příznivější než u nás i když se mi občas zdálo, že v některých restauracích mají pro turisty vyšší taxy.
V sobotu 13.7. nadešel den odjezdu. Uteklo to jako voda. Dobalili jsme poslední věci, dokoupili pár dárků a v 11 hodin jsme odjížděli kvalitním mikrobusem na letiště do města (cca 50000 obyvatel) Minerálnie vódy. Vzdálenost mezi námi byla necelých 200 km a přesto, že se řidič snažil jet hodně živě, trvalo nám to tři a půl hodiny. Nejvíce nás zdržela stáda skotu, který s oblibou okupoval mosty v celé šíři a příliš na něj nezabíralo ani troubení.
No a pak taky nás zastavila místní policie se samopaly a chtěli na řidiči výpalné. Ten je po chvíli bez odmlouvání dal. Prý je to tady zcela běžné. Když jsme u těch samopalů, tak po cestě jsme pravidelně viděli opevněná kulometná hnízdy a ozbrojené hlídky. Člověk si tam někdy připadal jako ve válečné zóně.
Na letiště jsme ale dorazili v pohodě, protože jsme měli dostatečnou časovou rezervu. Trochu nás ale znervózňovalo, že skoro všechna letadla měla nějaké to zpoždění. My však měli štěstí, že zrovna naším letadlem letěla nějaká ruská umělkyně, se kterou se tam všichni fotili a chtěli po ní podpisy, takže naše letadlo jako jediné startovalo na čas. Díky tomu jsme pak neměli problém v Moskvě vyřídit formality a stíhat letadlo do Prahy. S Romanem jsme si ještě mohli i zakouřit.
Velmi příjemné překvapení na závěr cesty bylo to, že jsme letěli letadlem ČSA. Po strohých letuškách Aeroflotu bylo příjemné se dívat do tváří usměvavých českých letušek. A zatímco Ruská letadlo létají s oblibou se zpožděním, naše odstartovalo včas a v Praze bylo ještě asi o 10 minut dříve než bylo v plánu! Jak jsme dosedli, přišla mi od parkoviště Richter sms zpráva, že mě vítají doma (sledovali nás na radaru) i s pokyny co mám dělat a kam mám jít. Rozloučil jsem se tedy se všemi - přiznávám, že někteří mi přirostli k srdci hodně a někteří ještě více - a uháněl k východu D, kam mi měli přivézt Fístu. Zavolal jsem podle pokynů, že už mám zavazadlo a když mi pan Richter oznámil, že do tří minut tam budou, zapálil jsem si v klidu cigaretu, protože jsem v takovou rychlost nevěřil. No co budu povídat, dokouřit jsem nestihl… Zaplatil jsem podle mě dobrou cenu 1200 (za 13 dní hlídání) a co nejrychleji uháněl domů, kam jsem přijal asi v jednu po půlnoci...

A závěrečná bilance? Poprvé jsem byl na tak dlouhé dovolené s cestovkou. Poprvé jsem jel na dovolenou sám. I přes počáteční obavy se akce z mého pohledu velmi podařila a těžko bych hledal nějaká negativa, která by stála za řeč. Zdravotní problémy, které jsem měl (zpětně už se na ně dívám jako na nevýznamné), po návratu do "normální" nadmořské výšky rychle odezněly (bolest v koleně skoro zmizela, když jsem doma sundal těžké boty a shodil ze zad obří batoh, křeče mě přestaly těsně před výstupem na Elbrus, opary už se taky skoro zahojily no a voda z plic se mi vstřebala do druhého dne po návratu). Sice ještě cítím jako by trochu únavu, protože když jsem druhý den po příjezdu hrál tenis se soupeřem, kterého obyčejně porážím 6:0, 6:0, 6:1, tak jsem to teď s ním měl 7:6, 6:7 a musel jsem ho označit za lepšího hráče v zápase! S únavou se ale musí bojovat, takže jsem za poslední tři dny najel přes 200 km na kole, o víkendu bych měl jít alespoň dvakrát běhat a vyzkouším, jestli pokles formy v tenise je trvalejší… Jo a ještě jedno pozitivum. Od návratu se mi neobyčejně dobře usíná a jen tak něco mě nevzbudí - což je u mě, který míval lehký spánek jako Vinetou, co říci…

Elbrus 5642 aneb nejdrsnější místo v Evropě - úvod

18. července 2013 v 11:57 | Šnek |  Ostatní
Přepis autentického deníku.
V pondělí 1.7.2013 jsem se dočkal tolik očekávané a zároveň tolik obávané dovolené pod Elbrusem. Pro to abych se přihlásil, jsem v podstatě nemusel vynaložit žádné úsilí, protože prostě když jsem si o Kavkaze přečetl, věděl jsem, že tam musím a čím dřív tím lépe. Následující řadu týdnů jsem byl ale pronásledován a zároveň těšen představami co tam bude. Jestli to zvládnu fyzicky, jestli zvolím správné vybavení, jestli před akcí třeba neonemocním a tak... Také nebyla ideální představa, že sice jedu s cestovkou, tedy ne sám, ale s žádným blízkým člověkem... Jak se termín zájezdu blížil, rostlo ve mě větší a větší napětí.

Je tu ráno 1.7. Konečně bude konec všem spekulacím, co bude a co kdyby a co když...
Z domova jsem jel Fístou, protože jsem měl zajištěné zabezpečené parkování poblíž letiště od společnosti Richter. Majitel společnosti si ode mě auto převzal přímo před Terminálem 1. Ani jsem se o osud auta příliš nebál, protože jsem měl o firmě hodně kladných referencí a i komunikaci při objednávání mě přesvědčila.
S menšími problémy jsem našel místo srazu s cestovkou Adventura. Ty se dají myslím trochu pochopit, protože jsem na žádném civilním letišti nikdy nebyl a žádným civilním letadlem nikdy neletěl. Účastníků se nás sešlo celkem 7 + jeden průvodce. Mezi nimi byly dva manželské páry, dvojka bodrých chlapíků a já sólista. Později se ukázalo, že dvojka bodrých chlapíků není dvojka, ale že to jsou jednotlivci jako já. Jeden z nich, kterého jsem si nazval Pítrs, byl dokonce i kuřák, tak jsme si od počátku rozuměli. I ostatní se ale zdáli v pohodě. Horší to bylo s Aeroflotem. Měli jsme startovat ve 13.00, ale po protivném čekání, které mi zpestřilo milé setkání s bývalým šéfem z krajského úřadu Vaškem Liškou, který stejným letadlem odlétal s celou svojí veselou kumpačkou do Kyrgyzstánu. Jeho zpoždění netrápilo, protože měl na přestup v Moskvě dostatečnou rezervu, ale my jsme měli jisté, že let pod Kavkaz nestihneme a že tak nejspíše budeme muset nocovat v Moskvě. Do ní jsme přiletěli cca 30 minut před odletem našeho spoje. Než jsme se odbavili a vyzvedli zavazadla, bylo letadlo fuč! Naštěstí zaúřadoval náš výborný průvodce Roman Kozelka, který sehnal poslední let na letiště Minerálnie vódy. Letadlo startovalo až za hodinu, ale měli jsme to i tak jen tak tak, protože místní zaměstnanci působili jako aktéři ze zpomalených filmů. Letadlo mělo ale opět "nečekaně" zpoždění a nám se tentokrát ta půlhodina navíc docela hodila. Mohli jsme si tak koupit půl litru dobré vody za 150 rublů!!! A stihly jsme si i zakouřit v naprosto bezprecedentní kuřárně. Říkal jsem si, že kdybych musel vždycky tento akt obývat v takových místnostech, tak bych zcela určitě brzy přestal kouřit úplně.
Na letiště Mineralnie vódy jsme přiletěli 15 minut po půlnoci a než jsme dostali zavazadla, bylo čtvrt na dvě. Ale hlavně, že jsme je dostali, protože třem Ruskám sice zavazadla přiletěla také, ale úplně někoho jiného a z úplně jiného letu! My ovšem čekali dál, jestli pro nás přijede řidič z 200 kilometrů vzdáleného hotelu. Něco před druhou ranní se naštěstí objevil a k tomu s docela kvalitní dodávkou Volkswagen. Měli jsme tak před sebou několika hodinovou cestu po nekvalitních horských silnicích, ale i tak jsme byli šťastni, že vidíme světlo na konci tunelu. Cesta prý obyčejně trvá 4-5 hodin, ale řidič se dušoval, že takhle v noci to zvládne mnohem dříve. A skutečně jel jako drak, vůbec nehleděl na průtrž mračen, která trvala celou noc a ani na četné výmoly. I když se v autě na rozdíl od letadla sedělo pohodlněji, spát se prakticky nedalo, protože to s námi téměř cyklicky házelo ze strany na stranu. Ale budiž řidič dík za to, že nás dovezl v pořádku a poměrně brzy. Již před pátou ráno jsme byli v hotelu. Ten nás neobyčejně překvapil. Zvenku vypadal honosně a my čekali,
že to bude jen takové pozlátko.
Vevnitř to ovšem vypadalo možná ještě lépe než z venku!
Byl to skutečně kvalitní čtyř hvězdičkový hotel, jak jsme později zjistili, nejlepší v širém okolí. Je skutečně příjemné pro turistu, kterému cestovka garantuje jen ubytovnu a on pak zjistí, že bydlí v pěkném hotelu. Nejsem příliš zcestovalý, ale myslím, že naše cestovky dělají pravý opak! Taky jsme podle původního plánu měli být na pokojích po čtyřech a místo toho jsme měli dvoulůžáky. Vzhledem k dlouhé cestě jsme šli všichni brzy spát.
Vstával jsem ale už v půl jedenácté a před polednem jsme šli na snídaňo-oběd do jedné z místních hospůdek, kterých bylo v městečku Čeget nepočítaně. Obec se vlastně skládala jen z restaurací, tržiště, hotelů a obchůdků, ale působilo celkem dobře stejně jako jeho nádherné panoráma čtyřtisícovek…
Na zbytek dne jsme neměli žádný program, takže jsme si každý dělal, kdo co chtěl. Jenom jsme si vyzvedli v půjčovně mačky na ledovcové výlety. Někteří se hned snažili vylézt na místní strmé svahy, nebo třeba jako já, který jsem usoudil, že v rámci aklimatizace (byli jsme ve výšce přes 2000 m n.m.) se jen projdu, koupím nějaké suvenýry a připravím si věci na čtyřdenní trek pustinou s takzvanou plnou polní. Snažil jsem si vybavení trochu protřídit, ale nakonec jsem stejně zjistil, že budu potřebovat skoro všechno. Čekal mě tak pochod s 21 kilovým a hlavně neforemným drobečkem…Váha 21 kilo není zase tak moc a pro silného chlapa by to neměl být problém, ale batoh ověšený stanem, spacákem, mačkami a další výbavou se nenese moc dobře a v horách už vůbec ne.
Ve středu ráno byl budíček před sedmou a v 8.00 jsme nastupovali do auta, které nás odvezlo k dolině Kirikčat. Bohužel jsme při transportu ztratili hodně výškových metrů a ty jsme pak museli nastoupat pěšky (vycházeli jsme z výšky jen 1500 m n.m.). Také ihned začalo prudké stoupání. Sice jsem toho měl velmi brzy plné tesáky, ale ani tak mi nemohla uniknout neskutečná nádhera tohoto údolí.
Dokonce jsem prohlásil, že to je nejkrásnější údolí,
jaké jsem kdy viděl a stojím si za tím i teď. Nebýt té dřiny, užíval bych si to ještě více, ale i tak to stálo za to.
Nakonec jsme po úmorných 7 hodinách pochodu a převýšení 900 m, dorazili na plácek, kde jsme se rozhodli utábořit. Nacházeli jsme se ve výšce 2400 m na malém skalním ostrohu nad ledovcovou řekou. Za celý den jsme potkali jednoho pastevce a jinak ani nohu! Má to svá pozitiva, ale jak se brzy ukázalo, divočina dokáže ukázat i svoji odvrácenou tvář…!
A už je nás jenom pět!!!
V noci na čtvrtek jsem toho moc nenaspal. Usnul jsem asi na hodinu kolem půlnoci a když jsem vzbudil, ne a ne zabrat. Podařilo se mi to až někdy před čtvrtou hodinou a spal jsem do sedmi. Takže jsem spal přes čtyři hodiny, což pořád ještě jde. Horší bylo, že mě celou noc braly křeče do nohou a dokonce i do pravé ruky, což jsem připisoval nadměrnému pocení v posledních dnech a tím významné ztrátě minerálů a hlavně soli. Proto jsem ještě v noci polknul solnou tabletu a věřil, že tím to bude vyřešeno. Žel nebylo!
Tento den jsme měli v rámci aklimatizace v plánu zdolat horu tyčící se nad naším táborem, která měla vrchol ve výšce 3400 m n.m.
Převýšení to tak bylo 1000 metrů a prudkost svahů 40 procent. Samotného by mě nikdy nenapadlo na něco takového lézt, ale průvodce Roman řekl, že to bude v pohodě, tak jsme šli. Už první stovky výškových metrů mi dávaly pořádně do těla. Snad ani ne tak fyzicky i když to nebylo nic snadného, ale hlavně psychicky. Když se člověk se závratí pohybuje na příkrém, kamenitém svahu, kde každé zaváhání může skončit několikasetmetrovým pádem, tak to není nic moc.
Věřil jsem ale, že později to bude lepší. Skutečně tomu tak bylo, ale jen na chvíli. Někde kolem nadmořské výšky 2800 m se svah zmírnil a mohli jsme se tak i kochat pestrou květenou, která v těchto výškách nebývá obvyklá.
Brzy ale následovala ještě horší partie než na začátku! Obrovské suťové pole s nestabilními balvany v kombinaci s příkrým svahem mi doslova vydrápávalo odhodlání z těla. Měli jsme výšku 3000 m a před sebou tak dalších 400 výškových metrů na vrchol. K mému velkému údivu jsem se ale na tento povrch velmi rychle adaptoval a najednou jsem
věděl, jak přesně se po něm pohybovat, kam můžu šlápnout a kam ne, který kámen se může pohnout a který bude držet… prostě jsem šplhal jako lasička a ani mi nevadilo, že chílemi udávám tempo celé skupině. Ono nahoru mi to vždycky šlo lépe, protože člověk kouká hlavně vzhůru a netrápí ho tak závrať. O to horší je to ale pak zpátky! Když jsme došli do výšky 3200 m n.m., lokalizovali jsme s Romanem silnou přeháňku, která se mohla vyvinout i v něco horšího a rychle mířila k nám! Dozrála doba na změnu plánu. Roman nás totiž ubezpečil, že tento druh kamenů, v jejichž poli jsme se nacházeli, při dešti extrémně klouže. Dal nám na vybranou, jestli chceme pokračovat. Jenom dva nejzkušenější z nás se rozhodli pokračovat (Zuzka a Pavel). Byli to ostřílení vysokohorští turisté drsného typu a tak nás to ani moc nepřekvapilo. Já měl jasno od počátku. Jdu dolů! Nejen ta kluzkost kamenů ale hlavně možnost bouřky, nahrávala použít zdravý rozum. Nikdy jsem se před žádnou metou takhle nevzdal a docela mile mě překvapilo, že jsem toho v pohodě schopen. Tak honem dolů. Pršet už stejně začalo a balvany se rychle měnily v ledové kry. Průvodce mě ještě upozornil, že moje boty jsou sice dobré do většiny podmínek, ale v těchto kloužou více než jiné. To už jsem si ale všimnul bohužel i já sám. Jak jsem byl nahoru rychlý, tak jsem byl dolů pomalý a brzy jsem zůstal poslední daleko za ostatními. Ještě jsem stihnul křiknout na Romana, že půjdu jinudy než oni. On mě sice od mého nápadu zrazoval s tím, že to tam bude ještě horší, ale já měl svoji hlavu.
Zase měl pravdu on, ale to jsem zjistil, až později. Hlídal jsem si každý krok a často lezl po zadku a po čtyřech. Ne že bych to nemohl zvládnout rychleji, ale uvědomoval jsem si nebezpečí a chtěl jsem mít situaci pod kontrolou. To Martin uháněl s větrem o závod a šťastně se dostal z nejhoršího úseku. Dokonce i Pítrs, který jinak volil rozvážné tempo, sestupoval tak rychle, že mě z toho až mrazilo. Byl také brzy pod nejošidnějším úsekem a než mi zmizel za ohybem, viděl jsem ho, jak odpočívá po dobře vykonané práci a tiše jsem mu záviděl, že už to má za sebou. To jsem ještě netušil, že závidět skutečně není co! Já jsem se ale už opět musel soustředit na svůj sestup. Dostal jsem se do oblasti, kde najednou nebyly žádné velké balvany, ale jenom kamenitá suť, což jak se záhy ukázalo, bylo ještě horší, jelikož jsem co chvíli díky své váze strmosti svahu uvolňoval lavinky, které mě několikrát hrozily vzít s sebou. Když už jsem si myslel, že jsem z nejhoršího venku, vyrostla přede mnou téměř kolmá stěna, která byla z části rozrušována travou. Vydal jsem se do ní po skalní římsičce, která však co chvíli mizela, aby se zase záhy objevila. Bylo tam několik míst, kde to bylo skutečně o ústa, protože mě od pádu zajišťovaly jen trsy chudičkých trav, kterých jsem se v exponovaných úsecích křečovitě držel. Ale dostal jsem se z toho i když jsem se ještě chvíli pořádně klepal. Rychle jsem se začal blížit k Martinovi a obdivoval jsem ho za to, že na mě čeká, když jsem poslední. Jaké však bylo moje překvapení, když mi sdělil, že nejsem poslední, ale druhý!? Vzhledem k tomu, že se se zbývající čtveřicí nemohl minout, znamenalo to, že se muselo něco stát!!! Brzy se nám to potvrdilo, protože v dálce na horizontu nám Roman cosi signalizoval. Nevěděli jsme co to znamená a tak Martin, který byl odpočinutý, vyrazil ihned vzhůru. Mě se docela motala hlava, protože jsem od snídaně neměl v ústech a tak jsem zhltnul alespoň proteinovou tyčinku a vydal se taky na pomoc. Po chvíli jsem uviděl, jak opatrně svádějí dolů Pítrse. Volali ať nahoru už nechodím, ale ať na ně počkám, kdy jsme museli Pítrse snášet. Jak jsem se později dozvěděl, Pítrs uklouznul, vykloubil si ruku, potrhal vazy v rameni a způsobil si pravděpodobně i lehký otřes mozku!!! Roman mu ruku nahodil zpátky, vzorně zafixoval a dal nějaký tlumící lék. I tak ale bylo na raněném vidět, že každý krok mu působí obrovské bolesti. A to ho čekal sestup po prudkém svahu v dešti ještě 500 výškových metrů!! Průvodce mu dával starostlivou záchranu, takže to zvládli, ale bylo to drsný. Jiná možnost údajně nebyla, protože jednak jsme byli již druhý den mimo mobilní signál a i kdybychom ho měli, tak vrtulník by prý neposlali a auto by se k nám přes říční brody a strže nedostalo!!! Holt za divočinu se platí!!! Jedinná možnost tak byla, dovést Pítrse do civilizace pěšky!!!! Cca 20 km v bolestech, k tomu dva nebezpečné brody a jedna strž!! Šel s ním Roman
a Martin, kteří si tak sbalili všechny věci s tím, že už se nevrátí. Zůstalo nás
tak v táboře pět. Já a dva manželské páry a připadali jsme si jako sirotci. Řešilo se co dál. Já jsem navrhoval přečkat noc na místě a druhý den udělat nějaký aklimatizační výstup a pak se buď vrátit do hotelu a nebo na místě strávit ještě další noc. Zvítězila ale většina, která si přála dodržet původní plán a zítra vyrazit i bez průvodce přes nějaký průsmyk k nějakému jezeru, kde se přenocuje a pak teprve se půjde do hotelu. Mě se to sice z různých důvodů nechtělo, ale nemínil jsem to ostatním kazit. Průvodce totiž když odcházel řekl, že když tam jeden nebude chtít, tak tam nemůže nikdo.
Teď už pátou hodinu sedím ve stanu, protože pořád strašně leje, nemůžu udělat žádný prudký pohyb, protože jinak mě pořád berou křeče do nohou, ruky a teď i šíje, vnímám ostrou bolest v koleni, protože jsem si při dnešním sestupu obnovil zranění z minulého měsíce a přemýšlím, co bude zítra. Jedno je jisté. Pokud můj zdravotní stav bude ještě horší než dnes, tak jdu ráno určitě zpátky a je nechám jít klidně na jezero. Romanovi to pak vysvětlím. Pokud to bude stejné nebo lepší, tak jdu s ostatními dál do divočiny, ale v hlavě se ponesu obavu, že pokud se můj zdravotní stav zhorší, jak se odsud dostanu, když záchrana zvenčí není možná?!
Tak tu tak pořád sedím shrbený pod vlhnoucím stanem, náladu mám pod psa z mnoha důvodů. Třeba se z toho vypíšu. Tři lidé se kterými jsem si nejvíce rozuměl jsou pryč, mám obavy jestli se Pítrs dostal k doktorovi, je mi zima, skoro všechny věci mám mokré (musel jsem dokonce vytáhnout zimní kalhoty i bundu, které jsem měl připravené jen na vrchol Elbrusu), zdravotní stav mám nejhorší za poslední léta, no a co více ještě?! Myslím, že víc není třeba dodávat.
Bude 22.hodin. Pořád depka Bojím se jít spát, že zase nebudu moci usnout. Déšť trochu polevil, tak jsem alespoň na chvíli vylezl ven. Ale musím zkusit spát… Ale jestli by si někdo myslel, že lituju, že jsem sem jel, tak to se hluboce mýlí! Nelituju ani v nejmenším! Prostě jsem sem jet musel a nedalo se s tím nic dělat. A ty nepříznivé okolnosti? To se prostě musí vydržet! Ale teď už jdu fakt spát… Snad…

Ani nevím co je dnes za den - asi pátek. Jo vlastně jo. Úplně jsem zapomněl, že jsem si na tento podnik pořídil outdorové hodinky s tlakoměrem, výškoměrem, teploměrem a spoustou dalších funkcí, takže mi ukazují, že je pátek 5.7.2013. Hodinky Casio se mimochodem velmi osvědčili. Kupoval jsem je hlavně kvůli výškoměru, který fungoval bezvadně a hodnoty se jen málo lišily od výškoměrů využívajících systém GPS. Je ráno a kupodivu jsem se docela vyspal. Už neprší, ale všechno je mokré, jak venku tak uvnitř. Co si mám obléci?! Před osmou ale začalo chvílemi vykukovat Sluníčko, takže jsem si oblékl to mokré a doufal, že když je to funkční materiál, tak to na mě uschne. Původně jsme měli sbalit stany a posunout se dál, ale i za přispění mého hlasu se nakonec rozhodlo, že tábor necháme na místě a půjdeme zdolat jeden průsmyk o předpokládané výšce 3000 m n.m. Nevěděli jsme to přesně, protože jsme měli jen obecnou mapu a jiné informace se získat nedaly. Když jsme byli bez průvodce, ujali se této funkce dva nejzkušenější z nás (Pavel a Zuzka), kteří
procestovali půlku světa a jednoduše se prostě vyznali. Vyrazili jsme v devět a čekali spíše lehkou tůru. Po zhruba hodině chůze a několikerém překračování řeky jsme se ocitli na konci údolí, ve slepé uličce. Na jedné straně řeka, jejíž dravé peřeje už jsme nebyli schopni zdolat a na straně druhé obrovská, strmá a skalnatá hradba tvořená rozeklanými vrcholky ve výšce 3 - 4000 m! Normální člověk by bez jištění ani nemohl pomyslet na jejich zdolání! Budeme muset zpátky a zkusit to jinudy.

Ale co to?! Hlavní vedoucí Pavel, začal náhle stoupat do 30 % svahu s výrazem nepřipouštějícím odpor. Když jsem namítl, že tohle přece nemůžeme vylézt, odvětil, že tedy polezeme, dokud to půjde! Jak jsem ho ale za těch pár dní poznal, tak pro něj to šlo vždycky! No ale nedalo se nic dělat, musel jsem nahoru, protože kdybych nešel, tak by nemohli jít ani ostatní. Svah se mezitím změnil ve čtyřicetiprocentní a mě se pomalu začínala točit hlava při pomyšlení, že stejnou cestou budu muset jít zpátky. Tímto svahem jsme se postupně doklikatili až k na první pohled neprostupné skalní stěně. Pavel si ale jako vždy věděl rady a našel skulinu, kudy se dalo šplhat. Ach jo… Hůlky už musely do batohu, protože jsem potřeboval obě ruce na lezení. Nakonec to nebylo tak hrozné, jak to původně vypadalo, jen ta cesta zpět mě znervózňovala. Sláva už jsme nahoře! Ocitli jsme se na krásné horské louce. Během několika desítek minut jsme nastoupali 400 výškových metrů a ocitli se v nadmořské výšce 2900! Na tuto výšku už jsme byli docela dobře aklimatizování, protože jsme neměli vůbec žádné dýchací ani jiné problémy. Ovšem výpravě nebyl ani zdaleka konec! Náš cíl byl prý mnohem dál!! Zpočátku se šlo velmi příjemně po zvolna stoupající louce s širokými i dalekými rozhledy. To však bylo brzy vystřídáno traverzem nad rozbouřenou říčkou, takže na rozhledy už nebyl čas, jelikož jsme museli koukat pod nohy, abychom se neskulili do ledové vody. Vzápětí nám cestu přehradilo neoblíbené balvanové pole. Chvíli jsme okouněli, jestli by se to přece nedalo obejít (vzpomínky na nešťastný včerejšek byly ještě hodně živé), ale příroda nepřipustila jinou možnost. Tak jsme do toho tedy šli, ale dávali jsme si velký pozor. Nepříjemný povrch trval naštěstí jen několik stovek metrů a potom jsme už vysoko, vysoko na horizontu uviděli cíl naší cesty.

Měli jsme výšku 3100 m a další porce nás pořád ještě čekala. Našli jsme pěšinu, která se neúnavně klikatila k obloze a byla místy přerušována sněhovými, ale stále i v této výšce bylo dostatek pestrobarevných květin.
Místy těžce funíce, ale o to vytrvaleji supíce, razili jsme si sveřepě cestu řídkým vzduchem vzhůru až jsme konečně dorazili na vrchol průsmyku, který byl o pořádný kus výše, než jsme si původně mysleli. Byl totiž ve výšce 3414 m n.m! To už se docela blížilo mému výškovému rekordu z Wildspitze, který byl jen o něco přes 300 metrů vyšší.
Po
vrcholovém fotu nám dal Pavel konečně povolení k návratu. Ještě předtím jsem zjistil, že jsem si ráno do batohu kromě malé čokoládky, kterou už jsem dávno snědl, zapomněl přibalit velkou proteinovou tyčinku. Naštěstí mě Pavel
zachránil kusem chleba se sýrem. Hladový bych zpátky asi došel jen těžko.

Chtěl jsem to klesání mít co nejrychleji za sebou a proto jsem se do něj pustil první. Šlo se mi nebývale dobře, takže jsem se rozhodl nečekat na ostatní a jít zatím sám. Teprve teď o samotě, jsem dokázal vnímat všemi smysly krásu Kavkazské přírody. Šlo se mi čím dál tím lépe a doslova jsem se vžil do horské nírvány. Opět jsme za celý den nepotkali jediného živého člověka (dokonce ani mrtvého). Takto opojen jsem došel k úvodnímu, obávanému srázu.
"Nebudu si přece strachem ničit takový krásný den," burcoval jsem se. Proto jsem odvážně ale také trochu i opovržlivě shlédl dolů do propasti.
No přiznám se, že ve mně trochu hrklo, ale rychle jsem to potlačil. Musel jsem se však nejprve přesvědčit, že jsou ostatní v pořádku. Dal jsem si tedy jedno čiko (pro neznalé cigaretu) a brzy na to jsem v dálce uviděl první dvojici a ještě dále druhou. Mohl jsem tedy pokračovat.
Moje první kroky byly plné respektu, ale záhy jsem se ujistil, že sestup dokážu mít plně pod kontrolou! Když jsem se dostal pod skalní úsek, mohl jsem opět vyndat hůlky a serpentinovat prudkým svahem do údolí. Dole jsem opět počkal až mi ostatní dali signál, že jsou v pořádku a pak pokračoval plný sil, elánu a dobré nálady do tábora. Tam jsem se ještě celý rozpálený vrhl nahý do ledovcové říčky, abych se ještě více osvěžil. Dnešní den se vydařilo vše, včetně počasí. Sice večer přišla od Elbrusu (ráno nám vždy nakukoval z dálky do tábora) bouřka, ale to už jsme měli všechno usušené a uklizené a tak nám to vůbec nevadilo. Za dnešek patří hlavní dík vůdcům Zuzaně a Pavlovi a obdiv Elišce, že to všechno fyzicky vydržela. Zdravotně jsem na tom taky lépe. Koleno se trochu zlepšilo a křeče se nedostavují, pokud si dávám pozor na některé pohyby. Zítra v sobotu 6.7. (mám narozeniny) balíme tábor a čeká nás cca 20 km pochod s "plnou polní" k široko daleko jediné silnici, odkud nás snad někdo dopraví do 20 kilometrů vzdáleného hotelu Ozón - Čeget.
Myslel jsem si, že když je to většinou z kopce, tak že to bude sranda, žel jak už to v horách bývá, všechno bylo jinak. Již od počátku jsem cítil, že nějak nemám svůj den a tak jsem se fyzicky pod těžkým batohem dost trápil. Při přeskakování první bystřiny jsem si navíc pořádně nabral do jedné boty a tak se šlo o to hůře.
V závěrečném prudkém klesání jsem si ještě pořádně hnul s tím ne zcela zdravým kolenem a sejít následujících 400 výškových metrů, bylo pravým peklem. Všichni ostatní na mě museli dlouho čekat.
Hlavním pozitivem dne ale bylo, že Pítrsovi v nemocnici rameno ošetřili a mohl pak normálně chodit a vypadalo to dokonce, že s námi absolvuje i celý zbývající program!! Dostali jsme ještě lepší pokoj než před tím, protože k němu byla i desetimetrová terasa. Narozeniny jsem oslavil decentně a od Adventury jsme dostali já i Pavel (měl narozeniny ve stejný den, jen letopočet se trochu lišil) vlněné podkolenky. Na těch mých byly sobové, takže
jsem jim hned začal říkat sobící. Roman měl vždycky radost, když jsem je nosil, takže jsem ho vždy dětinsky upozorňoval: "Hele sobícíí."
Je neděle 7.7. Dnes byl spíše odpočinkový den. Vyjeli jsme lanovkou (cena 500 rublů) do výšky 3000


metrů a pak vystoupali dalších 500 výškových metrů pod horu Čeget, odkud byly skutečně úchvatné rozhledy na Gruzínské čtyřtisícovky
a hlavně na Ruský Elbrus.
Pro změnu se mi šlo neobyčejně dobře. To asi proto, že jsem se včera večer a dnes ráno konečně pořádně najedl. Zatím jsem to totiž s jídlem příliš nepřeháněl, jelikož jsem neměl do jídlo moc chuť a tak jsem se nenutil. Alespoň sundám nějaké to kilo a Vašík (trenér skálolezení) mi nebude tolik nadávat… Na vrcholu jsem byl s přehledem první a to jsem se o to vlastně ani nesnažil. Sám jsem se divil, že mi to tak šlapalo. Níže jedno vrcholové foto s našimi živiteli, v pozadí bankéř Martin...
Ovšem nebylo to asi všechno tak růžové, protože teď večer jsem zjistil, že mám nos ucpaný krví a to v těchto výškách nemusí věstit nic dobrého. Nikomu jsem radši o tom neřekl, aby mě zbytečně nepozorovali. Zítra totiž startuje třídenní dobývání Elbrusu…
8.7.2013 - útok začíná. Auto nás popovezlo do městečka Těrskol, kde končí silnice, údolí Baksan a možná i svět. Jsme zabaleni na těžko se všemi věcmi. Máme i stany i když máme přislíbeno, že budeme ubytováni v jakýchsi barelech nebo vagóncích (prý se ale tady na to nedá spolehnout). Vezeme si i barely s vodou na tři dny, protože nahoře prý žádná pitná není a sníh se nedá použít, protože je znečištěný naftou ze sněhových roleb. Někteří tak táhnou v barelech až 10 litrů vody. Vyjíždíme stařičkou kabinovou lanovkou (sousední nová není dnes v provozu, cenu přesně nevím, protože to platila cestovka, ale za všechny tři by to mohlo být tak 800-1000 rublů), pak přesedáme na další. Ve výšce cca 3000 metrů pak přesedáme na sedačkovku,
která nás vyváží do cca 3600 metrů (asi tady místní vyvádějí pěkné skopičiny, protože na některých sloupech je azbukou napsáno " neseskakujte za jízdy ze sedaček!" a svědky jsme byli i toho, jak na jedné sedačce jezdili i dva dospělí muži). Možná si řekneš, že se to nepočítá, když se na kopci popovezeme lanovkou, ale je to zde standartní postup a my jsme si ty metry poctivě nastoupali, ale v hezčím prostředí. Jinak bychom z Kavkazu skoro nic neviděli. Oblast kolem lanovek a potom i oba vysokohorské tábory jsou skutečně ošklivé a je to zcela jistě to nejhorší, co jsem na jinak krásném Kavkaze viděl. Elbrus je také krásný, ale z dálky. Zblízka není moc o co stát,
nebo by se muselo jít z druhé strany, která se k výstupu příliš nepoužívá.
Ubytováváme se v jakési staré stavební buňce,
kde je natěsnáno 8 postelí. Už tam spali dva horolezci, kteří se ten den vrátili z Elbrusu a již neměli sílu dojít k lanovce a sjet dolů. To prý bývá tady dost častý jev, že lidi jsou po výstupu a následném sestupu tak grogy, že nejsou schopni ničeho. Hodně jsem jim záviděl, že už svedli úspěšný boj s horou a vzhlížel jsem k nim jako k velkým drsňákům. Oni z nás ale asi radost neměli, protože i když jsme se snažili, hluku se nám pochopitelně vyvarovat nepodařilo. Taky když do prostoru cca 2,5*5,5 metrů přijde 6 lidí s velkými batohy (zbývající dvojice byla ubytována v jiné buňce), tak se musí
s hlukem počítat. Dlouho jsme se ale nezdrželi a vyrazili na klimatizační výstup do posledního výškového tábora Prijut ve výšce 4014 m n.m. Poprvé jsme nasadili mačky, protože od horní stanice lanovky je území věčného ledu a sněhu. Pohyb v mačkách je pochopitelně namáhavější než při normálním obutí, ale na ledovci to jinak nejde. Někteří z nás je měli na nohou poprvé v životě. Šlo se mi opět výborně a 400 výškových metrů mě akorát příjemně protáhlo. V podvečer jsme si v kuchyňce udělali jídlo a pak už jen zabíjeli čas, abychom nemuseli jít příliš brzy do stísněného prostoru buňky. Mimo jiné jsem si zahrál šachy s Romanem, který nevěřil, že dokážu odehrát celou partii po slepu, takže jsem mu to musel ukázat.
Kolem deváté se šlo spát.
Ale je něco jiného se ve vysoké výšce pohybovat přes den a něco úplně jiného v této výšce spát. Šlo se v podstatě bez hygieny, protože žádná nezávadná voda nebyla k dispozici a od sněhu bychom se v lepším případě spíše zašpinili. Většina usnula poměrně záhy (někteří posilněni spacími prášky, drsný průvodce Roman, který se již pohyboval ve výškách nad 7000 m usnul bez pomoci jako špalek) a i já jsem byl po předchozím týdnu hodně unavený. Až mi připadalo, že mi příprava na Elbrus vzala tolik sil, že se to musí v samotném finiš negativně projevit. A to jsem zatím vůbec netušil, že mě čeká jedna z nejhorších nocí mého života!!! Kolem se ozývalo oddychování spících a několika i chrápajících a já pořád ne a ne zabrat. Jak noc postupovala, vkrádala se mi do mysli stále silnější a silnější panika a mé myšlenky byly každou minutu černější. Začal jsem dokonce pochybovat o smyslu mého počínání a o tom, zda je vůbec v mých silách, pokoušet se o zdolání tak vysoké hory. Najednou mi připadalo, že jsem zdravotně úplná troska. Akutní nebezpečí hrozící od křečí jsem sice zažehnal (za posledních pár dnů jsem spolykal celou zásobu solných kapslí - 10 ks), ale stále hrozily v pozadí a podobné to bylo i s kolenem, na které jsem musel nasadit poslední záchranu Wobenzyn. Dnes ráno se mi ještě objevil pod nosem opar. Sice jsem ho hned propíchl jehlou, celý ho strhnul a vypálil desinfekcí, ale bylo jisté, že se jen tak nevzdá. Na Elbrusu jsem si sice obličej kryl šátkem, ale stačilo pár minut nepozornosti, když se mi šátek trochu shrnul a ostré horské Slunce se do odkrytého místa nemilosrdně zakouslo! Opary se mi do večera rozšířily na celou dolní část nosu z venku i uvnitř!! Nos byl tak totálně ucpaný, nemohl jsem se pochopitelně ani vysmrkat a ani jsem nevěděl, jestli krvácím z oparů a nebo z výškové nemoci. Zároveň jsem tak byl odsouzen strávit celý pobyt na Elbrusu v kukle, která v řídkém vzduchu ještě více ztěžovala dýchání. Noc se už přehoupla do své druhé poloviny a já jsem se pořád nemohl přehoupnout do spánku. V těchto vysokých výškách má většina lidí problémy se spánkem a proto to řeší různými léky. Já měl k podobným praktikám dosud odmítavý postoj, ale od teď až pojedu do vysokých hor, tak si nějaký ten prášek vezmu. Jsou lidé, kteří prášky na spaní berou prakticky pořád, tak proč já bych si nějaký nemohl vzít jednou, dvakrát do roka.
Jak se ručičky pomalu sunuly k ránu (ještě že jsem měl aspoň hodinky s osvětlením), začínalo mi být jasné, že tuto noc už pravděpodobně neusnu vůbec! A to je předposlední noc před fyzickým výkonem ta nejdůležitější (poslední noc už zdaleka nemá takový význam - to mám odzkoušeno i načteno od odborníků). Každý 3-4 nádech jsem cítil velký nedostatek kyslíku a doslova lapal po vzduchu. Byl to takový ten pocit, jako když se snažíš nadlouho zadržet dech a těsně před nadechnutím cítíš ten pocit, který jsem cítil já celou druhou
polovinu noci. V plicích mi k tomu pískalo jako v děravém měchu. Nakonec jsem přece jen usnul, ale bylo to tak na cca půl hodiny a pak mě probudilo to, že jsem se opět začal dusit. Ve spojení s nepříjemným tlakem na prsou mě dokonce napadlo, že se rána snad nedožiju.
Těsně před východem Slunce jsem se téměř rozhodl. Nestojí mi to za to a hlavně na to evidentně nemám! Ráno řeknu průvodci, že ze zdravotních důvodů sjedu do údolí, zaplatím si hotel ze svého a budu si dělat výlety ve výškách, na které má kondice stačí! Stejně jsem si neuměl představit, že bych další noc měl strávit ve výšce ještě o 400 metrů vyšší. Prostě jsem to zkusil a zjistil, kde je má hranice. Přesto mi ale bylo do breku a kdo ví, jestli jsem i něco neuronil… Ale není důležité vyhrát, ale odvahu zkusit to a pak třeba i ještě více odvahy vzdát to, když se ukáže, že na to nestačíš a mohl by jsi si zahrávat třeba se zdravím, životem nebo dokonce s životy druhých, když by tě zachraňovali. S těmito myšlenkami, ještě když všichni spali, jsem si šel na vzduch zakouřit a doufal jsem, že tato cigareta nebude posledním hřebíčkem do rakve. Venku se přece jen dýchalo lépe než v přecpané plechovce. Bylo lehce mlhavo, teplota poměrně vysoká (0°C) a povrch byl pokrytý jinovatkou. Stál jsem na balvanu a kolem mě se rozprostíralo absolutní ticho. Smutně jsem se díval do širokého, nádherného údolí, pod velikánem, který mě dokázal dostat na kolena. Ani nevím, jestli jsem někdy cítil takovou směsici rozporuplných pocitů… Na jedné straně krása divokých hor (když se díváš do dálky, tak nevnímáš ten bordel v nejbližším okolí)
a na straně druhé mučivý pocit potupení, zklamání a bolesti… Fakt mi bylo těžko, těžko na duši a ještě teď když přepisuji tyto řádky je to pořád živé…