---------------------------Naslouchej svému tělu---------------------

Červen 2009

Svatobor a Javorník – nemusíš být přeborník.

24. června 2009 v 16:55 | Šnek |  Cyklistika


Předposlední červnovou sobotu jsme si s Radimem naplánovali výjezd na Šumavu. Původně jsme chtěli jet cyklovlakem do Železné rudy a odtud na kolech na Poledník a zpět a pak opět vlakem domů. Ráno se nám ale najednou nějak nechtělo, tak jsme plán operativně změnili a jelo se autem do Rabí.
Tam jsme zaparkovali pod zříceninou a vyhoupli se do sedel. Cíl cesty byl pochopitelně úplně jiný. Hodlali jsme zdolat dva vrcholy z mého seznamu takříkajíc jednou ranou.

Jako první byl na řadě známý vrch Javorník se svou pěknou rozhlednou. Ani jeden jsme na něm ještě nebyli, takže jsme zpočátku trochu váhavě cílili mířidla, ale věděli jsme, že musíme prostě na jih, takže nebylo co řešit. Jak jsme ukrajovali kilometr za kilometrem, přestávalo být pochyb o tom, který z velikánů na obzoru je ten náš. Proti temné obloze se totiž stále zřetelněji začínala rýsovat věž rozhledny, kterou žádný jiný z kopců v okolí neměl.
Blížili jsme se blížili a cesta se pořád nějak nechtěla zvedat. Hora se před námi začala zvedat do hrozivé výše a její vrchol jako magnet přitahoval naše dychtivé oči.
"Wow! To bude výjezd!!" Liboval jsem si. "Těch posledních pár kilometrů bude pořádně prudkejch."
Radim jen něco zabručel asi že jo a příliš nadšení neprojevoval. Měl spíš trochu obavy, jak celou výpravu zvládne, protože na Šumavě ještě nejezdil a co do vzdálenosti absolvoval nejdelší trasu 81 km, která měla ovšem jen mírný profil. Tentokrát ho čekalo něco kolem 70 km, ale v horách sil přece jen ubývá rychleji.

Když jsme míjeli obec Nezdice (před několika lety jsme zde v zimě využili jejich sjezdovku), minuli jsme první a poslední ukazatel cesty k našemu prvnímu cíli (Javorník 7 km). Trochu to na mě působilo, jako by místní chtěli svou horu i rozhlednu před cizími utajit. Nu což. Zastavit nás to nemohlo.
Téměř současně s tabulí se silnice konečně začínala zvedat.
"Čeká nás tedy perných 7km." Pomyslel jsem si, protože jsem ještě nevěděl, že těch 7 je jen do obce Javorník a ne na vrchol.

Jak začalo prudší stoupání, pochopil Radim, který se do té doby skrýval v mém závětří, že při tam malé rychlosti nemá vzduchový pytel příliš velký význam a převzal pozici předního jezdce. Chvíli jsem se ho držel, ale pak jsem ho nechal odjet a pokračoval svým tempem. Syn na mě několikrát čekal, ale já jsem stále nechtěl akceptovat jeho tempo, protože bylo jasné, že zbytečně plýtvá silami, které mu budou později chybět. Nakonec na mě počkal až v osadě Javorník, protože nevěděl kam dál. Ani tady totiž nebyla žádná značka, nebo alespoň směrovník na vrchol (1066m.n.m.) a rozhlednu zároveň. Zabloudit se ale příliš nedalo, takže jsme s jedním oslovením domorodce (abychom se ujistili, že jedeme správně), prostě odbočili vpravo a po krátká rovince na kostkách začali stoupat asfaltovou silničkou vzhůru. V posledním km bylo převýšení docela slušné na rozdíl od předešlých 9 km, kde stoupání bylo vzhledem k dlouhým serpentinám spíše pozvolné.
Na vrchol dorazil opět první silami hýřící Radim, ale já nebyl tentokrát daleko.
Turistický ruch tam příliš nebujel, takže jsme se zde potkali jen s několika tichými důchodci a dvěma křiklavými dětmi. Po párkovém a pivním občerstvení jsme střídavě vyrazili na špici pěkné rozhledny z roku 1938, která byla kvůli okolním stromům zvýšena v roce 2003.
Parádní výhled kazila jen zakaboněná obloha a místní přeháňky.
Po sestupu nemohla chybět oblíbená cigareta a pak už jen svist dolů. Plán trasy vedl dále přes Kašperské hory do Sušice. S jednou výjimkou jsme tak měli před sebou téměř 30 km sjezd. Pro někoho paráda, já jsem to jen bral bez protestů na vědomí. Před Kašperkami jsme se mistrně prosmýkli mezi dvěma přeháňkami (ne kecám, sice jsme se prosmýkli, ale byla to jen šťastná náhoda, nikoliv záměr) a ještě předtím minuli penzion U šnečků (vzhledem k tomu názvu se tam budeme muset někdy zastavit). Teď to ale nešlo, protože jsme se jako orli spouštěli do údolí Otavy. Podél řeky pak vedla frekventovanější silnice až do Sušice. Teď už mi Radim neujížděl a pravidelně jsme se střídali. Jelo se sice trochu rychleji, než jsem považoval za rozumné, ale vzhledem k tomu, že už jsem se začínal dostávat do provozní teploty, tempo jsem akceptoval a více méně pravidelně střídal.
Po projetí Sušicí už byly před námi serpentiny, které nás zavedly na nízký hřeben pod vrchem Svatobor. Jen škoda, že pracně nastoupané výškové metry přišly rychle v niveč, protože cesta prudce klesala do Hrádku a odtud se teprve odbočovalo k rozhledně a začínalo samotné stoupání. Ukazatel říkal, že na Svatobor jsou to 4 km, takže jsem předpokládal, že to bude jako vždy spíše méně. To je jako nic. Po výjezdu na Javorník jsme před tímto stoupáním necítili žádný respekt. Vždyť taky kopec byl téměř o 200 metrů nižší. Ale ouha! Hned první metry nás vyvedly z omylu. Cesta se brzy začala zvedat velmi příkře a naše těžká těla se jen s námahou vlekla vzhůru. Místy jsem dokonce musel použít druhý nejlehčí převod. A Radim? No ten na tom byl ještě hůře. Začal doplácet na úvodní desítky kilometrů, kdy se silami hospodařil velmi nešetrně a teď ztrácel a ztrácel. Dvakrát jsem na něj čekal a od obce Odolenov jsme už jeli sólově. V té obci jsem si už ostatně myslel, že vrchol je nadosah, ale to jsem netušil, že mě ještě čeká 1000 metrů toho "nejvýživnějšího" stoupání. O to lepší však byl pocit pod patou rozhledny.
Celý výstup byl dlouhý asi 4,2 km a převýšení něco přes 400 metrů. Stálo to ale za to. Na syna jsem musel čekat docela dlouho
a mezitím přijeli ještě další dva cyklisté. Jeden šlapal na silničce a druhý na horákovi (vůbec celá trasa, kterou tady popisuji by se bez problémů dala jet i na silničce).

Odměnou za vypocené výškové metry nám bylo kromě krásných výhledů
i dobré jídlo v útulné hospůdce pod rozhlednou. Už i počasí se lepšilo, takže kromě větší dohlednosti jsme se mohli přestat obávat i přeháněk.

Když jsme se dosyta vynadívali, mohli jsme se vydat na závěrečných asi 13 km do Rabí k autu. Radim už moc nestřídal, což mi ale nevadilo, protože už jsem byl dokonale "rozjetej". Celkem jsme urazili 83 km a synek si tak mohl připsat svůj délkový rekord. Přibližný profil tratě:
Taky se to na něm podepsalo druhý den, kdy se nechtěl ani hnout. Jde jen o zvyk a příště se bude určitě cítit lépe. Já jsem si v neděli šel podle plánu zaběhat. Chtěl jsem pokořit alespoň 15 km, ale když se mi ze začátku běželo nějak ztuha, myslel jsem, že to trochu zkrátím. Potom jsem se ale zázračně rozběhl a bylo z toho kilometrů 29! A to bez jídla a pití!! Po 20 km jsem se ale trochu bál, aby to se mnou nešvihlo, takže jsem se na chvíli zastavil, abych si natrhal trochu jahod a borůvek. Doběhl jsem celkem bez problémů (jen se mi trochu točila hlava), ale příště běhy nad 20 km bez občerstvení dělat nebudu…

Aimtec Plzeň aneb konec závodění na horských kolech.

18. června 2009 v 15:20 | Šnek |  Cyklistika


V neděli 14.6.2006 jsme se s Radimem vypravili na závod horských kol , který měl start na Doubravce v Plzni. Příliš se nám nechtělo (na kole mě teď baví nejvíc turistické výlety do hor a když už závod, tak radši na silnici), ale byli jsme přihlášeni a měli zaplaceno, tak jsme to nechtěli vzdávat. Již předem jsem ale odmítl jakkoliv přizpůsobovat trénink (momentálně jsem v plné přípravě na Zátopkův týden), takže už před závodem jsem se cítil trochu utahaný (ve čtvrtek jsem jel 40 km na Barbarovi a následně 15 km běh, v pátek 40 km na Barbarovi a následně 16 km běh a cvičení a v sobotu 17 km včetně sprintů do kopce a cvičení). V důsledku toho jsem ani neplánoval, že bych jel závod úplně naplno, ale flákat jsem se rozhodně nemínil.
To Radim byl v úplně jiné situaci. Letos kromě vzpírání prakticky nic jiného netrénuje a dělá jenom závody. Přesto jsem spíše čekal, že mě tentokrát poprvé v horských kolech porazí. Z toho vzpírání má docela silné nohy a v tak krátkém závodě mu nebude chybět vytrvalost.
"Alespoň bude mít nějakou radost ze života." Říkal jsem si a jen jsem doufal, že mi to nebude dávat několik týdnů sežrat jak to umí jen on.

Po rychlé prezentaci jsme se opět ani nejeli rozjet, což je před závodem na pouhých 28 km obzvlášť velká chyba. No a co.
Na start jsme se šli postavit asi 15 minut předem. Velká část soupeřů už tam byla a další zástupy se teprve blížily. Z nich řada jako vždy trapně předbíhala, ale mě to bylo úplně fuk. Chtěl jsem mít závod hlavně rychle v pořádku za sebou.

Po startovním výstřelu chvíli trvalo, než jsme vlivem "zácpy" mohli nasednout a pak to nebylo o mnoho lepší. Na poslední chvíli totiž bylo rozhodnuto, že obě trasy budou startovat najednou a tak v úvodním a vlastně jediném stoupání celé tratě, nebylo na úzké cestě k hnutí. Vzhledem k tomu, že nejsem zvyklý neurvale se někam tlačit, smířil jsem se s pomalou jízdou v balíku a Radima,
který je přece jen dravější jsem tak nadobro ztratil z dohledu. V následném sjezdu mě ještě k tomu začaly předjíždět davy soupeřů, kteří se snaží něco nahnat právě v těchto pasážích.
"Na a co!" Myslel jsem si. "Já se jen tak projíždím." Brumlal jsem si pro sebe. Ale fakt byl, že teď jsem ještě jel skoro naplno. Po rovině a hlavně v krátkých výšvizích jsem občas někoho předjel, ale ty kopečky byly tak krátké, že mě v následujících sjezdících zase většina z "pokořených" pokořila. Tentokrát mě to opravdu nebralo, ale na druhou stranu to pochopitelně na náladě nepřidá.
Takhle jsem se zvolna dostal za polovinu závodu. Jel jsem za nějakou trojicí a pochopitelně příliš nesledoval značení. Proto když zahnuly na lesní cestu, vydal jsem se bez přemýšlení za nimi. Ve stoupání jsem je rychle předjel, ale brzy jsem si začal říkat, že něco nehraje. Když ne mě začali ze zadu volat, nabylo tušení hrozivé skutečnosti. Zabloudili jsme!!!

Hele ale teď už fakt nemám čas. Musím dojet domů na kole, odvézt ho k servismanovi a pak jdu běhat. Než si odkrožím obvyklou porci 15-20 km bude večer, takže to dopíšu až zítra...

Ještě nějakou dobu jsme se motali porostem, než nám došlo, že se musíme vrátit pod kopec. Tohle byla pro mě ta poslední kapka, kdy jsem definitivně přestal závodit. S další ztrátou 5-6 minut už se mi nechtělo bojovat. Pochopitelně jsem nemínil vzdát, ale závěrečných asi 13 km jsem jel úsilím asi jako při regenerační vyjížďce.
Dva prudké sjezdy jsem zdolal v klidu po svých a dokonce před jedním bahništěm jsem sesedl a Saracéna přenesl, aby se nezadělal. Přesto, že jsem jel tak extrémně pomalu, předjelo mě pouze několik jednotlivců, což mohlo znamenat jen jediné. Za mnou už prostě skoro nikdo není! Že nejsem úplně poslední bylo asi jasné, ale odhadoval jsem, že to může být tak 5 maximálně 10 lidí. Kupodivu mě to nijak neaktivovalo a dál jsem pokračoval šnečím tempem.
V závěrečných kilometrech jsem pustil před sebe dva podobně jedoucí cyklisty a chvíli jel za nimi. Jeli však tak pomalu, že dokonce ani mě to nevyhovovalo a tak jsem se předjel. Když byli asi 2 km do cíle, náhle mě předjeli a začali hecovat, že ještě zazávodíme. Nechal jsem se vyprovokovat a zapnul na skoro na nejvyšší stupeň. Oba jsem je předjel, ale pak jsem si uvědomil, že vlastně blbnu.
Svěsil jsem nohy a nechal se rychlejším z dvojice předstihnout. Moje setrvačná rychlost byla tak vysoká, že mě pomalejší z nich už nedostihl a naopak já jsem nechtěně předjel závodníka, který se přede mnou nečekaně objevil. Při nájezdu do cílové rovinky
se ale znovu ocitl po mém boku a já jsem mu jen mávnul, aby jel, že už nesoupeřím.
On mě ale překvapil svojí žádostí.
"Dáme finiš. Joóó´?!" Žadonil doslova.
Chvíli jsem zaváhal, protože se mi do toho příliš nechtělo.
"A tak jo." Souhlasil jsem nakonec. "Tak deme do toho!"
Po projetí posední zatáčky jsem rozkmital svoje kladiva a podobně reagoval i soupeř. K mému překvapení se mě zpočátku docela držel a tak jsem musel zapnout úplně naplno. Cílem jsem se pak doslova prořítil s pohodlným náskokem.


Konečný čas 1:38 byl hodně bídný, ale s přihlédnutím k vypuštěné druhé polovině závodu to zas není nijak směrodatné. Docela mě ale překvapilo, kolik lidí ještě zůstalo za mnou, protože z celkového počtu 130 závodníků jsem skončil 68! Radim mě porazil o celých 11 minut a skončil na velmi pěkném 45 místě.
Po závodě jsem se jen tak pro jistotu nahlas ujistil, že tyto (standardní povrchy horských kol) závody už budu jezdit pouze výjimečně. Nemám prostě rád když to drncá, nerad tlačenici a bahno taky nemusím (na těle mi nevadí, protože se snadno spláchne, ale mýt po každém závodě 2 hodiny stroj - za to mi to fakt nestojí).
Jinak závod byl celkem dobře organizován (někteří si stěžovali na značení, ale mě i když jsem dvakrát zabloudil připadalo standardní), jídlo po závodě dobré, jen na pití byla příšerně dlouhá fronta. Jo a ještě pamětní předmět. Zase hrneček! Ty už skutečně nemusím. Kdyby pořadatel nechal vyrobit nějaký odznáček, nebo něco podobného, tak by to jako vzpomínka sloužilo určitě lépe. Takhle jsem hrneček dal Nejsilnějšímu Šnekovi, který bohužel nemohl jet a nemá těchto předmětů zase tolik jako já. Velká škoda že Jirka nejel, protože tentokrát by mě stoprocentně konečně porazil…




http://www.sportsoft.cz/vysledky/2009/vysl_20090614_aor_28km.pdf

Pokoření Škarmanky a Herštejna

12. června 2009 v 12:21 | Šnek |  Cyklistika
V neděli 7.6.2009 jsem se navzdory nepříznivé předpovědi ( udělal jsem si předpověď svoji a věděl tak, že to nějak půjde i když pěkné počasí se čekat nedalo) vydal na další zdolávání vrcholů "hor". Tentokrát to měl odnést kopec Starý Herštejn (878 n.m.) a hned po něm Škarmanka (888 n.m.)
Podruhé jsem použil nový cyklobus do Českého lesa. Minule nás cyklistů jelo asi 30, ale tentokrát byl v přívěsu pro 30 kol jen můj Barbar!!!
Jinak cesta proběhla v pohodě a tentokrát jsem dokonce i stihl vystoupit v Poběžovicích. A hned jsem se mohl zakousnout do prvních výškových metrů.
Pozn. k obrázku: v profilu chybí zhruba 100 výškových metrů a ani vzdálenost neodpovídá, protože program mi odmítá věřit, že se dá jezdit na kole tam kde jsem jezdil já.

Stoupání to bylo vydatné, přesně tak jak mám rád. Ve Vranovském sedle (cca 690 m.n.) jsem si dal krátkou pauzu.

Dalších asi 100 výškových metrů jsem vyjel celkem v pohodě, ale pak to začalo. Asfaltka skončila v 780 metrech a pak už jen pokračovala turistická cesta. Ovšem cesta je příliš silné slovo. Byla to spíše kamenitá, kořenitá a kluzká pěšina.



Dost dlouho jsem váhal, jestli vrcholovku nemám odpískat, ale nakonec zvítězilo mé bojovnější já. Udělal jsem oblouk, pořádně se rozjel a vřítil se do lesa. Asi po 100 metrech jsem však musel poprvé a ne naposled ze sedla. Přes pěšinu ležel strom a za ním byly takové balvany, že jsem si zkrátka netroufl pokračovat v sedle. Kolo jsem za sebou doslova vlekl, případně ho táhl na zádech. Kameny i kořeny byly po deštích tak kluzké, že jsem si chvílemi připadal jako artista balancující na laně. Ani jsem nepočítal kolikrát jsem na tom 1,1 km dlouhém úseku uklouzl. Naštěstí vše se obešlo bez většího karambolu a tak jsem se mohl slavnostně vydrápat až na vrchol, který tvořila zřícenina středověkého hradu Herštejna.

Ve finální fázi jsem musel být velmi opatrný, protože pod nohama mi lezla doslova stáda "vysokohorských" šneků.


Z posledních sil jsem se vyhoupl na rozpadající se ochoz a odměnil se zaslouženou cigaretou. Z vrcholu byl parádní výhled jak do Německa tak i do našeho vnitrozemí (z fotodukumentace to však není příliš patrné).


Po krátkém odpočinku nastal čas k sestupu, kterého jsem se bál více než výstupu. A oprávněně. Navíc když jsem byl pár výškových metrů pod vrcholem přišla půlhodinová průtrž mračen, před kterou jsem se sice částečně ukryl v husté vegetaci, ale přívaly vody proměnily pěšinu v nepříjemnou klouzačku. Nicméně dostal jsem se bez úhony na silnici a poté co jsem opláchl v loužích boty i kolo, mohl pokračovat za druhým vytčeným cílem.

Podle dostupných map měla na vrchol Škarmanky vést táž turistická cesta, kterou jsem se dral na Herštejn. Něco podobného se mi ale absolvovat nechtělo. Další možnost byla dát se na mapách značenou asfaltkou, která vedla směrem na Capartice, ale o té jsem zase věděl, že bych se jí na vrchol nedostal. Naštěstí jsem se mohl spolehnout na domácí přípravy, kdy jsem pomocí satelitních snímků zjistil, že na vrcholek vede asfaltová cesta, která není uváděná na "normálních" ani na turistických mapách. Věděl jsem přesně, kde ji hledat (zhruba v polovině mezi turistickou stezkou a oficiální silnicí) a tak i když odbočka nebyla vůbec značené, vydal jsem se po ní s neomylnou jistotou. Jak jsem musel předešlý vrchol zdolávat po děsném povrchu, tak teď to byla naopak lahůdková projížďka (i když pochopitelně do pořádného kopce). Dalo by se to klidně jet i na silničním kole (časovkářský speciál bych ale nebral). Než jsem se nadál byl jsem nahoře.
Hurá! Ale výhled nic moc. Teda spíše nic. Alespoň, že konečně začalo svítit sluníčko. Chtěl jsem se chvíli zdržet, ale když se Slunce schovalo za další mrak a celý vrchol se začal velmi rychle nořit do mraku, otočil jsem Barbara a začal se spouštět dolů. Ani nevím, kolik km jsem jen sjížděl, ale bylo to dost dlouhé. Až mě brněly ruce od brzd.
Na a potom už jen 46 kilometrový svist s větrem v zádech domů. Ještě jednou jsem se musel schovat před bouřkou, ale jinak to byl pěkný 81 kilometrový výlet.

Nýřanský duatlon

2. června 2009 v 1:00 | Šnek |  Duatlon


V neděli 31.5.2009 jsem se s Radimem postavil na start tradičního duatlonu v Nýřanech.

Ještě předtím jsem si však musel vynadat, jaký jsem sklerotik. Vzhledem k tomu, že to máme do místa závodu zhruba 10 km, jeli jsme pochopitelně na kole. Sice to není před úvodním během ideální, ale když se člověk šetří, tak to moc nevadí. No jo, ale já když už jsem se pomalu začínal vidět v místě prezentace, tak jsem si uvědomil, že nemám helmu!
"Já vůl! To snad není pravda!!" Nadával jsem si.
Dal jsem Radimovi peníze, aby nás zaprezentoval, protože bylo jasné, že já to nestihnu a uháněl zpět pro pokrývku hlavy. Místo necelých 10 km jsem tak najel 16 a ve svižnějším tempu, což nevěštilo pro běh žádný zvláštní čas.
Na místě jsem se jen trochu rozcvičil, zanadával na tradičně krátká zavazovací poutka čísel (buď jsem opravdu takovej tlusťoch a nebo to jsou čísla pro žáky základních škol /i když ti jsou vlastně kolikrát nateklejší než já - tak nevím/) a byl pomalu čas šikovat se ke startovní čáře.

Obyčejně bývá na startu kolem 30 lidí, ale tentokrát vzhledem k tomu, že to byl zároveň přebor Plzeňského kraje v duatlonu, bylo účastníků 41. Chvíli po 15 hodině se celá masa dala do pohybu. Já jsem se, vědom si svých schopností, nikam nehnal. Za mnou bylo zpočátku jen několik jednotlivců. Asi 5 nebo tak nějak. Kupodivu se mi však běželo celkem dobře, jen mě mátlo, že můj nejbližší soupeř z loňského roku (Volena z Cyklodraku) na mě získával náskok, který postupně narostl až na 200m.
"Třeba víc potrénoval." Říkal jsem si. Každopádně jsem nemínil nijak korigovat svoje tempo. I přes to jsem postupně sem tam někoho předběhl a když se běžel poslední km, měl jsem na dosah i zmíněného Volenu. Ještě před tím mě předběhl nějaký kulturista, který rychle zlikvidoval i náskok výše zmíněného a jal se dotahovat ještě dalšího závodníka, který byl v dosahu. V krátkém, kořenitém stoupání, půl km před cílem, jsem zabral i já a Volenův náskok rychle zlikvidoval. A jak jsem byl v ráži, předběhl jsem i toho kulturistu a vzápětí i toho dalšího běžce. A proto, že jsem se cítil v pohodě, vzdálil jsem se jim dokonce na docela slušnou vzdálenost. Taky čas prvního běhu byl lepší zhruba o půl minuty, než jsem zde kdy běžel!

Brzy po vyhoupnutí se do sedla jsem zlikvidoval náskok jednoho staršího pána, ale ještě před tím, mě předjel někdo další z cyklodraku (letos jich tam bylo nebývale mnoho - asi 10 kousků).
Trochu s problémy jsem se za ním zavěsil, ale protože následovala má silná zbraň kopeček, udržel jsem se. Teprve v následujícím sjezdu mi trochu poodskočil a já si musel přiznat, že už ho nedoženu. Nezbývalo než se smířit s osamělým bojem proti chronometru, protože před sebou jsem v dálce viděl silnou trojici a pak jednotlivce, kterého právě dotáhl ten "můj" vodič a vytvořil tak s ním skupinu. Bylo však jisté, že sám dlouho nezůstanu, protože za mnou bylo cítit ještě několik silných cyklodraků. Taky ve Zbůchu mě dva z nich dojeli. Zprvu jsem si myslel, že na ně nedokážu reagovat, ale když jsem uviděl již zmíněného Volenu, se kterým jsem jel vloni vyrovně, řekl jsem si že musím.
Ale teď již nemám sil dále psát. Dokončím to zítra.


Hned v prvním stoupání se od nás lepší z dvojice odpojil směrem dopředu. Druhého jsem se v pohodě držel a v závěru kopce dokonce šel na první pozici. Už teď jsem ale cítil, že tento den nebude cyklisticky nejlepší. Dalších asi 10 km jsme pokračovali v nezměněné dvojici (cestou jsme předjeli dalšího cyklodraka, jehož záda jsme před tím stíhali /myslím, že se jmenoval Danaj/ - teď se však nemohl bránit, protože rozerval řetez) a musím bohužel přiznat, že i když jsem se snažil občas střídat, většinu práce musel zastat Volena. Když se k nám ze zadu přihnal ještě jeden cyklodrak, bylo pro mě ještě hůř. To už jsem je sotva stíhal a byl za nimi jako na gumě. Vyslechl jsem si i pár jadrných výrazů, že nestřídám a tak, ale těžko můžu střídat, když se jen zuby nehty držím v závěsu. Jenom ve stoupáních
jsem chodil na čelo a to jen proto, že cyklodraci v nich většinou jezdili velmi lehké převody a tím výrazně zpomalovali. Po závodě mi říkali, že jsem určitě mohl spolupracovat lépe a že jsem se šetřil. Prý když jsem mohl tahat v kopcích, tak proč bych nemohl tahat po rovině?! Ale u mě to tak prostě je. Kdybych na tom byl tak, že bych na rovině a z kopce stačil, tak by se mě v kopci neudrželi. V kopcích jsem na tom od jak živa lépe než na rovině či ve sjezdu.
A tentokrát byly ty roviny obzvlášť kruté. Jakmile se rychlost vyhoupla nad 40 km/h, přestával jsem stíhat a držel se opravdu jen s vypětím všech sil. Dokonce se mi začínalo dělat blbě od žaludku a před očima jsem měl mžitky. Každou chvíli se mi dvojice o pár metrů utrhla a já vždy musel doslova vyplivnout duši, abych je sjel. Modlil jsem se, aby už byl cyklistiky konec. Zároveň jsem se toho ale děsil, protože jsem si neuměl vůbec představit, jak v tomhle stavu budu schopen běžet.
Minulý rok jsem jel taky ve skupině, ale tehdy jsem byl naopak jejím nejaktivnějším členem. Tahal jsem jí, zkoušel ujet apod. Letos jsem byl pouze příživníkem. Nesnáším to, ale nic jiného mi nezbývalo.
Posledních 10 km se už většinou sjíždělo dolů a vzhledem k tomu, že byl silný protivítr, přestalo hrozit, že mi dvojice ujede. Až v cílovém městě jsem je pustil na vzdálenost asi 200 metrů. Už to nebylo podstatné a já volil raději uvolnění nohou před závěrečným během, na který jsem si proti oběma věřil. Výsledný průměr na 38 km byl na mé poměry docela slušný - 33,1 km/h.
Lepšího cyklistu jsem předstihl hned v depu, zatímco Volenu již v prvních stovkách metrů. Oběma jsem se začal rychle vzdalovat. Ani jsem nečekal, že to bude tak snadné.
V dálce před sebou jsem viděl ještě dalšího "kmitače", ale zdál se příliš daleko, abych mohl reálně uvažovat o jeho dostižení.
"Snad až v závěru. Uvidíme." Pomyslel jsem si.

Vzdálenost mezi mnou a cyklodraky se zvolna ustálila na nějakých 100-150 metrech a tak jsem vědomě trochu zvolnil.

Jaké bylo mé překvapení, když jsem před sebou uviděl další cyklodračí dres. Počáteční radost však rychle opadla, protože se ukázalo, že jsem ho nedostihl protože bych byl dobrej, ale proto, že on měl nějaké zdravotní problémy (asi křeče).
Do konce závodu zbývalo něco přes kilometr, když se mi začalo zdát, že funění Voleny se nějak přibližuje. Nechtěl jsem mu dávat falešné naděje, že mě může dostihnout a proto jsem opět přidal. Zároveň jsem si nemohl nevšimnout, že běžím na osobák, což mě ještě více vybudilo. Do posledních stovek metrů jsem dal téměř vše. A výsledný čas 1:37 stál za to. Své maximum jsem zlepšil téměř o 2 minuty!!! Tak to jsem nečekal. A za všechno může běh, protože na kole jsem se spíše zhoršil. Běžecká pohoda byla skutečně nečekaná. A to jsem den před tím absolvoval celkem svižně 16 km.

Celkově jsem se umístil na pěkném 30. místě a v přeboru kraje skončil 23.
Radim byl také docela spokojený, protože si i on zlepšil osobák (o několik desítek sekund) a skončil za mnou o 9 minut (což ho ale naopak dvakrát nenaplňovalo). Celkově skončil myslím na 38. místě. V přeboru kraje získal mezi juniory do 19 let skvělé první místo (byl tam sám).

Tímto byl ukončen poměrně nabitý měsíc květen, ve kterém jsem absolvoval 6 závodů, či podobných akcí. Následující měsíc bude v tomto směru mnohem skromnější, protože bude vrcholit příprava na Zátopkův týden.

Krajský přebor v bleskovkách.

1. června 2009 v 23:59 | Šnek |  Šachy

V neděli 24.5.2009 mě po dlouhé době čekala šachová akce. Docela jsem se těšil, protože i když jsem šachy už hodně měsíců netrénoval, bleskovky mi vždycky šly a možná i proto mě baví více než půlhodinovou, nebo vážné partie. Původně měl jet i Radim, ale nakonec jsem ho na jeho naléhání uvolnil se slibem, že za jeden tento den mi bude muset být 2 dny "po vůli" ať už po něm budu chtít cokoliv. Syn jsi vymínil jen, že bude mít jednu možnost práva veta.

Na turnaji jsem sice očekával silnou účast, ale skutečnost mé očekávání ještě předčila. Celkem se sešlo 48 hráčů a kvalita byla taky vysoká. Tři lidi mělo ELO přes 2300 a dalších asi 20 ho mělo přes 2000 nebo jen těsně pod.
Mě se dařilo se střídavými úspěchy, ale většinou jsem se držel mezi silnými hráči. Jenom v závěru jsem měl nějaký výpadek, protože jsem z posledních třech utkání dvakrát prohrál a tak jsem se propadl pořadím poněkud zpět. Ale i tak 18 místo (nasazen jako č.10) s 8 body z 15 partií nelze hodnotit jako neúspěch. Ovšem ani jako úspěch. Prostě jen slušný výsledek.

Organizace turnaje docela šlapala, ale i tak jsem si nakonec musel přiznat, že na tyto větší turnaje je místnost na Košutce velmi malá a já příště nebudu raději volit jinou zábavu, než si hrát na sardinky.

Výsledky zde:
http://www.chess.cz/kraje/sspk/

Velký výjezd na Velký Zvon.

1. června 2009 v 15:30 | Šnek |  Cyklistika


23.5.2009 mě nenapadlo nic lepšího, než využít nový cyklobus z Plzně do Českého lesa. Pro mě výhodné bylo na rozdíl od jiných cyklobusů to, že jsem nemusel jet do Plzně, ale mohl nastoupit v sousední vesnici. Sice jsem měl trochu problémy s tím, abych našel zastávku (nebyla nijak značena!), ale s pomocí místního jsem se nakonec trefil. Po chvíli čekání přijel moderní autobus a dokonce mi i zastavil. Specialista bleskurychle naložil moje kolo na přívěs (byl dost plný, ale ještě pár míst by se našlo) a mohlo se frčet.
Cesta ubíhala velmi rychle také proto, že po mně už nikdo nenastupoval a vystupoval málo kdo, takže na většině zastávek bus ani nezastavoval. Docela jsem si to pochvaloval až do doby, kdy jsem chtěl sám vystoupit. V Poběžovicích jsem totiž pozdě zareagoval a ven jsem se tak dostal až v Hostouni.
Původně jsem chtěl zdolat vrcholy Škarmanka (888) a St.Herštejn (878), ale vzhledem k výše uvedené změně jsem se rozhodl pro výjezd na Velký Zvon (863), který byl v plánu později. Věděl jsem sice, že na vrcholu je uzavřený vojenský prostor, který se veřejnosti otevírá jen sporadicky, ale to bylo jen na samém vrcholku, takže ty hlavní stoupací metry jsem si mohl v klidu užít. No musím říci, že jsem si štrejchnul pořádně. Zvláště ta závěrečná část stoupání byla výživná.
Pozn. posledních asi 100 výškových metrů v obrázku chybí, protože cyklo mapa si nějak nedá vysvětlit, že se tam dá na kole jet.

Když k tomu připočtu, že část vedla po jakési kamenité lesní cestě, nebude se asi nikdy divit, že jsem po dlouhé době musel použít druhý nejlehčí převod, kterým můj Barbar disponuje. Ale stálo to zato.
Věž na vrcholu kopce byla skutečně monumentální a není divu, že je vidět hluboko z vnitrozemí. Ostatně i já jsem ji z dálky viděl mnohokrát, jen jsem si ji neuměl přiřadit.

Poslední část stoupání už byla relativně pohodlnější, protože hrbolatá "úvozová" cesta přešla náhle v solidní asfaltku. Teď už jen závěrečný prudký výšvih, jako by se kopec z posledních sil bránil zdolání a už tu byla cílová meta.
Dál to prostě nešlo, protože jsem se nechtěl stát narušitelem. Jeden snímek a hurá dolů. Sjížděl jsem na druhou stranu a byl docela mile překvapen poměrně kvalitní cyklostezkou.
Po pár kilometrech jsem se napojil na standardní silnici, naposledy vyfotil zdolaný kopec
a přes Bělou nad Radbuzou, Sedmihoří, Zhoř, Kostelec a Nýřany uháněl domů. Celkem jsem dal asi 97 km a pocity z výjezdu jsem měl výhradně dobré. Letos určitě ještě minimálně jednou zmíněný cyklobus využiju (na tu Škarmanku prostě musím) a není vyloučeno že si s ním zajedu ještě i po třetí a to až na konečnou (Železná na samých hranicích).