---------------------------Naslouchej svému tělu---------------------

Listopad 2012

Plzeňská třicítka

12. listopadu 2012 v 19:41 | Šnek |  Běh
Ještě mi ani neoschlo pero, kterým jsem dopsal článek o Kunratické a už zase toužebně vzhlížím k dalšímu závodu. Tuto neděli 18.11. mě totiž čeká další běžecká soutěž. Tou bude Plzeňská třicítka na 400 metrové dráze. Běžet závod na 75 kol může být trochu psychicky náročnější, ale já s tím problémy nemám, takže se moc těším a rád bych překonal svůj osobák z roku 2009, který má hodnotu 2 hodiny 42 minut. Žádnou speciální přípravu ale podstupovat nebudu. Dneska jsem byl v práci na kole (necelých 60km), zítra pojedu zase, ve středu se proběhnu (cca 15 km), ve čtvrtek odpočinek, v pátek znovu do práce na kole a v sobotu se lehce proběhnu (cca 8km) no a v neděli hurá na to....


Hodiny před startem proběhly tak jak bývá zvykem. K večeři posilující těstoviny s mákem a javorovým sirupem + pivo a následně i pasta vyrobená ze semínek Chia. Ráno jsem k snídani měl ani nevím co, ale k tomu opět semínka Chia. Proti křečím zobu jednu solnou tabletu a dvě tablety (L-carnitinu - uvolňovač energie z tuků uložených v těle). Do místa startu jsem přijel tak akorát, abych se v klidu zaprezentoval, převlékl a připevnil číslo. Ani jsem se nerozbíhal, protože to při takto dlouhém závodě není u stylu který praktikuji já nutné. NA start se postavilo 17 mužů a tři ženy. Počet nic moc. Zkušenosti z podobných závodů hovoří, že když je málo lidí, tak jsou to většinou jen ti dobří. "Doufám, že nebudu poslední." Říkal jsem si v duchu. Ovšem umístění pro mě nebylo to hlavní. Přijel jsem si pro osobák a nemínil jsem se znervózňovat tím, že soupeři vypadali vesměs běžečtěji než já. Těsně před startem jsem ještě zobnul lžíci Chia, nasadil nový, běžecký mp3 přehrávač a už se klepal nedočkavostí.

A je to tady! Vyrážíme. ZA zvuků skupiny E-rotic se rádoby ladně pohybuji vpřed. Bohužel od počátku cítím, že to není ono. Co se stalo?! Příprava byla solidní i když na tento závod jsem se nijak speciálně nepřipravoval, protože to byl prostě jeden z mnoha. Ale i tak jsem čekal větší lehkost. Zdravotně jsem byl také v pořádku, přestože pár dní před závodem mě začal z ničeho nic bolet hýžďový sval, jako kdybych dostal koňára. Ale v sobotu jsem si to místo přelepil hojivou náplastí a během cca hodiny bolest ustala. Taky se o mě pokoušela viróza, ale i tu jsem osvědčenými postupy zaplašil. Tak v čem to k sakru je?! Opravdu jsem netušil a netuším ani teď. "Možná ten přehrávač mě ruší?!" Ještě jsem ho nikdy při závodě nepoužil a tak se nedalo říci. Zároveň jsem si uvědomil, že v oblasti uší je řada akupresurních bodů a že mi třeba sluchátka, která skutečně velmi silně přiléhala, tlačí na nějaký ten bod, na který by neměla?!? Sice mě napadlo si je sundat, ale před závodem jsem se rozhodl že je otestuji pořádně, tak jsem je nechal být tak, jak jsou….

Bedlivě jsem si sledoval mezičasy a snažil se vydržet. Na 400metrové kolo se pohybovaly mezi 2minutami až 2 minutami 12 sekundami. To sice dávalo stále naději na osobák 2:42, ale nebyla tam rezerva, se kterou je potřeba při takto dlouhém závodě počítat, protože většinou dochází v druhé polovině trati chtě nechtě k poklesu tempa. Rozhodl jsem se však nevzdávat a vydržet alespoň v tomto tempu, když už to nešlo rychleji. Většina soupeřů mě však předběhla o jedno či více kol. V celém poli se našli jen čtyři, kterým jsem dokázal kola nadělovat i já (některým dokonce i cca 10 kol).
Byl tam i jeden soupeř mě notoricky známý, který mě sice většinou poráží, ale nebývá to o moc. Tentokrát mě však už před polovinou závodu předběhl o celá čtyři kola!!!! Hrůza, hrůz… "Buď běží tak úžasně a nebo já tak hrozně?!" I přes to, že jsem nebyl v optimálním rozpoložení, dokázal jsem odhadnout, že to s tempem přehnal. A proto když mě předběhl počtvrté, pověsil jsem se mu ze zvědavosti na hřbet. Oběhl jsem tak s ním jedno kolo a začínalo se mi zdát, že běžíme nějak pomalu. Nejprve mě napadlo, že je to tím, že mi proráží vzduch a mě se tak běží lehčeji, ale po dalším kole jsem si byl jist. Přepálil to a mě zdržuje! NA nic jsem tak nečekal, předběhl ho a uháněl dál sám. Během několika kol jsem mu utekl o půl kola a to mi docela nalilo energii do žil. Přestal jsem myslet na čas a začal se bavit tím, jak stahuji jeho náskok. Bylo to docela příjemné oživení. Nebylo pro mě až tak důležité abych ho porazil, ale při tomto typu závodu je každé rozptýlení dobré. Představ si, že kroužíš v chladu a mlze na atletickém oválu 75 kol a možná pochopíš, proč mi to soupeření tak přišlo vhod. Netrvalo dlouho a jedno kolo ze ztráty bylo odmazáno. Když jsem ho předbíhal, byl jsem si jist, že ještě dvě kola na něj udělám, ale jestli i to třetí…??? V tu chvíli těžko říci. Zaznamenal jsem jen, že se mi už běží lépe a že mám chuť do závodění. Na jídlo a pití jsem ani chuť neměl. ZA celý závod jsem snědl asi dvoucentimetrový kousek sladké tyčinky, kterou nabízel jako vždy pozorný provozovatel a vypil cca decilitr vody. To mi bohatě stačila. Semínka Chia, která jsem požil před závodem, mi dodaly energie a vody dost.

Najednou mi šlo i zrychlit (bylo to ovšem jen pocitové, protože mezičasy ve výsledcích udávaly, že jsem běžel celý závod prakticky stejně rychle) a cítil jsem se pořád lépe a lépe. Dvacet kilometrů jsem měl za 1:46, takže naděje na rekord pořád žila! Mezitím jsem obral výše zmíněného soupeře o další kolo a nějaká ta kola jsem nadělil i soupeřům, kteří mi v první polovině závodu utíkali. Jo, jo miluju vytrvalostní závody, když mi na druhou polovinu závody zbyde dostatek sil…

Jak se blížil závěr, naděje na rekord pomalu dostávala reálnou podobu. Dávno už jsem vrátil soupeři ta čtyři kola a nakonec jsem ho předběhl o téměř o dvě další. Ale to už jsem se řítil do cíle. V posledních třech kolech už jsem se ani nijak nemusel ždímat. Času bylo dost. Nakonec jsem doběhl v čase 2 hodiny 38 minut. O čtyři minuty jsem tak pokořil svůj osobák z roku 2009!!! Výsledek si cením o to víc, že v tom roce jsem ještě občas používal energetické gely a teď, teď jsem byl čistý!!! Ony ty gely sice prokazatelně zvýší výkon, ale zároveň dodají do těla nadbytečné, leckdy minimálně nepříznivé látky, tak proč by je amatérský sportovec jako já, měl vůbec používat. Když se chceš zlepšit, tak prostě lépe trénuj! Na to nemusíš zobat… V tom roce 2009 jsem jeden celý gel použil. Sice mi zvýšil výkon, ale takhle to já nechci! Myslím, že kdybych ho použil i teď, tak jsem byl v tom závodě možná o 5 minut rychlejší, ale to za to nestojí. Když jsem právě asi před těmi 3 lety zjistil, že obsah těch gelů často neodpovídá udávanému složení a jsou v nich tzv. odpadní stimulační látky, které se již nemůžou využít pro tzv. profesionální sportovce, rozloučil jsem se s touto "výživou" s výjimkou několika maratónů, kdy jsem je použil jako náhradu výživy, protože při tak náročném výkonu je dost problém vstřebat na energii běžnou stravu. Ale i to sporadické použití je teď naštěstí minulostí, protože přece nastupují přírodní semínka Chia takzvaný pravý poklad Aztéků.

Takže závod skončil úspěchem. Hned jsem uháněl k autu, abych to oslavil cigaretou. Brzy se ale do mě dala strašná zima a i když jsem si tentokrát uvědomoval, že bych mohl být ve své kategorii na bedně, nemohl jsem čekat. Nechtěl jsem se kvůli nějaké bedně nachladit, protože bylo jisté, že slavnostní vyhlášení neproběhne určitě dříve než za půl hodiny. Nedalo se nic dělat a tak jsem jel domů.

Nakonec jsem se umístil na výborném 9 místě no a v kategorii? Pochopitelně třetí!!! Bylo to sice jen z pěti účastníků ale i tak dobré… A že jsem přišel o stupně vítězů? To mi vůbec nevadí. Nesportuju proto abych stál na stupních, ale proto abych se cítil zdravotně lépe, objevoval nové věci a pozoroval jak různý trénink působí na lidský organizmus. Takže stupně vítězů si rád vybojuju, ale jestli na nich pak stojím nebo ne, je mi úplně fuk…
Tak a teď už zase přemýšlím, jestli náhodou nepoběžím tuto sobotu 20 km v členitém terénu u Stříbra… NO ale asi spíše ne. Bylo toho v poslední době přece jenom hodně. Každopádně ale nakonec poslechnu své tělo a to nejspíše rozhodne až v pátek…

PS: Takhle to dneska vypadalo na Luční boudě. No neříkej, že by jsi se tam hned nerozjel na kole?! Škoda, že je to tak daleko...

Velká Kunratická 2012

5. listopadu 2012 v 17:03 | Šnek
Tento víkend jsem měl po dlouhé době bez závodu, ale hned ten příští, v neděli 11.11. se těším na svůj třetí start na Velké Kunratické. Těším se o to víc, že po dlouhé době nebudu za Šneky startovat sám, ale poběží i syn RAdim. NA startovní čáře budeme dokonce stát vedle sebe (startuje se ve dvojicích po deseti sekundách), takže si to budeme moci rozdat v souboji na blízko. Spíš se dá čekat, že RAdim zvítězí, protože teď má na krátkých trasách dost natrénováno a já letos dělal jen vytrvalost, nicméně nehodlám prodat svoji kůži lacino.
Předstartovní příprava minulý víkend nebyla žádná. Trénoval jsem tak jako jindy v obdobném počasí. V pátek jsem byl v práci na kole (60km), v sobotu ráno jsem běžel 16 km¨, odpoledne se projel na kole (20km), pak jsem si zacvičil s Powerballem (20minut) a zaposiloval břicho (15minut). V neděli jsem již jel jenom na kole (32km) a cvičil s powerbalem (15minut). Dnes mám odpočinek, zítra půjdu možná běhat (cca8-10km), ve středu bych chtěl do práce na kole (60km) a možná i ve čtvrtek. V pátek by mělo být volno a sobota si bude žáat přípravný, lehký běh (cca 6km).
A jaké jsou cíle v závodě? V první řadě bych chtěl skončit v první polovině startovního pole a v řadě druhé bych chtěl běžet na čas 19 minut. Sice už jsem tento závod běžel za 18 minut, ale to jsem byl na běžeckém vrcholu a hlavně jsem měl natrénovanou rychlost. Když jsem běžel tento závod před 2roky, tak jsem byl také bez rychlostního tréninku a byl jsem rád, že jsem to stihnul za 20 minut.
Je pondělí po závodě. Pocity jsou poněkud smíšené, ale převažují dobré. S Radimem jsme vyrazili s dostatečnou časovou rezervou, takže jsme se po zaparkování došli v klidu zaprezentovat, vyzvednout pěkné tričko a pak jsme se teprve vrátili k autu se převléknout. Do startu nám zbývalo ještě cca půl hodiny, kterou jsme původně chtěli využít k rozběhání, ale vzhledem k obrovské koncentraci lidí v celém prostoru, jsme od toho záměru ustoupili. Šli jsme se tedy aspoň dívat na startující a přibíhající účastníky.
Už když jsme vyrazili od auta, začal jsem si říkat, že jsem možná prokaučoval obutí. Na tamním kluzkém terénu většina profíků používá tretry s hřeby. Ti co je nemají, volí často kopačky. Jelikož jsem tento závod už běžel dvakrát, věděl jsem, že je to dobrá volba. Proto jsem si s předstihem jedny kopačky taky zajistil. Jenomže zatímco ostatní používali ten starý typ plátěných kopaček s poměrně měkkými a hlavně tupými špunty, já oslí kůže jsem si pořídil tvrdé kopačky z plastu a se špunty tvrdými a ostrými!!! No to jsem si dal. Když jsme šli po silnici, připadal jsem si jako čerstvě okovaný kůň, protože botky klapaly až hrůza. Aby toho nebylo málo, tak pravá bota mě docela dřela, takže jsem jí musel povolit a pak mi v ní noha zase nedržela tak, že hrozilo vymknutí kotníku. Ještě "lepší" to bylo, když jsme se dostali na měkký, lesní podklad. Sice už jsem si na koně nehrál, ale místo toho se mi na ostré špunty nabodávaly shluky velkých javorových listů, které se "velmi vhodně" spojovaly s mazlavou hlínou a vytvářely z mého obutí velké bačkory! No prostě děs!! No ale co už naděláš?! Když přišel náš čas, postavili jsme se do startovního koridoru a já se snažil alespoň větší část nalepeného nákladu z bot dostat dolů. Sice se to z větší části podařilo, ale bylo to stejně marné, protože již při prvních krocích na trati jsem to měl zase zpátky. Vyráželi jsme ve dvojici s Radimem. Nejprve se proběhlo hlubokým bahnem, pak se skočilo do ledového potoka a začínalo první stoupání. V potoce jsem si uvědomil další úskalí tvrdých uzavřených kopaček. Zatímco z "plátěné", prodyšné obuvi, ve které jsem tady běhal dosud, voda hned vytekla a zůstali jen mokré ponožky, teď odtéci nemohla a musel jsem si jí tak "nést" s sebou! Snad stokrát jsem se v průběhu závodu za to obutí proklel.
První kopec jsem ještě vyběhnul před Radimem, ale ten když nahoře viděl jak se trápím, mě ladně předběhl a ukázal mi záda. Stejně následoval kamenitý seběh a tady jsem objevil další vlastnost mých tvrdých podrážek. NA mokrých kamenech mé tvrdé špunty klouzaly jako po ledě!!! Musel jsem dávat pořádný pozor, abych se nezřítil ze stráně. Dole další proběhnutí hlubokým potokem, kde jsem si nabral další studenou vodičku do svých již tak čvachtajících botiček a aby toho nebylo málo, tak po proběhnutí bažiny následoval potok třetí. ZA ním již začínalo obávané stoupání na Hrádek. Tady jsem se Radimovi přiblížil téměř na dosah, ale byla mezi námi jedna pomalejší závodnici, která mě zbrzdila natolik, že se mi syn opět vzdálil. V tom prudkém svahu se totiž velmi špatně předbíhá (teda spíš přelézá, protože běžet se tady skutečně nedá), protože je nejvýhodnější se přidržovat lana a toho se držela ta dívka. Když se lana pustíš, jednak zpomaluješ svůj pohyb vzhůru a druhak hrozí, že se prostě převrátíš zpátky a zřítíš se dolů. Ten svah je opravdu prudký a dá se říci, že je to téměř stěna. Tento úsek byl ale asi jeden z mála, kde mi kopačky neškodily a byly naopak ku pomoci. Ve směsi bahna a suché hlíny držely výborně. Kdyby se celý závod odehrával v bahně, tak by to byla výborná volba. Bohužel ten měkký podklad byl na celé trase dohromady cca 400 metrů.
Když jsem se vydrápal na ten Hrádek, následoval opět prudký kamenitý seběh, kde jsem si musel dávat znovu velký pozor, což mě znovu dost zdrželo. Pod ním opět šup do bahna a skok z vysokého břehu do čtvrtého potoka. Ten byl už naštěstí poslední. Následovalo několikasetmetrová rovinka, kde obyčejně předbíhám davy unavených soupeřů. Předbíhal jsem i teď, ale nebylo toho zdaleka tolik.
Nejrychlejší bylo totiž běžet po asfaltovém chodníku, kterému jsem se bohužel musel díky svým botkám vyhnout a byl jsem tak donucen běžet v měkkém, fyzicky náročnějším podkladu vedle asfaltu. Radim byl ale stále jen kousek přede mnou, kupodivu jsem se necítil fyzicky nijak špatně, takže už jsem se těšil na poslední velký kopec na trati. Je sice také velmi prudký, ale vyběhnout se dá i když drtivá většina účastníků ho jen těžce vychází. Při své první účasti jsem ho i já dokázal vyběhnout celý, ale letos jsem to ani nezkoušel a přizpůsobil jsem se všem okolním. I tady jsem ale rychlou chůzí předstihl řadu soupeřů. NA vrcholu byl Radim přede mnou cca 20-30 metrů a já se začínal těšit na zajímavý souboj v závěru závodu. To jsem ovšem netušil, že botky ještě neřekly poslední slovo. Najednou se mi totiž zdálo, jako by jedna bota povolila a záhy mě začala nějaká užovka bičovat do holení! No jo. Voda a bahno udělaly své a ploché fotbalové tkaničky, které zdaleka nevydrží to co tkaničky běžecké se prostě rozvázaly!!! Chtě nechtě jsem tak musel zastavit a botu si znovu zavázat… Sice jsem to zvládnul poměrně rychle, ale i tak když jsem se mohl znovu rozeběhnout, tak už byl Radim daleko vepředu. Bojoval jsem ale hlavně se svým časem, protože jsem si vytýčil před závodem, že chci být pod hranici 20 minut a tak jsem bojoval skoro naplno. Ono úplně naplno to nejde, když je člověk rozhozený takovými problémy s obutím. Ještě se mi hlavou kupodivu mihla veselá myšlenka, že když jsem těm botám na začátku závodu říkal bačkory, tak teď jsou to spíše konve s vodou…
Do cíle mě už čekala jen dlouhá rovina a závěrečný sešup do cíle. Musel jsem si dávat pozor, abych nešlápl na nějaký větší kámen, ale po rovině to docela šlo. Ještě pár lidí jsem předstihl, než se začalo klesat. Sešup byl ale plný dalších nebezpečných kamínků a vzhledem k tomu, že trasa vedla po úzké, svahovité pěšině, nedokázal jsem už dalšího závodníka, který byl kousek přede mnou, předběhnout. Dělal jsem si ale na něj zálusk v cílové rovince, kde bylo už jen bahno a zde jsem chtěl uplatnit svůj vyhlášený finiš. Pod kopcem jsem ale měl ztrátu cca 10 metrů. I tak jsem do toho šel. Nasadil jsem ke sprintu a začal se rychle přibližovat. Soupeř ale zaslechl mé duté dupání a jal se taky zrychlovat. Já měl ale ještě jeden rychlostní stupeň v záloze! Zařadil jsem ho a běžel tak rychle, až se "některým přihlížejícím tajil dech a jiní zase padali do mdlob." Ne jen malý fórek. No prostě ani to zrychlení nestačilo a soupeř můj útok kupodivu odrazil. Ale co. Stejně startoval daleko přede mnou, takže jsem na čas byl mnohem rychlejší. No hurá. Jsem v cíli a ani jsem se nezrakvil. Kupodivu. Dlužno dodat. Výsledný čas 19:39 (tedy záměr splněn) a 1052 místo z necelých 1900 startujících není špatné. Nemít ty bačkůrky a pak konve.... Radim mě porazil o 13 sekund a skončil 1020, takže určitě pěkný výsledek a příslib do budoucna.
Celkově se mi tentpkrát závod líbil. Organizace šlapala, což v takhle velkém počtu závodníků není jednoduché...