---------------------------Naslouchej svému tělu---------------------

Červen 2008

Paráda na Bezdězu

23. června 2008 v 17:14 | Šnek |  Cyklistika
V sobotu 21.6. jsme se konečně dočkali pro nás neznámého závodu Author 50 Bezděz. Vlastně poprvé nás bude čekat hlavní závod, protože doposud jsme jezdili vždy ty kratší B trasy, zatímco zde byl závod jenom jeden, takže jsme jeli s těmi nejlepšími. Pro jistotu jsme si nechali velkou časovou rezervu a vyrazili již v 6.45. Tentokrát se k nám "za prezentovala" jako doprovod i hospodyně, kterou zlákala vidina koupání v Máchově jezeře.
Vymínila si tak, že ji nejdříve odvezeme k jezeru a pak teprve pojedeme závodit. I proto byla nutná ta časová rezerva. Nakonec bylo ale vše jinak. Již když jsme se blížili k severu, začínala přibývat oblačnost a na místě samotném bylo úplně zataženo. Proto se taky hospodyně rozhodla, že opalování odloží (i když Slunce přece opaluje i přes mraky ne?) a pojede nejdříve s námi.
Na místo samotné (obec Bezděz na úpatí slavného kopce) jsem dorazili bez problémů i když
poněkud brzy (8:55), protože prezentace byla až do 10:00 a závod začínal dokonce ještě o hodinu později. Alespoň jsme se mohli v klidu rozjet a pokochat se nádhernou krajinou. Půl hodiny před startem začínalo řazení ve startovním koridoru. Vzhledem k tomu, že jsme se opět nechtěli nikam tlačit, abychom nepřekáželi "závoďákům", dostavili jsme se na start o několik minut později a zůstali tak až v poslední třetině pole, což jak se později ukázalo, nebylo právě nejrozumnější.
Pořadatel oznámil, že je na startu 500 borců a borkyň, ale do toho asi počítal i účastníky mládežnických kategorií. Počet startujících v hlavním závodě odhaduji na něco mezi 400-450 lidmi (ve výsledcích je zatím necelých 400, ale řada jich tam evidentně ještě chybí).
Čekání na startu ubíhalo rychle a přesně v 11 se ozval startovní výstřel. Otevření tratě provedl na čtyřkolce cyklokrosový medailista z MS a současný trenér reprezentace Petr Klouček. Elita a prvních 100 z minulého ročníku startovali v první linii, zatímco my méně zdatní jsme jen krok za krokem klopýtali k startovní čáře. Koridor se totiž postupně zužoval a hradba těl a strojů logicky houstla. Asi po minutě (možná ani ne, ale více než 30 sekund to bylo určitě) jsme protnuli startovní čáru. Stále však nebylo vyhráno, protože následovalo stoupání po kamenité, úvozové cestě, kam se vešla vedle sebe maximálně trojice cyklistů. Nebylo divu, že docházelo i k lehkým kolizím, při kterých se dlouhý had tvořený sportovci zastavil docela. Když jsme se dostali na vrchol několika set metrového stoupání, měli jsme ztrátu na špici již několik minut.
"Příště se musím postavit alespoň doprostředka pole, protože nejsem tak slabý, abych musel být až na chvostu." Umínil jsem si.
K svému překvapení jsem zároveň zjistil, že kousek přede mnou je Radim. Obyčejně mi po startu hned ujede a já ho pak doženu až v druhé polovině závodu. Tentokrát jsem se však cítil na víc. Několika rychlejšími záběry jsem se na něj dotáhl a pokračovali jsme tak krátce vedle sebe. Byla to jen chvíle, protože následoval sjezd, ve kterém se mi syn trochu vzdálil, což se naopak změnilo v nejbližším stoupání. Takto jsme se pár km několikrát vystřídali ve vedení až přišel delší silniční úsek do kopečka, kde jsem viděl Radima v závodě naposled. Zůstal prostě někde za mnou.
Pokračoval jsem dál svižným tempem, až mě někde kolem 10 km napadlo, jestli bych neměl zvolnit. "Co když mi dojdou síly?" Přemítal jsem. "Ale co! Proč by docházely! Natrénováno máš, tak jeď!!" Nabádal vnitřní hlas.
Tak jsem teda jel. Předjížděl jsem jednoho závodníka za druhým a jen čas od času jsem byl sám předjížděn. Do kopce, po rovině a z kopce po asfaltu jsem většinou předjížděl a zatímco ve sjezdech v terénu jsem tak rychlý nebyl. I tak to však bylo mnohem lepší než v minulosti. Sice to asi způsobil uživatelsky příznivější povrch než jsem zvyklý, ale nebudu si tím teď kazit radost. Složení povrchu bych odhadoval asi takto: 1/3 silnice, 1/3 kvalitní lesní cesty, 1/3 méně kvalitní lesní a polní cesty.
Jediné úskalí, které pro mě tato trať přinášela, byly občasné písečné "bankry", které dokázaly při troše nepozornosti způsobit pěkné problémy. Když bych chtěl charakterizovat profil tratě, tak by asi nejlépe seděl termín mírně zvlněný (převýšení bylo necelých 500m). Na trati se sice nacházely dva nebo tři prudší kopce (zvláště ten v závěru), ale pouze v délce několika set metrů. Jenom mě překvapovalo, že na této technicky poměrně nenáročné trati jsem viděl mnohem více nehod a i defektů, než bývá na jiných závodech obvyklé. Marně jsem si lámal hlavu čím to bylo. Nenapadlo mě prostě nic.
Pokračoval jsem si tedy ve svižném tempu dál a občas jsem si dokonce stihl všimnou nádherné krajiny, kterou se závod proplétal. Na 30 km byla občerstvovací stanice. I když jsem zpočátku zvažoval, že nezastavím, pohled na prohýbající se stoly plné dobrot mi prostě pokračovat nedovolil. Nenažranec nenažranej. Ale byl v tom i kus zvědavosti, jak pořadatel zvládl tuto část závodu (na jedničku). S pitím, jídlem a čištěním brýlí jsem se tady nakonec zdržel celý 3 minuty.
Zbývalo závěrečných 20 km. Když jsem se v jedné chvíli stihl podívat na průměrnou rychlost, byl jsem mile překvapen, protože cifra byla vyšší než 26 km/h. Jelikož závěrečný km byly ještě rychlejší, překonal můj průměr 27km/h. To bylo však před závěrečným 500 metrovým stoupáním, ve kterém řada soupeřů raději slezla z kola, zatímco já jsem byl odhodlán, za každou cenu kopec zdolat v sedle. Okolnosti mi však nebyly nakloněny. Několika "padajícím" jsem se sice úspěšně vyhnul, ale když v jednom technicky náročném místě spadl závodník těsně přede mnou, slézt jsem prostě musel. Pár desítek metrů jsem tak musel po svých. Pak už následoval jen krátký finiš a milosrdný cíl.
Skončil jsem tak na krásném 177. místě, v hrubém čase 2:04. Vzhledem k tomu, že jsem se "nerozvážně" zdržel na občerstvovačce a že trať byla delší 50 km, jsem měl rychlostní průměr přes 25 km/h, což pro terénní závod vypovídá o mnohém. Radim díky defektu kola a následným trablům s pumpičkami dojel přesně o 177 míst za mnou 354. Zajímavá náhoda. V čistém čase na mě ztratil asi 14 minut plus další asi čtvrt hodiny ta oprava.
Závěrem bych chtěl vyjádřit díky pořadatelům, že dokázali připravit tak skvělý závod. Počínaje zvládnutým parkovištěm, rychlou prezentací, přehledně značenou tratí, výborně vybavenou občerstvovací stanicí, přehlednou dojezdovou tabulí v cíli a skvěle řešenou tombolou (byla vylosována a vyvěšena již v průběhu závodu a každý si tak mohl ještě před vyhlášením výsledků zjistit, zda něco vyhrál) konče. Jedině ten "batůžek" mě nijak zvlášť nenadchl, ale někomu jinému se zase třeba líbil. Nic není dokonalé, ale tomuto závodu k dokonalosti chyběl jen nepatrný kousek. S klidným svědomím mohu říci, že to byl nejlepší závod v terénu na kolech, který jsem kdy jel.
Radim moje nadšení příliš nesdílel, ale to také mohlo být způsobeno tím, že se nechal otrávit technickými problémy. Věřím, že příští rok budeme oba na startu a s námi i zbývající dva šneci, kteří tentokrát mohou hluboce litovat, že si naplánovali jiný program.
PS: jo a ještě jsem zapomněl, že to byl první terénní závod, který jsem jel s nášlapy a ... dobrý.

Tak tohle bych teda nemusel

20. června 2008 v 8:08 | Šnek |  Cyklistika
Koukni na tohle cyklistické video. Je to blázen.
Tento týden (16.-20.6.) jsem toho díky přetrvávajícím problémům se zádům moc nenatrénoval. Pondělí a úterý vůbec nic, středa až pátek jízda na Barbarovi do práce a ve čtvrtek navíc 10 km běh volně (55 min.). Zdravotní problémy mě však nedokáží odradit od zítřejšího závodu Author 50 Bezděz, kam jedu s Radimem.
A na závěr ještě nějací šílenci:

Bída s jiskřičkou naděje

16. června 2008 v 15:42 | Šnek |  Ostatní
Nemámmoc chuť psát, tak jenom v rychlosti. Záda mě pořád ještě nepustila, takže jsem toho od 6.6. mnoho nenatrénoval. Za víkend 6. - 9.6. jsem sice najezdil 200 km na kolech
a "nacvičil" přes 2 hodiny strečinku (dle doporučení doktora), ale zranění se nelepšilo ani nehoršilo. V pondělí 10.6. jsem ještě jel do práce na Barbarovi, stejně jako v úterý, kdy jsem si dokonce přidal i běh na 10 km. Ve středu jsem se ale rozhodl, že když se záda nelepší pohybem, tak zkusím pro změnu klid, což jsem úspěšně dodržel až do konce pracovního týdne. Další trénink jsem tam měl až v sobotu, kdy jsem si vyjel na Saracénovi 76 km. Pocity byly dobré a proto jsem se druhý den odvážil jít i běhat. Dal jsem si 13,5 km v čase 66 minut, což je pro mě v té mizérii posledních měsíců výborný čas. Záda se konečně začala zlepšovat. Dnes (16.6.) jim dám ještě klid, zítra možná taky, ale ve středu už bych chtěl jet do práce na Barbarovi. Tak uvidíme…

Neběhal jsem a teď už ani nejezdím!

5. června 2008 v 16:50 | Šnek |  Běh
Nadpis vysvětlím, ale pěkně popořádku. V sobotu (31.5.) jsem se šel podle plánu trochu
opálit k rybníku, abych trochu odstranil ty kontrasty na cyklistických nohách i rukách. Vypadá to totiž divně a navíc to není zdravé. Jel jsem 6 km na Barbarovi k malé vodní ploše u Úherců. Nejdříve tam bylo pár lidí, kteří později odešli na oběd a já tam zůstal sám. Mohl jsem si tak plavat podle libosti a úplně bez omezení. Teda prostorového. Jinak mě stále omezuje bolest zad, která vznikla prostydnutím před 2 měsíci na Šumavě.
Zpočátku to bylo pořád stejné, až jsem si na to skoro zvykl a přestal bolest, která nebyla příliš intenzivní, vnímat. Bohužel poslední dva týdny mě začalo bolet i předloktí pravé ruky a v posledních dnech mě začaly brnět i prsty na pravé ruce (prostředník a ukazovák). To brnění mě natolik znervóznilo, že jsem dokonce požádal o radu kolegy na běhej.com. http://forum.behej.com/tema-2688-bolest-zad-po-prostydnuti Bohužel právě s tímto problémem neměl nikdo větší zkušenost.
Díky tomuto hendikepu jsem si tak troufl uplavat pouze 100m (plaval jsem poprvé od srpna
2007). Běhat jsem potom už nešel a i cvičení trupu, které jsem chtěl večer praktikovat mi nějak nevyšlo.
Zdravotní problémy mi však nedokázaly zabránit v nedělní vyjížďce na Saracénovi s Radimem.
Na tomhle kole mě to ostatně bolí nejméně (nejhorší je to v autobuse, autě a potom na Barbarovi). Původně jsme se chystali na vyjížďku trvající kolem 3 hodin, ale Radimovi se najednou tolik nechtělo a já byl tomu vzhledem k zádům nakonec rád. První zastávka byla naplánována na rozhledně na Křížovém vrchu u Stoda. Pro tento účel jsem si konečně neopomněl vzít i dalekohled (dobře jsem udělal - dohlednost byla dobrá a triedr mi výborně prodloužil oči). Cesta tam s oklikami (jeli jsme většinou terénem, abychom se vyhnuli mezinárodní tepně na Domažlice)
byla dlouhá 13 km a Radim přesto na jejím konci byl tak zrychtovaném, že se po krátkém odpočinku rozhodl vrátit domů. Už ve stoupání na kopec jsem ho ztratil a musel na něj chvíli čekat. Ztěžoval si, že jsem jel moc rychle (a to mě ani jednou nevystřídal), ale možné to je, protože jak už jsem psal dříve, ten Saracén je prostě z pekla rychlej. Syna jsem k další cestě nenutil a pokračoval dál pro mě neznámým terénem. Teprve po dalších asi 10 km jsem se vymotal z hlubokých hvozdů a napojil se na místní silnici. Jelo se mi dobře a i záda se v pekelné výhni prohřála tak, že jsem o nich ani nevěděl. Díky tomu jsem s chutí ujel téměř 60 km a pokračoval bych klidně dál, kdybych nemusel dětem uvařit jídlo.
V pondělí jsem si ještě troufl jet do práce na Barbarovi, ale už to byla bída. Záda sice tolik nebolela, ale pravou rukou jsem nemohl mít na řídítkách pořádně ani položenou, natož abych s ní třeba tisknul brzdu. Nicméně dojel jsem a na další den si naordinoval přísný klid. Jel jsem do práce autem
a přes to, že to nebyla od bolesti nijak významná úleva, rozhodl jsem se ve fyzickém celibátu vytrvat i ve středu. Do té doby jsem vyzkoušel řadu různých mastí (ibalgim, refit ice gel, ice gel, alpa), které mi však také nepomohly. Až ve středu zakoupený roztok Allga San měl pozitivní efekt. Brzy po jeho aplikaci se mi ulevilo hlavně od bolesti v ruce. Od čtvrteční návštěvy obvodní lékařky mě to už však
nemohlo odradit. K doktorům sice chodím jen velmi vynímečně (mám mimořádnou samoléčitelskou schopnost svého těla), ale když si s tím můj organizmus za tak dlouhou dobu nedokázal poradit, tak se nedá nic dělat.
A udělal jsem dobře. Nejen, že se mi dostalo potvrzení, že moje diagnóza byla správná, ale hlavně ujištění, že vědí co s tím. Dostal jsem dvoje prášky jedny na den (ketazol nebo tak nějak) a druhé na noc (nějaké silnější Di… nevím přesně). Prý by se to mělo během několika dnů spravit. Každopádně se budu těšit a pokud se mi do zítřka trochu uleví, tak už pojedu do práce na kole. Pohyb tomu totiž prý nevadí - jenom zima a nebo průvan (tak se prostě více obleču). Na víkend jsem měl v merku několik závodů na kole i v běhu a nebyl jsem schopen se rozhodnout který. Teď mám jasno. Budu jen v klidu trénovat a těšit se na další závod, který je až 21.6. (Author 50 Bezděz).
http://www.50bezdez.cz/ Ještě jsem na něm nebyl a to více se těším.

Pozor na šneky

3. června 2008 v 14:36 | Šnek |  Ostatní
Jsme aktivní a je nás čím dál více. Ti nejaktivnější z nás již dokonce překročili hranice některých sousedních států.