---------------------------Naslouchej svému tělu---------------------

Červen 2012

Houštecký cyklomaratón

25. června 2012 v 15:00 | Šnek |  Cyklistika

A je tady utajovaný víkend 22.-23.6. Pro Horalku to bylo velké překvapení, protože do poslední chvíle netušila kam jedeme a i po cestě měla zavázané oči, které si mohla rozvázat až na místě v lesoparku Houšťka u Staré Boleslavy. Takže viděla jen mohutné stromy a pak tenisové kurty kolem Sport hotelu Houšťka, ve kterém jsme měli ubytování. Záhy však podle informačních letáků v hotelu zjistila, kde se vlastně nacházíme…

Byli jsme tam u příležitosti sobotního závodu Houštecký cyklomaratón na 60 km. V pátek 22.6.. jsme si dali na "rozjetí" pár kilometrů Polabím. Protože jsem párkrát zabloudil, bylo z toho nakonec 103 kilometrů (Horalka o něco méně cca 90 km). Takhle by předzávodní příprava rozhodně vypadat neměla (sice to bylo na lehkém profilu, ale většinou v terénu). Také proto, když jsem se vracel večer před osmou z tohoto výletu, byl jsem pevně rozhodnut, že závod prostě odpískám. Už i proto, že jsem cítil sice ne značnou, ale přece jenom dost signalizující bolest v levém lýtku.

Ráno před závodem jsem se vzbudil a začal se automaticky chystat na závod. Když jsem odcházel na prezentaci, tak se mě Horalka ptala, kdy jsem se rozhodl, že startovat budu?! Teprve teď jsem si uvědomil, že jsem vlastně neměl jet!! Ale po pravdě řečeno, nebyl důvod to nezkusit. Bolest v lýtku byla pryč, stopy po únavě veškeré žádné a naopak jsem se cítil plný energie. Možná to bylo tím, že správně vedený trénink neškodí v jakémkoliv množství a místo aby vybíjel, tak nabíjí. Nebylo by to ostatně poprvé, kdy se mi něco takového stalo (naposledy před Bezdězem, kdy jsem před závodem absolvoval obdobnou zátěž a závod byl pak výborný).

Předstartovní formality proběhly rychle a bez komplikací, tak už jen zbývalo očipovat a očíslovat kolo a postavit se do startovního koriduru. Nejdelší trasa (80 km) vyjela už v 10.00, ta moje (60km) a nejkratší (25km) startovala v 10:30. Když jsem přijel asi 25 minut před startem, tak už tam stálo závodníků požehnaně (v obou závodech mělo startovat cca 1000 lidí). Stál jsem tak až daleko za polovinou pole a v duchu si říkal, že první kilometry bude pěkná tlačenice. Hlavně se ze začátku nikam netlačit, opakoval jsem si svoje obvyklé krédo. Čekání na výstřel bylo delší než dlouhé. Takhle se mi předstartovní minuty nikdy nevlekly. Čím déle jsem čekal, tím více se mi do podvědomí vkrádal neodbytný pocit, že jsem vlastně startovat neměl a že nedělám dobře. Měl jsem zároveň pocit, jako by se mělo něco nepříjemného stát! Ale co už teď. Jednou jsem na startu, tak jedu a pak se uvidí!!

Start!!! Tak hurá postrkováním vpřed. Než jsem se dostal na start čáru trvalo asi 2 minuty. Několik prvních kilometrů se vinulo po široké silnici, takže jsem nijak nevyčkával a zvolna se prodíral vpřed. Až když se had závodníků přehoupl do terénu a pole se zhustilo, trochu jsem ubral na rychlosti a přidal v obezřetelnosti. Povrch byl ale pro mě příhodný (šotolinové cesty a lesní pěšiny), takže jsem si rychlost udržoval vysokou. Někde kolem desátého kilometru se pole přede mnou náhle zastavilo. Nejdřív jsem si myslel, že došlo k hromadné nehodě, ale bylo to něco úplně jiného. Sjíždělo se totiž z relativně široké lesní cesty na uzounkou pěšinku, klikatící se mezi keři a ta pochopitelně nemohla pobrat najednou takový početný peloton. Takže jsme se asi 2 minuty posouvali krok za krokem, než na nás přišla řada. Ale potom už to zase frčelo. Trať byla značena výborně (kromě úseku v závěru závodu kolem velení vzdušných sil, kdy jsem musel několikrát v nejistotě zastavit), organizátoři měli skvěle zabezpečeny i přejezdy silnic , obě občerstvovačky přetékaly strdím, těch několik lehce nebezpečných míst bylo bezpečně označeno a vůbec všechno klapalo, že jsem se až divil. Zhruba v polovině trati jsem měl rychlostní průměr necelých 25 km/h, což je na terénní závod u mě dost nezvyklé. Ale profil nebyl těžký ( i když sem tam krátký kopeček se vyskytl) a hlavně povrch byl pro mě uživatelsky nadstandardně příjemný (šotolina, asfalt, panely, lesní pěšiny s malými kořeny, písek…). Na rozdíl od jiných závodů, kdy začínám jet naplno až v druhé polovině, tady jsem makal ze všech sil už mnohem, mnohem dříve. Jelo mi to nějak samo a neměl jsem vůbec obavy, že by mi síly nevydržely až do konce. Někde kolem třicítky jsme vyjeli na silnici, po které se jelo docela dlouho (cca 5km). To byl kór něco pro mě. Tady jsem makal jako dobře promazaný stroj a závodníci se míhali kolem mě výhradně dozadu. Jenom jeden. Ten za mnou visel a já ne a ne ho setřást. Když však přišlo pětisetmetrové stoupání, ve kterém leckteří překvapivě rychle uvadali, nechal jsem na Saracénovi nejtěžší převod a pořádně se opřel do pedálů. Teď už jsem z předjížděných závodníků viděl jen šmouhy. Tak jsem se ho konečně zbavil, pomyslel jsem si. Tohle tempo nemohl nikdo udržet!

Pro jistotu jsem se ohlédl a …. "To snad ne!!! On je za mnou pořád!!!" Nalepený doslova centimetr za mým zadním kolem. "Ty se držíš jako klíště!" Oslovil jsem dotyčného.

"Vždyť je to taky moje přezdívka," Opáčil oslovený.

"To je dobrý," zasmál jsem se. "Ale jsi dobrej, že jsi se za mnou dokázal udržet do toho kopce!"

"To víš Klíště je klíště…."

Pak jsme spolu v následujících kilometrech prohodili několik vět a mě už pak ani nevadilo, že mám za sebou "přísavku". Kupodivu mě nerozhodilo ani to, když mi řekl, že mu brzdí jenom jedna brzda a to ještě špatně…! Když už jsem se smířil s tím, že budu mít společnost ještě hodně dlouho, přišlo stoupání po rozbité cestě (cca 1,5 km) a tam jsem ho ztratil na dobro. Doufám, že s tou brzdou dojel v pořádku.

Sám jsem se dál hnal jako šnečí drak a stále předjížděl a předjížděl. V posledních desítkách kilometrů mě prakticky nikdo nepředjel a když, tak jenom na chvíli. Až potom co se v závěru připojila ta nejdelší trasa, tak se kolem mě pár závodníků přehnalo.

Cíl už doslova visel ve vzduchu. Již jsem se dávno přehoupl přes původně uváděných 58 km, dokonce už i přes nově uvedených 60 km a cílová brána pořád nikde?! Ale nevadilo mi to. Alespoň jsem mohl předjet ještě dalších pár pomalejších i jednu hodně vzteklou dámu a po 63 km tak spokojeně projet branou. Hned jsem taky uviděl Horalku…

Moc, moc pěkný závod. Momentální pocity jsou asi takové, že tento závod odsunuje na druhou příčku oblíbenosti závod okolo Bezdězu!!! I pozávodní servis pořadatelů byl bezva, k tomu pěkné a hlavně zajímavé triko, dobrý výsledek, výborný průměr… Příští rok chci tenhle závod zase!!! Jediná chybka pro mě byla to, že profil byl příliš lehký, ale kde v Polabí vzít nějaké kopce že?! Ale zase by to mělo vyhovovat skalnatým Šnekům, kteří kopce moc nemusí...

Čistý čas jízdy 2 hodiny 21 minut (něco jsem ztratil na startu, něco na občerstvovačkách a něco při čekání v zácpě u té pěšiny) a rychlostní průměr 26,8 km/h (když nepočítám krátkou silniční časovku ve Stříbře, tak to je vůbec nejvyšší průměr, jaký jsem kdy na závodě dosáhl)!!!!! I s umístěním jsem byl celkem spokojen (253 z 552 "účinkujících"). Takže vše vyšlo nad očekávání.

Toto byl pro mě možná letos poslední závod na kole, protože zbytek sezóny bude hlavně běžecký. Zároveň bych chtěl vyhlásit závody na příští rok pro tým šneků, které budou prakticky povinné! Proto si prosím všichni zapište červeně do deníčků tyto závody:
13.1.2013 - Jizerská padesátka - běžky 50 nebo 25 km
20.4.2013 - Author 50 Český ráj - MTB 50 km
19.5.2013 - Author 50 Bezděz - MTB 50 km
22.6.2013 - Houštecký cyklomaratón - MTB 60 km...



Druhý den jsem si dal jako relaxaci tréninkový běh na 27 kilometrů a teď už začínám myslet na následující víkend, kdy se synem vyrážíme dobýt druhý nejvyšší vrchol Alp v Rakousku Wildspitze s nadmořskou výškou 3774 m. n. m…

Dorazilo mi upozornění na zajímavé fotky jednoho ze šneků na závodě Okolo Plzně. Tak je připojuji jako instruktáž k tomu co se stane když někdo projíždí brod se zavřenýma očima:

Rozhledna na Třenické hoře

25. června 2012 v 8:21 | Šnek

V neděli 17.6. jsem si uprostřed náročného běžeckého tréninku vybral den volna a tak jsem po téměř ¾ roce vytáhl silniční kolo (Arab). Chtěl jsem totiž vyzkoušet, jak se jezdí po staré silnici Rokycany- Praha, která vede téměř podél dálnice a není na ní tím pádem už takový provoz jako dříve. Počasí bylo pěkné a šlapalo se mi ještě lépe. Ani jsem se nedál a byl jsem v Berouně. Prostě nádhera!
"Na té silničně se fakt jezdí samo," říkal jsem si v duchu. Rychlostní průměr jsem měl téměř 31 km/h, což s přihlédnutím k tomu, že jsem jel docela volně, bylo velmi slušné. Trochu jsem ale zapomněl na přírodní podmínky. Když jsem to totiž po 40 km otočil k domovu, uvědomil jsem si jeden podstatný fakt. Tak dobře se mi jelo kromě jiného i proto, že jsem měl vítr v zádech. Teď když mi vítr foukal do tváře jsem se chvílemi docela pěkně dřel. Ale i tak to nebylo špatné a proto jsem si v Cerhovicích dovolil krátkou odbočku, abych pokořil další rozhlednu. Tou byla kovová "věž" na Třenické hoře. Současně to byla první rozhledna, kterou jsem zdolal na Arabovi. Výjezd po asfaltu nebyl nijak dlouhý (cca 1,5km), ani nijak prudký (cca 8%), ale i tak se počítá. Rozhledna je volně přístupná a leží v nadmořské výšce 480 m. Výhled z ní je na východ a jih, ale vzhledem k tomu, že je nižší než většina ostatních kopců, tak z ní moc daleko vidět není. Na vrcholu jsem se tak moc dlouho nezdržoval a uháněl domů. Celkem jsem ujel pohodových 85 kilometrů a já i Arab jsme byli spokojeni, že jsme se konečně spolu prosvištěli…

Harrachovské vrchy

11. června 2012 v 18:03 | Šnek |  Cyklistika

V sobotu 9.6. jsem absolvoval se sportovním kamarádem Petrem "Sladkým" z Rokycan další ze svých horských výjezdů. Tentokrát nám padla za cíl západní část Krkonoš. Byla to současně poslední část našich nejvyšších hor, kterou jsem dosud nedobil.

Takže v plánu byli hlavně "velikáni" Čertova Hora, Dvoračky, Vosecká bouda, Mrtvý vrch, Hvězda a případně ještě Tanvaldský Špičák v Jizerkách.

Kola jsme s sebou neměli, protože ubytování bylo v Harrachově v zámečku hotelu Golden a všude okolo byl dostatek půjčoven. Několik jsme jich prošli a nakonec zakotvili u půjčovny bývalého vynikajícího skokana Pavla Ploce. Kola tam měl nejlepší a tak jsme za poplatek 320 Kč na den a kus vyjížděli na téměř nových strojích značky Scott. Kola to byla parádní (však také po nich několikrát v průběhu naší trasy kolemjdoucí závistivě pokukovali) a jelo se na nich taky dobře.

Bylo už skoro deset hodin dopoledne, takže jsme měli nejvyšší čas šlápnout do pedálů, abychom stihli zavíračku v půjčovně (17:30). I když nás velmi milá obsluha ujistila, že stačí zavolat a oni na nás počkají, nechtěli jsme zneužívat jejich důvěry.

Jako první byla na řadě pochopitelně Čertova hora, kterou jsme si pracovně nazvali Čertovka. Nadmořská výška vrcholu (1021 m n. m.) sice nebudila velký respekt stejně jako převýšení (cca 350 m), nicméně jsme kopec zdolávali po cyklostezce a celé stoupání bylo tok rozloženo na jen asi 3 km (na kolech pochopitelně nebyly tachometry, takže vzdálenosti a později i rychlosti jen odhaduji). Říkal jsem Petrovi, že to ale nebude nic hrozného… Trošku jsem se však mýlil… Za skokanskými můstky se cesta začala zvedat sice jen velmi zvolna, takže mi ani neunikl jeden slavný kolemjdoucí (Petr si ho sice nevšiml a pochyboval, ale já jsem si byl téměř jist, že to byl Pavel Patera - ten jeho pohled, ve kterém jako by se mísila únava, překvapení, netečnost a bezelstnost - jsem si přece nemohl splést).

Ale jedeme dál. U Rýžoviště bočíme prudce doleva a začínáme stoupat po úzkém asfaltu. Stoupání je to na úvod docela výživné cca 15%. Petr toho na kole letos mnoho nenajezdil, ale protože je ve výborné kondici, tak i když trochu ztrácí, šlape v sedle statečně dál a tváří se, že ani neuvažuje o tom, že by z kolo na chvíli slezl a odpočinul si. Tak je to správné. Dokud povrch vůbec dovolí jízdu, tak se šlapat musí! A kdyby to už opravdu nešlo, tak se pořád ještě musí jet a když se to nakonec fakt nedá, tak kolo na hřbet a vytáhnout ho na vrchol!!! Jinak se výjezd prostě nepočítá. My byli však stále v sedle i když se rozbitá cesta v jednom úseku zvedla k 20%! Pro mě to nebylo nic tak neobyčejného (měl jsem pro případ krize v rezervě ještě dva lehčí převody), ale Petra to musela stát hodně sil. Ke cti mu slouží, že nedával na sobě téměř nic znát. Prostě se do Čertovky zakousl a hodlal pustit až na hoře.

Když jsme vyjeli k Janově skále, byla to už pak jen taková příjemná hřebenovka s dvěma kratšími stoupáními. A vrchol je tady! Spousta turistů, kteří se nechali vytáhnout lanovkou a kterým "se to nepočítá"! Pár vrcholových fotek, nezbytné čiko a valíme na Dvoračky. Ty jsou známé tím, že pokud je člověk jede po cyklostezce od jihu, tak je to považováno za jedno z nejprudších stoupání pro cyklisty. My jsme však jeli od západu. 2-3 kilometrové stoupání sice nebylo špatné, ale s tím jižním se nedalo srovnat. Původně jsem si to chtěl na jih sjet a pak to zkusit zpět vyšlapat, ale vzhledem k nedostatku času jsem to zavrhnul. Při občerstvení na Dvoračkách jsme si ho jen prohlédli a já možná trochu sebevědomě prohlásil, že bych ho dal. Nepřipadalo mi totiž o mnoho prudší, než některé jiné výjezdy, které jsem absolvoval. Kdybych si ho však chtěl zapsat, musel pochopitelně sjet až někam do údolí nějakých 7-8 km, což by mi s výjezdem mohlo zabrat klidně hodinu.

Radši jsme skočili na sličné oře a sjížděli ke Krakonošově snídani. Tam začínalo druhé hlavní stoupání dne a to na Voseckou boudu 1260 m n. m. (teď už ani nevím, proč jsme si ji pracovně nepřekřtili na Vosu). Vede k ní cesta na které je povolen zkušební provoz pro cyklisty. Kromě této cesty je ještě povolen zkušební provoz na cestě na Luční boudu a pak na boudu Labskou (obě už jsem jel). Dvou a půl kilometrový kopec byl sice fajn, ale kvalit stoupání na Čertovku nedosáhl. Nahoře jsme si však dali zasloužený oběd (obsluha nejdříve jako by lehce otrávená, později celkem fajn tak jako jídlo). Když už jsme chtěli znovu vyrazit do panství bájného Krakonoše, strhla se pořádná přeprška. Po půlhodině mi začínala docházet trpělivost, ale déšť ne a ne ustat. Když přece jen trochu zeslábl, bylo vidět, že o Čertovku je opřena další temná oblačnost. Protože jsem se léta živil předpovídáním počasí, bylo mi jasné, že při tomto proudění tam ta oblačnost dlouho opřená nezůstane. My potřebovali sjet kousek dolů a pak prudce odbočit na západ, kde byla vidět jasnější obloha. Takže nebylo nač čekat. Skočili jsme do sedel a řítili se dolů. Na odbočce do nás sice už zase začaly bušit obří kapky, ale mi uháněli ze všech sil a tak za pár minut se nad námi už zase šklebilo Sluníčko. Pohled za nás směrem k Vose nám dal za pravdu, že jsme prchli v nejvyšší čas. Potěšeni tímto úspěchem jsme se doslova řítili po hřebenovce, projeli kolem Mrtvého vrchu a už se spouštěli po silnici do Harrachova.
Teď už nám jen zbývala rozhledna Štěpánka na hvězdě (958 m n. n.). Vzhledem k času byla totiž jasné, že Tanvaldský Špičák už nestihneme. Poměrně příjemné 3-4 km stoupání po silnici nás dovedlo do Kořenova, kde jsme odbočili na méně frekventovanou silnici a pak na posledních 1,5 km na úzkou a příkřejší silničku. Závěrečné stovky metrů vedly po velmi kamenité cestě, která byla navíc uzavřená a my tak museli táhnout své Skoťáky lesem. Ale výhled byl parádní a rozhledna taky. Nezbytné občerstvení a už jsme museli uhánět dolů. Od jihozápadu se totiž hnal další vydatný déšť a na nás začaly padat první velké kapky. Hnali jsme proto jak o život. Teď jsem znovu zalitoval, že nemáme tachometry, protože rychlost se musela chvílemi blížit k 80 km/h. Pětikilometrový sjezd, včetně té chůze v lese při sestupu a 4 kilometrový výjezd do kopečka v Harrachově jsme zvládli za neuvěřitelných 20 minut. Vrátili jsme kola právě včas, rozloučili se se vzornou obsluhou a šli do hotelu. Pár metrů před ním, se strhla silná přeprška, která pak trvala několik hodin. Takže všechno vyšlo parádně a na chlup! Příště vyrážím dobývat rozhledny v Jizerkách. Možná už tuto sobotu!

Pozn.: korektura - Pavel Ploc mě opravil, že půjčovna patří jeho bratrovi Tomášovi, což byl taky výborný sportovec (hlavně sdruženář - pokud se nepletu).