---------------------------Naslouchej svému tělu---------------------

Červenec 2012

Rettenbachtal, Timmelsjoch a Wurmkogel!

24. července 2012 v 10:43 | Šnek |  Cyklistika
Už se to blíží. Už je to na spadnutí. Dlouho očekávaný výjezd s kolem do Söldenu je tady. Vracím se tak znovu po třech týdnech do oblasti, kde vládne Wildspitze.
Když se na tu fotku teď dívám, tak skoro nemůžu uvěřit, že tam nahoře, tam na té špičce jsem byl...

Je hlášen pokus o dobytí tří kopců v nadmořské výšce nad 2500 m n.m., z nichž jeden měří dokonce přes 3000 m, je tady!!! Zpravodajství z "expedice" bude příští týden...

Pokus o dobytí Wildspitze

2. července 2012 v 19:51 | Šnek |  Ostatní
A je to tady... Dlouho očekávaný atak druhé nejvyšší hory Rakouska Woldspitze, jejíž vrchol leží ve výšce 3774 metrů nad mořem nadešel. Tentokrát jsem ho ovšem nehodlal dobývat jako cyklista, nýbrž jako horský turista pěkně po svých.
VYrazil jsem tam s Adventurou a se synem Petrem v noci z pátka na sobotu (29.6.2012)...

Do městečka Vent (poblíž letoviska Sölden) jsme dorazili v sobotu ráno. Nafasovali jsme výbavu (mačky,cepín, helmu, sedací úvazek a výbavu na feraty) a pěkně s plnou polní tak vyrazili překonávat úvodní převýšení cca 1000 výškových metrů na chatu Breslauer Hütte (2840 m). S tou váhou na zádek a panujícím horku bylo úvodní převýšení dost náročné. Poprvé v životě jsem ale použil trekingové hůlky a tak se mi šlo rozhodně lépe, než kdybych je neměl. Brzy jsme tak dorazili k horní stanici lanovky Stablein s nadmořskou výškou něco přes 2300 m. Pak už to po horské pěšině šlo lépe, takže jsme byli kolem poledne na chatě…
Dali jsme si lehký oběd (pivo a polévku "mit knödel - celkem za 9 E, což v této nadmořské výšce je myslím dobrá cena). Po ubytování v bočním baráčku Winter Hütte, kde jsme měli celkem pěkné pokoje po deseti lidech (akorát jsme se tam vešli), měla následovat lehká procházka na jakýsi kopeček Wildes Mannle. Když to bylo lehké, tak jsem vyrazil opravdu jen nalehko (tričko, vyhrnuté kalhoty, žádný batůžek ani jídlo nebo pití - prostě vůbec nic). Vlastně jenom ty hůlky jsem měl. Už když jsme začali traverzovat svahem zpět do údolí, uvědomil jsem si, že jsem to trochu podcenil. Po téměř celé probdělé noci ( v minibusu nebylo moc místa na nohy, takže jsem většinu času strávil hledáním vhodné polohy) jsem velmi rychle začínal pociťovat únavu. K tomu ještě žízeň. Pochopitelně jsem se proklínal za svou lehkovážnost, ale bylo už pozdě. No a když jsme sestoupili do ledovcového kotle, ukázali nám průvodci, kam vlastně jdeme, myslel jsem si zprvu, že si z nás dělají šprťouchlata. Byl jsem na konci sil a v tomhle stavu bych měl lézt na tu vztekle a skalnatě se šklebící horu, která zabírala polovinu oblohy nad námi?! Ne to nemůže být pravda! Ale byla!!!

Nejdříve jsme šli poměrně pohodlně po ledovcové moréně, která byla však dosti vysoká a to Petrovi, který trpí závratí (podobně jako já, ale má to horší) nedělo příliš dobře. Já měl ty hůlky, takže více opěrných bodů mi dávalo více jistoty. Sice jsem je Petrovi nabízel, protože jsem si byl jist, že by mu to pomohlo, leč bezvýsledně. Ale zvládnul to statečně…
Pak už jsme se začali drápat skalní pěšinou vzhůru na vrchol. Jeho jméno jsem si původně špatně přečetl a proto jsem si ho pracovně nazval Divoká Máňa, což je pochopitelně nesmysl… Cesta náhle končila u skály. Co bude dál?! Ale to už nás průvodci povzbuzovali a ukazovali vzhůru po stěně. Při bližším pohledu jsem uviděl ocelové lano, které kropil malý potůček. Ufff. Tudy máme lézt nahoru?! Vůbec se mi nechtělo, ale byl jsem tady hlavně proto, abych se naučil lépe překonávat obtíže a proto jsem nahoru prostě musel. Tak jsem se jednou rukou chytil lana a ve druhé křečovitě svíral hůlky. Takto jsem se křečovitě a neohrabaně soukal vzhůru. Vůbec se mi to nelíbilo, ale zvládnul jsem to. Pak už jen překonat pár desítek metrů sněhem, přeskákat balvanové pole a už jsme u kříže v nadmořské výšce 3019! A vida! Já jsem vlastně překonal svůj výškový rekord, kam jsem se dostal vlastní silou. Ten stávající byl na kole na Edelweisspitze (2571). Vlastně jsem ve výšce nad 3000 metrů byl úplně poprvé v životě. Tak vida aspoň něco ne?! Zpátky jsme šli o něco méně nebezpečnější cestou, ale nebylo to fyzicky o mnoho snadnější. Po návratu na chatu jsem toho měl plné kecky. Když jsme si dali dobrou večeři a vedoucí zájezdu nám oznámil, že ráno budeme vstávat ve 4:30, myslel jsem, že půjdu co nejdříve spát. To jsem se ale strašně mýlil!

Následoval totiž nácvik na pohyb po ledovci a po feratách. Původně jsem si myslel, že je to zbytečné, ale to jsem se hluboce mýlil. K tomu je totiž potřeba alespoň základní dovednost v použití pomůcek a tu jsem neměl žádnou. Nešlo mi ani uvázat mačky (sice se pak ukázalo, že mám poškozené pásky, ale i tak mi to nepřidala). Do sedacího pásu jsem se sice dostal, ale vázací pás s karabinami na feratu jsem uvázal úplně blbě. Takže aspoň cepín jsem uměl uchopit, leč stejně jsem byl opraven, že ho musím držet bodcem do zadu. Celý nácvik mě tak docela znejistil a byl jsem skoro přesvědčen, že výstup na Wildspitze bude nad mé síly. Nicméně jsem si slíbil, že budu bojovat co to půjde a budu se alespoň snažit dostat co nejvýše. Když jsem uléhal do pelíšku, srdce mi bušilo jako zrychlený buchar. Ani jsem si nemohl lehnout s uchem na polštář, abych to neslyšel.

"Ještě dostaneš infarkt blbče," vyčítal jsem si.

"To je jen trochu únavy a hlavně ta nadmořská výška! Zítra budeš v pohodě, tak nefňukej a koukej spát," uklidňoval mě můj vnitřní trenér.
Trenér se musí poslouchat, tak jsem se ani nesnažil odporovat. Trochu uklidněn jeho slovy jsem zavřel oči a na svoje poměry relativně brzy usnul…

Ráno jsem se cítil relativně svěží. Vyběhl jsem hned do rozsvěcujího se dne, dal si nezbytnou cigaretu a s uspokojením kvitoval jasnou oblohu. Taky mi hlavou proběhlo, že jsem se před výletem domníval, že v těchto výškách mi nebude stačit dech a že tady vůbec nebudu moci ani kouřit. Pravdou bylo, že jsem nějaký rozdíl v dýchání vůbec nepocítil…

Po absolvování snídaně jsme se začali rychle připravovat k útoku na druhou nejvyšší horu Rakouska. Potřeboval jsem s sebou vzít tolik věcí, že se mi to do původně uvažovaného útočného batůžku prostě nemohlo vejít a tak jsem musel táhnout na zádech skoro celou plnou polní.

První hodinu jsem šli nejprve horskou pěšinou, která pak přešla do kamenité suti, která se střídala se sněhovými poli a ledovcovými bystřinami. Potom však, v nadmořské výšce cca 3150 metrů nad mořem se náš průvod zastavil…

Došli jsme totiž pod první ledovec. Byl čas nasadit výzbroj a zároveň se rozhodnout, kdo půjde dál a kdo ne. Tohle bylo totiž poslední místo, odkud se účastníci zájezdu mohli ještě vrátit sami bez průvodce. K mému překvapení Petr prohlásil, že na to nemá a že ho berou takové křeče, že se musí vrátit. Trochu mě to mrzelo, ale na druhou stranu jsem si uvědomoval, že je to pořád lepší, než kdyby se přemáhal a došlo mu někde nahoře. I tak však Petr překonal svůj výškový rekord. Každý se nad 3000 m nedostane ne? Spolu s Petrem se rozhodli nepokračovat i další tři účastníci. Já jsem naopak vyslal k hoře vzkaz. "Jdu na tebe! Mě jen tak nezlomíš!! Čekej mě na svém hřbetě!!!" Dodával jsem si tak trochu odvahy, ale nechtěl jsem zase velikána příliš dráždit, aby mi něco neprovedl. Hoře jsem ostatně nestál za to, aby mi odpověděla. Po mých slovech se rozhostilo jen hrozivé ticho… Jako by věděla něco, o čem já pouhý červ neměl ani tušení. Úplně jako bych na chvíli cítil její potutelný mrazivý smích, který se mi zarýval až do morku mých unavených kostí. Ale jak říkám, nic slyšet nebylo - alespoň ne sluchem.

My jsme se navlekli do "těžké zbroje", přivázali se lany po čtveřicích (každá skupina musela mít vždy jednoho horského vůdce) a začali rozvážně stoupat vzhůru ledovcovým polem. Zpočátku to šlo celkem snadno, ale postupně jak se sklon začal zvedat, jsme ozubené boty zvedali stále s větší námahou. Ale pořád jsme postupovali nezdolně vpřed i když jsme měli tempo v pravdě šnečí. Po cca ½-3/4 hjodině jsme došli ke skále, přes kterou se relativně strmě vinula mnou obávaná ferata. Nikdy jsem na něčem takovém nelezl, tak jsem vůbec nevěděl, co mohu očekávat. O to víc jsem byl překvapen, když po počátečních nejistých krocích, jsem se rozjel jako stroj, jistými pohyby přehazoval karabiny výš a výše a nahoru jsem vylezl jako veverka za cca 10-15 minut. Moc se mi tahle ferata líbila a i když průvodci říkali, že nebyla moc těžká, nalilo mi to do žil sebevědomí do budoucna.

Nahoře opět pokračoval ledovec, takže nazout mačky, cepíny do rukou a jde se dál… Tentokrát jsme postupovali po širokém ledovci a to nejdříve z mírného kopečka. Teprve po necelém kilometru se trasa začala opět zvedat. Už byl vidět jak nižší zasněžený vrchol Wildspitze, tak i její vyšší vrchol skalnatý. Na ten zasněžený jsme jít neměli, protože průvodci usoudili, že vzhledem k jejímu zasněženému vrcholu s převisy a úzké zasněžené spojovací římse, by to pro nás bylo nebezpečné. Již teď jsem ale věděl, že minimálně pod skalnatý vrchol se dostanu, což znamenalo, že překonám výškovou kótu 3600 m n.m. Než jsem se tam však dostal, museli jsme překonat několik Áčkových ledovcových trhlin, které mohou být velmi nebezpečné. Pohybovat se v takových oblastech je bez jištění docela riskantní. My jsme však jištění měli a tak jsme nemuseli propukat v žádnou paniku. I tak jsme ty trhliny obcházeli s velkým respektem.
Tak a jsme pod skalním vrcholem!!! Působil sice majestátně, ale neuměl jsem si představit, že by mě teď něco mohlo zastavit. Jen mě pořád znervózňovalo, že hora stále mlčí?! Měli jsme chvíli odpočinek, tak jsem si dal povrcholovku. Odešel jsem při tom trochu stranou, což se mi mohlo stát osudným. Nebyl jsem totiž již jištěn lanem a když jsem si tak spokojeně pokuřoval na hranici kilometrového srázu a díval se na nedaleké sněhové převisy, uvědomil jsem si, že na podobném převisu stojím nejspíš i já. Velmi rychle jsem tak zacouval zpět. Ufff. Při pomyšlení co by se mohlo stát mě úplně polilo horko…

Tak honem nahoru. Při lezení jsem si sice musel pomáhat rukama, ale docela to šlo. Až na závěrečnou skálu jsme se muselo povinně přivázat lanem. Sice jsem říkal, že je to zbytečné, ale vůdce na tom trval. Na druhou stranu se mu člověk nemůže divit, když má zodpovědnost za takové horské nedouky…

Táááák. A jsme tu!!! Vrchol Wildspitze byl dobyt! Dobyt!! Dobyt!!! Hm. Nic moc… Čekal jsem lepší pocity. Nahoře zase další kříž, tentokrát plechový (proč tady všude dávají kříže?!). K tomu byl vrchol tak úzký a sráz tak prudký, že se mi z toho všeho točila "závraťová hlava". Tak jsem si jen sednul, koukal po okolí a čekal, až budeme konečně moci slézt dolů… Níže na obrázku jsem ten v pravo dole se žlutou helmičkou...

Náš vůdce konečně dal po gratulacích pokyn k tomu, abychom se opět navázali. Konečně. Ale co to?!? Místo toho, abychom si to zamířili zpátky dolů, měli jsme se vydat přes ten obávaný sněhový převis na druhý vrchol! Prý je tak výjimečné počasí (které tady při posledních 7 výstupech nezažili)!! Sice mě to lákalo, ale zároveň jsem se bál té mé závratě. A ještě k tomu mě náš vůdce určil, jako toho, kdo půjde první. Byla to sice pro mě čest, ale kdyby tak věděl, jak se mi točí hlava!?! Postupoval jsem velmi opatrně. Doslova jsem se šoural. Kdybych tady na ledovatém povrchu uklouzl, tak by mě těžko ostatní dokázali udržet a všichni by jsme se zřítili do mnohasetmetrové propasti. Později mi náš vůdce říkal, že byl v takovém případě připraven vrhnout se do propasti na druhou stranu převisu, než by jsme padali a že by to možná stačilo?! Naštěstí to nebylo potřeba a na druhý vrchol jsme se dostali bez újmy. Počasí se ale začínalo postupně kazit. Přibývaly mraky a hlavně se rozfoukal ostrý vítr. Velmi ostrý! Při nejprudších nárazech jsme ani nedokázali vzpřímeně stát, protože by nás to smetlo dolů. Takže jsme v takových případech poklekli a jistili se zabodnutým cepínem. Byl opravdu nejvyšší čas zahájit sestup. Dolů jsme slézali po druhé straně než jsme přišli a byl to opět docela nepříjemný zasněžený hřeben, z jedné strany prudký asi strometrový a z druhé strany pozvolnější, ale za to kilometrový. Proto jsem šel velmi opatrně a když jsem narazil na ledovou plotnu, zavelel jsem napnout lana a na chvíli vyčkal v podřepu. No když jsem se narovnal, tak se to stalo! Z ničeho nic mi poklouzly nohy a já ztratil rovnováhu. V mžiku jsem byl na ledě a klouzal do té kilometrové propasti. Byl to jenom mžik, protože mě ostatní lanem zachytili a navíc jsem držel cepín přesně tak, jak mě včera učili a i když jsem to tehdy nechápal proč se má držet tak jak mi říkali, teď jsem to aspoň pochopil. Při tomto držení se totiž vlastně mojí vahou zasekl sám do ledu a zbrzdil tak můj pád. Nezachytil ovšem zapalovač, který mi vyletěl z kapsy a začal se nejdříve pomalu a potom s akcelerujícím efektem klouzat dolů, dolů do údolí. Ještě teď ho vidím před očima a uvědomuji si, že s ním jsem mohl klouzat i já!

"Čumíš co umím!" Ozvalo se najednou.

Co to je nechápal jsem? Odkud se bere ten hlas??

"Haló, to jsem já! Ťuk, ťuk!! To jsem já hora. Dala jsem ti jenom takový malý záhlavec, abys si příště dával větší pozor. Ale už se bát nemusíš. Já zabíjím jenom výjimečně! Tak teď utíkej a vzpomínej na mě v dobrém."

S vděčností jsem si uvědomil, že na mě hora byla opravdu hodná a již teď jsem věděl, že na ní budu dlouho s láskou vzpomínat.

Nebylo to ale zase tak dramatické a událo se to tak rychle, že jsem ani neměl čas se leknout. Potom už jsme se dostali na plošinu po vrcholkem. Tady cesta končila! Když jsme zjistili, že musíme slanit cca 100 metrovou 45% stěnu, tak v nás byla opět malá dušička. Pokolikáté už dneska?! Ale náš horal nás ze shora jistil, tak to šlo celkem dobře. Špišky jsme pečlivě zasekávali do stěny a cepínem se přidržovali. Horší to bylo, když jsem se dostal na několikametrový ledovatý úsek, do kterého se cepín skoro nedal zabodnout… Dobře to však dopadlo a tak hurá zpátky po ledovci, sešplhat feratu, po které nepříjemně teklo voda z tajícího sněhu a překonání rozteklého sněhu (cca0,5-0,75 m) na ledovci a jsme dole v základním táboře. To byla úleva! Tak se to podařilo!! To je paráda!!! Teprve teď mi začalo docházet, jak velkou radost jsem si tímhle výletem udělal. A hlavně tím, že jsem se dokázal přinutit překonat svůj strach z výšek. Vím, že do příště se toho strachu úplně nezbavím, ale jsem si jist, že už to bude lepší a budu si moci dovolit víc!

"Tak ahoj Divoká špičko a měj se tady, jak sama uznáš za vhodné. Nejspíš už se k tobě nevrátím, ale kousek tebe ve mně zůstane navždy." Hmmmm. Už se se mnou zase nebaví. Nevadí. Řekla a hlavně dala mi toho dost. Kdyby se měla vybavovat s každým, kdo na ní za dnešního nádherného počasí vylezl, tak by "nic neudělala".
Teď jsem se mohl odstrojit a čekala mě asi hodinová cesta do chaty… Tam jsem jen vzal zbývající věci a s Petrem vyrazil dolů do údolí. Když jsme docházeli v podvečer k autobusu, měl jsem toho skutečně plné tesáky. Však jsem taky zklesal v kuse 2000 výškových metrů a to s pořádnou zátěží!
V sedm večer vyjíždíme autobusem domů, abych se po čtvrté hodině ranní dostal do postele. To byl teda řádně náročný víkend, ale stálo to za to. Sice polomrtvej, ale šťastnej z toho co jsem prožil. Připadalo mi to, jako by to netrvalo dva a půl dne, ale celý týden…!

PS: 1. později jsem zjistil, že si hora na mě kromě zapalovače vzala ještě jednu památku. Zřejmě při tom pádu se mi roztrhl můj oblíbený náhrdelník z aquatitanu Phiten. Patnáct stovek v trapu. Ale nevadí. Zasloužila si ho a mě to za to stálo... Pořídím si nový, abych měl fant pro další horu!
2. Jo a abych nezapomněl. Cestovka Adventura to měla výborně zorganizované a určitě s nima ještě někam pojedu...