---------------------------Naslouchej svému tělu---------------------

Červenec 2011

moje nová a nejčastější trasa do práce

25. července 2011 v 12:47 | Šnek |  Cyklistika
V červenci jsem si trochu oddálil vzdálenost, která mě dělí z bydliště do zaměstnání. Díky stěhování, sice nemám vůbec čas trénovat, ale za to na cestě do práce a zpět ujedu každý den téměř 60 km a to už je docela slušné protožení cyklistických šlach ne?

Hochtor a Edelweisspitze

9. července 2011 v 9:36 | Šnek
V den svých narozenin (6.7.2011), jsem posunul dva své výškové milníky! Jednak výškový rekord kam jsem se kdy dostal jakoukoliv cestou a pak hlavně výškový rekord, kam jsem se dostal na kole. Byla to paráda, ale rozepíši se, až budu mít chvíli času...

Poprvé v dospělosti jsem vyrazil na dovolenou do zahraničí i když jen na tři dny. Ubytování ve známém středisku Kaprun jsme měli s Horalkou ještě lepší než jsme čekali, protože pokoj, který jsme měli objednán, byl z nějakých důvodů nedostupný a proto nám provozovatel českého penzionu Praga přidělil operativně a hlavně nezištně celý apartmán s balkónem a hlavně s nádherným výhledem na masív Vysokých Taur.
První den se sice cyklisticky moc nevydařil, protože jsme vyjeli až po 16 hodině, záhy nás chytla přeháňka
a když jsem si navíc vzpoměl, že jsem v zámku kufru auta zapoměl klíče, bylo rozhodnuto. Útok terénem na Psa (Hundstein 2117 m.n.m.) se musel odložit. Ujeli jsme tak jen 20 km po kvalitních údolních cyklostezkách.
Zato druhý den vyšlo vše v co jsem doufal. Dopoledne jsme vyjeli soustavou tří lanovek až pod vrchol Kitzsteinhornu (3200 m.n.m.) do výšky 3023 m. V hloubce pod námi se na ledovci lyžovalo, zatímco my jsme si mohli užívat Sluníčka a skvostných výhledů. VZhledem k tomu, že jsem dosud byl na nejvyšším místě na Sněžce, byla pro mě tato výška téměř dvojnásobkem.

Ale to hlavní...to hlavní mělo přijít až odpoledne. Útok na Hochtor! Předmět mých snů v posledních letech... To na co jsem se tak těšil bylo konečně tady. Nedočkavostí jsem se ani pořádně nenaobědval. Chtěl jsem být prostě co nejdříve v sedle a uhánět 10 km údolím k městečku Bruck, kde začínala slavná Hochalpenstrasse na jejímž konci na mě čekal tunel pod Hochtorem. Věděl jsem, že pokud začnu v Brucku stoupat, už mě nic, prostě nic nezastaví. I kdybych se měl nahoru drápat v bouřce. Prostě jsem tam musel za každou cenu. I kdyby kolo se pode mnou rozpadlo, vyvlekl bych ho na vrchol třeba na hřbetě, jen aby jsme se tam dostali spolu...Já a Saracén!

Zpočátku se mnou jela i Horalka, ale bylo jasné, že pojede maximálně k mýtné bráně ve Fetrleinu. Výšky na kole ji prostě nějak nelákají.
Když jsme dojeli do Brucku a chystali se napojit na slavnou silnici, vzpoměl jsem si na doporučení jednoho blogera v tom, že než se člověk na Hochtor vypraví, měl by si nejdříve zjistit, jestli se tu nekoná nějaký závod a není silnice uzavřena. Bohužel já jsem tady nedbal a tak jsme museli čekat, než projedou závodníci a policisti nás pustí dále. Naštěstí jsme čekali asi jen čtvrt hodiny a pak my jako cyklisti jsme mohli jet. Auta však musela čekat mnohem déle, protože za hlavním peletonem závodníků se trousila řada jednotlivců, pro které by auta mohla být nebezpečpečná. Díky tomu jsme si mohli užívat úplně prázdné silnice, jen s občasnými protijedoucími závodníky.
Z Brucku se silnice sice už začala zvedat, ale jenom velmi mírně a dalo se to jet v pohodě na těžký převod. Tak to bylo zhruba 10 kilometrů a my si mohli tak v klidu vychutnávat nádherné okolní hory, které se zvedaly až do oblak. Přesto že se zdály nebetyčně vysoko, věděl jsem, že dosahují výšky sotva 2000 m.n.m a že pokud dojedu tam kam plánuji, budu nad nimi hodně vysoko...

Po těch 10 kilometrech nastala nečekaná změna. Nečekaná v tom, že jsem si na internetu přečetl, že vlastní stoupání začíná až od mýtné brány (pro auta se platí mýtné 29 Euro, cyklisté to mají zadarmo) a ve skutečnosti se stoupání poslední 3 kilometry před bránou pohybovalo kolem 14%. Proto mě taky překvapilo, že většina cyklistů si stoupání nechtěla vyjet od zdola a jezdili auty až k mýtné bráně. Současně s tí, jak se cesta začala zvedat, jsem s rozloučil s Horalkou, která mě už nechtěla zdržovat v tempu (nakonec vyjela výše než plánovala do cca 1300 metrů). I když jsem asi o moc rychleji než ona nejel, protože mi to prostě nějak nešlapalo. Nevím čím to bylo, jestli tím, že jsem se dopoledne několik hodin pohyboval v té výšce kolem 3000 metrů (v jednu chvíli se mi udělalo docela blbě), nebo něčím jiným...? Nevím... Prostě se mi šlapalo špatně a to jsem ještě nevěděl, že bude mnohem hůře.
K bráně jsem se však dostal bez výraznějšího úbytku sil. Pro cyklisty je v bráně zvláštní stezka osazená lítačkami. Má se prý zmáčknout nějaké tlačítko a lítačky se otevřou, což jsem ale nevěděl, čekal že mě zaznamená nějaké čidlo a otevře, takže jsem jel a jel, nic se neotevřelo a já se tak prodral brankou doslova násilím. Ještě teď mám odřená kolena.
A začalo to hlavní stoupání. Věděl jsem, že na celé trase nebudou žádné etrémně prudké úseky a proto jsem se domníval, že to pro mě nebude nic moc hrozného. Výdrž jsem si vyzkoušel už při jiných příležitostech, tak čeho bych se bál říkal jsem si. Průměr kolem 12% mě pochopitelně nijak neděsil. To jsem vak netušil, že to stoupání bude tak vytrvalé a že vlastně nebude vůbec žádné místo, kde by si člověk odpočinul. Když k tomu ještě připočtu rušný provoz (auta nás dostihla ještě před mýtnou branou), místy nebezpečné srázy od kterých dělily cyklistu místy jen řídké patníky a velké vedro, které mě sužovalo po celé trase, není asi divu, že jsem často musel bojovat, abych se vůbec udržl v sedle. I tak jsem však musel udělat dvě přestávky na doplnění vody z místních pramenů a vykouření oblíbené cigarety. Když jsem překonával metu 1509 m.n.m., nahlas jsem si blahopřál, protože to znamenalo překonání mého rekordu dosaženého na kole. Pozbuzovalo mě to, že jsem potom vlastně každým šlápnutím, vylepšoval svůj rekord. MOc to ale nepomáhalo, protože sil mi ubývalo mnohem rychleji než obyčejně a svoji rychlostí (5km/h) jsem dělal čest svému niku Šnek.
Zhruba kolem nadmořské výšky 2000 metrů se mi ještě k tomu začalo nějak hůře dýchat, což však naštěstí kupodivu po několika stech výškových metrech odeznělo. Ještě před tou dvou kilometrovou výškou se mi otevřely nádherné pohledy na okolní velikány i s nejvyšší horou RAkouska Grossglockner. Krásné vodopády, nádherné ledovce, dech beroucí výška skalnatých štítů, mi byly odměnou za vynaloženou námahu.
Čím výše jsem stoupal, tím byly výhledy lepší, protože postupně zcela mizela vegetace. Stromy přešly v kleč a trávu, potom v trávu bez kleče a pak už jen bylo kamení a sníh. S mizejícím rostlinstem se začalo občas objevovat sedlo Fuscher Törl, které bylo pořád strááášně vysoko. Raději jsem si namlouval, že to není ono, že to je něco jiného, protože tam se přece určitě nedá vyjet. Byla to však jen bláhová naděje. Čím víc jsem stoupal a čím víc mi ubývaly síly, tím bylo jasnější, že to je skutečně to skalnaté sedlo, kam musím vyjet. Ještě více demotivující bylo to, že jsem musel nejen tam, ale dokonce 200 výškových metrů ma Edelveis! NA těch pocitech, které popisuji je jasně vidět, že tento den jsem nebyl vůbec ve své kůži, protože normálně bych se radoval z toho, jak ještě vysoko musím vyjet, ale dnes jsem trpěl každým šlápnutím. Stejně jako vždy jsem ale vděl, že ani dnes se nevzdám a vyjedu kam musím. Když jsem překročil výškovou hranici 2300 metrů, musel jsem se nakrátko vydýchat a pořídil jsem dvě fotky. A pak už jen zatnout zuby a dřít, dřít....
V sedle těsně před Fuscher Törl náhle bočím prudce doleva a vydávám se vstříc největší výzvě dne, kterou bylo 1,5 kilometrové stoupání po kostkách
na vrchol Edelweisspitze (2577 metrů nad mořem). Hrbolatý a klikatý povrch byl opepřen místy 16% stoupáním, což normálně není mnoho, ale vzhledem k tomu, co jsem si "užil" v několika předešlých hodinách (měl jsem za sebou 30 km stoupání a souvislé převýšení téměř 1900 metrů!!!) , to pro mě bylo více než dost. Dřel jsem a dřel, až jsem si myslel, že jedu z posledních sil. Ale nejel. BYlo jich dost na to, abych se na vršek vydrápal. Jenom na radost, která u mě obyčejně propukne, po dosažení velkého cíle, mi sil jaksi nezbylo. O to větší radost z toho mám však teď!
NA vrcholu s neobyčejně nádherným kruhovým výhledem
jsem pořídil řadu fotek, posilnil se nejlepším iontovým nápojem a meruňkovou buchtou, do zbytku pramenité vody dolil sprite a znovu do sedla. Z Edelweissu jsem pěkně viděl kam ještě musím jet. Sjet dolů, vyšlapat kousek k Fuscher Törlu, sjet nějakých 200 výškových metrů prudkým sjezdem k jezeru Fuscher see a pak znovu začít stoupat. Nejdříve projet tunelem kousek nad jezerem, abych po dalších asi 7 kilometrech dojel k vyhlášenému tunelu Hochtor ve výšce 2504 m.n.m. Nebylo to už tak těžké a posilovala mě blízkost cíle. Silnice už taky byla skoro prázdná a stoupání už nepřekročilo ani 10%. Takže jsem si závěrečný atak mohl docela i vychutnat. Projel jsem pokořeným tunelem a stanul v druhé části dosud známých hor. Pořízení pár fotografií, nezbytná vrcholová cigareta a jede se dolů...
V téhle výšce už mi začínala být zima, takže jsem propocený dres přikryl lehkou větrovkou, kterou jsem vezl v batůžku a kolena ochránil návleky. Sjezd zpátky k jezeru sice nebyl nijak zvlášť prudký, ale přesto jsem na něm klidně mohl překonat svůj rychlostní rekord, který mám na horském kole (82 km/h). Měl jsem však ruce tak roztřesené únavou a radostí, že jsem se prostě bál to pustit, zvláště proto, že sráz kolem silnice byl pořád strašně prudký a svodila by mě asi před několikasetmetrovým pádem neochránila. Jel jsem tak jen necelých 70 km/h.
Když jsem sjel k jezeru, čekalo mě poslední stoupání dne. TY necelé dva kilometry jsem zdolal snad jen díky tomu, že už byly opravdu poslední. Poslední fotky a hurá dolů. Teda moc hurá ne, protože sjezd byl prudký, zatáčky ostré a řada z nich byly takzvané vracečky a propast jako by doslova lákala Saracéna, aby do ní skočil. V průběhu sjezdu jsem musel třikrát zastavit, abych dal odpočinout brzdám a hlavně abych nechal zhladit ráfky, které byly po každých sklesaných 500 výškových metrech rožhaveny tak, že by se na nich dalo grilovat maso!
Vše ale dobře dopadlo a já se tak po 96 kilometrech vyvalit na balkónu a kochat se pohledem na štíty, kde jsem dneska byl. Rychlostní průměr jsem měl přímo děsivý, protože přesto to, že mi závěrečných 40 km trvalo jen asi hodinu, mi celý cyklistický výlet zabral více než 6 hodin!!! Ale stálo to zato a stokrát stálo!!!!!!! A ještě jednou stálo...