---------------------------Naslouchej svému tělu---------------------

Září 2012

Kladenský maratón - dokončení

18. září 2012 v 14:53 | Šnek |  Běh

Tak je to za mnou. Něco se povedlo něco nikoliv. Hlavní úkol přežít a nezranit se, byl splněn. Ovšem útok na hranici 3:45 se nekonal, nepodařil se útok ani na osobák 3:51 a dokonce se ani nezdařil atak hranice 4 hodin. Čím to? Fakt nevím. Příprava i všechno před startem běželo jako na drátkách. Vůbec mě nenapadá, co jsem mohl udělat lépe. Prostě nevím, jak říkají Němci: "Wo der Hund begraben liegt?"

Asi prostě není každý den posvícení. Kdyby to bylo tak jednoduché, že stačí mít netrénováno a pak by padnul osobák, tak to by na světovém fóru padaly osobáky neustále. Musíme se proto i já smířit s tím, že se někdy něco nepovede i když pro to třeba není hmatatelný důvod.

Ale teď už k samotnému závodu…

Předstartovní formality proběhly hladce, přípravu před startem jsem jen odbil lehkým protažením, protože za těch 42 kilometrů se rozhýbu až, až. Od počátku jsem hodlal běžet volně, takže nějaké rozběhávání nebylo nutné.
Přesně v 10:00 se ozval startovní výstřel. Po menších problémech se stopkami, jsem se konečně mohl soustředit na vlastní běh. Držel jsem se ve středním chumlu ze kterého jsem se postupně propadal dozadu. To mi ale vůbec nevadilo, protože podle plánu to tak mělo být. Myslel jsem si totiž, že můj čas ještě přijde. První kilometr jsem měl za 5:15, což bylo v pohodě. Tak jen tak dál. V nejbližších kilometrech se mi běželo docela dobře, ale hodinky, hodinky ukazovali něco jiného. Časy na kilometr se postupně zhoršovaly a na pětce se tak zastavily na hodnotě 27:30. To bylo zhruba o 2 minuty pomalejší, než mi stanovil trenér! To bylo nemilé, ale dalo se s tím ještě něco dělat. Alespoň jsem si to v tu chvíli myslel. Hlavní problém však nastal mezi pátým a 15 kilometrem. Tady jsem utopil všechny svoje naděje. Na sedmém km mě totiž začalo pobolívat pravé koleno a já tak zřejmě podvědomě ještě více zpomalil. Deset kilometrů jsem tak uběhl za hrozivých 58 minut. To ale ještě nebylo všechno! Na dalších 5 kilometrech jsem zřejmě úplně "chcípnul" a mezičas se ještě více propadnul. Nedalo se tak nic dělat a pokud jsem chtěl aspoň trochu slušný výsledek, musel jsem prostě zrychlit už teď!!!

Tak jsem se do toho začal opírat (koleno mě přestalo zlobit, když jsem se po proběhnutí cílem 15 km pořádně napil ze své láhve, kde jsem měl svůj osvědčený podomácku vyrobený ionťák). Jak jsem zrychlil, uvědomil jsem si, že se mi běží pořád dobře a že zvýšené tempo mi nečiní žádné větší potíže. Začal jsem konečně už i předbíhat některé soupeře. Borci ze špičky mě sice dvakrát předběhli o celý 5 kilometrový okruh, ale těch ze středu pole, kteří mě předběhli o okruh jeden, jsem se dokázal chvílemi i držet. Bohužel jsem to v jednom momentě přehnal, protože tempo bylo příliš vysoké a mě znenadání tak píchlo v lýtku, že to bylo jako by mě někdo bodnul šídlem! Okamžitě jsem zpomalil a modlil se, aby bolest ustoupila. Sice ustoupila, ale až do konce závodu se pořád lehce připomínala. S křečemi jsem nikdy problémy nemíval, až minulý rok kdy mi sice nepřekazily rekordní útok na půlmaratónu, ale další týden na to, mě poprvé v životě donutili vzdát závod, když jsem běžel hodinovku. No a teď to bylo potřetí. Proto jsem se rozhodl, že nebudu nic ponechávat náhodě a už jsem si objednal solné tablety, které používá většina ostatních běžců.

I přes zrychlení od 15 km, se čas na metě půlmaratónu zastavil na hrozivém čísle 2 hodiny 4 minuty!!!! To už jsem se s útokem na osobák mohl rozloučit definitivně. Nechtěl jsem se ale vzdát útoku na čtyřhodinovou hranici. Bylo ale jasné, že vzhledem ke konstelaci, bych se musel doslova vyždímat jako citron, protože běžet druhou polovinu maratónu o 8 minut rychleji než tu první, není jen tak. Nemínil jsem však házet flintu do žita a snažil jsem se co nejvíce nabudit. Docela se to i podařilo, protože se moje časy na jednotlivé kilometry začaly pohybovat v rozmezí 5:15 - 5:30. Předbíhal jsem spoustu soupeřů, kteří mi v první polovině závodu ukazovali záda a běh jsem si docela užíval. Stále jsem se tak držel stébla naděje, že aspoň ty čtyři hodiny dám. Když jsem probíhal obávanou metou 30 kilometrů, o které se říká, že kolem ní dochází u maratónců k největším krizím, musel jsem se jen pousmát, protože já jsem naopak ještě více zrychlil. Před pár kilometry jsem si totiž vzal oproti svým zvyklostem dávku energetického gelu, který asi zrovna začínal působit. Možná i proto se mi stále běželo dobře a chvílemi jsem si připadal jako odlehčený parní válec řítící se z prudkého kopce. Běžeckých soupeřů - cílů přede mnou bylo stále dost a tak jsem se ani nenudil. Některé jsem dokonce i já předbíhal o kolo a našli se i tací, kterým jsem nadělil kola dvě. Ještě 7 kilometrů před cílem jsem doufal v pokoření bájné mety maratónských hobíků. Do čtyř hodin mi totiž zbývalo ještě 39 minut. Když mi však na kótě 5 km do cíle zbývalo už jen 25 minut, pokusil jsem se ještě o zoufalé zrychlení, ale křeče mi po chvíli daly opět najevo, že takhle to prostě nepůjde! Musel jsem se prostě smířit s tím, že to do čtyř hodin nestihnu. I tak jsem ale pořád běžel celkem rychle a užíval si to, že soupeři přede mnou byli téměř pravidelně roztroušeni jako korálky a já si tak mohl užívat další a další předbíhačky.

Zbývalo mi posledních 2,2 kilometru a čas byl 3 hodiny 52 minut. Teď už to bylo nad Slunce jasnější, že čtyři hodiny dát nemohu. I přes to jsem se ale pokusil ještě zrychlit a kupodivu křeče tentokrát nenastoupily. Tak jsem ve velmi svižném tempu předběhl ještě několik soupeřů a když jsem se přiblížil k stadiónu, měl jsem na dohled ještě čtyři. Zbývalo uběhnout jedno a čtvrt kola a já si dělal zálusk na to, že ještě někoho z nich porazím. První mi padl za oběť záhy po vběhnutí na ovál, druhý při vběhnutí do posledního 400 metrového kola, další byl sice docela daleko a ten před ním ještě dál, ale já se ve finiších vyžívám a proto jsem chtěl aspoň toho jednoho schroupnout. Nakonec to nebylo nic těžkého, protože rozdíl v naší rychlosti byl propastný a tak jsem ho měl ještě dvě stě metrů před cílem. Ten poslední zbývající byl však tvrdší oříšek. Už zdálky mě zaregistroval jak dupu a hlasitě funím a proto i on jako by s děsem v očích začal zrychlovat. Musel jsem tedy sáhnout úplně na dno sil a už tak "tryskové" tempo, ještě vystupňovat. Blížil jsem se každým krokem. Ještě poslední soupeřovo ohlédnutí, ale já už byl tak blízko, že jsem zřetelně četl paniku, která se zračila v jeho očích. Už jsem mu funěl na hřbet. V momentě jsem byl vedle něho. Ale co to?! On ještě vyškrábal zbytky sil a sprintujeme bok po boku!! Po 42 kilometrech se na posledních metrech můžeme přetrhnout. Má to logiku?! Asi moc ne, ale já už jsem takový. Když jsem viděl, jak se soupeř drží, blesklo mi hlavou, že možná poprvé v životě prohraju finiš vytrvaleckého závodu, ale byl to jen okamžik, protože vzápětí se soupeř zlomil a já tak mohl proběhnout cílem nikým neatakován v čase 4 hodiny 3 minuty na slušném 134.místě z 207 startujících. Představy ohledně času jsem sice nenaplnil, ale tento čas je mým druhým nejlepším vůbec (zatím jsem běžel maratónů 8). Dosavadní druhý nejlepší výkon jsem si tak zlepšil o 20 minut. Tak aspoň malá náplast.

Závod se mi celkově velmi líbil. Vynikající organizace, vše klapalo jako na drátkách, hezké funkční triko Mizuno, krásná a rychlá trať, plně dostačující občerstvovačka a vůbec všechno v pohodě… Jen ten můj čas. Ale co. Tak třeba příště. A kdyby ne, tak taky nevadí. Důležitý je celkový pocit ze závodu a ten jsem měl výborný. Takže když to všechno shrnu, musím překvapivě konstatovat, že jsem se svým vystoupením spokojen.

Druhý den po závodě jsem hned vyrazil na kolo. Mělo to být lehkých 20, ale jelo se mi výborně, tak to bylo velmi svižných 34 km. I proto jsem byl druhý den zase v sedle a vyrazil pokořit další dva pro mě neznámé vrcholy ( Písek a Plešivec).
Ujel jsem 82 kilometrů a cítil jsem se výborně. Takže je vidět, že odolnost organizmu je výborná a proto uvažuji, že si možná ještě letos zaběhnu jeden maratón a nebo dva?!