---------------------------Naslouchej svému tělu---------------------

Říjen 2008

Zvláštní den ve Stromovce

22. října 2008 v 14:16 | Šnek |  Běh



V sobotu 18.10.2008 jsem se znovu postavil na start maratónu ve Stromovce. Závodu předcházela z důvodu nemoci jen krátká 4 týdenní příprava, během které jsem však naběhal kolem 220 km. Na moje poměry to bylo více než dost, takže jsem byl rád, že jsem to absolvoval bez nějaké fyzické újmy nebo únavy. Den před samotným závodem jsem se cítil výborně připraven a tak jsem mohl spokojeně vyběhnout poslední na 6 kilometrový regenerační běh.

Běželo se mi krásně až do té doby, než jsem si uvědomil, že v troubě zapékám těstoviny s tvarohem a měl jsem je vypnout nejpozději při odchodu. Bylo jasné, že musím okamžitě zpět jinak by jídlo bylo jako vyschlá mumie. Když už jsem tedy musel zkrátit vzdálenost, chtěl jsem si alespoň běh zpestřit nějakými poskoky a protahovacími cviky. To jsem však neměl dělat. Potvrdila se jen stará pravda, že před důležitými závody se nemají měnit zažité zvyklosti. Doběhl jsem sice včas a relativně v pořádku, ale když jsem pak po sprše šel volit, najednou jsem se sotva belhal. Nějak jsem si totiž při tom poskakování natáhl pravý, zadní stehenní sval.

"No potěš prso!" Říkal jsem si. "Co teď?!"

Zatím se nedalo dělat nic. Tak jsem odvolil (hlas jsem dal těm, kteří si to míň nezasloužili) a sunul se domů, abych s tou nohou něco udělal. Zkoušel jsem to masírovat, natírat různými emulsemi apod. Trochu to pomohlo, ale hlavní naději jsem upíral k noci, kdy jsem doufal, že to odezní úplně.


Ráno jsem opatrně vylezl z postele a zdálo se, že se sval zregeneroval. Bohužel již při druhém kroku jsem poznal, že se od večera nic nezměnilo. To že bych závod vzdal jsem prakticky ani nebral v potaz, protože to nebylo zas nic tak vážného. Jen bylo jasné, že si na to budu muset dávat pozor a že se to nutně bude muset projevit na dosaženém čase. Reálně jsem plánoval čas 4:13, ale cítil jsem, že ideálních podmínek bych se mohl dostat opět pod 4 hodiny, což v této situaci vzalo za své již ráno.

Opět se mnou nikdo z rodiny nechtěl jet jako garda, takže jsem byl zas odsouzen k tomu, abych se táhnul při závodě s doklady a klíči. Je to určité nepohodlí, ale už jsem celkem zvyklý.

Na místo samé jsem dorazil díky velké rezervě v čas. Cestou mě totiž zaskočila uzavírka Letné. Prezentace proběhla rychle a bez problémů, takže jsem měl dost času se zkusit rozběhat. Potěšilo mě, že sval bolí více při chůzi než při pomalém běhu. Zbytek času jsem se snažil nohu ještě nějak rozcvičit, ale už se s tím příliš dělat nedalo.


Krátce před desátou jsem se šel postavit na start. Pochopitelně láhev se speciálním pitím jsem si zapomněl na střeše auta, kde jsem ji také po závodě našel.

Ve startovním poli jsem se postavil jako vždy do zadu, abych nepřekážel skutečným běžcům.
Stejně jsem neměl kam spěchat, protože původní cíle byly zapomenuty a teď jsem myslel jen na to, abych v pořádku doběhl a nezhoršil si tu nohu. Při pomyšlení, že po několika měsíčních problémech se zády bych si měl teď sotva jsem se vyléčil způsobit problémy s nohou, ve mě způsobovalo doslova hrůzu. Pokud jsem měl vůbec nějakou představu, v jakém čase bych těl doběhnout, tak aby to byl můj druhý nejlepší čas v maratónu, což nemělo být příliš těžké. Mám totiž v těch časech docela velký rozptyl. Nejdřív jsem zaběhl v roce 2006 4:36, 2007 4:29 a 3:51 no a letos děsivých 5:11 (to už bylo s těmi zdravotními problémy a příšerném horku v Plzni). Takže mi stačilo zaběhnout jen 4:28.


Po startovním výstřelu
jsem se rozhodně nikam netlačil. I první km jsem běžel něco nad 6 minut/km.
Při téhle rychlosti mě noha téměř nebolela, zvláště když ji prohřívalo sluníčko. Ve stínu bylo zpočátku trochu chladno a to jí nedělalo dobře.

Brzy se mi začalo zdát, že všichni běží nějak podezřele rychle, protože i těch pár borců, kteří zůstali na startu za mnou mě teď postupně předbíhali. Říkal jsem si v duchu, že běží příliš rychle a později na to doplatí. U některých to byla sice pravda, ale u ostatních ne. Oni neběželi tak rychle, ale já tak pomalu. To jsem však zjistil až na 5. km, kde jsem měl obludný mezičas 29 minut. Chtěl jsem sice začít zvolna, ale ne až tolik.

"Musíš přidat a to hned!" Změnil jsem původní plán.

Jak jsem řekl, tak jsem udělal. Trochu jsem zvýšil úsilí a hned jsem i předběhl několik soupeřů. Netrvalo však ani kilometr a začalo se mi opět důrazně připomínat bolavé stehno. Bál jsem se nevyslyšet řeč vlastního těla a opět raději ubral. V těchto chvílích jsem velmi vážně uvažoval, že poprvé v životě vzdám.

"Jaký to má vůbec smysl pokračovat za takového to stavu?!" Kladl jsem si otázku. "Ještě se tady zmárníš! Zabal to a jeď domů, domů, domů!!!" Lákalo mě mé druhé já, o kterém jsem v tuto chvíli nevěděl, jestli je to ta rozumnější část mého vědomí, nebo prostě jenom ta línější. Každopádně
jsem se musel až do 15 km hodně přemlouvat, abych to skutečně neodpískal. Zrychlit jsem nemohl a tak jsem jen dál kroužil po okruhu jako mátoha. Přesto jsem se kolem té patnáctky definitivně rozhodl, že když už mám více než třetinu za sebou, tak závod dokončím. Pozitivní bylo alespoň to, že při té rychlosti 6 min na km, jsem o noze prakticky nevěděl. I přes toto pomalé tempo jsem čas od času předbíhal ještě pomalejší závodníky. Toto byl vlastně můj první maratón, kde má rychlost nebyla limitována mojí silou, vytrvalostí a energií, ale něčím jiným. Jindy mívám v mezičasech docela velký rozptyl (i desítky minut). Tentokrát jsem však kromě 3.( v tomto okruhu jsem se venčil, převazoval botu a více občerstvoval) a 8. (tady už nebylo s kým soupeřit a tak jsem vypouštěl) pětikilometrového okruhu (oba za 33 minut) běžel všechny ostatní v rozmezí 30-31 minut. Mohl jsem prostě běžet jenom to, co mi noha dovolila. Možná by třeba dovolila i trochu více, ale nestálo mi to za to riziko. Cenná informace pro mě byla i to, že jsem nebyl nucen za celou dobu přejít do chůze, což u mě znamená, že vytrvalostně jsem na tom byl dobře. Při závodě jsem dokonce ani nevyužíval nedávno objevenou akupresurní masáž prstů, protože by to k ničemu nebylo.

V posledním okruhu jsem ještě předběhl několik trápících polochodců a vzhledem k tomu, že už pak nikdo nebyl v dohledu, doklusal jsem volně do cíle.


Když závěrem shrnu své pocity, tam asi mohu říci, že jsem celkem spokojen. Proběhl jsem se, nezhoršil jsem si zranění, nezískal jediný puchýřek nebo oděrku a to pro mě bylo tentokrát to hlavní. Doběhl jsem sice skoro poslední (155 z 201, ale 32 nedokončilo, takže za mnou už opravdu moc lidí nedoběhlo), ale to mi taky nevadilo. Výsledný čas 4:23 na mě sice nepůsobí nějak pozitivně, ale je to můj druhý nejlepší. Když uvážím, že mě limitovala zdravotní situace, krátká příprava a také únava z plzeňské třicítky před 6 dny, tak to zas není tak hrozné.


Bezprostředně po závodě jsem nemohl nezaznamenat několik hlasů, které tvrdily, že trať byla delší než klasický maratón. Že byla o něco delší bylo jisté, protože se obíhala ohrada s propadlištěm, čímž se postupně nastřádalo několik set metrů. Některé hlasy však tvrdily, že trať byla delší dokonce o 1-2 km. Nevím, možné to je, ale nemůžu to nijak potvrdit, ani vyvrátit a hlavně je mi to celkem jedno. Jen mě překvapilo, že pořadatel neměl tu trať certifikovanou, nebo jak se to nazývá. Jinak se mi závod opět celkem líbil, ale nemyslím si, že bych se ho ještě někdy zúčastnil. Přece jenom není tak výjimečný, abych se kvůli němu vláčel 120 km tam a zpět. To radši zkusím zase nějaký nový, kde jsem nebyl... Většinou radši jezdím do neznáma, než na nějaký průměrný závod, kde už jsem byl.


Večer po závodě mě sice pořádně bolely svaly na nohou, ale přes noc tělo zregenerovalo tak, že ráno jsem cítil už jen ten zlobivý sval z před závodu. Když jsem se pak ještě projel necelých 30 km na Barbarovi, tak už mi bylo úplně skvěle. V pondělí jsem si zašel konečně na houby (modráků dost ale jinak nic moc). V úterý a ve středu jsem byl v práci na kole, jinak jsem nic jiného nerozjížděl.


Plzeňská 30 aneb 75 kol na oválu.

13. října 2008 v 15:33 | Šnek |  Běh
V neděli12.10. se v Plzni konal poslední závod západočeské vytrvalecké ligy, kterým byl běh na 30 km na ovále ve Skvrňanech. Představa, že mě čeká 75 kol mě vůbec nelákala, ale vzhledem k tomu, že jsem chtěl celou sérii dokončit, jsem se na start postavit musel. Asi podobná nechuť k okruhovému závodu postihla i řadu dalších potencionálních běžců a proto se nás na start postavilo neuvěřitelných 6 (první 3 z celkového pořadí seriálu + někdo neznámý + Sýkorka a já).

K tomu bylo nutné připočíst ještě 3 běžce, kteří měli v plánu jen 20 km (2 ženy a Radim).


Vzhledem ke své výkonnosti a i vzhledem k tomu, že jsem se chtěl šetřit na maratón ve Stromovce, jsem předpokládal, že doběhnu jako poslední. Bylo sice téměř jisté, že poběžím rychleji než Radim, ale ne zas o tolik, abych ho porazil o 10 km. Mým jediným cílem tak bylo, neprohrát se Sýkorkou o více než 9 a půl minuty, aby mě nepředstihl v celkovém hodnocení. Úkol by se někomu mohl zdát snadný, ale vzhledem ke skutečnosti, že Sýkorka je lepší běžec, bylo jasné, že si musím pomoci i hlavou.


V 10.15 vyrazilo celé pole (nebo spíše políčko) vstříc k nekonečnému obíhání okruhů. Tři nejlepší se hned od počátku ostatním vzdálili, jejich příkladu následoval brzy i onen neznámý (podle výsledků Tomáš Mika) a nejrychlejší žena. Já jsem se pověsil za Vlastu Sýkoru, který nasadil své strojové tempo. Když jsem však zjistil, že běžíme rychlostí 2 minuty na km, snažil jsem se ho několikrát přimět, aby zpomalil.

"To přece nemůžeš vydržet." Sýčkoval jsem. Ale Sýkorka se nedal a dál se hrnul jako stroj. Proto jsem se s ním za metou jednoho kilometru rozloučil a vzkázal za ním, že se k němu opět připojím až mě bude předbíhat o kolo.


Tím jak jsem zvolnil, se brzy přede mě dostala i bojovnice Pavlína Procházková, která tentokrát jela jako dráha. Za mnou už tak zůstával jenom Radim. Nebyl jsem právě v nejlepším rozpoložení, protože počet kol zbývajících do konce jsem se ani neodvážil představovat, všichni mi utíkali, nejlepší trojice mě mnohokrát předbíhala o kolo a dokonce i ostatní mě předbíhali častěji než jsem čekal. Ale mělo být ještě hůře.

Sýkorka mě totiž doběhl už po 16. kolech a když jsem znovu odmítl jeho tempařské schopnosti, začal se mi opět velmi rychle vzdalovat. Nemohl jsem s tím však nic dělat, protože jsem se domníval, že rychleji prostě běžet v této fázi nemůžu a navíc původní předsevzetí bylo se šetřit. I tak jsem měl čas na desítce 54 minut, což bylo o dost rychlejší, než jsem plánoval. Nicméně všichni ostatní kromě Radima běželi mnohem rychleji. A Sýkorka mi brzy dal další kolo!!! Ani teď jsem se ho nedokázal držet a on se mi začal opět rychle vzdalovat. Moje nálada klesla na bod mrazu. Začínalo to vypadat, že více než devíti minutový náskok v celkovém pořadí neudržím. Přitom jsem necítil žádné problémy a mohl jsem pravděpodobně přidat, ale to předsevzetí, že se musím šetřit na příští týden mě přílišně svazovalo. Až mezi 13 a 14 kilometrem jsem si prostě řekl (to už mě Sýkorka dohnal téměř o 3 kolo), že do toho šlápnu pořádně a když tak prostě příští týden ten maratón nepoběžím. V tu ránu jako by ze mě spadl balvan.

Najednou jsem se cítil jako vyměněný. Postupně jsem začal zrychlovat a když jsem ještě několikrát použil akupresurní masáž prstů, cítil jsem se ještě lépe. Ztráta na mého největšího soupeře se přestala zvyšovat a když jsem ještě trochu více přitlačil na pilu, začal jsem ho dohánět. Už mě úplně přestalo zajímat, kolik kol mám do konce. Šlo mi jen o to, zda je jich dost na to, abych svého soka dohnal.

Když jsem stáhl necelé první kolo, ještě jsem si myslel, že mě čeká tuhý boj. Když jsem však stáhl kolo druhé, věděl jsem, že stáhnu i to poslední a nejen to. Ještě před tím jsem zaznamenal velmi slušný mezičas na půlmaratón (1:53 - dvě minuty před tím už byl v cíli vítěz mé kategorie!!!). Netrvalo dlouho (relativně) a už jsem mohl říci: "Nejsem poslední!" Sýkorka byl už úplně zlomený a stěžoval si dokonce na nějaké bolesti. Proto také netrvalo dlouho a nadělil jsem mu kolo já. Dokonce to chvíli vypadalo, že budu soupeřit s dalším závodníkem. Předběhl jsem ho o okolo a znovu se mu začal vzdalovat. Když však posléze startér ohlásil, že já mám za sebou 58 kol a on 61, musel jsem si přiznat, že útok není reálný. Navíc i u mne se začaly projevovat příznaky únavy a dokonce mě začaly chytat křeče do pravého lýtka (to se mi zatím ještě nikdy nestalo - zřejmě to bylo špatným doplňováním energie, protože jsem neměl žádný gel ani jiné podpůrné prostředky a snědl jsem jen půlku banánu a pár hrozinek). Stačil jsem ještě zaznamenat, že jsem pokořil osobák na 25 km /2:15/ (aby taky ne, když jsem ho měl zatím z kopcovité Žebrácké 25) a pak už jsem se ponořil do volnějšího tempa. Chvílemi jsem dokonce běžel pomaleji než v úvodní třetině závodu, ale nebyl už důvod to nějak přehánět. Navíc i tak jsem se Sýkorkovi vzdaloval.


Jenom poslední kolo jsem si zasprintoval. Tedy alespoň jsem to tak cítil i když čas 1:53 na to příliš nevypadá. I tak to však bylo moje nejrychlejší kolo.


Ve výsledcích z třicítky jsem tak figuroval na pátém místě ze šesti závodníků, přičemž ve své kategorii jsem byl druhý za celkovým vítězem.

A jak už se stalo tradicí, zapsal jsem si opět osobní rekord (2:43). Tentokrát to však bylo pro mě překvapení, protože jsem prvních 12 km běžel dost zadrženě a závěr naopak vypouštěl. Hladkou třicítku jsem sice ještě nikdy neběžel, ale měl jsem dost rychlých prvních třicet vloni na maratónu ve Stromovce (2:45) a proto jsem vůbec nečekal, že bych tento čas mohl atakovat. V celkovém hodnocení pěti závodů jsem mezi muži skončil čtvrtý a ve své kategorii dokonce druhý.

Takto vysoká postavení jsou však hlavně za výdrž a ne za výkonnost, protože řada soupeřů buď nedokončila a nebo se účastnila jenom některých závodů. Bojoval jsem hlavně sám se sebou. Během pěti závodů (4 z nich jsem běžel se zdravotními problémy a bez pořádného tréninku - což znamená, že jsem musel zapojit pořádnou porci bojovnosti - nelze však opomenout také fakt, že na dráze se běhá podstatně rychleji než někde v terénu) jsem si vytvořil 6 osobních rekordů. Zlepšení nebyla nijak propastná (1-3 minuty), ale i tak mě potěšila.

Radima jsem nakonec předběhl asi o 15 kol,
což mu ovšem nemohlo zabránit, aby zvítězil (2:17) v kategorii juniorů, protože tam byl sám. I přes to pak při vyhlášení "inkasoval" mnohonásobně více cen než já za závod i za celou sérii dohromady. Ach jo. Ale což, pro hmotné statky přece nezávodím. Ostatně kdyby ano, tak už bych dávno pošel hlady.


Když shrnu soutěž celkově (červencových 10km, 5km a maratón a říjnové hodinovka a 30km), tak musím říci, že jsem rád, že jsem do toho šel. Ale příště, příště (i pokud se vůbec tento podnik uskuteční) se už nezúčastním. Je to přece jen příliš časově náročné a běžců se účastnilo tak málo, že tam byli samí opravdoví běžci a já poloběžec. Ve třech závodech (kromě maratónu a hodinovky, kde nás bylo podstatně více) jsem tak musel tvrdě bojovat, abych nebyl úplně poslední, což mi příliš na pohodě zejména před závodem nepřidávalo. Možná si ale zkusím nějaký jednotlivý závod, třeba hodinovku, nebo desítku. Líbila se mi i trať maratónu, ale běžet tuto distanci v červenci odpoledne mi přijde vražedné, což se také letos tvrdě projevilo. I přes drobné nedostatky (např. časová organizace na 5km, pití na maratónu) zasluhuje pořadatel určitě pochvalu za odvahu pustit se do podobného podniku a nezbývá než držet mu palce, aby měl ještě sílu a finance na pořádání dalších závodů. V Plzni totiž do letošního roku moc běžeckých závodů nebylo.





Výsledky zde na stránkách pořadatele: http://www.scmarathonplzen.wz.cz/index.php?idAktualni=5



PS:Jinak naběháno mám od počátku měsíce již 123 km a v následujících pěti dnech před maratónem budu spíše sbírat sílu.

Běhám, běhám, běhám...

7. října 2008 v 12:56 | Šnek


Tak jsem od 21.9., kdy jsem začal zase běhat, natočil pro mě úctyhodných 162 km. To jsem nenaběhal za červen, červenec a srpen dohromady. V říjnu už mám 71 km, z toho o víkendu rovných 50. Tímto byla zakončena první polovina objemové přípravy na maratón ve Stromovce a teď bude následovat necelá dvou týdenní přípravadolaďovací,

proložená 12.10 Plzeňskou třicítkou, což je závěrečný podnik vytrvalecké ligy.
Šest dní před maratónem běžet takový závod není rozhodně ideální, ale prostě chci celý cyklus
dokončit. Jinak bych do toho pochopitelně nešel. Budu se snažit trochu se šetřit a hlavně závěrečné kilometry bych měl spíše vypouštět.
Potěšitelné je, že i přes značné objemy mě prakticky nic nebolí a to mě teď čeká nucená 3 denní pauza, protože jedu na služební cestu do ZOO Dvůr Králové.
Na kolo mi to už teď moc nevychází (29km), ale zato silových cvičení jsem měl jen za víkend 100 minut.
Tak já jedu a pokud mě nesežere lev,
nebo nějaké jiné dravé zvíře, tak se ozvu příští týden...

Plzeňská hodinovka aneb 4 osobáky v jednom dni!

3. října 2008 v 13:59 | Šnek |  Běh
Plzeňská hodinovka aneb 4 osobáky v jednom dni!
Ve středu 1.10. mě v 17 hodin čekala čtvrtá část Západočeské Grand prix vytrvalců, kterou byla hodinovka na dráze jedné školy v Plzni (tam kde se běžel i druhý podnik této série 5km).
Tentokrát se mnou byl i Radim, který se tak kasal, že mě roznese na kopytech. Před závodem jsem čekal, že budu jako vždy v tomto velmi silně obsazeném seriálu bojovat pouze o předposlední místo. Již před startem se však ukázalo, že se přihlásili i "obyčejní smrtelníci", takže bude s kým bojovat. Sešlo se nás celých 33 a půl. Ta půlka byl dvanáctiletý chlapec, který si to přišel jen tak zkusit a nakonec uběhl téměř 9 km. V tomhle věku je to věc obdivuhodná.
Na startu byl i můj velký soupeř z předešlých závodů mistr Mongolska na desítce Vlasta Sýkora. Na maratónu jsem ho sice předběhl, ale to jsem považoval spíše za náhodu. Na pětce i desítce mě totiž výrazně porazil. Přesto jsem ale chtěl na něj ztratit co nejméně, protože v celkovém hodnocení seriálu jsem na něj měl (právě díky tomu maratónu) náskok 9 a půl minuty, což s ohledem na to, že kromě hodinovky zbýval ještě závod na 30 km nebylo zas tak moc.
Moje taktika vypadala asi takto. Úvod jsem chtěl pojmout volněji, po pár kolech se nechat doběhnout Vlastou a pak se ho držet zuby nehty až do konce. Kdyby tato taktika vyšla, tak bych měl zajištěno, že neztratím více než dvě minuty, což by bylo vzhledem k naší rozdílné výkonnosti více než dobré.
Prezentace proběhla snadno a rychle a ani doba do startu se příliš netáhla. Pozdravil jsem se i s Koyamou z běžeckého fóra, který byl nažhaven na překonání hranice 14 km. Říkal jsem, že to mě porazí o 5 kol. V duchu jsem si však myslel, že to snad zvládnu přinejhorším se čtyřmi "křížky". Já jsem totiž pokládal za svou povinnost uběhnout 12 km. Cítil jsem však, že i přes značné tréninkové manko bych za ideálních podmínek mohl uběhnout i 12,5 km. Ale byla to moje první oficiální hodinovka, tak jsem přesně nevěděl, co mohu čekat. Teplota na startu byla kolem 13°C, zataženo a občas se vyskytovaly slabé přeháňky. Až potud pro mě výborné podmínky. Nebýt ovšem toho větru. Foukal západní, velmi čerstvý v četných nárazech kolem 20m/s a k tomu je ještě nutno připočíst, že celý areál byl poměrně otevřený.
Ale už tu byl start! Tentokrát přesně na čas. Vydal jsem se na trať podle původního předsevzetí a sledoval, jak mi početné pole opravdových běžců mizí rychle za první zatáčkou. Překvapivě ale i za mnou zůstávalo dost soupeřů, což mě naplňovalo uspokojením, že tentokrát na úplném chvostu bojovat nebudu. Za mnou byl i Radim, který na poslední chvilku přiznal, že se necítí nejlépe, protože je unaven z tělocviku.
Naopak Vlasta Sýkora se mi očekávaně vzdaloval i když to nebyla tak rychlé, jak jsem si myslel. Po prvních třech kolech měl na mě náskok necelou rovinku. To mě přivedlo na myšlenku, že bych ho mohl dohnat a vézt se přímo s ním. To se sice snadno řeklo, ale hůř udělalo. Dvě kola jsem se snažil, ale moc se to nevedlo. Udělal jsem něco, co asi je velká hloupost. Když mě předbíhal o kolo jeden z nejlepších závodníků v poli (nakonec skončil třetí), tak jsem se za něj zavěsil a snažil s jeho pomocí dotáhnout Sýkorku. Na mé poměry to byla rychlost téměř sprintu, ale o to dříve jsem se ocitl v závětří mého soupeře. Byl jsem však tak zahlcen, že se mi půl kola dělaly mžitky před očima. Navíc ve mě hlodal červ obav, jak velké množství energie ze mě odčerpal ten sprint. A to ještě nebylo všechno...
Dalších několik kol jsem se úspěšně skrýval za zády rivala s kterým jsme předbíhali další a další soupeře o kolo (poměrně brzy jsme předstihli i Radim na kterém bylo vidět, že se mu neběží zrovna nejlépe). Ještě více jich však předbíhalo nás. Metu pátého km jsem protnul v solidním čase 23 a půl minuty, což bylo jen o minutu horší mého červencového rekordu. Potom ale přišly nečekané problémy. Rozvázala se mi totiž pravá bota. Na okamžik mě napadlo, že to s tím doběhnu, protože když se teď od svého vodiče odpojím, už ho nedoženu, ale běžet 7 km s rozvázanou botou by asi nešlo. Musel jsem se tak chtě nechtě zastavit, vybočit na trávník a tkaničku zavázat. Když jsem se vrátil na dráhu byla záda mého tahouna vzdálena 30 možná 40 m. Měl jsem však štěstí v neštěstí, protože mě opět předbíhal jeden z podstatně rychlejších borců. Tentokrát jsem vůbec neváhal a dotáhl se s jeho pomocí tam, kam jsem potřeboval. Sice jsem přišel o další cenné síly, ale v tom silném vichru bych mohl třeba přijít ještě o více, kdybych běžel sám.
Dvě kola jsem se z toho úprku vzpamatovával, ale už to nebylo ono. Začínal jsem pociťovat, že běžím nad své poměry. Sáhl jsem tedy k poslednímu triku, který jsem měl v záloze a to byla akupresurní masáž prstů na rukou. Při běhu jsem to ještě nikdy nezkusil a tak jsem ani nevěděl, jestli to funguje. Jistotu nemám ani teď, ale každopádně jsem se po tom velmi rychle začal cítit svěžeji. Buď to fungovalo a nebo to byl jakýsi placebo efekt. Každopádně je mi fuk, čím to bylo a příště, příště to použiji zas a možná v ještě dokonalejší formě!
Nebyl bych to však ani já, kdyby to znamenalo konec problémů. Zrovna když jsem se tak pěkně srovnal, začala mi povolovat i druhá bota. Netrvalo dlouho a už se mi oba konce tkaniček mrskaly o zem jako dvě užovky.
"Teď už je to hotový." Prolétlo mi hlavou. "Už ho nedoženu."
Trochu rezignovaně jsem zabočil o ohnul se k botě. Jako na potvoru se mi ty užovky ještě nějak zašmodrchaly a já se tak zdržel ještě více než bylo nutné. Když jsem však znovu vyběhl, nebyl Sýkorka zase tak daleko jak jsem se obával.
"Ještě to zkus! Při nejhorším to nevyjde. Vo co de!! Našeptávalo mi mé bojovnější já.
Ještě jednou jsem se nechal vyhecovat a tentokrát jsem si ztrátu dotáhl sám. V následujících kolech jsem si však díky tomu sáhnul skoro na dno. Držel jsem se soupeře jako klíště, nutíc se vydržet ještě jedno kolo a pak ještě jedno a ještě... Prostě jsem se zakousl a nechtěl pustit. Sice jsem vůbec nebyl schopen Sýkorkovi vystřídat, za což jsem se mu po závodě taky omlouval, ale on říkal, že je mu to jedno a že si stejně běží svoje pravidelné tempo. Skutečně většinu kol jsme měli za 1:53. Můj "vodič" prostě běžel jako stroj.
Závod však ještě nekončil...
Když se mi ještě před desátým kilometrem rozvázala bota potřetí, nejradši bych si nafackoval. Za celou dobu co běhám (asi 4 roky), se mi to stalo snad dvakrát. A teď hned třikrát v jednom závodě!! Jestli k tomu přispíval ten vichr nebo co!? Doposud jsem nepoužíval běžecké zavazování, protože jsem k tomu neměl důvod. Teď už ho však mám. Příště budu snad chytřejší.
Ani nevím, kde se ve mě vzala ta síla, narovnat se a dát se znovu do stíhání Sýkorky. Tentokrát se mezi nás připletlo několik pomalejších borců, kteří měli na nás ztrátu pár kol a právě využitím jejich zákrytu jsem se mezi nimi slalomem opět dotáhl, tam kam jsem potřeboval! Uf to ale byla dřina!! Když jsem ale tohle dokázal, věděl jsem, že pokud tkaničky vydrží, dokážu dělat přísavku až do poslední minuty a pak ze sebe možná vyždímám i nějaký finiš. Zbytek závodu jsem již jen s obavou sledoval, jestli boty opět nepovolují. Málem bych i přehlédl, že jsem si opět (letos podruhé) vylepšil o celou minutu osobák na desítku (47:33).
Botky naštěstí vydržely a já tak mohl 90 sekund před koncem nasadit k rádoby drtivému finiši. Předběhl jsem Sýkorku a ždímal ze sebe poslední zbytečky sil. Stihl jsem zdolat ještě téměř 400 metrů, ale ty poslední sekundy, to byla skutečná kruťárna. Nohy jako by už ani nepatřily mě, se nějakou neznámou silou mátožně draly vpřed. Plíce už nemohly, tělo strnulo, ruce bezmocně hrabaly ve vzduchu, jen ty nohy se chtěly domotat ještě o kousíčky centimetrů dál. Na poslední chvíli ještě předstihly Radima o čtvrté kolo a pak už s vděčností přijaly signál o ukončení závodu. Nakonec zvládly necelých 32 kol (12,73km) a umístili se na nečekaném 21 místě z 34 startujících. Dokonce to vypadalo poprvé v běhu na bednu, ale po oprávněném zásahu Koyamy se měnily výsledky v jeho i mé kategorii a já tak zůstal těsně pod stupni, což mě však nemohl rozladit. Ostatně lepší je být oprávněně čtvrtý, než omylem třetí. Stejně mi závod dal mnohem více než jsem čekal. Osobák na 10 km, osobák v hodinovce (ten byl však jistý, protože toto byl vůbec můj první oficiální závod v této disciplíně). A místo abych očekávaně ztratil na Sýkorku v celkovém pořadí Grand prix, tak jsem maličko získal.
Nelze ani zapomenout na Radimovi rekordy, protože se zlepšil na desítce o celých 5 minut (teď má 54min.) a hodinovka to byla také jeho první (11,1km). A ještě k tomu se dostal na druhé místo v juniorech.
Takže závod byl fajn a teď jen budu čekat, jestli se uskuteční závěrečný závod celé série v běhu na 30 km. Údajně je totiž přihlášeno příliš málo lidí a tak pořadatel zvažuje, zda ho nezruší. Ono taky 75 kol na ovále není zrovna velkým lákadlem.
PS: abych nezapoměl - velký dík skvělému tempaři Vlastovi Sýkorovi.