---------------------------Naslouchej svému tělu---------------------

Srpen 2009

King of the Road počtvrté a zároveň poprvé

31. srpna 2009 v 10:56 | Šnek |  Cyklistika


A je to tady. V sobotu 29.8.2009 jsem se postavil na start dalšího ročníku Krále Šumavy. Letos se mi moc nechtělo, ale Radim který si zde chtěl udělat první zápis ve startovní listině mě nakonec přemluvil. Natrénováno jsem měl jako nikdy předtím (při závodě měla padnout hranice 5000 km) tak proč ne. Radim měl sice naježděno o něco méně (cca 1500km),
ale přesto si troufal.
Přihlásili jsme se na kratší trasu (150 km) na které bylo spolu s námi 813 přihlášených. Z domu jsme vyrazili s dostatečnou rezervou (8.00), tak abychom v pohodě stíhali prezentaci (do 9.45) a zároveň byli včas na startu a nestáli jako obyčejně až na samém chvostu.
Všechno probíhalo hladce, ale přesto jsme z nepochopitelných důvodů stíhali jen tak tak, takže jsme byli na hlavním náměstí v Klatovech opět na chvostu startovního hada.
Za námi stálo jen několik bezprecedentních opozdilců.
"No co. Vždyť je to jedno. Chceme si to hlavně v pohodě zajet, tak není důležité odkud startujeme." Říkal jsem si. Ostatně také proto jsme vyrazili na trekových kolech
i přesto, že nám doma zaháleli dva slušní silniční oři. Je to sice docela handicap, zvláště po rovině a z kopce, ale zase na druhou stranu má člověk větší jistotu, že se stroj pod ním někde nerozpadne. Povrch silnic na tomto závodě totiž nebývá právě nejhladší. Ostatně zatím nejlepší čas, který jsem zde dosáhl byl hned v mém prvním ročníku (současně můj vůbec první závod na kole) v roce 2005 a to 6.41. Další dva roky jsem to jel na silničce (Arab) a tak jsem měl v roce 2006 čas 6:48 (byl jsem přetrénovanej) a v roce 2008 dokonce až 7:03 (a to byl pravděpodobně nejlehčí ročník, ale byl jsem po dlouhé nemoci). Co mě ve startovním poli zarazilo byl fakt, že jsem kolem nás viděl samé silničky. Žádní trekové či dokonce horáci. V minulých letech jich byla spousta, zvlášť takhle vzadu… Vypadalo to, že se svým stařičkým Barbarem-Authorem s "retro blatníky" budu ve startovním poli největším "sedlem". Později se ovšem ukázalo, že těch treků je v poli přece jen více. Byly prostě jen výše na startovním roštu. A dokonce jsem viděl asi 3 kteří měli ještě pomalejší techniku než já a světe div se jeden z borců to jel na klasické skládačce. Teda jestli to dokončil, tak je borec.

Ale konec řečí. Startujeme. Ozval se ohlušující startovní výstřel (ne tolik ohlušující, jako když nešťastníkovi kousek od nás rupla znenadání duše) a celý had se líně zavlnil. To bylo tak všechno. Dalších několik minut (3-4?) jsme se jak "šneci" sunuli ke startovní čáře. Konečně. Když jsme se doploužili do nejvyššího bodu náměstí, dalo se konečně vyhoupnout do sedla a zacvaknout nášlapy. Zpočátku ještě opatrně, ale jak se had protahoval a řídnul, už s větší odvahou prodírali jsme se vpřed. Radim se bohužel ode mě odpojil již v prvních km, což ale nakonec bylo dobře. Zatím jel nejvíce jen něco přes 90 km a tak bylo jen dobře, že na počátku šetří síly. Já jsem se tedy dál proplétal sám a hledal si nějakou skupinu, která by odpovídala mým schopnostem a se kterou bych mohl spolupracovat. Bohužel nějak se mi to hledání nedařilo. Buď byly moc rychlí a nebo zase příliš pomalí… Když už jsem si myslel, že už jsem někoho našel, přijeli jsme do menšího stoupání a hned se ukázalo, že to jsou typičtí rovináři a sjezdaři, ale ve stoupání značně ztrácejí. Čekat jsem na ně teda nemínil. Pokračoval jsem tedy sám i když krátkodobě jsem si sem tam nějakého krytu dopřál, protože pole bylo stále relativně husté.
První trochu slušnější stoupání následovalo po průjezdu obcí Strážov na Blata. Tady se naplno ukázalo, že většina těch, kteří se pohybují kolem mne jsou právě ti rovináři.
"Tady teda nebudu!" Říkal jsem si. "Já chci mezi skutečné cyklisty. Já chci mezi vrchaře!!" Proto jsem také nelenil a zapnul na vyšší obrátky. Taky jsem pěkných pár lidí předjel. Následoval pochopitelně sjezd, ve kterém mě opět někteří z těch sjezdařů slavně překonali.
"Počkejte až přijdou skutečné kopce." Říkal jsem si. "Tam už mě nedoženete."
Kupodivu jsem ale ve sjezdech neztrácel tolik jako v minulosti. Přece jen řada absolvovaných závodů v terénu mi poněkud vylepšila techniku a hlavně odvahu. Dalo by se říci, že jsem ztrácel hlavně díky většímu odporu vzduchu, který je vzhledem k zvolenému typu kola neoddiskutovatelný.

Po průjezdu kolem Nýrska nás postupně začali mnohoslibně obklopovat šumavští velikáni. Na chvíli jsem využil pytle za dvěma silničkáři, ale protože se začalo trochu stoupat, nečekal jsem na ně. Následoval objezd kolem Nýrské přehrady a pak už v Zelené lhotě odbočka z hlavní doprava na Hamry. Po hlavní do Hojsovky a pak na Špičácké sedlo jsem jel několikrát, ale trasou která nás čekala nyní doposud ještě ne.
Právě pod kopcem jsem se dostal do malé skupinky, která vypadala, že jsme v ní samí vyrovnaní jezdci a že bychom do budoucna mohli spolupracovat. No ale už začínalo stoupání a v něm nějaká spolupráce není dvakrát důležitá. Já ostatně svoje tempo v kopcích nerad přizpůsobuji a tak mě někteří ze skupinky záhy předjeli a jiní zase zmizeli vzadu. Celé stoupání na Špičácké sedlo jsem tak jel "individuálně" i když nedá se říci sám, protože závodníků zde byla fůra. Sbíral jsem je jednoho po druhém jako korálky. V tomto stoupání jsem určitě předjel nejvíce lidí z celého závodu. Jelo se mi tady skutečně skvěle. Úzká silnička s minimálním provozem, povrch pro treka jako dělaný a vzhledem k hustému lesu zde nefoukal vítr. Když se vyjelo nahoru do sedla, byl jsem stále plný sil a dobré nálady. Na občerstvovačce jsem si dal rohlík se salámem, tvarohovou buchtu, doplnil ionťák do flašky, kterou jsem stejně zatím moc nevyprázdnil, vzal si do zásoby oblíbenou tyčinku Nutratrend a už se spouštěl z prudkého kopce do Železné rudy. V tomhle sjezdu jezdívám i přes 70 km/h, ale tentokrát mě brzdily auta a tak jsem to na víc než 65 vytáhnout nemohl. Z Rudy už začínalo stoupání na nejvyšší bod trasy, hřeben Javorné, který ležel ve výšce asi 1030 metrů n.m. Převýšení bylo však jen necelých 300 metrů, takže to nebylo nic velkého. I přes to to bylo pro některé dost a tak i zde jsem předjel řadu soupeřů. Ono to vypadá, že jsem pořád předjížděl a mě nikdo, ale to bylo tím startem ze zadních pozic. Dobří soupeři už byli totiž dávno, dávno pryč.

Následoval svižný dlouhý sjezd stále po hlavní silnici až za Jesení, kde se odbočovalo doprava a po chvíli následovalo stoupání na kapličku u Kunkovic. Nebylo by to nic hrozného, ale v otevřeném terénu se již začal projevovat nepříjemný vítr a tak jsem poprvé začínal trochu trpět. Netrvalo to však dlouho a odpočinout jsem si mohl ve velmi prudkém sjezdu přes Chotěšov. Krátká epizoda na hlavní a už se zase bočilo na táhlý a relativně výživný výjezd nad Zámyšl. Po sjezdu jsme se opět vrátili na hlavní silnici a pokračovali sjezdem přes Petrovice do posledního kopce který stál za řeč (alespoň jsem si to v tu chvíli myslel) na Hartmanice. V průběhu trasy se mi často stávalo, že se za mnou vozili lidi na silničkách. Museli na tom být asi dost špatně, když se schovávají za trekařem. Právě v kopci na Hartmanice jsem si dvojici za mnou blíže prohlédl. "Takový drahý, krásný kola máte chlapi a vezete se za turistou. Že se nestydíte." Pronesl jsem v žertu. "Nechcete taky občas vystřídat?" Podle reakce mladšího z nich jsem viděl, že na to opravdu nemá. Ten starší byl ale spíše škodolibej, tak už jsem si jich dál nevšímal a když kopec začal více stoupat, tak jsem jim ujel.
Většinu času byl Hartmanický kopec velmi mírný, ale závěr byl nejprudší částí závodu a to bylo také jediné místo na trati, kde jsem viděl cyklisty chodit.Já samozřejmě nechodil, protože prudký úsek byl krátký a nepřesahoval 15 procent. Vůbec tento ročník postrádal pořádná, výživná stoupání jak tomu bylo při mých minulých účastech. Takový Šimánov, Keply apod., to jsou jinačí výjezdy.

Krátký sjezdík a už je tu druhá občerstvovala v Hartmanicích. Chleba se škvarkama, buchta, Birell a ještě jednou chleba se škvarkama. Doplnit vodu a jede se dál. Byli jsme na 102 km a už jsem trochu začínal pociťovat únavu. Vzhledem k tomu, že jsem si myslel, že mi zbývá jen ta nejlehčí část závodu, byl jsem v pohodě.
Velmi rychle se sjelo do Sušice, kde pro mě na 112 km čekalo peklo. Trať se totiž otočila přímo proti větru, který mi až do konce závodu vydatně pil krev. Soupeřů už kolem mnoho nebylo a i když už jsem někoho dohnal, tak ten jel tak pomalu, že jsem musel pokračovat sál sám. Občas mě taky předjížděli borci z dlouhé trasy, ale ti jezdí tak rychle, že jsem ani nezkoušel za nimi viset. Jsou to stejně makáči, když zvládnout takovou dálku a ještě v takovém tempu. O to se mě může jenom zdát.

Vlastně už v Sušici začalo stoupání na Cihelnu do zanedbatelných 700m n.m. Když jsem se před závodem díval na profil, říkal jsem si, že tento kopec bude jen krátkou epizodkou, ale teď proti tomu hroznému větru a sám, to bylo utrpení. Skoro 10 km, v otevřeném terénu mě téměř znechutilo. V jiných ročnících se posledních 30 km vlastně jen sjíždí ze Šumavy do cíle a teď tady taková komplikace. Letos byly kopce sice menší než jindy, ale zato byly rozesety po celé trase. V sílícím větru jsem se ale pochopitelně nahoru vydrápal i když mi v jednu chvíli proběhla hlavou myšlenka, abych si alespoň na okamžik odpočinul. Ve sjezdu jsem si ale trochu oddychl a pak poslední občerstvovala v Jindřichovicích již byla blízko. Matně jsem si pamatoval, že i tam má ještě být nějaké stoupání, ale to jsem v tu chvíli neřešil. Viděl jsem před sebou jen občerstvovačku. Před závodem jsem si říkal, že tady asi ani nebudu zastavovat, když je to jen 16 km do cíle a ještě z kopce, ale teď byla situace úplně jiná. Pauzu jsem prostě potřeboval. Zase škvarky, dokonce 2 buchty a Birell.
Trochu neochotně jsem se vyhoupnul znovu do sedla, ale ono to půjde… Ne? Ten kopeček, který mě ještě před chvílí děsil se ukázal jako kamarád, takže jsem ho vyjel jako by tam nebyl (taky že skoro ne). Myslel jsem si, že mi chybí do cíle 16 km, ale bylo to 21. Malý rozdíl, který však může na 134 km znamenat hodně. Ještě že jsem to nevěděl. Ale stejně už se jenom sjíždělo do cíle a i když se mnou vítr chvílemi pořádně mlátil, celkem to šlo. Dokonce jsem se chytil nějaké svižné skupiny silničářů a vypadalo to, že s nimi vydržím až do konce. Jak však šla rychlost přes 45 km/h tak jsem přestával stíhat a vítr mě brzy ze skupiny doslova odfoukl. Chyběly mi už trochu síly a taky silnější převody. Trek je prostě trek a na rovině ve větru silničkám konkurovat nemůže.

Pokračoval jsem tak sám, ale cílové město už bylo blízko.
Ještě jsem pár lidí předjel a mě současně dojel jeden borec na silničce, který z výše zmíněné skupiny odpadl krátce přede mnou. Spolu jsme se drželi až do cílové rovinky, kde jsme si to chtěli rozdat. Nastoupl jsem první, ale žádný kontr nepřišel. Kolegu totiž chytly křeče a tak to zabalil.

Sláva. Jsem v cíli. Dostal jsem strašnou chuť na čiko a to bylo první co jsem taky udělal, když jsem došel k autu. Pak jsem šel vrátit čip, nafasoval za něj triko a poukaz na pivo a guláš, který byl však spíše rajskou a pak jen čekat na syna. Asi 2 minuty co jsem projel startem mi psal, že je na poslední občerstvovačce, což znamenalo, že je za mnou asi o 21-22 km.
"To je výborné." Myslel jsem si. "Nejpozději za hodinu bude v cíli. To je lepší než se čekalo ale hlavně, že je v pořádku."

Nakonec jsem dojel v čase 6:46 (čistý čas 6:22 - těch 24 minut je ztráta na startu a hlavně občerstvovačky) což je tedy můj druhý nejrychlejší čas a nebýt toho děsivého větru v posledních 40 km (v takovém větru jet na trekovi je fakt "opruz"), tak si troufám říci, že bych atakoval hranici 6:30. Umístění na 586. Místě mě sice zprvu zklamalo, ale když jsem si uvědomil, že za mnou zůstalo nějakých 200 lidí, tak jsem spokojen. I když jsem nedosáhl nejlepšího času a ani nejlepšího umístění, byl to jednoznačně můj nejlepší výkon na Králi. S odstupem lze ale říci, že jsem to s volbou kola poněkud prokaučoval, protože jet na Arabovi, tak si troufám říci, že bych byl možná o půl hodiny rychlejší… Ještě jeden fakt mě potěšil. Po tomto závodě jsem byl vždy ztrhaný jako pes, ale tentokrát vše v pohodě. Měl jsem pocit, jako bych již pár minut po závodě zregeneroval, což je pochopitelně nesmysl, ale jen chci tím naznačit, jak jsem byl v pohodě.
Ještě něco málo k výživě. Vyjížděl jsem s litrovým bidonem s čistou vodou a po trase jsem střídavě doplňoval ionťák s čistou vodou. K tomu jsem vypil 2 malé Birelly. Tentokrát poprvé jsem neměl žádný energetický gel. Kromě toho co jsem požil na občerstvovačkách jsem "slupnul" 4 kofeinové tablety a dvě kofeinové žvýkačky. Ty klasické energetické gely už asi ani používat nebudu. Je v tom stejně samé svinstvo…
Radim překvapil a dojel v pěkném čase 7:35 na velmi slušném 667. místě. Byl unavený, ale zároveň nadšený, že to dokázal.A já s ním.

Pořadatel se jako obyčejně vyznamenal. Organizace a vůbec vše okolo závodu je snad rok od roku lepší. Skvělé značení, výborné občerstvovačky, vynikající řízení dopravy a vůbec bezvadně fungující zázemí.

Výsledky zde:
http://www.sumavanet.cz/triatlon/road_ak.asp

Profil zde:
Pozn.1: jo a ještě něco. V průběhu závodu jsem překonal hranici (5000km), která odděluje cyklisty od farářů jedoucích na kole.

Pozn.2: na závěr prázdnin zde uvádím aktuální stav zdolaných "horských štítů"

a tréninkové objemy:

Pozn.3: ve výsledcích jsem si všiml, že nám v bydlišti vznikla nějaká odnož či co, protože jsem tam objevil dva závodníky s hlavičkou "Sneck Team Líně".

Frontální útok na Javořici

30. srpna 2009 v 17:39 | Šnek |  Cyklistika


V úterý 25.8.2009 jsem byl na návštěvě u mamky v Pelhřimově. Počasí bylo nádherné a proto jsem si nemohl nechat ujít výjezd na nejvyšší vrchol Českomoravské vysočiny ve výšce 837m n.m.
Byla docela ostuda, že já, který v poslední době zdolává jeden "horský šťít" za druhým jsem doposud na kole nebyl na Javořici, která tvoří dominantu kraje mému srdci nejbližšímu. Proto to bylo nutné neprodleně napravit.

Vyrazil jsem na Barbarovi již dopoledne a hned se musel zakousnout do relativně nepříjemného jižního protivětru.
Namířil jsem si to přes Rynárec do Zajíčkova, kde jsem zdolal první větší stoupání. Další následovalo před Novou Bukovou na hřebeni Blažkova vrchu. Obecně stoupání na celé trase se pochopitelně nemohou rovnat kopců, na které jsem si zvykl v horách, ale mají také svou hodnotu. Zvláště když se střídají téměř v pravidelných intervalech jako zuby pily. I proto přišel hned po krátkém sjezdu hřeben Jelení hory před Horní Cerekví.
Další trasa vedla přes Novou ves, ve které jsem prudce odbočil doprava a vystoupal na hřbet Ještěnic (cca 700 m n.m.). Následoval sjezd do Horních Dubenek. V této vsi jsem se měl napojit na cyklostezku vedoucí přímo k hlavnímu cíly cesty. Věděl jsem, že musím bočit levou, ale měl jsem jen 36 let starou mapu a tak jsem poněkud tápal a zahnul příliš brzy. Dral jsem se tak nepříliš kvalitní polní cestou a pak i pěšinou, ale nakonec jsem se dostal kam jsem potřeboval. Projel jsem kolem krásného koupaliště v Janštejně
a záhy se napojil na regulérní asfaltku. Zde již byla značena cyklostezka. Sice zde nebyla směrovka na Javořici (tu jsem potkal poprvé až 2 km pod vrcholem, kdy už jsem ji nepotřeboval, protože už byl vidět samotný vysílač), ale věděl jsem, že zatím mohu držet směr na Telč.
Ponořil jsem se do rozlehlých lesů a začal zvolna stoupat. Po 1 km jsem dorazil na křižovatku U obrázku,
kde jsem pořídil pár fotek
a pokračoval dál, stále na Telč. Jinak tomu bylo na další křižovatce pod Křížovým kamenem, která následovala asi po 1,5 km, kde jsem bočil doprava. Zde byla konečně cedule Javořice 2 km.
Stále se jelo po slušném asfaltu nebo po velmi kvalitní šotolině a stále se zvolna stoupalo. Jediné prudší stoupání přišlo posledních 500 metrů, ale nebylo vyšší než nějakých 11 procent. Prostě na tento kopec si mohou vyjet i ti nejméně zkušení cyklisté.
No tak jsem nahoře, je tady hromádka kamení s nápisem Javořice 837,
potom obrovitý vysílač,
který zajišťuje televizní signál pro celý kraj, velká tabule s mapou a jinak nic.
Žádná rozhledna ani vyhlídkový bod nebo něco takového. Škoda. Tak jedeme zase dolů. Ve výšce 790 metrů jsem si nemohl nechat ujít pauzu u Studánky Páně,
kam jsem jako malý kluk jezdil pro zdravou vodu s tatínkem.
Pár vzpomínek, pár fotek,
naplnění láhve (voda byla stále výtečná) a šup dolů. Proto že jsem se na vrcholu neukojil pohledy do kraje, chtěl jsem se ještě dostat na Míchovu skálu, od které jsem si sliboval, že by tam něco vidět být mohlo. Proto jsem se na křižovatce U dubu odpojil od původní trasy a zahnul prudce doprava. Pokračoval jsem po značené cyklostezce s velmi kvalitní šotolinou. Neujel jsem ani kilometr, když na křižovatce cyklostezka pokračovala se stále stejným povrchem rovně, zatímco na Míchovu skálu vedla kamenitá turistická trasa. Najednou se mi tam nějak nechtělo, takže jsem prostě pokračoval rovně.
Když jsem sklesal ke Světelské chatě, dělila se trasa na levou (Telč) a pravou někam jinam. Já jsem se vydal tou někam a začal znovu stoupat na hřbet Javořice do nějakých 750 metrů. Zpočátku se jelo po pěkné lesní asfaltce, která však rychle přešla v šotolinu, pak v bahnitou lesní cestu, aby se nakonec změnila v polní kamenitou cestu. Tudy jsem se dostal do obce Světlá, kde jsem se konečně napojil na silniční síť a svištěl přes Klatovec
a Kaliště do Počátek.
Pro tohle městečko mám pochopitelně slabost, jednak proto že jsem se zde narodil a druhak proto, že jsem zde prožil řadu nezapomenutelných zážitků.
Z podobného důvodu jsem pokračoval ještě do vzkvétajícího městečka Žirovnice, odkud jsem konečně uhnul z hlavní na Metánov,
přes který jsem se dostal do Částrova. Odtud už jsem viděl vedlejší cíl cesty kopec Troják, jehož vrchol se nachází ve výšce 704m n.m.
Projel jsem po silnici obcí Drážďany, abych po 700 metrech mírného stoupání odbočil mimo značené cesty doleva. Jelo se ale kupodivu stále po asfaltu a dle očekávání se zvolna stoupalo. Po 700 metrech jsem se dostal na křižovatku, ze které vedla turistická trasa doleva na Božejov, zatímco druhá cesta vedla rovně vzhůru. Věděl jsem, že nejvyššího bodu mohu dosáhnout jen když pojedu rovně, takže nebylo co řešit. Vystoupal jsem tak do výšky asi 700 metrů a doslova tušil po levé straně vrchol kopce i s malým vysílačem. Nechtělo se mi však prodírat mlázím, abych se k němu dostal a proto jsem se když cesta začala prudce klesat, otočil k návratu. Sjel jsem zpět k již zmíněné křižovatce a tentokrát odbočil po té turistické. Říkal jsem si, že pěkná asfaltka brzy skončí a přejde v nějakou pěšinu, ale opak byl pravdou. Za chvíli se totiž objevila cedule, že tuto cestu rekonstruovala EU a povrch se naopak změnil v nádherný, hladký asfalt. Ta unie prostě neví co s penězma. Ale v tuto chvíli mi to pochopitelně nevadilo. Jen mě napadlo, že když už se investuje do povrchu, tak by se taky mohlo investovat trochu peněz do značení, aby tady nebyl člověk jak slepec.
Přes Heřmanský kopec (674m n.m.) jsem sjel 2km do Božejova, odkud jsem pokračoval po okresce na Libkovu vodu, před kterou jsem si vyfotil zajímavou značku stoupání 2 procenta.
Pochopitelně jedničku někdo umazal a mělo tam být procent 12. Pak už mi chyběl jenom dojezd do Pelhřimova. Celkem jsem urazil 84 km a těžko bych hledal na výjezdu nějaká negativa. Celá trasa je vhodná jak pro horské, tak pro trekové kolo.

Výškový profil

Plzeňská hodinovka

21. srpna 2009 v 19:59 | Šnek |  Běh


V neděli 23.8.2009 nás s Radimem čeká v Plzni čtvrtá část Grand prix vytrvalců, který navazuje na Zátopkův týden. Tentokrát se běží na stadiónu ve Škvrňanech. Kdyby to nebyla součást celého seriálu (chci stejně jako v prvním ročníku dokončit všech 5 závodů) a neměl zadarmo startovné, tak bych to asi odpískal. Od maratónu jsem totiž prakticky neběhal (za 4 týdny nepatrných 40 km!!!). Pořád totiž jezdím po nějakých horách na kole. To se pak těžko hledá čas a chuť na běhání.

Vzhledem k výše uvedenému se ale na start postavím, ale budu to brát spíše jako trénink. Minulý rok jsem uběhl 12 700 metrů, tak si myslím, že letos to bude tak 12 000m. Každopádně velký soupeř Sýkorka mi dá tak 2-3 kola. Tentokrát mi to vadit nebude a myslím, že se ho ani nebudu zkoušet držet…

Křižák

21. srpna 2009 v 19:59 | Šnek |  Cyklistika


V pátek 21.8. jsem si jen tak na vyjetí dal 40 km kolem baráku, při kterých jsem opět vyjel na Křížový vrch, který je ve výšce pouhých 487 metrů a na jehož vrcholku je kostelní rozhledna.

Je to jen takový bobík, ale přesto závěrečných 2,5 km může dát nezkušenému cyklistovi zabrat. I já se vždycky zapotím.
Ale vyjede to každý, kdo to chce vyjet. Nahoře ani noha a rozhledna zavřena. Přečetl jsem si, že je otevřeno jen o víkendech. Škoda, ale už jsem tady potřetí, tak mě to zase tolik nemrzelo. Alespoň tady byl klid. Pořídil jsem pár fotek a přečetl si některé informace. Ani jsem nevěděl, že tady je nabíjecí kámen!
Hned jsem ho našel a vyzkoušel. Věřte nebo ne, já který si občas namlouvám, že jsem jakýsi senzibil, jsem tu energii cítil.
Hlavu bych za to nedal, ale věřte, byla tam! Tak mě napadlo, jestli bych se sem neměl před důležitými závody jezdit nabíjet?!

Cestou zpátky jsem se rozhodl, že zkusím najít nějakou jinou cestu. Znal jsem tu o Losiné (vhodná pro cyklisty), tu od Stoda (vhodná spíše pro chodce, ale taky jsem ji vyjel), ale podle mapy by měla ještě jedna vést od Dnešic. Kilometr pod vrcholem jsem tak na ní odbočil doprava. Byla to normální neudržovaná lesní cesta, takže se jelo docela v pohodě. Pak však přišla křižovatka a j odbočil doleva. A to byla chyba. Prodíral jsem se pak asi 2-3 km různými pěšinami, než se mi konečně podařilo napojit na tu správnou cestu, která mě asi po jednom kilometru zavedla na náves do Dnešic. Pak už jsem uháněl po silnicích přes Chlumčany a Dobřany domů.

Trasa je vhodná pro trekové a horské kolo.

Jeseníky-Vzhůru na Skřítka aneb Stráně podruhé.

21. srpna 2009 v 19:56 | Šnek |  Cyklistika


Ve středu 19.8.2009 jsem se rozhodl, že si dám už jen nějaký krátký, snažší výjezd. Radim už nechtěl jet vůbec a šel s manželkou (s mojí) raději na termál.
Já jsem si vybral známý, ale poměrně snadný cíl sedlo Skřítek, které leží ve výšce 870 m n.m. V tamních kopcích se to zdá jako sranda, ale přece jen převýšení 500 m musí něco obnášet. Odhal jsem, že cesta tam bude dlouhá asi 10-15km.
Z Velkých Losin jsem se dal na konci města vpravo na Maršíkov, za kterým jsem si poprvé užil menšího stoupání (asi 150 výškových metrů). Pak následoval sjezd okreskou přes Štětínov do Sobotína a byl jsem tak v nejnižším bodě trasy (350 m n.m.). Zde začínalo vlastní stoupání na Skřítka. Jak je ve zdejším kraji zvykem, převýšení bylo kompenzováno četnými serpentinami, takže na 10 km byl průměr zhruba 5 procent. Taky jsem to jel s převodem 2:5 (menší tác a páté kolečko vzadu). Od Sobotína se jelo po hlavní silnici ze Šumperka na Ostravu, ale přesto jsem opět neměl ani jednou pocit ohrožení, tak jak mývám na silnicích v okolí svého bydliště. Ti západočeši snad budou nějací agresivnější či co?! Že by americké sémě!? Takže jsem to zvládnul v pohodě i když výhledy nebyly valné, protože se celý výjezd odehrával v lese. Takže trochu nuda. Proto jsem byl rád, když se stromy rozestoupily a přede mnou se otevřela "mýtina" s motorestem a s pověstnou sochou skřítka.
V restauraci jsem si dal pivo (opět kvasnicová 11 Šerák, která tam byla všude a v některých hospodách ani jiné pivo nevedli - ale nebylo vůbec špatné), knedlíčkovou polévku (děsnej kotel), kterou jsem sotva snědl a hned si začal vyčítat, že jsem si ještě předtím objednal ananasový pohár se šlehačkou. Ještě než jsem ho stačil zrušit, bylo pozdě. Pohár stál na stole. A nebyl to jen tak obyčejný pohár. Bylo to pohářisko.
"To nemůžu sníst." Říkal jsem si. "A pokud ano, tak to nemůže dobře dopadnout. Fyzická aktivita, pivo, polévka, ovoce, šlehačka… Ještě že mám pevný žaludek." Přesto jsem trochu šlehačky nechal. Vypomohl jsem ještě nařadím jednomu cyklistovi a začal se pomalu spouštět po cestě, kterou jsem vyjel. Původně jsem se chtěl vrátit stejnou trasou zpět a jít za zbytkem rodiny na termál, ale z ničeho nic mi blesklo hlavou, že je dneska vůbec nejlepší dohlednost a že by to chtělo vyjet někam výše.
Od myšlenky nebylo ke skutku daleko. Ještě před Klepáčovem jsem odbočil na cyklostezku doprava (na některých mapách není vůbec značena). Po asfaltu a šotolině jsem nastoupal do necelých 1000 m n.m., objel kopec Kočičí skalku a asi po 6 km se spustil ke křižovatce Pod Zadním Hutiskem. Pracně nastoupané výškové metry vzaly za své, protože jsem se ocitl v nadmořské výšce 600 metrů! Vzhledem k tomu, že jsem se mezitím rozhodl, že vystoupám znovu k horní nádrži Dlouhé stráně, čekalo mě na pár kilometrech převýšení 750 metrů!! O přesné vzdálenosti jsem neměl představu, protože směrovky ani kilometrovníky k mému novému cíli tady vůbec nebyly (domnívám se že záměrně- prostě aby se tudy nejezdilo, protože jinak bylo značení ve zdejších končinách perfektní - ostatně na většině map, které jsem viděl nebyla cesta značena vůbec - cyklostezku jsem našel jen na mapě zakoupené v místní hospodě).

I proto mi bylo jasné, že to bude pořádné peklo. Převýšení jako břit a ještě jet v podstatě intuitivně. Zatím jsem však jel na jistotu, protože jsem měl 2,5 km před sebou značené sedlo Branka
(na Jestřábím vrchu), které leží ve výšce 930m a vedla na něj jak turistická, tak cyklo stezka. Převýšení si spočítejte sami. Jelo se to však i díky asfalto šotolinovému povrchu dobře i když jsem pochopitelně poprvé musel použít nejmenší převodník. V zadu byla ale stále dostatečná rezerva v očekávání věcí příštích.

Na Brance se měla cyklo trasa odělovat od turistické cesty a tak jsem se dostal na příjemnou lesní cestu, která jen velmi zvolna stoupala. Jak jsem se tak kochal výhledy do údolí, začal ve mně hlodat červík pochybností, jestli jedu dobře. Stoupání by totiž mělo být podstatně prudší?! Definitivně mě nahlodalo to, když trasa začala prudce klesat. To mě přinutilo podívat se podrobněji do mapy. S hrůzou jsem zjistil, že jsem se měl ještě chvíli držet turistické trasy a té cyklo si vůbec nevšímat. "Co teď?! Mám Stráně pohřbít a prostě se nějak dostat dolů a jet do kempu?!? Nebo se mám vrátit 4 km ke křižovatce a pokračovat správně?!? Kdo občas čte moje články asi uhodl. Šnek se jen tak nevzdává!"
Vrátil jsem se a pokračoval vzhůru po turistické. Tady bylo výživné stoupání, které mě naplňovalo dobrým pocitem, že jsem konečně na správné cestě. Druhý pocit který jsem měl byla tak trochu závrať, protože propast, která se rozevírala po mé pravé ruce hned na hranici cesty, se zdála hrozivá. Právě v tomto okamžiku mi zazvonil telefon. Byl to nečekaně Nejstarší Šnek s nějakou pracovní záležitostí. No alespoň jsem si vydechnul. Horší bylo se pak v tomto prudkém a kamenitém kopci rozjet. Jen tak tak, že jsem se nezřítil, když jsem se snažil zasunout kufry a zavrávoral jsem. Vidíš Jirko! Mohl jsi mě mít zase na svědomí!! Ha, ha. Ale nic ve zlém. Mám bejt šikovnější. Na křižovatce Zadní hutisko jsem se po necelém kilometru musel rozloučit i s turistickou cestou a odbočit 90 stupňů doprava. Vjel jsem tak do neprobádaných vod, které mě přivítali patnácti procentním (nebo 18?) stoupáním. Na těžkém povrchu jsem jen supěl. "Ale slézt ze sedla mě nikdy nedonutíš!" Posílal jsem v duchu vzkazy hoře. Možná i proto se kopec zachvíli zmírnil a já opět stanul na křižovatce. Pěkná (snadná) cesta vedla rovně a ošklivá (prudká a hrbatá) se stáčela doprava. Krátké oko do mapy a je to jasné. Musím po pěkné. Kolik lidí už takhle v životě pohořelo, když se vydalo snažší cestou. Já jsem však byl přesvědčen, že já jedu správně.
Stálé stoupání po krásné šotolině mě v mém přesvědčení jen utvrzovalo. Nikde ani živáčka (později jsem si uvědomil, že jsem zhruba 20 km nepotkal člověka) a ty nádherné výhledy po levé ruce. Dohlednost byla skutečně parádní.
Měl jsem dokonce dojem, že vidím Českomoravskou vysočinu. Když jsem míjel jeden z několika nízkých krmelců, kolem kterého byly poházené nějaké zbytky jídel, ucítil jsem intenzívní pach jako v medvědáriu. "Ještě že tady medvědi nežijí." Ulevil jsem si. Doma se mě ale pak snažili vyvést z omylu. Uff! Ještě že jsem to nevěděl.

Brzy mě však čekala další rána. Když jsem nastoupal odhadem do 1250 metrů, cesta začala prudce klesat a nevypadalo to, že by to byla jen přechodná záležitost. Znovu jsem se tedy podíval do mapy a polilo mě horko. Zase jedu špatně. Tak co teď?! Mám se zase vrátit?!? Ne teď už ne! Už jsem neměl morální síly vracet se znovu 6 km k poslední křižovatce. Ale už mi bylo jasné, že kdybych se na ní vydal po té horší cestě, stačily 4 km a byl jsem u kýženého cíle. Teď jsem však byl v úplně jiné situaci. Na mapě jsem přibližně určil místo kde se nacházím a změnil plán. Viděl jsem, že se po necelých 2 km musím napojit u chaty Margaretka na žlutou turistickou cestu. Pak se rozhodnu co dál. Tak jsem klesal, klesal a klesal až do výšky 1040m. "Kde jste mé těžce nastoupané metry?! Zas to budu dřít nahoru?"

Turistka ale vypadala jakž takž, tak jsem se ještě jednou pokusil o vrcholový útok. Byl jsem odhodlán spatřit znovu horní nádrž stůj co stůj. Povrch se však postupně horšil, stával se kamenitější a zarostlejší a přidávali se i mokřiny. Byl horší než ten co mě tak otrávil na Praděd, ale tady mi to nevadilo, protože jsem jel jen po turistické, tak co bych chtěl, že jo. Navíc jsem věděl, že mě od asfaltu dělí 2,5 km a to se dá vydržet. Chvíli před koncem jsem si doplnil vodu z horské bystřiny a zhlédl exhibici dvou paraglaidistů.
Byli asi stejně překvapeni jako já, když viděli v těchto končinách někoho na kole.

Pár fotek
a uháním dál. Za zátočinou jsem uviděl větrné elektrárny na Medvědí hoře a záhy se napojil na asfalt, kterým jsme sjížděli před dvěma dny. Tentokrát jsem jel opačným směrem. Vystoupat k 3 km nádrži už bylo zaslouženým bonbónkem. Tentokrát jsem nejel ve směru exkurze, ale jal se nádrž po kvalitním asfaltu objíždět. A udělal jsem dobře, protože když jsem se dostal na druhý konec masívu, zjistil jsem, že můžu vyjet až přímo nad vodu a téměř celou nádrž si pohodlně objet. Krása paráda a výhledy.
Dá se říci, že sveřepostí jsem nakonec dosáhl svého.

Tímto jsem byl uspokojen a mohl se tak jako "orel" vrhnout do posledních 20 km, které byly prakticky celé z kopce. Souhrnně jsem na této původně nejkratší trase urazil rovných 80 km, takže z nejkratší byla nakonec nejdelší.

Většina trasy je vhodná pro všechny typy kol, jen úsek mezi Klepačovem a Medvědí horou pro trekové, nebo spíše horské kolo (zejména kolem Markétky).

Ve čtvrtek 20.8. jsme již ráno odjížděli domů a tak jsme se museli s těmito nádhernými horami rozloučit. Zdejší prudké svahy a nezapomenutelná příroda ve mně zanechali opravdu nesmazatelný dojem. Mějte se krásně milé Jeseníky a vzdorujte člověku co to dá.

Jeseníky-Červenohorské sedlo a Praděd

21. srpna 2009 v 19:47 | Šnek |  Cyklistika


V úterý 18.8.2009 jsme vyjížděli hned po snídani. Byla totiž naplánována "královská etapa" Losiny-Červenohorské sedlo-Šerák-Červenohorské sedlo-Praděd-Losiny. Celkem něco přes 100km.

Prvních 15 km se jelo po hlavní stejně jako předešlý den. Pak se však silnice začala zvedat a 8 km se kroutila v četných serpentinách. Jelo se to celkem dobře, protože sklon byl něco kolem 5-6 procenty, povrch kvalitní asfalt a dokonce ani provoz nebyl nijak nepříjemný. Skutečně nechápu, proč takovýto snadný kopec je v seznamu Big 1000 za ČR (máme jich tam totiž jenom sedm a měli by to být nejtěžší kopce které u nás jsou).
No vyjeli jsme bez potíží nahoru do výšky 1018 metrů. Pořídili fota, občerstvili se a radili se zda budeme pokračovat podle původního plánu. Radimovi se totiž najednou na Šerák nechtělo, zvláště když se dozvěděl, že by musel sklesat do výšky 500 metrů a pak znovu nastoupat na nějakých 1350 m. Já jsem nakonec slevil v tom, že vyjedeme nejdříve na Praděd (mimochodem další kopec z Big 1000, který tam ale po zásluze patří) a pak se uvidí. Namířili jsme si to tedy po "hlavní" cyklostezce rovnou k vrcholu.
Povrch byl poněkud kamenitý, ale šlo to. Ovšem jen do doby, kdy na 4 km Radim prorazil duši.
"Nic se neděje." Říkal jsem. "Máš přece náhradní."
Tu sice měl, ale vypadala už pořádně vyžile. Nicméně jsme ji vyměnili, ale měla auto ventilek a ani jednou pumpičkou se nám ji nepodařilo vyměnit. Ta moje dvoupístouvá nějak fungovala jen na galuskový ventilek, které mám já a ta Radimova byla vůbec nějaká divná.
Po chvíli mordování a váhání jsme se nakonec rozdělili. Radim se vracel zpět na sedlo, kde našel pomoc (duši dofoukl, ale potvrdili se moje obavy, že už nebyla dobrá a tak raději uháněl domů a to musel ještě jednou dofukovat) a já pokračoval na Praděd. Povrch se stával stále více kamenitým a to se mi vůbec nelíbilo. Občas sice jezdím i po horších, ale to jsou většinou jen turistické cesty a nebo dokonce čistý terén, takže s tam s tím člověk tak nějak počítá, ale tady jsem čekal něco lepšího. Stoupání však nebylo nijak prudké (6-8 procent?), tak to šlo. Jen asi 1,5 km před Švýcárnou se cesta náhle zvedla asi na 13-15 procent a povrch se stal ještě kamenitější a kořenitější. Dalo mi to docela zabrat.
Na Švýcárně jsem se ale osvěžil ze studánky a dál už jsem pokračoval po slušné asfaltce. Zase však přibylo
turistů a někdy mi to šlo pěkně na nervy. Zároveň se už ale otevíraly nádherné pohledy na vrcholek Pradědu, což mi do značné míry zlepšovalo náladu.
Brzy jsem tak dorazil k rozcestí, od kterého zbýval poslední kilometr stoupání.
Prosmýkl jsem se mezi davy a hurá. Další Big pokořen.
Tentokrát číslo 8.
Radost mi kazilo jen to, že se mnou není Radim. Jsem sice zvyklý většinou jezdit sám,
ale když vyrazíme ve dvou a dojede jeden, tak to na pohodě nepřidá. Možná i proto se ani mě najednou na ten Šerák nechtělo. Bloumal jsem kolem vysílače, užíval si panoramat a hloubal co dál. Nakonec vyhrála nejkratší varianta, která však čítala návrat tou kamenitou stezkou, kterou jsem přijel. Ach jo. Ale na to abych celou horu objížděl od východu na západ jsem už skutečně neměl.
I tak jsem urazil 74 km a hlavně to téměř nepřetržité stoupání 36 km mi dalo zabrat (prvních 15 km bylo opět velmi mírných). Cesta na Červenohorské sedlo je vhodná pro všechny typy kol, cyklostezka na Praděd pak jen pro horská kola, nebo kvalitní treková.

Jeseníky-Výjezd na Dlouhé Stráně

21. srpna 2009 v 19:35 | Šnek |  Cyklistika




17.8.2009 jsme si naplánovali dovolenou ve Velkých Losinách. Nedalo se pochopitelně jinak, než si vzít kolo. Byl se mnou Radim a jeho kolo a také manželka, která byla ovšem bez (kola).
První den jsme přijeli až po 15 hodině, takže moc času na kolo nezbývalo. Neotáleli jsme proto a za chvíli byli v sedlech. Namířili jsme si to z nadmořské výšky 380 m po hlavní silnici na Červenohorské sedlo. Až tam jsme však jet nechtěli. V plánu bylo po 15 km odbočit na cyklostezku doprava a pokořit hned nejvyšší vrchol tamních hor Praděd. Mojí nedbalostí jsme však zahnuli o chlup dříve a když jsme to zjistili, bylo už pozdě. Místo na Praděda jsme jeli k přehradám Dlouhé stráně,
které byly na plánu až ve středu. No což. Tak se to přehodilo.

A nelitovali jsme. Celou cestu se jelo po velmi kvalitní silnici, kde byl vyloučen provoz motorových vozidel. Po téměř celou dobu nás okolní nádherné hory obšťastňovaly velkolepými výhledy.
Pořád se stoupalo v serpentinách ale strmost nebyla nijak strašná. Prvních 15 km bylo převýšení dokonce minimální (jen 300 metrů) a zbývajících 14 km 740 m. Maximální stoupání bylo tak 10 procent.
Když jsme se blížili do sedla ve výšce nějakých 1150 metrů,
zastihla nás menší bouřka. Chvíli jsme se schovali a za pár minut pokračovali dál. Cestou však nás obtěžoval ještě jeden hromový mrak, ale už beze srážek. V sedle na křižovatce
jsme odbočili do leva, kde začínala závěrečná fáze stoupání. Bylo třeba ještě zdolat 200 výškových metrů. Radima to trochu děsilo, ale já jsem si "chrochtal". Asi po 1,5 km jsme přijeli k závoře, která nás ovšem nemohla zastavit.
Zvláště když jsem se předtím, v turistické kanceláři v prodejně Helios (Kouty nad Desnou) informoval, že můžeme bez komplikací dojet až k horní přehradě v nadmořské výšce 1353 m. Skutečně jsme po směrovce exkurze dojeli až přímo pod hráz. Pár schodů výstup a už se před námi otevřel pohled na pozoruhodné lidské dílo.
Poměrně rozlehlá vodní plocha však asi pěkně zahýbala místním mikroklimatem, protože jak jsme mohli několik dní pozorovat, právě nad tímto dílem se vytvářela jedna bouřka za druhou i když v okolí jinak nic nebylo.
Když jsme se dostatečně pokochali byl čas k návrat. Protože jsme spěchali, nejeli jsme stoupací cestou (mimochodem 29 km do kopce jsme dosud nikdy nejeli), ale vydali jsme se kratší cestou přes Loučnou. Nejdříve tedy 2 km sjezdík, potom krátký výjezd na Medvědí horu
s jejími třemi větrnými elektrárnami a pak už 8 km prudkého sjezdu lesní asfaltkou do Loučné nad Desnou. Odtud zbývalo 10 km do kempu Losinka, kde jsme byli ubytováni.
Bydleli jsme v chatkách a s kempem téměř bezvýhradná spokojenost. Bylo tam všechno, co jsme potřebovali a hned vedle měli slušné koupaliště. Navíc v sousedství začínal zámecký park světoznámého zámku a jen 2 km vzdálené byly termální lázně.
Celkem jsme za prvních pár hodin ujeli 54 km
a nemohu než poznamenat, že tento výjezd patřil pravděpodobně k tomu nejnádhernějšímu co jsem na kole zažil.
Celá trasa je vhodná úplně pro všechny typy kol, jen při sjezdu do Loučné je třeba dát pozor, protože tam jsou asi 3 díry.

Na Prahu v Brdech

16. srpna 2009 v 17:50 | Šnek |  Cyklistika
Na Prahu v Brdech

15.7.2009 jsem se rozhodl využít opět cyklobus na Brdy. Tentokrát se mnou poprvé jel i Radim. Cíl byl jasný. Zdolat druhý nejvyšší vrchol brdských kopců "horu" Praha ve výšce 862m n.m. Leží sice v zakázaném vojenském pásmu, ale tím jsem se nemínil nechat odratit. Už i proto, že na něm leží jedno z nejvýznamnějších zařízení českých meteorologů radar ČHMÚ.
Autobus odjížděl v 7:45, takže jsme již před sedmou museli vyrazit. Cyklistů se v Plzni sešlo nepočítaně. Přívěs byl plný a autobus koneckonců také. Cestou tak byli někteří cyklisté odmítnuti. My jsme byli ale za vodou a tak jsme plánovaně vystoupili na hřebeni v Teslínech.

Následoval rychlý sjezd po hlavní do Věšína, kde jsme na první velké křižovatce odbočili na Bukovou. Tady už se vlastně začalo velmi zlehka stoupat. Brzy jsme výše zmíněnou vesnicí projeli a ponořili se do vojenských temných hvozdů. Zatím se jelo po asfaltu a zároveň po značené cyklostezce, která se smí využívat o víkendech a svátcích. Kopec se začal více zvedat, ale stále nic hrozného. Asi po 2 km jsme minuly křižovatku s další stezkou od obce Nepomuk (nezaměňovat s městem Nepomuk). Chvíli jsem váhal, jestli na ní nemáme odbočit, ale zdálo se mi to příliš brzy. Když jsme však po chvíli uviděli lom Červený vrch, bylo vše jasné. Musíme zpátky a odbočit! Vyhráno však nebylo, protože se nedalo čekat, že by vrchol byl značen, když se na něj nesmí. Přejeli jsme jednu lesní cestu (ta se mi nezdála), druhou lesní cestu (ta už se mi zdála lepší), ale ještě pro jistotu jsme kus popojeli. Když jsme podjeli vedení vysokého napětí, byl jsem si jist, že ta druhá cesta byla ta pravá. Tak tedy zpět a vzhůru do zákazu. Ostatně závora byla zvednutá, tak co?!
Kopec se zvedl ještě více, odhadem tak na 8-9 procent. Povrch byl ale taková horší šotolina, takže se jelo dobře. Problém však nastal, když se po několika stech metrech cesta zlomila o 90 stupňů doleva a sklon se zvýšil na 12procent. Povrch se navíc změnil v normální lesní cestu, která však byla silně kamenitá. Pro jistotu jsem si zavčasu chtěl přehodit na malý tác, ale co to?! Ať jsem se snažil sebevíce, nepodařilo se mi to ani když jsem zastavil.
"Takhle to nevyjedu!" Oznámil jsem rezignovaně Radimovi, protože bylo vidět, že trase se v dálce ještě více zvedá. Odhadoval jsem to tak na 15 procent.
"To dáš!" Snažil se mě povzbudit syn.
"Na normálním povrchu bez problémů, ale tady?" Pochyboval jsem.

I přes pochyby, zakousli jsme se společně do stoupání. Nechtěl jsem se vzdát bez boje. Díky relativně těžkému převodu jsem se Radimovi začal rychle vzdalovat, ale na četných kamenech velikosti pěsti mi kolo poskakovalo jako bujné kůzle. Navíc vzhledem k tomu, že jsem se musel opírat do pedálů neúměrně vysokou silou, se mi často hrabalo zadní kolo. Ale zvládl jsem to. Asi po kilometru kameny "zřídly" a sklon se začal narovnávat. Zatímco jsem čekal na syna, snažil jsem se najít takzvanou vrcholovku. Na to jsme ale museli ještě kousek popojet (dokonce z kopečka), abychom se napojili na krásnou šotolinu, po které jsme odbočili doleva, nastoupali ještě pár výškových metrů a konečně před sebou uviděli kýžený radar.
Pár fotek a hurá dolů.
Jiný výhled než na zařízení tady totiž nebyl.
Vůbec se mi nechtělo jet zpátky po těch kamenech a tak jsme riskli pokračovat dál po šotolině, která zpočátku směřovala zhruba na Nepomuk. V mapě ale zakreslená nebyla, takže jsem se musel spoléhat na intuici. Ta mě tentokrát nezklamala a my se asi po 3 km (čítajíc i 1km docela prudkého sjezdu) dostali na kraj obce. Zde už jsme se napojili na oficiální cyklostezku a frčeli rovnou na západ. Pokud někdo budete na tento vrchol vyjet, rozhodně doporučuji výjezd po cestě po které my sjížděli. Díky kvalitní šotolině si to užijete rozhodně lépe než my.

Záhy jsme se po celkem kvalitním asfaltu dostali do míst, kde jsme při hledání odbočky otáčeli. Pak už jsme věděli, že dojedeme znovu k tomu lomu a za ním odbočíme doleva na Padrťské rybníky. Tam se jelo střídavě lesními asfaltkami, šotolinou a trochu bahnitou lesní cestou a byl tam cyklistů jako much.
Na hrázi většího z rybníků jsme si dali kratší pauzu, pořídili pár fotek
a už se "hnali" zase dál směrem na radarovou obec Trokavec. Cestou nebylo kromě hustého lesa nic zvláštního. A ještě méně zajímavého bylo k vidění, když jsme opustili vojenské lesy. Pokračovali jsme pak do Kornatic, odtud do Šťáhlavic, před kterými nás na jednom z četných a horných přejezdů málem sejmula lokálka.
Potom už následovalo poslední stoupání trasy, kopec na Radyni. Ze Šťáhlav je to sice jen necelé 4 km, ale přesto může dát nezkušenému cyklistovi pořádně zabrat. My jsme se za úplně nezkušené nepovažovali, ale i přes to Radim poněkud zaostával.
Odměnou nám byl nahoře krásný výhled z věže zříceniny stejnojmenného hradu.
Jen ta cena vstupenky (40,-Kč) mě poněkud zarazila. A cena klobásy (45,-Kč) rovněž. Zatím jednoznačně nejdražší rozhledna, jakou jsem na kole navštívil. Radim dokonce odmítl takovou cenu akceptovat. Spíš se mu ale asi nechtělo plahočit se nahoru po schodech.

Pak už nás čekala jen cesta domů. Přes Čižice, Štěnovice a Litice jsme se tam také poměrně rychle dostali a vzdálenost 94 km je zatím největší, kterou Radim ujel. Nejezdili jsme ale v žádných horách, takže žádnou zvláštní únavu nepociťoval.

Pozn.: povrch v Brdech je vhodný pro treková, nebo horské kolo, ostatní se dá i na silničce.

Špičák-G.Falkenstein-Poledník-Ždánidla-Polom-Špičák-Ostrý(skoro)-Špičák

10. srpna 2009 v 12:09 | Šnek |  Cyklistika
V sobotu 8.8.2009 jsem se hotovil vyrazit opět do hor. Tentokrát to měla odnést zase Šumava. Mám zbaleno, kolo na střeše tak brzy ráno vyrážím. Ale co to?! Když chci po pár desítkách metrů rozsvítit světla, obrysovky prostě nejdou zapnout. Scheize! Zastavím, chvíli zkouším marné oživovací pokusy, ale vše zbytečné. Vracím se tedy otrávený domů a hloubám o závadě. Nakonec dojdu k závěru, že to bude vadný spínač. Ale kde ho teď v sobotu sehnat. Obvolávám okolní mototechny, ale buď mají zavřeno, nebo inkriminovanou součástku nemají na skladě. Odkládám telefon, sedám na Barbara a vyrážím do Plzně. Objíždím jednu prodejnu za druhou až u Kellyho jsem byl nakonec úspěšný. Hurá! Teď ještě to vyměnit. U Feldy je to tak, že se musí vyndat, případně uvolnit celá přístrojová deska. Kvůli takové malé krabičce?! Nakonec se vše podařilo a já se tak mohl alespoň těšit, že plánovanou cestu uskutečním v neděli.

Druhý den jsem vyrazil časně, protože jsem měl trochu obavy z odpoledních bouřek. Parkuji za 100,-Kč na Špičáckém sedla a vzhůru dolů do Rudy. Odtud jedu po cyklostezce přes Debrník až na hranici s Německem. TAm už prakticky začíná stoupání na G.Falkenstein. Vzdálenost asi 6,5 km, průměrné stoupání přibližně 9 procent a maximální odhaduji na procent 18. Povrch většinou šotolina, jen přechodně asfalt s vyloučením automobilové dopravy. No stoupák to byl parádní. Stálo to za to, ale dalo mi to zabrat. Nahoře jsem byl doslova mokrý jako myš. Dokončení večer... Jdu se proběhnout a pak musím vyčistit Saracéna.

Vrchol pěkný, skalnatý. Výhledy lepší než z leckteré rozhledny. Celkový dojem výborný. Kam se hrabe Velký Javor. A navíc ten klid. Z cyklistů jsem byl nahoře první (krátce po mě přijeli dva Germáni), turisté tam byli dva.


Umrlčí prkna na Falkensteinu.
Mám toho opravdu dost. Radši valím dolů, aby mě pro mě taky nějaké to prkno nepřipravili!

Nejdřív pořádný sjezdík po šotolině, po výšvih do Ruckowitz schachten, odtud výjezd na Schultz schachten a přes Albrechtovu šachtu jsem se přiblížil k hraničnímu přechodu Gsenget. Ale co to?! Přede mnou najednou cedule zákaz vjezdu všech vozidel a dokonce zákaz vstupu - probíhá těžba. Co teď?! kilometr od domova a teď tohle. Mrknul jsem do mapy a zjistil, že kdybych respektoval ten zákaz, tak bych si zajel minimálně 30 km! Tak to teda ne!! Jedu. Sjížděl jsem opatrně, čekajíc, že se na mě každým okamžikem vyřítí nějaké těžební vozidlo, nebo že mi přes cestu spadne strom. Ale nic takového. Viděl jsem jen jeden nakladač, který se vzpříčil mezi stromy a jeho obsluha se ho zoufale snažila vyprostit a pak dva opuštěné opravdu velké mechanismy, u kterých jsem musel slézt a prosmýknout se kolem nich, protože zabírali celou cestu. Prošel jsem! Hurá už vidím domov!!
Na rozhlednu Poledník jsem se moc těšil. Výsledek ale předčil mé očekávání. Bohužel v tom záporném slova smyslu. V hlavním turistickém období a při pěkném počasí to rozhodně není pro cyklistu ráj. Davy, nebo spíše mraky pěších, z nichž někteří se ne ne uhnout. Věčné brzdění a prosení o kousek prostoru aby mohl nebohý cyklista projet. To opravdu není pro mě. Jinak rozhledna celkem pěkná, akorát ten výstup po kovovém žebříku na choz nebyl pro mé cyklo tretry to nejlepší. Dole jsem si chtěl koupit něco na zub v občerstvení, ale když jsem uviděl tu obří frontu, tak mě hlad rychle přešel a valil radši na Prášilské jezero. Ještě abych nezapoměl, vrátím se k popisu cesty na samotný vrchol Polední hory. Většinou kvalitní šotolina, jen asi 1 km před vrcholem se povrch změnil na kamenitou a kořenitou lesní cestu. Celkový průměr stoupání mohl být tak 6 procent, jelo se to výborně, jen asi 2 km před cílem, bylo krátké (asi 500 metrů) stoupání zhruba 20 procent.

Dlouhý sjezd z Poledníku a pak 120 stupňů doleva, následuje 500 metrů stoupání a takzvané parkoviště kol. Chvíli váhám, jestli ho tu můžu nechat bez dozoru, ale nakonec vítězí zvědavost. Saracéna připoutávám k zábradlí a vydávám se vzhůru po balvanovité, kořenité cestě k jezeru. Jak jsem se blížil, uvědomil jsem si, že už jsem tu na kole byl! Kdybych to byl býval věděl, tak jsem se sem dneska nedrápal.
No jezero pěkné, ale opět fůra turistů, takže se skoro nebylo kam postavit. Tak jo dobrý a rychle pryč. Ještě prokličkovat pár km a už jsem na silnici. Hurá! Davy jsou za mnou. Na oslavu jsem se zastavil hned na parkovišti před obcí Prášily a ve stánku si dal pivko a párek. Podělil jsem se o své zeměpisné znalosti se třemi baikery, kteří se zde vyznali ještě méně než já a po krátké pauze jsem pokračoval dál. Z Prášil mi začínalo další vydatné stoupání na Ždánidla, na které jsem se kupodivu moc netěšil. Dneska jsem vůbec nějak nebyl ve své kůži. No ale dalo se to. Poměrně rychle jsem nastoupal z 850 metrů do 1210, ale povrch byl dobrý a nebyli tady skoro žádní turisté, takže to šlo. Následoval sjezd kolem jezera Laka (už jsem tam dvakrát byl a navíc ho nějak nemám rád), u kterého jsem se ani nezastavil a začal stoupat na sedlo pod Polomem. Tady jsem čekal, že bude nejméně kvalitní povrch z celého úseku, ale byl jsem příjemně překvapen, protože až do Rudy se jelo po krásné kvalitní asfaltové silničce.
Pod Polomem jsem si chvíli odfrknul a pořídil jedno foto. Mám dost, ale cíl je blízko. Už jen pořádně dlouhý sjezd a pak poměrně neoblíbený (jel už jsem ho mockrát a není na něm nic záživného) výjezd na Špičácké sedlo. "Na toho Ostrýho se asi dneska vyprdnu." Honilo se mi hlavou.

K autu jsem vyjel celkem svižně a měl jsem najeto nějakých 80 km. Byl jsem spokojen, ale ještě jako by mi něco chybělo.
"Že bych toho Ostrýho ještě zkusil? Néé. Na to už seš moc utahanej!"
Nakonec jsem to se svým línějším já usmlouval alespoň na Černé jezero.
A proč taky ne. Cesta je tam dobrá a skoro po rovině. Turistů zde bylo také dost, ale proti Poledníku sotva čtvrtina. No a když jsem tam dojel, rozhodl jsem se, že pojedu ještě ke Statečku. Zapoměl jsem totiž, že budu muset sklesat (a hlavně potom vystoupat) kopec k Bílé strži. No jo no. Ke statečku jsem dojel a vidím směrovník na Ostrý 2,5 km. Cesta jenom turistická, ale ne ne sjízdná. Taková horší kamenitá šotolina. Stoupání prudší, ale ne více než 12 procent.
"Jdi do toho!" Prohnal se mi hlavou příkaz odněkud z nitra. Jsem zvyklý poslouchat, tak jsem se nezpěčoval a zabořil se do prvních metrů svahu. Na kole se sem pravděpodobně nesmělo, tak jsem zprvu bystřil, jestli se neoběví nějaký neohrožený správce. Ale konec konců, nějaká jasná zákazová tabulka zde chyběla, tak o co jde, že?! Z posledních sil jsem vystoupal 1,5 km a věřil, že vrchol bude přece jen dobit. Ale ouha. Cesta se najednou bez varování změnila v balvanovitou a kořenitou změť. Chvíli jsem zkoušel jet, ale když mi již poněkolikáté vylétly jiskry od šlapek narážejících na skály, slezl jsem a táhl Saracéna pěšky. Aby toho nebylo dost, ještě začal po té pěšině téci potok, takže ještě přibylo bahno. Asi 700 metrů pod vrcholem jsem potkal dvojici sestupujích turistů. Povrdili mi vzdálenost, ale ještě více mě uzemnili sdělením, že cesta bude čím dál horší.
"No nazdar. Co budu dělat." Zoufal jsem si. "Přece to teď kousek před cílem nevzdáš!" Hecoval mě ten skřítek uvnitř. Jako stroj jsem se začal sunout znovu vzhůru, když náhle se ve mě něco zlomilo. I když mě dosud ještě žádný kopec nepokořil, tentokrát se to stalo. Jen 600 metrů pod vrcholem.
"Končím. Končím! Jedu dolů"! Rozhodl jsem se rezolutně a odmítl poslouchat jakékoliv hlasy. Kodrcal jsem se po balvanech zpátky až se dostal na tu slušnou šotolinu. Potom už hladká silnička. Jen to stoupání kolem bílé strže mi teď skoro na stém kilometru dalo pořádně zabrat. Pak už to byl svist a pohoda. Jen jedním okem jsem zaregistroval, že se tlupa nějakých výrostků koupe v Černém jezeře a to byl asi poslední zajímavý vjem dne. Za chvíli jsem byl u auta, nakoupil nějaké jídlo v potravinách, které měli kupodivu ještě otevřeno (18.30) a pádil domů.

Celkem najeto 102 km. Přibližná trasa a přibližný profil na níže uvedené adrese. Tentokrát většina najeto na šotolině a asfaltových cyklostezkách. Na veřejných silnicích sotva pětina. Doporučený dopravní prostředek: horské kolo.

Hoher Bogen a Čerchov aneb tři jednou ranou

6. srpna 2009 v 13:45 | Šnek


Vzhledem k tomu, že už jsem dlouho nevyjel žádné hory (už 4 dny), vzal jsem si ve středu 5.8.2009 dovolenou a naplánoval výjezd na další kopec z Big 1000 (http://www.challenge-big.eu/index.php?pag=users_login ) Schwarzriegel v Hoher Bogenu.

Protože jsem měkýš a zatím nemám na to, abych to odjel v sedle z domova, musel jsem se nejdříve přiblížit autem. Zaparkoval jsem na koupališti Babylon u Domažlic a vydal se nejkratší cestou v sedle Saracéna. S velkým provozem jsem počítal, vždyť Folmava je jedním z hlavních přechodů do Německa, ale nepočítal jsem s tím, že silnice bude tak úzká. No úzká. Myslím tím to, že silnice končila hned na krajní vodicí čáře a chyběl tak několik desítek centimetrů široký pruh asfaltu, který mezinárodní silnice obyčejně mívají a nebohý cyklista se tudy může relativně bezpečně sunout. Naštěstí přes Babylon vedla souběžně jakási stezka, která bohužel hned za obcí skončila a musel jsem proto opět vjet na hlavní. Jelo se ještě ke všemu do kopečka a tak jsem jen čekal, kdy mě nějaký drsňák smete do příkopu. Nestalo se tak a když se silnice na vrcholu kopečka rozšířila, musím přiznat, že se mi ulevilo.
Na hranice už se pak svištělo z kopce a bez reálného nebezpečí. Stejně tak jsem si pohodově obkroužil pěkné městečko Furt im Wald ( již před ním se mi začínalo otevírat panoráma Hoher Bogenu se Schwarzriegelem a s nějakým ještě výraznějším kopcem s anténou , o kterém jsem původně moc nevěděl - později jsem si matně vzpomněl, že jsem něco zaslechl o rozhlasovém vysílači na kopci Burgstall)
a po malém zaváhání se vydal méně frekventovanou silnicí směrem na Rimbach. Tedy měla být méně frekventovaná, ale skutečnost byla jiná. Provoz jako … no nevím kde. Jel jsem po ní 8 km až do Madersdorfu
(vzhledem k tomu, že to bylo většinou do kopce, trvalo mi to nekonečně dlouho) a v duchu jsem si říkal, že kdybych po takovéhle silnici jel u nás, tak bych byl alespoň dvakrát přejetej. Tady jsem se naštěstí mohl trochu spoléhat na proslulou ohleduplnost německých řidičů.

Moji pozornost však stále více upoutával vysílač na mohutném vrchu Burgstall (976m n.m.).
Už jsem se nemohl dočkat, až budu moci odbočit z hlavní a vychutnám si předpokládaný prudký výjezd. Podle informací ze stránek Bigu jsem věděl, že by maximální stoupání mělo činit 18%, což je tak akorát. Ani moc ani málo.

Konečně Madersdorf! Levá devadesát a už jsem na příjemné silničce začínající strměji stoupat. Zatím ale nic velkého, sotva 5%. Hlavně však že tu není skoro žádný provoz. Cesta vedoucí zprvu mezi poli se po cca 1 km nadobro schovala do lesa.
Po dalších několika stech metrech mě překvapila značka, kterou jsem už dlouho neviděl. Nebo nikdy? Na kole asi určitě ne.
Tak jsem si jí vyfotil a s vervou se pustil do stoupání, které však těm procentům vůbec neodpovídalo. A za chvíli se dokonce ještě zmírnilo.
"Že by žertík nějakého místního šprýmaře?" Proběhlo mi hlavou.
Ale ne. Za další zatáčkou jsem se mohl uklidnit, protože silnice se opravdu začala zvedat v avizovaném sklonu. A vydrželo jí to skoro 3 km. Na nejlehčí převody to nebylo, ale máknul jsem si. Před výjezdem se cesta začalo lomit a dostala obyčejný sklad. V sedle byla nějaká hospůdka, která mě nechala chladným. Co mě chladným nenechalo bylo to, že na obou cestách, které připadaly v úvahu byl zákaz vjezdu všech vozidel?! Co teď. Když jsem na cizím území, tak vždy striktně dodržuji všechny předpisy, ale přeci se teď nevrátím?!
"Nevrátím! Jede se dál!!"
Odbočil jsem po levé asfaltce, po které jsem předpokládal, že dojedu k vysílači na Burgstallu. Byla to vlastně taková zvlněná hřebenovka. Netrvalo dlouho a dostal jsem se po necelých 2 km pod závěrečný svah. Nebyl dlouhý, tak 200-300 m, ale ten sklon! Rozhodně byl přes 20%!! Byl to však mžik a už jsem na hoře.
Turisté žádní a cyklisté už vůbec ne. Jen po anténě vysílače
se pnou nějací údržbáři.
Tady jsem si poprvé půjčil krásnou zimní fotku
Tédááá a ten výhled! Prostě paráda. Ani jsem nemusel litovat, že zde není rozhledna. Od JV přes západ až po SV se rozkládala nádherná panoramata. Dalekohled jsem skoro zavařil. Když jsem do sebe začal soukat Nutratrenďáckou tyčinku, vysupěli k lavičce vedle mě nějací němečtí chodci. Ani nepozdravili nezdvořáci. To já když jsem odjížděl "Wiedersehen" jsem neopomněl. K sedlu jsem se vracel stejnou cestou, protože jinudy to nešlo. Takže nejdřív brzdy a potom příjemný svist. Pod sedlem odbočka opět doleva a opět do zákazu vjezdu.
"To asi pro mě neplatí?!" Namlouval jsem si. Každopádně za celou dobu výjezdu a pak sjezdu jsem potkal jen jednoho cyklistu (pro Němce je to asi příliš prudké stoupání) a asi 5 aut. Profil se jen velmi zvolna zvedal až jsem si říkal, kdy konečně nastoupám těch zbývajících 100 výškových metrů.
"Až v závěru. Až v závěru!" Ozývalo se mi v nitru.
A taky že jo. Po nějakých 3-4 km se cesta začala stáčet k západu a zároveň zvedat k nebi. Nedělo se ale nic velkého, protože značka se sklonem 15% celkem odpovídala překonanému svahu. Nahoře mě však čekalo zklamání. Že je tam vojenský objekt, do kterého se nesmí jsem sice věděl, ale netušil jsem, že výhled díky tomu bude značně omezen a už vůbec mě nenapadlo, že si ani nebudu moci vyfotit a ani nakreslit věže (ne že bych se teda původně kreslit chystal), které jsou vidět z široka daleka. Měl jsem cukání zákaz porušit, ale když jsem si přečetl, že by mi hrozila ztráta přístroje a pokuta do 10000!! Jak už jsem psal výše, cizí zákony se snažím dodržovat pečlivě než když jsem doma (ale ta 40 ve sjezdu se dodržet opravdu nedala), takže jsem se k focení neodhodlal.
"Proto jsem taky nemohl na internetu najít téměř žádné fotky objektu:" Uvědomil jsem si. "Ale stejně. Kdo ví, jestli ten zákaz ještě platí?! Kdo ví od kdy tam ta tabule je když na ní je uvedena měna ve které hrozí pokuta DM. Německé marka přece již neexistuje, takže by mi vlastně nic nehrozilo?!" To všechno mi běhalo hlavou když už jsem sjížděl dolů. "No nic. Je to pryč, tak hurá do lepších míst." Fotky jsem si nakonec půjčil z výše uvedených stránek od borců, kteří se tak nebojí jako já.

Celých těch asi 8 km k hlavní silnici jsem zvládnu v cuku letu, ale žádné rychlostní rekordy se tentokrát nekonaly. Povrch byl sice dobrý, ale občas se v koberci objevila bez varování nebezpečná díra a nepřehledné zatáčky mě taky nabádaly k opatrnosti. Za to po hlavní jsem to pak smažil co to dá, abych se vystavoval silnému provozu co nejkratší dobu. Šlo to celkem rychle, protože jsem se vracel stejnou trasou (původně jsem chtěl jet přes Eschlkam, ale silnice tam vedoucí byla ještě frekventovanější než ta na Furt) a tak se jelo většinou z kopce.
Ve Furtu jsem byl za chvíli a ještě kratší čas mi trvalo dosažení státní hranice. Již na našem území jsem u benzínky slupnul bagetu nanuk a vydatně vše zapil litrem kofoly. Takto posílen mohl jsem vyrazit za třetím a posledním kopcem dne.

Dojel jsem do místa Stříbrňákova parkingu, ale aniž by si ho třeba jen koutkem oka všimnul, zabočil jsem doleva na Pec. Odtud jsem se po bídné silnici dostal pod Chodov, kde již začínalo 10 kilometrové stoupání na nejvyšší vrchol Českého lesa Čerchov. Za Chodovem byla značka 14% stoupání a silnice se stala ještě záplatovanější. Prostě drncáto jak vyšité. Alespoň výhled byl do širokého údolí po pravé straně výborný. Už s pomalu těžknoucíma nohama jsem vystoupal na Výhledy, kde jsem se napojil na hlavní silnici z Klenčí pod Čerchovem. Tady byl sklon poměrně mírný a těsně před Caparticemi se dostavil dokonce krátký sjezdík.
Když jsem odbočil po cyklostezce a lyžařské stezce a turistické stezce do leva, následoval záhy větší sjezdík u kterého jsem už v duchu nadával, že zbytečně ztrácím těžce vydobyté výškové metry. Netrvalo dlouho a už začínalo závěrečné asi 4 kilometrové stoupání. Na rozdíl od Německa, tady bylo plno cyklistických nadšenců. A v těchto fázích se zdálo, že většina z nich na rozdíl ode mě hýřila aktivitou.
"Taky nemáte v nohách 80 km." Myslel jsem si.
Ty co jsem viděl před sebou mi spíše odjížděli a naopak ze zadu jsem stále zřetelněji cítil blížící se funící lokomotivy. Já jsem se však v žádném případě nemínil přizpůsobovat v tempu svému okolí a jel jsem si jen to svoje.

Zbývaly poslední 2 km, přede mnou nejtěžší část stoupání a ještě k tomu začala ta nepříjemná panelka, o které jsem věděl, že se jí zbavím až na vrchole. Tady už taky začali stávat z některých cyklistů chodci. Však také maximální stoupání mohlo krátkodobě dosáhnout i 17%. Já pochopitelně o sesednutí vůbec neuvažoval, protože to je prostě otázka cti utkat se s kopcem v sedle. Pěšky to vyleze každý ale na to mám snad ještě pár let čas.
Kilometr a půl do "cíle" a už i ti nejotrlejší ťapou po svých. Evidentně jsem se pohyboval mezi skupinou nějakých méně zdatných jedinců, protože se mi nepodařilo zaznamenat nikoho, kdo by to vyjel celé a bez zastávky jako já. Musím se ovšem přiznat, že moje rychlost nebyla vyšší rychlosti pomalé chůze. Ale jel jsem a v převodech mi ještě zbývalo jedno kolečko do rezervy. Jsem zvědav jestli ten takzvaný "nulák" budu muset někdy použít.
Poslední km (vzdálenosti) byly po půl km psány na "vozovce" a v posledním km dokonce po 100 metrech. Stále ta nepříjemná, drncavá panelka, "pocukrovaná" pískem a k tomu ty hluboké odvodňovací kanály. Díky tomu povrchu se tento výjezd řadí vůbec k těm nejtěžším (jestli ne vůbec nejtěžší) jaké jsem kdy absolvoval. Samozřejmě co se týče překonaného převýšení a maximálního stoupání jsem jel řadu těžších, ale jak říkám, tady se toho snoubí více.

O to lepší pocit jsem měl na hoře. Přede mnou se rozevřelo široké prostranství s řadou pravděpodobně nevyužívaných budov, kterým vévodila Vojenská věž
a Kurzova rozhledna.
Když jsem tady byl před mnoha lety na silničním favoritu (dodnes nechápu jak jsem se mohl na tom kole s několika převody sem vůbec vydrápat - a potom ten sjezd - obě brzdy naplno a ještě jsem si musel pomáhat chodidly),
přivítali mě vojáci se samopaly a nekompromisními obličeji. Teď to tady působilo mnohem lépe. Krásný výhled z ochozu, ještě lepší z rozhledny (skoro bych přísahal, že jsem v dalekohledu viděl obrys Alp, ale dohlednost byla sice výborná, tak 50 km, ale Alpy jsou mnohem, mnohem dál, takže... - tak alespoň přidám jeden snímek z cizích zdrojů)
, příjemná hospůdka a tak vůbec. No pokochal jsem se, zasyčel do sebe malou desítku a brzdy nebrzdy šinul si to dolů. Kousek pod vrcholem jsem si ještě nabral vodu z pramen a pak už jen téměř nepřetržitý sešup k autu.

Celkem jsem se protáhl na 93 kilometrech. Profil tentokrát neuvádím, protože mi to v Německu jako obyčejně nekreslí a na Čerchov to zase kreslí jen tu snažší cestu po hřebenu.

Pozn.: Tentokrát by se celá trasa dala jet i na silničce, ale stoupání z Chodova a hlavně pak panelka v závěrečném stoupání na Čechov není pro tento typ kola právě ideální.
Celkový dojem z výletu je dobrý, jen ho trochu kazí zklamání z nejvyššího vrcholu trasy. Každopádně na Hoher Bogen už určitě nepojedu, protože jsem si ho jednak projel celý a hlavně mě odrazuje hustý provoz na většině trasy. Ale těm kdo hodlají zdolat tento masív doporučuji jet spíše přes hraniční přechod u Všerub.

Courák na trase Žďár-Horní Blatná-Auersberg a zpět.

4. srpna 2009 v 15:54 | Šnek |  Cyklistika

První den měsíce srpna jsem opět nemohl jinak. Musel jsem prostě vzít kolo a vyrazit do hor. Tentokrát pro změnu Krušné hory. Myslel jsem si, že už tam letos nepojedu, ale příhodná konstelace (hlavně počasí) mě "donutila" předpoklad změnit.
Bohužel jsem musel jet sám, protože Radim si plnil společenské povinnosti u babiček. No ale počasí si bylo jako malované a cesta ubíhala jak po másle. Provoz sice postupně houstnul, ale mojí stařičkou feldu v jejíž nádrži se mísila 100 oktanová Carrera a 98 oktanový Natural (když natankuju obyčejnou 95, tak už mi to skoro nejede) nemohlo nic zastavit. Ani ne za hodinu a půl jsem byl ve Žďáru u Ostrova nad Ohří a zaparkoval na rozšířeném místě vedle hlavní silnice na Jáchymov. Po ní jsem ale jet nehodlal. Měl jsem namířeno po okresní silničce na Hluboký (proč ten název jsem pochopil, když jsem ze současných téměř 500 metrů sjel 3 km sjezdem do výšky po 400 m n.m. Dále jsem pokračoval přes Hroznětín (před ním už se začínalo zvolna stoupat) na hlavní silnici (provoz nebyl nijak velký - přece jen to není žádná stěžejní tepna) do Merklína a Pernink. V těchto místech jsem poprvé řadil ve předu na nejmenší tác. Stoupání totiž doposud nebylo nijak závratné. Viděl bych to tak na 3-5%. A podobně to pokračovalo až do Horní Blatné, před kterou byl dokonce několika set metrový sjezd. Solidní stoupání začínalo až při odbočení do prava, směrem na rozhlednu Blatenský vrch. Zde se na necelém 1 km vyskytlo stoupání 12%. Po výjezdu na hřeben se odbočovalo do leva, kde následovat lehký, několika set metrový dojezd až na vrchol (1043) k patě rozhledny. Povrch cesty byl takový nijaký. Něco mezi šotolinou a rozbitou silnicí. Jelo se ale v pohodě. Les se brzy rozestoupil a z mýtiny na mě vykoukla opravdu pěkná rozhledna.
K ní byl přilepený již méně pěkný stánek s občerstvením, což mi ovšem nezabránilo v tom, abych se osvěžil malým pivem. Měl jsem za sebou sice jen 24 km, ale z toho bylo rovných 20 stoupání a i když jak jsem naznačil nebylo prudké, přece jen stoupání je stoupání. Pochopitelně jsem neodolal výstupu na rozhlednu, ze které byl opravdu pěkný výhled. Tradičně jsem si na památku koupil i pohled do sbírky. Schroupnul jsem ještě nejlacinější výrobek tyčinku Nutratrend a zvedl se k odjezdu.
Nechtěl jsem se vracet stejnou cestou zpátky a tak jsem se pustil po jakési lesní cestě směřující přímo na Potůčky. Bylo to sice značeno jako cyklostezka, ale povrch nebyl právě to co si pod tímto označením představuji. Začalo to balvany, které pak přešli v kameny a kořeny. Je mi ale jasné, že sjezdaři a hlavně takzvaní "drncátoři" by se tady vyřádili. Já jsem byl však rád, když jsem po 1,5 km najel na normální lesní cestu, která brzy přešla v šotolinu a později v lesní asfaltku.
Ještě pár km sjezdu a byl jsem ve vyhlášené obci Potůčky. Jak mnozí ví, je tato obec vyhlášená hlavně díky tržnici, kde nakupují hlavně němečtí sousedé. Bylo jich všude požehnaně, dokonce tak, že jsem se širokou solnicí jen velmi těžko proplétal. Stačil jsem ale zaznamenat, že ve stáncích mají většinou samé asijské dreky typické ze všech tržnic na našem území. Až jsem si říkal, proč takové šunty naši sousedé nakupují? Při jejich životní úrovni? Nechápu. Prostě nechápu.
Tržnice končila až na hranici, za kterou jsem dal "levý blinkr" a prudce zatočil. Za nijak hustého provozu jsem jel po krásné asfaltce podél Hraničního potoka. Na nejbližší křižovatce jsem opět odbočil vlevo na Jugel, za kterým následovalo kratší 12% stoupání. Bylo však dlouhé dost na to, aby se v něm dva němci asi tak v mém věku, kteří jeli už nějaký čas přede mnou, dokonale utavili. Mě však nemohl takový houpák nijak rozhodit. Pokračoval jsem stále vzhůru i když kopec zvolnil na nějakých pár % stoupání. Po 1,5 km jsem se tak dostal ke Kleiner Kranichsee u Hannebergu. Má tam být i rozhlednička, ale viděl jsem jen sympaticky vyhlížející hospodu s venkovním posezením. Nechtělo se mi teď zase zastavovat a tak jsem stoupal nerušeně dál až na hřbet do výšky 937m n.m. Mimochodem se jelo po kvalitní šotolině, která začínala už kousek za tím prudším stoupáním. Byl jsem sice poměrně vysoko, ale díky stromům výhled prakticky žádný. Ani ten vrchol Auersbergu nebyl vidět. Jenom nějaké malé jezírko tady bylo
. Nebo spíše louže. Takže žádné zdržování a vzhůru dolů. Následoval totiž 1,5 km sjezd na hlavní silnici u Steinbachu, po které jsem se dal doprava Wildenthal. Ani ne po dvou km jsem se konečně dostal na parkoviště pod Auersbergem, kde byl značeno 2,1 km od vrcholu. Na horu vedla užší, ale kvalitně položená, asfaltová silnička, která začala stoupat velmi pozvolna. Hned za první zatáčkou se však otevřel poměrně dlouhý, rovný úsek z kterého bylo zřejmé, že mě čeká i lehce přes 13% stoupání. Jelo se to ale dobře a tak jsem byl na hoře ani nevím jak. Přede mnou se otevřelo poměrně široké prostranství, na kterém stál poměrně mohutný letecký radar,
celkem velký hotel
a hlavně nádherná rozhledna.
Všude byla pochopitelně spousta domorodců. Vzhledem k tomu, že jsem tam byl sám, neodvážil jsem se nechat kolo se vším vybavením bez dozoru a z toho důvodu jsem bohužel na rozhlednu nevystoupil (vstup byl za 1 euro). Přece jen jsem byl 45 km od auta a nevím jak bych se v cyklistických tretrách vracel pěšky. Výhled však byl ostatně pěkný i z plošiny pod rozhlednou.
Když jsem se dosyta vynadíval, začal jsem se jako orel spouštět do údolí. Už když jsem stoupal na horu, říkal jsem si, že zpátky to může být pěkný svist. A taky že jo! Jakmile jsem vjel do rovného úseku, který z výšky vypadal jako zkušební polygon pro rychlostní cyklistiku, zalehl jsem do "vajíčka" a doslova se propadal do temné hlubiny. Doposud maximální Saracén osobní rekord kolem 70 km/h, což je na horské kolo docela slušné. Ale už ani ten neplatí! Tentokrát totiž došlo k prolomení hranice 80 km/h!! Odpor vzduchu mi téměř trhal trikot a dokonce jako by se mi snažil srazit helmu do příkopu. A šlo by to i rychleji, ale když jsem si uvědomil, že nejsem pojištěn na cestu do zahraničí, rozbalil jsem se radši poněkud dříve než jsem musel. Myslím, že by se tady dalo jet i přes 90 km/h!!

S pocitem rychlostního uspokojení jsem dojel zpět na hlavní silnici a totožnou cestou, kterou jsem přijel, jsem se dostal do Potůčků. Odtud jsem se ale už nedal cyklostezkou, nýbrž po hlavní silnici přímo do Horní Blatné. Opět provoz byl v pohodě, takže jsem se ani jednou necítil ohrožen tak jako se cítím každý den když jezdím do Plzně do práce. Celých 6 km do městečka se jelo do kopce, který však byl až na závěrečnou část velmi mírný. V Blatné jsem se dal doprava a napojil se tak na silnici, po které jsem dopoledne přijel. Po ní jsem sjel do Perninku, kde jsem v místním smíšeném zboží načerpal energii (rajče, rohlík, nanuk) a pokračoval za posledním cílem výletu, známým vrchem Plešivec. Už jsem byl trochu unaven a tak se musím přiznat, že jsem docela bojoval s pokušením, vrátit se rovnou k autu a Plešivec nechat na jindy. Když si člověk uvědomí, že ho od cíle dělí jen 15 km příjemného sjezdu, tak je to silné lákadlo. Vzmužil jsem se však a začal stoupat na Abertamy. Kousek za tou obcí totiž začínalo nepříliš dobře značené stoupání na dotčený vrch. Nedrápal jsem se po cyklostezce pochybného vzezření, ale zvolil radši příjemnou silničku. Délka stoupání byla tak asi 2 km a sklon se pohyboval mezi 5-8%. Pod vrcholem jedna restaurace a na vrcholu hned druhá a ta byla s rozhledovou věží, do které se vstupovalo přes restauraci.
Vstupné bylo dobrovolné, což mám rád a tak jsem jim dal dvojnásobek (20Kč) toho co jsem platil povinně na Blatenském vrchu (10Kč).
Jak se říká, nejlepší na konec, platilo i nyní. Rozhled byl z celého dne jednoznačně nejlepší. Viděl jsem jak Blatenský vrch, tak Auersberg, tak Fichtelberg a Klínovec a ani nemluvě o širokém rozhledu do České kotliny. Měl jsem opět dalekohled, který výsledný dojem ještě umocnil. Nemohl jsem se však dlouho zdržovat, protože bylo již po 16 hodině a cesta domů dlouhá. Opět jsem se rozhodl, že dolů se spustím po cyklostezce nevábného vzhledu. Drncáto však tentokrát nebylo tak výrazné, ale za to se projíždělo nějakými "bažinami" či co. Nechtěl jsem si zabahnit Saracéna a tak jsem v jednom úseku seskočil a kolo přenesl. Tretry se vyčistí snadněji než bicykl. Bahno naštěstí brzy přešlo v normální kořenitou lesní cestu, která se pak změnila v lesní asfaltečku. Za 1,5 km jsem byl na hlavní silnici a již celkem svižně pokračoval k sedlu na Jáchymovem. Tam jsem se napojil na ještě hlavnější tepnu mezi Ostrovem a Božím Darem u uháněl dolů přes Jáchymov (padesátka v obci se prostě nedala dodržet) do Žďáru k autu. Domů jsem jel pochopitelně přes Vary, Bochov a Toužim a vzhledem k řídkému provozu jsem to tentokrát zvládnul asi za 70 minut. Tenhle výlet se povedl po všech stránkách a rovných 90 km jsem si opravdu užil. Profil je opět bez území v Německu. Celkové převýšení asi 2300 metrů. Průměr jsem měl bídných 19 km/h, ale mě u těchto výjezdů nejde o rychlost. Jen se prostě kochám.

PS: jak je asi z výše uvedeného zřejmé, sjezdy z obou Českých rozhleden je vhodný jen pro horské kolo a na šotolinu v Německu bych taky silničku nebral.