---------------------------Naslouchej svému tělu---------------------

Leden 2013

Sachy družstva

28. ledna 2013 v 15:34 | Šnek |  Šachy
V neděli 27.1.2012, jsem se po delší době představil v soutěži PMI v šachových družstvech. Na šachy teď nemám díky ostatním aktivitám skoro žádný čas a hlavně mě takzvané vážné partie momentálně vůbec nebaví, z čehož vyplývá, že jsem asi v této sezóně hrál za družstvo naposledy. K šachům bych se chtěl naplno vrátit nejdříve ve sezóně 2014/2015. Ne že bych nehrál vůbec, ale do té doby zůstanu hlavně u rychlostních partií a vážné budu hrát jen sporadicky. V neděli jsme hostovali na půdě dříve slavného a silného klubu Union Plzeň (ostatně o nás se možná taky bude brzy říkat, že jsme byli kdysi silný klub). Tak jak mě to nebavilo, tak jsem hrál špatně. V partii jsem udělal tři hrubé chyby a bylo jen zázrakem, že jsem se soupeřem, který byl na tuto soutěž docela silný (ale i tak papírově o třídu slabší než já)neprohrál a udržel remízu. Mnohem méně šťastnější byl syn Petr, který velmi překvapivě prohrál s domácí matadorkou. I tak jsme ale zvítězili 1,5:3,5 a nadále držíme první místo v soutěži.

Jizerská 50

9. ledna 2013 v 14:06 | Šnek |  Ostatní
Ve středu 9.1.2013 proběhl další (letos už třetí) trénink v pinpongu. Byl hodně náročný.Sešlo se nás tam pět, tak jsme si dali dvoukolový turnaj. Ze začátku to nebylo s mojí hrou nic moc. Sice jsem v prvním zápase porazil našeho Skippyho 3:0, ale pak jsem nastoupil proti hospodářovi a prohrál po hladkém průběhu setů 0:3 a skutečně mi to vůbec nešlo. Jako bych si pořád nemohl zvyknout na tu novou pálku (ale hrál jsem s ní teprve podruhé). PAk mě čekal tradiční soupeř Karlos, kterého většinou porážím, ale bývá to těsné. Ze začátku jsem pokračoval v nastoupeném trendu z předešlého zápasu, ale pak se něco zlomilo?! Jako bych se s pálkou konečně sžil. Míčky které jsem dosud jenom vracel, jsem najednou byl schopen pálit útočně a ono to vycházelo! VYhrál jsem tak hladce 3:0. NUtno však podoknout, že Karlos měl konečně taky kvalitní pálku, ale zatím si na ní zvykal.Následoval poslední zápas prvního kola. Proti mě se postavil místní zkušený matador a vzhledem k tomu, že KArlose porazil 3:0, bylo jasné, že to žádný měkejš nebude. ZAčátek tomu plně odpovídal. Měl strašně nepříjemné podání a i míčky ve hře točil tak silně, že jsem se ani nerozkoukal a už jsem prohrával v prvním setu 1:6! Naštěstí jsem ale hodně přizpůsobivej a tak jsem se s tím dokázal srovnat a v dramatické koncovce jsem první set vyhrál. Měl jsem z toho obrovskou radost, protože jsem si myslel, že to bude jediný set, který s tímto silným soupeřem uhraju. O to větší překvapení bylo,když mi v dalších setech jeho hra už potíže nečinila a já tak vyhrál celkem nepochopitelně 3:0! TAkže první kolo turnaje skončilo nakonec celkem dobře. Ve druhém kole jsem opět dal hladce Skippyho, který se stolním tenisem teprve začíná, pak opět Karlose 3:0 a i místního matadora také 3:0. Zbývalo poslední utkání s Hospodářem. V duchu jsem si pevně předsevzal, že musím uhrát opět jeden set! Ostatně jsem mu minule slíbil, že do Velikonočního turnaje ho porazím v zápase na tři vítězné sety. První set se ale příliš nepovedl a zase jsem po boji prohrál. Ve druhém jsem se ale znovu rozjel. Hladké vítězství mi nalilo energie do setu třtího a poprvé v životě jsem tak uhrál nad ním v jednom zápase dva sety!! V hlavě mi začola šrotovat, že jsem vlastně strašně blízko k vítězství celkovému. To se podepsalo na mé koncentraci v setu čtvrtém, který jsem prohrál a bylo tak vyrovnáno. V setu posledním jsem si ale trpělivě připravoval útočné pozice a v napínavém závěru jsem tak triumfoval! RAdoval jsem se, jako kdybych vyhrál kdoví co, ale kdo viděl, jaký rozdíl byl mezi námi před měsícem, kdy jsem začal trénovat, tak by byl možná k mému veselí shovívavý. V turnaji jsme tak měli s Hospodářem stejně bodů, ale on měl lepší poměr setů (o dva), takže zaslouženě zvítězil. Pak jsem ještě odehrál exhibiční zápas s Karlosem (3:1) a trénoval se Skippýkem. Potom přišel ještě nejlepší hráč místního áčka a byl tak hodný, že si se mnou dal zápas. To co předváděl při některých výměnách bylo úžasné. Ze začátku jsem byl v pravdě statistou, ale postupem času jsem si trochu zvykal a i když jsem pochopitelně prohrál 3:0, nebylo to tak hrozné, jak bych očekával.Potom jsem si dal ještě s Hospodářem dva zápasy a ani to že jsem dvakrát prohrál (1:3 a 2:3) mi nedokázalo zkazit náladu, protože bylo zřejmé, že jeho kouzlo je zlomeno a už ho budu schopen porážet. Celkově tento trénink s turnajem trval 3,5 hodiny a už jsem i cítil pořádnou únavu. Teď se však už upínám k víkendu. Čeká mě totiž první účast na běžkařském závodě Jizerská padesátka. Na běžkách sice moc nezávodím, ale rád objíždím slavné závody v různých sportech (Velká Kunratická - běh, Král Šumavy - kolo, Nova Author cup-kolo, Pražský maratón a půlmaratón-běh, Kladenský maratón - běh, OPEN Pardubice největší šachový turnaj na světě atd…), takže ani tento závod nemohl v mé sbírce dlouhodobě chybět. Nejdříve jsem měl obavy, aby se závod vůbec uskutečnil, protože mimořádně teplé počasí mi už trochu pokazilo Silvestr na horách, ale teď už je celkem jisté, že sněhové podmínky budou dobré. Nevím ovšem, v jakém stavu bude trať, až na ní vyrazím se svým startovním číslem 4283?! Asi to bude dost hrůza. Že nebudu v první polovině startovního pole, bylo vzhledem k tomu, že je to zde moje první účast, celkem jasné, ale že budu zařazen až do poslední startovní vlny, když jsem se přihlašoval už začátkem srpna, mě překvapilo a musím se přiznat, že i otrávilo. To bude asi pěknej masakr, když se budu chtít dostat trochu dopředu přes ty davy. Myslím, že pro tento případ lze dost dobře použít mé vymyšlené slovo: "drsnokopytňácké ". Ale co, aspoň bude nějaká sranda. I přes to, že nejsem na běžkách žádný závodník, chtěl bych se alespoň přes několik stovek soupeřů dostat. Možná když bude konstelace, mohla by za mnou zůstat třeba i tisícovka lidí. A to i přes to, že mám špatný běžkařský styl (když jsem použil slovo špatný, tak si ještě možná dost lichotím…). Ptáte se kde, kde se ve mně vůbec bere ta troufalost, domnívat se že vůbec někoho předběhnu? Nebo že se nebojím, jestli vůbec závod dokončím? Mám zkušenosti, kondici a hlavně, hlavně ducha… Nebude to rozhodně horší než běžet maratón "na nohách" i když čas budu mít asi horší (alespoň tak soudím podle zatím jediných dvou závodů, které jsem na běžkách absolvoval). Kdybych to běžel na "suchu" a bez lyží, tak bych to možná zvládnul za pět hodin, ale takhle to bude mnohem, mnohem horší. Myslím, že když to zvládnu za hodin šest, tak budu spokojen. Hlavní ale bude se nepolámat (tak jak říká Gabarýt, hlavní je se nezrakvit) a nerozlámat lyže, protože to by se mi pak asi špatně dokončovalo. Ještě slovem k dojmu, který zatím ze závodu mám. O rozladění z hlediska startovní vlny jsem se už zmiňoval. Hodně mě překvapilo i to, že za tak vysoké startovné (1000,-Kč když jsem platil v létě a až 1700,- pro ty, kteří platili až v zimě) není ani žádný dárek (alespoň to tak z dostupných informací vyplývá). Nějaká funkční čepička s logem závodu by určitě nebyla od věci. Když jsem před pár lety (cca 3 roky) startoval na Šumavském běžkařském půlmaratónu, tak jsme něco takového dostali (Craft) a dodnes ji s úspěchem používám. A startovné mě stálo polovinu než tady! Tak jsem si v Eshopu pořadatele koupil obyčejnou čepici s logem za 300,-Kč, abych měl na závod alespoň nějakou památku, protože je zcela nereálné, že bych se tohoto velmi masového podniku ještě někdy zúčastnil a to bez ohledu na to, jestli se mi závod bude, nebo nebude líbit. Na Nova Author cupu na kole jsem byl taky jednou, docela se mi to líbilo, ale to množství lidí na trati bylo tak velké, že pro člověka startujícího z hloubi pole to znamená, že si díky častým ucpáním trati ani pořádně nezazávodí. Tentokrát to bude myslím podobné, ale ještě v horším vydání, protože startuji mnohem "vzaději" než na tom kole a to při tom tenkrát jsem tam byl také poprvé. Pořád se vracím k tomu svému umístění na startu což? Ale to proto, že mě to štve a navíc to nechápu. Kdyby to bylo v normálním běhu, tak je to celkem jedno, protože ty lidi přede mnou si člověk lehce oběhne, když na to má, ale obíhat na běžkách a ještě v klasice, znamená pořádnou dřinu navíc… Ale už toho nechám a uvidíme co bude v neděli…
No je to za mnou. Sláva. Třikrát sláva. Ne za výkon, ale aspoň za zarputilost, díky které jsem to nevzdal. V přípravě na závod jsem udělal řadu chyb, které se pak při samotném průběhu silně projevili. Hlavní problém byl v přístupu. Jako zkušený maratonec v běhu i cyklista dálkoplaz jsem si totiž myslel, že taková padesátka na běžkách pro mě nic nebude. A to i přes to, že na běžkách jezdím jen velmi málo a když už jedu, tak většinou na šupináčích, takže s mazáním nemám prakticky žádné zkušenosti. Respekt, respekt musí být ke každé vytrvalostní akci. No a já na to zcela zapomněl, nebo spíše nadutě přehlížel všechny indicie, které mě mohli varovat. Ale dobře mi tak, protože jak známo, chybami se člověk učí a tuhle chybu, tuhle chybu si budu určitě dobře pamatovat. Ono to začalo už tím, že na běžky jsem se postavil párkrát a to ještě už někdy v první polovině prosince. Přes Vánoce jsem tréninku moc nedal, protože jsem se staral hlavně o pinčes a šachy. No a ani v novém roce jsem neběžkoval, neběhal, nejezdil na kole, jen hrál ten pinčes. Naplánoval jsem si totiž několikatýdenní běžeckou i cyklistickou odstávku, kterou je sice potřeba každý rok udělat, ale před takovým závod to není vůbec vhodné. Ani v posledních dnech před závodem jsem nijak nezmoudřel. Nedal jsem si k jídlo ani speciální těstoviny, které si vždy před závodem dělám, ani jsem si nepřipravil pastu ze semínek Chia ani nic podobného. Prostě jsem pět minut před devátou přijel do Bedřichova, rychle máznul lyže stoupacími vosky a šel na start. S sebou jsem si nevzal ani žádnou energetickou tyčinky ani hroznový cukr ani nic podobného. "NA co!?" říkal jsem si nadutě. "Vystačím s jídlem na občerstvovačkách!" První zádrhel nastal, když jsem se zařadil do své poslední startovní vlny. Čekalo se mnohem déle než jsem si myslel a tak jsem pořádně prochladnul. NA závodění jsem byl oblečený akorát, ale na postávání to bylo hodně málo. Vzhledem k teplotě pod mínus deset mi začali velmi rychle prochládat chodidla a hlavně ruce… Konečně jsem se ale dočkal. Cca 50 minut po startu první vlny jsme mohli vyrazit i my. Normálně při startu u mě dochází k jakémusi zaplavení euforií a nadšení, ale tentokrát nic. Kdybych nebyl tak zmrzlej, tak bych řekl, že jsem byl jak opařenej. V klidu jsem si nazul lyže a začal se spíše šourat než běžet davem. Davy diváků freneticky povzbuzovaly, ale na mě to nějak nezabíralo. A to i přesto, že tlačenice, které jsem se tolik bál. Nebyla zdaleka tak hrozná. No a je tu první kilometr. Zaskočená hlava místo aby se radovala, že je teprve na začátku závodu a že si může ještě dlouho užívat, tak si spočítala, že musí uběhnout ještě padesátkrát tolik! A v tom ji i celý zbytek bytosti zaplavila hrůza i odpor v jednom. Nicméně hlava dostala facku a musela jet s celým tělem dál. " Ha druhý kilometr! Už jen dvacetpět krát tolik!!" Snažilo se povzbudit mé lepší já. "To je fakt útěcha!" Nedalo se povzbudit to druhé. "Ale jo. Já už mlčím. Ukaž, co umíš!" Tak jsme ve vnitřním tichu dojeli na metu třetího kilometru a tady, tady se něco stalo. Někdo na mě strašlivě zařval! "Co tady děláš, blbče! A co se snažíš! Šašku, hňupe a pitomo!! Zabal to, dokud je čas!!!" Ani jsem se nemusel rozhlížet, kdo to řval. Ano tušíte správně. Byly to oba mé vnitřní hlasy, které se spojily v jeden! Ani se nevzpomínám, že by se mi to někdy v této podobě stalo. Na mysli mi vytane řada situací, kdy se oba hlasy spojily, aby mě povzbudily, ale v takhle negativní formě se snad opravdu ještě nepředvedly! A proto jsem skutečně začal uvažovat o zbabělém "útěku". Jak by to bylo pohodlné, otočit se, nenápadně se proplížit kolem startu a jet se s Horalkou na těch běžkách jen tak nějak projet… Chvíli jsem si s tou myšlenkou pohrával, ale pak jsem naštěstí našel dost morálních sil, abych se místo otočky stále zvolna sunul vpřed. Šneci se přece nevzdávají. Skutečný šnek se může vzdát, jenom v případě, že to přímo ohrožuje jeho zdraví nebo dokonce život! Ale vzdát proto, že nemám sílu ani morálku? Ne to prostě není myslitelné!! Zatím jsem vzdal jen jeden závod v životě, což byla hodinovka v roce 2010 a vzdal jsem kvůli tomu, že jsem měl poraněný lýtkový sval a byl problém i jít, natož běžet. Tenkrát bylo vzdání zcela v pořádku, ale nyní, nyní to bylo úplně něco jiného. Dohodl jsem se ale aspoň s těmi dvěma kverulanty uvnitř, že se nebudu nijak honit, ale pořád pojedu. Někde kolem pátého kilometru už depka trochu povolila a to i proto, že ti dva raraši uvnitř se nějak unavili a přestali do mě dělat. Chvílemi jsem si tak mohl dovolit i svižnější tempo, protože stoupací vosky jsem kupodivu použil docela správně. Po deseti kilometrech, což bylo od startu, souvislé jen krátce přerušované stoupání, jsem si uvědomil, že to nejhorší mám za sebou, začínám se trochu dostávat do pohody a že by to ještě mohlo být docela dobré.
Bože, jak hluboko jsem se mýlil! Za sebou jsem totiž měl to nejlepší!!! Hned v prvním mírném klesání jsem pochopil! Zatímco většina lidí okolo mě si v klidu sjížděla a vydýchávala se z náročného kopce, já musil usilovně makat soupaží, abych se vůbec alespoň trochu pohyboval vpřed! Čerstvý sníh byl totiž hodně tupý a bylo doslova cítit, jak běžky tahá zpět. Teď jsem si teprve uvědomil svoji kardinální chybu. Zatímco jsem se usilovně soustředil, abych dobře zvolil stoupací vosky, skluzné plochy jsem parafínem neošetřil. Nebyla to ale chyba z opomenutí, ale spíše ze zbabělosti. Právě proto, že na běžkách jezdím málo, mám tak i špatnou techniku a na sjezdy jsem si nenamazal proto, abych v nich nejezdil příliš rychle. A přitom, jak se později ukázalo, žádné extra nebezpečné sjezdy tady nebyly, takže obavy byly zbytečné, což jsem ovšem nevěděl. Nebylo by to nic tak hrozného, kdybych si stejně jako pár stoupacích vosků vzal i parafín, ale to jsem neudělal a to už byla hrubá chyba! Mohl bych klidně zastavit a celý problém "smazat", ale takhle to nešlo. Teď teprve jsem si uvědomil, že jsem skluznici parafínoval naposledy někdy před rokem, nebo možná i dříve!!!!!!! "Já jsem vůl!" Proklínal jsem se. Ale pozdě bycha honit. Musel jsem zatnout zuby a soupaží dřít a dřít. Po pár kilometrech jsem už myslel, že mi snad upadnou ruce! Když jsem ale přestal, tak jsem skoro stál na místě, takže jsem si mohl dovolit jen krátké přestávky. Visela nade mnou totiž hrozba, že nestihnu projet včas časovou kontrolou zhruba v polovině trati na Jizerce!! Musel jsem se tam dostat do 13.00, jinak bych byl ze závodu vyřazen!!! Kdybych startoval v devět hodin, jako první vlna, tak by to nebyl žádný problém, ale já startoval skoro o hodinu později!!! "To je nespravedlnost," durdil jsem se, ale to bylo asi tak jediné, co jsem s tím mohl dělat. Musel jsem proto makat co to šlo.
Paradoxně jsem se cítil lépe v občasných stoupáních, kdy jsem jel sice pochopitelně pomaleji než po rovině, ale zase jsem se nedřel více než ostatní v mém okolí. Ale ty rovinky a mírné sjezdíky, to byla hrůza… Já ale makat musel, protože kdybych tu kontrolu nestihl a byl ze závodu vyřazen, tak bych se musel ještě jednou a to už bych snad nepřežil! No nebudu napínat. Po pohodovém sjezdu z Bukovce, který byl dostatečně prudký na to, aby i moje běžky jely slušně, jsem časovou kontrolu stihnul a zbyla mi ještě rezerva asi 15 minut. Krátce jsem se občerstvil, už jsem bohužel začínal pociťovat, že by to chtělo nějakou proteinovou tyčinku nebo ten hrozňák (k použití energetického gelu, který používalo většina ostatních /většina trasy byla obaly od gelů doslova posetá, byly jich tisíce - aspoň by to mohli vyhazovat na občerstvovačkách/ , bych se nesnížil ani kdyby bylo nejhůř), ale ty jsem neměl. Čekala mě navíc ještě jedna kontrola. Tou byla Smědava, kde jsem měl být ve 14.hodin. Nebylo to sice asi ani osm kilometrů, ale trať vedla většinou do kopce, takže nebyl čas spát na vavřínech.
I tuhle kontrolu jsem stihnul a teď teprve jsem mohl dovolit, aby se mé vnitřní hlasy znovu ozvaly. Před sebou jsem sice měl ještě cca 20 kilometrů, ale podle profilu se mělo hlavně klesat a abych splnil limit závodu, stačilo mi dorazit do 17.hodiny. Takže pohoda a už žádný spěch. Tak jsme se shodli všichni tři. Stejně jsem v rukou cítil obrovskou únavu, zkroucenými prsty jsem jen s obtížemi držel hůlky, nohy byly sice celkem v pohodě, ale začínal jsem pořádně cítit třísla, tak kam se honit?! Stejně ze závodu nějaký pořádný výsledek nekoukal, tak proč bych to hrotil. Do čtyřicátého kilometru jsem ještě střídal soupaže se šmydláním, ale potom už jsem to dílem otrávenosti z pomalých sjezdů a dílem únavy už jenom šmydlal.
Abych trochu odlehčil rukám, nechával jsem je často švěšené, hůlky jsem tahal za sebou a pracoval jenom nohama. Musel být na mě groteskní pohled...
V těch pasážích jsem v několika momentech musel silně přemáhat jedno nutkání…
"Zastav, sundej běžky a zlom je!!!" Nařizoval mi ten radikálnější hlas uvnitř. "Proč?! Proč běžky?! TY za to přece nemůžou!" Oponoval jsem. "Na to ti se*e bílej tesák! Já vím že nemůžou, ale ty musíš něco udělat! Nemůžeš se přeci takhle trápit až do konce!" "Ale můžu! Já musím!! Vždyť bych sem jinak musel příště zase!!!" "A dyť jo. Vždyť já vím. Jen jsem to zkoušel, jak na to jseš, srágorko!! Tak si trp až do konce, ale mě už nevolej. Už mám taky dost. Jo a ten druhej v tobě, ten měkejš, tak ten už je taky mimo, takže jsi v tom až do konce sám. Štěstí ti přát nebudu, protože to potřebujou jen srabáci. Tobě bude stačit, když nebudeš mít smůlu. Čau….!" Tak jsem osaměl, ale byl jsem tak otupělej, že mi to bylo úplně jedno. Jen jsem silou vůle tlačil svoje lyže směrem k Bedřichovu a bylo to skutečně nekonečné trápení. Už jsem ale věděl, že v limitu dorazím i kdyby mi upadla noha, tak jsem jen zpomaloval a zpomal, ale pořád se blížil a blížil. Na těch posledních kilometrech mě předjelo snad 300-400 lidí, ale mě to bylo úplně jedno. Na všech závodech jsem se vždy pyšnil silnými závěry, kde jsem naopak získával, ale teď to byl pravý opak. Ale to je nakonec taky dobrá zkušenost. Aspoň teď znám i pocity těch druhých…
No sláva. Je tu poslední dvoukilometrový sjezd, ve kterém běžky trochu jedou, takže se odrážím jen střídavě. Po chvíli ale za sebou slyším nějaký svist…? Ohlédnu se a za mnou pluží nějaká Němka. Bylo jí snad osmdesát! "No výborný!" Povzdechl jsem si v duchu. "Ještě taková potupa na závěr!" Zatímco já jel ve stopě a ještě se odrážel, ona v roztaženém pluhu a ještě brzdila hůlkama! Naznačoval jsem jí, že mi to nejede a ať mě předjede, ale jí se nějak nechtělo. Až když jsme byli těsně před cílovou rovinkou, tak vybočila, nabrala rychlost a byla rázem kus přede mnou. Možná bych jí dohnal, ale když jsem si představoval, že budu na fotkách v cílové rovince vedle ní, tak mě trochu zamrazilo. Proto jsem ještě více zpomalil, abych ji nechal projet kus přede mnou. Nicméně rovinka byla trochu do kopce a dlouhá asi dvě stě metrů a ona jela skutečně velmi pomalu. Musel bych čekat kdoví jak dlouho, tak jsem ještě na závěr pořádně zabral soupažemi tak, že jsem se nakonec nemusel bát společné fotky. Když jsem projížděl cílem, tak pořadatel řval, že zbývá už jen 15 minut do vypršení limitu!? No ještě že jsem to stihnul. On limit končil v 16:30 místo mnou domnělých 17… Po projetí cíle jsem zjistil, že nejsem ani ve 4000 (4191) a můj čas je hrozivě neuvěřitelných 6:26:46!!!!! Tomu nikdo neuvěří. Budou si myslet, že jsem si v průběhu závodu odskočil někam do kina, nebo na šachový turnaj… Ale je to bohužel skutečnost. NA běžkách nestačí mít kondici. Musíš mít i styl. Podobně jako v plavání. A u běžek je to ještě horší v tom, že musíš i dobře namazat. Po dojetí ve mně byla taková směsice zklamání, zhnusení nad sebou samým, únavy a nevím čeho ještě dalšího, že jsem to ještě nikdy nezažil. Ani jsem se nešel podívat, jaké jídlo mám v rámci startovného (což mě teď nemrzí) a dokonce jsem si ani nešel vyzvednout odznáček za dojetí v limitu (což mě teď mrzí hodně). Ze 4800 jsem jich tak moc nepředjel, protože většina nedojela vůbec včetně reprezentanta Koukala. A nebo je lepší dojet špatně než vůbec? No asi jo. A je lepší nedojet, nebo se vůbec nepostavit na start?! Asi jak kdy… Závěrem musím pochválit organizátory. I když se mi to zpočátku tak nejevilo, myslím, že závod zvládli výborně a na to jak masový to byl podnik, tak třeba uznat, že to klapalo. Ale já přesto věřím, že už mě nikdy nenapadne taková pošetilost, abych se ho znovu zúčastnil. Já si to jen chtěl jen zkusit, když je tak slavný, ale jednou mi to stačilo. Myslím, že v životě si ještě nějaké závody na běžkách dám, ale nevěřím, že bych někdy jel více než 30 km…

A jaké mám pocity teď, dva dny po závodě?
Rozhodně nelituju, že jsem ho jel. TAkový slavný podnik nemohl v mé sbírce chybět. Sice si stále neumím představit, že bych se v něm někdy zúčastnil, ale jak říká klasik a kamarád Toník: "Nikdy neříkej nikdy!" JIsté ale je, že i kdybych sem schodou nepravděpodobných okolností znovu zavítal, určitě bych nemohl mít horší čas, protože to za normálních okolností snad ani nejde a kdybych se trápil podobně jako letos, tak bych zcela jistě porušil svou zásadu a vzdal bych. TAkové mučení na závodě, který už jsem někdy dokončil bych myslím nebyl schopen akceptovat.
A hlavní poučení ze závodu?
1. každý vytrvalostní závod si zaslouží, aby k němu člověk přistupoval s pokorou
2. lepší je se párkrát překotit ve sjezdech, než si pořádně nenaparafínovat běžky
3. používej hlavu trubko....!

Novoroční turnaj Přeštice

5. ledna 2013 v 17:24 | Šnek |  Šachy
Ještě než se začnu zabývat v názvu uvedeném turnajem, je myslím vhodné zrekapitulovat minulou sezonu. MYslím, že se dá označit za velmi úspěšnou.
V přepočtených cyklistických objemech jsem si udělal osobák (11 424 km), v běhu též osobák (1 868 km). Na samotném kole si osobák nepadl, ale původně plánovaných cca 3 500 km jsem posunul na 5583 km. K tomu nutno přiočítat necelých 13 000 minut silových cvičení, výjezdy na kole na řadu významných hor (zejména Rettenbachtal a Timmelsjoch), výstupy na Wildes manles a Wildspitze (3774 m n.m.). ZAběhnul jsem dva maratóny s časy těsně nad 4 hodiny, dal jsem osobák na 30 km na dráze, osobák na 25 km kolem Žebráku, zaběhl jsem dva půlmaratóny, zajel čtyři závody na horských kolech. Krom úvodu sezony (koleno v březnu) jsem neměl žádný vážnější zdravotní problém a to je to hlavní proč sportuji.
K tomu jsem v létě začal po dlouhých letech opět hrát pravidelně tenis a moc mě to chytlo. V tomce roce plánuji, že se mu budu věnovat ještě více. No a v závěru roku jsem znovu propadnul tenisu stolnímu a chytlo mě to jen o maličko méně než tenis velký. NA oba sporty jsem si teď pořídil nové náčiní, takže očekávám, že mě to bude bavit ještě více. Zhruba do dubna se budu kromě běhu, kola a šachů věnovat ping pongu a potom jeho místo zaujme tenis. NA podzim potom s místními z Dobříva uvažujeme, že zkusíme postavit tým a přihlásíme se do nejnižší soutěže. V létě pochopitelně chystám jeden horolezecký výjezd do Alp a stejné hory chci navštívit minimálně jednou na kole. TAkže to vypadá, že rok 2013 bude pro mě ještě pestřejší než pestrý rok minulý. KAždopádně bude následující rok rokem cyklistickým a dokonce jsem vyhlašoval útok na hranici 8 000km. Momentálně se ale na to dívám trochu jinak. Budu určitě jezdit na kole více než běhat a měl bych mít i více závodů na kole, kolik kilometrů ale najedu nechám osudu. Nebude to pro mě vůbec podstatné, protože nebudu mít tolik času, jelikož se chci hlavně naučit pořádně ping pong i tenis...

A teď už k šachovému turnaji, který se tradičně konal 1.1. BYly to pro mě po roce první bleskovky, takže jsem opět nevěděl, co mohu čekat. NAvíc jsem se těsně před turnajem vrátil z čtyřdenního silvestrovského pobytu, takže jsem rozhodně nebyl odpočinutý. JIž před zahájením samotného zápolení bylo jasné, že turnaj je obsazen neobyčejně silně, ať už se to bere z hlediska kvality či kvantity. 56 lidí tady za posledních 15 let nepamatuji a 8 hráčů s ELEm cca 2200 už vůbec ne! Proto bylo jisté, že na přední příčky pomýšlet nemohu a tak jsem mohl hrát úplně v klidu. A taky jsem tak hrál. Hrálo se na patnáct kol a moje výsledky se střídali podle síly hráčů a štěstí nebo smůly. Bez ohledu na výsledky jsem si ale hru užíval. Před posledním kolem jsem tak měl 8 bodů, před sebou hratelného soupeře a naději na vyrovnání nejlepšího bodového výsledku v mé patnáctileté historii zde. Bohužel se mi závěr příznivě se vyvíjející se partie nepovedl a když jsem přehlédl to, že soupeř je ve vrcholné časové tísni a já tak mohl konec takticky oddálit, než by mu čas vypršel... Místo toho jsem se snažil tvořit a vše tím pokazil... Bezprostředně po turnaji jsem byl z té poslední partie hodně zklamaný a říkal jsem, že to byl můj nejhorší turnaj zde, ale když jsem se pak doma podíval na svoje výsledky z minulosti, musel jsem konstatovat, že to není zase tak hrozné. Nebyl to tak hrozný neúspěch, ale rouhodně to nelze označit ani za úspěch. Dobré je hlavně to, že mě hra bavila. Skončil jsem tak s 8 body na 20.místě. Příště bych ale chtěl být rozhodně lepší!!!