---------------------------Naslouchej svému tělu---------------------

Září 2009

Oslava na zakončení hlavní cyklistické sezóny.

27. září 2009 v 18:47 | Šnek |  Cyklistika


Krásné počasí, prodloužený víkend a hlavně chuť dát si ještě jeden pořádný výjezd, to způsobilo, že jsem se v sobotu 26.9.2009 přinutil vstát ráno v 6.00 a chystat se na cestu Brdským cyklobusem.
Ráno byla sice pěkná kosa (4°C), ale bylo jasné, že přes den bude mnohem tepleji a proto se mi nechtělo táhnout na sobě příliš oblečení. Bundu jsem si sice vzal, ale gatě krátké jen s návleky na kolena. Za těch 14 km, které mě dělili od autobusáku v Plzni jsem se ani neprohřál. K tomu bylo dost příležitostí v nabitém autobuse. Cyklistů zas až tak moc nebylo (cca15), zato ostatních víc než dost. Seděl jsem však u okna, tak mi to bylo jedno. Do mé cílové stanice Teslíny na Brdech, jsme dorazili kolem deváté.
Dlouho jsem neokolkoval a vydal se po hlavní zpět do Míšova (mohl jsem vystoupit už tam, ale prostě se mi nějak nechtělo). Když jsem tam dojel, neodolal jsem abych se nezastavil ve vyhlášeném grilbaru.
Léta kolem něj jezdím a přitom jsem jeho služeb ještě nevyužil. Pod žertovnou plaketou na zdi


jsem si dal dva dobré párky a malé pivo v ceně 49 korun.

Žaludek jsem naplnil a teď byl čas naplnit i duši. Mým hlavním cílem dne bylo pokusit se dobýt vrchol Nad Maráskem. Vrch je sice jen ve výšce 801 metrů, ale vede na něj jen nepříliš využívaná turistická stezka a tak se nedalo předem určit, zda na ní vůbec bude povrch, který mi umožní dostat se tam na kole a hlavně v sedle.

Podle turistického ukazatele to mělo být jen 4 km, tak to snad nějak půjde, ne?! První stovky metrů byly v pohodě. Spouštěl jsem se totiž jižním směrem po asfaltu do samotné obce Míšov. Ale i za obcí, kdy jsem se ponořil do lesa, se jelo dobře. Držel jsem se po zelené a lesní asfaltka se postupně střídala se šotolinou. Zvolna se stoupalo, ale nic prudkého. Prostě pohodička. Až na rozcestí, 1,5 km pod vrcholem se vše změnilo. Musel jsem totiž odbočit prudce doprava a najet na silně kamenitou, postupně i kořenitou, rozbitou lesní cestu s docela výživným stoupáním. Na prvním kilometru bylo stoupání nějakých 8 procent, ale maximum cca 15. Kombinace s hrbolatým povrchem způsobovala, že jsem se v sedle držel jen s největším vypětím. Ale udržel jsem se. Poslední stovky metrů už byly v pohodě jak z hlediska stoupání, tak z hlediska povrchu. Hurá jsem tady.
Zbývá jen vyběhnout cca 1 výškový metr na skálu (tam už se opravdu jet nedalo)
a rozhlédnout se do údolí (výhled byl však jen úzkým průzorem mezi stromy zhruba západním směrem.
Pořídil jsem pár fotek
a jede se dál. Pokračoval jsem v jižním azimutu, tentokrát po žluté turistické. Cesta se opět stala nepříjemně kamenitou, ale jen na chvíli. Po sotva půl kilometru, jsem přijel ke křižovatce u lovecké chaty.
Žlutá pokračovala doleva, ale já se rozhodl řídit citem a zahnul do neznačeného směru po mé pravé ruce. No nebyl to až tak cit, jako spíše krásný šotolinový povrch, který mě vábil. "To přece někam musí vést." Říkal jsem si. Cesta vedla zhruba ve směru, kterým jsem chtěl jet a bylo mi tak celkem jedno, kde z lesa vyjedu. Nebyl jsem prostě ničím vázán, kromě toho, že jsem chtěl být do sedmi večer doma. To mám na těchto výjezdech nejradši, když někam jedu a vlastně nevím kam.
Svištěl jsem si tak dolů s větrem o závod zcela bez starostí. Brzy jsem se dostal do 750 metrů nad mořem, na okraj přírodní rezervace Tajmanovy skály.
Kromě informací o chráněném území jsem se mohl i podle nákresu zorientovat, kde vlastně jsem.Jo je to v pohodě. Kupodivu jsem byl zhruba v místech, kde jsem očekával.
Šotolina se postupně měnila v lesní asfaltku a nabývala na prudkosti. Když jsem se vynořil z lesa v obci Chynín, uvědomil jsem si, že jsem celých 10 km výjezdu a sjezdu nepotkal ani živáčka, natož auto. Na křižovatce jsem zahnul po hlavní doleva a spouštěl se stále dolů přes Radešice do Mladého Smolivce. Současně jsem si uvědomil, že z tohoto směru by byl výjezd na Maráska mnohem vydatnější a podstatně méně drncavější. No třeba někdy příště.
Směřoval jsem stále k jihu. Původní plán byl jet přes nepříliš vábnou obec Kasejovice, ale když jsem zjistil, že jsou poblíž Lnáře, zaváhal jsem, jestli si nemám vložit menší zajížďku. Mínil jsem to ale nechat náhodě. VS trochou nadsázky bych řekl, pojedu tam kam mě srdce ponese. Minul jsem dvě odbočky na zmíněné Kasejovice a pokračoval stále na ty Lnáře. Na krátko jsem vjel do Jihočeského kraje a když jsem dojel k další křižovatce, přistihl jsem se najednou, že bočím doprava podle původního plánu a stoupám do kopce. Tak uděláme Lnářům pá, páá.
V Kasejovicích mě čekala jen velmi krátká epizoda po frekventované hlavní a už odbočuji na Řesanice k dalšímu kopci z mého seznamu, kterým byla Svatá Markéta u Oselců. Na tomto kopci stojí kaplička
výše zmíněné patronky v nadmořské výšce 661m n.m. a jede se k ní nejdříve po asfaltce, ze které se necelý kilometr pod vrcholem odbočí na dobrou polní cestu, která na posledních asi 100 metrů zmizí a musí se jet po louce. Samotná kaple nějak zvlášť zajímavá není a byla i zavřená. Výhled díky stromům také žádný, ale když jsem sjel kousek dolů, k odpočívadlu pod lesem, musel jsem konstatovat, že výhled kterého se mi odtud dostalo, je jeden z nejlepších výhledů na Šumavu který jsem viděl (rozhodně nejlepší ze země - myšleno z místa mimo vyhlídkové stavby). Škoda jen, že jsem měl jen mobil a tak fotky ten pohled nedokáží zobrazit.

Další moje cesta vedla přes Chlumy do Nepomuka, kde jsem chtěl vyjet na významné místo Zelenou Horu na které stojí známý zámek z Černých baronů. V Nepomuku jsem trochu tápal a radši jsem se zeptal na cestu jedné dobré ženy. Pochopitelně jsem viděl, kam mám jet, ale trefit tu správnou cestu nebo pěšinu mi nějak dělalo problém. Domorodka mi poradila, abych vyjel z města a dal se na obec Klášter po silnici kolem kopce. Ani ne po kilometru jsem pak odbočil velmi prudce doprava a po asfaltce se dal vzhůru lesem. Stoupání bylo dlouhé asi 2km, přičemž druhá část probíhala v oploceném areálu, který bývá většinu roku uzavřen. Na vstupu do samotného prostoru zámku platím 40 Kč vstupného a čekají mě poslední desítky metrů (ty nejprudší a proto radši dávám nejmenší tác) stoupání až přímo na nádvoří zámku. Ještě si to tady z filmu pamatuju. Tady fotil vojín Kefalín,
tady pod tou věží pochodoval major Terazky…
Přímo dovnitř zámku ale nejdu i když je prý z třetího patra výborný výhled. Bojím se totiž nechat tady Saracéna samotného. Tak jen chvíli okolkuju a až se zase řítím dolů.
Dnes mě totiž čeká ještě jeden kopec ze seznamu a tím je Jezevčí skála u Chocenické lhoty. Bohužel mě ale čeká 8 nepříjemných kilometrů po velmi frekventované silnici z Nepomuku do Plzně. Tuhle silnici cyklistům opravdu nedoporučuji, protože je pro nás podobně nebezpečná jako silnice z Plzně do Klatov, nebo z Plzně do Kralovic. Proto jsem byl šťastný, když jsem v Kotousově mohl odbočit na Bzí. Brzy na to začíná stoupání na poslední markantu výjezdu. Až do zmíněné obce Bzí se jede po asfaltu, ale tam se rychle přejde ve slušnou polní a později lesní cestu. Krátká zastávka na rozcestí pod vrcholem,
odkud je docela pěkný výhled na sever a východ, na rozdíl od samotného vrcholu, který je v lese a kromě nějakého podzemního bunkru
není vidět nikam. Do bunkru jsem "odvážně"
pronikl, ale byl rozlehlejší než jsem čekal a vzhledem k tomu, že jsem si svítil jenom mobilem, jsem to raději vzdal. Kdyby na mě v té tmě vybafl nějaký bezdomovec, nebo vyletělo třeba sebenepatrnější zvíře, asi bych se leknutím počůral. Raději honem na denní světlo.

Dál jsem pokračoval po cyklostezce do Svárkova a odtud přes Letiny, kde začínalo poslední významnější stoupání do Libákovic. Nad touto obcí jsem viděl telekomunikační věž, která by mohla být rozhlednou, ale nějak jsem si nevybavoval, že by tady bylo něco přístupného, tak jsem tam nezajížděl. Když jsem však přijel domů, zjistil jsem, že je to volně přístupná rozhledna na kopci Kožich. To je ale smůla. Asi tam budu muset zítra zajet.

Zbytek trasy už probíhal po starých, známých místech přes Vodokrty, Horní Lukavici, Dnešice a Chlumčany do Líní. Celkem jsem urazil pěkných 126 kilometrů a byla to myslím důstojná oslava veleúspěšné cyklo sezóny. Trasa vhodná pro trekové (kromě výjezdu na Maráska) a horské kolo. Pokud bych pominul výjezdy na ty vrcholy, tak by to samozřejmně šlo i na kole silničním.


Pozn.: je pondělí 28.9.2009. Dnes jsem dokončil výpravu do jihovýchodních částí Plzeňského kraje. Dojel jsem si totiž na telekomunikační rozhlednu poblíž Libákovic na vrchu Kožich,
kterou jsem minul při své sobotní výpravě. Rozhledna je volně přístupná
a je z ní celkem slušný rozhled
na Brdy, Plzeňsko, Klatovsko i Šumavu. Přesto že jsem jel nejkratší možnou cestou, bylo to téměř 60 km.

Skvělé baroko.

19. září 2009 v 19:34 | Šnek |  Cyklistika

Protože už jsem se dlouho nezúčastnil žádného běžeckého závodu, napadlo mě zkusit kratší verzi druhého ročníku Baroko maratónu v Plasích. Sice jsem v posledních 2 měsících prakticky neběhal (cca 50 km měsíčně), ale byl jsem přesvědčen, že půlmaratón zvládnu v pohodě i bez tréninku, pokud se samozřejmě nebudu nějak honit. Původně jsem si myslel, že se spokojím s tím, abych nebyl poslední, což by znamenalo čas tak 2:30. Když jsem se ale na to podíval střízlivě, přece jen běžet téměř o 45 minut hůře než při osobáku je blbost i když člověk netrénuje a závod se odehrává v členitém terénu. Tak jsem to posunul na 2:15, což už vypadalo reálněji. Těsně před závodem jsem se ale cítil fajn, tak jsem to posunul ještě na 2:06 (můj zatím nejhorší čas na této distanci byl minulý rok 2:07, ale to jsem běžel s doznívající virózou). No a jak už to u mě bývá, v hlavně jsem měl i čas, ze kterého bych byl za současné situace nadšen a ten čas byl 1:59. Nemínil jsem se ale kvůli tomu nějak vyšťavit na začátku a pak zbytek tratě trpět. Prostě jsem chtěl jen tak běžet na pohodu a časem se příliš nezabývat.
Na místě závodu se mnou byl i Radim, ale tentokrát jen jako doprovod. Byl jsem za to však velmi rád, protože jsem měl v něm oporu a nemusel jsem sebou táhnout klíče a doklady, takže jsem mohl běžet bez ledvinky. Měl jsem s sebou v kapsičce jen 2 kofeinové tablety a 2 kofeinové žvýkačky (energetické gely už nepoužívám, protože jsem zjistil, že tato dvojkombinace je pro mě mnohem výhodnější).
Na startu jsem se potkal s mnoha známými a kamarády. Byli tam oba Šroubkovi, Zaky, Bartonda,
Kojama a jeho lady a v neposlední řadě musím zmínit i Nejstaršího Šneka.
Ten sice neběžel, ale proto že už jsme se dlouho neviděli, přijel na kole na kus řeči. Měli jsme si toho dost co povídat, takže jsem mu úplně zapomněl říci, že už skončila doba, kdy měl pozastavené členství
jako Šnek. Tímto bych to chtěl napravit, takže Jirko: "myslím, že už není žádný důvod, aby jsi s sebou musel vozit tento cejch a proto tě, pokud máš ještě zájem, zvu opět mezi nás řádné členy."


Ale zpět k závodu. Start byl poněkud zpožděn, ale to mě nemohlo nijak rozladit. Jinak totiž organizace závodu probíhala výborně (snad jen s výjimkou řídkého značení kilometrů). Všiml jsem si snad jen označení 5 a 15 km, což se mi zdálo poněkud málo. Ale jinak opravdu ten závod stojí za to a kdo jste si ho ještě nezkusil, tak si ho příští rok určitě zkuste.
A je tu start!
Startuji opět ze zadních pozic i když tentokrát jsem se nestavěl až úplně do zadu.
Tam totiž byli ti, co hodlali běžet maratón nad 5 hodin a já jsem chtěl přece jen běžet svoji půlku rychlejším tempem. I tak se ale nakonec ukázalo, že jsem stál příliš vzadu, protože mě pěkných pár set úvodních metrů blokovali nějaké větší paní a mě chvíli trvalo, než jsem se kolem nich protáhl. Ale nevadí stejně jsem se nechtěl honit ne?!
Po proběhnutí zhruba kilometrového kolečka v prostoru kolem startu,
jsme se rychle ponořili do lůna přírody. Trochu jsem se rozběhl, takže jsem se začal zvolna posouvat polem vpřed. Dokonce jsem se dotáhl na Zakyho (ten ale běžel celý maratón) a prohodili jsme pár slov. Říkal mi, že pokud poběžím tímto tempem, tak doběhnu pod 2 hodiny. Stále jsem si ale myslel, že to není reálné a možná podvědomě jsem zrychlil, protože Zakyho jsem záhy ztratil. Brzy také začínalo po lesní cestě, nebo větší pěšině, první vážnější stoupání. Jak jsem poznal později, bylo to vůbec nejvážnější stoupání na celé trase. Již tady začínali někteří soupeři přede mnou přecházet do chůze. Mě se ale běželo stále fajn, takže jsem je sbíral jako korálky. Nejprudší část trvala asi 500m a pak se podstatně delší vzdálenost stoupalo pozvolněji. Už tady jsem začínal tušit, že se děje něco nepředpokládaného…

Stoupání trvalo s malými klesacími epizodami až do 7 kilometru, který byl u Vrážného (necelých 500 m n.m.) a kde se také dělily trasy. Mezitím jsem zaznamenal na 5.km docela potěšitelný mezičas (27:30). Myslel jsem si totiž, že běžím tak na 30minut. Následoval 2 km svižný seběh, který se odehrával většinou po pěkné polní cestě. Potom 2 km po rovině a už se pomalu začínalo stoupat do druhého a zároveň závěrečného kopce.

Asi na 14 km byla třetí občerstvovala. Na ní jsem si loknul pár hltů vody, snědl kousek banánu a bez zastavování směřoval dál k "výšinám". Věděl jsem, že mi zbývá zhruba 7 km a vzhledem k mezičasu (1:18) bylo jasné, že mě o čas pod 2 hodiny může připravit jen nehorázná smůla. To mě ještě více motivovalo. Navíc jsem v dálce před sebou viděl další skupinku běžců, ke kterým jsem se v kopci přibližoval každým krokem. Když se však stoupání na 15 km zlomilo v několika set metrový seběh, vzdálenost mezi námi opět narostla. Ještě jsme však nebyli na definitivním vrchu kopce. V jeho závěrečné části jsem se tak mohl do tříčlenné tlupy dotáhnout.
Měli jsme v nohách 17 km a já si matně vzpomínal, že do cíle již zbývá jen seběh a rovina. Na hodinky už jsem se ani moc nedíval, protože jsme se z kopce doslova řítili a četné kořeny pod nohama nabádali k opatrnosti. Když jsem se pod kopcem rozhlédl, zjistil jsem, že skupina již neexistuje. 50 metrů přede mnou byl ten nejrychlejší "sbíhač" z nás a ty zbývající dva jsem za sebou už neregistroval.
"Ten přede mnou bude dobrá motivace do finiše." Prohnalo se mi hlavou a jal jsem se ho stíhat. Bohužel jsem ho dohnal příliš brzy a po krátkém rozhovoru se ukázalo, že v něm parťáka do závěrečných 2 km hledat nemůžu. Záhy totiž musel výrazně zpomalit. Zůstal jsem tak v boji s metry sám. Přede mnou jsem sice v dálce viděl ještě jednoho borce, ale vzdálenost byla dost velké a podle stylu dotyčný neprožíval žádnou krizi, takže jsem si mohl nechat zajít chuť na jeho dostižení i když jsem se o to přes to pokoušel.

Když jsem vbíhal do areálu sportoviště, věděl jsem že mi zbývá přesně posledních 1000 metrů. Krátký pohled na hodinky a vida 1:46:40! Paráda!! Ještě ze sebe vymačkat poslední zbytky sil a je tu cíl (poslední km pod 4 minuty) a s ním třetí nejlepší čas v životě. Vzhledem k povrchu a hlavně profilu tratě to byl čas určitě vůbec nejkvalitnější. Vůbec nechápu jak je to možné. Vždyť jsem skoro netrénoval a na závod jsem se nijak nepřipravoval?! Snad je to tím, že běh trénuju výhradně v podobném terénu jako byl zde, zatímco závody jsem dosud běhal téměř výhradně po silnici, či dráze. Snad ten psychický stav, kdy jsem se zde cítil jako doma mi dal křídla, nebo jinak nevím.





Celý závod se odehrával po pěkných lesních a polních cestách. Jen asi 20 procent bylo po silnici a tak 2-3 km po úzkých pěšinách. Vzhledem k tomu, že bylo delší čas poměrně suché počasí, ani jsem se nezabahnil. Jenom v rozmezí asi 2 km kolem 13 km bylo na lesní cestě větší bahýnko.

Nakonec jsem skončil na pro mě výborném 53.místě ze 113 účastníků půlmaratónu v čase 1:50:34 (jenom něco přes 2 minuty za osobákem z "hladké" trati). Vždy když skončím v první polovině startovního pole, tak to beru jako úspěch.

Výsledky zde:


Pozn.: na tenhle závod se v budoucnu určitě ještě vrátím. Moc se mi líbil a z organizátorů
doslova čiší, že jim jde o to, aby se tady závodníkům líbilo.

Dodatečná poznámka: už asi vím, proč jsem zaběhl téměř bez tréninku na mé poměry skvělý čas. Při těch četných, letních výjezdech na hory s kolem jsem zhubl asi 4 kg, což se musí někde projevit.

Víte kde je Bolfánek?

13. září 2009 v 18:11 | Šnek |  Cyklistika


A je tady další víkend. V sobotu 12.9.2009 jsem vyjel na Saracénovi směr jihozápad. Konkrétně jsem v Líních najel na mezinárodní silnici z Plzně do Domažlic a vydržel na ní v relativně kvapíkovém tempu (průměr 27 km/h) až do Staňkova, kde jsem po 24 km odbočil na Koloveč. Normálně jezdím úvodní desítky kilometrů velmi pomalu a pak se teprve rozjíždím, ale vzhledem k hustému provozu na této tepně jsem z ní chtěl být co nejdříve pryč.
Naopak celý zbytek cesty jsem strávil na poměrně kvalitních okresních silnicích s minimálním provozem. V Kolovči jsem odbočil na Chocomyšl, kde už vlastně začalo závěrečné asi 3 km přerušované stoupání na Bolfánek. Ano to byl hlavní a vlastně jediný cíl cesty. Ještě před Chudenicemi jsem odbočil doleva na lesní cestu vedoucí k parkovišti pod rozhlednou. Odtud už zbývalo posledních 500 metrů. Nejdříve se jelo po silně kamenité lesní cestě. Asi v polovině jsem se dostal na křižovatku. Doprava se povrch výrazně lepšil a doleva zůstával nic moc. Abych si zase nevybíral tu snadnější cestu, dal jsem se doleva po turistické. No máknul jsem si pořádně. Posledních asi 150 metrů se totiž cesta rychle změnila ve strmou (18 procent?), kamenitou a kořenitou pěšinu. Dokonce mě kopec jednou vyhodil ze sedla, ale já se nedal a vysupěl až k věži.
Bolfánek u Chudenic je nádherná, historická rozhledna
s poměrně pěkným kruhovým výhledem (http://www.hrady.cz/index.php?OID=883 ). Je z ní vidět většina Českého lesa a téměř celé Plzeňské vnitrozemí. Pochopitelně je dobře vidět vysílací věž na blízkém vrchu Dobrava, stejně jako o něco vzdálenější technická rozhledna Koráb. Ve vzdálenosti kolem 30 km jsou vidět i kopce Šumavy,
jmenovitě Ostrý, Jezerní hora, Pancíř i Velký Javor. Já jsem měl však smůlu, protože vrcholky Šumavy byly většinou skryté v oblačnosti a jen chvilkově na mě výsměšně vykukovaly.


Na zpáteční cestě jsem už sjel po té lepší lesní cestě, po které dokázala vyjet i auta a pak se vydal přes Chudenice směrem na Švihov. Na křižovatce nad obcí Chlumská jsem odbočil doleva a kolem obřího lomu Krušec pokračoval přes Trnčí, Křenice, Ptenín do Otěšic, kde začínalo poslední stoupáníčko trasy, které zdolává hřeben Černého vrchu. Po následném sjezdu jsem se už napojil na stokrát jetou a nudnou silnici vedoucí do Dnešic a Chlumčan. Pak už zbýval jen rychlý průjezd přes Dobřany a posledních 7 km domů.

Celkem jsem urazil pohodových 83 km. Trasa vhodná pro všechny typy kol (kromě závěrečného výjezdu na Bolfánek, kde doporučuji horské kolo).

Druhý pokus o rozhlédnutí u Bernartic

11. září 2009 v 20:48 | Šnek |  Cyklistika


V neděli 6.9.2009 mě nepadlo nic lepšího, než vyrazit opět na nějakou rozhlednu. Volba tentokrát padla na další "mobilní" rozhlednovou věž Březinku poblíž Boru u Tachova. Kolem této rozhledny jsem už několikrát kroužil, ale ještě jsem na ní nevystoupil. Naposledy v červnu tohoto roku jsem jel jen necelé 2 km od ní, ale protože jsem minul odbočku a měl jsem toho v nohách už dost, tak jsem se prostě nedokázal přinutit k návratu. Tentokrát jsem si byl téměř jist, že "úspěchu" dosáhnu.

Počasí bylo pěkné i když trochu foukal vítr, ale zato byla opět špičková dohlednost. Hned v Líních jsem najel na polní cestu směřující přes Úherce, Dioss k Heřmanově Huti, kde jsem najel na okresní silnici. Po ní jsem nejprve vystoupal k Ostrovu u Stříbra, abych poté sjel jedno z nejprudších klesání (tady držím svůj rychlostní rekord cca 83 km/h) ke Kladrubskému klášteru. Tentokrát jsem se o žádnou velkou rychlost nepokoušel, protože jsem jel na Saracénovi a navíc se mi prostě nějak nechtělo. Maximálku jsem tak měl sotva 60.
Projel jsem Kladruby a hned na první křižovatce za obcí odbočil vlevo na Staré Sedlo. Stále jsem jel po vynikajícím asfaltovém povrchu s minimálním provozem. Pamatoval jsem si ale, že když jsem tudy jel minulá rok s Radimem, tak záhy začala být silnice velmi hrbolatá a jelo se po ní hůře než po nějaké slušné lesní či polní cestě. Takže jsem pořád čekal, kdy to přijde, ale pořád nic. Naopak se jelo lépe a lépe. Na vozovce totiž ležel zbrusu nový, hladký povrch, po kterém to jelo úplně samo. Vlastně celou cestu přes Sedlo až na hlavní do Bonětic se jelo po ideálním povrchu pro silniční kola. No a od té hlavní to bylo podobné, protože tam už je kvalitní deka několik let. Jenom je tam pochopitelně o dost hustší provoz.
Až posledních asi 5 km se z cesty stalo poměrně nepříjemné záplatované drncáto. To když jsem odbočil doprava z hlavní silnice vedoucí z Boru u Tachova do Horšovského Týna. Brzy jsem dojel do Bernartic, kde jsem se na návsi dal po významové turistické značce doleva a začal stoupat po silně kamenité polní cestě k rozhledně.
Trvalo to asi 1,5 km ale maximální stoupání bylo sotva 5 procent.

Rozhlednu jsem viděl už z velké dálky a těšil jsem se až budu u ní. Jak jsem se ale blíž víc a více, začínaly se mi do mysli vkrádat obavy. Nikde totiž nebylo ani živáčka!
"Ale vždyť přece na internetu psali, že je věž volně přístupná!! Přeci neujedu 50 km pro nic za nic!!!" Honilo se mi hlavou.
Bohužel, bylo to tak. Kolem rozhledny železný plot s ostnatým drátem a zdálo se, že jsem namydlenej. Bezmocně jsem bral za kliku, zas a znovu, v bláhové naději, že se dveře otevřou.
Neotevřeli.
"Chvíli počkám." Řekl jsem si. "Třeba někdo přijde?!" Sám jsem tomu ale příliš nevěřil.
Dal jsem si tyčinku, potom čiko a pochopitelně nikdo v dohledu.
Nedá se nic dělat, musím přes plot! Snad mi ten ostnáč nepotrhá gatě.
Vzal jsem dalekohled, prostrčil ho pod plotem a chystal se jako lasička přehoupnout přes hrazení.
"Ale co to?! Proč je v horní části dveří ten kovový plát?!"
Všiml jsem si, když jsem naposled vzal za kliku.
No pochopitelně měl svůj účel. Když jsem ho totiž nadzvedl a vzal znovu za kliku, tak se dveře neslyšně otevřely. To jsem ale osel, ale hurá!! Měl jsem prostě mnohem lepší pocit, když jsem do objektu vstupoval normálně, než kdybych vlastně neoprávněně pronikl na cizí pozemek.
Vystoupal jsem na vyhlídkovou plošinu, která byla v porovnání s ostatními věžemi tohoto typu poměrně vysoko (33,5m) a naskytl se mi nádherný rozhled do celého širokého okolí.
Kromě Přimdy, která byla prakticky nadosah, byl vidět téměř celý Český les, Burgstall a Schwarzriegel v Německu a část Šumavy. Na východ bylo Sedmihoří a na severu se mi zdálo že vidím i Slavkovský les. Jediná chybička byla, že na rozhledně nebyl žádný "mapový-vyhlídkový plánek". I tak jsem se ale zdržel dobrou čtvrt hodinu a rozhodně jsem se nenudil.

Jednou jsem ale dolů slézt musel.
Když už jsem byl v sedle, nějak se mi nechtělo sjíždět tou rozbitou cestou. Vzpomněl jsem si, že když jsem byl nahoře, vedla od věže přes pole pěšina, která by se teoreticky mohla napojovat na silnici, po které jsem přijel do Bernartic. Od myšlenky nebylo daleko k činu. Hned jsem se po ní vydal. Byla sice hrbolatější, než se původně zdálo, ale šlo to. Projel jsem hnojištěm (teď už ho tam byly jen zbytky) a už jsem se blížil k silnici. Těsně před ní byla pěšina přepažena nějakým motouzem a na něm byla z druhé strany cedule. Otočil jsem se ze zvědavosti a hele: "Nevstupujte na pozemek. Ve stádu je chovný býk! Nebezpečí úrazu!!" Ještě že jsem ho nepotkal.

Cestu domů jsem absolvoval výjimečně po téměř stejné trase, takže jsem už ani nepočítal, že bych ještě něco zajímavého uviděl. Naštěstí jsem se mýlil. Když jsem si totiž dal chvilku oraz na kopci nad Heřmanovou hutí, zjistil jsem ke svému překvapení, že kromě nádherného výhledu do Plzeňského vnitrozemí a panorámatu Brd je odtud krásně vidět oba vrcholy Hoher Bogenu a dokonce i Velký Javor (dalekohledem jsem dokonce zřetelně viděl i ty dvě charakteristické věže). Tolikrát jsem už tady jel a nikdy jsem si toho nevšiml. Ono je to taky tím, že ne vždy bývá taková dohlednost a já jsem dříve neznal tak dobře tvary těchto kopců, abych je mohl identifikovat.

Pak už jsem jen projel pro cyklisty velmi nebezpečné Nýřany (jsou tam dost divocí řidiči) a za chvíli jsem byl doma. Celkem jsem urazil 102 km a protože jsem se nehonil, nebyl jsem ani nijak moc unaven. Vzhledem k teréním epizodám je povrch vhodný pro trekové kolo, ale trasa z Nýřan přes Kladruby do Bonětic je vynikající i pro kolo silniční.

Krátký výšvih na dvě Plzeňské rozhledny.

6. září 2009 v 10:12 | Šnek |  Cyklistika

V sobotu 5.9.2009 bylo docela nevlídné počasí. Zataženo, občas slabý déšť a silný vichr. Protože jsem se ale v pracovním týdnu na kolo nedostal, neměl jsem na vybranou. Nechtěl jsem se ale vydávat daleko, takže jsem hodlal jet jen v nejbližším okolí.

Mým prvním cílem se stala rozhledna na Sylvánu v Plzni. Ač ji mám ze všech rozhleden nejblíže, ještě jsem na ní nikdy nebyl. Je to sice opět ta železná konstrukce T-mobile, ale co. Hlavně že je z ní dobře vidět.
Vyjel jsem z Líní přes Sulkov a Vejprnice, abych v Křimicích odbočil z hlavní silnice po asfaltové cyklostezce doprava a téměř v nulovém provozu dorazil až do Radčic. Odtud údajně měla cyklostezka pokračovat až k rozhledně, ale nějak se mi tomu nechtělo věřit. Prostě jsem si tu možnost zde nevybavoval. Ale ano je tady a dobře značená! Přejel jsem hlavní a hned začal stoupat relativně zprudka směrem na SV. Celý příjemný výjezd byl dlouhý asi 2 km a vedl celý po asfaltu.

Již před dosažením rozhledny bylo zřejmé, že výhled z ní musí být více než solidní, protože už ze svahu pod ní se dalo spatřit ledasco.
Tak už jsem tady.
Na věži ale nikdo a vypadá to nějak opuštěně. "Ale vždyť mají mít o víkendu otevřeno od 10 do 18 hodin?!" Konejšil jsem se v duchu. Na bráně visela cedule " Pro nepřízeň počasí zavřeno"!
"To snad ne! To přece není možné!!"
Vrata jsou však dokořán, tak pronikám do objektu. Opřu kolo o konstrukci a vida … Z kasy leze nějaký mládežník.
Po krátkém hovoru mi prodává lístek, oznamuje mi, že dnes jsem zde první a asi i poslední a varuje mě, že vítr je opravdu silný a že si mám dávat velký pozor.
"Budu, budu." Slibuji a už se ženu nahoru. Jak stoupám, vítr je stále silnější a mě docela zamrzá úsměv na rtech. Pochopitelně ale lezu dál, jen se pečlivěji "jistím".
"Ať je ta vyhlídková plošina co nejníže." Honí se mi hlavou. Zároveň se však bráním pohledu vzhůru, protože se bojím abych v bouřlivém větru neztratil rovnováhu. Uff. Už jsem tu.
Ve větru se bez opory prakticky nedá stát, takže se jen opatrně sunu podél zábradlí. Zaznamenávám, že výhled ale stojí za to a být lepší počasí byl by vidět i Velký Javor a možná i Slavkovský les. I tak ale vidím Plzeň jak na dlani, přilehlou Radyni, většinu Brd, kopec Bělec u Švihova, Velký Zvod a Přimdu. Odvažuji se dokonce vytáhnout mobil a udělat pár roztřesených snímků. Vítr se mnou totiž tak mlátí, že nejsem schopen svůj nekvalitní foťák pořádně zaměřit. V jednu chvíli jsem se musel dokonce chytit zábradlí pevně obouma rukama, protože při jednom silnějším poryvu jsem měl skutečně pocit, že mě vítr zvedne a mrští se mnou o dlažbu dole.
Když jsem se dosyta "pokochal" sklouzl jsem bez reptání dolů. Zdrávi došli. Hurá.
Ještě však nejsem u konce dnešní cesty. Vždyť mám za sebou jen 15 km. Ještě musím na Krkavec. Rozhledna na něm je sice zavřená, ale také jsem tam nikdy nebyl, tak proč to odkládat. Projel jsem cyklostezkou přes Košutku a napojil se na červenou turistickou stezku k výše zmíněnému kopci. Jelo se po lesní kořenité cestě.
Ze začátku to bylo v pohodě, ale jak se cesta začala zvedat, kořenů přibývalo a některá místa se projížděla docela nepohodlně. Nebylo však mokro, takže to šlo. Asi po 3 km takovéto jízdy se trasa najednou prudce zvedla. Snad až na 20 procent (určitě to nebylo o mnoho méně). Protože jsem jel tentokrát na Barbarovi, přeřadil jsem pro jistotu na nejlehčí převodový stupeň. A ani to nestačilo. Těsně pod vrcholem mi zadní kolo sklouzlo po kořenu, přední ztratilo směr a už jsem byl v porostu s hlubokým jehličím, ze kterého jsem se v sedle prostě nedokázal vyhrabat. Musel jsem tak slézt a několik metrů kolo potupně vyvést. Nasednout se totiž v tomto kopci už nedalo.

Ale nahoru jsem se vyškrábal,
obkroužil obě věže na vrcholu (jedna telekomunikační a druhá stará rozhledna),
udělal pár fotek
a jedu dolů. Co taky tady. Žádná vyhlídka, žádné občerstvení, prostě nic. Tentokrát jsem ale nejel po té turistické, nýbrž se vydal po asfaltce. První kilometr byl hodně rozbitý, ale pak se najelo na krásnou silnici z Ledců do Plzně a fičelo se lesem s větrem o závod. Ve městě jsem to vzal kolem zologické zahrady, pak okolo Borské věznice a Litické přehrady, kterou jsem pak přejel po cyklolávce na Valchu a za chvíli jsem byl doma. Celkový nájezd 46 km. Trasa kterou jsem jel je vhodná pro horské kolo, ale pokud se vyhnete té 4 km anabázi po turistické stezce a pojedete na Krkavec asfaltkou, tak by se to dalo zvládnout i na kole silničním.

Znovu směr Brdy

5. září 2009 v 19:36 | Šnek |  Cyklistika

V pondělí 31.8.2009 jsem měl poslední den volna před nástupem do nového zaměstnání ( ekolog v Plzeňské teplárenské). Původně jsem se chtěl v tento den věnovat gaučingu, ale když jsem zjistil, jaká je vyjímečná dohlednost, začal jsem kout plány, že vyrazím na nějakou rozhlednu. A protože jsem se nechtěl honit, padla volba na ty nejbližší. Bohužel právě ty nebyly k dispozici. Rozhledna na Krkavci je dlouhodobě mimo provoz, rozhledna na Sylvánu má zase v pondělí zavřeno, stejně jako ta na Křižáku a na Radyni se mi nechtělo, protože jsem tam byl před několika týdny.
Takže nakonec zvítězila rozhledna Na skále u Žělezného újezda. S nějakým odpočinkem jsem ale počítat nemohl, protože mě čekalo dobrých 90 km. Myslel jsem si, že druhý den po Králi Šumavy to může být pro organizmus těžké sousto, ale opak byl pravdou. Jelo se mi neuvěřitelně lehce a kilometry nabíhaly jak taxy v taxíku.
Jel jsem z Líní přes Novou ves, Šlovice, Štěnovice do Losiné, za kterou jsem opět vystoupal na hřeben Radyně, odkud jsem se prudkým sjezdem po hlavní dostal přes Nezvěstice do Spáleného poříčí. Tam již vlastně začínalo stoupání na rozhlednu, které bylo dlouhé cca 10 km. První 3 km však bylo velmi mírné a proto, že vedlo ještě stále po hlavní, snažil jsem se tudy prosvištět co nejrychleji.

Na nejbližší křižovatce jsem se od hlavní konečně odpojil a začal stoupat na Nové Mitrovice. Jelo se po krásné silničce jen s mírným, neobtěžujícím provozem. Sklon osciloval mezi 4 a 9 procenty. V Mitrovicích jsem hodil krátkou občerstvovačku v místním konzumu a vydal se do posledních 2-3 km výjezdu. V Železném újezdě jsem se dal po směrovce doprava a stále po pěkném asfaltu pokračoval vzhůru (krátkodobě asi 12 procent). Trvalo to tak 500 metrů, když jsem vystoupal nad obec. Silnice pokračovala dále na západ, zatímco kvalitní lesní cesta k rozhledně vedla na sever. Asi nemusím dodávat, kudy jsem se vydal. Objel jsem závoru, zdolal posledních pár desítek metrů a byl jsem u paty rozhledny.
Teď ještě aby bylo otevřeno?! Podle dostupných informací to sice mělo být přes léto každý den, ale člověk nikdy neví. Zvláště když jsem si už zdálky všimnul, že nikde není ani živáčka.
Ale ano, je to dobré. V domečku vedle věže dobrá žena, která mi prodala vstupenku, několik pohledů a zdarma dala pěknou brožuru s rozhlednami T-Mobilu. Tentokrát jsem si ani nemusel dělat starosti o Saracéna (ano právě on to byl, kdo mě sem doprovodil), protože kromě nás dvou nebylo nikdy ani živáčka.
Nebyl důvod otálet a proto jsem se s chutí "zakousl" do schodů. Rozhledna to je sice moderní-železná, jakých jsou všude spousty, ale přesto z blízka je na ní docela slušný pohled
a z ní až neskutečný výhled.
Jak už jsem předeslal v úvodu článku, byla ten den výborná dohlednost, takže z vyhlídkové plošiny jsem možná viděl maximum toho co je možné odtud vidět. Plzeň, Manětínsko, Radyně, Vlčí hora, Slavkovský les, Přimda, Velký zvon, Čerchov, Hoher Bogen, Ostrý, Běleč, Velký Javor, Svatobor, Boubín, Poledník, Třísoličník a světe div se dokonce 91 km vzdálenou Kleť!!! Nádhera a paráda v jednom. Jenom pozor. Na vyhlídkové plošině není žádná mapka s orientačními body výhledu, takže si ji musíte koupit dole v pokladně. Na to nemysleli dva cyklisté, kteří vystoupili nahoru krátce po mě, ale těm jsem pomohl zápůjčkou. I proto jsem se nahoře zdržel docela dlouho, ale bylo se pořád na co dívat.
Nemohl jsem se tam ale kochat celý den a proto jsem se násilím hnul k odchodu. Ještě pár fotek
a jedeme domů. Když jsem vyjel z lesíka kolem rozhledny, ještě jsem se na chvíli zastavil, abych svým triedrem zbičoval vzdálené hory, protože i odtud byl výhled velkolepý. Ale už dost! Jedem!! Vzal jsem to pochopitelně jinou cestou. Má kola tentokrát směřovala do Blovic. Užil jsem si příjemného 10 km sjezdíku, projel jsem městem a dal se na sever do Zdemyslic. Tam začalo poslední větší stoupání celé trasy. Trvalo sice jen nějaké 2-3 km, ale pohybovalo se kolem 9 procent a v nádherném ale horkém počasí jsem se docela zapotil. Vystoupal jsem k Vlčtejnu, kde jsem se vydatně osvěžil na plody obsypaných švestkách. Krátká epizoda po hlavní silnici z Plzně do Nepomuka a už zase bočím doprava na Chlum. Přes Střížovice jsem se dostal na další hřeben, odkud byla opět nádherná panoramata. Pak už jsem uháněl přes Předenice a Štěnovice domů.

Celkem jsem ve velké pohodě urazil solidních 98 km a cítil jsem, že jsem opět špatně načasoval formu na Krále, protože bylo zřejmé, že moje výkonnost bude v nejbližších dnech ještě stoupat. Povrch byl vhodný pro všechny typy kol. Ideální však pro "lehké" trekové.