---------------------------Naslouchej svému tělu---------------------

Květen 2012

Ještěd

31. května 2012 v 8:34 | Šnek |  Cyklistika
A je tady znovu Liberecko. Dříve než se koncem června postavím na start zatím tajného závodu mě tuto sobotu čeká vytěšený výjezd na majestátný Ještěd. Pojedu autem po vlastní ose k Máchovu jezeru, kde přesedlám na Saracéna a budu uhánět k úžasné dominantě, která je vidět i ze sousedních krajů. Už se moc těším. Předpokládaný profil trasy je zde:
Celkem bych měl ujet něco málo přes 100.kilometrů...


Tak Ještěd , kterého jsem si pracovně nazval Ještěr, byl dobit!

V sobotu ráno jsem naložil kolo, přesunul se Fístou na Mácháč, kde jsem se chtivě vyhoupl do sedla Saracéna. Počasí bylo jakž takž i když na obloze se honily vodnaté mraky, vítr fičel jak na horách a teplota se držela pod desíti stupni. Přesto jsem jel v krátkých gatích a nahoru si dal jen tílko s tenoučkou větrovkou. Nejsem totiž žádný "zmrzlinář" a věděl jsem, že počasí se vylepší a teplota může odpoledne dosáhnout i 15 stupňů.

Z Doks jsem jel po silnici do Mimoně. Chvílemi mezi stromy a skalami vykukoval "Ještěr". Zatím se zdál v mlhavém oparu strašně daleko a jakoby posměšně mě provokoval, že na něj nemám?! NA to jsem ovšem nehleděl a jen jsem se potutelně "usmíval pod vousy". Věděl jsem své a nechtěl jsem se nechat vyprovokovat. V Mimoni jsem odbočil na cyklostezku vedoucí přímo na východ, kolem úpatí hory se zříceninou Ralsko. Povrch stezky byl asfaltový se zákazem vjezdu motorových vozidel, takže se jelo parádně. K tomu spousta stromů a hlavně skal, takže turistická paráda. Jel jsem poměrně svižně, protože jsem měl vítr v zádech a profil byl téměř rovina. Po 25 kilometrech opět vykouknul Ještěr. "To jsem blázen," říkal jsem si v duchu. "Já se k němu fakt skoro nepřibližuju?! Že bych přejel nějaký bludný kořen?!? Blbost! Makám dál!!

Po chvíli jsem ale neodolal krátké přestávce a to když jsem si vyjel k velmi zajímavému skalnímu hradu Stohánek. Pak už jsem zabočil na sever k Hamru na jezeře a odtud po nepříjemně hrbolaté stezce (č.3007) rovnou Do Osečné. Tady už v podstatě začínalo finální stoupání na Ještěra. Již hezkých pár kilometrů jsem ho měl před sebou jako na talíři a on se mi ještě pokoušel trochu odradit.

" No tak dobře. Ke mně jsi dojel, ale to je asi tak všechno, čeho jsi dnes mohl dokázat! Spokoj se s málem a uháněj domů!! Nepokoušej štěstí, nebo ti ještě ukážu co já dokážu!!!" Zkoušel to neúnavně přírodní vládce Liberce.

Mě to však nestálo za odpověď a o to víc jsem se hladově zakousl do Ještěrova svahu. Za Osečnou jsem odbočil doprava na méně frekventovanou silnici a přes Světlou pod Ještědem stoupal a stále stoupal a stoupal. Na křižovatce pod Semerinkem jsem odbočil doprava a po již frekventovanější silnici pro změnu stoupal a stoupal. Po cca dvou serpentinami prošpikovanými kilometry jsem dojel na odpočívadlo s občerstvením a parkovišti Na Výpřeži a myslel jsem si, že k vrcholu to mám už jen co by kamenem dohodil. No kamenem možná, ale dohodil určitě ne. Když už tak dostřelil. Brzy jsem totiž zjistil, že mě čekají ještě skoro tři kilometry a k tomu ty nejnáročnější.

"Uf, uff! Ty se jen tak nevzdáváš viď!" Prolomil jsem po dlouhé době mlčení.

"To si piš! Nejsem žádnej krtinec!!" Opáčil Ještěr. "A dej si pozor, ať tě nesrazím do údolí…!!" "Ale neboj. To byl jen žert. Tak jako nejsem krtinec, tak nejsem ani zbabělec. Když na to někdo má, aby mi pohlédl nahoře čestně do očí, tak ať je mu přáno. Já jen nesnáším ty pseudocyklisty, kteří se na mě zbaběle nechají vyvézt těmi lomozícími a skřípajícími lany (lanovka z Liberce) a pak se naparují ve sjezdu. Ale ty mezi ně zdá se nepatříš, tak pohni ať už jsi na mě a můžeš vidět výhled v celé mé kráse!"

"Hned jsem tam," sliboval jsem i když jsem zrovna musel přeřadit na lehčí převod, protože stoupání se teď pohybovalo kolem 15 procent. I tak mi ale ještě zbývaly 3 ještě lehčí převody, které jsem nakonec vůbec nemusel aktivovat.

Na parkovišti 700 metrů pod vrcholem mi hora připravila ještě jedno lákadlo v podobě bufetu, ale já se nemínil nechat zviklat a stoupal dál stále se zužující silničkou. Tak a jsem tu!

"Nazdar Ještere!!"

"Zdar Šneku Zakladateli! Vítej a užij si výhled!! Zasloužíš si ho…"

A skutečně! Dopolední opar byl pryč a úžasný kruhový výhled mě opravdu dostal. Celé Jizerské hory, část Krkonoš, Lužické hory, Ralsko, Český ráj, Hora Říp atd… Nemohl jsem se ale kochat dlouho, protože vítr byl nahoře hodně silný a ledový. Pár fotek a pochopitelně i fotka Saracéna s vrcholovou cedulí 1012 m.n.m. a honem dolů. Ještě jsem se zastavil v tom bufetu pod úpatím na pivko a kuřecí řízek.

A záhy už uháním patnácti kilometrovým sjezdem s větrem ve zbytcích vlasů. Cestou jsem projížděl několika obcemi, takže hranice 50km/h několikrát překročena a povolenou rychlost jsem překročil i v místě, kde byla značka 70 km/h. To ale jinak nešlo, přece bych nebrzdil!

Dole jsem se naposledy ohlédnul za Ještěrem. " Tak díky za všechno a možná ještě někdy na shledanou. Bylo mi s tebou dobře a jsou ještě i jiné cesty, kde tě můžu polechtat na hřbetě!"

"Měj se Štětináči! Budu se těšit!" Opáčil velikán.

"Jakýpak já jsem stětináč?!" Zlobil jsem se naoko.

"Když já můžu být Ještěr, tak ty můžeš být Štetináč!"

"Vlastně máš pravduů, musel jsem souhlasit. "Tak se tady opatruj…"


Pak už jsem se neohlížel a dřel proti silnému větru, tentokrát už jen po silnici.

Z Osečné jsem zamířil rovnou do Stráže po Ralskem a odtud přes Mimoň k autu. Celkem jsem ujel 107 km a opravdu jsem si to užil. Následující víkend na mé kolo čekají Krkonoše, kde se chystám zdolat Čertovu horu, Dvoračky, Voseckou boudu a Mrtvý vrch….


Author 50 Bezděz

21. května 2012 v 15:54 | Šnek |  Cyklistika

V neděli 20.5.2012 jsem se postavil na start dalšího závodu na horských kolech. Tentokrát mě nalákal z minulosti již známý Author Bezděz na 50 km. Závod jsem spojil s výletem a tak jsme s Horalkou dorazili už v pátek. Ubytovali jsme se v jakž takž dobrém hotelu na nádherné pláži s palmami u Máchova jezera. Hned první den jsme vyjeli na malou vyjížďku a bylo z toho 52 kilometrů. Říkal jsem si, že druhý den bych neměl jezdit vůbec, ale člověk míní a život mění. Bylo z toho dalších 68 kilometrů. Vzhledem k tomu, že letos na kole skoro nejezdím, byla to před závodem docela nevhodná porce.

No ale druhý den na startu jsem se necítil nijak zvlášť unavený, takže těžko říci zda jsem si ublížil nebo prospěl…

Za Šneky se mnou tentokrát jeli oba Šnekové skalní v dresech žampiónů z Agarikusu.

Spolu s námi bylo na startu cca 750 natěšených a místy i vyděšených závodníků. Počasí bylo nádherné, trať suchá a poněkud prášivá… No prostě to co mám rád. Z minulosti jsem si pamatoval, že povrch tohoto závodu mi dokonale sedí, takže jsem byl pln očekávání, jak se mi závod bude líbit. V duchu jsem si říkal, že jestli ani tady nebudou u mě po závodě převažovat kladné pocity, tak se už na to závodění v terénu vykašlu.

Chvíli před startem museli ještě skalní Šnekové řešit rozmíšku s nějakým hrochem, která u nich způsobila krátkodobou ztrátu koncentrace a vzápětí i orientace (prostorové ne sexuální). Naštěstí se vše vyřešilo a tak jsme mohli minutu po jedenácté odstartovat. Přesně v 11.startovalo 100 hlavé pole elity (F.Klouček, Dlask, Ježek apod…).

Na úzké cestě po startu se pole tradičně zauzlovalo, ale tentokrát se mi to podařilo vykličkovat tak, že jsem nemusel zastavit. A pak už vzhůru nahoru Bezdězem. Věděl jsem, že úvodní stoupání není ani dlouhé ani strmé, tak jsem si hodlal poněkud vylepšit startovní pozici. Pořádně jsem se opřel do pedálů a předjel pár soupeřů. Ale ouha! Najednou jsem cítil, že mi nohy nějak nejedou a plíce sotva lapou po vzduchu.
Že bych to s tou přípravou nakonec opravdu přehnal?! Teď to však stejně nebyl čas řešit. Prostě jsem ze svého tempa musel slevit a nechal se naopak předjíždět. Brzy jsme se ale ponořili do lesa, kde se začalo sjíždět z Bezdězu dolů a tady mě předjíždělo lidí ještě více. To však nebylo nic divného a proto mě to moc netrápilo. Jen když jsem občas viděl někoho, jak se z kopce řítí jako šílený, říkal jsem si co tady dělám. Pádů jsem v průběhu závodu viděl řadu a většina z nich pramenila z toho, že se někdo hulvátsky tlačil přes druhého. Na takového doplatil i "malej" Jirka, kterého ve sjezdu jeden šílenec předjížděl tak nesmyslně, až ho srazil z kola (V první chvíli jsem si nebyl jist, jestli to Jirka skutečně je, protože se to odehrálo strašně rychle). Já jel těsně za nima a už jsem jenom viděl, jak Jirkovo kolo padá napříč cestou. Ještě se mi v hlavě promítlo, jak dopadnu, když se ve čtyřicetikilometrové rychlosti vysekám, ale naštěstí zůstala na pravém okraji cesty malá skulinka, kterou jsem se protáhl a už jen slyšel varovné výkřiky jezdců jedoucích za mnou. To byl tak třetí kilometr! Chvíli před tím mě předjížděl ve Jirka starší. Ve sjezdu se zase řítil jako smyslů zbavený, ale to už je o něm známé. Nemínil jsem se teď za ním honit, protože jsem věděl, že bude dost příležitostí na to, abychom se zase "sblížili". Já si prostě ve sjezdech vždy nechávám bezpečnostní rezervu, protože nemám rád pády ani defekty.

Když jsem projížděl cca 5-6 kilometrem, uviděl jsem postavu v žlutavém dresu jak tahá z kapsáře duši. Jel jsem rychle a nestačil jsem si všimnout, jestli je to určitě Jirka starší, ale bylo to pravděpodobné. Po závodě se ukázalo, že obě moje domněnky byly bohužel správné a Jirka mladší tak ujel cca 3 km a Jirka starší těch 5-6. Mladší byl po nezaviněné srážce tak otřesen, že se mu nepodařilo odstranit poměrně banální závodu a starší zase prokaučoval logistiku, když si vzal špatnou náhradní duši. Ne nadarmo se říká, že závod začíná už dávno před závodem. Kromě tréninku je třeba se věnovat i zručnosti při údržbě (mladší) a materiálnímu vybavení (starší). Nebylo to poprvé, co se Skalním šnekům něco podobného stalo, ale doufám, že naposledy. Tentokrát mě jejich nezdar ovšem mrzel dvojnásob, protože jsem byl velmi zvědav jak se jim trať bude líbit a co budou říkat na ty píšečné pasáže, v kterých ještě nejezdili. No škoda. Snad příští rok.

Já jsem se v prvních kilometrech nadále docela trápil. Prostě mi to moc nejelo a skoro jsem počítal kilometry, když už to budu mít za sebou. Povrch byl ale pro mě neobyčejně příznivý a tak jsem se držel docela dobře a čekal jestli bude lépe. Můj výkon se začal lámat kolem 25. Kilometru. Bylo to jako když mávne kouzelným proutkem. Najednou se mi chtělo závodit, vrátili se mi síly a konečně jsem začal předjíždět jednoho soupeře za druhým. Jo byla to paráda! Písečné pasáže jsem projížděl jako ledoborec, v kopečcích supěl jako dobře promazaná mašinky a ani ve sjezdech jsem příliš neztrácel. Jo jo, pěkně jsem si konečně zazávodil.

Nakonec z toho bylo solidní 370. Místo. Skončil jsem tak v první polovině startovního pole, což většinou beru jako úspěch. Čistý čas 2 hodiny 10 minut a ujetých necelých 52 km a průměr necelých 23km/h. Minule to sice bylo lepší, ale to jsem měl natrénováno třikrát tolik. Takže závodní pocity výborné, organizace závodu výborná, jen dárek mě zklamal ( jakási podivná kapsička na mobil či co). Příští rok bych chtěl jet zase a k tomu bych si přibral i Author Český ráj…