---------------------------Naslouchej svému tělu---------------------

Duben 2009

Plzeňský půlmaratón - úvod.

29. dubna 2009 v 15:02 | Šnek


Dnes (29.4.2009) jsem se byl zaprezentovat na druhý ročník "Plzeňského půlmaratónu". Proběhlo to celkem hladce, až na to, že jsem doufal, že účastnické triko Mizuno bude podobně jako minulý rok z funkčního materiálu, ale je bohužel jen z bavlny. Ale co by také člověk chtěl za 250,-Kč. Na cyklistických závodech platíme většinou dvojnásobek a o funkčních materiálech si můžeme nechat jen zdát. Tak "vo co de".

Na závod samotný se těším jako už dlouho na žádný jiný. Dokonce bych se nebál označení závod roku. Jsem konečně globálně zdráv, nemusíme se za závodem nikam vláčet, mám docela "slušně" natrénováno (224 km) i když jsem zatím naběhal podstatně méně než v minulých letech ( 2008 - přes 500 km, 2007 - 600 km). Věřím totiž, že se mi podařilo nahradit kvantitu kvalitou (poslední 4 měsíce jsem trénoval úplně jinak než dříve) a budu dokonce schopen atakovat své osobní rekordy. Z hlediska výkonu jdu do závodu se třemi cíly. V každém případě chci překonat loňský traťový (pochopitelně jen osobní) rekord 1:52 no a rád bych už konečně zdolal svůj PB 1:48. A pokud by se hodně dařilo, tak bych se pokusil dát trať pod 1:45. Tak jsem zvědav, co z toho bude.
Poběží i Radim, u kterého očekávám přes to, že teď trénuje spíše vzpírání, čas těsně pod 2 hodiny (minule 2:16).

Patnáctka ve Stříbře

20. dubna 2009 v 14:40 | Šnek |  Cyklistika



V sobotu 18.4. jsme se s Radimem postavili na start tradiční silniční časovky na 15 km. Původně měli jet i Skalnatí Šneci, ale protože to bude dost nepříjemné psaní, tak o nich až později.
Počasí dopoledne nebylo nijak ideální (zataženo, déšť, vítr), ale ti co měli k dispozici kvalitní předpověď věděli, že v době závodu už pršet nebude. Někteří z těch, kteří kvalitní předpověď k dispozici neměli, na start vůbec nepřijeli, protože jenom tak si mohu vysvětlit meziroční úbytek. Minulý rok startovalo 58 soutěžících, zatímco letos jen 40.

První ránu jsem dostal hned při prezentaci. Těšil jsem se totiž, že stejně jako minule pojedu minutu za Radimem a ten na mě bude působit jako červený hadr na býka a já tak budu mít mnohem větší motivaci. Pořadatel však už měl startovku nějak předpřipravenou a tak to vyšlo tak, že jsem startoval 3 minuty před Radimem. Docela jsem byl z toho rozmrzelý, protože takhle jsem byl odsouzen k tomu, že nikoho nedoženu a naopak mě ze zadu bude předjíždět jeden za druhým.
"I tak si odjedu své", říkal jsem si. Ale sám už jsem cítil, že to asi nebude ono.
Jako vždy místo abych se rozcvičoval, zimomřivě jsem se choulil v autě a meditoval o nesmrtelnosti chrousta. Pár minut před časem Č jsme se vymotali ven a jeli k blízké startovní čáře. Tam už v minutových intervalech vyráželi na trať jeden za druhým. Po očku jsem pokukoval po ostatních strojích a musel jsem konstatovat, že naši oři rozhodně nepatří k těm lepším. Právě naopak.Ale v kolech hlavní rozdíl bohužel nebude.
Záhy k nám však přijel jeden závodník, jehož hřebec byl ještě horší než ten náš. Dali jsme se do řeči a když pak kolem nás projel jeden na časovkářském speciálu s diskovým kolem, tak dotyčný řekl: " co já tady vlastně dělám?!" a ukazoval mi své starožitné návleky.
"No co bys dělal. Bylo psáno, že je to hlavně pro amatéry, tak tady může být každý." Opáčil jsem. "Navíc ty když budeš na nejhorším kole poslední, tak se nic neděje, ale když bude poslední borec na kole za 100 tisíc, tak to bude poněkud směšné."
"To je fakt souhlasil."

Ale to už mě volali na start.
Minutu přede mnou startoval chasník na horském kole, takže jsem si říkal, že s tímhle handicapem bych ho mohl dohnat i já.
5, 3 2,1 start. Vyrazil jsem co mi síly dovolovaly. Prvním dojem byl docela dobrý, zvláště když mi i nové tretry zapadly do nášlapů jako po másle. Můj pocit se však rychle změnil již po úvodních několika stech metrech. Nohy mi v železo ztuhly a dech se krátil.
To máš z toho, blbče, že jsi se zase nerozcvičil! Kdy už ti to konečně dojde!!" Nadával jsem si.
Nedalo se však nic dělat a tak jsem musel zatnout zuby a drápat se do úvodního 2-3 km stoupání. Na pohodě mi rozhodně nepřidalo, když mě po několika minutách předjel první borec a za chvíli i další! Před závodem jsem si umiňoval, že se tím nesmím nechat rozhodit, ale stejně jsem se zase nechal. Nejsem na něco takového totiž vůbec zvyklý. Na triatlonech jsem po plavání většinou poslední, takže mě nemá kdo předjet a naopak předjíždím já a na Králi Šumavy většinou startuju z úplného chvostu, abych se ve předu nemotal rychlejším borcům. Takže vlastně jediný závod, kde mě takto předjíždějí je tady.
Obou jsem se sice snažil chytit, ale nějak to nešlo. Tady ten závod mi prostě nějak nesedí (jel jsem tu třikrát a nikdy to nestálo za moc). A nebude to způsobeno jenom extrémně krátkou trasou. Bude v tom i něco jiného, ale nevím co. Vlastně jo. To rozcvičení. Ono když se nerozcvičuju na několika hodinový závod, tak se zas nic tak hrozného neděje, ale nerozcvičit se na kraťoučkou trasu je do nebe volající. Jsem prostě trubka.
Ale to už se pomalu blížil vrchol stoupání a já před sebou viděl stále zřetelněji záda borce na horském kole. Následoval krátký sjezdík zakončený zatáčkou, kde jsem přibrzdil, protože jsem si na mokré vozovce necítil jistě. V této souvislosti mě napadla další příčina neúspěchu. Letos jsem jel na silničním kole jenom dvakrát a to je taky znát. Všechno ostatní jsem najel na Barbarovi a Saracénovi. Díky tomu přibrždění se mi záda soupeře opět trochu vzdálila. Naštěstí následoval ještě jeden hup, ve kterém jsem se soupeři nejel přiblížil, ale dokonce jsem se kolem něj rádoby svižně prohnal. Zavěsit se za mě nedokázal a tak jsem ho už navždy nechal za sebou. Navždy?!
Následoval lehký sjezd a potom dlouhá rovina. Myslel jsem si, že docela svištím, ale to jen do té doby, než jsem vedle sebe uslyšel šelest a vzápětí se přeze mě přehnal onen horský kolař.
"To je teda vrchol." Pomyslel jsem si. "Když horské kolo předjede na rovině silniční, tak to je alarmující. To přeci není možné!" Nadával jsem si. Chvíli jsem jel za dotyčným v závěsu a dál zpytoval svědomí. Brzy mě to ale přestalo bavit, tak jsem zabral a konečně definitivně dotyčnému ujel. Tato příhoda mě ale tak rozladila, že jsem se z toho až do konce závodu nevzpamatoval. Za chvíli mě předjel další chrt, kterého jsem se sice chvíli držel, ale nad Kladrubským padákem mi i on ujel.
V následujícím sjezdu, kde při tréninku jezdím běžně přes 70 km/h a několikrát i přes 80, jsem tentokrát nedosáhl ani rychlosti 60 km/h. Je fakt, že v důsledku kluzkého povrchu jsem do úseku najížděl pomaleji, ale stejně je i na tom vidět, že při tomhle závodě to nejsem já.
Následně v Kladrubech začínalo druhé stoupání, ve kterém mě předjel onen borec startující na tom časovkářském speciálu. Nevím jistě, ale asi to byl ten Raboň co nakonec vyhrál. To že startoval mnoho minut za mnou a předjel mě, mě vůbec nepřekvapilo, ale to že za ním pravděpodobně celý závod jelo soukromé doprovodné vozidlo s blikačkami mě docela pobavilo.
Do cíle už mi chyběly 3-4 km a kupodivu už mě nikdo nepředjel, přesto že jsem se cítil tak špatně, že jsem dokonce očekával, že mě dohoní i Radim. Následný sjezd do Stříbra a poslední krátký výjezd jsem si ale už protrápil sám. Když jsem se podíval na výsledný čas a průměr (29,4 km/h), nejradši bych sám sobě plivnul do tváře.
"Srágoro! Lemro líná!!" Nadával jsem si. Ale bylo pozdě brečet nad rozlitým mlékem.

Můj výsledek mě docela nepříjemně překvapil a dost zklamal. Sice jsem zajel asi jen o 10 vteřin pomaleji (32:15), než před rokem, což vzhledem k podmínkám (chlad, mokro a hlavně nepříjemný vítr) znamená výkon hodnotnější, ale já čekal o dost více. Byl jsem přesvědčen, že trať necelých 16 km dám pod 30 minut, což se zdaleka nenaplnilo. Asi se opravdu na těchto krátkých závodech nedokážu pořádně projevit. Ono taky když se v takto chladném počasí ani nerozcvičím, ani nerozjedu, tak se nemůžu divit, že po pár stovkách metrů úplně zatuhnu. Ale to jsem celej já. Dub dubič! V celkovém pořadí jsem skončil 33, což je sice oproti loňskému 46 místu zlepšení, ale jak už jsem psal, bylo mnohem méně lidí i když chyběli spíše ti méně kvalitní. Ti dobří přijedou vždy, zatímco u těch horších je to proměnlivé.
Na rozdíl ode mě jel Radim překvapivě dobře. Zhoršil se sice o minutu (30:30), ale i to stačilo, aby mě roznesl na kopytech. A to letos nemá natrénováno ni 100 km! Celkově se umístil 29 a ve své kategorii dokonce první (byl tam sám).

Po závodě jsme dlouho neotáleli, naložili kola a vyrazili k domovu. Stejně jako minulý rok jsem prohlásil, že takto krátký závod už nepojedu, ale kdoví, co bude.
Celkové výsledky zde:

No a teď ještě to nepříjemné. Skalnatí Šneci.
Takhle už to prostě dál nejde. Přemýšlel jsem o tom dva dni a dospěl jsem k rozhodnutí, že jak pro Nejstaršího Šneka samotného (nebude se muset přemlouvat k závodění jen proto, aby netrhal partu), tak i pro ostatní (nebudeme zklamaní, že zase nepřijel) bude nejlepší, když mu pozastavím členství v klubu. Bude pak už jenom na něm, jestli se závodění úplně vzdá a bude si jezdit jen tak pro radost (každý přece nemusí závodit - turistika na kole je taky parádní) a nebo bude za nás soutěžit a bude dodržovat alespoň ty nejzákladnější principy týmu. Čest, odvaha, pozitivní myšlení a srdce bojovníka
- to jsou naše priority. Nerad bych, aby tým Šneků byl znám jako tým "Patů a Matů" a nebo ještě hůře - mátohů a zbabělců. Za nás může jezdit téměř každý. Ale to slovíčko téměř je poměrně důležité. Pro nás nejsou ani tak podstatné výsledky jako bojovné srdce a týmový duch.
Jirka poslední závod minulého roku vzdal na trati, tentokrát se na start vůbec nepostavil proto, že se bál špatného výsledku (ještě k tomu se vymlouval na počasí!). Ale co to je špatný výsledek. Být poslední? To vůbec ne. Šnek poslední být klidně může ale se ctí a po boji. Ne že to zabalí v průběhu, nebo nenastoupí vůbec.
"Byl jsi poslední? Jestli jsi do toho dal všechno, tak to vůbec nevadí. Příště to bude lepší! A když ne, taky se svět nezboří."
Případ z této soboty je o to křiklavější v tom, že přesně na tento typ závodu bývalý nejstarší Šnek dlouhodobě speciálně trénuje. Navíc se stále více nemohu zbavit pocitu, že má špatný vliv i na Šneka Nejsilnějšího. Věřím, že toto mé nezvyklé a pro mě osobně velmi nepříjemné rozhodnutí přiměje všechny naše bývalé i současné členy k zamyšlení…

K závodění jsem Jirku přivedl já a od té doby mi to pořád vyčítá, že ho uštvu a tak podobně. Přitom nejvíc se štve sám o sobě svým naprosto zničujícím a devastujícím způsobem tréninku, který si nechce nechat za žádnou cenu vymluvit.Tímto mu dávám svobodu a zároveň slibuji, že už ho nikdy nebudu přemlouvat k účasti na nějakém závodě a nebudu mu vůbec mluvit do tréninku.
Tak přísahám!!!

Kšický rapidík

14. dubna 2009 v 12:13 | Šnek |  Šachy
O "Velikonoční neděli" jsem jel na tradiční turnaj v šachových rapidech do Kšic. Tamní turnaj se koná dvakrát ročně (ještě o Vánocích) a já na něj jezdím pravidelně již několik let. Také jsem ho asi 6* vyhrál a mnohokrát stál na bedně. Také jsem však zde měl i několik výsledků, kdy jsem úplně propadl, což naštěstí nebylo tak časté, protože zmíněný turnaj mi sedí.


Ani jeden z mých synů se mnou nechtěl jet, protože starší měl fotbal
a mladší byl prostě línej.
Dlužno však dodat, že předešlý den absolvoval závody ve vzpírání a tak se mu nechtělo zase

někam jet.
Takhle jsem byl nakonec rád, že se mnou jel alespoň předseda našeho oddílu "Pan Milan".





Když jsme přijeli na místo, zjistili jsme, že krásné počasí a souběh jiných turnajů zapříčinily relativně chabou účast. Tak málo soutěžících (19) jsem zde ještě nezapsal. Většinou bývá přes 30 lidí. Ani kvalita startovního pole nebyla tak vysoká jako jindy a já byl dokonce nasazen jako číslo jedna. Byl jsem sice favoritem, ale stejně tak jsem věděl, že ve startovním poli je 8-9 hráčů, kteří mě mohou kdykoliv porazit a stejně tak jsem tušil, že někteří z nich mají momentálně lepší formu než já. Přesto začátek nebyl vůbec špatný. Tři partie a tři výhry i když ta poslední byla jen tak tak, protože když jsem zahlásil soupeři mat na digitálních hodinách mi svítil čas +0.00.





Pak to ale přišlo. V následujících partiích jsem doplatil na svoji nesoustředěnost a porazil jsem se prakticky sám. Naštěstí následoval oběd, což byla příležitost, srovnat si trochu hlavu.
Docela se to povedlo, protože hned první zápas jsem poměrně lehce vyhrál a v dalším kole vydřel i druhý (celkově pátý) bod. Teď už moje pozice nevypadala zase tak špatně, protože jsem na první místo ztrácel jeden bod.
V předposledním kole jsem nastupoval proti místní jedničce (Šperl) a doufal že se na vítězné vlně udržím. Partii jsem rozehrál dobře a ještě při přechodu do koncovky jsem si stále mohl věřit. Pak se ale situace nějak zauzlovala a soupeř nabídl remízu. Věděl jsem, že když ji vezmu, tak si prakticky zajistím 3 místo, ale pokud bych chtěl turnaj vyhrát, musel jsem bezpodmínečně vyhrát i tuto partii. Po krátkém přemýšlení jsem do toho skutečně šel. A rozhodnutí to správné nebylo, protože jsem poměrně rychle prohrál. Jo, jo. Tak už to bývá, když chce člověk remízovou pozici hrát násilím na výhru. Normálně už mě porážky nechávají chladným (respektive nenechávám se jimi rozhodit), ale tahle mě rozhodila hlavně kvůli tomu, že jsem byl tak neschopný zhodnotit správně rizika pozice a počínal si jako janek.

Když jsem nastupoval v posledním kole proti našemu předsedovi, věděl jsem, že i když vyhraju, tak budu nejlépe čtvrtý, což mě žádným nadšením nenaplňovalo. A když se ještě pozice začala vyvíjet v můj neprospěch, začal jsem mít dokonce zaječí úmysly (chtěl jsem prostě vzdát a vypadnout ven i když pozice na vzdání zdaleka nebyla).
Postupně jsem se však zmobilizoval a jazýček vah se začal dokonce vychylovat v můj prospěch. Stačila však jedna chybka a vše bylo jinak.



"Ještě, že mi o nic nejde," blesklo mi hlavou.

Ale možná právě proto, že mi o nic nešlo, dohrával jsem v klidu s chladnou hlavou, útrpně čekal kdy už mi soupeř zasadí ránu z milosti, což však neznamená, že bych nečíhal na jeho zaváhání. Věžová koncovka, do které jsme záhy přešli byla hladce prohraná a aby toho nebylo málo, udělal jsem ještě další hrubou chybu, což byl jasný konec. Ale světe div se, náš předseda zřejmě u
vidiny rychlého vítězství začal najednou dělat nepochopitelné tahy a situace tak dospěla do pozice, kdy jsme si oba postavili dámu, měli každý jednu věž a k tomu já jednoho a on dva pěcha. Moje výhoda spočívala v tom, že jsem byl na tahu a nevýhoda ve výrazně horším čase (já 2 minuty a on 6). Když jsem však zjistil, že si můžu dát pouze jeden šach a pak budu muset trpně čekat na aktivitu soupeře, přepadla mě další vlna bezmoci, nebo spíše nechuti hrát dál. Opět jsem se z toho ale vydrápal a postavil své figury tak, abych nejbližším tahem hrozil smrtícím odtažným šachem. Toto byla jak se později ukázalo spásná myšlenka, protože předseda nejel že téměř vyrovnal moji časovou ztrátu a záhy ztratil pěšce, ale i nabídl remízu. Už jsem sice viděl, že to asi nevyhraji, ale přesto jsem odmítl a dohrál vše do tzv. holých králů.
V konečném účtování mi tak patřila čtvrtá příčka. Výsledek nic moc, výkon ještě slabší, ale celkový dojem není až zas tak hrozný. Letošní šachová sezóna mě prostě nezastihla v nejlepší pohodě. Taky už jsem 2 roky netrénoval a to se musí někde projevit.
Náš předseda nakonec skončil na 8.místě (nasazen jako č.5).





Výsledky zde:




Jinak s ostatním tréninkem na tom nejsem zdaleka tak špatně. V běhu díky zimní pauze
(od prosince do začátku března jsem téměř neběhal) sice nic moc (190 km), ale zato na kole mám
najeto více než kdy jindy (1141 km). V sobotu 18.4. nás s Radimem (slibuje, že nebudu mít proti němu šanci) čeká tradiční silniční časovka (15,6km) ve Stříbře, tak uvidíme jestli mi to půjde lépe než minulý rok (osobně jsem o tom přesvědčen a troufám si odčinit porážku z minulého roku, kdy jsem byl o 2 minuty pomalejší svého syna). Jsem také zvědav, jestli tzv. Skalnatí Šneci naleznou konečně dostatek odvahy (případně jestli je pustí jejich hlavní trenér), aby se postavili na start.