---------------------------Naslouchej svému tělu---------------------

Duben 2012

Trans Brdy

24. dubna 2012 v 6:18 | Šnek |  Cyklistika
TAk tu máme další závod. V sobotu 28.4. mě čeká první letošní cyklistický závod Trans Brdy.
Vzhledem k tomu, že na kole zatím skoro nejezdím ( v tomto roce cca 450 km) a hlavně běhám (cca 600km), vybral jsem si jen destinaci 33 kilometrů.
Ambice kromě zdravého a bezpečného dojetí nejsou žádné, tak uvidíme, jaké budou pocity....


Tak je po závodě. No po závodě…? Pro mě to byla spíš turistická vycházka s kolem. Ale popořádku.

Začalo to ještě před startem. Z Dobříva do Letů je to pár desítek kilometrů a ještě většinou po dálnici, takže jsem se domníval, že vyjet hodinu před koncem prezentace musí bohatě stačit. Leč jedno špatné odbočení, následná uzavírka a ucpaná silnice způsobila, že nám cesta trvala téměř 2 hodiny. Ještě k tomu špatné orientační značení v místě závodu a k prezentaci jsme se tak dostali více než hodinu po jejím skončení. Budiž dík pořadatelům, že nás zaregistrovali bez jakýchkoliv výtek. Uháněli jsme zpět k autu. Sotva jsme se s Dennym stačili převléknout, už jsme museli hnát na start. Takže žádný rozjezd ani rozcvičení…

Ve startovním hadovi byli samí vytuněnci, takže jsme s naší výbavou vypadali jako cuchty. Ale na vzhled se nejezdí…

A je tu start! Denny vyráží, jako by mu za patama hořelo. Já nespěchám a tak ještě slyším, jak těsně za mnou došlo ke kolizi několika bojovníků. Kousek se jede po silnici a dav je docela hustý, takže si hlídám pravý okraj pole a nikam se netlačím. "Však se v prvním kopci ukáže," Říkal jsem si. A taky se ukázalo. Brzy poté co se začalo stoupat prašnou a kamenitou lesní cestou, jsem si uvědomil, že dnes opravdu nebude můj den. Měl jsem nějak ucpané trubky či co. Nijak jsem se tím ale nestresoval, protože už se mi to párkrát stalo (například při závodě kolem Mýta) a v průběhu závodu to pak odeznělo. Takže jsem jen ubral a čekal až bude lépe.

Úvodní kopec byl dlouhý cca 6 km. Stoupání chvíli prudší, chvíli pozvolné, povrch klasická lesní cesta. Za normální situace pro mě ideální. V takových to pasážích si obvykle chrochtám blahem. Dnes to bylo jiné. Prostě jsem se necítil a nějak chyběla vůle závodit. Možná se také projevilo i to, že letos hlavně běhám a první letošní trénink na kole měl být paradoxně tento závod. Nakonec ani trénink to nebyl, ale k tomu se dostanu.

Když už jsem si myslel, že jsem nahoře, přišla ostrá pravá a prudké stoupání po louce. Z louky rychle opět do lesa a ještě prudčeji. A kamenitěji! Já však v kopcích nesesedám, tak jsem se dřel na druhý nejlehčí převod dál a dál. A hele nápis vrchařská prémie 500 metrů. Zajímavé. Tak šlapu a šlapu. Ale vlastně proč?! Proč se mám dřít, když mi to nejede a vlastně se mi ani nechce?! Protože v kopcích prostě neslézám! Proto!! …. Kromě dneška! A už jsem dole a šlapu vedle kola jako farář Otík. Sotva lezu, stejně jako všichni okolo mě. Stejně by se nedalo jet, protože úzká kořenitá pěšina je dokonale ucpaná. Kdybych byl v pohodě a nikdo se tu nemotal, tak bych to možná vyjel, ale takhle na to nebylo ani pomyšlení. Brzy jsem sice nahoře, ale o nějaké úlevě nemůže být ani řeči. Pro mě nejlepší úsek závodu byl za mnou, nezvládl jsem ho a teď už mě čekaly více méně jen neoblíbené sjezdy, tak z čeho se radovat?!

No nic, tak jedem. Vyhoupl jsem se do sedla a dokonce zkoušel chvílemi závodit. Brzy mě to ale přestávalo bavit úplně, protože povrch byl přesně takový, jaký mám rád na běhání, ovšem na kolo ho bytostně nesnáším. Kořeny, balvany, ostré kameniny, bahno a potoky. Hnus, hnus a fujavka. Asi do 11-12 kilometru jsem to zkoušel většinou v sedle, ale pak se to ve mně zlomilo dokonale a pak už jsem většinu trasy absolvoval vedle kola. Ať už se jelo do krátkých kopečků, po rovině či z kopce. Byl jsem tak otrávený, že kdybych znal cestu do cíle, tak jsem určitě bez rozpaků vzdal. Nevěděl jsem ovšem kudy, tak jsem si tu trasu musel obejít celou. Dopotácel jsem se tedy celých cca 35 kilometrů a po cestě se snažil co nejméně překážet závodícím. S pocity zhnusení a otrávení nad sebou samým (že jsem se přihlásil na takový to povrch - ale jak jsem to mohl vědět), projíždím cílovou rovinkou. V závěrečných metrech mě ještě předjíždí skupinka asi deseti závodníků. Nejedou příliš rychle a kdybych chtěl, snadno bych je i dnes předstihl a klidně bych předstihl i trojici jedoucí kousek před nimi, ale proč?! Kašlu na to a rychlostí couvajícího šneka protínám pomyslnou pásku. 128.místo!!! No jak jinak. Jsem skoro jistě poslední. Snad až na pár jedinců, které jsem potkal zrakvené po cestě. Určitě jsem poslední z těch, kdo se dostal do cíle. Poprvé v životě poslední! Kupodivu je mi to úplně jedno. Je mi jedno i že mám zadarmo oběd. Kašlu na něj. Jen se napiju a jedu k autu. Jen kouknu na průměr: cca 13 km/h!!!! Tak to je rekord. Touhle rychlostí normálně běhám!!!! A čas 2:45 je taky zajímavý, pokud vezmu v potaz, že osobák na 30km v běhu mám 2:39!!!!

K autu za chvíli dorazil i Denny s Horalkou, který byl naopak doslova nadšen. Ten druh povrchu doslova miluje a podobné sjezdy přímo vyhledává. Takže přesto, že jel na vypůjčeném, dámském kole (to svoje právě v takových to sjezdech krutě zrychtoval) a byl to jeho první závod na kole, skončil na šokujícím 52.místě s ¾ hodinovým náskokem na mě!!!!

Co říci k závodu? Organizátory to bylo docela dobře připraveno, součástí startovného bylo nečekaně pěkné a značkové triko, slušná občerstvovačka, v cíli výběr z několika jídel… Prostě pro klasické bajkery fajn závod. Ovšem pro mě, který nejraději závodí na silnici, nebo v lehkém terénu to byl závod naprosto nevyhovující a byl pro mě jednoznačně nejhorší povrch na jakém jsem startoval. Příště musím obezřetněji vybírat a nebo ještě spíše se na to vyprdnu úplně.

No ale příště už je 20.5.2012, kdy mě a šneky ze skalnaté části oddílu čeká 50 km kolem Bezdězu. Tam takovýto povrch naštěstí nehrozí. Je tam sice dost místy hlubokého písku, ale minule mi to sedělo…


JO a ještě dovětek. Nakonec to mé 128.místo nebylo poslední, protože odstartovalo celkem 159.lidí. To by mě zajímalo co dělali? Jak vůbec mohli přijet až po mě?? Možná byli ještě více otrávení než já a nebo naopak si to v pohodě užívali a kochali se?!

Pražský půlmaratón 2012

12. dubna 2012 v 15:36 | Šnek |  Běh

Tak už mám půlmaratón za sebou. Píšu zprávu až teď, což ovšem nesouvisí s negativními pocity ze závodu, ale s nedostatkem času.

Do dějiště běhu jsme se přesunuli již o den dříve a volný čas věnovali návštěvě pamětihodností (Vítkov, Žižkovská věž, Kampa, Staré město, Petřín, Zrcadlový sál…), což nebyla právě ideální příprava před během. Nedal se ale čekat žádný zvláštní výsledek a proto jsem to neřešil.

Ráno před startem se mi však vstávalo docela těžce a koleno…, koleno pořád pobolívalo. Bylo to už však jen trochu a třeba chodit jsem mohl úplně normálně. I tak jsem si však pevně umínil, že poběžím skutečně velmi zadrženě, zejména zpočátku.

Na start jsem přišel za pět minut dvanáct, tedy přesněji řečeno za minutu dvanáct. Nestihl jsem se ani dostat do svého sektoru a bohužel jsem se nestačil ani rozcvičit. Sice to normálně stejně nedělám, ale tentokrát by to myslím nebylo vůbec od věci. Před startem jsem ani nikde nenarazil na žádné pití a přitom jsem už cítil žízeň. Začínat půlmaratón s žízní v krku je opravdu blbost. Když se po startovním výstřelu začal jedenácti tisícový dav zvolna posouvat vpřed, vzal jsem si odloženou láhev s vodou (alespoň jsem doufal, že si beru vodu), kterou tam zanechal někdo z přede mnou se posouvajících závodníků. Tak a byl jsem připraven k ostrému startu…

V hustém proudu lidí se ani pořádně běžet nedalo, ale to mi vzhledem k mému předsevzetí vůbec nevadilo. Stejně jsem chtěl běžet jen co noha nohu mine. Jaké ale bylo moje překvapení, když jsem na metě 1. Kilometru uviděl, že mám čas 5:04. Takhle můžu běhat, když jdu na osobák a ne v rekonvalescenci!! Proto jsem ihned ještě více ubral. Mínil jsem se hlavně kochat okolím a snažil se nemyslet na to zlobivé koleno. Zřejmě jsem se do toho kochání vžil až příliš, protože na 5.kilometru jsem měl děsivý mezičas přes 32 minut, což je průměr skoro šest a půl minuty na kilometr. Takovým tempem běhám v závěru maratónu, když hodně přepálím tempo!!!

Jak jsem se "probral", zkontroloval jsem koleno a kupodivu nejenže se nezhoršilo, ale dokonce se mi zdálo, že už vůbec nebolí!!!!

"Tak šup, hleď udělat něco s tím tempem! Sice to nemůžeš přehánět, ale běžet jako třínohý velbloud taky nemá cenu!!!"

Tak jsem tedy přidal, když to jinak nešlo, no… Zbytek závodu jsem běžel celkem pohodově v tempu kolem 5 a půl minuty na kilometr. Několikrát jsem to nerozumně zkusil rychleji, ale to mi koleno ihned začalo hlásit, že jsem vůl. Zanechal jsem tedy nemístných pokusů a klusal k cíli. V poklidu jsem se zastavoval na občerstvovačkách, beze spěchu se vyvenčil atd… Jenom posledních několik set metrů jsem si dovolil zafinišovat. Možná to nebylo dvakrát rozumné, ale když jsem celou trať závodit nemohl, tak jsem si to chtěl zkusit alespoň chvilku. Řítil jsem se jak blázen a párkrát jsem některé málem rozšlapal, protože pole kolem mě bylo stále početné.

A je tu cíl. Doběhl jsem v čase 1:56. Normálně by to sice byla bída, ale teď jsem byl celkem spokojen. Umístění se taky dalo zkousnout, protože jsem skončil na 4196. Místě, takže v první polovině. Bylo to pod dvě hodiny a hlavně koleno jsem si nezhoršil a možná dokonce zlepšil! Jisté bylo, že jak to s ním je se uvidí až druhý den ráno.

A druhý den? Vyskočil jsem z postele jako srnka a vůbec nic mě nebolelo! Takže jsem absolvoval léčitelský závod?! To už je jedno, hlavně, že mi už nic nebylo a mohl jsem ihned vysadit Wobenzym.
Když jsem zpětně hodnotil závod, musel jsem přiznat, že se organizátorům docela povedl. Sice tam byly nějaké drobnosti (obří fronty u šaten apod.), ale zvládnout takovou obrovskou masu lidí není jednoduché. Takže hlavním negativem pro mě bylo oficiální triko, které se mi vůbec nelíbilo, protože bylo opět bílé a i když jsem si objednal velikost L (která na visačce skutečně byla), mělo velikost aspoň XXL. Budu ho používat jako funkční plášť. Ale jinak fakt pěkný závod a kdo nikdy v takové masa neběžel, tak to skutečně stojí za to si to zkusit. Já už letos na PIMu určitě nepoběžím, protože na maratón nemám natrénováno a po loňské bídně organizované desítce ji znovu již pokoušet nebudu…

PS: málem bych zapoměl na Vašíka od nás z práce. Ten dokázal masívní trénink zhodnotit ve výborný čas a skvělý osobák 1:45!!! Kdyby takový to výkon předvedl při půlmaratónu v Plzni, tak by to vzhledem k mnohem rychlejší trati bylo určitě pod 100 minut!!!!!