Právě to, že jsem se vrátil zpátky na zem bylo příčinou mé záchrany (nebo naopak zkázy?).
Došlo mi totiž, že ať běžím momentálně sebehůře, je to pořád mnohem lepší, než jsem mohl kdykoliv snít a proto pokud se tímto tempem (které mi zprvu připadalo tak tragické) dokážu
dostat do cíle, bude to senzační úspěch o kterém budu vyprávět vnoučatům i pravnoučatům.
Tyto úvahy začaly postupně způsobovat, že tok mých myšlenek zvolna ale jistě začal nabírat pozitivnější orientace. Kdybych to nazval technicky, tak bych řekl, že došlo k
restartu systému. Při nabíhání stroje byly lokalizovány ohniska, které zůstaly nakaženy virem pesimismu a systém tak naběhl bez nich, bez toho aby byl zasažen operační prostor systému. Organismus tak sice nebyl zotaven na 100 procent (některé části s virem přece musely být zablokovány), ale přesto mohl pracovat téměř naplno.
restartu systému. Při nabíhání stroje byly lokalizovány ohniska, které zůstaly nakaženy virem pesimismu a systém tak naběhl bez nich, bez toho aby byl zasažen operační prostor systému. Organismus tak sice nebyl zotaven na 100 procent (některé části s virem přece musely být zablokovány), ale přesto mohl pracovat téměř naplno.V praxi to vypadalo asi tak, že se mi podařilo zastavit propad rychlosti a možná dokonce trochu přidat. Opět jsem začal občas předbíhat více či méně vyčerpané jednotlivce i malé skupinky. Mě pochopitelně nikdo nepředbíhal. Kdo taky. S trochou nadsázky jsem si říkal, že za mnou běží už jen smrt. Vlastně jsem tedy utíkal před smrtí, nebo k ní?!
Ale to byl jen černý humor, který neměl vliv na celkovou revitalizaci organizmu.
Můj běh opět získával na "lehkosti" a cítil jsem se skoro jako před půl hodinou. Ten hlavní impuls měl však teprve přijít.
Několik kilometrovníků jsem opět nějak propásl (to asi díky tomu restartu). Třicátý třetí kilometr jsem však přehlédnout nemohl, protože tam měla být brána s časem i s aktuálním pořadím. Už jsem ji taky v dálce v solném oparu uviděl. Pokud to ovšem nebyla fata morgana. Ne nebyla a já se těšil až dokážu přečíst ty číslice. Tentokrát mě, ani nevím proč zajímalo více pořadí než čas, který jsem si ostatně mohl přečíst na svých stopkách. Předpokládal jsem, že číslo musí být kolem stovky, ale přesněji jsem se neodvážil odhadovat. Počítat předběhnuté jsem pochopitelně přestal při restartu. Stále jsem nějak nemohl pořádně zaostřit.
"Kdybych alespoň přečetl, kolik má to číslo desetinných míst... Ale ano. Už to vidím! Dvě desetinná místa!! Uff to je síla!"
Opájel jsem se tímto zjištěním tak, že jsem se úplně přestal pídit po tom, jaké pořadí držím přesně. Až když jsem byl těsně pod branou, podíval jsem se vzhůru a téměř strnul v němém úžasu. Svítily tam číslice 33! To byl šok. Nějak jsem tomu ale odmítal uvěřit. Panel byl naštěstí oboustranný, takže jsem se otočil, abych se ujistil. Skutečně. Bylo to tak! Zrak mi tedy ještě sloužil. Nějak mi ale stejně pořád něco nesedělo.
"A jo jasně! Byl to přece 33 km… Takže to byl kilometrovník? No jo, ale kde teda potom bylo moje pořadí? A proč by ta třicet trojka svítila na měnícím se panelu?!"
Matně jsem si vzpomínal, že jsem chvíli před metou předbíhal jednoho běžce. Pokud tedy na tom panelu je skutečně pořadí, musí tam teď svítit 34 nebo prostě něco vyššího. Ohlédl jsem se tedy pln očekávání, abych pohlédl do tváře nevyvratitelné skutečnosti. Když se mi totiž podařilo zaostřit, uviděl jsem na panelu skutečně třicet čtyřku!
Měl jsem to tedy černé na bílém. Přesněji řečeno červené na černém. Přesto, že jsem se původně zdráhal uvěřit, najednou jsem už spřádal plány, na kterém místě bych chtěl skončit.
"Třicátý? Hm to ne! Chci víc!! První desítka. To je to pravé!!" Ponoukalo mě mé odvážnější já.
"Jseš nenažranej a doplatíš na to!" Křičelo zoufale to rozumné co ve mně zbylo. "Neblázni! To nemůže dopadnout dobře. Vzpamatuj se přece!"
Ten smělejší ve mně však stejně nechtěl nic slyšet a zcela převzal vládu nad mým tělem. Od té chvíle bylo moje vědomí jako v mlze. A nejen vědomí, ale i vidění. Nedokázal jsem sledovat nic jiného než záda závodníků přede mnou. Téměř až do cíle jsem vůbec neregistroval žádný mezičas, žádné kilometry, prostě nic. Jen ty soupeře. Předbíhal jsem jednu černou, africkou gazelu za druhou. Téměř bez výjimky byli tak zmordovaní, že jim pravděpodobně ani nepřišlo divné, že je předbíhá bílý běžec (teď už jsem byl běžec spíše rudý, protože krém s extrémním ochranným faktorem, kterým jsem se před startem pečlivě natřel, byl už dávno smyt potem a vodou a ani čepička na hlavě nemohla všechno zachránit) natož aby byli schopni zrychlit a srovnat se mnou krok.
Ve své aroganci jsem se nemínil jimi však zabývat. Vždyť jsou ještě pomalejší než já. Uvědomoval
jsem si, že teď se už opravdu nacházím ve stavu podobném šílenství, ale nedokázal jsem s tím nic udělat. Pořád jen jako bych před očima viděl červená písmena" "Běž! Běž!! Běž!!!"
Můj mozek nějak dokázal "odpojit" všechny systémy a centra mého těla, která nebyla nezbytně nutná pro běh. Tuto ušetřenou energii dokázal nasměrovat na jediné. Pohyb v před.
Díky za radu, taky budu v neděli restartovat systém. Teď aspoň vím jak na to.