---------------------------Naslouchej svému tělu---------------------

Srpen 2010

Král Šumavy 2010-08-28

29. srpna 2010 v 15:06 | Šnek |  Cyklistika


                Tak je to za mnou. Přežil jsem, nezranil sebe ani Araba (kolo), neměl jsem žádnou nehodu a dokonce mě ani skoro nic nebolí. Jen takový příjemný pocit toho, že jsem včera používal svaly trochu víc než obyčejně.
                V sobotu ráno jsem musel vstát nezvykle brzy. Když ve 4.30 zvonily budíky, jen těžko jsem se drápal z pelechu.
Počasí nezklamalo, protože když jsem vykoukl z okna, bylo stejně sychravo jako večer. Zataženo, zima, vichr… Přiznám se, že jsem se musel hodně přemlouvat, abych znovu nezalezl do postele už i proto, že jsem měl i tak obavy, jestli jsem to s tím přihlášením na 200 km nepřehnal. Vždyť letos jsem skoro netrénoval, o to víc kouřil a v poslední době jsem se cítil pořád nějak tak divně unavený… No ale nemám ve zvyku se jen tak vzdávat, takže jsem si prostě poručil.

                Do Klatov jsem dorazil s časovou rezervou. Docela mě překvapil ten klid všude kolem, dostatek parkovacích míst i to, že na prezentaci nebyla žádné fronta. Jel jsem Krále už po páté, ale zatím vždy jen 150 km, kde je největší počet účastníků. Na dvě nejdelší trasy si zase tolik lidí netroufá a proto ta pohoda.
Myslím, že letos nejelo ani 400 lidí, zatímco na 150 km bylo téměř 800 závodníků a to je ještě nutno připočítat více než 100 lidí na 100km dámské a důchodcovské trase.
                Na náměstí jsem se v koridoru postavil až na samotný chvost, protože jsem celkem správně očekával, že drtivá většina (ne-li všichni) bude rychlejší než já, tak abych nepřekážel. Tyhle vzdálenosti už většinou jezdí skuteční cyklisté, mezi které se já turista počítat nemohu. Následovala úvodní slova, ani nevím koho a pak už jen typicky podmanivá, zesilující hudba s odpočítáváním… V 7.15 se ozval startovní výstřel. A jdeme na to…
                Postavil jsem se sice jako poslední, ale i tak mě zpočátku p
ořád někdo předjížděl. Asi nějací opozdilci, co nestihli přijít včas, říkal jsem si. Nijak mi to nevadilo, protože tentokrát jsem měl jen jedinou ambici. Dojet a vyzkoušet si, jaké to je, když člověk urazí 200 km v sedle. Přes Klatovy nás vedlo zaváděcí vozidlo a závodit se začalo až na hranici města. Také jsem trochu šlápl do pedálů, takže jsem už nebyl úplně poslední. Musel jsem se ale krotit, protože tréninkový výpadek byl značný a k tomu pro mě ta nevyzkoušená délka…



Start
První komplikace přišla na desátém kilometru. Při stoupání na Doubravu jsem špatně přehodil a spadl mi řetěz. A jak už to bývá, v tréninku řetěz padá tak šikovně, že ho člověk zase snadno nahodí, ale v závodě… Zasekl se mi mezi tác a rám a já ve snaze abych ho uvolnil s co nejméně "zaprasenýma" rukama jsem s tím ztratil pořádně času. Mezitím mě předjelo asi 15 lidí, takže když jsem se dostal do sedla, tak už široko daleko vůbec nikdo nebyl. Zřejmě jsem byl v tu chvíli úplně poslední z obou tras! Kupodivu mě to tentokrát ale nijak netrápilo. Počítal jsem s tím ostatně už když jsem se na tuto trasu hlásil. Takže jsem si v klidu šlapal a snažil se někoho dojet, což se mi také záhy podařilo, když jsem dojel čtyř člennou skupinku, ve které byli 3 němečtí spoluobčané. Chvíli jsem s nimi jel, ale když se ve sjezdu dva z nich řítili jako šílení a zákonitě se v prudké zatáčce rozsekali,
pád
 pokračoval jsem dál sám (když jsem se přesvědčil, že je o ně postaráno). Záhy jsem se spojil s jedním pánem, který byl ještě starší než já (z výsledků jsem zjistil, že o celých 17 let). Sice trochu ztrácel ve sjezdech (jezdím nějak trošku rychleji než dřív) a ve stoupáních taky trošku odpadal, ale já na něj vždy nahoře trochu počkal a on mě vždy alespoň na chvíli střídnul. Když jsme se však začali spouštět z Korábu, ztratil jsem ho z dohledu a tak jsem se rozhodl pokračovat sám. To byl jediný úsek, kdy jsem s někým jel, protože jinak jsem si téměř celý závod odtáhl sám, pominuli pár několika set metrových epizod.
                Ve Kdyni jsem před sebou uviděl pár jednotlivců a najednou se mi zachtělo závodit.
Vydrželo mi to i za občerstvovanou ve Všerubech, kde jsem se však zdržel trochu dlouho (od 20 km mě začala bolet záda a potřeboval jsem je trochu rozcvičit - moc to nepomohlo a trápila mě čím dál víc až do konce závodu - asi špatně nastavené sedlo, protože jsem ho krátce před závodem musel měnit).
I po občerstvení jsem pokračoval v závodění přes Svatou Kateřinu (beru první kofeinovou tabletu) do Nýrska, kde se akorát na naši trasu připojovala špička závodu na 150 km. Hnaly se přese mne doslova davy sprinterů. Místo abych se některého balíku chytl, tak na mě přišla krize, která se mě držela až do 140 km!!! Proto jsem se zase přepnul do turistického režimu a opět myslel jen na jediné. Dojet. Dojet! Nijak hrozné (přesto však nejdelší na letošní trase) stoupání na Špičácké sedlo, jsem díky pomalému tempu zvládl v pohodě. Opět delší zastávka na občerstvovačce a už zase začíná pršet.
Špičák
Tak honem do sedla, třeba tomu ujedu. Bláhovost. Po sjezdu do Železné rudy jsem byl promoklý a zmrzlý a to jsem ještě netušil, že bude hůř.
                Následoval můj oblíbený výjezd na Javornou (nejvyšší bod všech tratí), kde jsem se trochu zahřál. V dlouhém sjezdu v dešti a vichru jsem však tak prochladl, že jsem ani necítil ruce a nohy. V tu chvíli jsem snil o teplých rukavicích, válenkách a beranici. Leč nebylo mi přáno. Trochu jsem se prohřál při stoupání nad Kunkovice. V těchto chvílích jsem ale opravdu jel na morálku a počítal doslova každý metr, který mi ještě zbývalo ujet. A každý mě taky pořádně bolel. Hlavně ta záda. Snad třetinu všech stoupání jsem musel jet ve stoje, abych zádům ulevil.
                Zvláště při nekonečném stoupání Nad Zámyšlí jsem se plazil jako opravdový šnek. V následujícím sjezdu (60 km do cíle) jsem ale najednou nějak pookřál a již stoupání do Hartmanic se mi jelo lépe. A zároveň přestaly hrozit přeháňky a začalo dokonce vykukovat Slunce. Jen ten hrozný vítr ne a ne ustat. V městečku byl třetí občerstvovačka, na které jsem se tentokrát příliš nezdržel, aby ze mě nevyprchala ta závodní nálada. Zvláště když následoval oblíbený sjezd do Sušice a ještě k tomu s větrem v zádech. To se svištělo! Věděl jsem ale, že v Sušici bude obrátka a posledních 40 km bude v poměrně otevřeném terénu přímo proti větru. Proto jsem si umínil,
že se musím snažit s někým spojit. No pochopitelně, dřel jsem to stejně jako vloni sám (Vzal jsem si druhou a poslední kofeinovou tabletu). Minulý rok jsem se tady za podobných podmínek doslova utavil a do cíle pak projížděl úplně vyčerpán a rozhozen. Tentokrát to bylo jiné. Dařilo se mi držet zvýšené tempo a pořád jsem se cítil dobře. Sem tam mě předjela nějaká dvojice z dlouhé trasy, kterých jsem se ani nepokoušel držet a sem tam jsem dojel některé unavenější z jiných tras. Poslední větší stoupání na Cihelnu jsem zvládl "bez ztráty kytičky" . Není to kopec nijak hrozný, ale v proti větru se jede skutečně blbě.
                Záhy následovala čtvrtá občerstvovačka v Jindřichovicích. Už jsem ji nepotřeboval a dokonce uvažoval, že jí minu bez zastávky, ale rozhodla malá potřeba, takže jsem se chvíli zdržel a snědl i buchtu.
A teď vzhůru do posledních 20 km!!! V tuto chvíli už jsem překonal dosud svůj nejdelší výjezd na kole, kterým bylo 175 km převážně po rovině.
Jel jsem opět sám, ale před sebou jsem viděl pár kolárků. Které jsem taky záhy předjel. Současně se ke mě stále v silném protivětru začala dotahovat nějaká dvojice. Počkal jsem na ně a spolu s nimi se dotáhl na dalšího jednotlivce.
Asi kilometr jsem se svezl v závětří, ale věděl jsem, že bude následovat hrbolatý sjezd do Běšin, takže mi bylo jasné, že mi ostatní nejspíš ujedou. Jak už jsem předeslal, tentokrát jsem byl ve sjezdech poněkud živější, takže jsem vyprovokoval únik, ve kterém jsem byl sám, dojel dalšího, který byl před námi a jako hladová šelma prahnoucí po co nejlepším čase jsem se řítil hlavní silnicí, navzdory větru, směr cíl. Počítal jsem s tím, že mě ta čtveřice za mnou musí nutně dostihnout, ale chtěl jsem to prostě zkusit. Když jsem se však po chvíli ohlédl za sebe, tak jsem je neviděl ani v dálce!!! To mi ještě vlilo do žil více sil a ještě jsem se stihl přehnat přes jednoho soupeře. Ale to už jsem viděl na horizontu vytoužené cílové město. Před závodem jsem počítal s tím, že budu dojíždět v naprostém vyčerpání, ale teď jsem se cítil plný sil a chuti do závodění a jel tak rychle, že mi ani nestačilo moje osmikolečko. Poslední kilometry jsem si skutečně vychutnával, užíval si je a doslova jásal.
                A už je to tady. Vidím cíl! Zvolňuji, protože již není s kým soupeřit a s neobyčejným uspokojením projíždím cílem! Poplácání Araba, za to, že mě tak pěkně povozil po trati a je po všem. Na tenhle závod určitě nezapomenu. Kromě radosti ze sportu, radosti z výjimečného závodu mi dal hodně v sebepoznání. A jako třešnička na dortu bylo to, že jsem neskončil poslední (126 ze 160), že jsem to stihl dříve než za vytčených 12 hodin a dokonce dříve než za pro mě idealistických 10 hodin. Celkový čas jsem měl 9:53! Celkem ujeto 207 km (někde v první čtvrtině jsem si asi trochu zajel) A čistý čas (čas jízdy) dokonce 9:17!! Teda na těch občerstvovačkách jsem toho proflákal!!!! A celé jsem to opět zvládl bez energetických gelů, téměř bez ionťáku (na jedné stanici jsem si trochu dal). Vystačil jsem si jenom s těma dvěma kofeinovými tabletami a jídlem, které nabízeli stanice. Pil jsem obyčejnou limonádu, kterou jsem si přivezl z domova a na stanicích nealko pivo a čaj. No prostě celkově velmi povedená taškařice…

                Závod byl jako vždy výborně organizován. Doprava, jídlo, pití, před a po závodní procedury a pěkné sportovní ponožky a zajímavý nápad cyklistickou lékárničkou. Přesto asi příští rok nepojedu, protože tahle trasa mě jednoduše nějak nebaví. Na sto padesátce jsem jí jel vloni, na dvoustovce letos, tak příští rok snad jedině na dvěstě padesátce! Neééé. To nééé. Působil bych tam jako kašpar. Nejspíš si počkám na rok 2012, až bude trasa nová…

Kompletní výsledky zde:

PS: nesmím zapomenout poděkovat servismanovi panu Pakandlovi z Líní, který mi vzorně seřídil Araba tak, že mě bez zaváhání provezl celou trasou...

Král Šumavy 2010

19. srpna 2010 v 8:24 | Šnek |  Cyklistika
Tak včera jsem se přihlásil na Krále Šumavy. Nebylo by to nic zvláštního, kdybych ovšem neměl letos výrazné tréninkové manko (letos najeto ani ne 3000 km). Navíc jsem se přihlásil na trasu 200 km. Takovou vzdálenost jsem dosud nikdy nejel ani na rovině natož v horách. Ale nějak to zvládnu. Snad. Doufejme, že mě budou maximálně po závodě trochu bolet svaly... A nebo to taky bude jinak...