---------------------------Naslouchej svému tělu---------------------

Červenec 2009

Zátopkův maratón aneb prožít si své peklo III.

28. července 2009 v 14:50 | Šnek |  Běh


No a je to tady. Poslední závod trilogie "Zátopkův týden" je tady. Tentokrát mě čekal 27.7.2009 maratón. A nutno dodat maratón extrémní. Extrémní ne snad profilem, nebo povrchem, ale roční a hlavně denní dobou. Ne nadarmo se většina maratónů v v jižních a středních zeměpisných šířkách Evropy běhá na jaře a na podzim. Ale zde se běhá na vrcholu léta (27.7.) a ještě k tomu v denní době (start v 15.30) kdy bývá nejvyšší teplota (15-18°C). Vím je to udělané tak, aby se běželo ve stejných datumech a časech jako Zátopek na olympiádě v Helsinkách (na tom severu je přeceněn chladněji, tak ten čas tolik nevadil). Památku tohoto velkého běžce jsem na již uctil na obou "jeho" maratónech a doufám, že příští rok budu mít dost rozumu na to, abych se dokázal třetí účasti vzdát. Pochopitelně za předpokladu, že bude opět typické, horké červencové počasí. Pro mě, který je severský typ je 28 °C ve stínu na maratón opravdu hodně a když uvážíme, že více než polovina trati probíhala na Slunci, kde bylo odhadem 36-38°C, tak to myslím hovoří za vše. A ještě ke všemu, stejně jako vloni, na nebi ani mráček! Také proto byly mé cíle na první pohled skromné. Předně jsem se nechtěl mučit, pak jsem chtěl zaběhnout o 30 minut rychleji než před rokem a ještě jsem si říkal, že by bylo fajn, kdybych pro změnu porazil Sýkorku. Na tu poslední podmínku jsem se ale nechtěl nijak vázat a už vůbec jsem nemínil přizpůsobovat tomu svoje tempo.

Ale teď k samotnému závodu. Na start se postavilo 71 borců. Původně jich mělo být asi o 20 více, ale počasí některé asi odradilo. Běželo se na 2,5 km okruhu (16 krát + závěrečný na 2,1km). Odstartoval jsem věren svému zvyku skoro poslední. Přesto mě zpočátku pořád někdo předbíhal.
"Sakra kde se ti lidi berou?!" Divil jsem se.
Po dvou kolech tak za mnou zůstalo 3-5 lidí. Nijak mě to neznervózňovalo, protože už teď jsem na četných obrátkách lokalizoval řadu lidí, u kterých jsem tušil, že jim brzy začnou docházet síly.

Na desátém km jsem byl přesně podle plánu za 60 minut. Až jsem se divil, jak se mi daří přesně držet stanovené tempo. Musel jsem se ale hodně držet, abych nezačal zrychlovat, protože jsem se začínal poměrně nudit. Ale po zkušenostech z minulého roku jsem byl opatrný. Říkal jsem si, že zrychlovat začnu až v druhé polovině závodu, pokud to vůbec půjde…

Mezi 10 a 20 km jsem už začal zvolna předbíhat "přepálené" soupeře, ale Sýkorka se mi pořád po troškách vzdaloval. Největší rozdíl byl mezi námi kolem 20 km (4 minuty). Radim, který dělal obsluhu na občerstvovačce mi občas hlásil rozdíl, ale já jsem mu říkal, že to není důležité, protože rozhodovat se bude mnohem později.
Půlmaratón jsem měl v plánu v čase 2:15, takže když jsem byl na jeho metě za 2:08, bral jsem to vzhledem k tomu, že jsem se stále šetřil, jako pozitivum. Řekl bych dokonce, jako bych se upraidoval a přibylo mi energie. Držel jsem jí ale v sobě a pokračoval dál velice úsporným stylem.
"Přidávat začnu až po 30.km" Sliboval jsem si. Ten loňský rok mě totiž pořád strašil.
Občerstvoval jsem se pravidelně. Tentokrát na rozdíl od minulého roku byla občerstvovačka vybavena výborně a bylo na ní o dost více surovin, než jsem potřeboval. V první polovině závodu jsem pil, hlavně vodu a v druhé jsem to střídal s oficiálním ionťákem, který jsem dvakrát obměnil ionťákem domácím, který si na maratóny dělám sám (1/4 lžičky soli, lžíce cukru, lžička citronu a 1 l čaje). Tentokrát jsem si chtěl dopřát a dal tam poněkud více citronu, což způsobilo, že mě několik km obtěžovali křeče břicha. K jídlu jsem "bral" kousky banánů občas obalené v soli, tyčinku nutratrend a spotřeboval jsem 4 tablety hroznového cukru. Klasický energetický gel jsem tentokrát neměl, protože ten můj oblíbený se mi nepodařilo sehnat, tak jsem byl "bez".
Po dvacátém km jsem dokonce začal předbíhat méně šťastnější soupeře o kolo a dokonce jsem se začal nenápadně přibližovat k Sýkorovi. Sám bych si toho snad ani nevšiml, ale upozornil mě na to sám. Při obrátkách jsme se většinou snažili vzájemně povzbudit, ale tentokrát se Vláďa podivil, že jsem nějak zrychlil.
"Já běžím pořád stejně." Volal jsem za ním. "Spíš ty jsi zpomalil." Rozhodl jsem se na rozdíl mezi námi zaměřit a při průběhu dalším kolem již bylo jasné, že se vzdálenost mezi námi skutečně znatelně snižuje. Na 25 km byl rozdíl již jen dvě minuty. A to jsem stále běžel konstantním tempem lehce nad 15 km a pořád cítil potenciál k dalšímu zrychlení.
Když jsme se potkali v dalším kole, hlásil mi Sýkorka rezignovaně, že ještě jedno kolo a budu ho mít. Nechtěl jsem být nafoukaný, tak jsem to nekomentoval, ale můj velký soupeř a běžecký kamarád nevypadal, že by dokázal vzdorovat ještě celý okruh. Taky jsem ho po jednom kilometru dostihl a po pár povzbuzujících větách pokračoval dál svým tempem.novu jsme se ve stejném směru potkali kolem 31 km, kdy jsem Vláďu předbíhal o kolo. Nevypadalo to s ním příliš dobře a mě nezbývalo než mu držet palce, aby v sobě nalezl dostatek síly k dokončení závodu. Nakonec jsem ho předběhl ještě o kolo jedno a rozdíl mezi námi v celkovém pořadí Západočeské vytrvalecké ligy tak narostl na hrozivých 55 minut. Minule jsme soupeřili až do posledního závodu a teď to vypadá, že to bude docela nuda (zbývá už jen hodinovka a 30 km na dráze), no ale uvidíme, třeba budu překvapen.

Někde mezi 30-35 km jsem chtěl původně zrychlit, ale jaké bylo mé překvapení, když jsem zjistil, že i přes velmi zadržené tempo v první polovině zrychlit nejsem schopen a naopak jsem začal zpomalovat. Sluníčko ze mě prostě opět vysálo spoustu energie, kterou bych měl jindy k dispozici. Teď jsem si jen blahořečil, že jsem začal tak pomalu a že mi teď alespoň zůstali síly na důstojné dokončení. Stále jsem nechodil a zastavoval jsem jen krátce u občerstvovačky. Tak mi to vydrželo až do konce. Poslední dvě kola jsem se už vůbec do ničeho nenutil a doklouzal setrvačností do cíle. Chyběla motivace (osobák mám o ¾ hodiny lepší, Sýkorka v nedohlednu a soupeři které bych mohl předběhnout byli v nedohlednu) a koneckonců i síly. A proč se ždímat, když už není s kým ani čím soupeřit.
Konečný čas 4:33 ještě předčil očekávání. Je to můj čtvrtý nejlepší a třetí nejhorší. A hlavně je to o 38 minut lepší než minulý rok, kdy se běželo za srovnatelných podmínek… A umístění? 46.místo ze 71 účastníků myslím odpovídá mé výkonnosti a jsem s ním spokojen. Závod nedokončilo 11 běžců (čekal jsem, že to bude vzhledem k horku poněkud více, ale běželi asi samí dolňáci).


Výsledky zde:


PS: 1. teď mám pocit, že jsem ještě po žádném maratónu nebyl tak vysílený jako nyní (snad kromě toho prvního). Sáhl jsem si prostě skoro na dno, což mě jen utvrzuje v přesvědčení, že závod v takovýhle podmínkách prostě pro rekreačního běžce jako jsem já není zrovna to nejvhodnější.
2. nakonec jsem zjistil, že jsem ve své kategorii obsadil v celém seriálu 3.místo. Ale vzhledem k tomu, že jsme dokončili jen tři, tak to není nic moc.
3. jako obyčejně mi náplasti na proti rozedření bradavek vydržely jen něco přes 10 km, ale naštěstí jsem to opět vyřešil houbičkou, kterou jsem si strčil pod krk za triko. Tričko se tak napne a hlvně odtlačí a inkriminovaná místa zůstanou bez úhony.
Počet komentářů: 2

Dobytí Manětínska

26. července 2009 v 17:22 | Šnek |  Cyklistika


Hned v sobotu ráno (25.7.2009) po závodě v běhu jsem osedlal pro změnu kolo. Tentokrát vyšla řada na Barbara, který měl pokořit nejrozsáhlejší lesnatý komplex na Manětínsku, který se rozkládá kolem vrchu Lom (Příodní park Manětínská). Je to kopec sice jen 658m n.m., ale přesto se právě pro svojí rozsáhlost dostal do seznamu kopců, které je potřeba "pokořit" (
http://snekic.webgarden.cz/vrcholy-na-kole-cervenec-2009 ).

Ráno se mi moc nechtělo, protože jak už jsem naznačil v předchozím článku, byl jsem v noci na oslavě a do postele jsem se dostal až po 3 hodině ráno. Vyspávat jsem ale dlouho nemohl, protože jsem se chtěl odpoledne vrátit včas, abych viděl dojezd Tour na mýtický kopec Mont Ventoux (Mimochodem úchvatný zážitek a jsem pevně rozhodnut si ten kopec taky jednou vyjet).

Takže něco po desáté jsem byl v sedle a uháněl (jelo se mi nečekaně výborně a to i přes to, že se mnou dost často "mlátil" silný vítr) na sever přes Tlučnou, Nýřany, Město Touškov, Novou Hospodu do Hubenova, před kterým už začínalo stoupání na vytčený kopec. Zde jsem taky odbočil ze silnice a pocyklostezce č.35 se ponořil do terénu. Označení cyklostezka je však asi příliš silné slovo. Byla to prostě jen neupravená polní cesta s cyklistickými cedulkami. Ještě horší povrch mě čekal při vjezdu do lesa. Tady byla kamenitá, kořenitá cesta se spoustou louží a bahna, takže mé neodpružené trekové kolo jen úpělo. Takhle to trvalo necelé 3 km a vzhledem k tomu, že mám rad hladší povrchy, umínil jsem si, že zpátky pojedu jinudy. Kdybych totiž pokračoval z Hubenova dál po silnici, tak bych asi po 1 km narazil na silničku odbočující doprava a ta by mě zavedla zhruba na rozcestí, kde jsem byl teď.

Naštěstí od tohoto rozcestí (U Františka) již byla pěkná šotolina, která mě s občasným střídáním asfaltu provázela kromě vrcholové partie po celou zbývající dobu. Po půl km jsem přijel na další rozcestí u Kostelíka, ze kterého jsem pokračoval dál rovně, abych po 3 km (cesta chvíli stoupala, pak zase klesala a zase klesala a stoupala - jako na lochnesce) dorazil na rozcestí u Libenova (595m n.m.).
Tam jsem se dal doprava, abych po 500 metrech opustil cyklostezku, která už začala klesat do údolí, a odbočil doleva na lesní cestu, po které vedla i žlutá cesta turistická. Takhle jsem zvolna stoupal asi 1,5 km než cesta začala opět klesat a já usoudil, že jsem asi na nejvyšším místě, kam se dá na kole po cestě dojet. Vrchol tohoto kopce je totiž značně rozsáhlý a je těžké určit, které místo je právě to nejvyšší. Výhledů jsem si moc neužil, jen v jednom místě se les trochu rozestoupil a ukázal mi údolí na SV.
Ale výhled přece není všechno. Ten nádherný klid a liduprázdno. V prvních několika km lesa jsem sice občas potkával houbaře a borůvkáře, ale přibývající vzdáleností tato setkání řídla, až ustala úplně. Čeho bylo ale všude dostatek byly houba. Les jako by mykózně explodoval. Těch praváků co jsem viděl za tento den jsem neviděl za poslední léta dohromady. Kdo neuvidí nemůže věřit. Já bych taky nevěřil. Litoval jsem že nemám nějaký velký batoh. Nebo alespoň malinký… Nakonec jsem trochu přeskupil nářadí a doplňky a uvolnil brašničku pod sedlem, do které jsem nacpal několik pěkných exemplářů.
A byl nejvyšší čas obrátit se k domovu. Tour přece na mě čekat nebude. Ještě jsem zaznamenal obrovského jelena, který si mě měřil s majestátnou přezíravostí, aby pak beze spěchu zmizel mezi lesními velikány. A hurá dolů z kopce. Ve sjezdu jsem si uvědomil, že nastoupané výškové metry nebyly zase tak nicotné, jak se mi původně zdálo. Když jsem dojel zpět ke Kostelíku, dal jsem se tentokrát po asfaltce na Spankov. Odtud přes Líté, Bělou, Tlucnou a Touškov do Líní.

Celkem jsem najel 84 km což sice není zas až tak moc, ale ten vítr. Při cestě zpátky jsem si chvílemi připadal, jako by mě někdo táhnul lasem zpátky.
Jinak vzhledem k profilu
nepatřil tento výjezd k těm těžším, naopak byl asi vůbec nejlehčím z poslední doby (překonané převýšení 1200 m). Přesto měl své kouzlo a rozhodně stál zato. Z výše uvedeného vám jistě vyplyne, že není vhodný pro silniční kolo, ale trekové ho snadno zvládne (až na tu pasáž u Hubenova). Výjezd na tento kopec není nijak fyzicky náročný a zvládne ho úplně každý cyklista.
Přidat komentář

Zátopkova pětka aneb pěkné mučení

26. července 2009 v 10:37 | Šnek |  Běh

V pátek 24.7.2009 nás s Radimem čekala druhá část cyklu na počest velkého Zátopka. Tentokrát jsme jeli do Stříbra, kde se měl odehrát "sprint" na 5000 metrů. Sprint píšu proto, že já to tak osobně cítím, jelikož vlastně nejkratší trať kterou běhám v tréninku (a to ještě jen naprosto výjimečně) je 6 km. Po prvním závodě na 10 km jsem měl z hlediska svého výkonu velké oči a cítil jsem se na další osobák. Jak se však blížil konec pracovního týdne, ze svých očekávání jsem začínal zvolna slevovat. Jednak jsem se nedostal ani jednou na trénink (jezdil jsem jen na kole do práce) a pak jsem musel nadělávat a vracel jsem se domů až po 18. hodině. Takže když jsem přijel v pátek z rachoty, byl můj hlavní pocit … únava. Navíc jako součást "tréninkového procesu" téměř každý pátek odpoledne kolem 17 hodiny si chodím na 1-2 hodinky schrupnout. A právě v tomto čase (17.50) se odehrával závod. Organizmus se hlásil o své práva, která jsem mu však musel odepřít a tak když se mi klížily oči, vyrazilo se.

Prezentace na místě proběhla jako obyčejně bez problémů a my se mohli trochu rozběhat. Dal jsem jen dvě lehká kolečka a pak už jsem se jen tak protahoval. Připadal jsem si nějak strašně těžký a nějak "lenochodný".

Prááásk!!! Opět ohlušující výstřel a 39 sprinterů vyrazilo zdolat 12,5 kola. Automaticky jsem se zařadil za velkého soupeře Sýkorku, ale přišlo mi, že běžíme nějak rychle.
"To asi bude tím, že nejsem v pohodě a tempo je normální." Říkal jsem si. Při pohledu na okolní běžce mi však bylo hned jasné, že běžíme skutečně rychleji, protože všude kolem nás se vyskytovaly tváře, které jindy vidím jen když nás předbíhají o kolo. Na 600 metrech jsme měli čas 2:30 a to je na mě opravdu příliš.
"Ten Sýkorka se snad zbláznil?!" Honilo se mi hlavou. "Nebo mě chce tentokrát zlomit hned na začátku, abych ho v závěru netrápil?!?"
Rozhodl jsem se to zjistit a držel se jako přísavka i když jsem začínal víc a více trpět. Věděl jsem však, že to dlouho nevydržím, protože tempo se mi zdálo odpovídalo času pod 21 minut a na ten jsem v tento den a v tomto období skutečně neměl. Ne že bych se nemohl ještě držet, ale s ohledem na momentální rozpoložení, sobotní výjezd na kole, pondělní maratón a hlavně na to, že se mi právě teď nechtělo mučit…No nebudu to dlouho protahovat. Vydržel jsem jen 5,5 kola a pak jsem se ani nestihl rozloučit. Sýkorka se mi začal rychle vzdalovat a já osaměl. Teda až na časté okamžiky, kdy mě předbíhali zdatnější soupeři o celá kola. I já jsem někoho předběhl, ale moc jich nebylo (asi 5 včetně Radima).

Jak moje tempo uvadalo, Sýkorka se mi víc a více vzdaloval. Překvapivější pro mě však bylo, že mě z ničeho nic předběhla Pavlína Procházková, které jsem na desítce nadělil dvě kola!
"Běžím já tak blbě, nebo ona tak dobře?!?" Ani jsem si tuto otázku nemusel pokládat. Obojí bylo pravdou.
Nicméně zmobilizoval jsem v sobě morální síly a zahrál si zase na přísavku. Myslím, že jsme takto kroužili dvě nebo tři kola a já se držel jen tak tak.
"Kdyby alespoň ten Jurášek (dlouholetý kamarád z práce a běžec i cyklista od Pánaboha, který říkal, že se možná staví) přišel!" "Ale co, viděl by stejně jen vadnoucí mátohu, které už žádné povzbuzení nepomůže.

"Jardo do toho!" Ozvalo se v zatáčce 900 metrů před cílem.
"Jurášek! Jurášek je tady!! Hurá!!!"
Zmohl jsem se dokonce i na zamávání. Měl jsem radost že je tu někdo známý, ale zároveň jsem cítil pocit studu, že zrovna běžím tak mizerně. Když jsme vběhli do předposledního okruhu, ujistil jsem se u Pavlíny, že nám skutečně zbývají jen dvě kola.
"Jo jasně. Na mě se neohlížej a běž!" Dostalo se mi v odpovědi.
"Jak běž? Vždyť já se tě sotva držím." Nechápal jsem." "Ale máš pravdu. Pomůžu ti alespoň trochu s tempem."
Nějak líně jsem se převalil přes spolutrpitelku a nějakým zázrakem začal cítit, že se mi snad vrací energie do žil. Chvilku jsem ještě čekal, jestli se Pavlína dokáže zavěsit, ale když jsem pochopil, že to nevypadá přidal jsem ještě trošku víc a "uháněl" sám. Při průběhu do posledního kola jsem rychlým pohledem zjistil, že jakýs takýs osobák by mohl ještě padnout i když jen vteřinový a to mě vyburcovalo ještě více. Dokonce jsem v cílové rovince ještě někoho předběhl a jako těžkotonážní srnec se vřítil do cíle. Ten závěr byl opravdu na doraz a já se dokonce neudržel ani na nohou a klesl do kolen na trávu.
Stálo to ale za to, protože když jsem se podíval na hodinky svítilo tam 22:07! O 22 sekund zlepšení osobáku. Žádný velký posun to sice není, ale přesto mě druhý osobák během 5 dnů potěšil. Sýkorka mi sice utekl o tři čtvrtě minuty, ale kupodivu mi to nějak vůbec nevadilo. Celkově jsem skončil na solidním 31.místě.

Lépe než v pondělí se dařilo Radimovi. Tentokrát skončil oficiálně 38 a vybojoval rovnocený souboj s 37 závodníkem, který doslova zvedal diváky ze sedadel. Nakonec Radim oficiálně prohrál o nějaké desetiny (hruď měl sice v cíli dřív, ale pravou nohu na které měl čip nechal nějak vzadu). I tak je jeho čas 25:02 o půl minuty zlepšený osobák, což mě dost překvapilo.

Na vyhlašování jsme nečekali, protože jsem musel hned spěchat na oslavu narozenin jedné dámy. Jen jsem poděkoval za podporu Juráškovi a uháněl domů.

Výsledky zde:
http://www.marathonplzen.cz/index.php?idAktualni=5
Počet komentářů: 3

Zátopkův týden – Desítka v Domažlicích

21. července 2009 v 13:27 | Šnek |  Běh


Nezvykle v pondělí (20.7.2009) v podvečer (17.45) byl v Domažlicích zahájen druhý ročník "Zátopkova týdne". Datumy (letopočet je pochopitelně poněkud jiný) a časy odpovídají těm, ve kterých Zátopek vybojoval na 10 a 5km a maratón zlaté medaile na OH v Helsinkách.
Minulý rok jsem celý seriál bral jako výzvu, chtěl jsem si to zkusit a hlavně seriál ( kromě výše uvedených se do celkového hodnocení budou ještě započítávat srpnová hodinovka a listopadových 30 km) dokončit. Letos jsou ambice podobné, jen bych rád vyšperkoval své výkony osobními rekordy na 5 a 10 km a v hodinovce. Pochopitelně velkým tahákem budou pro mě stejně jako minule souboje s výborným běžcem (osobní rekord na 10 km 29:00 - samozřejmě už je to pár let) Vláďou Sýkorou.

Vyrazil jsem rovnou z práce, jen jsem v Líních nabral Radima. Po páté hodině jsme již byli na pěkném stadiónu a měli dokonce čas na, světe div se, rozběhání. Ano, skutečně jsem se trochu rozběhal i rozcvičil. Nějak mě totiž táhla levá nohy a docela jsem měl problémy se svalstvem trupu, tak jsem nechtěl nic podcenit.
Přesně v 17:45 se ozval ohlušující výstřel z pistole a početné pole 46 závodníků vyrazilo vpřed. My jsme se od počátku drželi zpátky, takže jsem musel Sýkorku, který naopak většinou startuje z první řady, dohánět. Nevěřil jsem sice, že bych se ho tentokrát dokázal udržet, ale chtěl jsem to alespoň zkusit. Vydržel jsem s ním2 kola a pak se mi kupodivu jeho tempo začalo zdát pomalé. Nějakou dobu jsem váhal, abych zase nepřepálil, ale pak jsem se přes něj překulil a směřoval za záda nejbližšího dalšího závodníka. Za ním jsem vydržel pěkných pár kol. Jeho tempo jsem byl schopen akceptovat jen stěží, takže jsem ani neměl snahu se dostat před něj. Společně jsme taky předběhli Radima o první a později i o druhé kolo. O kolo jsme předbíhali i jiné, ale větší část silného startovního pole předbíhala naopak nás. Vydrželi jsme spolu na pátý km, kde jsem s překvapením zjistil, že běžím jen několik vteřin za osobákem na hladkou pětku!
"To by mohl být pěkný čásek!" Prolétl mi hlavou. Zároveň mi to dodalo novou energii a já se tak s pomocí jednoho, který mě předbíhal o kolo dotáhl na nejbližšího dalšího závodníka, kterým byla tentokrát nějaká žena, nebo spíše dívka. Asi po dvou kolech se mi však začalo sdát, že tímhle tempem k rekordu nedoběhnu a proto jsem musel před ní. Bohužel v dosahu už nebyl nikdo ze závodníků mé úrovně a tak jsem musel táhnout sám.
Když jsem začínal pociťovat, že mi nějak docházejí síly, zjevil se vedle mě jako duch Sýkorka. Vedle mě byl skutečně jen mžik, protože jeho tempo bylo o hodně vyšší než moje. Při průběhu do 17.kola jsem se ho jen s velkou námahou dokázal zachytit. Bylo jasné, že tohle nemůžu dlouho vydržet, ale umínil jsem si, že se pustím až bude do konce 5.kol. Tak jsem trpěl, mučil se a funěl za tímto dokonale strojovým vodičem (v cíly mi pak Vláďa ukazoval svoje mezičasy, které byly kromě prvního a posledního kola v rozmezí několika málo sekund). Když zbývalo do konce těch vytoužených 5 kol a já se mohl pustit, řekl jsem si ne!
"Ještě jedno musíš vydržet!" Zněl příkaz odněkud z mého nitra, z míst o kterých jsem neměl ani tušení. Příkaz byl však jasný a já se musel podrobit. Tak tedy ještě jedno. Vydržel jsem a do cíle tak zbývali jen čtyři. Už mě ani nepřekvapilo, že záhy přišel příkaz obdobný tomu předešlému. A já se zase pochopitelně podrobil. Trochu více mě zaskočilo, že když zbývalo do konce 1200 m, tak nepřišel příkaz na další kolo, ale byl to příkaz totální.
"Vydržíš až do posledního kola a pak mu utečeš!?!"
"Někde uvnitř mě sídlí nějaký blázen!?" Pomyslel jsem si tiše, aby to nitro (nebo vnitro) neslyšelo. Nevím, jestli se mi to povedlo, ale každopádně žádný další pokyn už nepřišel. Jako ve snu jsem odkroužil další kolo a když jsme vbíhali do posledních dvou, volal na mě startér, že běžím do kola posledního!? Nebyly totiž k dispozici čipy a tak to pořadatelé počítali ručně. Byl by to sice lákavý osobáček, ale nestálo by to za to, protože ten nejhlavnější princip Šneků je bojovat čestně. I když jsem si nebyl stoprocentně jist, že mám pravdu já a ne rozhodčí, bylo nepravděpodobné, že bych běžěl za 44 minut. Se Sýkorkou jsme se taky rychle ujistili, že nám skutečně zbývají ještě kolo dvě a když jsme pak první z nich dokončovali, volal na nás startér, že běžíme do cíle.
"Ne, ne!" Volali jsme mu v odpověď. "Nám zbývá ještě jedno!"
Na jeho překvapený pohled jen tak nezapomenu. Ona je to taky zajímavá scéna, když rozhodčí posílá závodníka do cíle a ten přes to, že sotva plete nohama, tak odmítá a pokračuje dál.

Ale zpět do přímého přenosu.
Při náběhu do předposlední zatáčky Sýkorka prudce zrychlil.
"To přeci nemůže dlouho vydržet?!" Prolétlo mi hlavou.
"Je to taktika! Taktika!!" Zařvalo to na mě z nitra až jsem se lekl. "On to nemůže vydržet. Kdyby měl tolik sil, tak by nastoupil dřív!? Přidej! Přidej!! Dři!!!"
Ani nevím jak jsem přinutil své ztěžklé nohy k rychlejšímu kmitání. Pravdou ovšem je, že jsem během pár sekund zlikvidoval malou ztrátu a 250 metrů před cílem jsme běželi bok po boku. Sýkorka pronesl něco ve smyslu, že vyhraju a já naopak v tom, že si nejsem tak jist. Ještě před hranicí dvoustovky mě ale napadlo, že Vláďovi oplatím stejnou mincí a nastoupil tempem o kterém jsem věděl, že do cíle ho sice neudržím, ale mělo sloužit hlavně k odpoutání od soupeře a kamaráda v jedné osobě. Tentokrát to zabralo, protože jsem okamžitě vnímal, jak zvuky Vláďových kroků slábnou. Mohl jsem tedy ubrat. Nohy jsem totiž ani necítil a už dlouho jsem běžel v kyslíkovém dluhu (to jsou ti kuřáci). Nesměl bych ale před sebou uvidět závodníka, kterému jsem v první polovině závodu sotva stačil.
"To by byla sranda, kdybych ho předběhl o kolo." Napadlo mě. Ani nevím z jakých rezerv se to vzalo, že z tempa z k šerého jsem schopen jen slevit jsem najednou dokázal ještě přidat. Když jsem toho vytčeného závodníka konečně předběhl, dělaly se mi doslova mžitky před očima, což mi však nezabránilo v tom, abych předběhl těsně před cílem ještě někoho. Vyždímal jsem se doslova jako citrón. Chvilku po mě doběhl i Sýkorka, kterému jsem srdečně děkoval za pomoc a omlouval se, že jsem mu nepomáhal s tempem. On říkal, že je to v pohodě, protože dobře ví jak mizerný tempař jsem, v čemž měl svatou pravdu.
Můj výsledný čas 46:15 byl o více než 2 minuty rychlejší než před rokem a o téměř minutu a půl lepší mého osobního rekordu!! Skončil jsem na pěkném 35. místě (minule jsem byl 34/37).

Poněkud hůř na tom byl Radim. Díky jeho tréninkům ve vzpírání mu totiž dost zmohutněly nohy. Což na vytrvalostní běh není právě ideální. Navíc ho rozhodčí nechali běžet o kolo více! Doběhl poslední v ne právě dobrém čase. Pochvalu ale zaslouží za bojovnost a chuť poprat se se soupeři v dalším závodě, který nás čeká v pátek. V sobotu nebo v neděli si pojedu pravděpodobně vyjet na kole na Schwarzriegel do výšky 1073 m, což je další ze seznamu Big 1000, no a v pondělí po práci mě čeká maratón. Radim bude pravděpodobně jenom pomáhat pořadateli.

Výsledky:
http://www.marathonplzen.cz/index.php?idAktualni=5
Počet komentářů: 6

Javor-Pancíř-Můstek

15. července 2009 v 16:03 | Šnek |  Cyklistika
Na úterý 14.7.2009 jsem si udělal předpověď, která slibovala pěkné letní počasí a tak jsem si vzal dovolenou a chystal se s Radimem vyjet konečně na nejvyšší horu Šumavy - Velký Javor. Jaké však bylo moje překvapení, když jsem se ráno vzbudil a u nás řádila bouřka. S tím letošním počasím už fakt nevím. Dokonce jsem chvíli uvažoval, že dovolenou zruším a půjdu do rachoty, ale když jsem si pustil internet, viděl jsem, že srážky brzy ustanou a další pásmo půjde až odpoledne a navíc pravděpodobně bokem od Javoru. Nicméně otálet jsem nechtěl a tak ještě za deště jsem připevnil kola a v 8 jsme vyrazili. Pršet brzy přestalo a dokonce začalo vykukovat Slunce. Ani dohlednost nebyla špatná, protože od Klatov byly zřetelně vidět věže na Hoher Bogenu. Tam se ostatně v nejbližší době taky chystám, protože to je další vrchol započítávající se do žebříčku Big 1000 (http://www.challenge-big.eu/ ).

Když jsme dorazili do místa výjezdu (parkoviště pod lanovkou na Hofmanky), bylo skoro jasno, příjemná teplota, ale s tím, že mi tentokrát předpověď vyjde jsem si vzhledem k ránu už tak jistý nebyl. Proto jsme neotáleli a spustili se přes Českou Železnou rudu do Alžběna a Rudu Německou. Tam jsme hned na začátku ve výšce 704 m n.m. zabočili ostře do prava ve směru na Lam a v serpentinách začali stoupat k vysněnému cíli. Stoupání to bylo pěkné, ale nic hrozného. Viděl bych to v rozmezí 5-8 procent. Provoz byl sice poměrně hustý, ale němečtí řidiči byli opět velmi ohleduplní. Nebezpečí hrozilo jen když se kolem nás prořítil některý z typických Čechů.
Zhruba po 6 km jsme vystoupali do výšky 1033 m n.m. poblíž Brennes. Dále jsme odbočili křižovatkou do leva k hlavním sjezdovkám na Javoru a zde jsme taky pořídili uvítací snímky.
Nevím jak Radima,
ale mě osobně celý vrchol a vůbec celá hora doslova fascinovala. Proto jsme taky hned spěchali dále a výše. To výše však muselo chvíli počkat, protože když jsme nastoupali do výšky 1050m, následoval 2 km sjezd k Velkému "Javorskému" jezeru. Kdo čte moje články tak ví, že tohle opravdu nemusím. Kdo by ale čekal, že při výjezdu na Javor budeme mít maximální rychlost přes 40 km/h. V závěru sjezdu jsme se nemohli nepřizastavit u věhlasného jezera. Pěkné, ale nic zvláštního a hlavně příliš mnoho turistů, kteří brázdili vody na šlapadlech!. Naše jezera jsou lepší a klidnější.
Kraťoučký oddech a honem dál. Jen aby se nezkazilo počasí. Při pohledu na oblohu se však naštěstí povětrnostní situace zdála stabilní. Kousíček pod jezerem se odbočilo doprava (Bodemais) a konečně se jelo znovu do kopce se srovnatelnými procenty jako na začátku.
O tom, že kopec nebyl nijak zvlášť strmý svědčilo i to, že syn byl neustále přede mnou. Dokud je v prvních 50 km stoupání do 10 procent, tak mi ujíždí, jakmile je ale přes 10, tak zase ujíždím já. Při tomto výjezdu jsem mu ujížděl jen závěrečný 1,5 km, takže už asi tušíte, že se po žádné extrémní střeše nejelo. Po třech km jsme dojeli na prostranství s parkovišti, četnými cedulemi a směrovkami. Tady jsem tušil odbočku v pravo a cyklostezka tam skutečně byla. Co jsem však netušil, že zbývajících 9 km se pojede po šotolině, která byla místy pěkně "hrubozrná". Pro mého Saracéna to bylo v pohodě a ani Radim si příliš nestěžoval, ale jet tady na mém Arabovi s úzkými plášti by se mi rozhodně nechtělo. Ani nevím proč jsem si myslel, že bude asfalt až na horu. Takhle to bylo taky dobré i když ta šotolina ve stoupání (a nejen ve stoupání) vezme přece jen více sil, než hladký povrch.
My však šlapali statečně dál, jen nás mrzelo, že z této strany se vlivem reliéfu a stromů nemůžeme kochat pohledem na vrchol vysněného kopce. Na oplátku jsme alespoň mohli sledovat menší bráchu z rodu Javorů, který byl trochu vypelýchaný a připomínal naší část Šumavy.
Souvislá cesta vzhůru se ještě dvakrát jakoby zasekla a spustila se dolů, ale již to bylo jen na několik stovek metrů, takže jsem se zas tak nezlobil. Jenom mě mrzelo, že nemáme vůbec přehled, kolik nám zbývá na vrchol. Značení bylo sice dobré, ale kilometrovníky pro cyklisty nějak chyběli. Brzy jsme však už měli jasno, protože za jedním z ohybů sen kousek před námi, stále ještě v úctyhodné výšce, zvedlo jedno z mohutných skalisek tohoto velikána. Záhy také začalo to závěrečné stoupání, ve kterém se mi Radim začal vzdalovat do zadu. Já jsem sice jel ve předu na malý tác, ale v zadu jsem měl k dispozici ještě 2 lehčí převody, které jsem nemusel použít. (Při výjezdu v Krkonoších jsem psal, že jsem poprvé použil nejlehčí převod - tak ne byl tam jen druhý nejlehčí). Tady to stoupání mohlo být tak kolem 15 procent.

A konečně je to tady! Po 25 km výjezdu, přerušeném cca 3 km sjezdu jsme se dočkali. Jsme na vrcholu!!
Nádherný výhled. Nádherné počasí. Všechno nádherné!!! Pochopitelně jsme se zdrželi asi půl hodiny a při té příležitosti pořídili několik žánrových

a dokumentačních obrázků.

Ke slovu se dostal i dalekohled,
který jsem si tentokrát výjimečně nezapoměl. Jenom ty kýžené Alpy, které jsem si sliboval, že uvidím, nebyly. Aby taky jo, když dohlednost byla jen 35-40 km. To by se ty Alpy musely o pořádný kus přišoupnout.

Tak. Dost bylo odpočinku a hurá dolů! Na šotolině jsem se jako obyčejně držel zpátky, takže mi Radim opět ujel. Dokonce se o mě v jednu chvíli začal pokoušet hlaďák, což mě docela překvapilo, protože po 2 hodinách jízdy se mi to snad ještě nikdy nestalo. Ale možná to bylo taky trochu tím, že v posledních asi 8 týdnech mám neobyčejně vysoký sportovní výdej a tělo se prostě začíná chránit. Jenom na kole jsem měl za posledních 7 týdnů 6 výjezdů na hory a že jich nebylo 7 způsobila jen má účast na závodě horských kol. Asi je na čase, do Zátopkova týdne, který začíná už 20.7. trochu nabrat síly.
Zhltnul jsem nejlevnější výrobek od Nutratrendu (ovocná tyčinka za 7.50,-Kč), mimochodem mám s ním ty nejlepší zkušenosti, protrpěl zbytek šotoliny a skvěle si užil sjezd po silnici. Byl dlouhý, pěkný, docela rychlý a hlavně bezpečný. Na Saracénovi mám v zadu dost terénní vzorek, takže to tak rychle nejede, ale přesto jsem zaznamenal maximálku 67 km/h. Silnička by se blížila k devadesátce. Jsem všeobecně znám, že sjezdy příliš nemusím, ale kdyby byly všechny takové to, tak by to neplatilo.
V naší Rudě jsme se občerstvili u benzínky a syn už začal mít "zaječí" myšlenky. Já jsem však cítil, že mi těch 60 km nestačí a rozhodl jsem, že se vydáme ještě na hřeben kolem Pancíře.
Už při výjezdu z Rudy však bylo vidět, že Radim vyplýtval jako obyčejně příliš mnoho sil a i když jsem jel o dost pomaleji než jsem mohl, stále na mě ztrácel. Počkal jsem tedy na Špičáckém sedle, abychom se poradili co dál. Nakonec padlo rozhodnutí, že já pojedu na hřeben jak jsem chtěl a syn že si ještě vyšlápne vrchol z Big 1000 Pancíř
na kterém ještě nebyl. Což už teď neplatí. Radim si tak zapsal 3 vrchol evidovaný v Big 1000 a vlastně Javor je tam taky, takže měl 2 v jednom dni.
Velkou část jsme jeli ještě spolu i když s tu větší tu menší mezerou. Pár desítek výškových metrů pod vrcholem jsem se ale já odpojil (na tomto vrcholu jsem už byl 5* a ne,ěl jsem tak motivaci ho "ztékat" po šesté) do leva na hřebenovku a pokračoval přes Habr(1203) na Můstek(1235) až k rozcestí Na Sjezdovce (1143). Tam jsem to otočil a uháněl zpět, aby Radim, kterému jsem před tím svěřil klíče od auta dlouho nečekal. Při svižné cestě dolů jsem ještě posunul hranici maximální rychlosti dne (72 km/h). To byl závěr perfektního a po všech stránkách vydařeného dne. Celkem jsem ujel 82 km a synek asi o deset méně.

PS: ještě obvyklý dovětek o technice. Ideální by bylo trekingové kole. Já to jel na horském, což taky šlo. Jet by se to sice dalo i na kole silničním, ale jak jsem předeslal, závěrečných 9 km na Javor a celá hřebenovka od Pancíře pro silničku právě vhodné nejsou.
Přidat komentář

Dobití centrálních Krušných hor.

13. července 2009 v 18:28 | Šnek |  Cyklistika

V rámci víkendového pobytu u Kamencového jezera
v Chomutově (mimochodem skvělý kemp i koupání - vřele doporučuji) jsem se v sobotu 11.7.2009 vydal letos podruhé zdolávat Krušnohorské hřbety.

Tentokrát byl v plánu vrchol Loučná (956 m n.m.) u Litvínova. Nebylo to žádné dogma, ale prostě jen takový předběžný plán. Ovšem když jsem z kempu viděl mohutný hřbet Medvědí skály (to jsem si jenom myslel, že je to Medvědí skála - skutečnost mě později vyvedla z omylu) s vysokým vysílačem na vrcholku, napadlo mě, že bych mohl zdolat i ten.

Vyrazil jsem krátce po desáté hodině, protože mě mohlo čekat nějakých 80-90 km. Namířil jsem si to po vedlejší silnici na Jirkov, ale podle provozu to vypadalo spíše na mezinárodní tepnu. Auto za autem a pochopitelně bohužel většinou Češi, takže mi párkrát docela zatrnulo. No ale přežil jsem to a mohl tak začít Jirkovem stoupat do hor. Plánoval jsem trasu na Boleboř přes Jindřišskou, ale záhy jsem narazil na nečekanou překážku. Na mě trase se totiž konaly závody automobilů do vrchu! Co teď. Objet se to jen tak nedalo - jen za cenu velké zajížďky a čekat se nezdálo právě nejvhodnější. Zásadně měnit plán se mi taky nechtělo. Chvíli jsem tedy bezelstně okouněl a přemýšlel, jak se z té šlamastyky dostanu. Nakonec jsem se přitočil k jednomu z pořadatelů a požádal ho o radu.
"Chvíli počkej a až vodjede tahle formule, tak bude přestávka před druhým kolem." Sdělil mi k mé radosti. "Moh bys to stihnout, ale musíš makat. Opravdu makat!"
"Budu makat, budu." Sliboval jsem.
Poděkoval jsem a sunul se ještě blíže ke startovnímu stanu. Poslední formule tůrovala motor tak, že to bylo slyšet na kilometry daleko. Když však dostala povel ke startu, tak v tu ránu chcípla. Sranda ne?! Když konečně odfrčela, přitočil jsem se ke strážci zákona, který sveřepě hájil přenosnou značku zákaz vjezdu.
"Ředitel závodu říkal, že bych to teď mohl projet?!" Zalhal jsem trošku. "počkejte chvíli." Opáčil překvapený strážník. ""Dojdu se zeptat startéra."
Oba muži se chvíli radili a pak mi dali pokyn, že skutečně můžu.
"Ale jeď! Jeď!! Jeď!!! Volal na mě ještě ten startér. "Za chvíli pojede ze shora auto s praporkama, který bude uzavírat trať. Bude tě vyhánět, ale ty na něj nedej a jeď co to dá! A kdyby si to nestih a slyšel za sebou auto, tak z tý tratě vypadníííí!!

Pamětliv příkazů policisty i pořadatele, vyrazil jsem ze všech sil jako střelený srnec. Potřeboval jsem ujet asi 4 km poměrně prudkým stoupáním 6-10% v co možná nejkratším čase. Navíc mi neřekli, kdy bude začínat druhé kolo závodu. Já se však po 2 km usilovného dupání začal zahlcovat a musel chtě nechtě ubrat. Přibližně v tu chvíli mě začal míjet konvoj závoďáků, kteří sjížděli dolů na start. Jeli docela ostře, tak jsem radši rozsvítil přední blikačku a držel se těsně u příkopu.
"Tak mám ještě několik minut čas!" Uvědomil jsem si na druhou stranu s úlevou. Hned jsem se cítil trochu lépe. Jen mě znervózňovali pořadatelé kolem trati. Někteří na mě volali: "Přidej!", jiní "Zmiz z trati!!" další "Kdo tě sem pustil?!" a jiným jsem radši nerozuměl.
Hleděl jsem si prostě svého a snažil se jet co to dá, abych neohrozil sebe ani jiné. "
Konečně tu byl cíl! Hurá!! Ale co to proč na mě ti hasiči volají abych makal dál? No jo. Vždyť musím počítat ještě s dobržděním rozjetých mašin!"
Vysupěl jsem tedy ještě dalších několik set metrů, než jsem projel kordonem hasičů a mohl si s úlevou vydechnout.

Ani jsem neměl chuť zjišťovat, kolik času mi ještě zbývalo do "střetu". Jen jsem zvolnil tempo a ukrajoval další výškové metry. Sice nebylo žádné zvláštní horko, přesto jsem byl splavený jako myš. Už v klidu jsem dorazil do Boleboře a domníval se, že hlavní část stoupání už mám za sebou. Brzy se však ukázalo, jak mám špatný odhad. Přece jen jsem začínal v nějakých 250 metrech a měl jsem se v tahu dostat na hřebeny o výšce 900 metrů. To nějakých 5 km nespraví. Kolem silnice už pochopitelně nebyly pořadatelé a diváci, místo toho jsem v protisměru začal potkávat četné cyklisty. Na kolech měli čísla a na řídítkách připevněné mapy. "Asi nějaký orientál na kolech." Myslel jsem si. Jen mě mátlo, že jsem je potkával dalších asi 15 km a že se vynořovali z různých směrů a do různých směrů zase mizeli. Ale nevěnoval jsem jim zvláštní pozornost.

Brzy jsem minul vísku s příznačným názvem Svahová a pokračoval stále nahoru. Postupně se stoupání přece jen zmírňovalo a já tak v pohodě dorazil na kótu 844 m n.m.u obce Malý Háj. Tady jsem se zastavil, abych se trochu rozhlédl, zhodnotil síly a další postup. Ručičky hodin se pomalu blížily k poledni a mě začínalo být jasné, že pokud bych trval na té Loučné, tak bych se do kempu vrátil až večer. Nechtěl jsem nechávat manželku tak dlouho samotnou a proto jsem trasu operativně přehodnotil.
"Na Loučnou se prostě nejede! Stejně na ní není nic tak zvlášť zajímavého." Rozhodl jsem se rychle. "Místo toho zdolám tu Medvědí skálu s vysílačem."
K němu ostatně vedle z křižovatky směrovka a tak jsem už neváhal a zahnul po pěkné silničce doprava. Neujel jsem ani 2 km do kopce, když jsem se dostal k dalšímu rozcestníku. Jmenoval se Lesná a hlásil, že je ve výšce 903 m n.m.
"Tak vida. I tu hranici 900 metrů jsem překonal." Pomyslel jsem si.
Směrovka ukazovala, že k vysílači mám pokračovat vlevo. Bylo to ale docela z kopce, což mě poněkud mátlo a chvíli jsem váhal.
"Ale co. Dal jsem se na vojnu musím bojovat." Rozhodl jsem se a začal se spouštět dolů. Objel jsem závoru a po stále pěkné asfaltce pokračoval ve sjezdu, který trval asi 3 km. Následoval 0,5 km ještě prudší a pak už jen 500 metrů stoupání. No vida a jsem tu. Za předešlou dřinu se mi příroda odměnila nádhernými výhledy do širokého vnitrozemí. A ani pohled na monumentální vysílač nebyl od věci.
Teprve teď jsem si však při pohledu do mapy uvědomil, že onen vysílač není na Medvědí skále, ale na hoře zvané Jedlová (853 m n.m.). Nu což, vždyť je to skoro jedno. Pod vrcholem hory jsem se ještě zastavil k občerstvení na jedné skále, odkud byl snad ještě lepší výhled než z vrcholku a pokračoval zpět na Lesnou. Tam jsem si od ukazatele nastoupal ještě pár výškových metrů nad těch 903 a pak se vrátil zpět na hlavní silnici, odkud jsem před hodinou odbočil.

Počasí zůstávalo nevlídné (občas poprchávalo a foukal vítr), ale já neohroženě pokračoval dál na Sv. Kateřinu. Nebylo to ostatně nic těžkého, protože mě od ní dělil jen 4 km sjezd. Dostal jsem se ale tak nízko, že rozhledna ve výšce 720 metrů se najednou nade mnou vysoko tyčila. Dokonce tak vysoko, že jsem zaváhal, jestli ji nemám vypustit a pokračovat dál na Litvínov. Nakonec jsem se ale překonal a stálo to zato.
Věž se mi líbila hlavně jako stavba, protože výhled z ní nebyl zas nic tak moc, protože okolní hory ji vysoce převyšují, byl vidět vlastně jen v jednom směru do Německa.

Od rozhledny jsem pokračoval východním směrem, kolem další z četných větrných elektráren, sjezdem na Horní Jiřetín.

Již z dálky byly vidět rozlehlé továrny, chladicí věže, vysoké komíny a obrovské těžební jámy, které se rozkládaly doslova všude. Nejhůř to na mě zapůsobilo kolem Litvínova. Jedu si po rovné silnici, všude samá továrna a kalové rybníky, když tu náhle cedule: "Pozor následuje semafor."
"Jakej semafor?!" Divím se v duchu.
Po pár desítkách sekund mám jasno. Přede mnou blikač jako kráva a pod ním cedulka. "Svítí-li červená, vypněte motor a nekuřte!"
"Hm dobrý." Říkám se.
Popojedu kousek dál a něco cítím. Jako by chlór nebo co. Za zatáčkou podobný semafor a na tabulce pod ním:" svítí-li červená - uniká chlór!" Nesvítil, tak asi nefungoval, protože zmíněnou látku jsem jasně lokalizoval.

"Rychle pryč. Pryč! Pryč!! Jak tady ty lidi můžou žít. Není jim rozhodně co závidět."

Kam mám jet jsem už dobře věděl, protože výše zmíněný vysílač byl dobrým orientačním bodem. Nechtěl jsem však jet po dálnici a trefit se na jinou silnici, která nebude končit jen v nějaké továrně, nebo dokonce v jámě, bylo dost obtížné. Nakonec jsem byl rád, že jsem za Komořanami na tu dálnici najel (nebyla to pochopitelně dálnice regulérní - jen tak vypadala, ale značena byla jako silnice normální) a co nejrychleji uháněl k Chomutovu. Tam jsem naštěstí dorazil zdráv a relativně v čas. V nohách jsem měl poměrně zajímavých 74 km a v duši šok ze zmíněné industriální oblasti.


PS: Celá trasa vedla po asfaltu, který byl většinou velmi pěkný. Takže se opět dala zdolat na jakémkoliv kole. Stoupání z Jirkova na Lesnou (asi 15 km), bylo sice vydatné,
ale nic tak hrozného, co by běžný cykloturista nevyjel.
Přidat komentář

Nejvyšší bod v ČR na kole

7. července 2009 v 14:54 | Šnek |  Cyklistika
V sobotu 4.7.2009 jsme s Radimem pokračovali v dobývání našich hor. Během 5 týdnů to byl již čtvrtý výjezd (Český les, Šumava a Krušné hory). Tentokrát jsme si hodlali vzít na paškál Krkonoše a hned tu jejich nejvyšší, východní část.
Jako místo "vzniku" jsem zvolil Janské lázně. Od nás to bylo dost z ruky, takže jsme vyjeli něco po sedmé ráno. Cesta probíhala poměrně bez problémů až do Hradce králové, kde se vitvořily děsivé kolony, které nás připravily téměř o hodinu času. Necelých 300 km tak zabralo přes 4 hodiny a do lázní jsme přijížděli před polednem, kdy už se tam vytvářela bouřka. Byli jsme navíc tak utahaní, jako by výlet končil a ne začínal. Ještě k tomu, když jsme vylezli z auta, tak akorát začínalo pršet. Ve chvíli z toho byl liják, takže jsme zase zapadli zpět. Pozorovali jsme blesky, poslouchali jak hromy duní údolím a nebylo nám vůbec do zpěvu. Naštěstí intenzita srážek brzy polevila a my tak mohli alespoň sundat kola a ukrýt se pod střechou lanovky. štěstí v neštěstí bylo to, že jádro bouřky bylo přece jen jižněji a od severovýchodu dokonce vykukovala modrá obloha.
Po půl hodině i když stále ještě trochu pršelo a hrom stále vydatně práskal, vydali jsme se vzhůru po úpatí Černé hory.
Jelo se celkem dobře, jen to počasí kdyby dostalo rozum. Déšť nás skrápěl vlastně celý výjezd na vrchol, ale jen v jednu chvíli jsme se před ním museli ukrýt.
Stoupání bylo celkem fajn, ani příliš prudké ani příliš pozvolné. Prostě akorát. Až jsem si říkal, jestli to není nějak málo. Alespoň poslední km se cesta zvedla prudčeji (tak 12,13 procent) a tady jsem poprvé trochu ztratil Radima. Na ty prudší výjezdy prostě není. Ve sjezdech a někdy i po rovině mu však nemůžu konkurovat.



Na vrcholu jsme po chvíli tápání našli kýženou rozhlednu ve výšce 1299 m n.m., což byl Radimův nejen cyklistický výškový rekord.

Protože se evidentně hnala další bouřka, nelenili jsme a po jednom (druhý vždy hlídal kola) vyběhli jako "lasičky" na ochoz moderní věže.
Výhled stál opravdu zato a nebýt bouřek, které některé kopce zakrývaly, byla by to úplná paráda.








Když jsme se dosyta nabažili, byl čas se pohnout dál. Původní plán byl jet po hřebenu kolem Liščí hory, přes Rennerovky na Výrovku a pak na Luční boudu. Bylo však vidět, že bychom projížděli právě tím největším pásmem bouřek a tak jsme plán změnili s tím, že nejdříve sjedeme do Pece a pak teprve vystoupáme na Výrovku. Ještě při sjezdu jsme se musely před další bouřkou schovat pod jednou boudou, kde jsme se alespoň občerstvili. Nečas se rychle přehnal a my se tak mohli v klidu spustit do údolí. No v klidu. Radim pořád nadával, že jedu moc pomalu, ale já ž jinej nebudu a on asi taky ne.
Přes Lučiny jsme se asfaltovou cestou dostali místy prudkým sjezdem až do centra Pece pod Sněžkou. Opět začínalo pršet, ale stále ne tak abych musel vytáhnout pláštěnky, nebo aby jsme se museli schovat. Moje smysly už stejně byly jen napřeny na to, jak budeme stoupat na Výrovku. Při pohledu na okolní srázy bylo jasné, že tento výjezd bude určitě výživnější, než ten první.
A hory mě nezklamaly. Ba co víc, mé očekávání bylo ještě předčeno. Následujících 5,2 km bylo jedno z nejtěžších, jaké jsem kdy na kole jel.



Jen pro ilustraci. Na Saracénovi jsem zatím nikdy nepoužil nejlehčí převod, zatímco tady jsem na něj jel dobré 4 km a ještě to skoro nestačilo. Ještě k tomu jsem bojoval s těžištěm (buď se mi hrabalo zadní kolo, nebo se mi zase přední zvedalo) a kličkoval mezi četnými turisty. Kopec byl celý hodně prudký, ale dvě části (každá o délce zhruba kilometru - tak 20 procent) se jevily úplně nejprudšími. Hned v té první jsem mi syn zmizel za zády, prostě proto, že to nedokázal ušlapat a musel sesednout (ostatně ani se příliš nedivím). Já jsem na něj zhruba v polovině kopce počkal a odtud je taky tato zajímavá fotka Studniční hory, kde je vidět ta slavná sněhová mapa republiky, která zde zůstává i v parném létě. V tuto chvíli jsme si vůbec neuvědomovali, že budeme muset k ní nejen vystoupat, ale pokračovat dokonce přes hřeben nad ní.
Nicméně Výrovku se mi zdolat podařilo a když na ní dojel i syn pokračovali jsme na hlavní metu dne směrem na Luční boudu.
Po cestě jsme totiž měli překonat nejvyšší nadmořskou výšku, kterou lze v ČR na kole legálně dosáhnout! Ten kýžený bod je u Kapličky ve výšce 1509m n.m., v sedle mezi Luční (1547) a Studniční horou (1554).
Od tohoto cíle nás dělilo 1,5 km pěkného kopce (tak 8-10 procent), který se však již nedal srovnat s tím, co jsme absolvovali krátce před tím. Radim opět v závěru začal šlapat vodu, ale tentokrát statečně vytrval v sedla.
"A je to tady! Vrchol byl dobit! Dobit!! Dobit!!!" Kdyby kolem nebylo tolik lidí, radoval bych se jako děcko.


Radima to nějak moc nebralo a neuspokojilo ho ani to že si již podruhé během dne vytvořil výškový rekord (ten jsem si vytvořil i já, protože doposud jsem měl na kole zapsáno Jezerní hora 1343m). Po nezbytném focení (Radim svoje fotky následně nekontrolovaně vymazal - že prý se tam sobě nelíbil - tak místo něj mám jen cedulku)
následoval kilometrový sjezd k Luční boudě. Tam jsme se občerstvili koláčem, laserovými paprsky našich očí zbičovali Bílé Labe a hotovili se k návratu.
"To pojedeme zpátky do toho kopce?" Naříkal syn.
Když jsem přitakal, tak pokračoval v nářcích. "Kdybych to byl věděl, tak jsem sem nesjížděl." Úpěl.
"Vždyť by jsi tam nahoře na tom větru zmrznul." Oponoval jsem. "A chtěl jsi se přece najíst a napít, ne?!
"Za to mi to ale nestojí." Bědoval dále. "Já myslel, že budeme ppokračovat někam dál a ne se vracet."
"No jo smůla." Odtušil jsem. "Tak vzhůru!"

Kopeček to byl výživný, ale krátký. Navíc následný 17 km sjezd dal Radimovi zapomenout na přestálé příkoří.
Horší bylo, že jsme se sjezdem nechali poněkud unést a nestihli odbočit na Rennerovkách po hřebenu na Černou horu a místo toho jsme sjeli až do Vrchlabí. Potom jsem se museli plahočit nížinou až do Čisté, kde ještě ke všemu začal závěrečný táhlý 9 kilometrový kopec.
Ujeli jsme sice jen 66 km, ale měli jsme toho oba dost.
Nejvíc mě děsila zpáteční cesta domů a dost jsem litoval, že jsem dostatečně nezhodnotil přípravu a nevzal stan a věci na přenocování. Zpátky jsem jel přes Jičín a Mladou Boleslav, což bylo skoro o hodinu kratší, to však bylo způsobeno spíše řidším provozem. Domů jsme dojeli ve 22.11!!
Počet komentářů: 1

Klínovec a Fichtelberg

1. července 2009 v 16:43 | Šnek |  Cyklistika


A je tu další víkend, tentokrát poslední v červnu. V neděli jsme se opět vydali s Radimem na dobytí dalších našich "Velehor". Tentokrát to měli odnést Krušné hory a konkrétně přímo jejich král Klínovec. Počasí však nebylo dvakrát ideální a jelikož jsme se báli odpoledních bouřek, vyrazili jsme již v 8 hodin ráno.

Obloha byla zatažená tmavou inverzní oblačností (nebyla to klasická inverze, ale taková nějaká "zparchantělá" - prostě produkt, který teď příroda produkuje docela zhusta - ale ona za to nemůže, prostě jen dává lidem najevo, že by se nad sebou měli zamyslet) z které hustě vypadávalo mrholení. Navíc se každý větší kopeček v ní ztrácel, což nás docela znejisťovalo. Jak to bude teprve vypadat v horách? Báli jsme se domyslet.
Radim dokonce navrhl, že by se radši vrátil, ale to jsem rezolutně odmítl. Byl jsem totiž přesvědčen, že takhle nevlídno nemůže být po celé trase. A skutečně. Jak jsme se blížili ke Karlovým Varům, začaly mraky zesvětlovat, mrholení ustalo a dokonce se nám chvílemi zdálo, že tušíme oblohu. Když jsme se dostali k místu výjezdu (Žďár u Ostrova), vykukovalo dokonce chvílemi i Sluníčko. Zaparkoval jsem na malém parkovišťátku u jednoho penziónu a brzy jsme začali polykat první výškové metry. Z počátku to šlo velmi pozvolna, ale jak jsme se blížili k Jáchymovu, silnice se zvedala výš a výše. V horní části obce se ještě více naklonil, aby nám za obcí dal ještě citelněji najevo, že se nám nemíní vzdát zadarmo. Ale tak to mám rád. Po projetí několika serpentin nad městečkem, však hora zřejmě pochopila, že se nevzdáme a začala se trochu narovnávat. Teď už to byl jen normální kopec. I tak nás však trápili dvě věci. Tou první byl silný provoz (co by člověk taky čekal od mezinárodní silnice) a tou druhou záplava much, které nás nepříjemně otravovali. Bylo jich dokonce více než minulý týden na Šumavě. A hlavně byly nějaké rychlejší, protože na Javorníku jsme se jich zbavovali při rychlosti mezi 10-12 km, ale tady jsme museli zrychlit přes 15 km/h. Vydržet se to ale pochopitelně dalo a my se tak zdárně dostali na plošinu kolem Božího daru. Bez zastávky jsme projeli kolem městečka a s chutí se zakousli do stoupání na samotný Klínovec. Po stále kvalitní silnici se jelo fajn, jen nás trochu srážel silný protivítr a znervózňovaly houstnoucí mraky, které opět začínaly zahalovat celý vrchol.

Nicméně jsme kolem třech větrných elektráren vystoupali po silnici na Loučnou a Háje na hřbet nejvyšší hory celého pohoří a pak odbočivší na vedlejší silnici doprava zdolali opět nijak zvlášť prudké stoupání (asi 1,5 km) na samotný vrchol (1244 m. n. m.). Na 15 km výstupu jsme měli slabý průměr 11 km/h, ale proč bychom se honili. Hora však jako by se před námi styděla odkrýt některý ze svých jistě velkolepých výhledů. Občas jsme sice mezi mraky zahlédli nějakou výseč z okolních hor, ale nebylo to nic moc.
Ještě méně radostného pohledu nám přinesla neudržovaná stavba
se zchátralou rozhlednou. Sice by jsme z ní stejně nic neviděli, ale byl na ní prostě smutný pohled.
Po krátké pauze na cigárko jsme se začali spouštět dolů zpět do Božídarského sedla. Jelikož jsem si z nepochopitelných důvodů nevzal bundu (takže jsem měl jen krátké cyklotriko) a dokonce zapomněl rukavice, byl jsem po prudkém sjezdu pořádně promrzlý (teplota nahoře byla tak 8-10 1°C). Naštěstí začalo opět trochu vykukovat Slunce, takže mě chlad netrápil dlouho. Zvláště když jsme záhy překročili státní hranici a začali stoupat na náš první zahraniční cyklo vrchol Fichtelberg (1214 m. n.m.).

Asi 2 km stoupání, které nás čekalo bylo celkem slušné, ale rozhodně ne nijak zničující. Navíc po kvalitním asfaltu a s místními řidiči, kteří jsou k cyklistům mnohem ohleduplnější než ti naši, se výjezd proměnil ve velkou pohodu. Jen těch much bylo snad ještě více než před čárou.

Na vrcholku, kde stála restaurace s rozhlednou,
vysílač, meteorologická stanice
a konečná lanovek,
bylo docela rušno (na rozdíl od Klínovce, kde jsme potkali jen několik turistů, kteří se nechali vytáhnout nahoru lanovkou). Bohužel ani tady nebyl výhled nic moc i když mraky se občas trhaly a my tak mohli mezi nimi vidět do údolí a na pár okamžiků se nám dokonce odhalil i vrchol Klínovce. I přes toto zlepšení nemělo smysl stoupat na rozhlednu a tak jsme po krátkém posezení opět skočili do pedálů. Dolů to jole pochopitelně samo a na kvalitní silnici jsme jen z opatrnosti drželi rychlost kolem 60 km/h. Od pruháče nad Božím darem jsme ale museli znovu začít stoupat na hřbet Klínovce, odkud jsme se před pár desítkami minut spustili, protože jsme se nechtěli vracet k autu po hlavní, nýbrž jsme chtěli objet nejvyšší horu z druhé strany a pokořit ještě kopec zvaný Meluzína.

Stoupání jsme vyjeli jako nic, a v zápětí jsme se snášeli jako ptáci do údolí k patám místních sjezdovek. Když jsme pak vystoupali po hřbetu Macechy (1113m), museli jsme se na chvíli zastavit, protože jako by se nám Certunnos vysmíval za to, že jsme pokořili jeho dva nejvýznamnější kopce. Oblačnost se totiž s nečekanou rychlostí rozestoupila a dohlednost se tak rázem vyšplhala na zhruba 40 km. Viděli jsme tak nádherně celý Klínovec i s jeho sjezdovkami, přímo proti nám se tyčil Sluncem zalitý Fichtelberg a v dáli vpravo jsme viděli i největší větrnou elektrárnu
v republice Kryštofovy hamry (Výkon všech větrných elektráren u nás dohromady je zhruba 160 MW z čehož tato elektrárna zabírá více než čtvrtinu!!! - má 21 dvoumegawatových věží), kam jsme původně taky chtěli jet, ale vzhledem k nestálosti počasí jsme si to rozmysleli. Pořídili jsme pár fotek, ale z mobilu to není nic moc
a pokračovali přes hřbet Meluzíny, po asfaltové stezce dolu do údolí. Ten sjezd byl nekonečný. Dokonce mi připadalo, že dolů je to mnohem delší než nahoru. Možná to bylo také tím, že až na malé výjimky, se cesta ubírala hustými hvozdy, takže výhledů, které by jízdu zpestřily jsme si nemohli příliš užít. No ale klesání přece jen nakonec skončilo a my doslova vypadli na frekventovanou hlavní cestu ve Stráži nad Ohří. Aut tam jezdilo opravdu hodně a proto jsme svištěli co nejrychleji do Ostrova a pak k autu, kam jsme zdárně dorazili a mohli celkem spokojeně uhánět k domovu. Jen to počasí mohlo být trochu lepší. Ujeli bychom více km ( takhle jenom 56 km) a hlavně bychom si užili lepších výhledů.


Pozn. k obrázku: chybí profil na Fichtelberg, protože mimo hranice to nechce kreslit.


Příště snad budeme mít více štěstí…

PS: jinak opět celá trasa by se dala zvládnout na silničním kole (až po Meluzínu úplně perfektně, sjezd z ní poněkud s opatrností). Stejně tak se dá asi zvládnout celá trasa výjezdu na průsmyk Hochtor v Rakousku do výšky 2504 m. n.m. Tento týden jsem o tom výjezdu četl pár článků a tam prostě musím. Mám zas prostě před sebou jeden velký cíl.


Uskutečněné a plánované výjezdy zde:

Aktuální tréninkové objemy zde:
Počet komentářů: 1