---------------------------Naslouchej svému tělu---------------------

Září 2008

Měsíc na přípravu k maratónu.

29. září 2008 v 13:55 | Šnek |  Běh
Minulý týden (22.-28.9.) byl tréninkově velmi náročný. V podstatě jsem to ale tak plánoval, protože to měl být objemově nejnáročnější týden z velmi krátké přípravy na maratón ve Stromovce (18.10.). Poslední závod v cyklistice mi totiž skončil až 20.9. a tak jsem ani dříve s běžeckou přípravou začít nemohl i kdybych byl zdráv.
Takže když pohybové aktivity shrnu, tak mi ještě první dva dny doznívala rehabilitace, na kole jsem najel 210 km a uběhl na mě neuvěřitelných 88,5 km. Jsem si jist, že jsem nikdy takovou běžeckou zátěž neabsolvoval. Čas zbývající do Stromovky je však krátký a já prostě cítil, že nějaké objemy naběhat musím. Tento týden bych měl udělat něco přes 50 km a ten další obdobně. Jestli maratón skutečně poběžím se definitivně rozhodnu až po plzeňské 30km, která je na programu na závěr západočeské grand prix 12.10.
Předposledním závodem této ligy je plzeňská hodinovka, která se koná tuto středu. Poběží i Radim, který si na mě brousí zuby. Je přesvědčen, že mě tentokrát porazí. Myslí si, že ho k optimismu opravňuje to, že jsem mu v posledních trénincích hrubě nestačil. Trénujeme však úplně jiným stylem a proto z toho těžko lze dělat nějaké závěry. Osobně si myslím, že já uběhnu 12,5 km, zatímco Radim necelých 12...
Dneska jsem v práci na kole a už běhat nepůjdu. Zítra pojedu také, ale zaběhat bych si jít měl. Viděl bych to na velmi volných 6 km.
PS: dneska jsem poprvé překonal bájnou cyklistickou metu (5000km). Dokonce jsem někde slyšel, že je to hranice, která rozděluje lidi jezdící na kole na cyklisty a plebs. Nelze to pochopitelně brát doslova, ale je fakt, že pro mě osobně je tato meta důležitý mezník.
A na závěr krátká říkanka u příležitostí mého ukončení cyklistické sezóny (jezdit budu už jen občas do práce, ale zásadnější výjezdy, nebo dokonce závody již neplánuji):
Kam se letos podívám,
Všude samý rekord mám,
I když jsem byl mrzáček,
Dostal jsem se ze sraček.
Když selhávalo kolo,
Zapojil jsem ruce,
Když selhávalo tělo,
Tak jsem přidal srdce.
Teď už můžu v klidu jít,
Zimní spánek zahájit,
Na vavřínech můžu spát,
Do Vánoc nic nedělat.

Poslední závod aneb Brdský cyklomaratón - dokončení

23. září 2008 v 17:23 | Šnek |  Cyklistika
Jái Jirka jsme dále pokračovali podobným tempem s mojí ztrátou několik desítek metrů. Radim se poměrně rychle propadl na mou úroveň a chvíli se mnou i jel. Brzy však začal v kopcích ztrácet a vzhledem k tomu, že už jsme byli kolem 30 kilometru, věděl jsem, že již přišla jeho obvyklá krize a že už nemá smysl na něj čekat. Ještě se za mnou držel na dohled a po sjezdu úzkou kořenitou pěšinou zakončenou metrovým příkopem mě dokonce ještě dotáhl.

V následném silničním úseku jsem se mu však aniž bych se o to snažil, opět vzdálil a naopak se před občerstvovačkou na dosah přiblížil Jirkovi. Ten ač velký labužník, když viděl, že jsem mu v patách, se jenom v rychlosti napil a rychle pokračoval dál. Já jsem nemínil kopírovat jeho postup a proto jsem se v klidu zastavil, slupnul salám, nějaké rozinky, pár meruněk a vydatně zapil ionťákem (cítil jsem docela hlad, protože na takto krátké závody si neberu žádné gely ani nic podobného). Na cestu jsem si ještě vzal tvarohovou buchtu, kterou jsem snědl hned v následujícím stoupání na Trhoň. Tenhle kopec doslova miluju.Je akorát dlouhý (pár km), jede se po skvělém povrchu a kdo má dost sil, může zde předjet dost soupeřů. I následný sjezd do cíle je i pro mě uživatelsky příjemný. Při minulých účastích jsem tady vždy útočil a ne jinak tomu bylo i tentokrát.

Ne že bych předjížděl nějaké davy, to zas ne, ale většinu těch co jsem měl v dohledu (něco kolem deseti hlav), jsem i zdolal. Jirku jsem neviděl a vzhledem k velké ztrátě, kterou jsem nabral při občerstvení, jsem se za ním ani nemínil ani hnát.
"Budiž mu vítězství přáno." Říkal jsem si. Pro mě to nebylo nijak podstatné jestli budu před ním (hlavně jsem chtěl být před Radimem, protože ten kdyby mě porazil, tak by měl několik měsíců svalnaté řeči). Jen jsem tak trochu cítil, že po takhle takticky mizerném výkonu si Jirka tento triumf tak úplně nezaslouží a že by bylo pro něj z výchovného hlediska lepší, kdyby mě porazil až když u toho bude používat i hlavu. "Nu co ale člověk nadělá, když už se to takhle přihodilo. Nebo že by se s tím dalo ještě něco dělat?!" Na chvíli se mi totiž zazdálo, že v dálce vidím modrou pláštěnku a charakteristický posed tak typický pro oba Jirky. Nebylo to však bohužel ve stoupání, ale už ve sjezdu. Proto jsem nechtěl riskovat víc než by bylo obvyklé a tak vzdálenost mezi námi zůstávala zhruba na stejné úrovni. Až když se vyjelo z lesa a začali jsme se přibližovat k cílovému městu, zrychlil jsem, předjel ještě dva závodníky mezi námi a už viděl, že ten dotyčný je skutečně Nejsilnější Šnek. Mohlo být mezi námi tak 100 metrů když zjistil, že ho pronásleduji

. Snažil se zrychlit, ale bylo evidentní, že Jirkovi ty zbytečné nástupy v průběhu závodu odčerpaly příliš mnoho sil. Dohnal jsem ho bez většího úsilí. Protože jsem nevěděl kudy vede přesně dojezd, zdržel jsem se chvíli v jeho závětří. Když jsem ale konečně uviděl stadión a mohl odhadnout, že do cíle už nezbývá ani kilometr, rozjel jsem Saracéna na těžký převod a prořítil jsem se kolem Jirky jako tank hozený ze skály. Najednou jsem cítil, že mi zbylo ještě spousta sil. Příště bych je měl nechat na trati a si je vozit do cíle. Zprvu jsem se domníval, že můj nástup z části zachytil a že má ztrátu jen pár metrů, ale v poslední zatáčce na stadión jsem bohužel zjistil (bohužel proto, že jsem se ještě těšil na zajímavý souboj na cílové pásce), Jiří zcela rezignoval. Závěr jsem už taky jen doklouzal. Nakonec mezi námi bylo celých 40 sekund. Já měl hlavně radost z toho, že jsem pokořil svůj osobní rekord (dosud 2:11 a nyní 2:04). Ani 134. místo z 364 startujících není k zahození. Většinou když skončím v první polovině startujících tak bývám spokojen. Pěkný čas i umístění předvedl i Radim (2:09 - 147. místo), který se tak zlepšil o celých 23 minut. Pak už se čekalo jen na Nejstaršího Šneka. Objevil se náhle, ale bohužel z jiné strany než jsme ho vyhlíželi. Přišel totiž od auta a už byl převlečený do civilu. Vysvětlil nám, že měl v podstatě dva defekty a pak už jen těžko hledal motivaci k pokračování v závodě a tak to vzal zkratkou rovnou do cíle.

To byla jediná kaňka na našich výsledcích. Jinak jsme byli všichni celkem spokojeni. Jen musíme příště více používat hlavu.

Když jsem tento závod jel naposled, nešetřil jsem kritikou. Letos musím říci, že se pořadatelé v mnohém zlepšili, počínaje nižším startovným (při včasném přihlášení to stálo 300,-Kč), hezčím trikem (konečně nebyla ta khaki barva), lepším jídlem. Organizace závodu na trati byla také celkem bez problémů (jen ty připínáčky poházené na trati nějakým závistivcem - všechno pořadatel uhlídat nemůže, nebo ty zamčené závory na třech výjezdech - to by možná zařídit šlo), takže suma sumárum bych řekl, že závod už dosáhl standardu běžného z obdobních soutěží. Pokud mi do toho příští rok nic nevleze, tak přijedeme zase.
Výsledky zde:
http://www.sportis.cz/index.php?category=zavody

Večer po závodě jsem si hned dal 30 minut silových cviků. Nezahálel jsem ani druhý den, kdy jsem se proběhl na 15,5 km v regeneračním tempu 85 minut. Běhat jsem šel i v pondělí (nejdříve jsem si tedy chtěl zahrát tenis se starším synem Petrem, ale z toho z technických důvodů sešlo), ale zpočátku mi to vůbec nešlo. Po prvních metrech mě dokonce napadlo, že to zabalím, ale nakonec jsem si řekl, že když už jsem se převlékl, tak uběhnu alespoň těch 6 km. Prvními kilometry jsem se tak docela protrápil, ale postupně se mi začala vracet pohoda a já se rozhodl, že poběžím více. Kolik to jsem zatím nevěděl, ale když se mi zhruba kolem 8 km začalo lépe dýchat a brzy jsem měl i nějaké lehčí nohy, bylo jasné, že to bude alespoň 15. Nakonec jsem zvládnul celý půlmaratón v pro mě na současnou dobu neuvěřitelném čase 115 minut. Nechápu jak je to možné, ale je to tak. No uvidíme jestli to nebyla jen nějaká anomálie. Docela by se mi hodilo, kdyby se alespoň trochu začala vracet běžecká forma. Cyklistické závody pro mě letos asi skončily, a teď je přede mnou závěr Západočeské vytrvalecké ligy (hodinovka a 30km) a ještě mi navíc začalo v hlavě hlodat, jestli bych nemohl zkusit za necelý měsíc maratón ve Stromovce. Po těch zdravotních problémech a hlavně tréninkovém výpadku je to troufalé, ale věřím, že nikoliv nemožná. Definitivně se ale rozhodnu po plzeňské třicítce 12.10.
Jo a abych nezapomněl. Dneska jsem byl naposled na rehabilitaci, protože jsem byl uznán prakticky zdráv a schopen se doléčit sám. Chodil jsem na ty vodoléčby, elektroléčby a masáže každý den 17 dní v kuse (kromě víkendů) a velmi mi pomohli. Rozhodně více než nějaké prášky či injekce. Teď už můžu dělat úplně všechno, jen se musím trochu víc hlídat a cvičit pravidelně nějaké cviky, které mi doporučili. Tak už je snad těm zdravotním peripetiím v letošním roce konec.

Poslední závod aneb Brdský cyklomaratón

22. září 2008 v 13:19 | Šnek |  Cyklistika


V sobotu 20.9. jsme se celý šnečí tým účastnili tradičního závodu horských kol se startem a cílem v Mýtě u Rokycan. To jsem ještě netušil, že náš výkon ovlivní i samozvaný týmový stratég, který se pochopitelně sám nikdy žádného cyklistického závodu neúčastnil, což mu však nemohlo zabránit v tom, aby nevybavil Jirku juniora (Nejsilnější Šnek) sebedestrukční taktikou. K tomu se ale dostanu později.
Nebyl to pro mě nijak zvlášť významný závod, na který bych třeba ladil formu, nebo korigoval trénink, ale přesto jsem se velmi těšil. Těšil jsem se o to více, že bolest ramene ustupovala a v podstatě už mě při jízdě na kole už nijak neomezovala.
Jak se blížil den závodu, zdálo se být více než jasné, že bude (alespoň pro mě) téměř ideální počasí. To se nakonec potvrdilo - suchý povrch, oblačno až zataženo, beze srážek a teplota lehce nad 10°C. K tomu jsem zvolil odpovídající oděv - tílko od Jitexu, moiru s dlouhým rukávem a na to krátký cyklistický dres. Dole jsem měl krátké cyklogatě. Volba oblečení se ukázala jako správné. Podobně se "oháknul" i Radim. To Skalové jsou poněkud méně odolní (zřejmě mají jižanské předky - na rozdíl od našich předků severských) a proto se zahalili spíše jako na zimní závod.

Prezentace proběhla rychle a bez závad, teda alespoň u Hávů. Skalové se nečekaně zpozdili (obyčejně bývají na místě s velkou časovou rezervou - ani nevím co se jim teď stalo) a museli se tak spoléhat na benevolenci pořadatele, že je zaprezentuje i po stanovené době. Všechno naštěstí dobře dopadlo. S Radimem jsme se stihli ještě v klidu projet pár km a pak už se vše šikovalo na start, který provázely zde již tradiční zmatky v řazení. Nechce se mi to tady rozepisovat, ale jako obyčejně nejlepší startovní pozice měli ti nejméně ukáznění.
Nás to ale nemohlo nijak rozhodit a proto jsme si v klidu odšlapali pěšky prvních pár desítek metrů, než se dalo vyhoupnout do sedla. Start to byl stejně jen slavnostní. Ten oficiální měl být prý asi po kilometru. Proto jsem se nikam nehnal a opíral se do pedálů silou vážky. Čekal jsem, že ostrý start bude ohlášen nějakým výstřelem, nebo něčím podobným, ale vzhledem k tomu, že jsme byli až v druhé polovině pole, nezaregistroval jsem nic. Až když se začalo vjíždět do terénu, uvědomil jsem si, že už bylo zřejmě odstartováno. Teprve teď jsem zařadil těžší převod a začal závodit.
Normálně jezdím úvody těchto soutěží poněkud zadrženě a zrychluji postupně. Tentokrát jsem ovšem chtěl překonat svůj osobní rekord a tak jsem se držel Radima, který naopak jezdí úvody závodů rychleji. Vzhledem k rozdílnému nájezdu (Radim má letos najeto jen něco mezi 500 -1000km zatímco já 4800km) mi to ani nedělalo větších problémů. Oba Jirkové byli údajně jen kousek za námi.
V tomto "rozestavení" jsme absolvovali celý výjezd na vrch Žďár a ještě i několik dalších kilometrů. Potom mě však postihl menší technický problém (přehodil jsem řetěz) a než jsem ho odstranil, zmizel mi syn v nedohlednu. Dostal se přede mě i Jirka junior. Když jsem ho v následujícím kopci předjížděl, bylo na něm vidět (i slyšet), že jede s ohromným úsilím. Ani mi nedokázal odpovědět na pozdrav. V následující chvíli jsem si poprvé uvědomil, že něco není v pořádku. I když Jirka vypadal, že je na ručník, tak když jsem ho předjel, vyrazil náhle jako by ho bodnul sršeň, zasprintoval, doslova hodil svoje kole přede mě a zpomalil aby si odpočinul. Tím ovšem zabrzdil i mě, protože v tu chvíli zrovna nebylo kudy ho předjet. Musel jsem tak držet nervy na uzdě a čekat na skulinku. Naštěstí to netrvalo dlouho a šup prosmýkl jsem se mezi několika závodníky. Konečně jsem měl před sebou trochu volno a mohl jet své tempo. Ale ne nadlouho. Za chvíli se totiž opět objevil funící Jirka. Tentokrát přede mě nenajel alespoň tak brutálně jako před tím. I tak mi to ale bylo divné, proč se takhle vyčerpává nesmyslnými nástupy. Nemohlo mě nenapadnout, že ho onen výše zmíněný stratég motivoval ne na to aby dosáhl co nejlepšího výsledku, ale hlavně na to, aby porazil mě a možná i Radima. Ještě jednou jsem Jirku škodolibě předjel, abych se ujistil a scénář se opakoval. Tentokrát už Jiří vypadal, že ho každou chvíli šlehne. Vzhledem k tomu, že jsem na něj evidentně působil jako červený hadr na býka, jsem měl dvě možnosti. Buď jsem mu mohl ujet pořádně tak, aby mě před sebou vůbec neviděl a nebo ho nechat kousek poodjet. Těsně za ním jsem jet z bezpečnostních důvodů nechtěl. Na to abych mu výrazněji ujel jsem neměl a proto jsem zvolil druhou variantu. Brzy jsem tak mohl ze vzdálenosti 50-100m sledovat, jak se podobný scénář opakuje, když Jirka dohnal Radima.
Oba si několikrát nastoupili jako oslíci a zbytečně tak odčerpávali drahocennou energii. Brzy však Radimovi došli síly (po závodě sice říkal, že si uvědomil bláhovost svého počínání, ale nevím) a Nejsilnější Šnek tak dosáhl vytčeného cíle. Ale závod ještě nebyl u konce...
Dokončení zítra.

Král Šumavy, rehabilitace a protahování běžeckých trubek

19. září 2008 v 11:44 | Šnek |  Cyklistika


Tak je za mnou jeden z nejočekávanějších závodů roku. Pocity jsou trochu smíšené, ale převažují ty kladné.
Vestředu a ve čtvrtek před závodem jsem vlastně nic nedělal. Jen jsem byl oba dny v práci na kole a každý den absolvoval rehabilitaci (elektroléčba, vodoléčba, masáže), kterou mám od 1.9. do 23.9. Co bude dál se uvidí podle toho co řekne na závěr lékařka. V pátek jsem ani na to kolo nevylezl a když jsem se vrátil z rehábky, tak jsem si šel na chvíli schrupnout. Večer jsem jen dofoukl a zkontroloval Araba a připravil si ostatní věci. Liboval jsem si, že jsem opět zvolil krátkou trasu (150km),

ani ne tak proto, že bych delší neujel, ale hlavně proto, že obě delší trasy měli start již v 6:30, zatímco ta moje až v rozumných 9:00. V sobotu jsem si tak mohl v klidu pospat až do 6.
Pak jsem v klídku a pohodě vše naložil a neodpustíc si ranní cigaretu, lehce po sedmé vyrazil směr Klatovy. Časová rezerva byla dostatečná, protože jak mi pořadatel sdělil, měla prezentace probíhat až do startu. Byl jsem však až příliš klidný a možná právě proto jsem zapomněl včas odbočit z D5 a dál si to šinul po dálničním okruhu Plzně směrem na Prahu. "Procitl" jsem až po pár kilometrech a než jsem dojel k prvnímu výjezdu z dálnice a vrátil se zpátky, tak se můj polštář časové rezervy povážlivě smrsknul. Ještě však nebyl důvod k panice.
Bez dalších komplikací jsem dorazil na místo určení. V místnosti prezentace už jsem trochu znervózněl, protože po ostatních závodnících tam nebylo ani památky. Alespoň jsem nemusel stát frontu. Cestou zpět k autu jsem několik budoucích soupeřů přece jen zaregistroval. Vesměs už dokončovali přípravy a chystali se k cestě na start, který byl tradičně na hlavním Klatovském náměstí.
Já už jsem taky začal pospíchat, ale než jsem sundal kolo, vytáhl výstroj, nasoukal se do krátkého funkčního trika od Jitexu (mimochodem skvělý materiál minimálně stejný jako Moira), dlouhého trika od Moiry a krátkého cyklistického trika, uplynulo mnoho drahocenných minut. Kalhoty jsem si vzal i přes očekávanou teplotu kolem 10°C pouze krátké (dlouhé stejně nemám, ale mohl jsem použít návleky). Hlavně jsem nesměl zapomenout na šátek kolem krku, protože bez této tepelné ochrany krční páteře bych vůbec jet nemohl.

Když jsem své přípravy dokončil, nebylo už pochopitelně po ostatních závodnících ani vidu ani slechu. Do startovního koridoru jsem dorazil necelé 3 minuty před devátou. Ani mi to příliš nevadilo, protože jsem se stejně nechtěl zpočátku nijak tlačit. "Začnu zvolna a pak se uvidí". Říkal jsem si. V době startovního výstřelu za mnou stálo jen několik málo ještě tragičtějších opozdilců, než jsem byl já. Krok za krokem jsem se sunul vzhůru "kostkovaným" náměstím, až v 9:03 jsem konečně protnul startovní čáru.

Vždy před závody si dávám nějaké výkonnostní cíle. Pár týdnu před tímto jsem si je dal také a asi abych konečně na třetí pokus konečně v první čtyřstovce a pochopitelně abych zlepšil svůj nejlepší čas z roku 2005 (asi 6:41). Jak se však závod blížil, musel jsem díky zdravotnímu stavu a tréninkovým výpadkům stále slevovat. Před samotným závodem to došlo až tak daleko, že jsem měl cíl pouze bezproblémově dojet a hlavně si nezhoršit nemocné rameno. Proto jsem se taky před startem ani bezprostředně po něm, nikam netlačil.
Na druhém km mě ale už přestalo bavit plácat se na samotném chvostě peletonu a tak jsem trochu přidal. Do pátého km jsem tak předjel několik desítek soupeřů. Za chvíli však přišla první komplikace. Spadlo mi totiž sedlo a vzhledem k tomu, že na Arabovi není rychloupínák, ale normální šroub, musel jsem zastavit a dolovat z pečlivě složené mošničky nářadí. Vyndat ho nebyl takový problém, jako vše složit do mošničky zpět, tak aby se tam vše znovu vešlo. Samotné "oprava" a nastavení netrvala pochopitelně zdaleka tak dlouho. Když jsem se znovu vyhoupl do sedla, byli všichni dávno pryč, snad kromě jednoho trápícího se nešťastníka daleko vzadu, ale to byl taky možná jen nějaký turista jedoucí do kostela.

Začala moje zoufalá stíhací jízda, protože jsem se chtěl v tomto chladném a hlavně velmi větrném počasí, ukrýt pod křídly nějaké skupinky. Bohužel jsem nejprve potkával jen jednotlivce a když už jsem dostihl nějakou skupinu, tak ta zase jela tak pomalu, že jsem se v ní nechtěl zdržovat. Většinu závodu jsem se tak dřel sám (kromě výjezdu na Kochánov a části závěrečných kilometrů), což není nikdy ideální a v tomto počasí to vadilo dvojnásob.
Kolem 20 km navíc začalo silně mrholit a nasáklé mraky nevěštily nic dobrého.
"Ještě abych promokl." Pomyslel jsem si. "To už bych to rameno asi "nerozchodil"". Když jsem se ponořil do mraků, kterými byly okolní vrcholky zakryty, začala mi být docela i zima. Hlavně prsty u nohou mě zábly, jak kdybych je měl v mrazáku (protože nejezdím v zimním období, tak jsem zatím nikdy nepocítil potřebu koupit si návleky na boty - teď už to však zvažuji).
Naštěstí od občerstvovačky v Srní (asi 50 km) mrholit přestalo a i mraky se začalo zvedat a postupně i protrhávat. S jídlem jsem se zdržel jen pár minut. Ještě "vyvenčit" a hurá zpět na trať. Sil jsem měl zatím pořád dost, takže po sjetí nebezpečných serpentin, jsem pokračoval ve stíhací jízdě. V kopci z Rejnštejna, přes Kašperky směrem na Nezdice jsem se sice trochu šetřil, ale aspoň jsem stihl v jízdě posvačit perník.
V následujícím prudkém a dlouhém sjezdu jsem jako obyčejně nic nezískal, ale také příliš neztratil. Potom už vše směřovalo k bájnému výjezdu na Šimánov. Nejdříve půl km velmi prudký výjezd na 1-2, potom několik km normální kopec a na závěr ještě prudší kilometrový závěr. Při obou svých účastí jsem tento kopec vyjel, ale tentokrát se na něj nějak neměl dost rvavosti, takže jsem poprvé ve svých dějinách na Králi vedl několik set metrů kolo. Věděl jsem však, že i kdybych šlapal do pedálů, tak bych o moc rychle nahoře nebyl, protože ten závěr je opravdu strmý. Po výstupu následoval opět prudký sjezd do Sušice. Tady poprvé (kolem 90 km) jsem začínal pociťovat, že na mě padá nějaká únava. Její atak byl tak prudký, že jsem se na občerstvovačku, která byla o 5 km dále sotva došoural. Tady jsem si umínil, že se zdržím déle a pořádně doplním palivo. Nejprve jsem dal buchtu, pak čaj, rohlík se salámem, zase buchtu, rohlík se sýrem, pivo, banán a na konec ionťák. Uff, kam se to do mě vůbec vešlo?!
Přesto, že jsem se zde zdržel 15-20 minut, krize vůbec neodezněla. O tom že bych vzdal jsem pochopitelně vůbec neuvažoval (stejně bych se musel nějak dostat do Klatov), ale musel jsem výrazně ubrat na tempo ryze cyklistické. "No a co!" Povzbuzoval jsem se. "Hlavně že jedu. Každým šlápnutím se přece blížím k cíli a to je dobré. Ne!?
Při tomto tempu jsem pochopitelně už nikoho nedojížděl, naopak někteří dojížděli mě. Zase nějak moc jich ale nebylo a většinou to byly borci z delších tratí, na které bych stejně neměl. V této fázi jsem byl v takovém stavu, že jsem se nechtěl ani za nikoho zavěsit. Alespoň počasí už bylo pěkné, protože mraky se úplně roztrhaly a mě chvílemi bylo i docela horko. Chtěl jsem prostě jet sám a sám. Takto jsem zdolal kopec do Hartmanic, pak ještě nějaký menší a už se začalo stoupat do posledního krpálu na Zámyšl. Ještě před ním jsem vysál svou jedinou tubu energetického gelu (bohužel obsahovala taurin - bolí mě po něm záda, nebo spíš ledviny - a to se stalo i teď), protože jsem věděl, že brzy musí následovat poslední občerstovačka v Hlavňovicích. Zde jsem se už tolik nezdržoval (5-10 minut) a pokračoval do několika kilometrového stoupání. Už jsem zase začal předjíždět soupeře! Že by to bylo tím gelem? Možná. Už proto, že gely užívám jen velmi zřídka a proto asi na mě mají větší efekt.
Stoupák to byl ale vydatný, zvláště v závěru. Pak už jen následoval v podstatě 30 kilometrový sjezd do cíle, který byl přerušen jen příjemným kopečkem u Velhartic. Předjížděl jsem další a další soupeře, až jsem 10 km před cílem zakotvil v šesti členné tlupě. Nejdříve jsem ujel i jim, ale protože spolupracovali, tak jsem v prudkém větru nakonec rezignoval a nechal se jimi znovu pohltit. Chvíli jsem střádal síly, abych v jim v závěru opět unikl. To jsem si myslel, že do cíle chybí tak 2 km, ale nepočítal jsem s tím, že trasa udělá ještě jednu smyčky a vzdálenost se tak spíše zdvojnásobí. Proto mi asi km před cílem začaly docházet síly a na hranici 500 m mě dva ze skupiny dostihli. Místo, abych se alespoň na chvíli schoval za ně, tak jsem to pořád dřel z první pozice a proto pro oba nebyl žádný problém mě v posledních metrech přespurtovat. Ale to už mi moc nevadilo. Hlavně, že jsem byl v pořádku v cíli. Újmy na těle, duši ani technice jsem nedoznal a o to šlo tentokrát především. Jen děsivý čas 7:02 mě poněkud zaskočil (čistý čas byl 6:29 - zbytek jsem strávil na občerstvovačkách, opravou sedla a 2-3 minuty na startu). Teď jen vrátit čip, na oplátku jsem dostal pěkný šátek s motivem závodu a poukázky na jídlo (které jsem si tradičně nevyzvedl - po tomto závodě nějak nemívám na jídlo chuť) a hurá domů.

I když se mi závod líbí, nevím, jestli se příští rok zase zúčastním. Rozhodnu se až podle nové trasy (vždy po 3 letech se trasy mění). Hlavně ty prášilské kostky mě štvou ale i jiné úseky mě na zhoršujících se šumavských silnicích přivádějí na myšlenky, jestli bych zde příště neměl zase startovat na trekovi (Barbar), nebo dokonce na horákovi (Saracén). Možná zkusím spíš nějaký neznámý závod jako je např. Král Krkonoš.


Stejně je zajímavé, že jsem zde zajel nejlepší čas při své první účasti (můj vůbec první závod v cyklistice), kdy jsem měl vůbec nejhorší výbavu (Barbar a obyčejné tenisky s měkkou podrážkou). Navíc jsem měl i nejméně natrénováno. Další rok jsem se připravil více než pečlivě (až jsem se asi přetrénoval) a k tomu už jsem měl silniční kolo (Arab) s cyklistickými tretrami - zatím bez nášlapů. Přesto se mi čas o několik minut zhoršil a byl jsem i horší o několik desítek míst v pořadí. Letos jsem byl vybaven navíc nášlapy a ještě většími najetými objemy. Nemoc a léky však udělaly své a proto jsem se zhoršil o dalších 14 minut a v pořadí se propadl až na 564 místo ze 744. Takže jako by platila úměra, čím lepší technika, tím horší výsledek? Ale já vím, že to tak není. Jen to ale ukazuje, že technika není zas tak důležitá, jak si někteří myslí.

V neděli jsem si šel konečně zase zaběhat. Byl to spíše relaxační poklus, ale i tak nebylo těžké poznat, že moje běžecká forma je zcela pryč a její alespoň částečný návrat bude otázkou několika dlouhých měsíců. Jenom pro dokreslení jsem běžel 10 km za 56 minut. A to prosím na trati, kde mám rekord minut 45. Možná se pravidelný návštěvník podiví, že mám rekord 45, když všude uvádím 48. Těch 45 je jenom z tréninku a to se nedá příliš počítat. Stejně tak mám rekord z tréninku na hodinovku něco kolem 13 km a vzhledem k tomu, že 1.10. poběžím svůj vůbec první závod na této trati, bude rekord přepsán i když se předpokládá, že dosáhnu jenom kilometrů 12.

Celý tento týden jsem pokračoval v rehabilitacích, které naštěstí vedly k pokračujícímu zlepšování stavu. V pondělí, ve středu a ve čtvrtek jsem byl v práci na Barbarovi, zatímco v úterý jsem byl běhat (6km/30" - a to jsem se snažil běžet rychle - prostě hrůza). Dnes ani nevím, jestli před zítřejším cyklomaratónem v Brdech budu něco podnikat. Možná bych měl spíše šetřit energii...
Tak pěkný víkend a těm co poběží Baroko maratón ho přeji obzvlášť.

Po 42 dnech znovu v běžecké stopě.

9. září 2008 v 12:45 | Šnek |  Běh
V neděli 7.9. jsem se konečně odvážil jít si zaběhat. Naposledy jsem běžel při červencovém maratónu v Plzni. Od té doby mi vleklé zdravotní problémy bránily provozovat tuto oblíbenou kratochvíli. Až první zářijovou neděli jsem se konečně dočkal. V důsledku masivní rehabilitace totiž bolesti poněkud ustoupily a s doporučením lékařky (říkala, že by mi to nemělo nijak ublížit - spíše naopak) jsem tak mohl konečně vyrazit.
Pln očekávání jsem vyběhl do nedělního sychravého dopoledne. Horní polovinu těla jsem měl pochopitelně pečlivě zabezpečenu proti ofouknutí (měl jsem bundu, v které normálně běhám v teplejších zimních dnech), takže jsem byl brzy zplamenej jako myš. Ale to mi nevadilo a postižené rameno se navíc v takových to podmínkách cítí nejlépe.
Nijak jsem to nemínil přehánět s rychlostí nebo délkou. Běžel jsem jen tak, abych se cítil v pohodě a zvládnout jsem chtěl alespoň 6 km. Nakonec z toho bylo kilometrů 12,5 v čase 68 minut, což je v podstatě rychlost, kterou jsem dosahoval před tou vynucenou přestávkou. To jsem teda čekal, že to bude mnohem horší. Přece jen ten poměrně pravidelný cyklo trénink mě udržel trochu i v běžecké kondici (normálně kolo příliš dobrý tréninkový běžecký prostředek není /kromě relaxace a regenerace/, ale když se běhat nedá, tak je baik slušné východisku).
Rameno sice trochu bolelo, občas se ozývala i ruka, ale celkově nic hrozného. Mohl jsem tak být spokojen a to i přes to (nebo právě proto?), že mě druhý den z nezvyklé aktivity docela příjemně bolely stehenní svaly. Do Krále Šumavy už ale radši nepoběžím, a bude jen trošku jezdit na kole, abych měl na závod dostatek energie.
Tréninkové objemy se momentálně zastavily na 4481 cyklo km a 811 běžeckých km.