---------------------------Naslouchej svému tělu---------------------

Květen 2011

Havran a Přimda

30. května 2011 v 16:34 | Šnek |  Cyklistika

V neděli 29.5.2011 jsme s Horalkou vyrazili na výlet na kolech. Autem jsme se posunuli do města Přimda. Počasí bylo celkem pěkné, ale zpočátku poněkud větrné, takže jsem trochu klepali kosu. Zvláště když prvních 8 km byl na pořadu sjezd po cyklostezce k rozhledně Milíře.Rozhledna sama nic moc, protože je to taková ta kovová, která vznikla hlavně z popudů mobilních společností. Při ziscích těchto firem, by taky mohly sáhnout hlouběji do kapsy a postavit občas něco méně nevzhledného, ale to už je věc našich někdy zázračně tolerantních úřadů...
Od rozhledny jsme pokračovali do Rozvadova a odtud přes Nové domky přímo na Havrana. Při výjezdu na kopec Kňourek (723 m.n.m.) trochu došly Horalce síly a v celku podle plánu se obrátila na zpáteční cestu s tím, že na mě počká v Rozvadově. Já na toho Havrana prostě musel. Čekalo mě ještě 10 km výjezdu, s občasnými sjezdovými vložkami, kdy člověk pracně nastoupané výškové metry velmi rychle ztratil.
Pokračoval jsem přes Českou ves do Stoupy. kde se cesta dělila na cyklostezku (doprava) a turistickou stezku vedoucí přímo k vytčenému cíli. Po delším áhání jsem se nakonec rozhodl, vzít to přímo s rizikem, že cesta se může časem stát pro kolo nesjízdnou. Ale opak byl pravdou, protože na tomto asi kilometrovém úseku se jelo na vůbec nejlepším povrchu z celé trasy. čekal jsem že tady bude i prudké stoupání, ale ani to se nevyplnilo, protože kopec byl tak 8%. Pak už jsem se pod vrchem HAvránek (773 m.n.m.) napojil na předpokládanou cyklostezku (2175), která však vůbec nebyla značená. Naštěstí jsem si ale byl jistý, že na ní jsem a že mě dovede až pod vrchol, ke kterému mi zbývalo tak 4-5 km. Blízkost cíle se začala projevovat mimo jiné i tím, že se cesta začala nápadněji zvedat a v některých místech dosahovala sklon 18%, ale to mi vyhovovalo. Po pár kilometrech jsem se vydrápal na hřeben a zbývalo jedinné. Najít vrcholovou panelku, která mě měla po 600 metrech zavést přímo pod rozhlednu. Brzy jsem jí objevil a v očekávání prudkého stoupání zařadil lehčí převody. A dobře jsem udělal, protože stoupání mohlo mít kolem 20% a jízdu navíc znesnadňovala rozdivočelá vegetace, jejíž chapadla se natahovala po nebývalém návštěvníkovi (cyklistů sem mnoho nejezdí), jako by ho chtěla stáhnout z kola. Ale já se nedal a brzy se přede mnou otevřel pohled na hlavní cíl dne!
"No ty teda vypadáš," pomyslel jsem si při pohledu na věž (894 m.n.m.).
Vzápětí jsem na jejím úpatí zaznamenal nějaký pohyb! Když jsem se lépe podíl, spatřil jsem, světe div se, hezkou černou ženu, oblečenou celou v bílém. Sedla si poblíž věže a jen koukala. NIkde žádné kolo, nebo jiný dopravní prostředek ani mě nenapadalo, co tady vlastně dělá....
Já měl ovšem lepší starost, než se starat o cizí ženu. Věž byla skutečně v hrozném stavu. V silném větru z ní každou chvíli něco odpadlo, všude z ní visely plechy, které o sebe výstražně mlátily a celá železná konstrukce stavby, včetně schodů byla silně zasažena korozí.
Vůbec se mi dovnitř nechtělo a musím se přiznat, že jsem měl strachy pořádně stažený zadek. Ale nahoru jsem musel i kdyby to byl můj poslední výstup. To se prostě nedalo nic dělat. Ale vy tam nelezte, protože je jen otázkou času, kdy tam na někoho něco spadne a nebo se věž úplně zřítí...
Uvnitř věže to vypadalo snad ještě hůře než zvenku. Stavba děravá jako řešeto, chybějící zábradlí, díry v podlaze, všude hromady suti a rezavé schody, které vypadaly, jako by se měly každou chvíli rozpadnout v prach! TAky jsem na ně šlapal jen při okrajích a doslova ručkoval po zábradlí, které se zdálo být trochu pevnější... BYla ve mě ale malá dušička. Když jsem vystoupal do šestého patra a uviděl nad sebou děravou střechu, ulevilo se mi, že výstup končí. Ze střechy byl ale skutečně neskonalý výhled (celý Český les, část Šumavy, Slavkovský les a široké vnitrozemí Německa). Bál jsem se zde déle setrvávat, ale přesto jsem se nemohl odtrhnout. Po střeše jsem se ale raději přílliš nepohyboval, protože jejím prostředkem zívala velká trhlina a středový trám byl jakoby rozsápán nějakým drakem. TAk tedy vzhůru dolů. Když se mé nohy dotkaly pevné země a když jsem se dostal z dosahu padajících trosek, tak mi pořádně odlehlo. Ale uvědomoval jsem si, že díky této stavbě jsem právě absolvoval nejnebezpečnější výjezd na kole. Hlavně, že už tam nemusím... A byl nejvyšší čas k návratu. Zpátky to šlo jako po másle. Bodejť by ne, když mě na necelých 20 kilometrech čekalo "přenížení" 400 metrů. Jen tak tak, že jsem v Nových domcích nepřehlédl Horalku, která tam na mě čekala na hřbitově.
Pak jsme se vrátili do Rozvadova a odtud zase po cyklostezce do Diany, kde chtěla Horalka vidět lovecký zámeček. Sice by mohl být pěkný, ale vlivem neúdržby je poměrně značně zchátralý. Byla na něm cedule, která mě dost pobavila "Vstup zakázán, životu nebezpečně". Co by asi nuselo viset na Havranovi!!!
Pak nás ještě čekalo závěrečných 9 km do kopce na Přimdu. Horalce se nějak začínala zpomalovat kola, tak mi navrhla, abych jel napřed a čekání si zkrátil výjezdem na hrad Přimda tyčící se na stejnojmené hoře (848 m.n.m.). Dost jsem pochyboval, že by se tam na kole dalo vyjet, protože jsem nikdy neslyšel o cyklistovi, který by tam byl, ale proč to nezkusit. Rozdělili jsme se tedy a já vyrazil vstříc závěrečnému dobrodružství. Jak jsem se k Přimdě blížil a viděl, jak prudká stěna se nad městečkem tyčí, pochyboval jsem stále více. Nevadí, už jsem se rozhodl a když to nepůjde vyjet, tak Saracéna ke zřícenině aspoň vyvleču. Prudké stoupání začalo už ve městě na asfaltu, ale když jsem vjel do lesa, cesta se rychle stávala nesnesitelnou. Balvany, kořeny, výmoly a k tomu stoupání přes 20 %. VYdržel jsem asi sto metrů a pak rezignoval, přesto že jsem poprvé v životě na Saracénovi použil ten nejlehčí možný převod. Dalších sto metrů jsem kolo vyvlekl. Když jsem se dostal ke kapličce, překvapilo mě, že k ní vede ještě i jiná cesta a byla to cesta po které by se určitě dalo jet! Teď jsem to však neřišil, nasedl a jal se drápat převýším překračující rozhodně 20 procent. Povrch byl však o něco sjízdnější, takže jsem se s nelehčím převoem držel v sedle. Jedna serpentina, poslední desítky metrů a jsem na "nádvoří"!!!
Pokořil jsem horu, kterou jsem ani neměl ve svém rozsáhlém seznamu, protože jsem se domníval, že se na ní vyjet nedá. Odměnou mi byly krásné výhledy, kterým však často bránila vzrůstající vegetace. Šumavský Velký Javor ale byl vidět zřetelně a můj Havran taky. Teď už jen sjet dolů. Od kapličky jsem se vypadal po té jiné cestě a skutečně to šlo mnohem lépe. Kdybych se sem ještě někdy dostal, určitě pojedu po ní a nebudu muset opouštět sedlo...
Při tomto výletě jsem urazil jen 72 km, ale vzhledem k náročnosti profilu a hlavně povrchů jsem byl utahanej pořádně a Horalka, která ujela kilometrů 50 toho měla také dost...


Pozn.: Dnes 30:5. jsem měl dovolenou, tak jsem si udělal další radost, když jsem absolvoval poprvé v životě maratón na in-linech (ujel jsem 43 km).

Krajský přebor v bleskovkách družstev

28. května 2011 v 13:12 | Šnek |  Šachy
Poslední květnovou sobotu roku 2011 byl na mém programu krajský přebor v bleskovkách čtyřčlených družstev. Od počátku jsem měl problémy s postavením sestavy, ale když mi 5 dní před turnajem přislíbil účast velmi silný Michal NOvák, vypadalo to, že je po starostech. Kromě mě byl na soupisce ještě syn Petr a Dobran Kracík. Hned následující den se mi však omluvil Dobran, kvůli nějaké výstavě psů a ve čtvrtek mi Petr oznámil, že v sobotu musí do práce. Horečně jsem tak začal shánět znovu. Když už jsem propadal v zoufalství, napadlo mě aktivovat našeho předsedu Pana Milana. Ten sice sám hrát nemohl, ale pomohl mi sehnat výborného Michala Bujaka. Sice snahy o získání čtvrtého hráče selhaly, ale ve třech se hrát dalo i když to byl značný hendikep, zvláště když se hrálo olympijským systémem, ve kterém se počítá každý bod.
Do turnaje se prezentovalo celkem 5 týmů a kromě nás byly všechny kompletní a některé i velmi silné.
Nechtěl jsem však trapně taktizovat s tím, že bych nechal první šachovnici volnou a nastoupili jsme tak v pořadí: Bujak, Háva, Novák...
Nehráli jsme vůbec špatně a troufnu si říci, že pokud bychom na poslední šachovnici měli Petra Hávu, nebo Dobrana, tak bychom určitě bojovali o vítězství. Takhle jsme se 17 body z 24 možných skončili na pěkném 3.místě. Já jsem uhrál z 8 partií 5,5 bodu, když jsem 2 prohrál, jednou remízoval a 5krát vyhrál. Podle papírových předpokladů jsem měl získat jen 4 body, takže převažuje spokojenost nad výsledkem týmu i mým. Zároveň bych chtěl poděkovat ostatním dvěma členům týmu za účast a výbornou hru (nemám ještě k dispozici podrobné výsledky, ale mám pocit, že Michal Novák na třetí šachovnici kromě jedné remízy snad vyhrál všechno! Michal Bujak hrál taky pěkně a chybělo jen více štěstí, aby jeho bodový příspěvek byl ještě výraznější).

Celkově vyhrál tým Letná, před Košutkou A.

Pozn.: Zřejmě jsme pořád ještě početně chudý oddíl, když nedáme dohromady 4 hráče, kteří by byli ochotni oddíl reprezentovat na krajském přeboru. Asi bychom se měli zase posílit . Pro ty kteří neznají jak obří jsme klub podotýkám, že předchozí věta je jen smutný vtip

RAdhošť

27. května 2011 v 15:43 | Šnek |  Cyklistika
24.-26.5.2011 jsem se zúčastnil pracovního semináře ve Frenštátě pod Radhoštěm. Hned v podvečer prvního dne po přednáškách, se mi po značných peripetiích podařilo v hotelu půjčit kolo. Bylo sice asi 15 let staré a tomu odpovídal jeho stav, ale dalo se na něm pohybovat dopředu (i když se značným skřípěním) a většinou i přehazovalo, takže jsem neváhal vyrazit na vysněné Pustevny.
Stoupání začínalo přímo u hotelu. Můj dvoukolový společník se zpočátku dost zpěčoval, vrzal, levá klika přeskakovalo, sedlo vrzelo a mělo tendenci se pořád "sklápět" a ozývaly se i jiné neidentifikovatelné zvuky. Ale já na to nehleděl...Před očima jsem chtěl mít jen jedinný obraz. Vrchol hřebenu na kterém budou ty pověstně krásné stavby, které jsem dosud viděl jen na obrázcích.
Stoupání samotné bylo dlouhé asi 7 km a normálně bych neřekl že bylo nějak hrozné (maximální stoupání asi 12 procent, průměr tak 7), ale na tom půjčeném oři jsem se přesto pořádně nadřel a trvalo mi to skoro hodinu. Ale nahoru jsem se dostal a to bylo hlavní.
Měl jsem však ještě jeden cíl. Radhošť. Sice jsem věděl, že tam cyklostezka nevede a obával jsem se, že je to tím, že tam bude vjezd kolům zakázán a nebo, že je cesta nesjízdná. Zkusit jsem to ale každopádně chtěl. Příjemná asfaltka velmi rychle skončila a dále se muselo stoupat po velmi široké a velmi kamenité cestě. Po chvíli se ještě jednou najelo na asfalt a to právě ve chvíli, kdy bylo nutné absolvovat nejprudší stoupání tratě (15%), ale pak až do konce se s jednou panelovou epizodou jelo jen po kamenitém povrchu.
Podle mapy jsem si představoval, že to bude skoro po rovině, ale trasa se houpala nahoru a dolů a bylo ještě nutno nastoupat 100 výškových metrů z Pusteven, takže jsem se na těch 4 kilometrech docela nadřel. Cíl jsem však dosáhl,
pořídil několik vrcholových fotek u kaple tmářů Cyrila s Metodem



a sjel kousek pod vrchol do restourace, kde byla točena ta známá reklama (už vůbec nevím na jaký produkt), jak se ten chlapík drápe divočinou na Radhošť, aby si pak na vrcholu dal vytouženého Radegast (nebyla to nakonec reklama na to dobré pivo?) TAk jsem si sednul k tomu stolu, kde seděli oni, dal si to pivo a spokojeně se kochal nádherným výhledem do údolí.

Pak už jen sjezd na Pustevny a pak opatrně (brzdy taky nebyly nejlepší) dolů do hotelu. Sice mě bolel zadek od sedla okousaného veverkou, což byla maličkost v porovnání s ostatními zážitky...

Výjezd na Bohušův vrch a přehled rozhleden v kraji

19. května 2011 v 17:06 | Šnek |  Cyklistika
V pondělí 16.5. jsem si vzal dovolenou na zotavenou po podnikových hrách. A jak už je u mě v tomto období zvykem, vyrazil jsem na kolo i přesto to, že počasí nebylo nic moc a přeháňky hrozily každým okamžikem. Ještě horší byl nepříjemný vítr a protože jsem se vypravil na rozhlednu Bohušův vrch u Plané, dul mi vichr prvních 68 kilometrů přímo do tváře.
Z Plzně jsem jel výpadovkou na Domažlice, potom přes Vejprnice a Nýřany do Stříbra. Odtud jsem si to namířil po hlavní rovnou do Plané. V tomto úseku byl vítr tak silný, že ze mě doslova vyfoukaval energii. Když jsem ale absolvoval stoupání přes hřeben Vlčtejna, již jsem cítil blízkost vytčeného cíle. Projel jsem okrajem Plané a krátkým ostrým serpentinovým stoupáním (12%) vystoupal po silnici na úroveň rozhledny. Závěrečných asi 100 metrů je nutno absolvovat po kvalitní polní cestě.
Z dálky vypadá cihlová rozhledna docela pěkně, což ovšem bližší pohled nepotvrdil (hlavně jsou rušivé všelijaké čmáranice na zdech). Výhled je pěkný na Slavkovský les a část Českého lesa. Nejmarkantněji ze všech kopců působí vrch Dyleň, který jsem měl tu čest před dvěma lety zdolat (při stoupání na jeho špičatý vrchol jsem si cyklisticky opravdu pošmákl).
Když jsem teď odpočíval pod rozhlednou a pořizoval "vrcholové" foto, říkal jsem si, že už mi vlastně nezbývá moc sil a přitom musím urazit ještě téměř 70 kilometrů. Jedinou naději jsem spatřoval v tom, že vítr, který mi tak ztěžoval cestu sem, mi na zpátky naopak pomůže. Jak jsem byl však unaven, začal jsem vymýšlet, jakou nejsnadnější cestou pojedu domů. Vůbec se mi nechtělo šlapat znovu ten kopec kolem Vlčtejna. Sice není dlouhý (cca 2km), ale jsou tam nepříjemné kostky a hlavně velký provoz. Proto jsem se rozhodl, že si trasu "zkrátím" terénem. Vzal jsem to tedy po nádherné silničce do Otína. Tam se však krásná silnička změnila v silničku podstatně horší, aby nakonec v Křínově zmizela úplně. Nezbývalo mi než se po "cyklostezce" ponořit do lůna Přírodního parku Kosový potok. Cyklostezku jsem dal do uvozovek, protože to v podstatě žádná stezka nebyla. Sice tam bylo hrdé cyklistické značení, ale jelo se po po velmi kamenité a bahnité lesní cestě, rozježděné traktory. Po rovině se to ještě jakž takž dalo, ale když začalo stoupání na Valaší vrch…. Ještě jsem žádný kopec, který jsem jel poprvně nevzdal a tak jsem to nechtěl udělat ani teď i když cesta stoupala velmi příkře. Rval jsem se a bojoval. Na převodnících jsem měl druhý nejlehčí převod, zadní kolo se mi hrabala, ale stále jsem se držel v sedle. Ale když přes cestu začala ještě neznámo odkud téci nějaká voda a kolo se jalo klouzat jak Sáblíková v křeči, řekl jsem si dost! Poprvé v mých dějinách mě tak nějaký kopec pokořil!! Pochopitelně se v tom podepsala i únava a i to, že stoupání do tohoto svahu pro mě nebylo ničím významným, jelikož nahoře nic zajímavého nečekalo, ale stejně prohra je prohra. Kolo jsem tedy kousek vyvedl a za chvíli vjížděl do obce Kořeň. Za ní už byla stezka v lepším stavu a přes další kopec jsem se dostal do Olbramova, odkud jsem už po silnici pokračoval do Černošína a pak přes Stříbro domů. Celkem jsem ujel 139 kilometrů, což bylo vzhledem k větru a crossové epizodě poměrně dost. Ale vylepšený Saracén (den před výletem jsem si nechal vyměnit všechny hnací součásti za nové a hlavně lepší) se osvědčil…
Tímto výjezdem tak padla další rozhledna, kterou jsem pokořil na kole. Když udělám výčet jenom těch, které se nalézají v Plzeňském kraji a v nejbližším okolí, tak dosaženy byly:
Sylvánský vrch (Plzeň), Rozhledna na Chlumu u Plzně, Krkavec (rozhledna nepřístupná), Radyně, Křížový vrch, Březinka (poblíž Boru u Tachova), Rozhledna Šibeniční vrch (Horš. Týn), Čerchov, Koráb, Svatobor, Javorník, Kožich (Libákovice), Železný újezd (Mitrovice), Velký Zvon (přístupné jen jednou v roce - den osvobození), Dyleň (přístupné částečně), Třemšín (rozhledna v podstatě nepřístupná díky dezolátnímu stavu), Bolfánek (Chudenice), Poledník, Pancíř, Radeč (rozhledová zřícenina a TV věž), Praha (věž meteorologického radaru), Zelená hora (zámek s výhledem z posledního patra) a Libín (Prachatice).
Zbývá mi tak ještě dojet na rozhledny: Chlum u Chanovic, Sedlo u Sušice, Rýzmberk u Kdyně (tam jsem sice už byl, ale pouze pěšky), Havran a Milíře (Rozvadovsko) a Třenická hora (Cerhovice). Na Boubín se bohužel na kole nesmí, tak to budu respektovat.

Letní hry podniků

15. května 2011 v 14:18 | Šnek |  Ostatní
13.-15.5 jsem se zúčastnil letních podnikových her v Nymburce. Téměř všechny soutěže probíhaly v tréninkovém středisku ČSTV na břehu Labe. Do soutěží se přihlásilo cca 300 účastníků.
Já jsem první den hrál v šachovém turnaji a den den druhý jsem soutěžil v in-linech.
V šachách jsem si dělal zálusk na mety nejvyšší a to i přesto, že se turnaj konal v mé nejslabší disciplíně (rapid 2krát 20 minut). Sice jsem byl podle předběžné startovní listiny dle ELA až jako druhý, ale věřil jsem si. To jsem však netušil, že hráč, který se přihlásil na poslední chvíli má ELO přes 2250. A bohužel tohoto hráče jsem dostal hned v prvním kole. Než jsem si uvědomil, že to není žádný salát, bylo pozdě. Sice jsem bojoval až dokonce, ale soupeř byl tentokrát nad moje síly. A možná že nejen tentokrát, protože když jsem ho potom sledoval v průběhu turnaje, tak jsem si musel přiznat, že je to hráč skutečně výborný.
Ve druhém kole jsem dostal jedinou dámskou účastnici, která bylo současně z našeho podniku. Trochu se jí nepovedlo zahájení a pak už se mi podařilo vyhrát (Lucka nakonec skončila na výborném 7.místě a uhrála dokonce půlku s pozdějším druhým mužem turnaje). Pak už mě čekal původně největší favorit turnaje s ELem přes 2100. Zahájení jsem rozehrál dobře a i ve střední hře jsem se cítil lépe. Potom jsem se však začal bát remízy a tak dlouho jsem vymýšlel jak z toho ven, až se má pozice začala postupně horšit a když jsem nakonec udělal školáckou chybu, musel jsem se vzdát. To byl tedy začátek turnaje. Ze tří partií jenom jeden bod! Už v průběhu první partie jsem poznal, že zrovna není můj den a nemůžu čekat nějaké zázraky, ale před čtvrtým kolem jsem se cítil herně na dně. A to proti mě nastoupil hráč s ELEm 2030, který měl zatím v turnaji maximální počet bodů. Věděl jsem, že pokud prohraju, tak se můžu s vidinou medailových stupňů definitivně rozloučit a že i to samé by způsobila plichta. Po zahájení jsem stál o něco hůře a příliš to nevylepšila ani střední hra. Nemínil jsem však svoji kůži prodat lacino a bojoval jsem jako lev. Nakonec jsme se dostali do pozice, ve které se protivník hodlal spokojit s remízou opakováním tahů a zdálo se, že nebudu mít jinou možnost než ji přijmout. To by byl ale můj konec medailových nadějí...! Horečně jsem přemýšlel co dál. Nehleděl jsem ani na čas na mých hodinách, který běžel jako splašený kůň a časová tíseň se již vznášela ve vzduchu. Buď na něco přijdu a pak to doblicám, řekl jsem si a nebo nepřijdu a pak už ten čas nebude hrát roli.
A poprvé v průběhu turnaje se na a mě usmálo štěstí. Ten správný tah mě najednou doslova ťukl do čela! Nejenže mi umožnil dostat se z remízové pozice, ale jako bonus obsahoval léčku!! A soupeř se na tu léčku chytil!!! Když uviděl, co si způsobil, tak hned partii vzdal a já si tak konečně připsal první skutečný úspěch.
Do konce turnaje zbývala 3 kola a bylo jasné, že pokud chci myslet na medaily, tak musím všechny bezpodmínečně vyhrát. Nejsilnější hráče jsem však již měl za sebou a zbývající protivníci byli většinou neregistrovaní hráči a tak to byla záležitost hlavně obezřetelnosti a soustředění. Nakonec jsem tedy skončil na třetím místě s 5 body ze 7 partií, což jsem vzhledem k průběhu turnaje hodnotil jako úspěch.
Druhý den už byly ty in-liny. Původně se měli jet závody dva (1200m a 2400m) a výsledky se měly počítat dohromady. Před startem ale pořadatel navrhnul, že pojedeme jen závod jeden a to na 8 km a jelikož nikdo neprotestoval, tak se tak stalo. Mě to bylo celkem jedno. Nikdy jsem na in-linech nezávodil a jezdit jsem na nich začal vlastně před pár měsíci, takže jsem stejně ani nedokázal posoudit, co je pro mě výhodnější. Na start se postavilo asi 8 žen a 13 mužů. Vzhledem k tomu, že medaile se na rozdíl od šachů měly rozdělovat jak podle pohlaví, tak i nad 40 let, mohl jsem si i v této soutěži dělat naděje na přední umístění. Sice jsem přesně nevěděl, kolik v mé kategorii jede soupeřů, ale řekněme si otevřeně, kolik chlapů nad 40 jezdí na in-linech...
Závod zahájily nejdříve ženy, které na cyklostezce podél Labe absolvovaly dvakrát dvoukilometrový okruh.
Pak už následovala naše skupina. Vyráželo se po jednotlivcích v dvou minutových rozestupech a já startoval jako čtvrtý v pořadí. Pro mě nepříjemné bylo, že na trase jsme museli absolvovat 8 prudkých obrátek, což byl pro mě vzhledem ke krátkým zkušenostem s tímto sportem docela problém. Musel jsem si na nich dávat velký pozor a hodně zpomalovat. V závěru mi však otrnulo, třikrát jsem přiriskoval a dvakrát z toho jsem se vymáznul. Jednou to odnesl loket a zápěstí a podruhé to samé zápěstí a koleno. Také proto jsem závodníka, který jel 2 minuty přede mnou a kterého jsem mocně stahoval nakonec nedostihl, ale i tak jsem z jeho náskoku ukrojil docela dost.
Na konečné výsledky jsem ani nečekal, protože ještě bylo na trati dost jezdců a já slíbil, že v případě potřeby pomůžu klukům ve fotbale, tak jsem musel běžet. To až večer jsem se dozvěděl, že jsem skončil na 2.místě!
Takže to byl sportovně, společensky a výsledkově docela úspěšný víkend nebo ne...?