---------------------------Naslouchej svému tělu---------------------

Listopad 2009

Mikulášská dvacítka.

29. listopadu 2009 v 19:55 | Šnek |  Běh

V sobotu 28. 11. 2009 mě čekal poslední skutečně dlouhý závod sezóny, kterým byla Mikulášská dvacítka ve Stříbře.
Na závod jsem se nebývale těšil. Ani nevím proč, ale bylo to prostě tak.
Jednalo se o poměrně členitou trať kolem přehrady Hrachoulsky, kde se asfalt střídal s lesními cestami a pěšinami.
Minulý rok se mi to tady dost povedlo a čas něco přes 1: 48 jsem považoval za výborný. Přesto jsem se chtěl pokusit zachovat trend, kdy jsem v posledních 7 závodech vždy překonal osobní rekord, nebo alespoň rekord traťový.
Na startu se sešlo 49 borců, kteří v 10 00 vyrazil vstříc zajímavé trati.
Nikdy mi příliš nešlo odhadnout své tempo a tak tomu bylo i teď. Když mi na 2 km zahlásil čas 9: 23, docela mě to vyděsilo. Takhle rychle můžu běhat na desítce a ne na dvojnásobné trati, která je navíc prošpikovaná výživnými kopci.
Proto jsem taky hned zvolnil. Stejně mě začínala brát křeč do pravého lýtka, což bylo velmi nezvyklé. Díkyzpomalení mi většina soupeřů unikla a ze zadu e na mě svižným tempem dotáhl Sýkorka. Za námi už bylo jen pár kousků. Sýkorka vypadal velmi odhodlaně, ale
přesto jsem se rozhodl akceptovat jeho tempo. Minule mě tady doslova spráskal, protože mi nadělil 3 minuty. Tentokrát sem si věřil. Jen kdyby mě ta noha tolik nebolela. Vydrželi jsme pospolu do 5 km (mezičasvzhledem k překonanému převýšení byl svižný 27: 53).
Na vrcholu stoupání kolem 6 km jsme dohnali nějakého nešťastníka a Sýkorka se v seběhu začal propadávat. Osaměl jsem tak a na nekonečných 8 km se ponořil do bahnitého terénu. Po předešlých deštích byla na cestách a pěšinách docela nepříjemná čvachtačka. Se svou výškou a hlavně tloušťkou jsem musel v řadě úseků výrazně zpomalit, abych se nezřítil po skalnatém úbočí například do přehrady.
No ale do té obrátky jsem se dostal celkem bez úhony, když pominu fakt, že jsem byl zabahněn jako čuně. A na má nová NB 747 byla hrůza pohledět. Tuto nepříjemnost mi však vynahrazoval pohled na hodinky (51:30). V souvislosti s tím, že jsem se domníval, že zpátky to bude rychlejší, mohl jsem si pomalu odškrtávat další rekord. Jakmile jsem se ale obrátil ke zpáteční cestě a opřel se do mě studený proti vítr, musel jsem svůj předpoklad rychle přehodnotit. Krátce po obrátce jsem potkával jako korálky roztroušené soupeře, kteří byli až za mnou. Celkem jich bylo asi šest. Mě však více zajímali ti co byli přede mnou. Pořád jsem ale nějak nemohl nikoho z nich dostat do zorného pole. Když už jsem se pomalu začínal smiřovat s tím, že budu bojovat jen s časem, uviděl jsem před čtrnáctým kilometrem v dlouhém a prudkém kopci na horizontu dvě soupeřky. To mi vlilo do žil novou energii a já začal několika set metrovou ztrátu rychle stahovat. Vzdálenost to ale byla dost značná a tak jsem pomalejší z nich dostihl až na 16 km a tu rychlejší dokonce až v posledním stoupání na kilometru osmnáctém. Současně jsem se ocitl na dohled dalších dvou mužů. Prvního z nich jsem neznal, ale ten druhý byl ten, který mě před 6 dny na 30km porazil o 4 kola. Na toho jsem se těšil. Prohnal jsem se kolem něj necelý kilometr před cílem.
Ještě závěrečný finiš ze všech sil (zpětně to hodnotím jako chybu, protože o čas už nešlo a ze soupeřů mě již také nikdo neohrožoval). Čas byl ale skvělý 1:44:04!! Zlepšení osobáku téměř o 4,5 minuty!!! Celkově jsem skončil 36 ze 49 a Sýkorku porazil o 11 minut (asi mu to dnes nesedlo - to se stává každému). Horší však bylo to, že se lýtko, které mě varovalo celý závod, naštvalo dokonale a do auta jsem se tak trapně sotva dobelhal. To byl ten nesmyslný finiš, říkal jsem si. Ale i tak to ještě podrobím hlubšímu rozboru. Nesportuji přece pro rekordy, ale pro to abych se cítil lépe…

Zátopkova 30 v Plzni

21. listopadu 2009 v 17:49 | Šnek |  Běh

Zítra v neděli 22.11.2009 mě čeká závěrečná část grand prix západních Čech. Bude to poměrně ojedinělý závod na 30 km na 400 metrovém okruhu. Na psychiku těch 75 kol není nic moc, ale s tím já problémy nemívám. Spíše jsem zvědav jak to bude s formou, protože už jsem neběhal rovných 14 dní. Jenom jsem jezdil na kole. I dnes jsem si dal svých 60 km na Saracénovi. Můj čas z loňska (2:43) se mi zdál hodně nekvalitní a proto jsem věřil, že ho hravě překonám a přiřadím ho k četné sbírce letošních běžeckých osobáků. Teď už si to však vzhledem k tréninkovému manku nemyslím, ale uvidíme co bude. Letos mě ostatně moje "nohy" hodněkrát příjemně překvapily...

Tak zmílená neplatí. Osobák přece jenom padl. I když zlepšit se na třiceti km o minutu a kousek není nic moc, je i tak 2:42:16 mým novým osobním rekordem na této trati. Bylo ale jasné že vzhledem k tréninkovému výpadku jsem na to neměl a tak to bylo opět jen vítězství vůle. Problém navíc nezpůsoboval jenom ten výpadek, ale i další souhra maličkostí. Tou nejvýznamější byl fakt, že jsem opět běžel jen na dvě kofeinové tablety. Gel sice už vůbec nepoužívám, ale potřebuju dodat alespoň trochu energie v podobě banánu, nebo alespoň cukru. Na závodě bylo bohužel jenom pití a tak jsem okolo 20 km dostal strašnej hlad a musel jsem tak chtě nechtě trochu zvolnit tempo. Dále jsem si zapomněl přelepit prsní bradavky a ještě k tomu zvolil nevhodné oblečení
(krátké elasťáky - v chladném a mlžném počasí
mi tuhly nohy, a relativně teplou bundu - v té mi zase bylo strašné horko a když mi nasákla mlhou a patem tak vážila snad cent). No to by asi tak bylo všechno. Rekord posunut, velkého soupeře Sýkorku
jsem porazil o 5,5 minuty a porazil jsem ještě další dva soupeře. Celkově jsem tak skončil 10. z 13.účastníků
a poprvé v dějinách jsem v běhu vystoupil na stupně vítězů ve své kategorii a to hned na stupeň nejvyšší.
Nutno ovšem podotknout, že jsem byl v kategorii sám. On tenhle typ závodu ostatně asi nemá v našich končinách obdoby a vzhledem k psychické náročnosti není příliš oblíben.
Takže celkově jsem spokojen, ale myslím si, že příští rok už toto martýrium vynechám. Ale kdo ví...?

Další šachová bída

18. listopadu 2009 v 13:47 | Šnek |  Šachy
neděli 15.11.2009 jsem nastoupil ke svému druhému zápasu v letošní sezóně v divizní soutěži družstev. Hráli jsme proti jednomu z papírově nejslabších týmů soutěže, ale při vědomí naší opět improvizované sestavy jsme se jako velký favorit necítili. Tomu ostatně odpovídal i konečný bídný výsledek 4:4. Já jsem opět nehrál nic moc. Sice jsem se snažil, velkou většinu partie hrál přesně a díky tomu si vypracoval značnou převahu, kterou jsem ovšem ani nadvakrát nedokázal uplatnil a když jsem se v časové tísni pokusil vyhrát "násilím", vypracoval jsem si pozicy už přímo prohranou. Naštěstí jsem zmobilizoval zbytky morálních sil a donutil svými tahy zmateného soupeře k nabídce remízi, kterou jsem s povděkem přijal. Jediné pozitivum, které jsem tak mohl zaznamenat bylo to, že jsem již splnil slib daný předsedovi oddílu před zahájením sezóny a to ten, že odehraju alespoň 2 partie... Letos mě ty šachy opravdu nebaví a ten "Fide čas" mě leze na nerv...

Běh na Koráb

1. listopadu 2009 v 18:59 | Šnek |  Běh
V neděli 1.11.2009 jsme se s Radimem tradičně vypravili do Kdyně, kde startoval běh na Koráb.
Měl jsem tak trochu ambici, překonat zde svůj osobák (36:38), ale věděl jsem, že to bude velmi velmi těžké, protože ten čas jsem dosáhl v období, kdy jsem běhal daleko nejvíc v životě, zatímco nyní běhám z posledních 4 let nejméně. Každopádně jsem se ale chtěl popasovat se svým časem z minulého roku (38:18). Na něj jsem si věřil i když trať 6,6 km s převýšením 365m budila respekt. Cíl byl přímo pod rozhlednou ve výšce 772m n.m.
Na startu se sešla početná závodnická obec (69 lidí).
Měl jsem plán zkusit to v prvních stovkách metrů pořádně napálit, potom trochu ubrat a od 2 km kde začíná to hlavní stoupání zase zrychlit, tempo udržet a v posledním 1,5 km (tam je stoupání opravdu smrtící) se vybičovat na úplné maximum.
Na startu byl i můj velký soupeř Sýkorka, který mě tady většinou poráží o 2 minuty, tak mi přišlo jako dobrý nápad se ho držet dokud to půjde. O proti svým zvyklostem jsem se tentokrát pořádně rozcvičil, protože když chce člověk od začátku makat, tak to ani jinak nejde.

Start! Vyrazil jsem jako splašený a jen davy přede mnou mi zabránily v tom, abych běžel ještě rychleji. Naštěstí. Běžel jsem totiž evidentně příliš rychle, protože jsem brzy za sebou nechal nejen Sýkorku, ale i tváře které obyčejně vidím daleko před sebou a v některých případech i ty, kteří už jsou osprchovaní a nejezení, když já teprve dobíhám do cíle! Ani nevím co se mi v tu chvíli honilo hlavou... Záhy jsem však měl o čem přemýšlet. Zjistil jsem totiž, že jsem si zapoměl zmáčknout stopky což byl při pokusu o rekord docela zádrhel. Kolik času mohlo uběhnout? půl minuty, minuta, nebo dokonce dvě?! Nebyl jsem schopný to odhadnout.
"Až mě doběhne Sýkorka, tak si čas srovnám." Rozhodl jsem se a zatím se rozhodl neoficiálně připočítávat k času na stopkách jednu minutu.

Po 500 metrech jsem začal pociťovat, že bylo dost tohoto tempa a zařadil nižší rychlostní stupeň. Téměř současně mě začali předbíhat ti lepší soupeři. Znovu jsem se musel podivovat, koho všeho jsem průběžně předběhl. Přesto jsem se ale nijak neobával, že bych mohl na svůj úvodní úprk doplatit. Mě prostě pravidelné tempo nevyhovuje a nejlepších časů dosahuji při takovémhle cukání.
Další a další mě míjeli až do druhého kilometru. Tam to skončilo, protože už jich byla většina pryč a já jsem navíc hodil to vyšší tempo. Sem tam jsem někoho předběhl, ale nebylo toho moc, protože pole bylo již široce roztaženo a závodníci přede mnou byli rozeseti jako korálky. Jen mě překvapovalo, že mě stále nedohání Sýkorka?! Při pohledu dolů v četných serpentinách jsem ho viděl za sebou tak půl minuty zpět. Odmítal jsem přijmout myšlenku, že by on běžel špatně, naopak jsem se motivoval tím, že já určitě běžím výborně. Postupně jsem si ho přestával všímat a zajímal mě jen můj čas, zvláště když jsem měl 3 km před cílem na hodinkách 18:00. Takže by zbývalo 18 minut do osobáku, jen vědět, kolik budu muset ještě připočítat... A navíc čekala ta daleko nejpomalejší část tratě. Když jsem však za další kilometr viděl na hodinkách 22:30, začínal jsem doufat. I proto jsem několika set metrové stoupání o síle 15-18 procent doslova vydřel na krev. Taky těm co na mě začínali ze zadu dotírat jsem ukázal navždy záda a další 3 kteří byli původně o kus přede mnou jsem předběhl. V posledním kilometru čekal nejprve seběh, z kterého jsem se řítil jako tank a pak posledních 700 metrů dalšího stoupání. Již jsem si nemínil vzít šanci na skvělý čas a makal tak až do posledního okamžiku.
Ufff. Jsem v cíli. A mám toho skutečně dost. Sotva jsem popadal dech. A co čas. Kolik to mám?! Na stopkách svítilo 35:01. To je hezký, ale kolik připočtu?!?ˇKdyž jsem se trochu zmátožil, šel se podívat k rozhodčímu.
"Jaký čas měla padesátka prosím?" Zeptal jsem se pověřeného muže.
"35:57" Zněla sladká odměna.
"35:57." Opakoval jsem si nahlas, jako bych nemohl uvěřit. "Paráda. Nádhera!" Radoval jsem se uvnitř. O 2,5 minuty lépe než vloni a téměř o 3/4 minuty rychleji než při osobáku!!
Letos mi sice padá jeden osobák za druhým, ale tenhle je pro mě asi nejcenější. Čím míň běhám, tím jsem rychlejší. Zajímavé. Sýkorcu jsem porazil téměř o 2 minuty. On sice běžel svůj standart, ale já ne. Skončil jsem 43. z 65 lidí.

Teď ještě aby dobře dorazil Radim. Jeho osobák který byl tady nějakých 41 minut atakovat nemohl, protože mohutná svalová hmota, kterou nabral při vzpěračkém tréninku mu to nemohla dovolit. Nakonec doběhl v solidním čase lehce nad 42 minut. Celkem skončil 56. z 65 účastníků.

Minulý rok byly mezi námi 3 minuty a letos 6,5! Zdá se tedy, že obava po minulém závodě, kdy jsem vyslovil domněku, že ten člověk už stárne se potvrzuje!! Ale ne to jen takový vtípek na závěr... I když stárneme všichni, nebo ne?!?