---------------------------Naslouchej svému tělu---------------------

Únor 2009

Čerchovská stopa

24. února 2009 v 20:54 | Šnek |  Ostatní
V posledních 4 dnech jsem byl běžkovat v oblasti Čerchova. Pro ty kdo to tam neznají mohu jen doporučit. Spousta sněhu, dobře udělané stopy a hlavně klid. Skoro nikdo tam nejezdí. A stopy jsou napojeny i na trasy v Německu.
Dva obrázky ze soboty


























stopa jako od nejlepšího soustružníka:



a ještě dva z dneška.


Z jiného soudku

20. února 2009 v 9:52 | Šnek |  Ostatní
Na Zemi se píše rok 2056. Lidstvo přivedlo planetu na pokraj samotného absolutního zničení. Vzduch byl plný exhalací, vody "přetékaly" odpady, průměrná teplota stoupala každoročně o neskutečných několik desetin °C. Mořská hladina už nestoupala o 11 mm za rok, ale skoro o 11 cm!!!


Fauna byla téměř vyhubena, kromě několika druhů zvířat, které přinášely lidstvu užitek (tyto druhy byly zase naopak přemnoženy).
Ostatním druhům se dařilo přežívat zpravidla jen díky nadšencům, starajícím se o zoologické zahrady. Nesmím ale zapomenout na některé tzv. plevelné druhy, jako například krysy a potkani, kterým se dařilo spíše lépe.


A s flórou? S tou to nebylo o mnoho lepší. amazonské pralesy byly pralesy už jen podle názvu, Sahara pohltila již téměř dvě třetiny Afriky a ani pouště v Asii a Severní Americe rozhodně nestagnovaly. V souvislosti s oteplováním se však projevovaly i pozitivní důsledky na rostliny, které jsou základním prvkem biosféry a využívají sluneční energii k přeměně živin a oxidu uhličitého na biomasu. Prostě bylo více tepla a více CO2 a rostliny tak měly více potravy ke svému intenzivnějšímu růstu. Pochopitelně musely být splněny i další podmínky, ke kterým patří zejména vláha a úrodnost půdy. Tam kde tyto podmínky nebyly, docházelo spíše než k silnějšímu růstu k rozšiřování pouští.


Rozsáhlé přímořské oblasti všech kontinentů byly v důsledku tání ledovců dávno pod vodou a obyvatelstvo (odhady se pohybovaly v širokém rozmezí 0,5 -1,0 miliardy) se tak tísnilo ve vnitrozemí kontinentů. Nejvíce byly postiženy asijské oblasti, ale třeba takové Holandsko v Evropě už prakticky přestalo existovat.


Ale nemyslete si, že v důsledku globálního oteplování se jenom oteplovalo a tály ledy. Kdepak! Atmosféra byla totiž již tak zmučena lidskou činností (nebylo to pochopitelně jen lidskou činností, ale i přirozeným cyklem oteplování klimatu, který však byl lidskými činy zesilován), že byla velmi nestabilní a proto se často projevovala značnými výkyvy. Celý zemský povrch byl bičován nebývale silnými cyklony, Severní Ameriku trápily ničivá tornáda mnohem více než kdy jindy a ta začínala nečekaně trápit i Evropu. Zimy byly v průměru nadprůměrně teplé, ale přitom se vždy vyskytly nějaké rozsáhlejší oblasti kde byla zima naopak tvrdší než kdy jindy a někdy dokonce zavítal sníh i do oblastí, kde dosud nikdy nemohl byt spatřen.. Léta byla obdobně teplejší než bývalo zvykem, ale i v tomto případě se vyskytovaly poměrně nepochopitelné teplotní výkyvy. O záplavy také nebyla nouze a objevovaly se čím dál tím častěji, stejně jako "bořivé" větry. Nemohly pochopitelně chybět rozsáhlé, ničivé požáry, které sužovaly čím dál větší masy lidí. Zejména v ultra tropických (dříve tropických) a nově tropických (dříve subtropických) se situace rychle stávala kritickou. Ale ani v nově subtropických (dříve mírných) pásmech se hasiči rozhodně nenudili. Změny klimatu měly vliv dokonce i na zemětřesení (Tání ledovců a zvyšování hladiny moří mělo velký vliv na rozložení tlaků na zemské desky a to bylo příčinou častějších zemětřesení a i zintenzivnění vulkanické činnosti).



Chaos v přírodě byl rok od roku bláznivější a pozornému pozorovateli nemohlo uniknout, že se schyluje k něčemu, co tu ještě nebylo.





Když si člověk zpětně vybaví snahy některých ekologických skupin, následně i "mocné" Evropské Unie a posléze dokonce i původně hustě neekologických Spojených států Amerických, které se vystupňovaly na konci druhého desetiletí třetího tisíciletí, tak se musí hořce pousmát. Bylo již pozdě! Strašně pozdě!! V tu dobu se již nedalo zastavit nemilosrdné soukolí gigantického stroje, který hodlal zavést na Zemi pořádek. Některé ekologické akce sice dokázaly soukolí zpomalit, na chvíli možná i pozastavit (využívání "přirozeně" vzniklých odpadů, rozšiřování větrných, vodních i jaderných elektráren), ale jiné kolikrát i třeba dobře míněné ho ještě více zrychlovaly (cílené vyrábění odpadů /které by jinak nevznikly - obrovské plantáže řepky přidávající se do paliva, cílené pěstování rostlin určených jen k tomu, aby skončily v bioplynových stanicích apod.) aby se pak mohly tzv. ekologicky zpracovat.


Všechno ovládla moc peněz. Ano státy (nebo společenství států) byly ochotny ekologicky "hospodařit a žít", ale jenom v tom případě, že na to nebudou muset dávat peníze a nebo ještě lépe, že na tom finančně vydělají. Prostě šlo jim o to, aby tu ekologii zaplatili hlavně obyčejní lidé. Přídavek tzv. biopaliva do benzínu - zaplatili lidé, výroba elektřiny z tzv. ekologických zdrojů znamenala zvýšení ceny elektřiny - zaplatili lidé, zákaz spalování fosilních paliv v malých zdrojích znamenalo přejít na spalování zemního plynu, což bylo dražší- zaplatili lidé, atd. Když ale měl stát udělat něco, co by opravdu pomohlo (např. zrušení daně na plyn, dotace na nákup nových aut výměnou za zlikvidování starého, podpora nových technologií apod.), tak z toho většinou nic nebylo, protože by to stálo peníze.


A tak se prostředí zhoršovalo a zhoršovalo "až bylo nejhorší na celém světě" - trochu zlehčení přestože ta situace k smíchu vůbec není. Právě naopak.


I když možná to tak mělo být. Třeba je to tak správné. Lidský rod si to zkusil, selhal a tak bude stejně jako některé předcházející dominantní druhy, smeten z povrchu zemského. Na uvolněné místo tak bude moci nastoupit někdo jiný, nebo něco jiného...


Nakonec proč by zrovna lidstvo mělo mít právo dále ovládat a terorizovat Zemi?! Těžko hledat vůbec smysl existence druhu, který si říká člověk moudrý. Ať to beru z kterékoliv strany, vychází mi že jestli je lidstvo někomu, nebo něčemu prospěšné, tak jen samo sobě a to ještě jen někdy, protože často je samo sobě největším škůdcem. Takže pokud lidstvo zmizí, zmizí jen jeden živočišný. Jeden zmizí a stovky dalších to zachrání. A zachrání to nejen jednotlivé druhy, ale hlavně celou přírodu.





Já naštěstí nejsem člověk, alespoň ne takový, jakého si pod tím pojmem dokážete představit.
Mám ale tu schopnost vyhladit jakýkoliv živočišný nebo rostlinný druh na Zeměkouli. Kdybych spustil reakci a vyhladil právě člověka, toho člověka, který svou existencí způsobuje rakovinu planety (nebo spíše sám je tou rakovinou), bylo by to správné? Mám to udělat?! A má vůbec některý druh právo vědomě vyhladit druh jiný?! A má vůbec lidský druh právo na existenci?! Co myslíte...?

Jak jsme proháněli ski.

3. února 2009 v 16:32 | Šnek |  Ostatní



Jednoho pošmourného lednového dne roku 2009 (31.1.) jsem s starším synem Petrem vyrazil lyžovat do oblasti Zadova na Šumavě. Počasí bylo že by psa nevyhnal, tak co jiného dělat že? Trochu přeháním, jak je ostatně mým dobrým zvykem. Když jsme vyjížděli z Líní u Plzně, bylo -3°C, oblačno a zdálo se, že mraků bude ještě ubývat. Věděl jsem však, že hory kam jedeme budou většinou v oblačnosti a že teplota se bude pohybovat kolem -8°C. Nu což. Mohly by být hůř. Jisté bylo jen to, že panoramatických výhledů si příliš neužijeme, což nás mrzelo o to více, že jsme v cílové oblasti ještě ani jeden nikdy nebyli. Že by to mohlo zároveň nějak ztížit orientaci, to mě zatím vůbec nenapadlo.





Cesta ubíhala celkem dobře i když nijak závratnou rychlostí, protože mám takový nepříjemný zlozvyk, že se ve většině případů snažím dodržovat předpisy. Když jsme se přiblížili ke Kašperským horám, ještě jsem zvýšil ostražitost, protože drobné sněžení, které nás provázelo celou cestu, už nebylo drobným a začínalo se držet i na vozovce. Celkově byla ale silnice mnohonásobně lepší, než když jsme byli začátkem měsíce na Gerlovce. Proto jsme bez problémů dojeli až na Zadov. První parkoviště bylo úplně prázdné, tak jsme si řekli, že to je nějaké divné a tady nezůstaneme. Navíc byla po pravé straně jakási unavená jednosedadlová, lokální lanovka, která ani nebyla na mapě. Ani druhé parkoviště se nám nezdálo dostatečně naplněné. Kousek jsme tedy ještě popojeli a tam už bylo parkoviště tak plné, že jsme měli obavy, jestli se tam vůbec vejdeme. Vše ale dobře dopadlo a my při pohledu vzhůru mohli s uspokojením konstatovat, že stojíme přímo pod čtyřsedadlovou lanovkou na Churáňov.

Já vzhledem k tomu, že jsem byl na běžkách (před několika měsíci jsem se totiž definitivně rozloučil se sjezdovkami/prostě jsem se ze dne na den zbavil celé poměrně zánovní výbavy), protože jsem usoudil, že tento měšťácký pseudo sport mi mnohem víc bere než dává /ničí mi vazy v kolenou a je to drahá zábava * jen trocha adrenalinu/, zatímco běžky mi stav vazů nejen neničí, ale naopak zlepšují, zbytečně neutrácím a výrazněji zapojuji do tréninkového procesu horní partie, které jinak při celoročním tréninku běhu a při cyklistice velmi zahálejí a adrenalinu si ve sjezdech užiji více než na sjezdovkách) jsem to nemusel řešit, ale sjezdaře Petra to byl fakt značně důležitý.





I přes výše uvedené jsem nelenil, přesněji řečeno lenil, zaplatil požadovaných 60 Kč za jednu jízdu (na ten kousek docela ne křesťanské peníze) a nechal se lanovkou vytáhnout do nadmořské výšky nad 1000m. Tady jsem se se synem rozloučili a pokračovali každý podle svého srdce. On dolů a já po hřebenu směrem na Nové hutě. Předběžná dobu srazu u auta byla v 15 hodin(ve chvíli rozluky bylo půl jedenácté). V tu chvíli jsem si myslel, že to bohatě stíhám a že budu mít ještě čas projít se po okolí. Měl jsem totiž naplánovanou trasu 25-30 km. Bože jak hluboce jsem se mýlil!





Zpočátku šlo všechno jako na drátkách. Běžky jely slušně, počasí se nezhoršovalo a sněhové podmínky byly dobré. Brzy jsem se proto ocitl nad cvičným svahem v Nových hutích. Neváhal jsem a vrhl se jako orel (cha, cha) dolů. Dostal jsem se tak pod hlavní sjezdovky tohoto areálu a protože jak už jsem předeslal, jsem v této oblasti nikdy nebyl, chtěl jsem si ho alespoň jednou sjet. Zaplatil jsem tak ještě více nekřesťanský peníz než na Zadově (50 Kč - sice méně peněz ale menší služba) a nechal se vytáhnout nahoru. Na to jak byly tamní sjezdovky mírné, mě překvapilo, že je tam tolik lidí. Ale nebylo to zas tak hrozné, aby se nedalo projet, nebo aby se tvořily delší fronty.


Nejdříve, nevěda co mohu od nových běžek čekat, jsem začal sjíždět velmi opatrně, ale postupně jsem se osměloval víc a více. Brzy jsem s překvapením zjistil, že dokážu dělat i celkem slušné kristiánky a že jsem schopen s těmito běžkami i velmi slušně zabrzdit. O něčem takovém se mi na mých 215 cm dlouhých Rubínech ani nesnilo. Bez jakýchkoliv komplikací jsem dojel k vleka, nechal se ten kilometr zpátky znovu vytáhnout a dál jsem se jal pokračovat jako soběstačný lyžař tedy běžkař.





Zprvu jsem trochu tápal, protože drát se hustým lesem se mi nechtělo a žádnou cestu jsem neviděl. Když jsem však obešel jeden stromový výběžek a uviděl několik stop od běžek, cítil jsem, že jsem na dobré cestě. Díky husté mlze jsem si zatím nemohl být jist, ale brzy jsem vyčenichal místo, odkud všechny stopy vycházejí. Přede mnou se otevřela užší lesní cesta, na které jsem evidentně nebyl prvním běžkařem. S důvěrou jsem se tak vydal korytem vzhůru, protože jsem správně podle mapy tušil, že upravené stopy jsou nedaleko. Nejdříve jsem se však k nim musel dostat. Cesta se totiž velmi rychle změnila v ledové koryto, do kterého se ani nedaly zapíchnout špičky hůlek. Běžky mi navíc opět "nedržely" nic moc, takže jsem stoupání měl dost ztížené. A to ještě ve mě začala postupně klíčit obava, že jsem v nějaké sáňkařské dráze.


"Abych nedopadl jako Anděl na horách! Ale tam přece byla sáňkařská dráha značená nahoře i dole a tady dole nic nebylo. Nebo ano?!" Honilo se mi hlavou. Každopádně jsem zbystřil smysly a doslova propaloval mlhu před sebou laserovými paprsky svých očí. Nebylo to však naštěstí potřeba dlouho, protože asi po 200 m se les rozestoupil a já se dostal na širokou cestu, kdy byly udělány dvě strojové stopy.





Přišlo mi, že je právě vhodný čas se občerstvit a pak jsem neodolal jedné kouřové tyčince. Když jsem při tom "moudře" koukal do mapy, dorazila ke mě skupinka, která také trochu tápala. Nebyli si jisti, jestli cesta kterou hodlají pokračovat je dovede k Churáňovu. Ubezpečil jsem je, že pravděpodobně ano, když mě trochu zaskočila jedna z jejich dam. Oznámila totiž ostatním, že hodlá se mnou spáchat hřích! Nikdo jsme nechápal ani když to zopakovala. Došlo nám to až když si také zapálila cigaretu. Holt milá a veselá paní.


Měli jsme však každý jiný směr a tak jsme se záhy rozloučili. Já pokračoval po žluté na Kvildu. V těchto místech mnoho sněhu nebylo. Vlastně jen taková tenká vrstvička. Při nejbližší příležitosti jsem tak trasu opustil a jel raději po silnici, kde byl sníh uježděný a bylo ho více. Na vrcholu jsem se střetnul s dvojicí chlapíků, kteří se mě ptali kudy na Kvildu.


"Asi tudy." Máchl jsem rukou na západ a pomyslel si proč se zrovna mě ptá každý na cestu.


Ukázalo se, že máme stejný cíl a proto jsme chvíli pokračovali spolu. Dvojice s sebou měla pěkného černého psa (rasu nevím), který projevoval tím více nadšení, čím více lidí s ním jelo. Když jsme přijeli na odpočívadlo, kde seděla nastávající maminka, tak jí ze samé radosti počůral nohu. Nemilá záležitost, kterou však dotyčná brala velmi mile a sportovně. Po četných omluvách ze strany pána psa jsme mohli pokračovat dál. Od Kvildy nás dělil již jen ledovatý výstup a potom stejný sjezd. Pak se naše cesty musely rozdělit, protože chlapíci pokračovali na Kvildu Horskou, zatímco já směrem opačným.


Když jsem dojel ke Kvildě, stopa náhle skončila. Stejně jako okolní "souputníci" jsem sundal běžky, hodil si je na rameno a putoval tam, kam šli ostatní. Tedy napříč obcí na J-JZ. Napadlo mě, že by bylo fajn se občerstvit, ale nikde žádný venkovní stánek ani nic podobného. Restaurací bylo otevřeno spousta, ale nechtěl jsem nechat svá nová prkýnka bez dozoru venku ve stojanech. Sice v nich byla běžek spousta a často i mnohem lepší než moje, ale já se prostě bál, že o své Peruny přijdu dříve než je pořádně vyzkouším a tak jsem si na konzumaci v restauraci raději nechal zajít chuť. Problém mi vyřešil malý krámek s potravinami v jižní části obce. Tady jsem si koupil nenahraditelnou sójovku, lázeňské trojhránky a 3 dcl nějaké minerálky. Také plíce si žádaly své, takže jsem je utišil ultra lehkou kentkou vyrobenou nanotechnologií. Po malé konzultaci s mapou jsem opět vyrazil. Ještě jsem nebyl rozhodnut, jestli pojedu k pramenům Vltavy a nebo na Bučinu (tam jsem chtěl překročit hranice republiky - to abych udělal radost kolegyni, která mi pořád vyčítá, že jsem strašní pecivál a že necestuji do zahraničí). Když se cesty začaly větvit, rozhodl jsem se nakonec pro tu Vltavu a nelitoval jsem. Stopy byly dvě, sněhu akorát a jelo se mi celkem dobře. Chvíli před vytčenou metou
jsem se dokonce v protisměru potkal s vedoucím z práce Václavem (vášnivý běžkař a cyklista) a jeho početným doprovodem. Nemohl jsem se však dlouho zdržovat, protože čas byl mým nepřítelem.


Ani pramenů jsem se dlouho nezdržel. Jen jsem kouknul, hele voda a hnal se zpět, protože už teď jsem cítil, že jsem poněkud přecenil své síly a v patnáct hodin u auta určitě nebudu. Proto jsem taky napsal synovi zprávu, že do 16.00 to nestihnu. Snažil jsem se o co největší rychlost, ale měl jsem v nohách už přes 20 km a i když cesta na Kvildu vedla většinou z mírného kopečka, moje šupinaté běžky vytrvale brousily tvrdý povrch, vydávajíce při tom zvuk cirkulárky, takže jsem se při soupaži pěkně nadřel. Ten zvuk je natolik výrazný, že se za mnou běžkaři často překvapeně otáčejí. Budu s tím muset něco udělat. Až pojedu příště, trochu ty šupiny namažu. Pomaleji už určitě nepojedou a do kopce snad budou lépe držet. Zpátky nad Kvildu jsem se ale pochopitelně dostal podstatně rychleji a tentokrát jsem nevolil cestu přes obec, ale červenou stopou po hřebenu západně od osady.


Tady jsem si chtěl sjet místní sjezdovku, jen tak abych měl čárku, ale když jsem to kousek zkusil, uvědomil jsem si, že je to příliš snadné a nemělo by to smysl. Jen bych vyhodil další peníze za vlek, abych se dostal nahoru (už i tak jsem ten den utratil za vleky 160 ,-Kč). Nakonec jsem si v podstatě ten samý svah musel sjet zhruba o kilometr dál, protože přes něj vedla běžecká trasa. A tady to byl mnohem větší adrenalin než na široké sjezdovce. Vylezl jsem tedy nahoru a pokračoval dál ve strojové stopě. Pomalu jsem tak po hřebeni objížděl Kvildu, až jsem se dostal do lesa, kde začínal sjezd. Stopa velmi rychle zmizela a byla nahrazena úzkým ledovým korytem, kde se běžky ani nedaly roztáhnout do pořádného pluhu.


Rychlost se zvyšovala každým metrem a mě nezbývalo než se uklidňovat, že až vyjedu z lesa, tak budu moci zabrzdit na nějaké louce. Ale ouha. Když jsem totiž "vypadl" z lesa, zírala na mě doslova brána do pekel. Pluhem bych to ubrzdit nezvládl a tak zbývalo jedině zaseknout to bokem. Ještě, že jsem si před tím cvičil brzdění na sjezdovce. Ukázkově jsem zařízl běžky do svahu a zastavil téměř na fleku. Až jsem se sám divil, jak se mi to povedlo. Že by se však člověk na Šumavě dočkal nějakého značení, jako třeba nebezpečný úsek to nehrozí.


Další sjezd byl sice ještě prudší než ten v lese, ale byl přehledný a dalo se na něm normálně plužit. Přesto jsem nabral pořádnou rychlost a právě v okamžiku, kdy jsem si myslel, že už mám vše pod kontrolou, mě nějak něco katapultovala a já vyletěl tak, že jsem dopadl po zádech na hlavu. Povrch tady mimo les nebyl tak ledovatý, ale přesto jsem náraz pocítil dost tvrdě. Ještě druhý den když jsem hrál šachový zápas, tak se mi figurky dost
nekontrolovaně míhaly před očima. Nějaké vážnější újmy na zdraví či výstroji jsem naštěstí neshledal a proto jsem urychleně pokračoval dál. Dojel jsem zbývající sjezd a napojil se znovu na magistrálu. Tady se jelo moc dobře a tak jsem se ani nenadál a byl jsem na Horské Kvildě. Tady pohodička končila a musel jsem bočit doprava na Churáňov, kde už se jelo do kopce a hlavně stopa již nebyla tak kvalitní.





Na cestě z Horské Kvildy (mimochodem jak často vidím chyby při značení a úpravě běžeckých tras na Šumavě, tak musím poznamenat, že tzv. magistrála i cesta k pramenům Vltavy byla upravena výborně, s dostatkem stop a i značení bylo dobré a logické) se mi naskytla nabídla zajímavá scénka. Kousek přede mnou jela trojice (asi manžel, manželka a dospívající syn). Oba muži čekali na ženu, která jela kousek přede mnou.


"No kde seš?!" Volali na ni pobouřeně. "Jedeš strašně pomalu. Musíš přidat!" A to bylo asi na dlouhou dobu to poslední, co mohli říci.


Ta dotyčná totiž byla žena italského typu a když uslyšela to popichování ze strany "slabší poloviny tvorstva", tak propukla v hněv spravedlivých (z toho co jsem pochytil se ostatně domnívám, že oprávněně).


"Co pomalu! Jak přidat!! Co si vůbec myslíte!!! Honíte mě tady 30 km po horách jak nadmutou kozu, za celou dobu mě nikdo nepředjel a vy na mě řvete, že jedu pomalu?! To snad nééé!!!" A v tomto duchu pokračovala ještě další 2 km (teda ta měla vyřídilku), než se naše cesty rozdělily. Chlapi za celou dobu ani nepípli a zvláště ten starší působil dojmem schlíplého králíka. Až jsem si říkal, proč jí vůbec takhle dráždil, když se jí bojí. Jestliže si byl vědom, že přestřelil, tak se jí měl omluvit a ona by se uklidnila rozhodně rychleji a pokud si to nemyslel, tak měl jít do přestřelky, ale takhle to pro něj vyznívalo opravdu trapně.


Oni zahnuli na Churáňov a já pokračoval rovně na Kobylu. Stopa byla ještě stále dobrá, ale značení už opět začínalo "haprovat". Co my hlavně v těchto končinách vadí, je absence logiky a následnosti. Po zkušenostech z Gerlovky jsem si ale vzal mapu, takže jsem problémy neměl. Po jiných Českých horách ale mapu nepotřebuji a problémy nemám. V tu dobu jsem se tím ale už příliš nezaobíral, protože čas letěl a já začínal být nervózní z toho, že Petr při čekání na mě tzv. vystojí důlek. Ještě že jsem mu alespoň dal náhradní klíč od auta.


"Spěchám, spěchám a je to furt do kopce." Brumlal jsem si pro sebe. " Kdy už to skončí sakra!"


"Brzy, brzy." Jako bych zaslechl shůry. "Dočkáš se dočkáš!"


A skutečně! Koukám, že stopa mizí a cesta opět přechází v ledové koryto. Nejdřív byla sice rovinka, ale pak se trasa začala rychle propadat. Za normálních podmínek by o nic nešlo, prostě se trochu víc roztáhne pluh a je to. Tady to ale nebylo dost dobře možné, protože koryto nebylo dostatečně široké. Navíc povrch byl vysloveně led, na kterém se běžky nedaly prakticky udržet. Ještě ke všemu byl sjezd docela dlouhý, takže jsem si musel alespoň na chvíli odpočinout.


Když už jsem konečně uviděl mezi stromy konec "dráhy", s úlevou jsem zavřel pluh a


z lesa se doslova vyřítil na širokou cestu, kde už nebyl problém bezpečně zabrzdit. Rychle jsem si uvědomil, že jsem na místě, kde jsem na počátku své anabáze sjížděl po výstupu z lanovky. Kdybych se držel strojové stopy, dostal bych se po 1-2 km na vrchol sjezdovky Churáňov. Ale nebyl bych to ani já, abych nehledal zkratku. Po krátké jízdě jsem objevil "přírodní" stopu, která nevedla ani nahoru, ani dolů, nýbrž něco mezi. To se mi zdálo příhodné, protože i když jsem byl ještě před pár hodinami pln odhodlání, že si sjedu Kobylu i Churáňov, teď když jsem byl skoro na pokraji sil, jsem si už moc netroufal. Směr té stopy po které jsem se vydal mi napovídal, že bych se měl na sjezdovku napojit někdy uprostřed a to už bych snad mohl sjet bez problémů. Všechno bylo ale trochu jinak.


Brzy se totiž cesta začala rozestupovat a mě ani přes hustou mlhu, sněžení a počínající tmu nemohlo uniknout, že projíždím pod skokanským můstkem. Z domácí přípravy jsem si pamatoval, že tento můstek není na Churáňově, ale na Kobyle.


"Ale jak to. Sakra! Vždyť Kobyla přece už měla být za mnou!!" Zoufal jsem si. Současně jsem začínal trochu propadat panice a beznaději.


Váhal jsem však jen chvíli. Bylo půl páté, mlha jako mlíko, začínalo se stmívat a syn už notný čas čekal v autě. Začal jsem tedy sjíždět asi nejprudší část toho areálu. Ale to že nebylo vidět a že na sjezdovce byly četné ledové plotny mě přinutilo záhy zastavit.


"To se nedá." Říkal jsem si v duchu. "A stejně když sjedu dolů, budu se muset ještě nějak doplácat pod ten Churáňov.


Po krátkém váhání jsem přehodnotil původní záměr a vydal se opačným směrem do prudkého svahu. Kdybych v tu chvíli věděl, že mě od auta dělí jen pár set metrů svahu, sjel bych to třeba i s obličejem dolů. Všude ticho jako v hrobě, vidět bylo na pár krok až najednou jsem uviděl v mlze rolbu, která upravovala svah.


"Ještě aby mě přejela." Obával jsem se. "To by bylo potupné." Pro jsem ji raději obešel uctivým obloukem.


Na hoře jsem narazil na skupinku mládežníků a ptal se jich, kde je tady ta nejméně prudká sjezdovka.


"Tady je to jeden svah a samý krpál." Dostalo se mi odpovědi. "Jeďte radši na Churáňov, tam je to mírnější."


Nebyl jsem již schopen samostatně uvažovat a tak jsem poslechl. Vrátil jsem se do stopy nad sjezdovkami a mířil k severu. "Tak velkou sjezdovku přece nemohu minout." Stopa však brzy končil v silnici a já tak musel vzít běžky na ramena. Prošel jsem kolem hotelu Olympia a uviděl zase tu rezavou lanovku s paraplíčky. "Už je tu zase!" Zlobil jsem se v duchu. "To přece není možný. Tuhle já nehledám!" Současně jsem periferně uviděl vpravo další sjezdovku.


"Co je zas tohle!" Nechápal jsem.


Brzy mi však došlo, že to bude nejspíše ten cvičný svah mezi oběma většími areály. Dlouho jsem nepřemýšlel, nazul běžky a plužil dolů. O plotny ani tady nebyla nouze a když už jsem si myslel, že to zvládnu bez karambolu, najel jsem dole na jednu výživnou a hodil ukázkového tygra.


"Sakra! Ku.va!!" Ulevil jsem si nahlas.


Nebyl však čas brečet nad rozlitým mlékem. Oklepal jsem se, dorazil k silnici, vzal opět běžky na rameno a pokračoval opět po silnici dolů.





Nešel jsem však dalo, protože jsem v nejbližší zatáčce znovu nazul běžky a spustil se úzkým průsekem do lesa. Rychle jsem se ocitl na další sjezdovce. Nade mnou zase ta zanedbaná, zrezlá lanovka s paraplíčky. Ale sjezdovku jsem opět nepoznával, takže to asi nebyla ta pod kterou parkoval můj Stříbrňák. Nicméně stejně jsem musel dolů, tak jsem se odpíchl a padal do tmy. Pohyboval jsem se evidentně po červené, ale docela to šlo. Hlavou mi kmitla myšlenka, že pokud je tohle sjezdovka z Churáňova, tak se musí brzy větvit na dvě a vpravo by měla vést mírná sjezdovka modré barvy. A skutečně. Konečně záblesk úspěchu. Brzy jsem totiž po pravé straně uviděl lesní průsek, do kterého jsem se bez váhání vrhl (no trochu jsem váhal). Konečně jsem tedy věděl kde jsem. Stačí sjet dolů a budu kousek od auta.


Sjel jsem tedy úspěšně dolů a hádejte co. Místo kýžené čtyřsedačky, zase ta stará paraplíčka.


"Jsem se zbláznil?! Nebo jsem ožralej?!" Honilo se mi hlavou. "Nedá se nic dělat, musiš se zase zeptat."


Měl jsem štěstí, protože se právě blížili zase nějací dva mládežníci.


"Dobrý večer, nevíte kde je to velké parkoviště pod Churáňovem?" Žadonil jsem.


"No to je přece tady!" Opáčil jeden z nich překvapeně a ukázal přes silnici.


"Ne, ne. Já myslím to větší:" Nedal jsem.



"Tady žádné větší není. Alespoň o něm nevím." Pravil tázaný. "A navíc my asi nejsme ti praví navigátoři, protože to tu taky moc neznáme a ještě jsme dneska ztratili klíče od auta!


"No to jsme teda spolek." Snažil jsem se chabě odlehčit situaci. "Vy máte auto bez klíčů a já zase klíče bez auta."


Bylo však jasné, že mi s mým problémem pomoci nemohou a tak šli běžky opět na rameno a já vyrazil po silnici na SV.


Minul jsem jedno parkoviště, potom druhé a šel stále dál. Pak se mi v hlavě začalo honit, že jsou tady ty parkoviště všechny stejné?!


"Ale to je přece..."


Ohlédl jsem se a hned mi bylo vše jasné.


"Vždyť já jdu po té silnici, kudy jsme ráno přijeli!!" Otočil jsem a honem zpátky. Tma už byla kompletní, tak žádné zkratky. Pěkně pěšky po silnici. Už jsem věděl kam jít a to bylo hlavní. Ten km co mi zbýval jsem zvládl vzhledem k únavě velmi rychle. Poslední zatáčka a už jsem uviděl uprostřed velkého parkoviště osamělého Stříbrňáka a v něm promrzlého syna, kterému se tímto ještě jednou hluboce omlouvám.


Ani jsem se nepřevlékal, jen přezul boty honem domů, domů.





No jo ono se těžko hledá auto parkující pod Churáňovskou sjezdovkou, když ve skutečnosti parkuje pod Kobylou. Dosud jsem byl velmi hrdý na svůj orientační smysl ale tato příhoda mi v tomto směru pořádně nabourala sebevědomí. Jestli to takhle půjde dál, tak se ze mě snad nakonec stane ženská! Celkově jsem tak urazil něco kolem 45 km.


Cesta domů už proběhla bez dalších nečekaných událostí (sice hustě sněžilo, ale silničáři byli připraveni) a tak jsem se mohl v půl osmé doslova svalit k televizi.