---------------------------Naslouchej svému tělu---------------------

Srpen 2012

Kladenský maratón

27. srpna 2012 v 15:25 | Šnek |  Běh
Tak a je to tady. Hlavní závod sezony se nezadržitelně blíží. Tří měsíční přípravné období je za mnou a směle mohu říci, že jsem úkoly přede mě postavené trenérem (mé druhé já) ...splnil! Sice mi ten trénink občas pořádně lezl na nerv, ale dokázal jsem si poručit. Na moje poměry jsem toho naběhal opravdu hodně. Původně bylo stanoveno naběhat v červnu 150 km, v červenci 200 a v srpnu 250. Za tři měsíce jsem tak uběhl více než za celý loňský rok dohromady!! Po konzultaci s "trenérem", jsme trochu upravili náběhy v měsících. Červen sice zůstal v původní výši, ale zdálo se mi jako nesmysl, abych neběhal nejvíce poslední měsíc před závodem, takže jsem to přehodil. V červnu jsem tak splnil přesně, co bylo požadováno - 150 km. V červenci jsem přeplnil - 280km a na srpen mi tak zbylo 170 km. V srpnu mám již 172 a nejspíš ještě nějakou tu desítku přidám. K tomu jsem přidal přes 2200 km na kole, včetně výjezdu do Alp, absolvoval několik tenisových zápasů a vystoupil na druhou nejvyšší horu Rakouska Wildspitze. TAkže pohybu bylo více než dost. Možná i proto jsem téměř všechny běžecké tréninky absolvoval se sebezapřením a většinou jsem se opravdu trápil. Nejspíše to bylo způsobeno přetrénováním, ale čas na odpočinek a relaxaci prostě nebyl... TAky jsem dost zhubnul, což by ovšem na běh mělo být jen přínosem. Běhal jsem většinou tempem kolem 6 minut na kilometr a dokonce jsem se trochu bál, že ani při závodě nebudu schopem běžet rychleji. To se mi naštěstí podařilo vyvrátit na závodě okolo Žebráku, kdy jsem udržel tempo 5 minut na kilometr a zhruba tak bych chtěl běžet i při maratónu. Předběžně si plánuju, že bych chtěl mít úvodní tempo 1 hodina 50 minut na prvních 20 kilometrů a zbývajících 22 kilometrů bych chtěl zvládnout ve stejném čase. No a když se trochu odchýlím od plánu, tak by to výsledně mohlo hodit ten kýžený osobák 3 hodiny 45 minut!

Důležité je ještě podotknout, že za celé tři měsíce jsem neměl žádné zdravotní problémy, které by stály za řeč i když zejména při tom masívním tréninku v červenci jsem doslava čekal, že si každou chvíli něco urvu!
V úterý 28.8. jsem si ve svižném tempu zaběhl na Bábovku (převýšení 200 metrů), což je vzdálenost tam i zpět 8 km.
Ve středu jsem pak jel jenom do práce na kole cca 60 km.
Dnes ve čtvrtek se možná zase pojedu projet na kole, ale jenom vyloženě něco kraťoučkého tak 30 km.
TAk včera jsem nakonec nesportoval vůbec. V práci mi totiž skončila po třech dnech kontrola z ČIŽP a byl jsem tak utahanej, že jsem sotva pletl nohama. Ale nevadí. Teď není vůbec potřeba se nějak honit. Natrénováno mám dost a spíš potřebuju odpočinek, takže i pokud bych ani dnes netrénoval, může to být jenom dobře. Správně by člověk měl mít minimálně alespoň jeden den v týdnu odpočinek od tréninku a já jsem v posledních 3 měsících kolikrát neměl ani ten jeden. Poslední dva týdny před závodem bych proto chtěl mít pauzy 2 krát týdně.
V sobotu jsem byl nakonec běhat. Dal jsem si lehce 12 km v čase 59 minut. Beželo se mi dobře, což je vidět i z času, protože na této trati jsem v posledních týdnech běhal o několik minut pomaleji. V neděli jsem chtěl jít na kolo, ale když jsem se ráno probudil, cítil jsem takovou únavu, že jsem to nechal být a raději tak trochu popracoval na hospodářství.
Dnes v pondělí 3.9. jsem v práci na kole a jelo se mi docela dobře... K běžeckému tréninku se ale dostanu nejdřívě ve středu.
Ve středu jsem si zaběhl 12 km a vzhledem k tomu, že jsem od pondělka výrazně snížil počet vykouřených cigaret (místo stabilních 30/den mám teď povoleno do 15 kusů - v pondělí 12, v úterý 11, ve středu 10 a včera 9) běželo se mi dobře a o proti víkendu jsem se na stejné trati zrychlil o 3 minuty! Běžel jsem tak tu dvanáctku za 56 minut...
Včera jsem si opět zaběhl a tentokrát 13 km. Trasa však byla velmi členitá a proto mi to trvalo 66 minut. Dnes odjíždím na turistický víkend do JIzerských hor, což před závodem rozhodně není ideální, ale co naděláš.....
Tak Jizerky jsou za mnou. V pátek jsem jen trochu chodil. Zato v sobotu jsem si naplánoval výjezd na nejvyšší horu Jizerek (na našem území) Smrk ve výšce 1124 m n.m. Kola jsme měli zamluvená v hotelu. Byla opravdu pěkná a prý čerstvě seřízená v servisu. Když jsem však na to své sednul, ukázalo se, že vůbec nefunguje zadní kotoučová brzda! TAk co teď?! V rohu stálo sice ještě jedno kolo, ale bylo tak 15 let staré a celé zrezivělé! Vyzkoušet jsem ho ale musel. Moc nebrzdilo (zadní trochu a přední se zasekávala, takže se vždy po použití musela odháknout rukou), na malý tác jsem přehazoval tak, že jsem musel zastavit a pomoci řetězu prstem, obří sedlo bylo jako houpačka, ve středu to při šlapání skřípalo a přeskakovalo, ale jinak dobrý. Tak jsem si ho vzal. To byla jízda! K tomu bylo příšerné počasí (hned po cca prvním kilometru jsem promokl na kost a pak po několik hodin jsem jel v husté mlze. Přes to jsem se kousnul a na vysněný Smrk jsem se vydrápal. Nahoře byla tak hustá mlha, že jsem jen stěží našel rozhlednu, která mi však v tomto počasí byla úplně k ničemu. BYla tam zima a strašný vítr, takže jsem rychle upaloval dolů. Zpátka jsem uháněl přes Jizerku a Bukovec zpět do údolí, kde se počasí konečně zlepšilo a začalo to vypadat tak jak na zbytku území. Proto jsem sjel dolů do Desné, abych zahájil ještě důležitější výjezd. Mým cílem byl Tanvaldský Špičák, což je možná nejprudší silniční stoupání na našem území. Cca 7 kilometrový kopec je v závěru korunován 1,5 kilometrovým stoupáním, kde sklon místy dosahuje 25%!!! Na tomhle rozvrzaném kole to opravdu stálo za to. Ale popral jsem se s tím statečně. Pak už jen sjezd zase do Desné a 5 km znovu do kopce k hotelu. V neděli byl odpočinek, takže jsem opět jen trochu chodil a dnes jsem akorát v práci na kole (cca 60 km). Vykouřené cigarety za víkend" všechny dny jen osm kousků/den.
V úterý jsem si byl zaběhat. Byl to předposlední trénink před závodem, takže už byl jen krátký. Běžel jsem jen 12 km a jelikož si stále držím cigarety pod 10/den, myslel jsem si, že poběžím jako srnka. Leč nebylo tomu tak. Spíš jsem si připadal jako odlehčený parní válec. Ale bylo skoro 30 stupňů a neběhal jsem 6 dní, takže se to možná tak trochu dalo očekávat. Ještě jsem cestou sebral 3 hříbka a tak čas 58 minut zase není tak hrozný. Dneska je plánovaná pauze a ve čtvrtek poslední trénink (8 km). V pátek už bude jen odpočinek, logistická příprava a v sobotu, v sobotu jdeme na to....!

Okolo vojenského prostoru Brdy

22. srpna 2012 v 11:15 | Šnek |  Cyklistika

V sobotu 18.8.2012 jsem se účastnil dalšího sportovního podniku. V Dobřívě totiž startovala cykloturistická akce "Rokycanskem na kole". A i když se podobným podnikům spíše vyhýbám, tentokrát to bylo něco jiného. Nemusel jsem nikam cestovat autem a ještě k tomu jedna z tras téměř přesně kopírovala okruh, který jsem si i tak chtěl projet.

Před osmou jsem se byl zaregistrovat a hned jsem i vyrazil. Chtěl jsem co největší část cesty ujet, dokud nebude tak velký provoz (celé se to odehrávalo po relativně frekventovaných silnicích) a pak taky určitým faktorem bylo předpokládané vedro. Jel jsem na novém horákovi, který měl původně jen přechodné jméno "Hřebec", ale nyní už se jmenuje na stálo "Cvrček"! Jezdí sice jako arabský hřebec, ale podobně výrazné je i jeho cvrkání setrvačníku.

Zatím jsem ho docela šetřil, protože byl v záběhu a až nyní ho měla pořádně prověřit stokilometrová vzdálenost. Od počátku se mi jelo velmi dobře. Jak já říkám o jo joj, jel jsem jako dobře promazaný stroj. V mžiku jsem byl ve Strašicích, za chvíli v Komárově a v Hořovicích coby dup. Pak už následoval přejezd Brd směrem do Jinců. I ve stoupání mi to šlo bez většího úsilí. Jediné co mi bylo na obtíž, byl stále více houstnoucí provoz. Také proto jsem jel docela rychle a přes nevzhlednou Příbram jsem se doslova prořítil. Až v Bohutíně jsem se rozhodl, že dám na chvíli občerstvovačku. Ostatně jsem měl v nohách přes 50 km a ještě jsem se ani nenapil! Tady jsem se taky poprvé podíval na mapku, kterou jsem dostal při prezentaci. Na co bych se měl dívat, když cestu znám, říkal jsem si ráno. Jaké bylo moje překvapení, když jsem zjistil, že jsem neměl jet přes Jince, nýbrž přes Hostomice!?! "To jsem ale tele," pomyslel jsem si. A ještě k tomu jsem si všiml, že délka trasy není 100 km, ale jenom 96! Co teď?! Cvrčkovi jsem přece slíbil první stovku a momentální jsem byl vůči ní v mínusu cca 12 kilometrů!! Rozhodl jsem se, že zatím se budu držet trasy a později si nějaké kilometry přidám.
Sjel jsem tak rychle do Třemšína, od kterého byl Věšín jen co by šlapkou dohodil. A už začínalo stoupání do Teslínů, které ani sám nevím proč, jezdím velmi rád. Nahoře míjím nový grilbar v Teslínech, ve kterém jsem byl jen jednou a musím přiznat, že je opravdu hrozný. Naopak neomylně mířím do podobného druhu podniku v Míšově, který mě ještě nikdy nezklamal. Dávám si výborný grilovaný párek a dobré pivo a jako vždy spokojenost. Po nezbytné cigaretě se záhy spouštím do Borovna. Zde bych měl podle itineráře zabočit doprava na Mirošov a vlastně až do Dobříva svištět v pohodě z kopečka. Proto mě stálo hodně přemlouvání, abych si teď přidal to trestné kolečko. Nedalo se ovšem nic dělat. Musel jsem tak sjet do Spáleného poříčí a potom až do Nezvěstic a pak znovu nastoupat celý ten sjezd navíc do Mešna a pak se napojit na předepsanou trasu v Mirošově. Ujel jsem tak místo 96 kilometrů téměř 110 v čase cca 4 a půl hodiny a v cíli pak dostal hezký pamětní list, spláchl silniční prach pivem a čekala mě až do noci makačka na svěřeném hospodářství. Akce to byla zajímavá a dobře připravená, ale vzhledem k velkému provozu kolem ošklivého města Příbram (cca 25 km) si ji příště odpustím. Buď pojedu jinudy (jiná trasa) a nebo prostě nepojedu vůbec.

Žebrácká 25

12. srpna 2012 v 19:59 | Šnek |  Běh
V neděli 12.8.2012 mě čekal pokus o útok na osobák na této distanci. Původní rekord byl již hodně vousatý (z roku 2007), tak jsem usoudil, že je na čase tu skutečnost změnit. Žě to ale nebude vůbec lehké, mi bylo od počátku jasné. Jednak jsem o pět let starší a hlavně ten osobák jsem si zaběhl ve svém běžecky nejsilnějším roce, kdy mi padaly rekordy jako na běžícím pásu téměř na všech distancích. O to více jsem se ale na závod těšil a doslova hořel zvědavostí, jak to před blížícím se maratónem, s mou formou vlastně je...

Na přípravu jsem měl ideální podmínky. Hodně natrénováno (ale ne přetrénováno), nebyl jsem unavený z práce na hospodářství, poslední dny před závodem jsem byl sám doma, takže jsem i psychicky nabral sílu. Tím spíše bylo jasné, že pokud se mi závod nevyvede, nebude to s tím útokem na osobák příští měsíc v maratónu příliš slavné.

NA start jsem vyrazil s předstihem hodinu před koncem prezentace. Ta probíhala jako vždy na tomto závodě rychle a bez komplikací. Za 200,-Kč jsem dostal i triko s tradičním motivem, ale tentokrát v pro mě ne moc oblíbené barvě (bílo-šedé). Ovšem kvůli triku jsem tady nebyl. Proti svým zvyklostem jsem se trochu rozběhal i rozcvičil a byl pomalu čas jít na start. Po cestě jsem potkal starého známého Pavla Žákovce. Dlouho jsme se neviděli a v závodě mě jako vždy na všech distancích (kromě maratónu) porazil (asi o 2,5 minuty - což nebylo tak špatné).

Hledal jsem však hlavně Vašíka od nás z práce, ALE BEZ ÚSPĚCHU. Buď vůbec nedorazil a nebo se zase přede mnou schovával někde ve předu, aby mi zase utekl. Příliš mě to netrápilo. Konečně nebyl jsem tady z důvodu soupeření s někým, ale proto abych soupeřil sám se sebou. V 10.00 start! Startovní pole se líně pohnulo vpřed (tedy většinou, protože tradiční účastníci Keňané vyrazili jako srnky - také obsadili první tři místa). První kilometr se běžel tradičně na dvou okruzích kolem sídliště, kde je trať lemována špalíry povzbuzujících diváků. Tady tu část zrovna nemusím, stejně jako další dva kilometry za Žebrákem kdy už se běží do kopce mezi poli. Tady mi to nesedí ještě víc. Taky jsem se musel pořádně nutit, abych držel jakž takž tempo a i tak mě řada běžců předbíhala. Na hranici lesa (3km) jsem uviděl sportovního kamaráda z práce Jardu (jak já ho nazývám "Sportovec podniku") a od té chvíle se začalo vše zlepšovat. Jednak se brzy vběhlo do lesa, stoupání se zmírnilo a pak taky Jarda se mnou kousek jel a při hovoru jsem bezděky zvýšil tempo, které se mi potom bez problémů dařilo držet v rozmezí 10-12 km/h což do kopečka není myslím špatné. Po cca kilometru se Jarda odpojil, ale tempo mi tam nechal. Zezadu mě už nikdo nepředbíhal, naopak já jsem předbíhal jiné. Na pátém kilometru jsem měl čas 27 minut, což s přihlédnutím k pomalému začátku bylo slibné. Teď jen vydržet až nahoru na desátý kilometr. Pak už zbývajících 15 km trať většinou klesala. Ještě než jsem nahoru vyběhl, připojil se ke mně Jarda znovu a povzbuzoval mě v těch nejpříkřejších úsecích.

"Pohni, pohni, tady to naženeš!" Volal na mě.

"A jak rychle běžím?" Tázal jsem se.

"Jenom 12 km/h! Je potřeba přidat!! Vašek je před Tebou jenom kousek, 2-3 minuty!!!"

Pěkný kousek pomyslel jsem si. Dvě až tři minuty je skoro rozdíl běžecké třídy. Proto jsem se za Vašíkem honit nemínil, ale dále jsem se chtěl rvát s vlastním časem. S Vašíkem se prostě nemůžu měřit, protože stabilně běhá kolem 300 km měsíčně a je jednoduše jiná běžecká kategorie. Jardovo povzbuzování mě ale několikrát tak vyhecovalo, že jsem si párkrát v prudkých úsecích tak zasprintoval, že jemu vždy chvíli trvalo, než mě dohnal. Trenéři říkají, že takto rozkolísaně běhat vytrvalostní závody je nesmysl a že si tak vědomě zhoršuji výsledný čas, ale mě to tak prostě baví a o zhoršování pochybuji.

Takto jsme se bok po boku dostali na ten kýžený 10 kilometr (57 minut), kde jsem rychle vysál energetický gel (tyhle věci ze zásady téměř nepoužívám a už vůbec ne na tak krátkém závodě, ale ten maratón na Kladně by se kvalitně bez doplnění energie asi zaběhnout nedal a jelikož jsem si na to koupil něco nového, potřeboval jsem to vyzkoušet - ať to potom dopadne jakkoliv, budu nadále sportovat bez energetických gelů, protože si myslím, že používat je stabilně není nic dobrého) a zapil ho nějakou tekutinou na občerstvovačce. Můj "průvodce" se opět odloučil a já ve zrychleném tempu pokračoval dál. Potkali jsme se opět asi až na dvanáctém kilometru, kdy jsem byl stále ještě při síle. Chvíli jsme se pohybovali bok po boku, než se Jarda rozhodl opět zkontrolovat Vašíka. Já se dál snažil držet tempo a jen tak mimochodem jsem předbíhal další soupeře. Na patnáctém kilometr mi chronometr ukázal mezičas 1:22. Při těchto bězích je myšlení trochu dezorientované, takže mě to zprvu zklamalo. Myslel jsem si že jsem zpomalil a že to prostě nestihnu! Pak jsem si ale uvědomil, že na 5 kilometrů jsem spotřeboval 25 minut, což bylo přesně podle plánu!! Hurá… Jen tak dál! Za chvíli se ještě naposledy objevil Jarda s čerstvými zprávami z tratě. Hlásil, že Vašík je přede mnou sotva minutu a delším úseku mi ukázal jeho blankytné tričko, které se na horizontu třepotalo přede mnou. Potom se se mnou definitivně rozloučil, s tím, že musí pro svou hospodyni koupit chleba. ZA jeho podporu mu musím moc poděkovat, protože bez něj by se mi určitě běželo znatelně hůře.

Tak jsem opět osiřel. Stále platilo, že za Vašíkem se neženu, ale držím tempo 5 minut na kilometr. Mezi námi bylo ještě několik dalších běžců, které jsem postupně předběhl, až zbyl jenom Vašík!

"No plán neplán. Když už tě mám před sebou, tak už tě doženu!" Rozhodl jsem se. Vzdálenost byla tak 300 metrů a ztenčovala se jen velmi, velmi zvolna. To i proto, že jsem nechtěl korigovat svoje tempo. Zrychlit jsem sice mohl, ale proč riskovat, že si pokazím dobře rozběhnutý závod. Ono to ani běhat z toho kopce není žádný med zvlášť na asfaltu. Nedá se to vůbec srovnat s jízdou na kole z kopce, kdy se dá hodně odpočívat. V běhu to tak nejde. NA tuhle neznalost doplatila řada soupeřů, když si řekli, že ten desetikilometrový kopec vyběhnout ze všech sil a těch 15 z kopce už se nějak dokoulejí. Opak byl pravdou. Člověk nahoře musí mít stále ještě dostatek sil, aby závod doběhl bez nějakého velkého trápení nebo dokonce děsivých krizí. Pár takových jsem cestou dolů potkal a bylo mi líto jejich utrpení. Leč chybami se člověk učí.

Jak už jsem říkal, k Vašíkovi jsem se blížil pořád jen pomalu. NA 21 kilometru byla nějaká občerstvovačka s vodou. Vašík se tady zdržel chvíli déle, než bylo zdrávo, takže se náš rozptyl snížil na necelých 100 metrů, které jsem pořád pomaličku zkracoval. Brzy mi ale došla trpělivost! Bolt taky běhá stovku za pár sekund, tak prostě zasprintuju a Vašíka za několik sekund mám!! Než ho stahovat další dlouhé minuty?!? No a až ho doženu, tak se chvíli vydýchám a pak poběžím dál, ne?! Jak jsem to vymyslel, tak jsem to udělal. Vyzkoušel jsem si alespoň spurt. Dohnal jsem ho skutečně rychle a tak jsme se mohli poprvé v průběhu závodu pozdravit. Za chvíli jsme míjeli dalšího zlomeného běžce, který to přepálil a brzy nám do cíle zbývaly už jen necelé 3 kilometry. Mě se zachtělo ještě zrychlit, takže jsem Vašíka opustil. Když jsme proběhli Točníkem, začal jsem ale najednou ztrácet motivaci dál dřít naplno. Bylo už více než jisté, že svůj vysněný čas 2 hodiny 15 minut bohatě překonám a navíc přede mnou nebyl žádný soupeř, kterého bych mohl ještě předběhnout. Když jsem se ohlédl a viděl jsem, že Vašík je cca 20 metrů za mnou, rozhodl jsem se na něj počkat, abychom posledních 1,5 km zdolali spolu a případně si mohli vyzkoušet spurt v cílové rovince.

K tomu spurtu jsem Vašíka vyzval cca 400 metrů před cílem. Jemu se ale bohužel nechtělo a tak jsem se od něj definitivně odpoutal a cílem proběhl v čase 2 hodiny 12 minut na 140.místě (198 účastníků). Čas byl úžasný, protože to znamenalo, že jsem si zlepšil osobák o celých 6 minut!!!!!! Vašík dokončil jen o místo za mnou s časem jen o 12 sekund horším, což je při jeho první účasti na tomto závodě výborné. Myslím si, že když kvalitně doladí formu a nebude se pořád tak přepínat, tak mě na tom maratónu pořádně smázne. Já ho chci běžet za 3 hodiny 45 minut a on ho klidně může dát za 3:30!!!

Krátce k závodu. Organizace výborná jako vždy. Vše klapalo na jedničku. Prostě nelze nic vytknout. Jen nevím, jestli přijedu příští rok. Je to přece jenom dost náročný profil (jak nahoru, tak i dolu) a je to pořádná dřina. Navíc už teď je jasné, že příští rok bude hlavně cyklistický, protože bych se chtěl "probourat" do vyšší cyklistické dimenze…

Pálavský krpál

8. srpna 2012 v 14:42 | Šnek |  Cyklistika

V sobotu 4.8. nás čekal další závod na horských kolech (Já a Denny). Tentokrát jsem relativně nepochopitelně vybral Pálavský krpál. Nepochopitelně proto, že to je docela daleko a pak tam nebyly žádné kopce. Ale sliboval jsem si od toho pro mě uživatelsky příznivý povrch a chtěl jsem se opět projet po Rakousku (trasa vedla zhruba z poloviny po území sousedního státu) a to rozhodlo. Vzhledem ke startu dlouhého závodu v 10:30 jsme se rozhodli, že pojedeme na místo o den dříve a přespíme pod stanem. Jeli jsme tedy v pátek odpoledne. Nechtěl jsem v tu dobu jet přes Prahu a proto jsem "chytře" zvolil zkratku přes Tábor. Díky několika objížďkám a také mému bloudění se nakonec cesta protáhla na neuvěřitelných 7. Hodin. Do uvažovaného kempu Free star přímo na břehu Novomlýnských nádrží jsme dojeli po 22 hodině. Kemp to měl být dobrý a podle toho to také vypadalo. Bylo obsazeno! Sice jsem původně uvažoval, že si místo pro stan rezervuji, ale pak mi to připadalo zbytečné…

Tak co teď?! Nakonec jsme se rozhodli, jet rovnou do Mikulova na místo prezentace i když ta už pro dnešek skončila, ale doufali jsme, že tam někde najdeme místo, kde hlavu složit. Měli jsme aspoň v tomto štěstí, že jsme mohli rozbít bivak v letním amfiteártu. Další logistická chyba se projevila záhy. Když jsme chtěli postavit oba stany, zjistilo se, že někdo z dvojice choulících se šneků (Denny a Horalka), zapomněl přibalit ten svůj. Takže jsme měli stan jen jeden pro dva a bylo tak jasné, že já strávím noc ve své sice dobré, ale na spaní proklatě krátké Fiestě! Navíc bohužel už bylo po 23 hodině a nám se k večeři podařilo sehnat jen jeden nakládaný hermelín pro všechny dohromady a to ještě bez pečiva. Jiné jídlo jsme neměli!! Občas vyčítám Skalnatým šnekům špatnou logistickou přípravu, ale co jsem předvedl nyní, to byl vrchol všeho!!! Opravdu soubor trestuhodných nedbalostí.

Do "postele" jsem se dostal až po půlnoci a po permanentním převalování a hledání pohodlné polohy jsem vstával už s východem Slunce. K snídani jsme pochopitelně neměli nic, takže jsme se museli spokojit s jedním "vyžebraným" párkem v rohlíku.

"Sice mám hlad, ospalostí sotva držím víčka a jsem celý rozlámaný, ale aspoň budu na závod lehký," namlouval jsem si bláhově… "A nebo budou zase dobré momentky, když mě vyfotí, jak v průběhu závodu usnu, ne?"

No uvidíme. Start byl z Mikulovského náměstí a vzhledem k tomu, že jsem stejně neměl co dělat, byl jsem tam hodinu předem. Stál jsem tak docela vepředu. Denny jel závod poloviční (36 km), takže měl ještě o ¾ hodiny času více.

Start!!! Konečně! Už se mi začínaly klížit oči! Tak hurá vpřed!!! Ale co to? Místo abych se po silnici řítil a předjížděl jednoho za druhým, místo toho, se přese mne valila vlna za vlnou.

"No co. Opatrný start jako obyčejně a rozbalím to později." Utěšoval jsem se.

Po cca 5 kilometrech se vjelo do terénu. Brzy jsem si uvědomil, že ještě jedna logistická záležitost je proti mně. V posledních týdnech jsem začínal mít pocit, že s odpruženou vidlicí na Saracénovi (pro kterého to byl možná poslední závod) není něco v pořádku, protože se jaksi zasekávala, byla poněkud tuhá a nešla vůbec regulovat. Utěšoval jsem se, že se mi to jenom zdá. Hned v prvních kilometrech terénu však bylo jasné, že nezdálo. NA drnovitých polních cestách mezi vinohrady to tak bylo bez odpružení pořádné peklo. Brněly mě snad všechny kosti v těle a docela to bralo i dost sil. Nicméně první polovinu závodu (jeden okruh) jsem zvládl s průměrem 23 km/h, což by za normálních okolností s přihlédnutím k mým pomalejším začátkům bylo dobré. Takže když jsem vjížděl do okruhu druhého, přidal jsem a v duchu si troufal na mnohem vyšší průměr tak, aby ten konečný byl kolem 25 km/h. Tato naděje mi vydržela cca 2 kilometry. Pak mi zničeho nic došlo! Prostě najednou jsem cítil, že v těle už není žádné volná energie a že není z čeho brát. Dál jsem ve vyšším tempo pokračovat jednoduše nemohl. Zřejmě se spojilo nevyspání, únava i hlad v jedno a daly mi tak důrazně najevo, že chyby v logistice se trestají! Závod jsem tedy dojel jak to šlo, s průměrem v druhém okruhu něco nad 19 km/h. Je to hrůza, ale nedalo se nic dělat. Sice jsem ještě i chvílemi mohl závodit, ale vždy jenom krátce. Nemělo ani smysl, to lámat přes koleno. Nakonec jsem těch 66 km ujel za 3 hodiny 3 minuty umístil jsem se na 177 místě z 240 účastníků což vzhledem k okolnostem hodnotím jako dobré. Denny skončil na krátké trase asi 140 z cca 235 účastníků v čase 1 hodina 36 minut, což hodnotím, s přihlédnutím k tomu, že v podstatě není cyklista a na kole vůbec, vůbec nejezdí, jako výborný výsledek.

Závod jako celek hodnotím pozitivně. Organizace výborná, pořadatel neotravoval s všudypřítomnými tričkami a místo nich dal každému startujícímu sedmičku vína. Trať docela ušla i když jsem si původně představoval povrch pro mě mnohem uživatelsky příznivější. Kdybych chtěl povrch charakterizovat jedním slovem, tak by to bylo "drncáto"! Zase mě ale potěšilo, že tam byly nečekaně i nějaké kopečky (i když pochopitelně malé), kde se dalo předjíždět. NA závod se už ale určitě nevrátím , což bylo jasné již před startem, protože je to prostě zbytečně daleko a ten závod není tak výjimečný, abych se kvůli němu musel harcovat přes celou republiku.

NA cestě zpátky jsem už nic nevymýšlel a jel pře Prahu, což zabralo zhruba o polovinu času méně než cesta tam…


PS: Saracén je od té doby stále v opravě. Vidlice je prý úplně mrtvá a bude třeba radikální a drahé řešení…

Rettenbachtal a Timmelsjoch

2. srpna 2012 v 16:33 | Šnek

V pátek 27.7.2012 přišla další anabáze v Alpách. V tomto červenci už podruhé a tentokrát pro změnu na kole. Naplánovány jsem měl tři vrcholy, z nichž jeden měl dokonce výšku přes 3000 m n.m.

NA první big jsme vyrazili s Petrem Sladkým z Rokycan hned po příjezdu do Söldenu, kolem 16. hodiny. Prvním terčem se měl stát výjezd na nejvyšší silnici v Alpách a tím byl stoupák pod ledovec Rettenbachtal v nadmořské výšce 2804 m!!!

Již brzy po prvních šlápnutích do pedálů jsem pocítil, že dneska nebude pro mě ten nejlepší den. Jelo se mi velmi těžce a co chvíli jsem se díval na zadní kolo, jestli ho nemám píchlé, nebo jestli mě za něj někdo nedrží… Píchlé nebylo a nikdo mě nedržel, takže to bylo jen ve mně. Na první vyhlídce jsem se proto zastavil, abych pořídil nějaké foto
a počkal na Petra, který odváděl svoji standartní dobrou cyklistickou práci. No a pak zase vzhůru nahoru do řehole. Šlapal jsem, dřel a bojoval a věděl, že jako vždy dobudu cíle, ale tak obrovské úsilí, které jsem musel vynaložit, jsem nečekal. Třeba takový Hochtor, který jsem vyjel minulý rok, byl náročný mnohem méně. Tady bylo stoupání stále mezi 13-15% a to tak že trvale, bez možnosti jakéhokoliv odpočinku. Ani výhledy nebyly tak pěkné, jak bych čekal a tak to bylo hlavně o té dřině a pídění se za poznáním.

Po 16 kilometrech jsem se nakonec dostal na vrchol silnice v čase 2 hodiny a 45 minut!!! To vychází průměr což?! Ale rychleji jsem na to neměl. Ještě pod vrcholem míjím horní stanici lanovky ve výšce lehce pod 2700 m což už je vlastně i tak o více než 100 metrů osobák. Ale já pokračuji dál po úzké klikatící se silničce, vzhůru k metě nejvyšší. Dojel jsem na finální parkoviště mezi skalisky a hledám, hledám cedulku s nadmořskou výškou, ale nikde nic!?! To mě teda pořádně naštvalo. Co vrcholová fotka?! Jak jsem se rozhlížel, uviděl jsem v protějším svahu úzkou cestičku, vinoucí se vzůru mezi kameny. Když tu není cedule, tak jedu ještě vejš. Rozhodl jsem se trucovitě i když už jsem byl hodně zesláblej a zhruba od 2500 m se mi dost motala hlava. Cesta se hned na počátku strmě zvedla k 20% a vzhledem k tomu, že byla pokryta jemným prachem, zadní kolo se mi pořádně hrabalo. Ale nechtěl jsem se jen tak snadno vzdát a tak jsem se rval s přírodou ze všech sil. Ujel jsem takto asi půl kilometru, když jsem dojel k výstražným cedulím - zákaz vjezdu, zákaz vstupu, nebezpečí výbuchu. To už bylo i na mě moc a tak jsem se rozhodl k návratu. Nastoupal jsem do výšky cca 2850 metrů nad mořem, což bude zřejmě nadlouho můj výškový rekord. Sjel jsem pak k tomu vrcholovému parkovišti, dal vrcholovou cigaretu a už sledoval, jak se blíží Petr, který se srdnatě rval se zbývajícími výškovými metry.

Když vyjel nahoru, pořídili jsme ještě pár fotek a už jsme se spouštěli ke stanici lanovky,
od které jsme chtěli prozkoumat jednu zajímavost. Byli jsme totiž v lyžařském areálu údolí ledovce Rettenbach, které bylo dvoukilometrovým tunelem proraženým ledovcem a skálou, spojeným s údolím ledovce Tefenbach. Původně jsme chtěli tímto tunelem projet na druhou stranu, ale bylo už skoro osm hodin večer, začínala nám být docela zima a tunel nebyl osvětlený. Spokojili jsme se alespoň s fotkou
a už uháněli dolů, abychom se stihli vrátit za světla. V průběhu prudkého sjezdu jsem musel udělat dvě delší přestávky, abych nechal odpočinout brzdy a hlavně do žhava rozpálené ráfky. Petry měl sice brzdy kotoučové, ale i tak mu v nich v dolní části kopce už pěkně chřestilo.

Tak. Po 37 kilometrech byl hlavní cíl výletu splněn. Druhý den na nás však čekala další výzva. Nejprve ta důležitější - kopec z databáze BIG 1000 Timmelsjoch ve výšce 2509 a krátký přejezd do Itálie a pak výjezd drsným terénem na Wurmkogel II ve výšce 3005m! Pokud bych se cítil tak jako dnes, bylo by to zcela určitě nesplnitelné, ale za ta léta co sportuju, jsem si vypěstoval neobyčejnou vytrvalost a odolnost, takže jsem si docela věřil, že zítra se budu cítit mnohem lépe…


No a druhý den…

Druhý den jsem se vyplížil jako z postele jako poraněná srnka a že bych se cítil nějak svěže, o tom nemohlo být ani řeč… Vzhledem k tomu, že jsem na odpoledne věštil bouřky, nebyl čas na zbytečné pocity, takže jsme hned po snídani vyrazili s Petrem do sedel…

Prvním a hlavním cílem byl vrchol v sedle Timmelsjoch v nadmořské výšce 2509 m. Když jsem se poprvé opřel do pedálů, snažil jsem si namluvit, že se už cítím lépe. Nevím, jestli to pomohlo, ale opravdu se mi zdálo, že moje pohybová soukolí jsou vyladěna na vyšší úroveň.

Hned od počátku se začalo stoupat, ostatně tak, jak se dalo čekat. Jeli jsme po hlavní silnici, protože jinudy to nešlo. Cesta chvílemi i klesala, ale o to více se pak zase muselo šlapat nahoru. Normálně mi takovýhle profil vadí, ale dnes ne. Cítil jsem se skutečně mnohem lépe než předešlý den. NA Petra jsem ještě počkal kolem výšky 1600 m, ale pak už byl mezi námi rozdíl příliš velký a když jsem čekal před mýtnou bránou ve výšce 2200 metrů, bylo to příliš dlouhé a tak abych nevychladl, musel jsem pokračovat dál.

Hned za mýtnou branou začala silnice prudce klesat. Dokonce tak prudce, že jsem se po 1,5 km ocitl zpět v nadmořské výšce 2000 metrů. Docela mě rozhodilo, že už jsem byl 300 výškových metrů pod vrcholem a po pár minutách mi zbývalo zase metrů 500!! Navíc, když se cesta po sjezdu otočila přímo k jihu, začal vát ledovcovým údolím velmi silný a neobyčejně nepříjemný protivítr. V téhle výšce už pochopitelně nebyla žádná vegetace (kromě občasných trsů trávy), takže se ani nebylo kam schovat. Následující 3 kilometry bez zatáček byly opravdu těžké, ale nedalo se jinak. I tak jsem si to ale užíval, protože celkové pocity byly mnohem, mnohem lepší než předešlý den. Když mi zbývaly cca 2 kilometry do cíle, začaly opět ostré serpentiny a tady už vítr tolik nevadil. Netrvalo dlouho a byl jsem nahoře! Meta 2509 m n. m. pokořena!!! Po 25 kilometrech přerušovaného stoupání jsem konečně dorazil. Celý výjezd byl uživatelsky o hodně příjemnější než ten předešlý. I průměr (10 km/h) byl dvojnásobně vyšší. Na vrcholu to bylo díky automobilistům a motorkářům jako v mraveništi a proto jsem se tam ani nezastavil a projel rovnou do Makarónie (Itálie), kde jsem si pro sebe zabral cca půl kilometru pod vrcholem, krásnou skalnatou vyhlídkovou plošinu. Tady jsem pořídil vrcholové fotky, snědl tyčinku a dal nezbytnou vrcholovku (cigareta).
Až potom jsem vyjel zpět do sedla a udělal ještě několik snímků.

Asi ¾ hodiny jsem se takto ukrýval, než bouřka začala oslabovat. Po silnici sice tekly proudy vody a já protože jsem neměl blatníky, jsem chvíli váhal, jestli ještě nepočkám. Pohled na další temné mraky na obzoru mě však přesvědčil. Musel jsem dolů co nejrychleji.
Tak jedem. Za chvíli jsem byl promočený na kost a byla mi pořádná zima. Měl jsem ale jen jediný cíl a to bylo, dostat se co nejrychleji z této nejprudší části do údolí, které začínalo ve výšce 1800 m n.m. Odtud to bylo do hotelu sice ještě daleko, ale sklon již nebyl tak prudký a nebylo ani tolik zatáček, takže se to dalo "mastit" naplno. I teplota tam byla pochopitelně vyšší. Když jsem se tam dostal, začalo opět pršet, ale už jsem se nemínil schovávat. Ostatně stejně už jsem byl mokrej. Nakonec jsem se tak relativně v pořádku přiřítil do hotelu a mohl tak prohřát zkřehlé údy. Na ten původně uvažovaný útok na Wurmkogel II. Nebylo pochopitelně ani pomyšlení. Ale i kdyby bylo počasí v pohodě, stejně nevím, jestli bych na něj měl… Druhý výlet do Alp na kole byl tak opět celkem úspěšný a jednoznačně převažuje spokojenost a nebál bych se říci i nadšení…

Rokycanskem na kole

1. srpna 2012 v 10:05 | Šnek |  Cyklistika
Můj nový servisman mě požádal, abych na blogu uvěřejnil pozvánku na cykloturistickou akci Rokycanskem na kole. Já se podobných akcí obyčejně neúčastním, ale vzhledem k tomu, že trasa 100 km se mi přesně trefila do plánu, který jsem si i tak naplánoval (objetí celého vojenského prostoru), tak pojedu taky.