---------------------------Naslouchej svému tělu---------------------

Květen 2009

Bouřky 26.5.2009

28. května 2009 v 12:27 | Šnek
Tak takovéhle kroupy padaly v úterý kolem 19 hodiny na Manětínsku (severně od Plzně).
Snímek jsem získal od očitého svědka (patří mu ta tlapa), kolegy Rudolfa Rečky.






Rotoped k dispozici

27. května 2009 v 8:51 | Šnek |  Ostatní
Bohužel se musím zbavit jednoho ze svých sportovních instrumentů. Jedná se o rotoped
InsportLine.
Je to poměrně kvalitní stroj s nosností do 120 kg a výborným počítačem.
Používal jsem ho však velice málo a vzhledem k tomu, že teď v bytě bojujeme s nedostatkem místa, musíme se ho zbavit.
Stroj stál původně 14.500,-Kč, ale já jsem ho koupil v akci za 7500,-Kč. Teď bych ho přenechal zhruba za 2000,-Kč. V provozu byl jen asi 30 hodin čistého času. Tak pokud budete mít někdo zájem, nechte mi zde vzkaz s kontaktem a nebo napište na můj mail: jaroslav.hava@seznam.cz.

Až na vrcholky hor

25. května 2009 v 11:56 | Šnek |  Cyklistika
Seznam vrcholů na cyklistiku



nadm.výškapočet zdolání
Plánované zdolání (rok)Skutečnost
Šumava




Jezerní hora

13431
zdoláno1997
Pancíř

12415
zdoláno1997/98
Kochánov

10043
zdoláno05, 06, 08
Šimanov

9003
zdoláno05, 06, 08
Svatobor

8450
2009
Poledník

13150
2009
Libín




1096
1

zdoláno
17.5.2008
Blanský les






Kleť

10831
zdoláno2000








Český les






Čerchov

10471
zdoláno1995
Přimda

8481
zdoláno2005
Velký Zvon

8631
200923.5.2009
St.Herštejn

8780
2009
Škarmanka

8880
2009








Slavkovský les






Kladská

9821
zdoláno2006
Dyleň

9401
200826.7.2008








Krušné hory






Klínovec

12440
2009








České středohoří






Milešovka

8370
2009








Jizerské hory






Ještěd

10120
2009/10








Kozákov

7440
2009/10








Krkonoše






Černá Hora

12990
2010








Jeseníky






Praděd

14910
2010/11








Beskydy






Lysá Hora

13230
2011








Českomoravská vrchovina






Křemešník

7653
zdoláno
Javořice

8370
2009








Velký Blaník

6380
2009








Brdy






Třemšín

8271
zdoláno2007








Radeč

7211
zdoláno2008

V poslední době mě více než závody na kole, baví zdolávat různé předem určené cíle. Většinou se jedná o vrcholy "horských" velikánů případně jiná cyklisticky zajímavá místa. Zde je soupis již zdolaných a v budoucnu plánovaných.

Pochod Praha Prčice.

18. května 2009 v 13:18 | Šnek |  Ostatní


V sobotu 16.5.2009 jsme se s Radimem rozhodli zkusit zase něco nového. Tentokrát jsme se zúčastnili našeho nejslavnějšího pochodu do Prčic. Vzhledem k tomu, že to měl být náš první, nešli jsme pochopitelně trasu nejdelší, ale téměř nejkratší. Start jsme měli v Milevsku a před sebou 31 km.

Jako již zkušení běžečtí vytrvalci jsme se domnívali, že 31 km chůze pro nás nebude žádnou zátěží. Opak však byl pravdou. Chůze je přece jen trošku něco jiného než běh, zapojují se při něm i svaly, které při běhu nikoliv a zase některé nezbytné pro běh se nevyužijí. Nebo tak nějak. Navíc chybí ten závodní adrenalin, který se při turistice nevyplavuje. Když k tomu přidáme poměrně nevlídné počasí (celé dopoledne slabě pršelo, aby pak v poledních hodinách začalo doslova lejt),
špatná dohlednost (v kopcích jsme se pohybovali na úrovni mraků, takže se žádná panoramata nekonala), silně rozbahněný terén, díky kterému byly některé úseky slušně schůdné jen v holinkách, tak se nikdo nemůže divit, že kolem 15 km jsme toho měli docela dost. Ne že bychom nemohli, nebo tak něco, ale prostě jsme cítili únavu a rozčarování nad svou nemohoucností.
"Že jsme se na to nevyprdli." Ulevil jsem si.
"Vždyť já jsem nechtěl jet!" Opáčil syn.
"Cože?! Já taky ne?" Divil jsem se. "Tak proč jsme tady?!"
"No kvůli tobě přece!" Konstatoval suše Radim.
"Já zase myslel, že kvůli tobě. Když jsem viděl, s jakým nadšením jsi přijal zprávu, že o účasti uvažuju, tak jsem ti nechtěl kazit radost. Mě se zpočátku moc nechtělo"
"No jo. To ale bylo ze začátku. Když jsem viděl, jaké je počasí, tak se mi moc nechtělo, ale nechtěl jsem ti kazit radost." Uzemnil mě syn.
"No tak hlavně, že si rozumíme." Zasmál jsem se a dál se rochal v bažině.

Když jsme na druhém punktu v Nadějkově
doplnili tekutiny (z vlastních zdrojů, protože v občerstvení se jim nějak nepodařilo roztočit pivo) a energii ze zdrojů místních (klobása), přepnuli jsme zároveň na sportovnější mód. A hned se nám šlo mnohem lépe. Jakmile jsme to začali brát jako sportovní záležitost, začala nám cesta snáze ubíhat.

Pozdravili jsme se s kravami (kolem trasy byly skoro všude)
a už o poznání veseleji stoupali na Javorovou skálu (723 m. nad m.).
Sice jsme se stále museli prodírat křovím, přelézat padlé stromy a klouzat se bahnem, ale už nám to tolik nevidělo. Nálada se zlepšila ještě více, když déšť začal ustávat a zpoza mraků pomalu ale jistě víc a více vykukovalo Sluníčko.
Když jsme křižovali "vyhlášenou" sjezdovku v Moninci,
tak už bylo na obloze jen několik bělavých beránků.

K vytčenému cíli nám už zbývalo jen 6 km a ještě k tomu z kopce. I tak jsme se už toužebně těšili do "cíle" na tradiční botičku.

Ještě zbývalo prodrat se hustým davem v Sedleci a ještě hustším v Prčicích

a byli jsme "doma". Náfásli jsme botičku (letos byla žlutá), doplnili trochu energie (každý párek v rohlíku a pivo napůl) a hnali se zpět na Sedlec. Odtud totiž měla fungovat autobusová kyvadlová doprava do Milevska. Měli jsme docela štěstí, protože sotva jsme došli na místo, už najížděl náš autobus. Když jsme tak stáli ve frontě, zaposlouchal jsem se do davu.
"To asi bude zadarmo ne?" Slyšel jsem nějakou paní.
"To asi ne. Viděl bych to tak na 5 korun." Odpovídal starší muž.
"Já myslela, že to bude v režii pořadatele?!" Nechtěla se dát tazatelka.

Osobně jsem čekal, že cena bude odpovídat normálnímu tarifu (20-25,-Kč), protože kde dneska dostanete něco zadarmo.

"Dvakrát Milevsko," slyšel jsem sám sebe jak říkám řidiči.
"100 korun!" Zamumlav něco dotyčný.
To asi nebylo ke mně, nemohl jsem zpracovat nečekanou částku.
"Dvakrát Milevsko." Opakoval jsem.
"No sto korun říkám!" Už trochu nakvašeně opáčil pilot autobusu.
Aha! Tak to bylo pro na mě. Již bez otálení jsem vysolil požadovaný obnos a plazil se do nitra autobusu. Docela pěkný peníz, ale když si člověk uvědomí, že to není jen za 21 km do Milevska, ale i za ty kilometry zpáteční, kdy jede autobus prázdný, tak to zas není tak strašné.
Stejně to však mohlo být levnější?! Nebo ne? Nu což. Hlavně že jedeme, protože při představě, že bychom se museli zpátky dopravit po svých, mě jímala hrůza.
V cílovém místě jsme se vypotáceli z autobusu (po cestě nám nějak "svaly v železo ztuhly" nebo co), setrvačností dosáhli auta a hurá domů.

Po cestě jsme se celkem shodli, že to byla zajímavá zkušenost, ale dokud budeme moci běhat a jezdit na kole, tak tyto akce pravděpodobně vyhledávat spíše nebudeme. Ale bylo to fajn.

Nýřanská desítka

11. května 2009 v 15:41 | Šnek |  Běh







V sobotu 8.9.2009 jsem se poměrně nečekaně postavil na start Nýřanské desítky. Přesto, že závod měl již 39 ročník a já ho mám doslova za bukem, ještě jsem se ho nikdy nezúčastnil, což bylo způsobeno hlavně tím, že se závod koná o maratónském víkendu PIM. Letos jsem však měl volno a když mi Radim oznámil, že na původně plánovaný duatlon ve Stříbře nepojede, protože ještě prý nezregeneroval z půlmaratónu, nejel jsem ani já a zvolil tento závod.


Z důvodů ekonomické krize jsem volil úspornější formu závodu. Ne to si dělám srandu, ale rozhodlo hlavně to, že se mi nechtělo nakládat kolo na auto a hnát se do Stříbra, zatímco takhle jsem
jen nasedl na kolo, a jen dojel 10 km do Nýřan. Sice cyklistika není právě ideálním prostředkem rozcvičení před během, ale stejně jsem neaspiroval na žádné zásadní mety, tak co. Chtěl jsem si závod hlavně vyzkoušet a pokud možno užít.





Po příjezdu na místo, jsem byl docela zaskočen počtem lidí. Areál atletického stadiónu se podobal živému mraveništi. Horko těžko jsem našel prezentaci a prodral se k ní davem. Samotný "akt" už pak probíhal celkem bez problémů a já se pak mohl stejnou cestou protáhnout zpět na vzduch.





I když obyčejně dost zanedbávám rozcvičení i rozběhání, tentokrát jsem se bez toho obejít nemohl. Každý kdo někdy dělal triatlon, nebo duatlon, tak ví o čem mluvím.





Začal jsem nejprve na atletickém ovále, kde jsem se taky potkal s oblíbeným soupeřem Sýkorkou (ještě před tím jsem se pozdravil s motorem a hlavním organizátorem Zátopkova týdne Vlastou Šroubkem). Vzhledem k velkému počtu lidí a spoustě závodících dětí jsme se šli záhy raději rozklusat do blízkého lesoparku, kudy ostatně vedla i plánovaná trať. Tam jsme taky potkali dalšího známého z běžecké enklávy Zakyho. A ještě jednoho známého jsem potkal, když jsem se vrátil zpět na stadion. A to sice Čeňka Syrovátku, který však není znám z běžeckých polí, ale z polí 64.





Do startu chyběla ještě asi půl hodina, tak jsem se odsunul do méně frekventované části areálu a jal se jen velmi lehce protahovat.


Chvíli před desátou nás začali svolávat ke startu
(hrubý odhad počtu - něco kolem 100?) a přesně v celou vyrazilo celé startovní pole vstříc dobrodružstvím.





Vládi Sýkorky jsem se tentokrát ani nepokoušel držet, natož abych ho předbíhal. Když jsem z něj před závodem vyloudil, že už má letos naběháno kolem 900 km, což je k mým 250 docela nepoměr, tak bylo celkem jasno. Nechtěl jsem dráždit kobru bosou nohou a své tempo volil mnohem uvážlivěji. Ze začátku jsem se držel alespoň se Zakym, ale když mi začaly nějak tuhnout nohy, bez výčitek jsem se ho pustil a držel si svoje šnečí tempo. Za žádnou cenu jsem totiž nechtěl dopustit trápení z minulého víkendu. Když jsem navíc viděl, že mám první km za 4:50 a necítím žádný velký prostor pro zrychlení, bylo jasné, že nejsem právě ve své kůži a nemá cenu se nutit do nějakých velkých maxim.


Tak jsem si běžel dál, většinou sám a sám. Občas mě někdo předběhl a zřídka jsem naopak zdolal někoho já. Trasa byla celkem zajímavá. První 2 km v lesoparku, potom většinou polními cestami a poslední 2 km opět zase lesopark.


V průběhu závodu se z mého pohledu vlastně nic zvláštního nedělo. Prostě jsem jen běžel s rezervou (jen velmi malou) a bylo mi celkem jedno, jestli mě někdo předbíhá či naopak. Jen asi 4 km před cílem mě kdosi předběhl a já ani nevím proč, jsem se za něj zavěsil. Jeho tempo bylo pochopitelně o něco rychlejší, než moje původní, takže jsem si zpočátku musel dost poručit, abych mu stačil. Ale zvykl jsem si.


Ulevilo se mi zejména, když jsme se na závěrečné km opět ponořili do stínu lesoparku (po noční bouřce byl vzduch ještě plný vlhkosti a sluneční paprsky bylo o to palčivější). Následovalo však několika set metrové stoupání úzkou lehce bahnitou pěšinou, ve které se mi "můj vodič" začal zlehka vzdalovat. Nejdřív mi blesklo hlavou, že na to kašlu, ale pak se ve mně něco vzepřelo a vydržel jsem s ním až nahoru.


"Asi mi nakonec stejně uteče, když takhle svižně vybíhá kopeček." Pomyslel jsem si. "Ale co, uvidíme co bude dál!"


Jaké však bylo mé překvapení, když jsme vyběhli nahoru, soupeř se otočil a když uviděl, že jsem stále za ním, tak přešel do chůze. Z toho jsem byl teda jelen. "Proč teda běžel do toho kopce tak rychle, když už nemohl?" Nejprve jsem si myslel, že chce jen vystřídat, ale ne. On skutečně zastavoval.


"Ale co jeho věc." A staral jsem se o své. Kousek přede mnou běželo oranžové triko. Díky tomu, že jsem se konečně ocitl v tzv. závodním módu, musel jsem ho co nejrychleji překonat. Záhy jsem se kolem něj prohnal jako nejrychlejší šnek a začal ukrajovat metry z náskoku dalšího soupeře. Toho jsem předstihl kilometr před cílem a troufal si ještě na jednoho, který byl v dohledu. Po posledním kořenitém stoupání však již bylo jasné, že na už něj stačit nebudu. Při pohledu na hodinky jsem navíc zjistil, že nebudu mít ani čas pod 50 minut, což mě trochu zamrzelo (ale ne moc), takže jsem se v posledních stovkách metrů nijak moc neždímal. Výsledný čas asi 50:30 (zatím nemám oficiální výsledky, takže nevím ani umístění - úplně poslední jsem zjevně nebyl, ale mnoho k tomu nechybělo) mohl být o něco lepší, ale když vezmu v úvahu, že osobák na dráze mám necelých 48 minut, tak ten čas v krosu není zlý (a to ani nemluvím o tom, že jsem předešlou noc velmi hrubě porušil životosprávu,
když jsem zapíjel žal z vyřazení hokejistů až do rána).







Po doběhu jsem se nijak moc nezdržoval, protože mi bylo tak příšerné horko, že jsem raději sednul na kolo a uháněl k domovu. V sedle člověk přece jen ofoukne.


Jinak závod se mi líbil a příští rok si ho dám třeba zase.

Výsledky zde:

Plzeňský půlmaratón aneb zasloužené utrpení.

4. května 2009 v 14:48 | Šnek |  Běh



Jak už jsem uvedl v minulém článku, na tento závod jsem se moc těšil a dokonce jsem ho nazval závodem roku. Ale jak se občas stává, když se člověk těší příliš, bývá pak zklamán. Tak jako teď.





Zpočátku nic nenasvědčovalo, že by se mělo dít něco špatného. Před závodem jsme ještě prohodili pár svět s Bartondou, který je však běžecky úplně jinde než my. O uvažoval o čase kolem 90 minut, zatímco já jsem vzhledem k relativnímu horku opustil plán i na 105 minut a hodlal se soustředit jen na svůj osobní rekord 1:48. Ani Radimův plán dostat se pod 2 hodiny se najednou už nejevil tak reálně, když jsem uviděl jeho ze vzpírání namakané nohy. Ze vzpírání mu na nich sice přibyla spousta svalové hmoty, ale bylo toho tolik, že to vytrvalostnímu běhu rozhodně nemohlo prospět.





Ale na další rozjímání nebyl čas, protože se ozval startovní výstřel. Výjimečně s námi byla jako doprovod manželka, takže jsem tentokrát konečně nemusel běžet s ledvinkou s doklady a klíči. O to jsem se cítil lehčeji. V koridoru jsem se jako obyčejně postavil až do zadu, abych nepřekážel, ale velmi záhy jsem se začal nesmyslně a proplétat vpřed. Běželo se mi totiž strašně lehce a já si vůbec nepřipouštěl, že bych mohl přepálit. U maratónu si to vždy hlídám, protože už jsem si párkrát vyzkoušel, jak takové přepálení bolí, ale na takto krátké trati jsem to nepovažoval za problém.


"Když přepálím, tak prostě trochu uberu a poběžím pomaleji." Říkal jsem si naivně.


Navíc jsem ani přesně nevěděl, jakým tempem ve skutečnosti běžím, protože v takovém davu jsem to nikdy nedokázal odhadnout. Ještě ke všemu jsem nějak přehlédl značku prvního km. Takže mezičas jsem zjistil až na kilometru druhém. 8:50! Nějak mi to ale pořád nedocházelo. Až když jsem se na 3 km ocitl v čase 13:15, pochopil jsem, že běžím na 93 minut.


"Co děláš vole!" Zařval jsem na sebe v duchu. "Seš magor nebo co!! Zpomal, zpomal!!!" Až později jsem si spočítal, že tempo které jsem nasadil bylo o 3 minuty rychlejší než můj osobák na hladké desítce!


Taky mě mohlo napadnout, že běžím nějak rychleji, když jsem brzy po startu předběhl skvělého vytrvalce a tempeře Sýkorku, který téměř vždy zahajuje rychleji nežli já.





Po tom 3 km už mi to ale přece jen začalo trochu zapalovat a donutil jsem se trochu zpomalit. Ale i tak jsem byl na pátém km jen 2 minuty za osobákem z hladké pětky. Sice jsem zpomalil, ale brzy jsem začal pociťovat, že budu muset zpomalit ještě více. Dech byl v pořádku, dokonce i nohy nijak zvlášť netuhly, ale začalo se mi dělat blbě od žaludku. Věc u mě naprosto nevídaná.





Musel jsem ještě více ubrat a na 9 km mě tak dostihl Sýkorka. Snažil se mě povzbudit a jsem za něj na chvíli skutečně zavěsil, přesto, že jsem tušil, že jeho tempo nebudu moci akceptovat. Na desátém km jsme měli ještě solidní čas 51 minut, ale už jsem věděl, že druhá desítka bude mnohem pomalejší. Sice mi na chvíli probleskla myšlenka, že se třeba stane zázrak a udržím se Sýkorky
podobně jako minulý rok při hodinovce. Byl to však planá naděje. Držel jsem se co to šlo, několikrát už jsem měl chuť se pustit, ale znovu a znovu jsem zapojoval morálku až na samu hranici únosnosti. Vydržel jsem asi 3 km, ale pak už to opravdu nešlo. Žaludek se bouřil čím dál více a když jsem si uvědomil, že jsem ještě nevzal sousta, bylo jasné, že s tím něco musím udělat. Abych ale při tomto vypětí vcucnul gel nebylo možné (tempo mě tak vysilovalo, že bych nebyl schopen ani vytáhnout gel z pouzdra). Proto jsem se s díky rozloučil a ubral. Za chvíli jsem ubral ještě víc a brzy jsem se sotva ploužil. Před občerstvovačkou jsem vcucnul gel a čekal, jestli ho žaludek udrží. Když to dobře dopadlo, čekal jsem, kdy se mi žilami začne rozlévat nová energie.


"Už je to tady, je to tu!" Snažil jsem si vsugerovat po chvíli. Ani to nepomohlo. Brzy jsem si musel přiznat, že žádný efekt prostě necítím. Do cíle zbývalo nekonečných 6 km, které vedly většinou černou silnicí, na kterou dopadaly stále palčivěji sluneční paprsky. Cítil jsem se jako v peci. Občas mě někdo předběhl, ale mě to bylo úplně jedno. Stejně jako mi bylo fuck, když jsem já (v této fázi opravdu jen výjimečně) předběhl někoho.


Už jsem dávno přestal sledovat mezičasy. Zajímalo mě jen, abych se jakýmkoliv způsobem dostal do cíle. Sice jsem do chůze nakonec nepřešel, ale moje tempo bylo v pravdě šnečí.


Ještě naposledy jsme se povzbudili s Bartondou, který už měl po obrátce a na rozdíl ode mě se řítil vesele do cíle. Mimochodem ve skvělém a pro mě nikdy nedosažitelném čase 1:28! K tomu si přidal ještě skvělejší umístění (23. místo z asi 170 startujících). Na to jak krátce Bartonda běhá, jsou jeho výsledky úžasné a neskutečné zároveň. A co hlavní, působil navíc dojmem, že si to skvěle užívá! Přesně tak má běhat správný hobík. Jo jo, když se to umí, tak je to sranda.





Mě nezbylo, než se znovu pohroužit do sebe a napřít zbytky sil, abych se udržel v pohybu vpřed. Pár km před cílem jsem dostihl jednoho mladíka, se kterým jsme se pak vzájemně se povzbuzujíce dotlačili do cíle. Na naší pouti jsme ještě kupodivu předběhli několik lidí, ale to už bylo úplně fuck. Výsledný čas 1:57 působí celkem hrozně (zvlášť vzhledem o očekávaným plánům), ale kupodivu mi to nějak moc nevadilo. Spíš mě štvalo, že jsem se závodem tak protrápil. Jestli dám osobák nebo ne není až tak podstatné, hlavní je abych si závod užil a to se tentokrát nestalo. Příště na nějaké osobáky kašlu. Když nějaký padne bude dobře ale uštvat se kvůli tomu nemíním. Vždyť nakonec jestli dám někde osobák nebo ne, koho to zajímá. A nakonec ani pro mě to vlastně není důležité. Osobák může být jen taková třešnička na dortu, ale to hlavní, to hlavní pro co běhám, je přece obyčejná radost z pohybu.


Toto poznání, nebo spíše uvědomění je to to hlavní, co jsem si ze závodu odnesl. Za to i to utrpení stálo! Jen mě mrzí, že jsem se díky tomu přepálenému startu nedověděl, jestli můj úplně nový způsob tréninku zabírá nebo ne. Čert ví?!





Dnes, dva dny po závodě mě ještě bolí svaly na nohou tak, jako už dlouho ne (ani po maratónech mě takhle nebolely /kromě toho prvního pochopitelně/), ale to se rychle spraví. Včera jsem se byl vyjet na Saracénovi 40 km, dneska dám pauzu a zítra se vyjedu zas. No a ve středu už budu v pohodě. O víkendu jsme chtěli jet s Radimem (doběhl v v horším čase než minule 2:19) do Stříbra na duatlon, ale vzhledem k tomu, že syn tvrdí, že se nebude schopen dát dohromady, tak asi ani já nepojedu a dám si běžeckou desítku v Nýřanech. Mám to za bukem a přitom jsem tam ještě nikdy nestartoval.





Výsledky zde:

http://www.pro-sport.cz/plzensky-pulmaraton/vysledky