---------------------------Naslouchej svému tělu---------------------

Prosinec 2008

Vánoční pasivity

29. prosince 2008 v 15:43 | Šnek |  Ostatní
O Vánocích a přilehlém víkendu jsem toho příliš nenasportoval. Buď nebyl čas a nebo se mi
nechtělo. Prostě tělo si samo řeklo o odpočinek a já neměl důvod ho nějak přemlouvat.
Fyzickou aktivitu jsem tam měl vlastě jen na Štědrý den (běh 11km) a 25.12, kdy jsem 45 minut cvičil.
26.12. jsme jeli se starším synem Petrem na šachový turnaj v rapidech do Kšic u Stříbra.
Tentokrát se sešla velmi hojná účast (38 lidí), která byla obohacena o náležitou kvalitu (13 hráččů mělo ELO přes 1900) v čele s poloprofesionálním šachistou Honzou Turnerem, jenž
všechny účastníky převyšoval od počátku do konce a zvítězil se ziskem 9 bodů z 9 možných.
Já jsem střídal dobré okamžiky se slabšími (dobrý úvod vystřídal slabý střed turnaje abych v závěru opět finišoval 3/4). Skončil jsem tak se 6 body na solidním šestém místě. Těsně za mnou se umístil Petr, pro kterého to byl velký úspěch.
Další den jsem chtěl jít běhat, ale jak už jsem psal výše, organizmus nechtěl.
28.12. jsem jel pro změnu na turnaj v bleskovkách do jedné vesnice blízko Mariánských lázní.
Tady se sešla početně i kvalitativně slabší společnost a proto jsem od počátku patřil k favoritům.
Opět jsem se nevyhnul výkyvům, která však už byly menší než v minulém turnaji. Přehrál mě vlastně jen jeden soupeř. Ten druhý, se kterým jsem prohrál měl štěstí, že jsem mu s dámou navíc nestihl dát mat a prohrál na čas. K tomu ještě nutno přidat dvě remízi a z toho plyne konečný součet 10 bodů ze 13 možných. Celkově jsem obsadil pěkné 3. místo a obdržel další pohár do již poměrně početné sbírky.
Dnes jsem chtěl jít trochu běhat, ale protože se o mě pokouší nějaké nachlazení, raději to vynechám a to i proto, že na zítří jsem slíbil rodině lyžování na Božím daru.
Snad budu moci jít běhat alespoň na Silvestra...

Šachový rok 2009

29. prosince 2008 v 15:15 | Šnek |  Šachy
V těchto místech budu psát o svých šachových výsledcích v příštím roce.
Hned tím prvním bude tradiční Novoroční turnaj v bleskovkách v Přešticích.
Ještě nikdy jsem se na tomto turnaji nedostal na bednu, protože tam bývá
poměrně silná konkurence.Ňěkolikrát jsem však skončil v první desítce, což
by byl letos vzhledem k ne právě nejlepší formě velký úspěch...

6.kolo divize
18.1.2009 jsme v soutěži družstev vyrazili dobýt baštu týmu Košutka Plzeň, který se do té doby držel poměrně překvapivě na třetím místě. Náš tým byl navíc dost oslaben, takže určité obavy byly na místě. Po příjezdu na místo střetnutí se však začaly trochu rozptylovat, protože náš protivník byl ještě oslabenější než my. Podle toho také vypadal vývoj utkání, které jsme vyhráli v poměru 0,5:7,5! Dokonce i já jsem poměrně rychle vyhrál.


7.kolo divize
1.2.2009 jsme na domácí půdě přivítali hosty z Letné B. Soupeř se přes Vánoční přestávku posílil o 3 druholigové hráče a tak jsme se jen mohli dohadovat, jestli proti nám nastoupí. Kdyby nastoupili všichni, byl by to boj na ostří nože. Nenastoupil však nikdo z nich a ba co více, nastoupili snad v nejslabší sestavě roku. Jenom snad na prvních 3 šachovnicích nastoupili vyrovnanější soupeři.A bylo jich dokonce jenom 5! Takže již na startu jsme vedli 3:0. Zápas měl i potom rychlý průběh a my si tak zaslouženě odnesli vítězství 7:1.
Vyhrál jsem i já a to i přes to, že jsem měl proti sobě docela oříšek. Hrál jsem s panem Schnaidrem, který v této sezóně ještě neprohrál a i loni, kdy jsem měl na rozdíl od letoška docela formu, se mnou zametl.
Tentokrát se však soupeř bál mojí zavřené sicilky a tak nečekaně spadl do královského gambitu, který neznal. A vše šlo hodně rychle, protože po 15. tahu jsem už přijímal gratulace k vítězství.
1.e4,e5
2.f4,e*f4
3.J-f3,d5
4.e*d5,J-f6
5.J-c3,c6 - to patří spíše do jiné varianty
6.d4,S-b4
7.D-e2+,D-e7 - v takovéto pozici černý dámy prostě vyměnit nemůže
8.D*e7+,K*e7
9.d*c6,J*c6
10.S*f4,S-g4 - J-e4 by bylo určitě lepší
11.0-0-0,Vh-d8
12.a3,S-a4 - poslední chyba, nutné bylo S*c3 a smířit se s pěšcem méně
13.d5!,S*f3
14.g*f3,S*c3
15.d*c6 a černý se v beznadějné pozici vzdal.

Běžky, pešidž a konec roku

23. prosince 2008 v 18:30 | Šnek |  Ostatní
Ve dnech 17.12-23.12. 2008 jsem už spíše regeneroval. Ve středu jsem měl dovolenou, tak i když bylo nevlídno, běhu to nevadila a proto jsem opět dal 11km.
Ve čtvrtek jsem nedělal nic a v pátek, jak jinak opět běh a jak jinak 11 km po obligátní trati. Už se to stává jakýmsi klišé, ale když je bahno, tak prostě běhám nejradši tuto trasu, protože vede výhradně lesními pěšinami a částečně po asfaltu. Tentokrát se mi běželo opravdu výborně, protože i přes to, že jsem se nijak nehonil, zaběhl jsem čas 58 minut. S divočáky už taky žádný problém nemám. Po tom co jsem si o nich přečetl, je jen velmi malá pravděpodobnost, že by mě napadli a kdyby přece, myslím, že bych si nějak poradil. Ledvinku s pepřákem a nožem však budu nosit nadále, protože jsem zjistil, že mi vůbec nijak nepřekáží a člověk nikdy neví. Náhodou nějaký pes odmítne šnekovu roku, nebo tlupy nepřizpůsobivých spoluobčanů, kteří často na mých trasách pálí kabely, se odmítnou schovat a naopak zaútočí apod... Prostě při mé váze není ledvinka s obsahem pár deka vůbec znát.
V sobotu jsem měl dost práce s vyklízením dvou sklepů a tahání věcí do sběrného dvora, takže se mi potom už běhat nechtělo. Protáhl jsem se jenom večer při 40 minutách silového cvičení.
V neděli jsme naopak vyrazili s Radimem na běžky do lůna Šumavy. Původně jsem chtěl jet do Krušných hor, kde jsou lepší sněhové podmínky, ale zvítězila obava ze silného větru, kterým jsou krušňáci pověstné a také to, že den před tím se na Šumavě sněhová pokrývka dost vylepšila.
Po cestě prakticky žádný sníh vidět nebyl. To jsme ostatně ani neočekávali. Trochu jsem však znervózněl, když ani za Nýrskem to nevypadalo valně. Jen nejvyšší vrcholky byly trochu pocukrované.
"To budu dobrý." Uklidňoval jsem nás, ale moc jistý jsem si tím nebyl.
Ještě pár desítek výškových metrů pod Hojsovou stráží se nám to nemohlo líbit. Sněhová pokrývka už byla sice souvislá (více méně), ale na slušné běžkování stačit nemohla. Až v posledních serpentinách pod cílovou vesnicí se najednou jako mávnutím kouzelného proutku zvedla sněhová pokrývka o 10-15cm. Oba jsem si hlasitě oddechli. Zaparkoval jsem na obvyklém místě pod kostelem za vsí a oba jsme se rychle začali chystat do stopy, kterou jsme však zatím neviděli. Ostatně bylo nutno počítat s tím, že pokud budeme chtít nějakou vidět, budeme si jí muset udělat sami, což nás však nemohlo přehlušit naše nadšení z té sněhové krásy.
Trocha toho nadšení z nás sice vyprchalo, když jsme se po zmrzlém firnu drápali do kopce na běžeckou "magistrálu" vedoucí na Špičák. Již tady se k nám připojil nečekaný společník,
asi dlouhosrstý jezevčík, který běžel před námi, jako by nám chtěl ukazovat cestu. Vždycky počkal až k němu dojedeme a popoběhl zase kus dál. Bylo nám to divné, protože žádný jeho případný pán nebyl v dohledu. Nejdříve nás napadlo, že se pejska někdo tímto odporným způsobem zbavil, ale to padlo, když jsme si všimli jeho známky na které stálo Železná ruda č.16. Jemně jsme se ho snažili odehnat, ale on nechtěl a začal být dokonce trochu agresívní (štěkal, kousal nás do běžek a dokonce se pokusil mě kousnout do lýtka - ale nemyslel to asi vážně, protože nepoškodil ani podkolenku). Tak jsme ho teda nechali běžet s námi.
"Snad něco vymyslíme." Říkali jsme si.
Uprostřed lesa, když jsme za sebou měli asi 5 km, bylo na našem parťákovi vidět, že mu
docházejí síly. Věděl jsem, že když ho nakrmím, tak už se ho nezbavíme, ale co naplat, přece ho nenecháme bídně zahynout v pustém lese. Dal jsem mu tedy půlku sójovky a psisko jako by polil živou vodou. Od této chvíle běžel jako dobře promazaný stroj.
Občas, když jsme někoho potkali, dělal jsem si naděje, že se k němu pes připojí, ale kdepak. Několikrát to i tak vypadalo, ale jezevčík se vždy objevil a uháněl za námi. Takhle jsme přijeli na Špičácké sedlo. Lidí tam bylo fůra a pes také hned vyrazil, aby si našel nového pána. My jsme tam chvíli zevlovali a doplňovali energii a náš partner se jen občas mihnul někde v dáli. Když jsme vyráželi na Černé jezero, mysleli jsme si, že jsme už sami. Ale jen jsme připnuli běžky, už se na obzoru objevila silueta našeho kamaráda, který s radostně plandajícíma ušima uháněl za námi. Co naplat. Meseli jsme se smířit s jeho společností, která nám ostatně nebyla nijak nepříjemná. Jen kdyby trochu ubral své agresivity. Když se totiž někdo před námi objevil, jezevčík vyrazil a štěkotem na "vetřelce" se snažil nám vyčistit cestu. Většinou se mu to i podařilo. Jak hrdinské srdce má prokázal, když se proti nám rozeběhl pes (rasu opravdu nevím), který byl minimálně pět krát větší než náš jezevčík. Byl jsem zvědav co bude a to jsem teda čuměl. Náš malý jezevčík o tom obru tak "činil", že ten po chvíli s doslova šokovým výrazem opustil bojiště a utekl pod ochranu svých pánů. Neuvěřitelné. Upoutalo mě to o to více, že často hlídáme známým foxteriéra a ten se skoro bojí i myši (trochu nadneseně-pochopitelně).
Náš nový kamarád s námi s neztenčenou energií doběhl až k jezeru, kde se zatímco my odpočívali, ještě pořádně vyblbnul.
Bylo už nad Slunce jasnější, že se od nás neodpojí a že to budeme muset nějak řešit. Předběžně jsme se dohodli, že ho odvedeme zpátky do Hojsovky a tam se zeptáme, jestli ho někdo nezná. V krajním případě jsem byl připraven ho vzít domů a postarat se o něj, než se ozve jeho pán.
Ale člověk míní a příroda mění. Když jsme se totiž na zpáteční cestě znovu přiblížili ke Špičáckému sedlu, uviděl jezevčík svého známého obra a opět ho zahnal. Ve vítězné euforie pak pokračoval někam dál a my na něj pochopitelně něčekali, protože jsme věděli, že si nás najde.
No ale tentokrát nenašel. Celou cestu jsem se ohlížel, jestli se ze zatáčky nevynoří jeho radostně mávající uši, ale nic. Najednou mě to docela mrzelo. Doufal jsem jen, že nás nedohnal proto, že buď našel svého pána a nebo někoho kdo mu vyhovoval více než my. Nejhorší by bylo, kdyby běžel po naší vychládající stopě a v lese mu došli síly. Radši nemyslet. Strávil s námi celých 16 km a docela mi přirostl k srdci.
My jsme tak dorazili k autu sami. Ve zledovatělé a někde i zničené (doslova zmizelé) stopě jsem sebou ve sjezdech několikrát švihnul, protož to se prostě uřídit nedalo. Radim pro jistotu v nejtěžších místech dával lyže dolů. Celkem jsme urazili asi 24 km a výlet byl fajn. Běžky jako sport jsou pro cyklistu i běžce doslova regeneračním rájem! Ještě teď cítím, jak to mým kloubům a svalům prospělo.
V pondělí 22.12. jsem jel ještě dokoupit nějaký dárek a díky i jiným úkolům mi na trénink nezbyl čas. Vše jsem si trochu vynahradil v úterý, kdy jsem se po dlouhé době (týden) projel na Barbarovi. Do hranice 6000 km mi totiž chyběla dvacítka. Původně jsem to nechtěl za každou cenu hrotit, když v zimě nejezdím, tak abych si něco neuhnal, ale počasí bylo tak pěkné, že k cyklistické vyjížďce přímo vybízelo. Jen jsem tak obkroužil barák, vyzkoušel novou houkačku (občas mám problémy s polohluchými chodci na cyklostezkách) a bylo z toho 22 km. Cyklo účet, který je konečný se tak zastavil na 6002 kilometrech (téměř dvakrát více než minulý rok). A ještě připojuji fotku mých řídítek. Už se mi na ně opravdu nic nevejde,
protože tam mám blikačku, světlo, tachometr, halogenové světlo a ještě tu houkačku. Je to ale nutné, protože potmě vidím hůře než normální člověk, tak to takhle doháním.
Na Štědrý den si půjdu zaběhat, 25. budu asi jen cvičit a 26. jsem celý den na mém oblíbeném šachovém turnaji v Kšicích u Stříbra. 27. dám asi běh, 28. mám turnaj šachových bleskovek. Ještě ale nevím, jestli pojedu do Klatov, nebo do V. Hleďsebe u M.lázní. 29. bude asi běh a 30. bych chtěl jet s celou rodinou na Boží dar lyžovat. Ostatní budou na sjezdovkách a já už pochopitelně jen na běžkách. O Silvestru jsme původně plánovali běh Borským parkem, ale nejspíš se nám nebude chtít. To další z oblíbených turnajů (bleskovky v Přešticích) si na Nový rok určitě ujít nenecháme.
Toto je poslední nebo předposlední článek roku (nejspíš už letos žádný nebude). Celý rok jsem se snažil popisovat téměř každý můj den z hlediska sportu a šachových aktivit. Pro většinu z vás to muselo být asi velmi nudné, ale mě tento blog byl něco jako deník a já chtěl mít jeden rok podrobně zmapován. Občas to bylo i pro mě docela únavné a náročné na čas, ale vydržel jsem. Příští rok už budu psát jen články ze soutěží a sem tam nějaké ty zajímavosti. Rozhodně už nebudu mít čas a sílu, abych psal zprávy z každého týdne.
Tak mějte pěkné Vánoce a na Silvestra se příliš nezrušte...

S vepři nejsem ve při - zatím

15. prosince 2008 v 15:28 | Šnek |  Běh
Minulý týden (8.12-14.12) jsem se příliš nehonil. Pondělí, středa a čtvrtek jsem byl pouze v práci na Barbarovi. V úterý jsem si na něm nechal udělat generálku, takže pak jelo jako nové. V pátek jsem měl dovolenou, takže jsem si nemohl nechat ujít volný výběh v zasněžené krajině na 11 km.
Večer potom jsme všichni tři (synové Petr a Radim) vyrazili na místní šachový turnaj v bleskovkách. Celkem se sešlo 13 účastníků a já byl docela zvědav, jestli už mi alespoň trochu začala stoupat forma. Zhruba 2/3 turnaje to nebylo upřímně řečeno nic moc. Měl jsem příznivý los, takže jsem hrál zpočátku se slabšími soupeři a přesto jsem se vysloveně trápil. Dokonce jsem jednu partii i prohrál a s Petrem remizoval. Naopak závěr, kdy jsem hrál s těmi nejsilnějšími se mi docela povedl. Nejdříve jsem trochu se štěstím remizoval s bývalým předsedou klubu a současným předsedou šachového svazu ČR (oběma nám vypršel čas), a potom smolně remizoval s pozdějším vítězem turnaje (měl jsem pěšce, dámu, koně a střelce, zatímco soupeř neměl nic a já ho ve vrcholné časové tísni "zpatil", přestože jemu už před tím vypršel čas). Skončil jsem tak na solidním 3.místě a donesl hospodyni láhev bohemky. Petr skončil na pěkném 5. místě a poslední nebyl ani Radim, který bleskovky moc nemusí.
V sobotu pak byl na řadě opět běh. Chybělo mi 5 km k dosažení mety 10 000 přepočtených cyklo kilometrů a tu jsem hodlal rozhodně pokořit. Bylo jasné, že hranice padne, ale později se ukázalo, že vše mohlo být jinak. Když jsem byl totiž 2km od kýženého cíle, setkal jsem se silou přírody.
Dlouho jsem si myslel, že se mě podobné věci netýkají. S pesanama vycházím výborně (i ty 2 rotvajlery, kteří mi rušili cestu už zavírají) a prasata přece v našem lese nejsou. Sice jsem několikrát viděl pořádně rozryté plochy země, ale to dělají asi "veverky" namlouval jsem si.
Jen si tak zvolna běžím tradiční trasou lesem, když tu náhle něco zapraskalo po mém levém boku. Byl to jen takový lehký zvuk, jako když třeba vyplašíte ptáka. Ani jsem se původně nechtěl tím směrem podívat, ale když jsem to udělal, neudržel jsem se a nahlas si ulevil:" ku..a to je prase. Asi 15 m ode mě se tryskem řítil divočák.
Naštěstí se neřítil ke mě, ale ode mě. I tak mě to ale rozhodilo. Zpátky jsem se vracel už jinudy. Ještě více mě překvapilo, když jsem po návratu zjistil od různých sousedů, že to nebyl zdaleka první případ blízkého setkání. Spíš se divili, že jsem se s tím setkal poprvé. Dokud jsem si mohl myslet, že to bylo něco náhodného, tak to bylo dobré. Teď je to horší, protože divočáci jsou tu!! Co teď?! Nejdřív jsem si o nich něco málo nastudoval (trochu mě uklidnilo, že ve dne vycházejí málo a jejich hlavní aktivita probíhá v noci. Alespoň něco dobrého. Bohužel jsem však zjistil, že na krátkou vzdálenost jim neuteču.
Takže nejdříve ustoupím. Nejvíce inkriminovanou oblast nebudu protínat, ale obíhat, začnu nosit pepřák (vůbec teda nevím, jestli to na ně může účinkovat) a zatím malou dýku. Ne že bych do nich chtěl bodat, ale spíš proto, že kdyby se mi třeba povedlo dostat na strom, tak abych si mohl udělat alespoň oštěp. a pak co mě ještě včera napadlo, zkusím nějaké bouchací kuličky. To by přece mohlo zabrat a není to žádná rozměrná věc která by při běhu vadila. Stejně ale doufám, že nic z toho nebudu potřebovat a že s čuníky vyjdu po dobrém. Šnekovu ruku jako na psy ale zkoušet raději nebudu.
Stejně je ale zajímavé, jak lidstvo během vývoje degeneruje. Pro naše předky, pravěké lovce, bylo prase vítanou lahůdkou a doslova se modlili, aby jim nějaká tlupa zkřížila cestu. Zatímco teď se běžný člověk skoro modlí, aby je nepotkal. Taky je to tím, že dřív žili lidé v pospolitých tlupách, zatímco nyní se žije často v uzavřených malých rodinách.
Někdy mě tak napadá, jaký je vůbec smysl existence takového tvora, který se natolik vzdálil přírodě a vlastně jí jenom škodí? Nebo je snad něco, čím bychom životnímu prostředí prospívali? Vyjímaje pochopitelně to když částečně napravujeme to co jsme sami zkazili (nejhorší je, že občas v tom napravování zkazíme ještě více). Všichni tvorové, všechny rostliny na Zemi mají nějaký smysl, nějaký účel. Ale jaký smysl má existence lidstva (z hlediska přírody a ostatních tvorů) mě momentálně opravdu nenapadá. jak některé skupiny nazývají jednu rasu rakovinou společnosti, není pak možné nazvat celé lidstvo rakovinou Zeměkoule?!?...
Dneska jsem měl ještě dovolenou a proto jsem běhat prostě musel. Teda hlavně jsem měl chuť. Opásal jsem se ledvinkou za 20 kč z Tesca, do které jsem zasunul kudlu, zapalovač (abych si rozdělal oheň až budu někde rozsápán ležet ha, ha, ha) a pepřák.
Dal jsem si v poslední době obligátních 11 km. Rozdíl byl jen v tom, že jsem oblast předpokládaného pelechu prasat oběhl. Na zpáteční cestě se však ve mě trochu vzbouřila hrdost a řekl jsem si, co já pán tvorstva budu obíhat nějaké prase. To teda ne! A namířil jsem si to přímo středem jejich území. Prase jsem sice žádné neviděl, zato rozryté půdy bylo v oblasti mnohem více než před dvěma dny. Zřejmě probíhající hony v okolních lesích sem zahnaly nějakou větší tlupu. Nu což, budu si na to muset nějak zvyknout. Ale v březnu a dubnu, až budou mít mladé, budu mít asi dost bobky...

PS: ještě bych málem zapoměl. V neděli jsem hrál další kolo divizní soutěže družstev v šachu. Velkou část partije jsem hrál proti slabšímu soupeři doslova precizně. V časové tísni jsem však udělal v krátkém sledu tři tak neuvěřitelně hrubé chyby, že si ani nepamatuju, jestli se mi to v posledním desetiletí v jedné partii vůbec stalo. Byl jsem prakticky jeden tah od vzdání. Naštěstí soupeř v pravý čas zakontroval a já tah mohl odcházet po 65 tazích alespoň s remízou. Stydím se ale ještě teď. Ostatním, až na jednu vyjímku se také příliš nedařilo uplatnit papírové předpoklady, takže jsem nakonec byli proti oslabenému soupeři rádi za vítězství 5:3.

Euforie, pád, trápení a povstání z popela.

11. prosince 2008 v 16:05 | Šnek |  Ostatní



Blíží se konec roku a proto nastává čas bilancování. Byl to rok plný rozporů.


Začalo to sice dobře, protože zhruba v půlce ledna jsem najel na další etapu omezování kouření. Ani ne tak kvůli zdravotním, nebo finančním důvodům, jako hlavně kvůli tomu, že mě prostě štvou
ty pupíci nahoře, jak jedním dechem pokrytecky tvrdí, že se spotřební daň zvyšuje kvůli Unii (což je do určité míry pravda) a hlavně kvůli tomu, že jim jde o zdraví kuřáků a přitom druhým dechem se derou o tučné výdobytky (50 miliard ročně), kvůli kterým je daň hlavně zvyšována. Kuřáci, kteří jsou vlastně dobrodinci národa (průměrný kuřák zaplatí měsíčně na spotřební dani skoro tolik, co běžný zaměstnanec na dani ze mzdy) se tak stávají nejpronásledovanějším druhem. Ne povaleči, ne zloději ne vrazi, ne alkoholici, ne narkomani ale kuřáci - to je ta největší zhouba národa. Je to teď moderní, tak do nich pojďme, že jo! Alespoň si pořádně na někom vybijeme vztek. O zdravotní stránku ani tak nejde, protože co jsou to škodliviny, které vypustí kuřáci, proti škodlivinám, které vypouští ze svých plecháčů lidi, kteří nejsou schopní udělat pár kroků pěšky, nebo dokonce probůh využít hromadnou dopravu! Vždyť kolik takových s dojezdovou vzdáleností do 20 km není schopno ani občas nahradit auto
kolem, nebo alespoň jet hromadnou dopravou. To jsou hlavní škůdci životního prostředí. Například v našem kraji jsou emise z dopravy mnohem vyšší, než ze všech továren a lokálních topenišť. Ne že bych byl proti autům jako takovým, sám jsem taky motorista, ale snažím se přepravovat alternativními metodami (většinou na kole, hromadnou dopravou, pěšky) a teprve když to nejde, nebo by to bylo komplikované, tak jedu autem.


Ale to jsem se rozepsal o úplně něčem jiném než jsem chtěl. Tak tedy zpět k bilanci..





Takže v této etapě omezování jsem si stanovil limit do 7 cigaret denně. Šlo to docela dobře a v drtivé většině dní jsem se pohyboval v rozmezí 4-7 tyčí. Celkem rychle jsem si zvykl a zejména v pracovní dny je to pohoda. Ráno si dám jednu po snídani, druhou po obědě, třetí po večeři no a pak pár kousků večer u televize. Horší to je ve dnech pracovního volna, když nejedu nikam na závody a trávím tak čas doma ve velmi silně zakouřeném prostředí (díky hospodyni). To se pak leckdy taky neudržím a spotřeba se mi rozjede nad povolenou hranici.
Ale celkově se mi tento postup osvědčil zvláště v prvních měsících roku se to projevilo výrazně i na běžecké formě. Často jsem se dostával do rychlostní euforie. Cizeloval jsem formu na první závody, které měly být už v březnu.


Nejdřív přišla Kbelská desítka a její problematické zrušení kvůli větru. No a potom, v době vrcholné přípravy na půlmaratón v Praze, jsem si šel troufale zaběhat v silné sněhové bouři, což jsem odskákal velmi silnou virózou. Do závodu jsem se sice stihl dostat z nejhoršího, ale přesto jsem startovat neměl. Oslabený organizmus se doslova doplížil do cíle v čase vysoko nad 2 hodiny. Příště už bych do toho nešel. Ještě horší bylo, že jsem pár dnů po závodě musel
absolvovat dvoudenní služební cestu na Šumavu, kde jsem znovu nějak prochladl a tentokrát to neodnesly dýchací cesty, ale rameno. Zpočátku to bylo jen jako když si člověk skřípne nerv a během pár dní to odezní, ale tentokrát se tak nestalo.


Ještě při dubnové silniční časovce ve Stříbře to docela šlo i když jsem nějak pociťoval ztrátu energie z nedoléčené virózy a při horkém, květnovém plzeňském ½ maratónu se mi dokonce zdálo, že se situace lepší (i když závod se mi příliš nepovedl a osobní rekord se nekonal). Problém se naopak zvolna zhoršoval. Přesto jsem si ještě troufl absolvovat závod Galaxy série horských kol V Prachaticích
a poslední víkend v květnu ještě duatlon v Nýřanech. První víkend v červnu jsem si sice původně plánoval nějaký další závod, ale když potíže zasáhly celou pravou ruku (necitlivost, brnění), vyhledal jsem ač nerad lékaře.
Dostal jsem několik léků a ujištění, že to bude dobré. Leč nebylo. Zpočátku se mi sice zdálo, že asi trochu zabraly, ale to bylo asi hlavně tím, že více tlumily bolesti než léčily. To mě také přimělo k tomu přijmout účast na červnovém závodě horských kol kolem Bezdězu. A nelitoval jsem, protože závod to byl skutečně nádherný. Když jsem však je dobral léky, byl jsem na tom téměř stejně jako před tím. Běhat prakticky skoro nemohl, ještě horší bylo jet v autě nebo sedět v autobuse (to jsem trpěl jako zvíře). Jedině když jsem byl v leže na zádech tak mě nic nebolelo. A kupodivu ještě na kole to docela šlo. V té "sešikmené" poloze se mi docela i zdálo, že mi to naopak pomáhá. Muselo být ale velmi teplo. Proto jsem se také odvážil ještě na závod horských kol v Písku, ale tam už to nebylo moc dobré. Díky tomu, že jsem se snažil ruku i rameno šetřit a různě nadlehčovat, jsem se třikrát vyklopil
a ještě více si stav zhoršil. Proto jsem pak sice zkoušel i týden naprostého klidu, ale po něm to bylo ještě podstatně horší. Potřebovalo to prostě pohyb, který jsem praktikoval hlavně na tom kole, i když by šly i jiné věci, při kterých jsem však neměl sílu přemáhat tu bolest. Také díky tomu jsem v měsíci srpnu najel téměř nejvíce cyklokilometrů v životě (1029 km). Ještě před tím, jsem se však účastnil Zátopkova zlatého týdne v běhu. Byl jsem přihlášen dlouho do předu a proto jsem to chtěl zkusit. Sice jsem v tom období kvůli bolestem téměř netrénoval, ale věděl jsem, že to zranění není povahy takové, které by se mi při běhu zhoršilo. Prostě šlo jen o to, překonat bolest. Kupodivu se mi v prvním závodě (10 km) podařilo i o minutu překonat osobní rekord (48min) a to přesto, že jsem byl v závodě poslední. Za čtyři dny následoval závod druhý (5 km) a další osobák o minutu (22min)! No a za 3 dny nato byl třetí závod (maratón). Tady jsem s osobákem už počítat nemohl, jednak pro tréninkový výpadek a druhak pro smrtící vedro
(závod startoval v červenci v 15.00 a teplota ve stínu na startu byla 31 °C). Do cíle mě doslova dotlačila nějaká neznámá síla v hrozivém čase nad 5 hodin! Ale nevzdal jsem a rameno se spíš "vyvařilo" k lepšímu.


O týden později jsem si ještě "lajznul" závod horských kol v Dobříši s velmi náročným profilem (což mám rád) a náročným povrchem (což rád nemám). V následujících dnech se ale se mi ale zdravotní stav ještě více zhoršil a já tak skončil znovu u doktorů. Dostal jsem zase další prášky, které byly už téměř bez efektu. Proto mi nasadily nějaké injekce a zároveň jsem skončil v pracovní neschopnosti (2 týdny).
Musel jsem tak odpískat závod horských kol v Plzni, na který jsem měl už zaplaceno startovné, stejně jako triatlon ve Šťáhlavech, kde jsem ještě zaplaceno neměl.





Po dobrání injekcí a ukončení pracovní neschopnosti jsem však musel konstatovat, že zdravotní stav je téměř stejný. Proto jsem o pár dní později vyhledal opět neurologa, který mi konečně doporučil rehabilitaci. Chodil jsem na ní téměř celé září (vodoléčba, cvičení, masáže, elektrolýza) a ta konečně začala zvolna zabírat. Díky tomu jsem si také mohl dovolit absolvovat 150 km na silnici na Králi Šumavy. Ještě před tím jsem si však start nechal posvětit od doktora. Bylo mi řečeno, že by to nemělo vadit, pokud neprochladnu. Jako na potvoru byl zrovna v den závodu
jeden z nejchladnějších dnů měsíce a v horách ještě k tomu silně mrholilo. Zvládl jsem to naštěstí bez jakékoliv zdravotní újmy. Proto jsem se také mohl postavit o týden později na start závodu horských kol kolem Mýta. Tady jsem si také udělal další osobák, protože jsem zlepšil svůj nejlepší čas asi o 7 minut.


Po závodě jsem měl ještě několikrát rehabilitaci, ale už jsem se cítil tak dobře, že jsem už začal po dlouhých týdnech trénovat i běh. Neztratil jsem z běžecké formy zas tolik, jak jsem očekával a díky přestávce mě to teď mnohem více bavilo. Díky tomu jsem během dvou týdnů natrénoval kolem 150 km. Ale to už jsme v říjnu, kde jsem absolvoval svoji první hodinovku, v rámci které jsem posunul osobák na 10 km o další minutu (47min.). Již v těchto dnech jsem se rozhodnul, že o proti předpokladům zkusím maratón ve Stromovce.


Před tím mě však ještě čekal závěr běžecké ligy Západních Čech v běhu na 30 km. Vzhledem k tomu, že to bylo jen 6 dní před Stromovkou a k tomu, že se celý závod měl odehrávat na fotbalovém stadionu (75 kol - brrr), příliš se mi do toho nechtělo. O mé účasti rozhodl nakonec fakt, že jsem chtěl dokončit celý seriál 5 závodů. Nakonec jsem se umístil 5 celkově


(ze 6 dokončivších) a 2 v kategorii (ze 2 dokončivších). Ty počty byly poznamenány velkou úmrtností na maratónu a nechutí běžet 30 km na ovále.





Hned první víkend v listopadu jsem běžel závod do vrchu na Koráb. Rekord sice nepadl, ale závod se mi opět líbil. Stejně jako Stříbrská 20km v závěru měsíce, na které jsem naopak dosáhl lepšího času než jsem mohl čekat.


Do prosince jsme vstoupili závodem o berlu sv.Mikuláše (6km), kde jsem si zlepšil osobák o půl minuty. To byl také možná poslední fyzický závod tohoto roku (v úvahu připadá už jen silvestrovský běh v Plzni) a teď mě čekají hlavně šachy (minimálně 4 akce).





Zdravotně už jsem prakticky v pořádku. Rameno sice pořád ještě bolí, ale ruka už dávno ne a když dodržuji cvičení, která mi doporučili v nemocnici tak může dělat úplně všechno bez omezení.





Jak už jsem psal výše, na kolech jsem tedy najel 5950km (do konce roku přibude maximálně 100), uběhl 1297 km (přibude maximálně 70 km), nachodil 314 km, nacvičil (silové) 2050 minut
a naplaval 55 minut (pak se nemůžu divit, že jsem na triatlonech poslední, že?!). V přepočtových číslech, kde běh přepočítávám na kolo a sčítám s ním se již velmi výrazně blížím k hranici 10 000 km ( zatím 9943km - meta by měla padnout o víkendu). Zatím nejvyšší dosažený objem z minulého roku tak bude překonán minimálně o 1 600km!! Takže přesto, že zdravotně nebyl rok nic moc, objemy tomu neodpovídaly. Tréninky však byly méně kvalitní. Příští rok bych rozhodně nechtěl objemy navyšovat, spíše naopak, ale chtěl bych přípravu zkvalitnit a zefektivnit. Závodů mám naplánovanou celou řadu. Staré známé, i úplně nové. Teď jen aby vydrželo zdraví...





Závody zde:
http://snekic.webgarden.cz/plany-na-2009





PS: ještě poznámka k lyžování. Doposud jsem "praktikoval" jak sjezdové, tak běžecké. Před několika dny jsem se však rozhodl, že vzhledem ke zdravotní závadnosti sjezdového (negativní vliv hlavně na vazy v kolenou) a
naopak zdravotní prospěšnosti běžeckého (pozitivní vliv na vazy v kolenou a svalstvo ramen a trupu) se od teď budu věnovat jen běžkám.


Běh o berlu sv.Mikuláše

8. prosince 2008 v 16:58 | Šnek |  Běh



V sobotu6.12.08 jsme s Radimem vyrazili na šesti kilometrový běh nad Litickou přehradou v Plzni. Původně s námi měl jet i Starší syn Petr, ale protože se v týdnu zranil na jednom ze svých křečovitých sportů (myslím, že to tentokrát bal florbal), tak z toho zase sešlo. V úplné zdravotní pohodě nebyl ani Radim, protože si stěžoval na naraženou patu

a proto jsem mu dal na zváženou, jestli vůbec pojedeme. Rozhodl, že ano a tak nebylo co řešit.


Přijeli jsme tradičně asi s 30 minutovou rezervou. Zapsali jsme se do startovní listiny (samoobsluha), zaplatili příspěvek zaručující poslání výsledků (10 kč) a světe div se, šli jsme se rozběhat. Dokonce i já jsem se proskočil asi na 2 km.


Pak už byl nejvyšší se postavit na start. Počasí nebylo sice nic moc (2°C, vlhko, větrno - zkrátka počasí, že by cyklistu nevyhnal),
ale to při běhu není podstatné. Na start hlavního závodu se postavilo celkem 31 závodníků včetně žen (před rokem 37) a mě přišlo, že je to samej mladík a v mém věku či starší, že tam není skoro nikdo.


Do startovního výstřelu ti mladí také doslova vpadli a hnali se přese mě (tentokrát jsem se výjimečně postavil do popředí startovního balíku) hlava nehlava. Nechtěl jsem zneužívat svých kilogramů a proto jsem se snažil jim spíše uhýbat. Možná jsem ale měl jim trochu připomenout, že by mohli mít ke stáří alespoň nějaký ohled. Tím spíše, že v následujícím výběhu úzkou pěšinou řadě ze spěchavců došli síly a ti pak blokovali ty co volili rozvážnější tempo. Ale zas nějak moc mě to netrápilo, protože mě na nějaké sekundě nezáleží.

Můj prvotní cíl byl, abych se na místy bahnitém a vlhkým listím pokrytém povrchu nezranil,
abych si vylepšil čas z minulého roku, kdy se závod konal za stejných podmínek (29:53) a pak také, abych se poměřil s letošním velkým rivalem Sýkorkou, který se na závodě neočekávaně objevil.

Již dopředu bylo jasné, že to budu mít těžké, protože při těchto "sprinterských" závodech byl zatím vždy mnohem lepší, zatímco já jsem dominoval spíše na vzdálenostech nad 20 km.


Zpočátku běžel ale nějak pomalu a proto jsem až na vrchol kopce Chlum udával tempo já. Při seběhu se však Sýkorka kolem mě přehnal jako uragán a já jsem neměl nejmenší chuť ho v této fázi pronásledovat. Stejně jako v cyklistice, tak i v běhu jsou pro mě "downhilly" největší slabinou. Ztratil jsem tak několik desítek metrů, které jsem už do konce závodu nedokázal zlikvidovat. Ztráta spíše v závěru ještě narostla. A to jsem se v úvodních kilometrech nemohl zbavit pocitu, že i tak běžím rychleji než na co stačím. V mém dojmu mě utvrzovalo i to, že jsem při ohlížení zpět ani na dlouhém, přehledném úseku kolem 2 km, neviděl siluetu Radima. Zas takový rozdíl mezi námi nebyl, abych mu utekl na tak krátkém úseku o stovky metrů.

Brzy jsem to ale pustil z hlavy a věnoval se svému trápení. Na rozdíl od minulého týdne, jsem prostě nějak neměl svůj den a proto mě stálo obrovské úsilí, abych držel alespoň trochu slušné tempo.Zvláště druhý výběh na Chlum 1,5 km před cílem mi dal opravdu zabrat. Při cestě dolů jsem se však znovu nahodil, ale když jsem se dostal z lesa, viděl jsem že o ataku na Sýkorku nemůže být řeč, stejně tak jako mě mohli jen stěží ohrozit dva závodníci, kteří mi větší část závodu dýchali na krk. Proto nebyl důvod bojovat o umístění, ale zůstával boj o rekord, který nebyl nereálný. Snažil jsem se proto alespoň trochu vystupňovat tempo a dokonce při seběhu lesní pěšinou trochu zariskovat (přičemž jsem potkal Radima, který se sundaným číslem jenom docházel do cíle o kolo zpět - bolest nohy byla prý silnější, než chuť dorazit do cíle). Risk se vyplatil a můj výsledný čas se zastavil na hodnotě 29.21. Tedy o 32 sekund rychleji než v loni. Tento rekord jsem si ale doslova vytrpěl. Bylo to ale jenom vítězství vůle. Během závodu jsem dokonce několikrát
musel odhánět nutkavou potřebu přejit do chůze.

Ve výsledkové listině jsem se umístil ve své kategorii úplně poslední, což zas nebylo nic tak překvapivého. Celkově za mnou skončilo 7-8 lidí, což naopak jde.


Pocity ze závodu ve mě zůstali dobré, jen mi bylo trochu líto sviště.


V neděli jsem pochopitelně absolvoval regenerační běh na 11 km a večer si ještě ¾ hodiny zacvičil. Dnes jsem v práci na Barbarovi (30km) a večer budu možná opět cvičit.


Mikulášská dvacítka aneb snížek zrádce

4. prosince 2008 v 16:26 | Šnek
V sobotu 29.11. jsme vyrazili s Radimem na dvaceti kilometrový běh do Stříbra. Radim tentokrát působil pouze jako garde, protože vzhledem k nedostatečnému tréninku a předpokládanému profilu tratě, si na závod netroufal.

Spolu se mnou se na start postavilo 57 běžců a dokonce 9 cyklistů. Neměl jsem vůbec představu, co mě čeká, protože podnik neměl ani žádné standardní propozice. Netušil jsem ani, jaká část se běží po asfaltu a jaké je v terénu. Trochu mi to přiblížil Vlasta Sýkorka (mezinárodní mistr Mongolska) slovy: "Těš se. Bude to klouzavý peklo." Jen jsem nasucho polkl a jinak jsem se nezmohl na žádnou odpověď, protože vzhledem k čerstvým 2cm sněhu ta slova nemusela být daleko od pravdy.
Start byl jen lehce po desáté. Masa borců vyrazila v před. Já moc nevyrazil, protože jsem byl nějak ztuhlej a připadal jsem si v prvních stovkách metrů jako parní válec. Že by to bylo tím, že jsem se nerozběhal. Já vím, já vím. Jsem s tím na štíru. V tomhle jsem strašnej lenoch.
Na prvním km jsem se už s tím nějak srovnal a mohl se dotáhnout na Sýkorku, aby jsme trochu pokecali a abych vyzvěděl ještě nějaké informace o trati.
První tři km byly po silnici druhé třídy, která byla většinou mokrá a sníh se na ní držel jen při kraji. Další 3 km však už vedly po okresce, která byla celá zasněžená a navíc se běželo z větší části do relativně prudkého kopce, takže to dost podkluzovalo, což mi odčerpávalo spoustu sil. Mělo být však ještě hůř. Zbývající 4 km do obrátky se totiž běžely terénem, který se skládal hlavně ze seběhů (zde jsem o proti ostatním dost ztrácel, protože jsem si na kluzkém podkladě prostě rychleji běžet netroufal) a z prudkých výběhů (tady jsem se sice leckde plazil jako housenka (nebo šnek?)
, ale přesto jsem na okolní běžce získával). Povrch byl většinou pokryt mokrým sněhem, který místy střídalo kluzké bláto. Občas mě předjel některý z cyklistů, kteří startovali až za námi a musím se přiznat, že jsem je docela litoval. Alespoň já tedy bych v tomhle počasí a hlavně na tomhle povrchu na kole jet nechtěl. Já prostě nejsem a nikdy nebudu bahňák. O mnoho dříve, než jsem doběhl na obrátku jsem začal v protisměru potkávat borce na špici a později i ty ve středu pole. I Sýkorka, který mi v seběhu ve čtvrtině trati utekl měl na mě náskok 1 minuty.
"Nu což." Říkal jsem si. "To zas není tolik."
Sil jsem cítil dostatek a tak jsem si umínil, že pokud ve zdraví přežiju ty zpáteční 4 km v terénu, tak ho zkusím atakovat. V seběhu po obrátce se mezi nás vklínil borec z Jiskry Křelovice, se kterým občas bojuji při triatlonech, ale tomu jsem nevěnoval příliš pozornosti i když v některých sešupech na mě získával dlouhé desítky metrů. Viděl jsem totiž, že ho na rovině mírně stahuji a do kopců ještě více. Tudíž jsem si byl jist, že s ním k žádnému dramatickému souboji nemůže dojít. Stejně tak jsem si však byl jist, když jsem 6 km před cílem, při výběhu z terénu uviděl v dálce před sebou Sýkorku jak v kopci zdánlivě ztrácel, který měl stále jenom ten náskok minuty, že ho brzy pokořím. Dokonce jsem začal i litovat, že to bude tak snadné. Ale chyba lávky. Zpočátku se vzdálenost mezi námi nijak neměnila a postupně mi dokonce soupeř mizel v zatáčkách. Ve své zaslepenosti jsem to ale nepřisuzoval tomu, že by mi utíkal, ale tomu, že je prostě kratší výhled. Až 2 km před cílem, kdy se mi otevřel široký výhled kolem motokrosového areálu, jsem si chtě nechtě musel připustit, že odejdu poražen. Vzdálenost mezi námi jsem totiž odhadoval téměř na 2 minuty. Vzhledem k tomu, že i borec z Křelovic měl na mě podobnou ztrátu, nebylo kam se hnát a tak jsem trochu zvolnil. I tak byl čas 1:48 mnohem lepší než bych s přihlédnutím k podmínkám čekal (původně jsem sice anoncoval čas 1:45, ale to jsem vůbec nevěděl do čeho jdu a sníh jsem v tu chvíli nečekal vůbec). Když si vezmu, že osobák na půlmaratónu po více méně rovinaté silnici mám také 1:48, tak tento výkon je rozhodně kvalitnější. Viděl bych to tak, že těchto 20 km vydalo tak za 22,5-23 km na trati na které jsem zaběhl půlmaratónský osobák. Umístění bylo také na mé poměrny slušné. Protože jsem nebyl poslední ani celkově a dokonce ani v kategorii. Za mnou skončilo 10 běžců.

Výsledky zde:
http://www.scmarathonplzen.wz.cz/index.php?idAktualni=5

Po slavnostním vyhlášení závodu bylo ještě avízované dodatečné vyhlášení vytrvalecké grand prix. Jako druhý (ze dvou kteří dokončili) ve své kategorii a 5 celkově (z šesti kteří dokončili) jsem získal startovné na všech 5 závodů v roce 2009 zadarmo, dvě trička, iontový nápoj a již obligátní cyklo flašku hervis (s Radimem jich máme z tohoto seriálu asi 10). Ceny jsou to pěkné a co teprve ty, které dostali vítězové. Například nejrychlejší žena dostala týdenní obyt v Tatrách pro dva a k tomu ještě 6 denní pobyt v Athénách se zajištěnou účastí na místním maratónu!!

V neděli mě pak čekalo obávané 4 kolo divizního zápasu družstev v šachu na půdě ZČE Plzeň.
Papírově jsme byli vysoký favorit, ale vzhledem k četným omluvenkám našich borců to tak docela nevypadalo. Já jsem musel dokonce hrát na 3. šachovnici. Naštěstí po příjezdu na místo zápasu se ukázalo, že i soupeř je poněkud oslaben, takže šance na naše vítězství bylo opět reálnější.
Já jsem měl docela štěstí, protože i když jsem dostal letos papírově nejsilnějšího soupeře, tak to byl zároveň soupeř, se kterým jsem snad ještě nikdy neprohrál. Asi i právě proto hrál můj sok s bílými celkem odevzdaně a když jsem já přidal kupodivu bezchybný výkon, končila partie už za 3 hodiny mým hladkým vítězstvím. Podobně jako já si počínalo i dalších 7 mých spolubojovníků, takže závěrečný účet byl 6:2 pro nás i když chvílemi to vypadalo na mnohem těsnější výsledek.

Domů jsem přijel až po třetí hodině odpolední a proto jsem ještě stihl vyklusat únavu ze sobotního závodu. Běžel jsem opět se svým mladším syn, který od počátku nasadil své oblíbené drastické tempo. Držel jsem se s ním 500 metrů a pak jsem ho rozumně nechal běžet. Chtěl jsem přece hlavně regenerovat a ne závodit.
Radim se mi poměrně rychle vzdaloval, čímž jsem se však nenechal nijak rozptylovat. Vydrželo mi to ale jen do obrátky na 4 km. Vzdálenost mezi námi se totiž přestala zvětšovat a rozdíl mezi námi jsem změřil na 1 minutu. Najednou ve mě chytly saze a nevím proč, jsem ho prostě musel dohnat. Běžel jsem tak asi 2 km téměř naplno a skutečně jsem syna dostihl. Domů již zbývaly 2 km a tak alespoň ty jsme bok po boku vyklusali.

V pondělí jsem měl ještě dovolenou a proto jsem si nemohl odříci regenerační výběh na 13 km. V úterý jsem měl tréninkové volno, zatímco ve středu a ve čtvrtek jsem kromě krátkého cvičení na hrazdě byl ještě v práci na Barbarovi (2*30km). Ve středu jsem se také konečně odhodlal koupit na Barbara nové blatníky. Měl sem na něm stejně jako na Saracénovi ty moderní plastové, které však jsou pro jízdu do práce nevyhovující (zejména ten zadní "motokrosový"). Stačí jen trochu mokrý povrch a trochu rychlejší jízda a už jsem měl záda a batoh v lepším případě mokré, častěji (projíždím bohužel staveništěm) jsem však od bahna. Unavovalo mě to věčné čistění a proto jsem si koupil nový blatník, klasického starého typu. Viz foto, ale v černé barvě.
A udělal jsem dobře, protože po dešti v noci na čtvrtek byly silnice mokré a na staveništi bláto blátíčko, kam se podíváš. Přesto jsem přijel do rachoty úplně čistý! Prostě návrat "ke kořenům" se vyplatil.
Zítra pokud počasí jen trochu dovolí, pojedu na Barbarovi opět a v sobotu nás čeká sváteční závod v běhu O berlu sv. Mikuláše v Plzni u Litické přehrady na 6,5 km. Sváteční proto, že letos poprvé by jsme se měli zúčastnit všichni tři. Jsem docela zvědav, kdo z nás bude nejlepší. Na 6 km má nejlepší osobák Petr 23 minut, ale protože v posledních měsících hrubě porušuje životosprávu, je jeho výkon ve hvězdách. Můj osobák, stejně jako Radimův je lehce pod 26 minut. Na této trati se mu však určitě nepřiblížíme, protože povrch bude díky dešti kluzký a i profil je poměrně těžký. Minulý rok jsem zde běžel těsně pod 30 minut a Radim ještě o několik dlouhých minut pomaleji. Radim se zlepší určitě a i já bych se rád posunul tak o minutku...