---------------------------Naslouchej svému tělu---------------------

Leden 2009

Běžkařský závod v M. lázních2009

27. ledna 2009 v 15:30 | Šnek





V sobotu 24.1.2009 jsme s Radimem vyrazili na "Závod kolem mariánskolázeňských pramenů" na běžkách. Na ničem podobném jsme dosud "nestatovali", takže jsme byli plni očekávání. Radimovi se sice na poslední chvíli nějak přestalo chtít, ale to už jsem musel zapojit otcovskou autoritu.


"Měl jsi si vzpomenout dřív a ne teď když už jsme přihlášeni". Odmítl jsem synův odpor. "Kdybys řekl rovnou, že jet nechceš, tak bych tě pochopitelně nenutil. Ale vzpomenout si těsně před odjezdem je trochu pozdě."


Když syn viděl, že tentokrát smlouvat nehodlám, mlčky se podřídil. Já jsem si byl zase jist, že tohoto poměrně vyjímečného "násilí" nebudu litovat a hlavně že Radim bude nakonec spokojen. No bylo to trochu jinak...





Ještě před osmou hodinou ranní jsme měli vše naloženo. Včetně mých nových běžek. Před dvěma dny jsem totiž koupil celou novou výbavu. Běžky (Sporten Perun),
boty (Botas Vermont)
i vázání (Salomon SNS profil auto men).
Celá ta legrace mě stála 5,5 tisíce. Od těchto běžek mě velmi zrazoval kamarád Zaky, který proti mě velmi zkušený běžkařský harcovník. Po první zkušenosti s nimi musím říci, že měl v podstatě pravdu. Na závody se tento typ příliš nehodí, protože protiskluz hodně brzdí ve sjezdech a pro pořádný skluz na rovinách jsou zase příliš krátké. Když se k tomu připočte to, že jsou o něco širší a ještě jsou lehce carvingově vykrojené, tak z toho plyne, že závodní model to rozhodně není. Ale já přes to koupě nelituji, protože nekupoval jsem si je kvůli závodům, ale kvůli běžnému turistickému ježdění (závod předpokládám tak jednou maximálně dvakrát do roka - při závodě mi totiž chybí hlavně to co se mi na běžkách líbí - klídek, pohoda, kochání se...) a na to věřím budou tyto strojovny ideální. Dá se na nich klasika i bruslení, jde to s nima na sjezdovce i v hlubokém terénu. Díky protismyku se nemusí mazat (jen jsem je trochu napustil parafínem) Prostě univerzálky.





Nic z toho jsem ale zatím nevěděl. Mohl jsem se jen těšit, jak mě překvapí. Moje těšení bylo však notně pošramoceno tím, když jsem si zhruba 10 km před Mariánkami uvědomil, že jsem si zapomněl běžeckou bundu. V první chvíli mě napadlo vrátit se pro ni! To jsem ale z časových i finančních důvodů rychle zamítl. "Budeš holt muset běžet v zimní bundě pitomče!" Nadával jsem si. Teplota byla již ráno lehce nad nulou a předpověď i protrhávající se oblačnost dávaly tušit, že si prožiju opravdové peklo (Prožít si své peklo III, nebo už IV?).


To byl však poslední, i když pořádný, předstartovní zádrhel. K místu prezentace (Royal Golf Club ML)
jsme dojeli po pečlivě odpluhované silnici a zaparkovali na dostatečně prostorném a od sněhu uklizeném parkovišti. Měla dorazit i druhá půlka šnečího týmu, ale Jirkové Skalové zatím nikde. Netrvalo však dlouho a už mi zvoní telefon. V něm mi Jirka senior nanejvýš rozmrzelým hlasem sděloval, že už jsou poblíž, ale že nemůžou najít odbočku ke hřišti. Směrovky byli totiž po nočním sněžení zaváté a Jirka jako obyčejně nevěnoval před jízdou čas na přípravu s mapou. Ale to by ani nebyl náš Jirka "cestovatel". Snažil jsem se mu dát nějaký návod a tak naštěstí asi za deset minut dorazili.


Mladší Jirka byl jako vždy v pohodě, ale starší byl nervózní jestli nebude poslední a jestli nebude ostuda, taky jako vždy. Jirka senior si těmito nervózami zbytečně kazí dojem z těchto akcí. Pochopitelně nikdo nechce být poslední, ale nervovat se kvůli tomu? To teda ne! Podle mě každý, kdo si troufne postavit se na start takovéhoto závodu (nebo jiného) si zasluhuje obdiv za odvahu. A čím slabší sportovec, tím větší odvahu musí sebrat, aby se postavil na start.


Po rychlé prezentaci jsme se chtěli pomalu rozjezdit. Já o to více, že jsem ještě nikdy neměl svoje běžky na nohou. Že by mě ale první skluzy nějak uspokojily se říci nedá. Lyže byly rychlé jako čert, ale bohužel nejen dopředu, ale podkluzovaly téměř stejnou měrou i do zadu. Nemohl jsem se prakticky odrazit a vůbec jsem zbývajícím šnekům nestačil. Proklínal jsem kolegu Tondu, který mi poradil to s tím parafínem. Postupem času, jak se lyže přizpůsobovaly teplotě, ukazovalo se, že to Tondova chyba nebyla. Spíš moje, protože před výjezdem jsem je položil na led!





Do startu závodu chybělo ještě asi 20 minut, tak jsme jen tak okouněli a pozorovali kvalitní výbavu většiny soupeřů. My jsme tam byli jako exoti. Hlavně naše oblečení muselo působit jako pěst na oko. No ale co. V propozicích bylo uvedeno, že je to závod hlavně pro turisty a to jsme splňovali (řekl bych, že jsme byli oblečeni jako důchodci z Bavorska).
Mě ani tak netrápilo, jak vypadá moje oblečení, jako to že mi bude opravdu neskutečnej hic. Ještě jsem se ani nehýbal a už mě sluneční paprsky pořádně rozpalovaly.





Vystáli jsme si pár minut ve startovním koridoru (pochopitelně jsme si stoupli do zadu), následovala krátká informace o trati (stejně jsem nějak nepochopil kam mám jet, což mě později stálo pár minut) a už tu byl startovní výstřel.


Jirka senior vyrazil jako šílený. Alespoň mě to tak připadalo. Vzhledem k tomu, že jsem si před závodem umínil, že několik prvních km se ho budu držet (protože je Jirka mnohem zkušenější a hlavně "četnější" běžkař /do letoška jsem se věnoval spíše sjezdovkám - ty jsem ale již definitivně zavrhl asi před 2 měsíci/, myslel jsem si, že celou trať s ním nevydržím, což se nakonec stalo, ale trochu jinak).


I přes to, že jsem se svého vodiče držel jen s vypětím všech sil, špička i hlavní pole se nám vzdalovaly. Úplně poslední jsme ale nebyli. Kromě Radima se za námi klouzalo 5-10 borců.
Po několika stech metrů následoval sjezd. Jak jsem nebyl zvyklý na ty vykrojené běžky, vypadával jsem neustále ze stopy a Jirka se mi začal zvolna ztrácet za horizontem. A jeho syn byl ještě kus před ním. Na druhém km však přišlo první stoupání a tady jsem Jiřího nejen dohnal, ale ještě před vrcholem kopce jsem ho i nechal za sebou. Tady mé šupiny pracovaly opravdu dobře, protože jsem zde kromě toho předjel další 4 borce. K mladšímu z rodu Skalů jsem se navíc přiblížil natolik, že jsem ho v dalším kopečku dostihl úplně. Chvilku jsme jeli spolu, ale pak se mi Jirka začal nenápadně vzdalovat. V tuto dobu už jsem se začal na ostrém Slunci silně přehřívat a v počínající únavě jsem nějak nemohl najít motivaci, abych se s Jirkou držel.


Vzdálenost mezi námi pomalu, ale vytrvale narůstala. V kopcích se trochu zmenšovala, ale ve sjezdech a hlavně na rovině to bylo naopak. Největší rozdíl mezi námi byl, když mě dětští pořadatelé poslali při závěru 10 km okruhu do cíle a já pak musel objíždět abych se dostal na závěrečný 5 km okruh. Zaregistroval jsem ještě, že mám mezičas 52 minut, což mě vzhledem k tomu jak jsem se trápil celkem překvapilo. Mělo však být ještě hůře. Jirka byl totiž již tak daleko, že jsem ho neviděl, stejně jako žádného jiného závodníka před či za mnou. Propocená bunda byla těžká jako cent a teplota stále stoupala. Stopa se místy plnila rozbředlým ledem a někde to byla regulérní voda. Výstup z toho byl jasný. Těch posledních 5 km už jenom dokloužu. Že bych závod vzdal jsem pochopitelně ani neuvažoval.





Pohroužen do svých myšlenek, ukrajoval jsem metr za metrem. Uvědomil jsem si, že mě "malý" Jirka dnes poprvé porazí a kupodivu mi to přineslo spíše úlevu. Zatím jsem vždy cítil povinnost s ním bojovat o to kdo bude v týmu lepší a někdy to bylo i vysilující. Když mě ale teď konečně porazí, bude to už jiné. Příště budu prostě vědět, že už jsem s ním prohrál a nebude mě to tak nutit, abych hájil svojí neporazitelnost. A navíc si Jirka v tomto závodě vítězství asi zasloužil (ne jako na posledním maratónu v Brdech, kde jsem ho vyhrát prostě nemohl nechat). Z těchto úvah jsem se probral asi 1 km před cílem. Najednou jsem ho uviděl asi 100 m přede mnou a když si ještě několik metrů zajel, rupnulo mi najednou v kouli a já ho prostě musel dohnat. Začal jsem kmitat jako šílený (se 182 cm krátkými běžkami to ani jinak nejde) a ukrajovat metr za metrem. I Jirka začal zrychlovat, protože viděl ohrožení svého "snu". Já už jsem sice rychleji nemohl, ale přesto jsem ještě přidal. Nějakých 100 metrů před cílem nás mohly dělit tak tři kravské délky. Rozestup to byl relativně malý, ale zlikvidovat ho bylo nekonečně pracné. Až nějakých 10-15 m před cílem jsem se dostal do stopy před Jirku a "slavně" zvítězil. Vyhrál jsem ne proto, že bych byl lepší, ale proto, že jsem měl většího tzv. buldoka (více vůle). Ani nevím, proč jsem to udělal, když jsem se tak těšil, že Jiří konečně vyhraje. No alespoň bude mít příště ještě větší radost až se mu to povede. Čím déle se o něco snažíš, tím sladší bývá odměna.


Méně příjemnou zprávu měl pro mě Radim, který mi záhy oznámil, že po 10 km vzdal (nebylo mu dobře a asi ani lyže mu nejely).Deset minut za námi čestně dojel zmordovaný Jirka senior a my se tak mohli po krátkém rozboru, rozjet do svých domovů.





Na zpáteční cestě jsme se s Radimem shodli, že tento druh závodění nebude asi pro nás a běžkařských závodů se budeme zúčastňovat spíše vyjímečně.


Na 15 km trati jsem skončil 21 z 28 účastníků. Mladší Jirka pochopitelně hned za mnou (3sekundy) a starší Jirka 24.





Výsledky zde:







Celkově se mi závod líbil a jsem rád, že jsem si ho zkusil.

Novoroční blicák

14. ledna 2009 v 12:29 | Šnek |  Šachy







Vůbec první soutěžní akcí roku byl šachový turnaj v Přešticích, který se tradičně konal 1.ledna.


Jel jsem na něj s Radimem (zprvu trochu brbral, ale nakonec byl rád, že jsem ho přesvědčil). Celkem se prezentovalo 43 účastníků včetně řady velmi silných hráčů.





Celkově vyhrál s přehledem první nasazený Janoušek se ziskem 12 bodů z 15 možný i když proti mě měl v koncovce dost štěstí, ale to k bleskovkám patří. Já měl zase štěstí v jiných partijích. Mě se dařilo střídavě, ale většinou to šlo a tak jsem nakonec obsadil solidní 10. místo s 9 body. Radim sice skončil na 30. místě, ale 7 bodů a to, že byl papírově největším outsiderem turnaje znamená, že výsledek je jeho velkým úspěchem. Nebýt nešťastné porážky v posledním kole, tak by se jeho výsledek dal přirovnat k senzaci.








Pozn.: Rozhodl jsem se, že z regeneračních důvodů (cítím prostě, že organizmus potřebuje pestřejší zátěž) nebudu celý leden běhat a v únoru jen sporadicky (zatím jsem uběhl 6 km a víc už nejspíše nepřidám).
Místo toho hodlám cvičit (zatím 150minut),

jezdit na rotopedu (zatím 144minut),
jezdit na bruslích (zatím 70minut),
chodit (zatím 25km )
a běhat na běžkách (zatím 30km).
K tomu ještě jeden malý postřeh. Byl jsem o víkendu na běžkách na Šumavě Gerlovka-Laka a zpět a musím poznamenat, že v porovnání s Božím darem, kde jsem byl před koncem roku, je to tam otřesné. Počínaje tvorbou stop, směrovkami a výstražným značením konče. Sněhu tam také moc nebylo, ale to provozovatel ovlivnit nemůže. Z toho ostatního však doslova prýštila nedbalost a nezájem. Nechci tím říci, že by se mi takto strávený den nelíbil, letos mě běžky docela berou, ale prostě ten propastný rozdíl mezi Krušnými horami a Šumavou mě zaráží.
Příště budu moudřejší a pojedu někam, kde mají o pocity běžkařů zájem...