---------------------------Naslouchej svému tělu---------------------

Květen 2013

Karlovarský půlmaratón

27. května 2013 v 14:48 | Šnek |  Běh
Půlmaratón Karlovy Vary V sobotu 25.5.2013 jsem musel realizovat jeden ze svých dalších sportovních nápadů. Přihlásil jsem se totiž na běžecký půlmaratón do Karlových Varů. Letos nemám skoro nic naběháno (od ledna pouhých 400 km) a tak jsem si dopředu nekladl žádné velké cíle. Navíc v posledních měsících díky novým aktivitám jako jsou tenis, stolní tenis a horolezectví, nějak nemám energii z přetížení. Časem si na větší zátěž zvyknu, ale chce to čas. Chtěl jsem si závod jen v klidu vychutnat a počítal jsem s tím, že si ho v poklidu zaběhnu daleko za svým osobákem těsně pod dvě hodiny. Proto jsem ani před závodem nedělal žádné speciální postupy, jako jsou úprava jídelníčku, odpočinek, vyladění formy atd. Říkal jsem si, pokochám se městem a pak "odpočinutý" pojedu domů. Jak už to bývá, opět jsem se dost mýlil. Na závod jsme s rodinou vyrazili s dostatečným předstihem, takže jsme se stihli zastavit i na zřícenině Andělská hora. Závod startoval až v 18 hodin, ale prezentace bohužel končila už o dvě hodiny dříve. Dorazil jsem tam s rezervou v 15.30 a pak nastalo nekonečné čekání na závod. To prostě nesnáším. Na nějaký výlet to není zase tolik času a navíc se člověk před závodem nechce vysilovat a zase čekání v prostoru startu se strašně vleče. Mohl jsem se ukousat nudou. Každou chvíli pršelo, byla zima a tak se ani nedalo sednout na lavičku. Prohlížel jsem si aspoň věci, které jsem dostal za startovné. Kromě několika příjemných maličkostí to byl pěkný batůžek a pak funkční triko od addidasu, které bylo bohužel opět převážně bílé! To už je čtvrté bílé triko za sebou, které jsem na závodech tohoto tipu obdržel. Nesnáším bílá trika!!! No ale nedalo se nic dělat. Tak ho budu nosit aspoň na tenis, protože na stolní tenis se bílé používat nesmí a na běhání do lesa, nebo lezení po skalách se nehodí. Po dvou nekonečných hodinách, promrzlý a už i docela unavený jsem se konečně dočkal. Převlékl jsem se v dobře udělané šatně, odevzdal věci do úschovny a hurá na startovní čáru. Pořadatelé mě nevím, proč zařadili do druhého nejrychlejšího sektoru, takže jsem doslova dýchal na záda africkým favoritům. Na záda jsem jim ovšem dýchal jen do startovního výstřelu, pak už jsem viděl jenom 3 z nich, když mě předbíhali o kolo. Kromě černochů bylo na startu celkem 1500 běžců, z toho 300 ve štafetách. Poměrně slušný počet závodníků na to, že to byl první ročník. Ale pojďme běžet. I přes to, že jsem měl z čekání a chladu nohy ztuhlé, běželo se mi překvapivě dobře. Žel netrvalo to dlouho. Ještě na prvním kilometru jsem měl mezičas pod 5 minut, což bylo vzhledem k plánu příliš rychlé. Proto jsem ihned zvolnil. Ještě před tím jsem se poprvé a naposledy viděl s horolezeckým trenérem Vašíkem od nás zpráce, který mi záhy zmizel za horizontem. Bodejť by také ne, když on už má letos naběháno skoro 1200 km a je tak výkonnostně úplně jinde. Počítal jsem, že bude přede mnou tak o 15 minut.Místo ale, aby si mi pak běželo lépe, cítil jsem se náhle jaksi ztěžklý či co… Nevím, čím to bylo, ale bylo to jednoduše tak. Do čtvrtého kilometru jsem se doslova protrápil a ještě horší byl pak pohled na stopky. Když jsem si totiž vypočítal cílový čas, který bych měl při tomto tempu, tak mi vyšlo, že by to bylo přes dvě hodiny!!! No to byla rána do vazu. Běželo se mi těžce a ještě k tomu jsem byl pomalejší, než jsem si před tím vůbec dovedl představit! Sice už jsem jednou půlmaratón přes dvě hodiny běžel, ale to jsem bojoval s končící chřipkou a tak to nebylo nic divného. Teď jsem se však neměl na co vymluvit. "Zrychli, zrychli!!!" Řval na mě druhý hlas. Nezbylo mi než poslechnout, ale měl jsem z toho špatný pocit. Běžel jsem těžce jako tank s jedním prasklým pásem a ten místní povrch (převládala dlažba) mi vůbec nedělal dobře. Se svojí váhou na tomhle podkladu trpím vždycky jako zvíře. Asfalt je proti tomu měkoučký jako peřinky. Když jsem doběhl na pětku, trochu jsem se uklidnil, protože čas lehce pod 27 minut zase vypadal docela slušně. Buď jsem se před tím špatně podíval na stopky a nebo jsem prostě opravdu o tolik zrychlil. Každopádně dalších 5 km už jsem se tak nedřel a jen si hlídal časy, abych nezpomaloval příliš. Po deseti kilometrech jsem měl na hodinkách 54 minut. To bylo sice o minutu rychleji než byl plán, ale v plánu byl také lehký běh s velkou rezervou, zatímco ve skutečnosti jsem dřel skoro naplno. Ale kromě tréninkového manka a již zmíněné dlažby jsem nepočítal s nepříjemným převýšením, které na těchto druzích závodů vůbec nebývá obvyklé. Dlouhá mírná stoupání střídaly prudké, dlažbové seběhy a pak zase hned do mírného kopečka a zase prudce dolů a tak pořád znovu a znovu… Už jsem se ale blížil k polovině trati, tak jsem se na to snažil nemyslet. I přes to jsem se ve třetí pětce nevyhnul mírnému zpomalení a zaběhl jí tak za 28 a půl minuty. Sice mě z věčných otřesů už pořádně bolely svaly a to nejen na nohou (dokonce i šíjové), ale i tak jsem už věřil, že pod ty dvě hodiny to dám. Fyzických sil jsem měl ještě dost a i psychika se již začínala přeorientovávat na to, že jsem na závodě a ne na nějakém výklusu. Poslední měřený úsek (6,1 km) jsem tak zvládl vůbec nejrychleji, za solidních 33 minut, což v závěru závodu není vůbec k zahození. Zvláště poslední cca 2 km jsem se vybičoval na maximum a předběhl hodně desítek soupeřů. A už je tu cílová rovinky, ještě pár kousků předbíhám, ale ještě chci další. A ještě támhle ty tři a ještě ty dva a ještě jednoho přesprintovávám těsně před cílovou páskou. A sláva mám to za sebou. Uf, ufff, uffačka. No hlavně že jsem v cíli. Odevzdat čip, převzít pěknou medaili za doběhnutí ve stanoveném limitu, taky něco k snědku a pití a už vidím Horalku se Skippíkem, kteří mě na trati; po splnění svých kulturních "povinností"; trpělivě povzbuzovali. Tak honem se převléci a hltavě se vrhám na zaslouženou cílovou cigaretu. Můj konečný čas tak byl 1 hodina 55 minut 39 sekund, což je vzhledem ke všemu výše uvedenému rozhodně dobré a umístění skoro v polovině startovního pole na 637 místě je vysoko nad očekávání! Počítal jsem spíše s umístěním kolem 1000 místa.Vašík skončil v pěkném čase 1:48 kolem 450 místa. Když zhodnotím závod jako celek: 1. Příliš brzký konec prezentace (kdyby končila hodinu před závodem, tak by to bylo určitě běžecky přijatelnější) 2. Hladký průběh prezentace, pěkný batůžek, kvalitní předstartovní informace, nudné bílé triko - ale pořadatel nemohl vědět, že bílou nesnáším 3. Výborná organizace při samotném závodu 4. Skvělé a výborně umístěné občerstvovací stanice 5. Úžasné publikum - tak výborné diváky jsem asi nikdy nezažil 6. Výborná organizace po závodě 7. Velmi těžká trať. Kromě Baroko půlmaratónu v Plasích, jsem tak těžký půlmaratón určitě neběžel. A možná tento předčil i ty Plasy, protože tam sice bylo převýšení vyšší, ale zase se tam běželo po příjemném povrchu 8. Když shrnu pro a proti, nejspíš už se tohoto závodu nezúčastním a to jen proto, že mi vůbec nesedí trať. Jinak vlastně všechno ostatní bylo výborné a pořadatelé prostě úžasní!

Krajský přebor družstev v šachách

20. května 2013 v 14:33 | Šnek |  Šachy
V sobotu 4.5.2013 jsem se po dlouhé době zúčastnil šachového podniku. Tentokrát se jednalo o krajský přebor pětičlenných družstev v rapidech, který se konal na Sulkově. Prezentovalo se sice překvapivě jen 5 týmů, ale všechny byly velmi silné. Já jsem byl zařazen po korekturách na 3.šachovnici družstva Líně A. Měli jsme docela silný tým, ale podle papírových předpokladů bychom měli skončit na 3.místě. Na začátku jsem si po dlouhé pauze příliš nevěřil, ale byl jsem připraven odevzdat svému družstvu maximum. V prvním kole jsme se utkali se spojeným týmem Nýřan a Heřmanovy hutě. Já jsem po velkém boji nakonec zvítězil. Dařilo se i ostatním a tak konečný výsledek byl 3,5:1,5 pro nás. Horší to bylo ve druhém kole, kdy jsme se postavili proti papírově druhému nejsilnějšímu týmu. Já jsem sice opět vyhrál, ale jako tým jsme podlehli… Ve třetím kole nás čekalo naše béčko, které jsme přejeli 4:1! Polední kolo ale mělo být to nejtěžší. Jednak proti nám stál největší favorit (druholigové Kozolupy) a problém byl také v tom, že jsme potřebovali, abychom byli alespoň druzí, získat v tomto souboji minimálně 2,5 vítězství, což se jevilo vzhledem k síle soupeře dost těžké. Teoreticky jsme sice mohli být i první, ale to bychom museli zápas vyhrát 3,5:1,5 a o tom se dalo jen těžko uvažovat. Odmítl jsem se těmito úvahami příliš zabývat a hlavně se soustředil na svůj výkon. Měl jsem proti sobě silného protivníka, ale zase ne takového, kterého bych nemohl překonat. Šance se v partii přelévaly tu na onu tu na druhou stranu a když už se vše chýlilo k závěru, najednou mi soupeř nabídl remis. Teprve teď jsem se začal zajímat o to, jaký je celkový stav. A k mému velkému překvapení jsem zjistil, že všechny ostatní partie již skončily a že vedeme 2,5:1,5!!! To mimo jiné znamenalo, že pokud vyhraju, staneme se krajskými přeborníky, pokud remízuju budeme druzí a pokud prohraju skončíme až třetí. Rychle jsem zvážil všechny skutečnosti: pozice byla poměrně vyrovnaná, jen možná s lehkou převahou soupeře, čas jsme měli tak nastejno (oběma nám zbývaly na zbytek partie cca 2,5 minuty) a když jsem k tomu přidal svoje bleskovkářské schopnosti a povahu, kdy nejlepší výkony podávám pod největším tlakem - rozhodl jsem se, že to risknu. V rychlém sledu pak vzhledem k nedostatku času spěla partie do koncovky. V jednu chvíli, když už nám oběma zbývala méně než jedna minuta, jsem si myslel, že jsem udělal rozhodující chybu, po které mě soupeř rychle ukončí, ale při posledním delším zamyšlení, před tím než jsem to chtěl vzdát, jsem naopak objevil tah, po kterém jsem mohl zachránit alespoň remízu! Soupeř tím byl tak zaskočen, pravděpodobně ten tah také neviděl, že sám udělal hrubku a místo remízy tak během jednoho tahu stál na prohru! Šanci jsem si už vzít nenechal a vyhrál jsem tak jak na pozici tak i na čas. Finálový výsledek tak zněl 3,5:1,5 v náš prospěch a stali jsme se tak krajskými přeborníky družstev!!! Já jsem na třetí šachovnici vyhrál všechno a proto jsem i dostal ocenění, za nejlepšího hráče na tomto postu. Jako tým jsme kromě titulu, poháru získali i nějaké ty koruny. Z mého pohledu to byl hodně povedený návrat k šachovnici…

Vyzývací pohár KÚ stolní tenis

2. května 2013 v 12:02 | Šnek |  Ostatní
V pátek 26.4.2013 jsem se podruhé účastnil vyzývacího poháru bývalého pracoviště krajského úřadu ve stolním tenise. Opět se nás "prezentovalo" stejně jako na podzim minulého roku sedm. Minule jsem skončil na třetím místě s tím, že s hráči na 4.-5. místě jsem to měl jen tak tak. Tentokrát byla ale situace jiná. Sice jako před tím bylo jasné, že první místo obsadí organizátor Jarda Nálevka, který nás všechny ostatní převyšuje o mnoho výkonnostních tříd, ale já jsem si tentokrát dělal celkem oprávněně čáku na místo druhé. Od prosince 2012 jsem totiž začal pravidelně trénovat (1-2 krát týdně), ping-pong mě docela chytil a od příští sezóny chci hrát dokonce závodně. V rámci přípravy na turnaj jsem se lehce plácnul přes kapsu a abych zvýšil motivaci, zakoupil jsem pro první tři pěkné pingpongové figurky. Sice se mi ze všech tří líbila nejvíce ta bronzová, ale prohrávat jsem kvůli ní nehodlal. No ale pojďme konečně hrát…
V prvním zápase jsem vyzval Davida Macha. Toho Davida, jehož hra mi vůbec nesedí a minule jsem s ním vyhrál jen tak tak. Teď jsem však očekával, že to bude snadná záležitost, leč nebylo tomu úplně tak. Sice jsem první set celkem snadno vyhrál, ale ztráta koncentrace v setu druhém způsobila, že jsem ho dotlačil k vítězství jen nejtěsnějším poměrem. Proto jsem si třetí set už hlídal lépe 3:0. Zápasy proti tenisovému mágovi (Pavel Vrzal) a cyklistickému mágovi (Václav Liška) skončily mými vítězstvími 3:0, protože oba soupeři mají ve sportu pochopitelně zcela jiné priority, než trénovat stolní tenis. Následoval souboj proti Šnekovi Nejstaršímu. Minule jsem s ním vyhrál jen těsně 3:1 a Jirka mi za to sliboval těžkou odvetu. Sám jsem byl hodně zvědav, jak se pochlapí… Bohužel Jiří pravděpodobně vůbec netrénoval a tak i když v prvním setu kladl lehký odpor, zbývající dva už doslova odevzdal 3:0. Budiž mu alespoň ke cti, že nedostal kanára. Jirka mi sice bude zase nadávat, že ho kritizuju, ale je mi sportovně nejblíž, tak se nemůže divit, že mu vytýkám chyby, které brání jeho zlepšování...Ukázka podání neslučující se s pravidly:

Ukázka koncentrace:
Pak už byla přede mě postavena výzva největší a tou byl leader turnaje Jarda Nálevka. Jarda dlouhá léta hraje stolní tenis závodně a v současné době sbírá body v první třídě krajského přeboru. Již několikrát jsem měl tu čest pocítit, jaký je rozdíl mezi mnou a 1.třídou v okrese a teď jsem hrál s hráčem ještě o dvě třídy výše. Ihned po prvních míčcích bylo jasné, kdo je nad stolem pánem. Už jenom vrátit podání mi činilo obrovské potíže a většinou se mi to vůbec nepovedlo. V každém setu jsem nakonec uhrál 2-3 míčky a to ještě většinou náhodně. Rozdíl byl prostě obrovský a to i přes to, že Jarda nehrál naplno. Sice jsem ho o to před utkáním žádal, s tím, že mi nebude vadit, když mě zcela rozseká, ale ono se to prostě udržet nedá. Když je ten rozdíl mezi hráči tak propastný, tak ten silnější podvědomě ubere, ať chce nebo nechce. Stejně jako já v minulých zápasech jsem nebyl schopen udržet maximální nasazení, tak i Jarda hrál postupně na půl plynu. Jsem ale Jardovi vděčen, že mi dal takovou herní lekci, která je pro mě velmi cenná 0:3…
ukázka nadhledu a uvolněnosti:
Když jsem byl tak pěkně rozsekán, vyzval jsem rovnou mého minulého přemožitele Toníka Dvořáka. Měl se rozpoutat boj o druhé místo. Vzhledem k tomu, že Toník pinčes netrénuje, hrál opravdu výborně. Má to prostě asi v krvi… Relativně dramatický souboj jsem nakonec vyhrál 3:0.
míček v pohybu:
S konečným skóre 15:3 jsem tak obsadil očekávanou druhou příčku a získal tak nejméně hezkou stříbrnou pohárovou sošku. Na třetím místě skončil zaslouženě Toník se čtyřmi vítězstvími (podržel si vysoký herní standart z minula), na čtvrtém zaslouženě David Macho (zlepšení o proti minule o jedno místo a výrazné zlepšení i herní), pátý skončil Šnek Nejstarší ( úderově hrál stejně dobře jako minule, ale mentálně to byla bída a jak známo, ve stolním tenise hraje myšlení velmi důležitou úlohu). Na šestém a sedmém místě skončili ti jino-sportovní mágové Václav a Pavel. Podnik to byl sportovně i společensky pěkný a děkuji hlavnímu organizátorovi za pozvání.
Tím pro mě definitivně skončila ping-pongová sezóna a až do září nebudu pravděpodobně ani trénovat, protože teď je na řadě tenis. Ten mě baví možná ještě více. Sezónu jsem sice začal až v druhé polovině dubna, ale přes to už mám natrénováno přes 20 hodin, což je zhruba taková porce, jako za celý předešlý rok! Snažím se vylepšit jednotlivé údery. Forhend už mám dobrý, stejně jako voleje. Na štíru jsem byl minulý rok s podáním, ale to už teď taky začíná dobře fungovat. Takže mi zbývá hlavně zlepšit bekhend od základní čáry a vylepšit myšlení… 30.4. jsem poprvé hrál s horolezcem a zároveň sportovcem našeho podniku Džardou Lukešem. V prvním setu jsem se sice snažil, ale bylo to prostě málo. Po dlouhých letech jsem tak prohrál set! Ne že bych byl tak dobrý, že bych každého porážel, ale je to hlavně tím, že nemám možnost hrát se silnými soupeři (jsem pro ně příliš slabý, aby se se mnou zahazovali). Džarda měl výrazně lepší podání, přesnější hru a téměř vůbec nedlal nevynucené chyby. I tak ale bylo pro mě ztráta setu docela šok (4:6), ale zároveň jsem si liboval, že konečně hraju s někým, od koho se mám co učit. O přestávce mezi sety jsem si zakouřil a do druhého jsem šel s buldočím odhodláním. Odkoukal jsem o soupeře jeho výborné podání, přestal jsem nesmyslně riskovat, začal jsem ještě více dřít… a výsledek se dostavil. Druhý set jsem tak vyhrál 6:1! No a do posledního setu jsem již tak šel s velkým sebevědomím a když se Džardovi pomalu přestávalo dařit podání, zvítězil jsem v něm 6:2… Výsledek ale nebyl v tomto zápase příliš důležitý. Hlavní bylo to, že jsem konečně dostal rovnocenného soupeře od kterého se můžu spoustu naučit a že jsme si taky pořádně zahráli. Příští týden budeme utkání pro velký úspěch opakovat…