---------------------------Naslouchej svému tělu---------------------

Červenec 2008

Trochu později po Zátopově maratónu - dokončení a hodnocení

30. července 2008 v 12:53 | Šnek
A bylo ještě mnohem hůře. Před občerstvovačkou na 25 km jsem slupl osvědčenou sójovou tyčinku a náležitě ji zapil teplou vodou. Tady jsem poprvé na krátko přešel do chůze, abych dopřál nohám trochu jiného pohybu. S rostoucím časem jsem jim však bohužel dopřával jiného pohybu stále více.
Když nepočítám lehkou spíše psychickou krizi kolem 15 km, tak opravdu pořádná na mě dolehla před 27 km a seděla mi za krkem prakticky až do konce závodu. Nepomohl ani energetický gel, který jsem si šetřil na nejhorší časy.
V této fázi závodu už jsem chodil nejen kolem občerstvovaček, ale místy i po trati. Přesto jsem dokázal na konci šestého kola dohnat Vladimíra o kterém jsem se zmiňoval v úvodu. Byl na tom ještě hůře než já a tak jsem ho ani nepobízel, aby běžel se mnou. Jen jsme si vyměnili pár vět a opouštěl jsem ho s jeho ujištěním, že závod dokončí o čemž jsem u takového bojovníka stejně nepochyboval.
Na mě však taky záhy přišla větší bída. Za občerstvovačkou se mi totiž začala pořádně motat hlava (to je horkem říkal jsem si - musím se víc polévat vodou), brnět celé tělo (to se mi stává, když jsem vrcholně vyčerpán - musím ještě více zpomalit) a brnět zuby (to ještě neznám). Tyto příznaky mě natolik vyděsily, že jsem ve zbývajících kilometrech raději chodil ještě o něco častěji než bylo nezbytně nutné. Ale ruku na srdce, o moc rychlejší bych asi stejně nebyl.
Poslední kilometry jsem si doslova protrápil. Když mi poprvé došlo, že to nebude ani pod 4:30, chtěl jsem nejdříve dosáhnout alespoň času pod 4:36, což byl dosud můj nejhorší výkon. Velmi rychle jsem se však musel vzdát i této mety.
"Ach jo. Tak alespoň že to bude pod 5 hodin." Uklidňoval jsem se.
Brzy jsem se však dostal do takového rozpoložení, že mi bylo všechno úplně jedno. Nezáleželo mi tom, jestli mě někdo předbíhá, nebo jestli někoho předbíhám já. Bylo mi úplně fuk v jakém čase doběhnu. Záleželo mi jen na tom, aby skončilo tohle trápení. K tomu jsem se však potřeboval dostat do cíle, protože jsem zatím nebyl dost silný abych vzdal.
Nakonec jsem se tam doslova odplížil v čase 5h 11min., což je o 80 minut horším, než je můj loňský osobák. Za cílovou čárou jsem ještě dokázal počkat, než mi sehnali medaili, vzal jsem si banán, pití a doslova se odvlekl k autu, kde jsem se sesul na lavičku. Bylo mi blbě od žaludku (což je teda u mě co říct) a slabý jako moucha. Takhle jsem se ještě při žádném běhu nemučil a přitom takový děsný čas.
Chvíli jsem ještě mimoděk poslouchal vyhlášení (v duchu mi jen tak prolétla myšlenka, že je štěstí, že jsem tak pomalý, protože kdyby mě volali na stupně vítězů, tak bych nejspíš musel dělat, že tam nejsem, protože bych asi nebyl schopen těch 100 m zpátky dojít). Takhle jsem se mohl "v klidu" sesunout do auta a vyrazit k domovu. Dojel jsem až krátce před půl desátou.
Na nohou mě bolely snad všechny svaly a k tomu svaly kolem ramen (to nevím proč). Říkal jsem si, že jestli to bude druhý den horší, tak snad zůstanu v posteli, ale díky tomu, že můj organizmus na svůj věk stále výborně regeneruje, jsem mohl v pondělí alespoň trochu prohnat Barbara (36km) a stihl jsem si i trošku zaplavat (250m). Oproti skutečným běžcům, kteří bojovali o mety nejvyšší jsem měl tu výhodu, že jsem alespoň trochu mohl poslechnout svoje tělo a ubrat, zatímco někteří z té špičky se museli vydat až na samé dno.
V úterý, stejně jako dnes už jsem mohl bez problémů jet do práce na kole. Stejně tak udělám i zítra a v pátek, což musí z fyzických aktivit stačit.
Závod z hlediska organizace hodnotím jako výborný. Přes prezentační procedury, výběr trati, skvělé značení tratě, zabezpečení kritických míst pořadateli a městskou policií apod. I medaile byla pěkná.
Jen ten výběr času startu. Vím je to ve shodě s časem startu Zátopkova maratónu, ale tam se to přece jen běželo v chladnější Skandinávii. Možná by příště (pokud nějaké příště bude) neškodilo zvážit změnu denní doby, zvláště když jak se ukázalo před startem závodu na 5 km, ten shodný čas závodů zas tak důležitý není. Myslím, že by při zvolení "uživatelsky vhodnějšího času" byl závod bohatší možná o desítky závodníků. Ještě se krátce zmíním o občerstvovacích stanicích. Pořadatel slíbil jen po 5 km, ale byly naštěstí po 2,5km. Jídlo na nich bylo v dostatečném množství a kvalitě (řekl bych lepší než na PIM), ale k pití byla po celý závod jen voda. V tak dlouhém a horkém závodě ztrácí tělo spoustu minerálů a proto se mi zdá nějaká minerálka (když ne inonťák) nezbytnou nutností.
Takže když vše shrnu dal bych závodu známku 1- až 2 (Domažlická desítka 1 a Skvrňanská pětka 2-), ale přes to nevím, zda se příště zúčastním. V takto exponovaném datumu a čase je značně velká pravděpodobnost, že se bude opakovat počasí jako nyní a to už bych skutečně nechtěl zažít. Pravděpodobně se budu rozhodovat na poslední chvíli.
Druhý den jsem se dozvěděl, že jsem skončil 52 z 59 kteří doběhli. Nevím přesně počet startujících, ale údajně to bylo kolem 75, což by znamenalo, že 16 lidí vzdalo. V celém Zátopově týdnu jsem skončil 11 (všechny 3 závody dokončilo jen 12 lidí), přičemž v kategorii bych byl 3. ze tří dokončivších.
Výsledky zde:
http://www.scmarathonplzen.wz.cz/vysledky/2008/maraton_okruhy.pdf
Pozn.: 1) mezi fandícími jsem nemohl nezaznamenat také dva šachisty. Jedním z nich byl Ivo Muk z Přeštic, který tam byl pravděpodobně podpořit svého bratra, ale neváhal povzbudit i ostatní. Druhým šachistou byl Zdeněk Bartoníček mladší (syn slavného cyklisty stejného jména /ale i šachista je vynikající/, který je bratrem ještě o chlup slavnějšího Antonína). Zdeněk mladší se kolem trati pohyboval věren svému jménu na kole a člověk nikdy nevěděl, kde se zrovna objeví. O to více bylo jeho povzbuzování účinné.
2) co mi závod dal: a) naučil jsem se pít z kelímku za běhu (dřív jsem se buď pobryndal, nebo přidusil), b) poprvé jsem použil na delší běh nová Mizuna Ridery 10 a osvědčily se výborně (jen dva bezvýznamné puchýřky), c) dostalo se mi poučení, že když netrénuju, tak nemám lézt na maratón /u kratších závodů to problém není, ale před maratónem by měla být úcta/. Příště až se u mě sejdou před
maratónem podobné nepříznivé symptomy, tak doufám, že budu mít dostatek zdravého rozumu, abych k závodu vůbec nenastoupil, nebo v případě nutnosti měl dost sil, abych takový závod vzdal (zatím jsem nikdy žádný závod nevzdal, ale toto byl jenom hazard se zdravím).
Zakončení letní běžecké sezóny jsem si představoval trochu jinak, ale nakonec každá zkušenost dobrá. Navíc jsem si "nepořídíl" žádné nové zdravotní problémy (teda kromě toho, že jsem v důsledku zapaření "získal" lehkého kardinála).
Teď už se zbytek léta budu věnovat jen závodům na kole (kromě jednoho triatlonu). Hned v sobotu nás s Radimem čeká další závod Galaxy série na horských kolech v Dobříši.
Bohužel dvojice Jirků Skalů nejede, protože se starší z nich nějak přetrénoval, tak jsem mu naordinoval "klid na lůžku".

Brzy po Zátopově maratónu.

29. července 2008 v 16:00 | Šnek |  Běh
V neděli jsem se probudil poměrně záhy. Jako bych se už nemohl dočkat prvního letošního maratónu. Přesto, že běh v posledních měsících netrénuji a že předpověď počasí věštila výheň, jsem se docela těšil. Kdybych věděl co mě čeká, určitě bych se netěšil a možná bych do toho nakonec ani nešel.
Takto jsem se dopoledne jen trochu poflakoval a lehce se rozcvičil. V poledne jsem uvařil
dětem oběd, umyl nádobí a mohl vyrazit na závod. Opět mi nikdo nechtěl dělat doprovod, takže jsem byl zase odsouzen běžet s klíči od auta a všemi doklady. Nejde o váhu ale o to, že to způsobuje určité nepohodlí. Ale co už jsem zvyklý. Když jsem ve 14.00 vyjížděl, tak bylo na teploměru ve stínu 29°C.
Vzhledem k dennímu chodu jsem věděl, že teplota ještě zhruba o 2 stupně stoupne. A to jsem se ani neodvažoval domyslet, jaká teplota je na Sluníčku.
Předstartovní oficiality proběhly hladce a bez problémů. Triko bylo celkem pěkné, i když "jen" bavlněné. Ale co by taky mohl člověk chtít, když zaplatil jen velmi symbolické startovné (dohromady za všech 5 vytrvaleckých závodů /10, 5, 42, hodinovka a 30km/ jsem díky včasnému přihlášení zaplatil pouze 500,-Kč - a to se vyplatí). Přijel jsem s dostatečnou časovou rezervou, takže jsem měl více než hodinu času. Dlouhou chvíli jsem si krátil pročítáním obdržených prospektů a pěkné mapy Plzeňska. Plánoval jsem si nad ní, kam v nejbližších dnech zase vyrazím na kole. Úplně jsem při tom zapomněl na čas a takže jsem se jen tak tak stačil před startem vyvenčit.
Můj start ze zadní pozice už myslím nikoho nepřekvapí. Mezi asi 75 běžci jsem byl na úplném chvostu.
Ostatně nebylo se kam hnát. Brzy po startovním výstřelu jsem sice předběhl 4-5 soupeřů, kteří chtěli volit ještě opatrnější začátek než já, ale jinak ostatní se mi zvolna vzdalovali. Nijak mě to však neznervózňovalo a dál jsem si "hleděl" svého.
"Víš na co máš, tak se toho drž!" Říkal jsem si.
Jen mě překvapil ostrý start mého nejbližšího soupeře z desítky i pětky (v obou soubojích jsem podlehl) Vladimíra Sýkory. Na prvních 20 km na mě získal náskok neuvěřitelných 19 minut, což nemohlo dobře dopadnout. Alespoň pro něj ne.
Já jsem si držel tempo, které jsem si naplánoval (10 za hodinu) a neohlížel jsem se na žádné soupeře a zatím ani na počasí. Horko bylo doslova ubíjející, ale ani ono nedokázalo zviklat mé předsevzetí běžet i druhou desítku za hodinu. Ta pekelná teplota měla alespoň jednu výhodu. Nebolelo mě tolik rameno a ruka. Sice jsem si ji musel občas spustit a tak trochu táhnout za sebou, ale nebylo to myslím nic co by můj výkon výrazněji ovlivnilo. Život mi mnohem více znepříjemňovaly rozedřené bradavky (náplasti mi spadly již někde před první desítkou). Od té doby jsem běhal většinou s rukou pod trikem, tak aby se dres nedřel o hruď. Ze začátku to byl dost nezvykl, ale později už mi to ani nepřišlo.
V této fázi závodu už řada soupeřů přecházela občas v chůzi a proto jsem jich pár také nenávratně předběhl (do 25 km jsem nezastavil ani na okamžik - ani na občerstvovačkách - o to více jsem si to vybral později). Přesto, že jsem nezastavil a připadalo mi, že běžím strojovým tempem, jsem druhou desítku zaběhl o více než 8 minut pomaleji, což mě dostalo do ne právě příjemného duševního rozpoložení. Znamenalo to totiž kromě jiného, že útok na 4 hodiny se určitě konat nebude (jak jsem o tom vůbec mohl před závodem uvažovat - to fakt nevím) a že budu rád, když závod stihnu pod 4:30...

Večer před Zátopkovým maratónem

26. července 2008 v 22:47 | Šnek |  Běh
Je sobota večer a už se těším na zítřejší maratón v Plzni. Těším se, ale zároveň mám trochu obavy. Jednak nejsem odpovídajícím způsobem připraven (skoro neběhám 40-50km měsíčně) a k tomu bude zítra doslova pekelná výheň. Obé se dá z větší části eliminovat, pokud dodržím plán a nebudu blbnout. Plánovaný čas je daleko za osobním rekordem a měl by se pohybovat v rozmezí 4:30 až 5:00. Doufám, že se zase nesplaším a na trati se neutavím. V rámci Zátopkova týdne jsem si sice udělal dva osobáky, ale maratón je něco jiného. A navíc to počasí a ještě start až v 15:30 (při těchto počasových situacích bývá nejvyšší teplota mezi 16 a 18 hodinou).
Příprava opět nebyla běžecká. Po čtvrtečním závodě v běhu jsem si dal 60 km na Arabovi a dnes pro změnu 47 km na Saracénovi. V pátek to bylo jenom lehce, protože průměr jsem měl jen slabě nad 25 km/h, ale dnes jsem to asi trochu přehnal. Vezl jsem totiž Radima na triatlon do M.Lázní (sám jsem ho radši vypustil, i když to v mém původním megalomanském plánu bylo). Radim opět skončil mezi juniory 2 ze dvou, ale výkon se mu příliš nepovedl, protože byl o neuvěřitelných 26 minut pomalejší než v loni. Jo tak to dopadá, když někdo neposlouchá rady svého trenéra. Já jsem si tam vzal jen kolo a naplánoval si výlet na Kopec Dyleň, jehož vrchol leží ve výšce 940m.
Trasu jsem si pečlivě naplánoval, ale protože mám vynikající orientační smysl (dosud jsem si to opravdu myslel), tak jsem po několika kilometrech začal improvizovat a vzal jsem to "zkratkou", která mi přidala dobrých 10 km.
Pak jsem se radši pokorně vrátil na původní cestu. Závěrečné bezmála 9 kilometrové stoupání a stálo opravdu za to.
Takovýhle kopce přímo miluju, ale den před maratónem to asi nebyla nejideálnější příprava. Taky teď docela cítím vazy v kolenou. Zahájil jsem však nápravná opatření, tak se to snad dá do zítřka do pohody.
Každopádně jsem si vzal pro jistotu na pondělí dovolenou...
PS: na závěr ještě dvě fotky z věží na kopcích, kde jsem byl v poslední době na kole. První je od nás z Vysočiny (Rozhledna na Křemešníku)
a druhý z Plzeňska (televizní věž na vrchu Radeč).

Těsně po Zátopkově pětce.

25. července 2008 v 20:13 | Šnek |  Běh
Tak se to povedlo. Další osobák je na světě. Ale po pořádku.
Jak už jsem psal, na závod jsem se tentokrát docela těšil a podobné pocity měl i Radim, který soutěžil v kategorii dorostenců. Cestovali jsem každý po své ose. Já jsem jel rovnou z práce, ze které jsem odešel dříve než jsem původně plánoval, abych stihnul synův start. Bylo to ale úplně zbytečné. Prezentace sice měla začínat v 15.30 a start Radimova závodu měl být v 16.30, ale když jsme se ve čtvrt na pět potkali, tak mi sdělil, že prezentace ještě ani nezačala!
Později jsme se dozvěděli, že se protáhla beseda s paní Zátopkovou a Jarmilou Kratochvílovou, ale další informace o změně časového programu se získat nedaly. Chápu, že když takové velké osobnosti mají zájem diskutovat s fanoušky, musí být z toho každý sportovec pochopitelně nadšen. Ale někdo z organizátorů, kteří byli přítomni na besedě snad mohl telefon informovat druhou část organizátorů, kteří byli přímo na stadionu, že budou změny v časovém programu a případně jaké. Takto přijeli organizátoři z besedy až v době, kdy už se dávno měl běžet první běh a teprve se začalo přemýšlet, jak to bude s dalším průběhem.
Veteráni a ženy nakonec odstartovali se 45 minutovým zpožděním a již v tu dobu bylo jasné, že se zpozdí i hlavní závod. Myslím, že to nakonec bylo o 30 minut. Zas tolik by to nevadilo, kdyby se těsně před startem nepřihnala nepříjemná přeháňka, která byla navíc provázená ještě nepříjemnějším větrem. V tu dobu už by podle původního rozpisu měli ti nejlepší dávno po závodě a dokonce už i já šnek bych pomalu končil. To že se museli závodníci potýkat s nepříznivým počasím (hlavně v první polovině závodu) jistě ovlivnilo časy těch nejlepších, což je určitě škoda. Ani počasí však nedokázalo zabránit synu hlavního organizátora Vlastimilu Šroubkovi mladšímu, aby zaběhl republikový dorostenecký rekord (16:26).
My šneci jsme do závodu odstartovali opět ze zadu a tam jsme i zůstali. Z bězci z A běhu se nemůžeme měřit a já ani na ty nejslabší z nich mít nikdy ani nebudu, na rozdíl od Radima, který má ještě všechno před sebou.
Jedinný s kým jsem si trochu troufal soupeřit byl Vladimír Sýkora, který mě na desítce porazil "jen" o 500m. Tentokrát jsem si ale věřil více. Před startem jsme se ubezpečovali, že začneme zvolna, ale jak se ozval startovní výstřel, tak já osel vyrazil opět jako splašený. Ani nevím proč. Asi se příliš nechávám strhnout hlavním polem či co. Toto tempo mi vydrželo dvě kola a pak mě můj soupeř začal opět stahovat. Předběhl mě ve čtvrtém kole. Tentokrát jsem se ho vydržel držet do kola sedmého, ale pak už jsem cítil, že je to na mě příliš rychlé a musel jsem zvolnit. To mi však nezabránilo, abych nedohnal Radima, který statečně bojoval na chvostu startovního pole.
To už však byli favorité dávno v cíli. Na bedně byli opět oba Keňští koloušci (Joel Kitur 14:13 a Jonathan Koilegei 14:31), mezi které se tentokrát dokázal těsně vklínit Milan Kocourek (14:31).
Já jak už jsem předeslal, jsem si opět zaběhl osobák (22:29) se kterým jsem velmi spokojen (překonání o více než minutu). Vzhledem k tomu, že momentálně běh prakticky netrénuji, tak navíc v současné době určitě nemám (nebo možná jen o trošku). Radim také doběhl ve slušném čase 25:29. Jeho výsledek byl ještě vyšperkován tím, že mu na stupních vítězů, když přebíral cenu za druhé místo mezi dvěma dorostenci, gratulovala paní Jarmila Kratochvílová. Já jsem to bohužel neviděl, protože jsem se v tu dobu snažil zahřát a rozmasírovat to problémové rameno, které mi v chladném a větrném počasí úplně ztuhlo. Celkově se obou běhů dohromady zúčastnilo 37 běžkyň a běžců, mezi kterými jsem skončil 30. a Radim 32.
Doprovod tak dělal Radimovi Zaki, který se tam nečekaně objevil již před závodem, při kterém nás pak obětavě povzbuzoval a ještě pořizoval fotodokumentaci. Ve větru a dešti to měl poměrně složité, protože ještě zápolil s deštníkem. Slíbil, že mi nějaké fotky pošle, tak je pak do článku přidám.
Jinak závod jako celek se mi opět líbil, ale ten časový propad a následný zmatek byl velmi nepříjemnou kaňkou. Naopak pochvalu zaslouží pořadatel určitě za to, že dokázal k celé akci pozvat tak významné osobnosti československého sportu.

Těsně před Zátopkovou pětkou

24. července 2008 v 16:20 | Šnek |  Běh
Za chvíli vyrážím na druhou část Zátopkova zlatého týdne. Tentokrát se poběží 5000m. Podle předběžných přihlášek dovozuji, že konkurence bude prakticky stejná jako ta v neděli na desítce.
Takže budu zase poslední? Uvidíme! Každopádně budu bojovat abych nebyl.
Hlavně bych však chtěl běžet pod 23 minut, abych si mohl připsat další osobák.
Přes týden jsem jen trochu jezdil na kole
a zaběhat jsem si byl akorát jednou na 6km a nic moc. Takže běžecká příprava nijak nevybočila z bídy posledních měsíců, ale přes to věřím, že mi závod sedne lépe než ten minulý.
PS: ty úvahy, že bych se zúčastnil triatlonu v M.Lázních vzaly definitivně za své. Byla by to přílišná
zátěž pro mé ne zcela zdravé tělo. Dovezu tam jen děti a sám si udělám nějaký lehký cyklistický výlet (nejspíš na horu Dyleň). Alespoň nebudu tak vyždímaný při nedělním maratónu. Přesto však nebudu moci doufat v čas pod 4:30, zvláště když se to poběží v teplotě kolem 30°C.

„Zátopkova desítka“ v Domažlicích – nečekaný osobák - konec

21. července 2008 v 19:04 | Šnek |  Běh
V duchu předsevzetí jsem vyběhl nad poměry rychle a po proběhnutí prvního kole jsem byl
dokonce až třetí od konce. Jediný úkol byl tak splněn, ale musel jsem hned zvolnit. To se projevilo okamžitě tím, že mě jeden z "opozdilců" brzy předběhl a to i přes to, že jsem i po druhém okruhu měl čas, který signalizoval, že stále běžím rychleji než na co stačím. Ten zbývající soupeř mě pokořil až ve čtvrtém kole. Necelé tři okruhy jsem mu dělal přísavku, ale dál už to nějak nešlo. Když se mi vzdálil, upadl jsem do jakési letargie, ve které, ve které jsem pravidelně "zabýhal" časy na jedno kolo přes 2 minuty.
Toto období trvalo celých 8 kol a pravděpodobně jsem se v něm připravil o mnohem lepší konečný čas. Přitom jsem neměl žádné fyzické signály, že bych musel běžet takto pomalu, ale hlava prostě nechtěla. Nebyl jsem v dobrém rozpoložení rozum radil ubrat. Po závodě jsem si však uvědomil, že jsem tentokrát asi poslechnout neměl.
Nu což, třeba se mi tato zkušenost hodí někdy příště.
Čelo závodu mě předběhlo poprvé už ve třetím kole. Zpočátku jsem tato předběhnutí počítal, ale později už toho bylo tolik, že jsem ztratil přehled. Kromě elity mě předbíhali o kola i další závodníci. Nebylo to však tak hrozné, jak jsem se před závodem obával.
Po proběhnutí metou 6 km jsem se přece jen začal dostávat z mizérie, která mě sužovala poslední 3 km. Nebylo to však trvalé. Dvě kola jsem zaběhl pod 2 minuty, ale pak následoval opět pád nad 2 (2*) a po třetí jsem dokonce dosáhl vůbec nejpomalejšího kola (2:10).
V celém závodě jsem měl obrovský rozptyl mezičasů (1:38 až 2:10!!!). To určitě o něčem nedobrém svědčí, ale já
nevím o ček a dokonce ani nevím, jaké si z toho mám vzít ponaučení. Naštěstí zbývalo již jen 5 kol a vidina vysvobození mi vlila do žil trochu energie navíc, takže se mi opět dařilo (až na jednu výjimku) stlačit časy ke 110 sekundám. Kromě jiného mě také hnala vidina nečekaného osobního rekordu, který jsem měl dosud v hodnotě 49 minut 7 sekund. Dva okruhy před cílem jsem si byl již osobákem jist a zbývalo jen vyřešit otázku, zda bude začínat na 47 nebo 48 minutách. Nakonec to bylo 48:33,
ale taky dobrý. S předposledním závodníkem jsem prohrál asi o 500m (tento závodník má osobní rekord 29 minut, ale vzhledem k tomu že je mu teď 52 let, tak už dosahuje časů o něco pomalejších). Oba poběžíme i čtvrteční pětku v Plzni. Kdybych to vzal jen matematicky, tak bych s
ním měl prohrát o 250 metrů, ale tentokrát budu lépe psychicky připraven a slibuji si, že svou kůži neprodám lacino.
Závod celkově vyhrála dvojice Keňských koloušků /Kitur Joel29:37 a Koilegei Jonathan 29:38/ (nemůžu se ubránit tomuto přirovnání, protože jejich vzhled a hlavně výrazy v obličejích k tomu přímo svádějí). Na třetím místě skončil Kocourek,
tentokrát ne přirovnáním, ale příjmením (Kocourek Milan 31:02).
Jinak závod jako celek se organizátorům určitě povedl. Nevšiml jsem si žádných zádrhelů, nebo větších problémů. A to museli řešit ještě před zahájením celého seriálu několik závažných situací (změny míst závodů i tratí) Prakticky vše klapalo podle plánu a mě nezbývá než držet palce pořadatelům, aby jim to vydrželo.
PS:
1). To moje rameno a ruka pořád nic moc. Při závodě to člověk moc nevnímá, ale o to horší je to po něm. Šrámy a bolístky z horských kol v Písku se mi ale naopak zahojily velmi rychle.
2). Ještě jednu věc jsem si v poslední době uvědomil. Dokud jsem více méně pravidelně střídal kolo a běh, domníval jsem se, že při běhu si tzv. léčím záda poškozená z cyklistiky (dolní část zad). Teď však když skoro neběhám, tak musím říci, že mě záda prakticky nebolí až na ty dny kdy běhat jdu.
3). Tento týden mě čekají 3 závody (Zátopkova 5 ve čtvrtek, triatlon v M.Lázních v sobotu a Zátopkův maratón v neděli), což bude asi pěkná honička.
4). podle toho, jak mě dneska (22.7.) bolejí svaly na nohou to vypadá spíš, že jsem odvedl maximum čeho bylo tělo vůbec schopné a ne že špatně vyladěná psychika mě připravila o lepší výsledek jak se domnívám v článku.

„Zátopkova desítka“ v Domažlicích – nečekaný osobák - úvod

21. července 2008 v 10:59 | Šnek |  Běh
V neděli 20.7.2008 nadešel den zahájení Zátopkova zlatého týdne (10km-5km-maratón) zároveň GRAND PRIX VYTRVALCŮ ZÁPADNÍCH ČECH (ještě k tomu závody v hodinovce a na 30 km).
Vzhledem k tomu, že již několikátý měsíc běh pořádně netrénuji, moc jsem se netěšil.
Ale přihlásil jsem se v rámci předstartovních slev dlouho dopředu a tak jsem to teď nechtěl vzdát. Těšit jsem se začal ještě méně, když jsem uviděl startovní listinu. Kromě jedné ženy (49:31) jsem měl daleko nejhorší OR (49:07). Respekt budila hlavně výkonnostní propast mezi mnou a ostatními závodníky (nejbližší nejhorší měl OR 38:00 - řada OR se pohybovala kolem 35 minut a 8 borců mělo OR dokonce pod 30minut!!!). Závod byl i národnostně pestrý, protože kromě dvou Keňanů se prezentovali i zástupci ze Slovenska, Bulhar a Polák. Celkem bylo na startu 36 závodníků (28 v hlavním závodě ve kterém jsem běžel i já, 8 ve vedlejším závodě /junioři, ženy, veteráni nad 55 let/ ve kterém bych radši běžel já).
Už několik dní před závodem jsem měl ze všeho nepříjemný pocit.
Ani snad ne tolik z toho, že budu poslední (to bylo prakticky jisté), jako z toho, že tam budu vlastně jediný rušivý element a ti ostatní, skuteční závodníci mě budou muset znovu a znovu obíhat při tom, jak mě budou předbíhat o další a další kola. Dokonce jsem uvažoval, že navrhnu pořadateli, aby mě přesunul do vedlejšího běhu, kde bych tak nepřekážel, ale pak jsem si řekl, že když to takhle stanovil, tak asi věděl co dělá a nechal jsem to být.
Ve čtvrtek jsem se byl proběhnout na 8 km a výsledný čas mě rozhodně nepotěšil. Zaběhl jsem
totiž s poměrně velkým úsilím tuto vzdálenost za 42 minut. Prostě kromě toho, že neběhám, mám navíc ještě ztěžklé nohy z cyklistického tréninku, jenž je objemově zatím největší v mém "krátkém" životě. V pátek jsem pro jistotu neběhal vůbec, byl jsem jen v práci na kole. V sobotu jsem se však chtěl jít jako vždy před závodem regeneračně proběhnout. Nedokázal jsem se však přinutit. Naopak jsem se musel násilím držet, abych se nejel pořádně prosvištět na kole (To už bych se druhý den opravdu "nehnul").
V neděli před závodem (start byl ve shodě se Zátopovým závodem až v 17:45) jsem si alespoň 15 minut zacvičil ale to bylo vše. Normálně se před závodem snažím dodržovat alespoň nějaká ta nejzákladnější pravidla (jím vhodná jídla, méně kouřím apod.). Tentokrát ale vlivem již uvedeného
"blbého" rozpoložení šly všechny dobré zvyky stranou, takže jsem si například k obědu dal pořádnou porci smaženého sýra s brambory a tatarkou. S počtem cigaret se raději ani nebudu chlubit. Stačí když řeknu, že limit 7 byl porušen.
Takto celkově rozložen jsem dorazil na místo startu.Cestou jsem ještě doufal, že se na poslední chvíli přihlásí ještě třeba nějací obyčejní smrtelníci, ale mé naděje byly liché.
Právě končil vedlejší závod, který vyhrál syn hlavního organizátora Vlastimil Šroubek v čase 34:45. Za zmínku určitě stojí vynikající čas vítěze kategorie nad 70 let (55:14) ďábelského Jiřího Rejpala.
Pak už se začali trousit na dráhu gazelovité typy účastníků hlavního závodu a já. Teda já zas moc ne, protože ani normálně se moc nerozcvičuji a tentokrát jsem to vynechal téměř úplně. Dlouhodobá příprava špatná, krátkodobá ještě horší a k tomu všemu se mi nepodařilo zbavit negativního rozpoložení, takže nějaké rozcvičení to nevytrhne. Rozcvičím se v průběhu závodu. Jediné předsevzetí s kterým jsem do závodu šel, bylo to abych se pokud možno udržel po proběhnutí prvního kola v kontaktu alespoň s jedním závodníkem. Celkový čas jsem nijak neplánoval, ale předpokládal jsem, že by se měl pohybovat kolem 52 minut.
Úvodní procedury, kdy se poměrně početnému publiku představovali hlavní favorité (kupodivu jsem mezi nimi nebyl), skončily a celý balík se postavil na start. Já byl pochopitelně až úplně vzadu.
Bum a pole vyrazilo vpřed…

Písecké bahniště závěr

17. července 2008 v 15:39 | Šnek |  Cyklistika
Trochu jsem se vzpamatoval na občerstvovačce, kde jsem něco sezob (fakt nevím co) napil se vody
a hlavně zprovoznil přesmykač (stačilo z něj jen odstranit nános marastu a trochu ho "proklepat". Když se mi pak podařilo přehodit na velký tác, byl to tak trochu impuls, abych se vrátil duchem do závodění. Už i ruka jako by najednou bolela méně. Sice jsem řídítka stále nemohl držet "naplno", ale našel jsem si alespoň polohu, v které to docela šlo.
Doposud byl povrch tratě pro mě uživatelsky velmi příjemný (snadný). To platilo ovšem jen do doby, než mě trase zavedla k prvnímu velkému bahništi. Zde se jelo vysloveně krokem a vzhledem
k tomu, že každou chvíli přede mnou někdo spadl, musel jsem několikrát zastavit. Já jsem se tentokrát pádu vyhnul a po překonání této překážky pokračoval ve snaze dostat se na příčky, kde jsem byl dřív. Toto snažení trvalo bohužel jen do doby, než jsem dosáhl bahniště druhého. Tam jsem se totiž (zřejmě i díky tomu omezenému držení) znovu "převrátil". Tentokrát to byl pád jen na bok v malé rychlosti, takže se mi nic nestalo. Když jsem se však za mohutného nadávání vyprostil z nášlapů, zjistil jsem, že mi spadl řetěz a zasekl se tak nešťastně, že mi jeho uvolnění zabralo snad minutu nebo i dvě. Když jsem pak nasedl, abych se v zápětí znovu jak kašpar převrátil do trávy, musel jsem si nahlas opravdu pořádně vynadat. Snad to trochu pomohlo, protože po zbytek závodu už jsem matičku Zem nelíbal.
Ty dva pády mě však opět vyvedly z rytmu a navíc jsem slyšel i cítil, že zadní kolo náhle nepatří mezi ty nevycentrovanější. Napadlo mě, že by možná stačilo povolit brzdu (úplně vyháknout bych si jí při mé tehdejší technické zdatnosti nedovolil), ale nějak se mi do toho nechtělo (než zastavím, než vyndám klíč, než to udělám, než klíč uklidím… - zas by mě předjela spousta dalších) a navíc to nebylo zas tak hrozné. Tak jsem se rvaldál s nepřízní osudu, se svojí nešikovností a leností.
Poprvé co jezdím závody na kole jsem odpočítával kilometry kdy už bude ten cíl.
V posledních kilometrech se mi přece jen vrátilo trochu toho závodnického nadšení a stačil jsem předjet nějakých 15 až 20 soupeřů. Asi 5 km před cílem byla ještě nějaká občerstvovací stanice. Řekl jsem si, že s tím výkonem, který jsem předvedl nemám nárok na to abych zde zastavil a proto jsem si jen v jízdě vzal kelímek s vodou. I díky tomuto "nezastavení" jsem zase předjel několik lidí.
Nakonec jsem v poměrně bídném čase 2:27 (když uvážím ty pády a fakt, že se často nedalo jet kvůli zablokované trati, tak to zas tak hrozné není) dorazil do cíle.
Na světelné tabuli jsem si hned přečetl, že jsem skončil někde kolem 260 místa (nakonec přesně 265 z 523 účastníků). Ty cílové tabule se v poslední době naštěstí začínají na závodech dost rozmáhat.
Když jsem se vydýchal, začal jsem se hned pídit po Nejsilnějším Šnekovi. Celý závod jsem totiž předpokládal, že je někde přede mnou. Chtěl jsem ho sice dohnat, to ano, ale zároveň jsem měl radost, že se mu daří. V posledních závodech totiž končil celkem nečekaně nejhůř z nás všech. Bohužel jak se brzy ukázalo, radoval jsem se zbytečně. Necelých 5 minut po mě totiž přijel Nejstarší Šnek (308.)
a teprve až o dalších několik minut za ním teprve jeho syn.
Takže z nás zase byl poslední. Čím to je skutečně nevím. Přitom dříve býval hned za mnou a ve svých 25 letech by rozhodně neměl být za svým zenitem. Problém bude pravděpodobně v nedostatečné psychické přípravě. Je to sice jen závod, ale všechno by se mělo dělat naplno. Ať už v životě, nebo jen v takto poměrně nevýznamném závodě. Když si člověk zvykne podceňovat méně důležité věci, hrozí nebezpečí, že časem bude podceňovat i ty důležité.
Zato jeho otec mě příjemně překvapil. Porazil více než 200 soupeřů, kteří měli navíc většinou i lepší
techniku. I s technikou jízdy měl zřejmě menší problémy než já, protože spadl údajně jen dvakrát i když jeden z těch pádů by stálo zato vidět. Byla to jak já říkám, jeho oblíbená beruška (Jirka tomu říká krovky). Prostě před nějakou vyvýšeninou prudce zabral a i s kolem se převrátil na záda. Jirkovi se to totiž stává častěji, protože má problémy se správným posedem na kole a s odhadem správně použité síly při šlapání.
Když ke mně však došel, spokojeností příliš nezářil. Přišel totiž o jednu ze svých nejdůležitějších součástí. Mobil. Ten je pro něj tak důležitý, že si ho bere s sebou i na oběd a neodlučuje se od něj vlastně ani na chvilku. Dokonce i při závodě ho má v pohotovosti a bere hovory. Z mého pohledu je to až chorobná závislost. Na tuto skutečnost taky doplatil, protože díky tomu, že měl mobil ve volné kapse bez zipu (aby prý ho mohl při jízdě snadno vytáhnout /myšleno mobil/), tak mu při jedné kolizi vypadl, aniž si toho všiml. To že přišel o svoji nejcennější hračku ho tak rozladilo, že s ním nebyla vůbec řeč. Tím že jsem mu řekl, že se alespoň zbaví toho starého krámu (nemůže z něj posílat ani SMS), jsem ho příliš neuklidnil. Nedal jinak, než že se musíme vypravit ho hledat. Nejdříve jsem ho však donutil, aby se dotázal pořadatele, zda ho někdo ze závodníků nenašel a neodevzdal. To bylo podle mě mnohem pravděpodobnější než to, že ho najdeme my. Bohužel se to nepotvrdilo a my tak po sprše a jídle vyrazili autem k předpokládanému místu ztráty.
Neuvěřitelné se stalo skutkem. Jirka skutečně v jedné z "bažin" svůj poklad našel. Měl radost jako malé dítě. Byl jsem sice rád, že je rád, ale zároveň jsem si uvědomoval, že projetý benzín (cca 40km) měl větší hodnotu než stařičký přístroj.
Hlavně že jsme mohli konečně uhánět domů…
Ještě něco málo k zhodnocení závodu. Zprvu jsem příliš dobrý osobní pocit neměl, ale to způsobily hlavně ty moje problémy. Jinak z hlediska pořadatelů bylo snad jediná chyba to umístění startu. Parkování chvalitebné, čepice jako dárek výborná, značení tratě chvalitebné, občerstvovací stanice výborné, jídlo po závodě výborné (my jsme si všichni dali chutné meruňkové knedlíky), zpracování výsledků výborné.

Písecké bahniště 2

16. července 2008 v 0:33 | Šnek |  Výsledky
Na pedálech mám nášlapy jen z jedné strany, což je sice někdy výhoda, ale na startu takového to závodu to rozhodně výhodou není. Nějak jsem pořád nemohl pravou nohu zaseknout a proto jsem ztratil hezkých pár míst. Ztratil jsem zároveň i kontakt s oběma Šneky. O mladším jsem se domníval, že je jako vždy po startu někde přede mnou a o starším, že "mi kryje záda".
Na každém takovém to závodě je po startu docela tlačenice, ale tentokrát mi připadalo, že byla nějaká delší. Bolestné to bylo zejména v prvním stoupání v terénu, kde někteří méně zdatní závodníci, kteří se bezmyšlenkovitě
nacpali na startu do předních linií, místy doslova ucpávali trať. No bylo třeba to přetrpět. Nikam jsem se bezhlavě nehnal, ale když se přede mnou otevřela mezera, snažil jsem se jí protáhnout vpřed. Pole trochu prořídlo až před samým vrcholem prvního kopce. Pak už se dalo jet lépe. Pokračoval jsem svým tradičním stylem (rychle do kopce - pomalu z kopce) i když ty sjezdy už jsou přece jen lepší, protože sem tam i někoho předjedu. Na výsledek jsem v těchto chvílích nemyslel, ale kdyby ano, musel bych se těšit na nějaký úspěch, protože se mi jelo výborně.
To však platilo jen do asi 15 km, kdy jsem z kopce při výjezdu z lesa v rychlosti kolem 40 km/h přeletěl přes řídítka. Ani nevím jak se to stalo. Přitom to místo se nezdálo příliš nebezpečné. Možná právě proto jsem nedával tak úplně pozor a přední kolo se mi šikmo zaseklo do nějaké terénní nerovnosti. Letěl jsem jak pytel brambor. Nášlapy se vy cvakly ani nevím jak. Dopadl jsem trochu bokem, takže hlavní náraz "tlumila" hlava a levý bok, pod který se mi bohužel dostala ruka.
Chvíli mi trvalo, než jsem se vzpamatoval, protože mi v hlavě hučelo a především jsem byl trochu v šoku, že jsem spadl. Něco takového se mi nestalo od dětství a teď sletím na takovém to relativně bezpečném místě. Měl jsem štěstí, že zatímco jsem se těchto několik vteřin vzpamatovával, tak do mě nikdo ze zadu nenajel (za to mohu vděčit především jedné dívce, která za mnou zastavila a hlasitě varovala přijíždějící - děkuji). Když jsem přišel naplno k sobě, pohledem jsem rychle přelétl Saracéna, jestli neutrpěl nějakou vážnější újmu a když se zdálo že ne, "vyhoupl" jsem se do jeho sedla. Trochu víc v něm skřípalo a vrzalo, ale hlavně nešlo přehodit na velký tác. V tu chvíli jsem to nechtěl řešit a snažil se co nejrychleji opustit místo nehody. Když jsem věděl jak je na tom stroj, začal jsem analyzovat poškození na sobě. V hlavě už mi tolik nehučelo, ale s levou rukou to bylo horší. Tím přilehnutím jsem si ji nějak poškodil v oblasti lokte (v tu chvíli jsem myslel, že to bude něco s kostí, ale později se ukázalo, že to byly jen natažené
vazy). Nevadila by ani tolik bolest jako to, že jsem nemohl pořádně držet řídítka. V porovnání s tím bylo naražené a zkrvavené koleno bezvýznamné, protože slovy klasika "nemělo vliv na funkci".
Jak jsem tak vypadl z rytmu a viděl kolik soupeřů mě předjelo v době nehody a nadále předjíždělo v rychlých úsecích, protože jsem nemohl používat těžké převody, ztratil jsem najednou trochu toho pravého závodního ducha. Ne že bych chtěl vzdát, nebo tak něco, ale už nebylo hlavním cílem závodit, ale dojet.

Písecké bahniště 1.

14. července 2008 v 14:24 | Šnek
V sobotu 12.7. jsme se téměř celý tým šneků (chyběl jenom Radim, který si plnil společenské povinnosti)
vypravili na další závod Galaxy série do Písku (Galaxy Cyklošvec maratón). Byla to naše první účast v tamních končinách, takže jsme ani netušili, jakou trať můžeme čekat. Dlužno dodat, že naštěstí netušili. Po celonočním vydatném dešti se totiž trať v několika místech tak rozbahnila, že cyklisté se v nich pohybovali rychlostí chodců a někdy ani to ne. Ale o tom později.
Na místo jsme dojeli bez problémů a rozsáhlé parkoviště se také nedalo přehlédnout. Celkem bez delšího čekání jsme se odprezentovali a někteří s povděkem (já) přijali skutečnost, že jako dárek není triko, ale pro změnu kšiltovka. Různých sportovních trik už mám "plnou almaru",
zatímco pokrývku hlavy žádnou. Zbývající členové týmu však příliš nadšeni nebyli. Zejména nejstarší Šnek byl zprvu poněkud rozčarován. Až když jsem mu vysvětlil, že s kšiltovkou může
"honit ještě těžší frajeřinu", tak se trochu uklidnil. Triko si ostatně mohl koupit za 100,-Kč.
Přijeli jsme téměř 2 hodiny před startem a tak by se zdálo, že nám zbylo dost času na rozjetí. Opak byl však pravdou. Nějaký čas jsme se totiž bezcílně motali kolem technického a stávkařského zázemí, pak zase debatovali " o nesmrtelnosti chrousta" a hodina byla fuč. Když jsme sundali kola ze střechy a převlékli se, byl pomalu čas sjet ke startu.
V půl jedenácté startovali borci z dlouhé trasy (100km). Za dalších třicet minut jsme měli být na řadě my. Tady jsme poprvé a možná naposled narazili na chybu pořadatelů, kterou byl nevhodně umístěný start. Startovní oblouk byl totiž umístěn ještě před výjezdem z parkoviště a depa zároveň (stačilo dát start o 100m dále), takže když jsme se chtěli dostat do startovního koridoru, museli jsme se protáhnout úzkou škvírou
mezi startovním obloukem a plotem (Pod obloukem byli pochopitelně natlačeni nedočkavci, kteří se tam natlačili již při startu dlouhé trasy). Většinou to byli samí rychlíci, ale bohužel se mezi nimi našlo jako obyčejně dost takových, kteří již v prvním kopci nestačili ani průměrnému tempu a vytvářeli tak na trati zácpy a tím i nebezpečné situace. Kolikrát jsem přemýšlel, co tyto lidi vede k tomu, aby se třeba i hodinu před startem nudili v koridoru, aby se pak nechali téměř celým polem převálcovat. Na jejich pohnutky jsem však nikdy nepřišel. Snad je to nějaký projev masochismu či co. Jedno je však jisté. Při troše soudnosti a ohleduplnosti by se mohlo předejít spoustě kolizí a nepříjemných situací.
Já byl tentokrát docela nabit sebevědomím, tak jsem se postavil zhruba do prostředka startovního pole. Kousek ode mě byl Šnek "nejsilnější" a jeho otec stál 2 řady za námi. Čekání na startovní výstřel mi tentokrát připadalo nekonečné. Dočkat jsem se však musel. V 11.00 se ozval startovní výstřel a celá mase se jako stonožka pohnula v před. Do sedla se mohli rovnou vyhoupnout jen první 2-3 řady. My ostatní jsme to většinou ani nezkoušeli a v hustém davu se dostrkali až k oblouku, kde se konečně dalo nasednout

Aspoň kousek popoběhnout!

11. července 2008 v 14:38 | Šnek |  Běh
V pracovním týdnu (7.7.-11.7.) jsem toho mnoho nenasportoval. Pondělí až středa jsem byl v práci na Barbarovi (3*29 km). K tomu jsem si přidal v úterý 40 minut silových cvičení a ve středu ještě 26 kilometrový večerní, pracovní výjezd na kole, kvůli stížnosti na znečišťování ovzduší.
Ve čtvrtek jsem už stůj co stůj musel jít běhat. Dal jsem si 10 km po tradiční trase. Po devíti dnech bez běhu se mi pochopitelně neběželo nic moc a to nejen kvůli nepříjemnému dusnu. Horko těžko jsem tu trasu zvládl za 55 minut. Vzhledem k tomu, že mě už od příštího týdne čeká "Zátopkův týden - 10, 5 a 42 km - to není příliš povzbudivé. Ale když se netrénuje, tak se nedají čekat žádné zázraky. Je už jisté, že tento rok bude skutečně cyklistický (zatím najeto 2800km a do konce října bych chtěl
mít 5000km), což však neznamená, že bych uvažoval, že ty "Zátopkovy" běhy vzdám. Poběžím je ale více méně tréninkově, bez nároku na to, že bych se třeba jen přiblížil k osobním rekordům. Desítku bych mohl zvládnout přinejlepším tak za 52 minut, pětku za 24 (k závodu se budu dopravovat na kole a to mi k běhu rozhodně nepřidá) a maratón zřejmě nezvládnu lépe než v rozmezí 4:30-5:00. Celkem reálně se dá očekávat vůbec nejhorší čas v běžecké "kariéře" (4:36). Ale zas o nic nejde, takže si s tím nedělám hlavu a na závody se těším. Letos mě prostě mnohem víc baví kolo, tak to beru jak to je a do běhání se nenutím. Možná je to tak po loňské výrazně běžecké sezóně dobře. Pohybový aparát se alespoň neopotřebovává jednostraně.
Stále více očekávám zítřejší závod horských kol v Písku. Jedeme 3 šneci (akorát Radim nemůže). Očekávám, že v našem závodě na 45 km pojede tak 400 lidí. Skvělé by bylo umístit se do 200 místa, což se mi asi vzhledem k tomu, že závod je součástí Galaxy série, kde jezdí vesměs samí dobří cyklisté, nepodaří. Každopádně bych chtěl dojet v čase kolem 2 hodin.
Dnes (pátek) jsem v práci opět na kole. Ale nic dalšího už podnikat nebudu. Odpoledne použiju osvědčený před závodní postup: si půjdu na 1-2 hodiny schrupnout
a pak si udělám nudle s mákem.
Vzhledem k výše uvedeným změnám v druzích tréninků jsem poněkud změnil itinerář plánovaných závodů:
12.7. - Cyklo Písek 45 km
20.7. - Běh 10 km Domažlice
24.7. - Běh 5 km Plzeň
26.7. - Triatlon Mariánské Lázně 0,6-45-6
27.7. - Běh 42 km Plzeň
2.8. - Cyklo Dobříš 51 km
9.8. - Běh 25 km Žebrák? - ještě nejsem úplně rozhodnut
23.8. - Triatlon Šťáhlavy
6.9. - Běh do vrchu 11 km Jeseník? - ještě nejsem úplně rozhodnut
13.9. - Král Šumavy 150 km (tento závod pravděpodobně dostane příležitost před maratónem v Kladně)
20.9. Cyklo maratón Brdy 45 km
27.9. Cyklo maratón Soběslav 40 km
1.10. Běh hodinovka Plzeň
11.10 Nova Author cup 61 km
12.10. Běh 30 km Plzeň
no a někdy potom bych měl jet na dovolenou do Egypta…

Velká rána.

7. července 2008 v 12:35 | Šnek |  Cyklistika
Ve středu (3.7.) jsem si podle plánu nařídil den bez tréninku a jel jsem se vykoupat s Radimem na Bolevecké rybníky.
Provozovatel areálu v televizy tvrdil, že díky čistícím opatřením, je průzračnost vody 3,5 m, tak jsme na to byli zvědaví. Jestli byla průzračnost 2 nebo 3 metry jsme nedokázali posoudit, ale jisté bylo, že voda byla proti loňsku a hlavně předloňsku mnohem čistší. Taky jsem si v ní s chutí zaplaval asi 200m.
Ve čtvrtek jsem jel na šachový turnaj v superbleskovkách (partie je na 2 minuty a přidává se 1
sekunda za každý tah) do Klatov. Těšil jsem se o to víc, že jsem se považoval za skutečného rychlíka. Na místě samotném mě překvapila nejdříve nízká účast, potom výška mého nasazení (papírově jsem měl skončit na 3. místě) a pak také to, že jsem byl v celém startovním poli nejstarší (většinou tam byli mladíci 15-20 let).
Začátek byl ještě dobrý, protože jsem uhrál 4 vítězství z 6 partií, ale pak to přišlo. Utrpěl jsem 6 porážek v řadě a to většinou se soupeři, s kterými bych si v normálních partiích ani nezahrál. Do konce turnaje jsem se pak z této série pořádně nevzpamatoval a ve zbývajících kolech jen paběrkoval. Uhrál jsem jen 8 bodů z 19 možných a obsadil bídné 12 místo z 20 účastníků. Je třeba se podívat pravdě do očí a přiznat si, že superbleskovky už v mém věku nejsou to pravé. Místo předpokládané ceny jsem si odtud díky nechutnému horku v místnosti přivezl akorát pořádného vlka.
Ani tento neúspěch mě však nemohl nijak zvlášť rozladit, protože jak už jsem psal dříve, šachy mi už splnily (nebo spíše přeplnily) všechny sny a teď už si v nich jenom užívám.
V pátek ráno ještě pršelo, takže z očekávaného výletu na Šumavu nebylo nic. Počkal jsem jen do oběda, až se vyčasí a vyrazil na Arabovi. Zase byl protivný vítr, což mi však nezabránilo, abych
urazil alespoň 61 km. Po příjezdu domů jsem si pak zarezervoval na sobotu místo v cyklobuse do Příbrami.
Na to že byla sobota jsem musel vstát poměrně brzy (v 6.00), abych stihl dojet do Plzně včas. Jel jsem tentokrát pochopitelně na Saracénovi. Cyklobus byl obyčejná linka, ke které byl připojen přívěs s nosiči teoreticky na 40 kol (prakticky tak na 30). Mé počáteční obavy, abych nebyl v autobuse z cyklistů sám se rychle rozptýlily. Nakonec když se vyjíždělo z Plzně, byla praktická kapacita přívěsu téměř vyčerpána. Cesta ubíhala v celku dobře, ale pomalu. Zpočátku totiž ještě v několika vesnicích nastupovali další cyklisté a tak řidič a jeho pomocník museli vždy zdlouhavě odplachtovat přívěs, umístit kola a opět složitě zaplachtovat.
Podobný postup museli provádět od okamžiku, kdy jsem vyjeli na hřeben Brd. Cyklisté začali zase jeden po druhém vystupovat. Do cílové stanice jsem dojel ze sportovců úplně sám a jen jsem trnul, aby to poslední kolo v přívěsu bylo moje a nezbyla na mě místo něj nějaká šunka. Neexistoval totiž žádný systém nějakých lístků a ten co kole z přívěsu vydával dal prostě to kolo o které si dotyčný řekl. Naštěstí mezi sportovci mnoho podvodníků není, takže jsem se se svým Saracénem ve zdraví shledal. Ani mi příliš nevadilo, že jsme přijeli se 40 minutovým zpožděním. Ale objektivně nutno přiznat, že řidiči za to ani nemohli. Hlavní vinu nesl jak už jsem uvedl zdlouhavý způsob zaplachtování.
Příbram jsem navštívil vůbec poprvé a musím bohužel říci, že jsem si nedokázal vybavit
ošklivější město. Vše ještě umocňoval všudypřítomný zápach pravděpodobně z místního potravinářského závodu (jen hádám, ale podle druhu pachu se mi to zdá nejpravděpodobnější). Nevlídnost a neuspořádanost celého města ostře kontrastovala s krásnou okolní přírodou. Proto jsem se nijak nezdržoval a rychle z tohoto sídliště vypadl.
Počasí nebylo právě nejideálnější (oblačno, 15 °C a čerstvý západní vítr). Dokonce jako by hrozily srážky. Ze své předpovědi jsem ale věděl, že pokud bych na nějaký déšť narazil, tak by to byla jen přeháňka lokálního a nevýznamného charakteru. Nakonec nedošlo ani na ní a oblačnost se dokonce v průběhu dne protrhávala až na polojasno. Jen ten vítr zlobil pořád. Kromě úvodních asi 20 km jsem jel vlastně celou cestu proti němu.
Z města jsem si to namířil rovnou na sever. Přes Hořovice (mimochodem docela pěkné městečko)
do Žebráku (ještě pěknější)
a dále přes Holý vrch do Líšné. Neměl jsem konkrétní plán kudy pokračovat, ale když jsem se při krátké jídelní pauze podíval do mapy, vyhrál jednoznačně směr přímo na bájný vrch Radeč.
Kopec jsem dobýval pochopitelně od západu. Asi 4 kilometrové stoupání jsem nakonec vyhodnotil jako vůbec nejtěžší, jaké jsem kdy jel. Vzal jsem to totiž po turistické přímo proti svahu, místo abych pokračoval po cyklistické šotolinové cestě. Ta však nebyla nijak značena a vypadala, že po ní cesta na vrchol nepovede. Stezka po které jsem se vydal svým povrchem a sklonem určitě nebyla určena pro cyklisty. Samý kořen, díra, kámen se sklonem zabijácké sjezdovky. Velmi rychle jsem musel letos asi vůbec poprvé přeřadit na nejslabší převodoví stupeň a i to bylo skoro málo. Nechtěl jsem se ale vzdát a tak jsem se ze všech sil snažil udržet v sedle vrávorajícího stroje. Závěrečných asi 100 metrů jsem však doslova z kola spadl (to se prostě nedalo) a jen s velkou námahou ho vyvlekl až na první vrchol (kopec má totiž vrcholy dva 688 m.n. m. a 721 - na prvním je zřícenina hrádku ze 14. století a na druhém televizní věž).
Nevěřím, že by někdo na horském kole ten závěrečný úsek vyjel. Když jsem dosupěl na ten první vrchol dostalo se mi za odměnu nádherné panorama. Otevřela se mi celá východní polovina obzoru a bylo vidět, jak říkali naši bývalí bratři " okolo zemegule". Když jsem se dosyta vynadíval, pokračoval jsem mírně klesající kořenitou cestou k vrcholu druhému a vyššímu. Lesní cesta po několika stech metrech přecházela ve světe div se v tu příjemnou šotolinovou cestu, kterou jsem tak neuváženě opustil. Když jsem si uvědomil, že jsem se touto cestou mohl relativně pohodlně dost až na vrchol, tak mě to trochu rozladilo.
Ale ne zas moc. Po hřebenu jsem tak pokračoval k vrcholu druhému, kam jsem se dostal naopak v úplné pohodě. Prohlédl a vyfotil jsem si vysílač a jelikož výhled nebyl díky stromům příliš široký, vyhoupl jsem se rychle znovu do sedla a uháněl dál. Sjezd na severovýchodní straně mi připadal ještě delší než výjezd (6-7 km - zapomněl jsem si to změřit) a jak povrchem tak i sklonem byl velmi příjemný. Dole jsem si umínil, že se sem určitě ještě někdy vrátím a kopec si z této strany vyšlápnu.
Nyní jsem však své zraky stále více upínal k domovu. Měl jsem v nohách 80 km a stále silný protivítr mi nedopřával odpočinku.
Chtěl jsem se vyhnout Plzni a proto jsem volil trasu přes Zruč-Senec a Třemošnou, což mi ovšem cestu nijak nezkrátilo, ba právě naopak.
Nakonec se "ručička" tachometru zastavila na 127 kilometrech, což je letos daleko nejvyšší nájezd. Kupodivu jsem ale nebyl ani tak unaven, jak bych při takové vzdálenosti, profilu
a proti větru čekal. V nejbližších třech týdnech si takové vzdálenosti vzhledem k "závodnímu vytížení" nebudu moci dovolit, ale pak si určitě nějaký další výjezd zase dopřeju.
V neděli jsem už nic většího nerozjížděl, takže jsem si jen 300 metrů zaplaval a absolvoval 45 minut silových cvičení.
V sobotu 12.7. nás čeká další závod na horských kolech (GALAXY CYKLOŠVEC MARATON Písek), takže tento týden by měl být spíše odpočinkový. Pokud počasí dovolí, budu asi jen jezdit do práce na kole a krom toho si jednou zaběhám.
PS: problémy se zády pokračují podle očekávání tzn. je to trochu lepší.

Když se nechce, tak se nechce.

1. července 2008 v 13:40 | Šnek |  Cyklistika
Minulý týden (23.6.-29.6) jsem pro změnu neběhal vůbec. Zato jsem však byl každý den na kole a donutil jsem se třikrát i k silovým cvičením. Běhat se mi prostě nějak nechtělo, tak jsem to neřešil.
Problémy se zády už konečně trochu ustoupily (jenom to bolí, ale už se mi nedělá z té bolesti špatně), tak se to snad za pár týdnů usadí úplně. Vzhledem k jen velmi pomalému zlepšování to rychleji určitě nepůjde.
Za ten minulý týden jsem najezdil v pracovní dny 170 km, zatímco za dva dny o víkendu 154 km.
V sobotu jsem poprvé letos překonal na Arabovi stovku. Jel jsem až k Tachovu a "počítadlo" kilometrů nakonec ukázalo 101 km. Cestou tam byl ale příšerný vítr, takže když jsem po 50 km otáčel, měl jsem toho doslova plné zuby.
Naštěstí proudění bylo tak silné, že mě vítr domů prakticky dofoukl sám. Konečný průměr 24,2 km/h je asi vůbec nejnižší, jaký jak kdy na Arabovi měl, ale s přihlédnutím k tomu, že po první polovině jsem měl neuvěřitelných 21,0 km/h, tak to ještě jde. Když jsem však přijel domů, byl jsem tak zmordovanej, že jsem nebyl schopen pořádně opřít ani kolo a tak mi milý Arab s řinčením seskákal po schodech a já ho musel hned druhý den dát vycentrovat.
V neděli jsem si dal na vyjetí jen 54 km. Vítr byl i ten den ještě poměrně silný, ale nejel jsem v tak otevřeném terénu a proto můj průměr byl přes 25 km/h i když jsem se nijak nedřel a jel navíc na Saracénovi. Večer jsem ještě stihl 35 minut silových cvičení.
Včera (30.6.) i dnes jsem byl v práci na Barbarovi (29 km). První den jsem k tomu přidal opět silová cvičení (35 minut) a dnes bych se chtěl pokusit si jít alespoň trochu zaběhat. Přece jen jsem neběhal od předminulého týdne, což je téměř 14 dní! Za minulý měsíc jsem naběhal pouhopouhých 42 km, což je nejnižší "náběh" od června 2006!! Ale pro změnu jsem najel 888 km a současných 2451 km je zatím nejvíc co jsem kdy v polovině roku měl.
Pro úplnost ještě uvedu, že naběháno mám 692 km (minulý rok touto dobou jsem měl 856 km).
Od zítřka mi začíná krátká dovolená. Vzhledem k tomu, že už jsem více než 14 dní neměl tréninkovou pauzu, pojedu si zítra jen trochu zaplavat na Bolevecký rybník. Ve čtvrtek mám v
Klatovech turnaj v šachových super bleskovkách. V pátek bych chtěl jet cyklobusem na Šumavský Špičák, odkud bych se rád vypravil na Velký Javor. Cestu zpátky bych pak měl zvládnout vlastními silami, což by odpovídalo vzdálenosti kolem 120 km. Oficiální předpověď počasí však zatím slibuje na pátek studenou frontu s četnými srážkami, ale já doufám, že fronta do té doby zeslábne a srážky tak budou jen místní.
Na závěr připojím ještě dodatečně pár fotek z Bezdězského závodu, ke kterým jsem se dostal prostřednictvím Kfota až nyní.