---------------------------Naslouchej svému tělu---------------------

Srpen 2011

Král Šumavy 2011 aneb studené "peklo"

30. srpna 2011 v 1:42 | Šnek |  Cyklistika
V sobotu 27.8.2011 jsem se pošesté postavil na start závodu Král Šumavy. Tentokrát jsem zvolil krátkou trasu 162 km a ještě že jsem nedal delší. Nebyl jsem na závod totiž nijak zvlášť připraven (i když vloni jsem byl na tom ještě hůře a jel jsem dvoustovku a taky se to dalo) a ještě to počasí...ˇVěděl jsem, že nebude nic moc, ale takové jsem opravdu nečekal!

Na startu jsme byli vůbec poprvé šneci ve třech. Jirkové Skalové totiž konečně projevili dostatek příkladné odvahy a po letech přemlouvání zkusili i tento závod. No nevím jak se jim to líbilo, ale vzhledem k tomu, že i pro mě toto byl daleko nejméně zajímavý ročník, tak asi ani pro ně to nebylo nic moc. škoda snad příště...

Ale zpět na start.
Co mě nejvíce zaskočilo, byla nečekaná zima. Sice jsem věděl, že se blíží studená fronta a že pršet by mělo začít po 14.hodině, ale ta černá mračna, studený vítr a teplota kolem 12 stupňů, bylo trochu málo. Den před tím bylo 35, takže když jsem počítal s výrazným ochlazením na stupňů 20, zdálo se mi to reálné. Skutečnost byla však horší. Proto jsem ani neměl žádné návleky a startoval tak v krátkých rukávech a nohavicícch, jenom s tílkem pod cyklistickým dresem. Pláštěnku jsem si sice vzal, ale hloupě jsem ji nechal v autě. Ještě že jsem měl s sebou alespoň lehkou vestičku kdyby bylo nejhůře. Podobně na tom byl i Šnek nejstarší, jen s tím rozdílem, že si vzal dlouhou moiru. Bohužel ji musel obětovat pro mladšího Jirku (dříve Šnek Nejrychlejší), který totálně nezvládl přípravu na závod a nejenže si vzal jen krátký dres a kalhoty, ale dokonce neměl ani tílko. Ne nadarmo se říká, že závod začíná už den předem a mladší Jirka to silně podcenil.

Ale pojďme už konečně jet. Star byl asi 0 20 minut posunut kvůli nějaké bouračce, takže jsem sartovní výstřel uvítali s velkou úlevou. Mladší Jirka byl v koridoru o hodný kus před námi, takže se dostal na startovní čáru poměrně brzy a než jsme se tam prokousali my, tak on již ukrajoval první kilometry. MY vyjeli v poklidu s Jirkou starším bok po boku. Brzy jsem ale cítil potřebu se trochu zahřát, tak jsem se rozloučil a párkrát intenzívněji šlápnul do pedálů. Myslel jsem si, že se uvidíme až v cíli, ale jaké bylo moje překvapení, když jsem o pár kilometrů později dojížděl v jednom kopečku povědomý žlutý dres a on to Jirka! Vůbec jsem neviděl, že mě předjížděl. Za chvíli jsem se zase rozloučil, tentokrát už na dobro. O to větší překvapení mě čekalo, když jsem na začátku stoupání do Velhartic uviděl před sebou opět ten známý žlutý dres. Nejprve jsem si myslel, že je to už Jirka mladší, ale opak byl pravdou. Opět to byl Jirka senior, který se nepozorovaně dostal znovu přede mě!! Hlavou mi trochu prolétla obava, jestli Jirka úvod trochu nepřepálil. Ale když jsem si uvědomil, že vlastně jede "jen" tu 116, tak jsem si řekl, že i kdyby přepálil, tak do cíle se vždycky nějak dostane.
Podal jsem Jirkovi informaci o tom, že toto je druhý nejtěžší kopec na jeho trase, ale že je dlouhý jen cca 2-3 km a tentokrát už skutečně definitivvně jsem se odporoučel dopředu.
V kopci jsem se konečně trochu zahřál a i počasí se zdálo, jako by se chtělo umoudřit. V tomto závodě jsem neměl žádný konkrétní cíl, jen jsem si ho těl jen tak objet, takže jsem úvodní desítky kilometrů vůbec nespěchal a hodlal jsem v tom zatím setrvat. Když však začalo táhlé stoupání na Zámyšl, najednou mě přepadla chuť závodit. ZAčal jsem se drát kupředu mezi supícími soupeři a jelo mi to nějak samo. A přitom tenhle kopec, který se jezdí snad každý rok nemám vůbec rád. Závodní duch mi vydržel i přes kopec u Hartmanic a až za Sušici. PAk si ale najednou říkám:" kam se honíš?! Šetři síly!! Na závodění budeš mít dnes času ještě dost!!!" A tak jsem chtě nechtě musel hlas rozumu uposlechnout. Už před závodem jsem byl totiž z různých okolností dost utahanej (něco jako vyždímanej hadr) jak fyzicky, tak i psychicky. a k tomu jsem nemocnou levou rukou sotva držel řídítka o brždění ani nemluvě. Proto jsem neměl na to, abych celou trať odjel naplno.
Už i s ohledem na to, že za chvíli čekal obávaný Šimanov, nebylo špatné se trochu zatáhnout...
TAkže jsem se ke slavnému kopci volně doklouzal a hned z obce Rozsedly se začalo lehké stoupání, které však bylo rychle vystřídáno stoupáním prudkým, které ale nebylo delší než půl kilometru. I to ale stačilo, aby řada přede mnou jedoucích soupeřů vedlo kolo cik cak. Makat se mi sice moc nechtělo, ale k tomu jsem se nesnížil. Následovalo několika kilometrové mírné stoupání a v obci %Šimanov dokonce krátký sjezdík.
Pak ala začal asi dvou kilometrová nejprudší část, jejíž sklon dosahoval v závěru snad až k dvaceti procentům. Tento kopec jsem již několikrát čestně v sedle vyšlapal, tak jsem si řekl, že dnes, když nejsem v nejlepším rozpoložení, ho prostě vyvedu. Stejně ho nejezdím o moc rychleji než je normální chůze. Jen jsem si ho chtěl kousek vyzkoušet...Když jsem však viděl, jak jezdci přede mnou houfně sesedají, chtěl jsem dojet aspoň před ně. Když jsem se tam dostal, uviděl jsem jednu ženu, jak se opakovaně a zoufale snaží kopec vyjet v sedle. Když se opětovně rozjela, najednou jsem chtěl vidět, jestli se jí to podaří a musel se tak vidat za ní. Současně jsem si uvědomil, že to zas tak hrozný kopec není. Zmíněná žena se dostala až k poslední zatáčce, kde už bylo slyšet povzbuzování pořadatelů. Byla však již na pokraji sil a tak aby zdolala nejprudší jen několik desítek metrů krátkou pasáž, jí nepomohl ani hlas zhůry, který na ní volal:" držse, drž se, zakousni se, zakousni," a musela tak zastavit kousek před kýženou metou. Já však když už jsem byl tak vysoko, jsem slézt nemínil. Naopak již podruhé v tomto dni jsem pocítil náhlý nával energie v žilách a tak místo abych se v závěru trápil, zrychlil jsem a ještě přitom pokřikoval na pořadatele:" já se kousnul, kousnul. Já to dám!" A na své poměry jsem se závratnou rychlostí prořítil výškovým bodem.
Následoval sjezdík přes Nezdice pod Javorník (nejvyšší hora Čech po oddělení Sudet). Na stoupání na tento kopec jsem se celkem těšil. Bylo to sice 8 km pořád do kopce, ale nic extrémního. A vzhledem k tomu, že mě předešlých 70 km nestálo mnoho sil, jsem si výjezd docela užíval. Sem tam jsem někoho předjel, ale nehonil jsem se. Spíš jsem koukal, jestli rostou.
Při výjezdu na hřeb kopce (na vrchol k rozhledně se bohužel nevyjíždělo) jsem měl za sebou téměř polovinu trasy a to tu, která byla mnohem těžší. "Teď už posvištím jako šnečí drak," říkal jsem si v duchu. Před sebou už jsem měl jen dva kopce, které stály za řeč, přičemž stoupání na Srní se jezdí výborně a ani na Vysoký hřber se nejde špatně. Jinak samé sjezdy a trocha rovinen. Už jsem se těšil na ten trysk! Energie bylo dostatek, cíl už jen 80 kilometrů, takže byl čas začít závodit. Odhodlaně jsem se začal spouštet do údolí směrem ke Kašperským horám. Ovšem příroda se mi rozhodla mé plány poněkud nabourat.
ZAčalo totiž poprchávat a hlavně zlověstně temné mraky nad hlavou nevěstili nic dobrého. Věštba se záhy vyplnila a začalo lejt jako z konve. BYlo to o to nepříjemnější, že mě to trefilo zrovna při tom nejdelším sjezdu a já tak místo abych si pohodlně svištěl, tak jsem musel brousit ráfky a zimou mi drkotaly zuby. Jel jsem v místech, kde by se rychlost cyklisty mohla klidně pohybovat přes 90 km v hodině a já se šoural necelou osmdesátkou. NA silničním kole (Arab) totiž moc nejezedím, takže jsem se obvzlášť na tomto povrchu necítil vůbec jistě.
Ve chvíli jsem byl promočený jako myš a brzy se mi i "utopil" tachometr, přetože přestal ukazovat. Když jsem sjel do Rejštejna, nebyla na mě nit suchá a hlavně tretry jsem měl plné vody. Sice déšť na chvíli skoro ustal, ale při stoupání do Srní se vrátil snad ještě s větší intenzitou. Když jsem přijel na druhou a poslední občerstvovačku, překvapili mě dyvy závodníků, kteří se ukrývali před deštěm v místní požární zbrojnici. A jsem to nepovažoval za nutné, protože mokřejší už jsem stejně být nemohl. Později mi došlo, že řada z těch schovávajících se, již vzdala a čekala na odvoz, nebo čekala až přestane pršet, což je podobné. Já jsem ještě nikdy žádný závod nevzdal a tak jsem o něčem podobném neuvažoval i když přiznám se, že nějaká toková podobná myšlenka mi myslí snad mohla proběhnout, ale to by bylo jako kdybych si sám sobě plivnul do tváře. Chtě nechtě jsem se tedy musel vyhoupnout do sedla a pokračovat v řeholi. Už mi vůbec nešlo o to jaký budu mít čas, jaké bude umístění, či zda nebudu mít pád. Jedinné co mě zajímalo bylo to, abych už to měl za sebou a abych vypadl z té zimy! Jel jsem už jen mechanicky, jako porouchaný stroj. Prsty na nohou jsem zimou vůbec necítil a prsty na rukou na tom byly jen o maličko lépe. Ani mi nechybělo, že se na trati ppohybuju skoro sám (za posledních 50 km jsem potkal snad jen 6 závodníků, což je na tomto závodě zcela neuvěřitelné), bylo mi to prostě úplně jedno. Jen dojet a nezmrznout! Je tu ten Vysoký hřbet a hurá (no moc hurá ne) přes Javornou dolů. I když posledních cca 30 km se jelo z kopce, kilometry se líně vlekly a jenom protahovali moji agónii. Ale konečně jsou tu Klatovy! Posledních 5 km na kterých se z ničeho nic za mnou zjevil závodník a prosfištěl kolem mě. Nejel až tak rychle, takže bych se ho normálně chytil a vybojoval s ním "napínavý" spurt, ale dnes, dnes i přesto, že jsem evidentně nevydal tolik energie jako jindy (díky tomu, že jsem se v první polovině závodu flákal), dnes jsem tu energii, která mi měla zbýt, prostě někam ztratil. A nebo jsem ji vůbec neměl?!
Konečný čas 8:03 je hodně otřesný. Je téměř o hodinu a půl horší, než na této distanci běžně dosahuji. Ani 545. z 688 není právě to co bych si představoval. že bych po cestě poznal nějaká nová místa, kde jsem ještě s kolem nebyl se také nestalo a když k tomu ještě připočtu to počasí a moje nevhodné vybavení, tak musím bohužel konstatovat, že to byl pocitově můj jednoznačně nejhorší závod, jaký jsem na Králi absolvoval. Upřímně řečeno, v současné době si vůbec neumím představit, že bych na této trati startoval příští rok znovu. Všechny části již notoricky dobře znám z minulých let, takže mě to moc neláká. Spíš si myslím, že pokud pojedu, tak nejspíš trasu 210 km, protože ta vede přes Zhůří a tam jsem byl s kolem jen jednou... Organizace závodu však byla jako obyčejně výborná, jen o proti zvyklostem byla druhá občerstvovačka už docela vybraná (no měl jsem jet rychleji), ale i přes to nadstandard o proti jiným závodům).
Jirka Skala starší skončil na "dámské" trase na výborném 69.místě ze 142.účastníků v solidním čase 5:14. Jeho syn však podlehl chladu a vzdal tak asi 40 kilometrů před cílem, čímž byl připraven o putovní titul Šneka Nejrychlejšího...

Okolo Českého ráje aneb 3 jednou ranou a trápení v Krkonoších

6. srpna 2011 v 12:43 | Šnek |  Cyklistika
V prvním srpnovém týdnu jsem vyrazil prozkoumat na kole oblast, kde jsem ještě vůbec nejezdil a sice do Českého ráje.
Ve středu 3.8. jsem tak vyrazil na velký výjezd Českým rájem.
Naplánoval jsem si sice jen 80 kilometrů, přesto bylo jasné, že se protáhnu pořádně. Chystal jsem se zdolat rozhlednový vrch Tábor (678 m.n.m.), slavný Kozákov (744 m.n.m.), rozhlednu Dubecko, zámek Hrubá skála a Trosky. V porovnání s akcí minulého měsíce v Alpách, sice nadmořské výšky nejsou nic moc, přesto bylo jasné, že mi členitý terén vezme dosti sil.

Vyrazil jsem hned po snídani z obce Lužany, kde jsme spali v kempu. Jel jsem přes Radima, Železnice, kde vlastně začínalo stoupání na kopec Tábor. Asi šestikilometrový stoupák mě pořádně zahřál i když převýšení nebylo nijak velké (kolem 6%). Silnice se však zvedala úporně a nebylo v ní místo k vydechnutí. Navíc ten den se teplota blížila 30 stupňům a vysoká vlhkost vzduchu také na pohodě nepřidávala. Docela mě proto potěšilo, když jsem uviděl odbočku z hlavní silnice na Lomnici nad Popelkou a na ní bylo napsáno, že k vrcholu to je již jen 1 kilometr. Ani tak nevadilo, že se silnice začala zvedat o poznání prudčeji (12-14%). Dal jsem do toho všechno, jako v cílové rovince a řítil se vzhůru jako o závod. O to více mě zaskočilo, když jsem po ujetí téměř celého kilometru, v obci Chlum, najednou uviděl ukazatel, kde stálo, že na vrchol je to pořád ještě kilometr!!! A ještě k tomu nepříliš kvalitní asfalt přešel náhle v drncavé kostky a stoupání se pohybovalo kolem 16%. Rozhledna však už byla vidět, takže mě nic zastavit nemohlo.
Vystoupil jsem přes vhodového ježka (vstupné 15 Kč, ale vzhledem k tomu, že automat drobné nevrací, stálo mě to korun 20). Rozhledna byla sama o sobě pěkné, ale na vyhlídkovém ochozu nebyla žádná mapa okolních cílů ani nic podobného. Krásně však byly vidět Krkonoše a pochopitelně celý Český ráj.
Po sestupu jsem si dal v místní rozlehlé restauraci pivo a smažený sýr (chutnal jakž takž) a už se znovu vyhoupl do sedla. Čekal mě dlouhý sjezd do Lomnice nad Popelkou a pak dále ke Kožákovu. Silnice se lehce vlnila nahoru a dolů, až do obce Hořensko, kde v podstatě začínalo 8 kilometrové stoupání na samotný vrchol kopce pověstného četnými nálezy drahých kamenů. Výjezd nebyl zdaleka tak náročný, jak jsem čekal a maximální stoupání bylo asi jen 8%. I přesto to stálo zato. Na vrcholu byla sice jen železná rozhledna (plus restaurace a kiosky), ale výhled z ní byl naprosto úchvatný (Celé Krkonoše, Český ráj, České středohoří, Ještěd, Jizerské hory.....).
Dole pod věží jsem nemohl odolat a koupil si nádherný, opracovaný achátový polodrahokam, pro Horalku tygří oko a navrch jsem dostal zadarmo pro štěstí jaspis. Měl jsem za sebou 40 km a věděl, že zbytek cesty už by měl být docela v pohodě. Proto jsem se s chutí pustil do dlouhého sjezdu, na jehož konci čekala zajímavá rozhledna Dubecko.
Když jsem se k ní však dostal, bylo na ní napsáno, že se musím vrátit zpět do vesnice a vyzvednou si u někoho klíč. To se mi tedy vůbec nechtělo. V cestě mi však stál dvoumetrový plot se špičatými konci nahoře. No co...Přehoupl jsem se jako lasička a už se hnal po schodech nahoru. Výhled nebyl nic zvláštního už i proto, že nadmořská výška byla pod 400 metrů. Vidět byl hlavně Kozákov a pak pochopitelně větší část českého ráje. Nebyl tak důvod se příliš zdržovat a tak jsem spěchal dolů, abych ukončil tuto ilegální návštěvu. Opět jsem se hbitě vyhoupl na ostrou hradbu a chystal se zakončit návštěvu ladným seskokem. Příliš pozdě jsem si však uvědomil, že doskočistě se svažuje šikmo dolů. Po dopadu jsem tak neudržel rovnováhu a překulil se do dvou parakotoulů, kterým k dokonalosti chybělo jen to, že jsem nechal špatně vytrčené koleno a to si tak zkrvavil. Blbá rozhledna, pomyslel jsem si a už se zase drápal do sedla.
Dalším cílem byl zámek Hrubá skála. Cesta k němu se opět lehce vlnila, aby poslední dva kilometry začala mírně stoupat. Z dálky se mi zámek moc líbil, ale při bližším pohledu tam na mě bylo příliš turistů, takže jsem si jen objel nádvoří už se zase hnal dál.
Na řadě byly Trosky.
Tam jsem taky prostě musel. Po slezdu z Hrubé skály se začalo stoupat a stoupat. Nic hrozného, ale pořád nahoru. Když jsem se dostal k parkovišti pod hradem, přejel jsem na turistickou cestu se zákazem vjezdu a opatrně se začal prodírat po lesní cestě mezi četnými turisty. Nejdříve to nahoru moc nešlo, ale pak přišla zatáčka a přede mnou se otevřela cesta příkrá jako střecha. Dal jsem lehký převod a odhodlaně se pustil do boje. Bohužel za další zatáčkou se ukázalo, že jsem měl zvolit převod vůbec nejlehčí, ale bylo pozdě, protože v tomto terénu a hlavně při tomto sklonu se přeřadit již nedalo, protože jsem se bál, abych nepřetrhl řetěz. NA ten převod který jsem měl nasazen se to prostě nedalo a tak jsem posledních asi 50 metrů musel potupně vyvést. Dovnitř jsem nešel, protože už jsem tam byl a tak jsem v obřích davech turistů neotálel a brzy uháněl dolů.
Přes Újezd pod Troskami jsem uháněl ke koupališti Oborský rybník. Uháněl je opravdu silné slovo, protože dnešní trať a hlavně to děsné horko mě doslova vyšťavilo. Ale Koupaliště vypadalo se svými písčitými plážemi a čistou vodou velmi lákavě. Já však už neměl čas a tak jsem se nezdržoval a plazil se opět přes obec Železnice do kempu. Tento den jsem ujel 91 kilometrů a cítil jsem docela únavu. Byl jsem však bohatší o mnohé zážitky. Z celé cesty se mi nejvíce líbil Kozákov, který cyklistům vřele doporučuji... A kdo jezdí kopce jako já, tak ať si rozhodně nenechá ujít výjezd na Tábor.



Druhý den mě čekal další výjezd do Krkonoš. Nechal jsem se rodinou, která se chystala lanovkou na Sněžku, popovézt autem do Svobody nad Úpou. Když jsem sundal Barbara z nosiče, zjistil jsem, že mám prázdné přední kolo. Duši mám vždycky náhradní, ale zkusil jsem to nejdříve dofouknout. Zatím to drželo, takže jsem výměnu zatím odložil a začal hned stoupat na hlavní cíl dne, jímž byly Pomezní boudy, které se pyšní tím, že jsou na celosvětovém seznamu významných silničních stoupání v databázi BIG 1000. Souvislé stoupání bylo sice cca 20 km, ale nebylo to nic moc, protože maximální stoupání činilo jen 6% a upřímně řečeno nechápu, proč tento kopec je vůbec v databázi, když máme mnohem více význačnějších a těžších stoupání, které se tam nedostaly. Ale vyjel jsem si ho rád. Poprvé je každý kopec zajímavý, zvláště když má nadmořskou výšku přes 1000 metrů. Když jsem byl nahoře, trochu se rozpršelo a tak jsem se schoval v jedné hospodě pod slunečník se třemi dalšími cyklisty. Na posilněnou jsem si dal pivo a k jídlo jen něco lehkého (svíčková s knedlema). Déšť netrval dlouho a tak jsem se záhy vydal vzhůru dolů, po hlavní silnici, po které jsem přijel nahoru. Pohodový sjezd skončil v Dolní Malé Úpě, kde jsem odbočil na cyklostezku do Janových boud. Myslel jsem, že budu spíše sjíždět, ale opak byl pravdou. Celé dva kilometry se jelo do kopce a místy dost prudkého (14%). Na boudách jsem špatně odbočil a tak jsem se musel asi 2 km vracet. Cestu která odbočovala na Růžohorky jsem sice zaznamenal, ale zdála se mi tak prudká, že jsem si myslel, že tudy by cyklostezka vést nemohla. Ale vedla! Cesta na Růžohorky byla dlouhá cca 4 km, vedla celá po asfaltové cyklostezce a byla velmi, opravdu velmi náročná. Stoupání se často pohybovalo kolem 20% a velkou většinu trasy jsem jel jen na nejlehčí převody. Občas dokonce i na vůbec nejlehčí převod, který na trekovém kole mám (tzv. nulák jako na Saracénovi tam nemám) a i tak jsem to měl tak tak, že jsem kolo udržel v pohybu vpřed. Ani jsem se nedivil (ne každý kdo jezdí na kole je takový magor jako já), že jsem tady nepotkal žádného cyklistu, tedy až na jednoho, který kolo vedl a tak ten se nepočítá. Byl jsem ten den docela unavený a tak jsem si původně ani nemyslel, že bych dokázal na Růžohorky dojet. Chtěl jsem se zkusit dostat na Portášky
a kdy už jsem tam byl, tak jsem si řekl, že pojedu jen tak vysoko, dokud bude na cyklostezce asfalt (ti cyklisté na pomezkách mě totiž informovali, že na Růžovku vede jen kamenitá cesta). Jak jsem se ale dostával výš, zrála ve mě kacířská myšlenka, že se vydrápu až nahoru! Věděl jsem, že když tam nevyjedu, bude mi to ležet v hlavě a děsila mě představa, že bych se sem musel jěště někdy vrátit a pokoušel se o dobytí vytčeného cíle znovu, tímto děsivým stoupáním... Takže když jsem pracně vystoupal k hotelu Růžohorka ve výšce 1280 m.n.m., ani jsem se nezastavil a pokračoval k vrcholové metě, kterou byla mezistanice lanovky na Sněžku ve výšce cca 1340 metrů. O proti původním informacím vedla cyklostezka po asfaltu až ke stanici, takže jsem prostě stejně musel až tam! Sedřenej jsem byl jako kůň, ale šťastnej, že jsem se kousnul a vysupěl až tam, kam jsem nečekal. A taky mě hřálo vědomí, že už nikdy tenhle kopec nemusím šlapat. Náročnost výjezdu lze přirovnat snad jen ke stoupání z Pece pod Sněžkou na Výrovku, které bylo asi přece jen náročnější, ale nic jiného mě nenapadá a že jsem toho vyjel hodně... Pak už jen následoval sjezd do Pece, se zastávkou na dofouknutí kola, které už bylo zase skoro prázdé a po krátkých, ale náročných 46 km jsem dorazil k autu. Pak už mě čekal pozdní oběd a cesta do kempu, s meziepizodou pěšího výstupu na rozhlednu Žalý (1020 m.n.m.) u Vrchlabí. V Krkonoších jsem za den nikdy neujel ani 100 km, protože ty cyklotrasy které si vybírám, jsou opravdu těžké. Ať už výše zmíněná Výrovka, nebo Medvědín, Vrbatova bouda, Špindlerovka, Černá hora a další... Ještě mi zbývá objet oblast kolem Harachova a pro mě zajímavé Krkonošské cesty budu mít tzv. pod střechou...