---------------------------Naslouchej svému tělu---------------------

Květen 2008

Cykloturista a chodec (22. týden)

30. května 2008 v 11:15 | Šnek |  Ostatní
V pondělí (26.5) jsem jel do práce na Barbarovi (29 km) a tím také mé fyzické aktivity
skončily. Tento dopravní prostředek jsem využil i v úterý a ve středu. V tyto dny jsem ale měl trénink dvoufázový, protože jsem přidal i běh. V obou případech bylo vedro k padnutí (29°C), ale to mě nemohlo zastavit. V "Egyptské senzaci" bylo horko přece mnohem větší. V úterý jsem vypotil 14,5 km, zatímco ve středu jen 12. Oba běhy následovaly ale bezprostředně po příjezdu na kole a tak i proto byla rychlost velmi nízká. V úterý mi to trvalo 87 minut a ve středu minut 69.
Ve čtvrtek jsem jel do práce výjimečně autem, protože jsem si chtěl koupit nové elasťáky na kolo (na pěkné jsem narazil v Plzeňském Hervisu - Balance po slevách téměř za polovinu - 500,-Kč).
Domů jsem dorazil až po 17 hodině, ale proto že jsem cítil nedostatek pohybu, dofoukl jsem Araba (od neděle už zase ušel - stejně mě to u těch silniček štve, jak se musí v podstatě před každou jízdou foukat), nazul staré tretry, nové gatě a vyrazil.
Od východu vál poměrně čerství vítr, což však na Arabovi nevadí zdaleka tolik jako jeho terénních příbuzných. V pohodovém tempu jsem ujel 41 km v čase 84 minut a dokonce mě ani nebolela záda!
Dnes jsem opět na Barbarovi v práci a pravděpodobně nic dalšího podnikat nebudu. Zítra však bych si chtěl jít trochu zaplavat, samozřejmě ne do bazénu a potom se proběhnout, zatímco v neděli bychom měli vyjet s Radimem tak na 3 hodiny na kolech. Původně plánovanou účast na krajský přeboru
v šachách jsem zrušil, protože nebudu přece v takovémto počasí trávit čas sezením v hospodě. Navíc to stejně není turnaj pro mě nijak důležitý. Takových už bylo a ještě bude.

Nýřanský duatlon (cíl)

27. května 2008 v 0:28 | Šnek |  Duatlon
Jako obyčejně jsme se postavili na konec startovního pole, abychom nepřekáželi "soutěžákům". Přesto, že jsem nevyrazil nijak zbrkle, nebyl jsem zdaleka poslední. Kromě Radima za mnou byli ještě další tři borci. Kousek přede mnou byl zástupce z Jiskry Křelovice, který mě již tradičně poráží a to hlavně v běhu. Tentokrát jsem si naplánoval, že se v úvodním běhu trochu více "ždímnu"
a tak jsem ho drze předběhnul a vydal se stíhat hlavní pole, která ještě nebylo příliš daleko. Když už jsem jeho chvost skoro dohnal, uvědomil jsem si, že tahle rychlost je na mě pořád ještě příliš vysoká a raději zvolnil. I tak jsem si již vybudoval asi 20 metrový náskok před Křelovickým borcem a ty zbývající jsem už ani neregistroval. Sice jsem si před svým pronásledovatelem náskok vybudoval, ale
přesto jsem předpokládal, že se přese mne brzy přesupí. Tím spíše, že jsem už začínal pociťovat, jak jsou ty zatracené NB 708 těžké. Hlavně, že jsem si říkal, že na závod si je brát nikdy nebudu. Před závodem jsem se totiž rozhodl, že si nebudu brát cykl. tretry a tudíž se nebudu přezouvat. Volil jsem tak něco univerzálního a volba padla, teď už ani nevím proč, právě na ty NBbéčka. Na kolo byly výborné ale při běhu byla jejich váha fakt cítit. Ten dne jsem však byl asi v nějakém dobrém rozpoložení, protože se mi celkem bez problémů (poté co jsem se zregeneroval ze stíhačky hlavního pole) dařilo držet svoji pozici. Občasnou snahu závodníka za mnou o přiblížení, jsem vždy odrazil zvýšeným úsilím a díky tomu jsem se dokonce přiblížil k soupeři přede mnou. Byl to nějaký příslušník slavného klubu Cyklo drak Stříbro (Vždycky musím obdivovat design jejich dresů).
Do konce první běžecké části už nechyběl ani kilometr a proto jsem si v kořenitém stoupání řekl, že je nejvyšší čas pořádně zabrat. Draka jsem nejen dohnal, nýbrž i předehnal. Ve chvilce jsem si udělal náskok několika desítek metrů, který jsem si udržel až do depa.
Tam se mi nějak "zamotala" přilba do kola a tak mě při výjezdu s kolem dohnal i Křelovický závodník, který rovněž nepřezouval. Naopak Cyklo drak, který se soukal do klipsen trochu
ztrácel. Rychle jsem zvážil možnosti a usoudil, že nejlepší bude s Křelovickým spolupracovat. Zdálo se mi ještě příliš brzy na nějaké hrdinství. Střídali jsme se ve vedení až ke Zbůchu, kdy se k nám náhle přiřítil již zmiňovaný cyklodrak. V následujícím stoupání se nám dokonce snažil ujet, ale neměl šanci. Naopak v dalších stoupáních, která byla bohužel všechna velmi krátká, jsem si jen ověřil, že bych na tom mohl být cyklisticky nejlépe. Po 15 km jsme konečně v dálce před sebou uviděli další dva soupeře. To nás povzbudilo a my ještě zvýšili úsilí. Na vrcholu kopce ze Stoda se mi málem jedna nepozornost stala osudnou. Čistil jsem si brýle, právě ve chvíli, kdy jeden ze soupeřů zabral naplno, druhý se na něj pověsil a ve chvilce se mezi námi udělala nebezpečná mezera. V nepříjemném větru jsem měl co dělat, abych oba dohnal. Uff. Dobře to dopadlo. Potom jsem se ale musel asi 2 km v jejich závětří vydýchat. Brzy se ale přiblížil krátký kopeček (kopeček je silné slovo - já tomu říkám výstižněji "hup"), což byl pro mě signál, abych se hrnul na první místo. Chtěl jsem totiž, abychom konečně dohnali prvního z těch, které jsme již několik kilometrů doslova tlačili před sebou. Na vrcholu hupu se mi to skutečně podařilo. Když jsem se k soupeři blížil, ještě jsem zvýšil úsilí, aby se závodník nestačil zachytit. Bohužel ostatní mé tempo nebyli schopni akceptovat a díky tomu se dojetý zachytil jich. Když jsem viděl tu asi 50 metrovou díru mezi námi, znovu jsem přemýšlel, zda to nemám zkusit sám. Ale v tomhle větru proti třem jsem neměl prakticky naději. Nechal jsem se tedy dojet, ale ukázalo se, že to dojetí je stálo tolik sil, že nebyli schopni mě vystřídat, takže jsem je ještě kus vedl až do té doby, než jsem záměrně zpomalil natolik, že už někdo první pozici převzít musel.
Přišlo mi to právě vhod, protože jsem si potřeboval trochu odfrknout. Blížilo se totiž poslední stoupáníčko v Ostrově u Stříbra. Nebylo sice opět nic moc, ale přece jen bylo o trošku delší než ty předešlé hupy. Navíc zbývajících 10 km do cíle bylo vlastně jenom z kopce a po rovině, takže tam už žádná šance nebyla. V pravou chvíli jsem se rozjel na těžký převod z 3 místa (ze čtvrtého to nešlo, protože ten dojetý se na tempu vůbec nepodílel a stále se držel jen na ocase). Můj nástup jako vždy nikdo nezachytil. Jel jsem doslova podlahu a když jsem se na vrcholu otočil, viděl jsem že jsem si vypracoval slušný asi 100 metrový náskok.
To mě sice potěšilo, ale zdaleka nebylo vyhráno. Zejména tehdy, kdy se do mě zepředu opřel východní vítr, o kterém jsem věděl, že mě bude prudit až do cíle. Ani jsem si původně nemyslel, že bych ujel sám. Spíš jsem doufal, že skupinu roztrhám a že se ke mně přidá jeden případně oba z té původní skupiny. Hlavně jsem chtěl oddělit tu přísavku. Bohužel nic z toho se nestalo. Všichni tři zůstali pohromadě a znovu se zvolna blížili ke mně. Útěchou mi bylo alespoň to, že já jsem naopak doháněl nějaké žluté triko před sebou. Nakonec to dopadlo tak, že téměř v jednu chvíli mě ze zadu dohnali pronásledovatelé a já dohnal pronásledovaného. Tak nás bylo 5. Vlastně 4. Později jsem se totiž dozvěděl, že Křelovický soupeř měl chvíli před spojením nějaký technický problém a už nás pak nedojel.
Bylo mi jasné, že ti dva, které jsme dojeli, musejí být o dost lepší běžci než my, když nám trvalo tak dlouho, než jsme je dohnali. Proto jsem se snažil domluvit s cyklodrakem, že se jim pokusíme ujet. Zkoušeli jsme to několikrát, ale bez úspěchu. Navíc to žluté triko nemohlo být žádný cyklistický měkýš, protože i když jsme ho ve skupině dohnali, tak je nutno vzít v úvahu, že on musel jet celý závod sám a to je pak úplně o něčem jiném.
Únik nám tak nevyšel a navíc jsem ztratil spoustu drahocenných sil, protože jsem byl většinou iniciátorem. To už jsme se však klikatili v Nýřanských uličkách. Byli samý hrbol a zpomalovací pruhy, takže jsem v rámci šetrnosti (ochrana Araba) na dvojici cyklodrak a žluté triko dokonce pár metrů ztratil. Ještě jsem stačil zaregistrovat, jak žluťák bravurně skáčepřes zpomalovací pruhy a
už tu bylo depo. Jen se mi tak prohnalo hlavou, že kdybych jel na saracénovi, tak
bych na to byl teď lépe. Skupiny bych se na něm v pohodě udržel a neplýtval bych zbytečně silami na její roztrhání.
Vybíhali jsme společně s cyklodrakem, ale nám oběma bylo jasné, že i když se oba zbývající zdrželi přezouváním do běžeckých bot, nebudeme zřejmě schopni jejich ataku odolat. Mě se dokonce začal vzdalovat i cyklodrak, takže jsem si říkal, když mě předběhl žluťák a vzápětí i přísavka, že tu cyklistickou snahu pořádně odskáču.
Naštěstí nebylo až tak zle, protože po necelém kilometru se nohy rozhýbaly a úporná bolest která mi paralyzovala záda také ustoupila. Začal jsem cyklodraka pozvolna stahovat. Alespoň jsem měl naději. A ta naděje byla brzy ještě reálnější. Soupeř začal poznenáhlu prudce vadnout a já tak na jeho dostižení na metě jednoho km nemusel vynaložit žádné zvláštní úsilí. Prohodili jsme několik slov o tom, že cyklistika je nespravedlivá a tak a běželi jsme dál. Každý však trochu jiným tempem. To moje bylo o maličko rychlejší a vzdálenost mezi námi rychle narostla na uklidňujících několik desítek metrů a postupně velmi zvolna rostla. Chvíli jsem si dokonce myslel, že bych mohl pomalejšího ze závodníků přede mnou (přísavka) ještě trochu potrápit, ale už jsem neměl morálku na to, abych zlikvidoval 100-150 metrovou ztrátu necelý kilometr před cílem. Nedokázal jsem se dokonce ani vybičovat, abych pokořil hranici 39 minut. Přesto se dobrá věc podařila. Můj dosavadní rekord na této trati byl 1:39:44. To už teď neplatí, protože včera jsem to zvládl v čase 1:39:15. Vím, osobák je to ušmudlaný, ale v letošním bídném roce první. Zároveň byl pokořen ještě ušmudlaněji osobák rodinný a to o celou jednu sekundu! Ještě více mě potěšilo celkové 23. místo což je pro mě po předešlých letech také posun. Zlepšuji se pomalu, ale trvale. Snad to vydrží ještě pár let, abych mohl ve věku nad 50 let končit někde uprostřed kategorie.
Radim také nezklamal, i když jsem přece jen čekal, že bude o 2 až 3 minuty rychlejší (1:47). Skončil na výborném 27.místě. Nu což. On má na rozdíl ode mě spoustu času na zlepšování.
Závod to byl jako obyčejně pěkný, pořadatelé se snažili. Jen mě trochu zaskočilo, že na příští rok se uvažuje o změně distancí. Má se prý prodloužit první běh a ještě více zkrátit kolo. No nevím, jestli to ještě pak vůbec bude pro mě.
Výsledky v elektronické podobě zatím ještě nemám k dispozici. Až budou, tak by měly být na této adrese:
http://zctriatlon.webz.cz/vysledky.php

Nýřanský duatlon (start)

26. května 2008 v 11:11 | Šnek |  Duatlon
Tak je to za námi a musím říci, že celkem úspěšně. Ale po pořádku.
Den před závodem (v sobotu) jsem si šel zaběhat. Po předešlé prohýřené noci jsem se nemínil
nijak štvát a tempo tak bylo ryze regenerační. Radim ten pro jistotu nešel vůbec, protože opět dodržoval svůj nesmyslný rytmus ve kterém 5 dní před závodem netrénuje. Já jsem nakonec zvládl 11 km (asi 1 km z toho byla chůze) v čase o kterém se nebudu radši zmiňovat (64 minut). Večer jsme se stačili ještě pořádně vyhecovat. Radim usoudil, že jestli se dobře vyspí,
tak mě druhý den porazí.
V neděli vstával až v průběhu dopoledne a údajně se vyspal skvěle, takže se už předem (namlsán Stříbrskou časovkou) cítil vítězem. Já však věděl své. Kromě bolesti zad jsem neměl žádný problém a cítil počínající formu. Musel bych mít nějaký defekt, nebo něco podobného,
aby mě nejmladší šnek předstihl.
Odpoledne, chvíli po startu F1,
jsme se na Arabech
vydali na trasu krátkou necelých 9 km, která končila na atletickém stadionu v Nýřanech, kde byl start duatlonu skládající se z 3 km běhu, 38 km cyklistiky a opět 3 km běhu. Běh probíhá v lesoparku Mexiko (pokud se tedy v názvu nepletu), zatímco kolo na profilově snadném okruhu Nýřany-Zbůch-Stod-Ostrov u Stříbra-Heřmanova Huť-Nýřany.
Na startu se sešlo jen 30 borců a to i přes to, že bylo téměř ideální počasí (22°C a polojasno,
jen vítr trochu zlobil). Já na těchto krajských závodech nemohu mít prakticky žádné ambice z hlediska umístění alespoň v polovině startovního pole. Naopak většinou musím bojovat o to abych nebyl poslední. Minulý rok se mi v tomto směru docela povedl, protože jsem skončil 26 z 31. Tentokrát však dva stabilní účastníci, kteří obyčejně končí za mnou chyběli a naopak přibyl jeden ohař z opačného pólu startovní listina (zavítal k nám až ze Zlínského kraje - přišel, viděl zvítězil).
Ke startu se nám opět nepodařilo přemluvit ani jednoho ze zbývajících šneků. Šnek nejsilnější by si možná i říci dal, ale bohužel ho brzdí obavy Šneka Nejstaršího. Nebyl s námi ani starší syn Petr, který se zase dostává z tréninkového výpadku po zranění a hlavně dělá v úterý maturitu. On je zatím i držitelem rodinného rekordu na této trati 1:39:16 z roku 2006.
A ještě jedna poznámka ke startovnímu poli. Opět se neprezentovala ani jedna žena. Je to
myslím tím, že v duatlonu se ženám s muži přece jen hůře soupeří než v triatlonu. Tam když je dobrá plavkyně, tak dokáže většinu mužů porazit a získat tak náskok do zbývajících disciplín, zatímco v běhu to už tak docela není. Za 3 roky co na tento závod jezdíme, jsem zde viděl jen jednu ženu a to v roce 2006. Mimochodem byla to výborná reprezentantka Eva Nováková.
V 15.00 se ozval startovní výstřel, nebo někdo jenom zařval… teď nevím, ale to je myslím celkem jedno.
(Dokončení dnes v noci)...

Běhám, ale málo (kolečko se naštěstí … nepolámalo)

23. května 2008 v 8:58 | Šnek |  Běh
V neděli (18.5.) po závodě v Prachaticích jsem se probudil do lijákového počasí, které trvalo celý den. To však nemohlo nic změnit na tom, že půjdu běhat. Místo terénu jsem akorát zvolil silnici a na nohy nazul silniční Mizuna Ridery (10). Zatím jsem je moc nevyužíval (mají naběháno necelých 50 km), což způsobovalo i to, že mi zatím nijak zvlášť nesedly (tlačí mě z hora ve špičce). Tentokrát však fungovaly výtečně, stejně jako zbytek organizmu. Prostě jsem si těch 9,5 km (52 minut) ve volném stylu výborně užil a vůbec mi nevadilo, že jsem přiběhl mokrý jako myš.
V pondělí opět lilo, takže jsem nejenže nemohl do práce na kole, ale dokonce jsem ani nijak netrénoval.
Nakonec mi to přišlo docela vhod, protože tento měsíc mám zatím 22 tréninkových jednotek z 23 dní, což není právě ideální. I když některé ty jednotky nejsou zvlášť intenzívní, odpočinek se zanedbávat nemá.
Podle tohoto zjištění jsem se ovšem nezachoval hned druhý den. Naopak. Jel jsem do práce na Barbarovi (2*14,5km) a když jsem se odpoledne vrátil, vytáhl jsem Radima a šlo se běhat.
Do té doby slušné počasí se s naším výběhem změnilo na deštivé, což mi příliš nevadilo. Jen proti vítr byl docela nepříjemný a tak jsem podvědomě běžel úvodní úsek mnohem rychleji než obyčejně (500m za 1:58´, zatímco normálně úvod spíše vyklusávám v čase 2:20 - 2:30). Uvědomil jsem si to až když Radim ze zadu zoufale volal, proč běžím tak rychle. To už jsme naštěstí byli u lesa, který větrné poryvy výrazně mírnil. Proto jsem mohl znatelně ubrat a syn mě záhy předběhl a začal se mi vzdalovat. Já jsem se ještě chvíli vyklusával, abych pak opět zrychlil a začal Radima dohánět. Vůbec celý trénink se odehrával v duchu střídání rychlostí. Syna jsem sice nedohnal (to ani nebyl účel), protože pokračoval po krátkém okruhu (6km) domů, zatímco já jsem měl v plánu kilometrů dvanáct. Plán jsem naplnil a i když jsem dobíhal opět durch (58 minut), pocity jsem měl ještě lepší než minule. Bylo to po dlouhé době, kdy jsem měl dobrý pocit ze dvou po sobě následujících běžeckých tréninků. Skoro to tak vypadá, že čím méně běhám, tím jsem lepší.
Třeba nakonec budu trénovat na kole a závodit v běhu. Kdo ví…?
Úterní dvoufázový trénink se projevil hned následující den, kdy jsem docela cítil stehenní svaly. Proto jsem ve středu ani ve čtvrtek kromě obligátní jízdy do práce na Barbarovijiž nic jiného nezkoušel.
Dnes (pátek) jsem v práci opět na kole a po příjezdu domů si ze všeho nejspíš půjdu dát "dvacet", jak jsem si zvykl v posledních pátečních časech. V sobotu to bude chtít dát 10-14 km v běhu a v neděli už nás čeká tradiční duatlon v Nýřanech (3-38-3). Jedu tam už po třetí a chtěl bych opět překonat svůj osobní rekord (1 hodina 39 minut). Radimův osobák je 1:53 a ten padne určitě (pokud se pochopitelně nestane něco nepředvídatelného).

Prachatický bike maratón (závěr)

21. května 2008 v 17:02 | Šnek |  Cyklistika
Když jsem viděl Radimovi pohyby, bylo jasné, že mi nemůže uniknout. Držel se na konci malé skupiny a přes to, že já jel sám, rychle jsem se přibližoval. Projel jsem ještě jednou trojicí, která se
pohybovala mezi námi a už jsem se zdravil s nejmladším z rodu šneků. Chvíli jsme jeli vedle sebe, vyměnili si pár zážitků z tratě a už se chystali na posledních nějakých 10 km.
Sil jsem měl dostatek a proto jsem jel litoval, že závěr závodu se jede většinou z kopce. Naopak Radim mlel z posledního a proto ten závěr s povděkem kvitoval. Ovšem když nejsou síly, tak i ty sjezdy jede člověk pomaleji než normálně a tak jsem se ani nenadál a Radim se ztratil někde za mnou.
Musel jsem ho tak ponechat jeho osudu a dívat se hlavně dopředu. V několika krátkých stoupáních, která občas přerušovala dlouhé sjezdy jsem ještě předjel pár soupeřů. Ve sjezdech jsem už neztrácel (nebo minimálně) a proto se má pozice trošku vylepšovala.
Když jsem se blížil na závěrečný silniční úsek, viděl jsem před sebou ještě 3 soupeře. Dva měli náskok tak 100 m, ale ten zbývající podstatně více.
"Toho prvního už nedoženu." Věděl jsem. "Ale proč nepředjet ty dva?!"
Na asfalt jsem se vřítil přímo smykem (ne že bych to plánoval, ale prostě jsem to nezvládl)
a uháněl na nejtěžší převod za zmiňovanou dvojící. Ještě mě nezaregistrovali, ale vzhledem k tomu že soupeřili i sami mezi sebou, tak i oni jeli naplno. Z mírného kopce má rychlost brzy dosáhla 60 km/h a nohy tepaly rychlostí šicího stroje. Sice jsem se přibližoval, ale ne tak rychle jak bych chtěl. Borci přede mnou se totiž taky neflákali. Zkusil jsem tedy zalehnout do "sjezdařského" posedu a vida. Začal jsem se přibližovat ještě rychleji a to jsem ani nemusel vydávat mnoho energie.
Mezitím si mě oba všimli, ale bylo už pozdě. Jejich dvojice se nakonec ještě rozpadla ve snaze jednoho z nich mi uniknout, ale všechno bylo marné. Prořítil jsem se kolem nich jak raketa,
předjel nějakou škodovku, která se tam motala a už dýchal dokonce na záda i tomu, o kterém jsem původně ani neuvažoval. Bohužel těsně před cílem následoval zpomalovací retardér, kde se muselo brzdit téměř na nulu (jinak by neměl soupeř šanci, protože rozdíl v rychlosti byl v tom momentě obrovský). Visel jsem mu doslova na zadním kola a když jsme se z retardéru vyhoupli, zkusil jsem ještě na posledních 20-30 metrech nasadit k finiši. Soupeř mi však hodil vlnu (přišlo mi docela směšné, že i v takovém to souboji někdo používá praktiky skutečných cyklistů, které můžou zbytečně způsobit i kolizi) a vytlačil mě na okraj trati a to rozhodlo. Cílem jsem projel o pár desítek cm zpět.
Skončil jsem na 143 místě (nejdříve trochu zklamání, ale bylo tam prostě hodně lepších než já a ze svého výkonu jsem měl nakonec dobrý pocit) v oficiálním čase 2:38 (na tachometru jsem měl 2:37).
Radim v závěru nabral ztrátu téměř 4 minut ale skončil na vynikajícím 149. místě.
Doposud jsem na těchto závodech v terénu míval ze všech šneků nejhorší techniku (neodpruženého treka Barbara) a byl jsem vždy nejlepší. Tentokrát jsem však měl techniku nejlepší (odpruženého horáka Saracéna) a pozici lídra udržel jen tak tak, z čehož jasně vyplývá, že kdyby tomu bylo naopak, tak by mě Radim porazil. Proto a nejen proto si zasluhuje můj obdiv.
Zbývalo jen počkat, až se přiřítí zbývající dva šneci. Když jsme čekali 20 minut, začínal jsem být docela nervózní.
"Co když se jim něco stalo?! Běla (jejich manželka, matka a hospodyně v jednom) mě zabije!!" Svěřil jsem se se svými obavami Radimovi. Ten se mě jen krátce vyptal, jaký jsem měl z jejich jízdy pocit, dokud jsem měl možnost je sledovat a pak celkem stroze opáčil:" To je jasný. Nic se jim nestalo, ale takový tempo nemohli vydržet. Prostě jim došly síly."
Jak se později ukázalo, pravda byla někde mezi. Jirka junior totiž píchnul duši a když to zavolal tátovi (stejně se divím, že ten telefon bral - já bych to při závodě asi ani nezaregistroval), tak ten cítil potřebu mu dělat mechanika, takže se za ním kousek vrátil a společnými silami a nejen těmi se jim podařilo závadu odstranit. Poté pokračovali spolu, ale když Jirka senior nedokázal přinutit juniora, který zcela ztratil motivaci
k většímu úsilí, rozhodl se ho opustit a pokračoval do cíle sám.
Skončil tak v čase 3:22 na 192. místě, zatímco junior na místě 196 v čase 3:32.
Závod se nám celkově velmi líbil. Skvělé značení trati, výborná trasa (pro mě teda kromě toho Libínského sjezdu), kompetentní pořadatelé, dobré jídlo. Z mého pohledu prostě nebyly vidět žádné nedostatky, které by stáli za zmínku.
Přesto jsme se všichni šneci shodli, že ten sjezd z Libína už asi nebudeme chtít absolvovat (radši dvakrát výjezd).
Pozn.: po tomto závodě jsem se chtěl rozhodnout, jestli 3 červnový víkend poběžíme Horažďovickou desítku a nebo pojedeme Bezdězskou 50. Pocity z kola zůstávají dobré a proto pravděpodobně vyhraje ten Bezděz.
Ještě předtím mě a Radima čeká 25.5. Nýřanský duatlon. Techniku budeme mít tentokrát srovnatelnou (dva Arabové), tak to asi zase bude bratrovražedný (přesněji řečeno synovražedný, nebo otcovražedný?! souboj.

Prachatický bike maratón (stať)

20. května 2008 v 19:57 | Šnek |  Cyklistika
"Na to že jsme teprve na šestém km a čeká nás ještě dalších 7 km na vrchol kopce, vám
docházejí síly brzo chlapi!" Pomyslel jsem si. Mě se navíc pořád ještě nejelo nijak zvlášť dobře (ale na druhou stranu ani nijak zvlášť špatně), což jen podtrhovalo propad kolegů. "Ale co. Třeba si jen prostě uvědomili, že musí ubrat a šetří si síly na později." Nebyl jsem o tom však nijak zvlášť přesvědčen. Tuto rodinnou dvojici jsem v průběhu závodu viděl ještě jednou. Bylo to někde kolem 12 km v kořenitých serpentinách pod vrcholem. Celkem snadno se dalo odhadnout, že junior na mě ztrácí 60-90 sekund, zatímco senior 2-3minuty. To nebylo vůbec špatné. O Radimovi jsem žádné informace neměl a vzhledem k tomu, že jsem ho nespatřil ani na těch nejdelších úsecích, jsem předpokládal, že jeho náskok je asi obrovský. Částečně to bylo asi také způsobeno tím, že jsem měl z kopce příliš velký respekt a pořád si šetřil síly až bude nejhůř a ono to nepřišlo.
Nakonec jsem ani nepoužil nejlehčí převod a druhý nejlehčí asi jen dvakrát.
Mě ale začaly úplně jiné starosti. Vrchol byl totiž brzy zdolán a teď jsem se musel vypořádat s pro mě mnohem nepříjemnější částí závodu - sjezdem (Ani jsem si nestihl prohlédnout známou rozhlednu).
Sjíždělo se po prudké kořenité pěšině, která
byla tu a tam ozdobena velkými kameny a četně pocukrovány kameny menšími. Sjezdy s takovým to povrchem fakt nemusím, ani je neumím a vůbec je netrénuji. Brzdil jsem seč mi síly stačily a i přes to se mi zdálo, že jedu rychleji než je zdrávo. Chvílemi mi svah připadal tak prudký, že jsem se bál, abych se i s kolem nepřekotil dopředu. I tak kolem mě čas od času profrčel někdo rychlostí přímo kosmickou.
"Jak to dělají?!" Nechápal jsem. "A jak to že jim vydrží jejich stroje?!?"
Můj Saracén pode mnou praštěl, jako kdyby se měl každou chvíli rozlomit. A to jsem nejel ani poloviční rychlostí. Snažil jsem se alespoň co nejméně překážet, abych nikoho nezdržoval, nebo dokonce nezpůsobil nějakou kolizi. Tento sjezd byl dlouhý asi 2 km, ale mě připadal jako věčnost. Když jsem vyjel z lesa, viděl jsem, že ani kola některých soupeřů nejsou nezničitelná. Asi polovina (4) z těch, kteří mě předtím přefrčeli, teď řešila nějaký defekt.
Já i když mě po tom sjezdu bolel celej člověk jsem byl v pohodě. Věděl jsem totiž, že horší sjezd už na trati nemůže být a to mě naplňovalo neskonalým štěstím. Brzy se dokonce najelo i na silnici, kde jsem rychle předjel ty zbývající, kteří mě "pře sjezdovali". Pak zcela výjimečně přede mnou nebyl nikdo v dohledu, tak jsem si maličko "srovnal kosti" a trochu se kochal. Díky tomu bych málem přehlédl odbočku ze silnice. Naštěstí to díky perfektnímu značení prakticky nebylo možné.
Následoval další sjezd, po kterém se už začalo stoupat k občerstvovací stanici v příhodně nazvaném
místě "Koryto". Tam jsem do sebe vylil dva pohárky s pitím, ani nevím jakým (myslím že první byl ionťáku a to druhé voda, ale krk bych na to nedal), zobnul pár rozinek, ochutnal zelnou placku, uložil do kapsy dvě tyčinky a uháněl (trochu silné slovo, ale snažil jsem se) dál. Uff další sjezd! Po tom co jsem měl za sebou, mě však tento nemohl rozhodit. Vůbec jak jsem se otrkával a zvykal si na nové kolo, jsem měl se sjezdy menší a menší problémy.
V některých pasážích jsem občas i někoho dojel, což pro mě bylo zprvu těžko uvěřitelné.
Na 30 km se trasa opět zlomila do prudšího stoupání. Mimochodem posledního významnějšího v závodě. Dávno jsem už byl v závodním módu, takže mi tří kilometrový kopec posloužil nejen k tomu, abych předjel řadu soupeřů, ale i k tomu abych konečně uviděl záda Radimova. První myšlenkou byla úleva že jede a že je v pořádku.
Ta druhá úvaha však byla ryze závodní. Dohnat. Dohnat! Předjet. Předjet!!
Před závodem se totiž vždycky pořádně hecujeme kdo bude lepší, takže závod je pak ještě emotivnější, než by byl normálně

Prachatický bike maratón (úvod)

19. května 2008 v 17:11 | Šnek |  Cyklistika
V sobotu 17. května jsme se konečně dočkali. První náš závod roku na horských kolech. Pro
svoji premiéru jsme si vybrali pro nás neznámý, ale všeobecně opěvovaný závod v Prachaticích, který byl zároveň i součástí Galaxy série (což nám bylo pochopitelně jedno).
Poměrně neekologicky jsme jeli dvěma auty.
Jirkové se totiž těšili tak, že si dali cestovní rezervu 90 minut, což nám připadalo naprosto přehnané (naše rezerva byla minut 30 - vzhledem k nečekané 10 km objížďce těsně před Prachaticemi jsme to nakonec měli jen tak tak). Předstartovní procedury proběhly bez problémů (v rámci toho jsme dostali celkem pěkné účastnické triko), jen nás zarazilo, že jsme nedostali žádný čip. I přes ujištění, že stačí číslo, jsem se nedokázal zbavit pochybností, zda pořadatelé při počtu 500 závodníků vše zvládnou (nakonec zvládli v pohodě - všechna čest). Sotva jsme se připravili, už pořadatel hlásil start delší trasy, která startovala o půl hodiny dříve než my. Šli jsme se na ně podívat, s tím že se pak půjdeme trochu rozjet. Když zdatnější závodníci odjeli a my viděli kolik našich soupeřů se už řadí na start, zůstali jsme taky.
Což o to, Jirkové už se projet byli, ale já ztuhlej z řízení, jsem ještě více ztuhnul při tomto nepohodlném čekání na start.
Uteklo to naštěstí rychle a díky konferenciérovi jsme se alespoň nenudili. Celkem nás startovalo 224 a vzhledem k tomu, že startovní brána nebyla nijak zvlášť široká, museli jsme se zprvu smířit, tak jak už to při těchto závodech bývá, jenom s popocházením.
Jako Šnek Zakladatel jsem cítil povinnost "ukazovat" ostatním šnečkům cestu a proto jsem se na úvodní asfaltový úseku vrhl svižně kupředu. Brzy jsem si naštěstí uvědomil, že by bylo dobré šetřit zpočátku síly. Trochu jsem ubral a hned mě předjel Radim a krátce po něm i Jirka junior. Po nájezdu do terénu asi na druhém kilometru mě předjel dokonce i Nejstarší Šnek.
"Hlavně, že jsem jim říkal, aby to rozjížděli opatrněji!" Pomyslel jsem si. "Zase budou v druhé polovině šlapat vodu."
Jen tak mimochodem jsem se zeptal Jirky když mě míjel, jestli si nechává rezervu.
"Ne proč? Jedu na maximum. Jsem tak zvyklej!" Zachechtal se jako pekelník pod vousy a zmizel mi v davu soupeřů.
Ještě jsem za ním stačil křiknout že je blázen, ale jak mu svištěl vítr kolem uší, tak to už možná ani neslyšel. Byl jsem tak ze všech šneků ten nejposlednější, což mě však tentokrát vůbec netrápilo,
protože jsem věděl, že to tak dlouho nezůstane. Naopak jsem si dělal starosti s tím, jak budou "děti" trpět, až jim dojdou síly.
Trať stále stoupala (čekalo nás 13 km stoupání /přerušované jen krátkými sjezdíky/ na vrchol kopce Libín, který se nachází ve výšce téměř 1100 metrů). Sklon kopce poměrně často kolísal. Většinou se stoupalo pod celkem snesitelným úhlem, ale občas se kopec na krátko zvedl dost prudce.
Právě v jednom z takových úseků jsem Jirku seniora nejen dohnal, ale i předehnal. Když jsem se na vrcholu svahu ohlédl, viděl jsem, že se dokonce nerozpakoval slézt ze svého oře. Pro mě by něco takového bylo nepřijatelné (mám zásadu, že když nějaký kopec jedu poprvé v životě, tak ho musím vyjet i kdybych měl padnout), ale je fakt, že ten úsek byl tak prudký, že i když jsem jel, tak jsem příliš velký náskok nezískal. Možná maximálně 50 metrů. I tak mě však překvapilo, když byl Jirka za chvíli opět vedle mě.
Vypadal svěže jako nikdy předtím a ze všech jeho pohybů doslova prýštila energie. Sice opět nasadil tempo, které bylo rychlejší, než kterým jsem původně chtěl jet, ale já se za něj tentokrát zavěsil. Ani nevím proč. Snad abych viděl, jak dlouho to vydrží. Takhle jsem za ním visel asi 2 km. Potom se kopec nejdříve opět více zvednul aby se vzápětí zlomil do sjezdu po nějaké bahnité pěšině. Dostal jsem pořádnou dávku bahna do obličeje (brýle jsem měl již od 3 km v kapse, protože jsem se tak potil, že jsem přes ně skoro neviděl - znovu jsem si je nasadil až v závěrečném několika kilometrovém sjezdu) a když jsem protřel oči, už jsem Jirku seniora neviděl a místo toho se v prudkém stoupání po louce, objevil přede mnou junior.
Chvíli jsme se drželi bok po boku, ale poté co jsem "revitalizoval" svoje plíce mi brzy i on zmizel ze zorného pole.

Pořád neběhám.

16. května 2008 v 12:54 | Šnek |  Cyklistika
Je tu pátek (16.5.) a zítra konečně nadejde čas prvního našeho letošního závodu na horských kolech (Fox galaxy maratón Prachatice). Jak už jsem psal jedeme všichni čtyři šneci
(Šnek Nejstarší - Jirka Skala 53 let, Šnek Zakladatel - já 43 let, Šnek Nejsilnější - Jirka Skala junior 24 let a náš benjamínek Šnek Nejmladší - Radim Háva 15 let).
Těším se moc a doufám, že nakonec nebudu zklamán, jako v dosavadních třech fyzických závodech roku. Ještě jsem v tamních končinách závodit nebyl, ale podle profilu je mi jasné, že
první téměř 13 kilometrové stoupání (výjezd na Libín) dá určitě zabrat. Rozhodně mi to však nevadí, protože já kopce rád. Jen to bude chtít nepřepálit úvod. Radimův styl vyrazit naplno, potom přidat a v závěru ještě zrychlit, tam rozhodně nebude to pravé. Vůbec jsem na Radima zvědavej, protože letos má na kole najeto asi 130 km, což skoro znamená, že je necyklista. Ani to mu však nezabránilo v tom, aby mě při Stříbrské časovce roznesl na kopytech.
Nejstarší Šnek (podle stylu jízdy mu někdy říkáme když ho chceme popíchnout "Farář jedoucí na houby")
má najeto přes 900 km, což je pro něj v porovnání s minulými lety výrazný posun. Jeho forma je přesto trochu hádankou i když poslední týden před závodem celkem dodržoval moje trenérské pokyny a dokonce jsem ho přemluvil, aby nepil kafe (sebe jsem bohužel nepřemluvil, abych přestal kouřit, ale stále se nacházím /už 4 měsíc/ ve snižovacím módu 5-7 čik za den).
Nejlepší z nás by měl být Šnek Nejsilnější, protože jen z nás všech v nejlepším věku a má nejvíce času na trénování. Jeho celkový naježděný objem však zůstává obestřen velkým tajemstvím. S Jirkou mladším přicházím do styku jen na závodech a Jirka starší je v této věci tajemný jak hrad v Karpatech. Nicméně předpokládám, že ten nájezd bude něco mezi 1500 - 2000 km a předpokládám, že tentokrát to bude náš lídr. Za ním bych měl být asi já, protože si neumím představit, že by mě Radim se svým nájezdem porazil i tentokrát.
Hlavně však abychom měli ze závodu dobrý pocit. To je to hlavní. Podle toho si možná i upravím plán na nejbližší dobu. Zatím to mám tak, že příští týden jedeme na duatlon do Nýřan (to určitě měnit nebudu), další týden mám krajský přebor v šachách
(to snad také nebude důvod měnit), ale 21.6. mám zatím v plánu běžet Horažďovickou desítku (o víkendu 14-15.6 bych si taky dal nějaký závod, ale nějak nemůžu najít nic vhodného, takže kdyby jste měli nějaký nápad /běh, cyklistika, duatlon/, byl bych vděčen). Pokud by mě však zítřejší závod pozitivně nastartoval, tak bych možná v tom termínu dal přednost opět horským kolům a jel na závod "Author 50 Bezděz", který mě už několik let láká a přesto jsem tam ještě nebyl. To by zároveň ovlivnilo i způsob tréninku, protože bych tak pokračoval v tréninku cyklistickém a pořádně trénovat běh bych začal až 23. června. Do té doby bych běhal tak jednou maximálně dvakrát v týdnu. Na Gand prix vytrvalců Západních Čech,
která začíná 20.7. bych se měl v rámci svých možností bez problémů připravit (pochopitelně vzhledem k nízkým ambicím). Jsem už ostatně přihlášen na všech 5 závodů (20.7. - 10 km, 24.7. - 5km, 27.7. - maratón, 1.10. - hodinovka a 12.10. - 30km). Využil jsem tak zvýhodněného startovného (500,-Kč na všechny závody). Kdybych se přihlašoval na zvlášť na jednotlivé závody, tak bych zaplatil téměř dvojnásobek.
Takhle i kdybych se třeba některého závodu nemohl zúčastnit, tak se mi to myslím pořád vyplatí. Už jsem od pořadatele obdržel i informaci o startovním čísle (404), které bude stejné na všechny tratě. Je fajn, že se v Plzni po půlmaratónu bude rozjíždět další běžecká akce.

Objemy

14. května 2008 v 13:18 | Šnek
Tak včera (13.5.) jsem po příjezdu na kole skutečně běhat šel. Musel se mnou "povinně" i Radim, protože skoro týden se ani nehnul. Možná také proto měl spoustu energie
a já jsem se ho dokázal držet jen úvodních 500 m. Potom se mi začal rychle vzdalovat a uviděli jsme se až doma. Běžel však jen 6 km, zatímco já jsem doslova vymučil kilometrů 14. Z kola jsem měl totiž nohy strašně ztuhlé a tentokrát jsem je nějak nemohl rozhýbat.
Až někde kolem 7 km se mi začalo běžet lépe.
I tak ale na čas 82 minut nemůžu být příliš pyšný. Je prostě vidět, že teď se spíše připravuji na kole, zatímco běh mám jen na relaxaci. Pro zajímavost uvedu aktuální "tabulku" letošních objemů. Naběháno mám mnohem méně než minulý rok (585 km), zatímco najeto mám téměř dvojnásobek (1111km). K tomu jsem nachodil 188 km,
"jel" na rotopedu204 minut a cvičil 610 minut.

Neběhám

13. května 2008 v 15:41 | Šnek |  Cyklistika
Týden po Plzeňském půlmaratónu jsem prožil cyklisticky. "Slíbil" jsem totiž nejstaršímu
Šnekovi, že do konce příštího měsíce budu mít najeto 2000 km, tak se musím snažit. Proto a nejen proto (prostě mě teď kolo baví víc než běh) jsem běžecké aktivity na čas výrazně utlumil (zhruba do půlky června moc běhat nebudu).
Ani na tom kole to však nijak nepřeháním. Zatím jezdím většinou jen krátké úseky s volnou intenzitou. V pondělí 5.5. a v úterý jsem dal 29 km, zatímco ve středu jen 20.
Ve čtvrtek jsem jel s Radimem na návštěvu k mamce do Pelhřimova (místo mého srdce) a po velmi dlouhé době jsme si vzali kola (Radim svého treka a já Barbara).
Počasí bylo nádherné, tak jsme po obědě hned vyrazili. Na úvod jsem zvolil poměrně výživné 11 kilometrové stoupání na nejvyšší kopec okresu Křemešník (765 m n.m.).
Na tomto kopci jsem nebyl od školy a jen jsem měl zafixováno, že posledních několik set metrů pod vrcholem je strašně prudkých, protože jsem tam kdysi vyrval kolečka na stařičké Esce. No všechno je relativní. Kopec to sice slušný byl, ale zdaleka ne takový, jaký mi uvízl v mých vzpomínkách. Ani jsem nemusel použít několik nejlehčích převodů. Vyjeli jsme k moderní rozhledně, na níž jsem prostě musel vystoupit. Radim nechtěl, protože už tam na rozdíl ode mě byl. O hodně však přišel, protože výhled byl nádherný. Dál jsme pokračovali na Nový Rychnov a přes Horní Cerkev a Častrov zpět do Pelhřimova.
Celkem jsme projeli 56 km, přičemž posledních 15 bylo docela krutých, protože foukal
dost nepříjemný protivítr.
Také díky tomu byl Radim tak unaven, že se mnou druhý den nechtěl vůbec jet. Jel jsem tedy
sám a plánoval, že profil bude o něco snažší než předešlý den. Člověk míní, příroda mění. A taky paměť už mi nějak neslouží. Prostě jsem vybral bezděky profil mnohem náročnější. Žádná rovinka, pořád jen nahoru nebo dolů.
Brázdil jsem tentokrát severní a západní část okresu. Jel jsem přes Želiv do Hořepníka, odtud do Pacova a přes Leskovice zpět. Na trati dlouhé 67 km jsem nechal dost sil i proto, že poslední dvacítka byla opět proti větru. Ale bylo nádherné se projet po stopách svého mládí.
V sobotu jsme už museli domů a já po příjezdu zvolil kvůli uvolnění běh. Dal jsem 14 km, ale m
oc jsem si to neužil. Nohy byly ztuhlé a tělo celkově nějak běžecky nepracovalo. Sice jsem do chůze nepřešel, ale několikrát jsem tu chuť měl opravdu velkou. V posledních kilometrech jsem se přece jen trochu rozběhl a zlepšil si tak celkový dojem z tréninku (80 minut).
V neděli bylo na řadě opět kolo. Tentokrát Saracén. Nemínil jsem se nikterak "štvát", takže jsem vykroužil jen 47 km.
V pondělí a v úterý jsem byl v práci na kole a tak přibylo dalších 2*29 km. I ve zbývajících pracovních dnech týdne bude pravděpodobně jezdit do práce na kole a jednou nebo dvakrát bych si k tomu měl jít zaběhat. V sobotu už mě i všechny ostatní šneky bude čekat Prachatický bikemaratón.

Egyptská senzace (epilog)

11. května 2008 v 0:08 | Šnek |  Ostatní
Probral jsem se až když se nade mnou skláněli záchranáři.
"Ale co to. Oni se nesklánějí nade mnou, ale asi nad někým jiným. Jinak bych se na to přece nemohl dívat pohledem třetí osoby. Nebo že by… No ano. Jsem to já! Tam dole skutečně ležím já!! Jsem se rozdvojil, nebo co?!" Natáhl jsem před sebe ruce a teprve teď mi to začalo docházet. Ruce jsem totiž neviděl. Dokonce jsem se neviděl vůbec!
"Já jsem duch!? Proboha, já jsem skutečně duch!! Či nějaká zhmotnělá energie?! Ale snad to ještě není definitivní? Určitě mě zdravotníci oživí a já se budu moci do svého těla vrátit. Jasně! Už
se to povedlo. Právě se zvedají. Musím se rychle vrátit "do sebe". Ale co to?! Nějak to nejde. Aby taky jo, když mi přetáhli pokrývku přes hlavu. Tak ji přeci sundejte, ať můžu zpátky!" Řval jsem na ně. Ale zdravotníci jako by mě neslyšeli. Nikdo mě neslyšel!
"Tak tohle je tedy konec?!" Stále jsem se odmítal smířit s evidentní skutečností. Až když se všude kolem rozhostilo pohřební ticho a záchranáři mě rezignovaně a beze spěchu naložili do záchranky, dal jsem sluchu jakémusi vnitřnímu hlasu (nebo to nebyl vnitřní hlas?), který stále opakoval: "Jseš mrtvej. Mrtvej! Úplně mrtvej!! Tak už se s tím smiř nevěřící Tomáši!!!"
"Tak já jsem mrtvej. Úplně mrtvej ." Opakoval jsem si bezmyšlenkovitě. "Co se mnou teď bude?" Napadlo mě.
"Co by bylo." Ozval se opět onen podivný hlas, jako by ve mně uměl číst. "To co s ostatními. A pojď už. Nemám na starosti jen tebe!"
"Pojď, pojď. Ale jak a kam." Hrál jsem si na nechápavého. "A kdo vlastně jsi? Ty jsi Bůh?!"
"Žádný Bůh neexistuje. Alespoň ne v tom smyslu, jak ho chápou lidé. Tomu bys ale zatím nerozuměl, protože i když už vlastně nejsi člověk, tak myšlení máš pořád lidské.Takže se s tím zatím netrap. Umíš se uvolnit?"
"To jo." Souhlasil jsem v rozpacích. "Ale…"
Tak víš jak. A měl jsi někdy GPSku?" Když jsem přitakal, hlas pokračoval. "Tak si představ že něco mnohem lepšího než ta nejkvalitnější GPSka se stalo tvojí nedílnou součástí. Teď víš kam!"
"Ale stejně…"
"Žádné ale." Přerušil mě znovu. "Už mě fakt nebavíš! Prostě se uvolni, přestaň lpět na tom co znáš a otevři se tomu co neznáš. A mizíme!"
Najednou jsem začal pociťovat něco podivného. Prostě mi přišlo, že je mi všechno jasné a já začal bezděky následovat hlas, který jsem vlastně neslyšel a o kterém jsem ani nevěděl odkud přichází. Nešel jsem za ním, neběžel a dokonce ani neletěl. Prostě jsem jen tak plynul, plynul a plynul. To by ovšem byl už úplně jiný příběh…
Druhý den vyšla ve sportovních přílohách většiny světových deníků (leckde nejen ve sportovních přílohách) krátká vzpomínka na vlastně bezejmenného vytrvalce, který skonal na vrcholu sil, při tom co ho nejvíce bavilo.
"Nelekejte se. To jsem ještě já. Tedy přesněji řečeno moje duše. Ale nebuďte smutní, já taky nejsem. V životě jsem zažil prakticky všechno co jsem zažít chtěl (někdy i to co jsem nechtěl). Zkusil jsem si, co jsem si zkusit chtěl, děti jsem jakž takž vychoval, tak co. Každý tam jednou musí a když už se tomu nedá vyhnout, tak takovýhle skon je vlastně za odměnu. No nic, tak se tady dole mějte a já už musím letět za sv. Petrem (není to vlastně sv.Petr, tak jak si ho představujete, je to prostě něco jiného, ale to není podstatné). Jdeme totiž vyrábět počasí na zítřek. Doufám, že mi dovolí přimíchat tam nějaký ten blesk, nejlépe kulový, aby trefil někoho "s gulami". Až ho trefí, tak se k nám určitě nedostane, protože jsem z důvěryhodných zdrojů slyšel, že už má několik měsíců předplacené pořádně vyhřáté lože na druhé straně věčnosti. Inu kdo chce kam pomozme mu tam. Tak ještě naposled, mějte se fajn a nenechte se otrávit pitomci. Nebudu vám slibovat, že bude líp, ale asi by jste měli vědět, že opravdu na každou svini
se najde řezník. Tak čau…
PS: Jistě jste všichni dávno pochopili, že se nejedná o skutečnost, ale o jakousi fantazii, kterou jsem obohatil o některé své zkušenosti, zážitky, dojmy a sny. K napsání mě kromě jiného inspiroval i skon lyžaře z Itálie na letošním Ski maratónu na Šumavě. Známí a rodina mi ho totiž "dávali za příklad" když říkali: "Vidíš takhle taky dopadneš! Na stará kolena začneš blbnout až si někde uženeš infarkt. Vzpamatuj se a buď konečně normální!" Takto a podobně mě častují mí blízcí." Když jsem později přemýšlel, zda nemají pravdu, vyšlo z toho to, co jsem popsal v závěru článku.

Egyptská senzace (část sedmá)

10. května 2008 v 0:07 | Šnek |  Ostatní
Cílovou pásku jsem protrhl v pro mě neuvěřitelném čase 2:58:23 (real time ještě o 2 minuty lepší)!!! "Ty vole, to je síla!!!" Vypadlo ze mě nahlas.
Hned se na mě sesypali fotografové a novináři. Ze všech stran blýskaly fotoaparáty a pršely otázky v nejrůznějších jazycích, které mi splývaly v jednolitou a nesrozumitelnou směsici. Stále mi pořádně nedocházelo, co jsem dokázal. Abych se přiznal, vůbec jsem nevěděl co dělat. Kam jít, kde se postavit, komu dát nejdřív rozhovor. Závodníci z tzv. elitní skupiny vědí co mají dělat, jsou na podobné situace připraveni a pořadatelé si je často před závodem i proškolí. Na řadě podniků má takový vítěz přesně určené, co musí po doběhu dělat. Však je za to také pořadatelem placen, na rozdíl od hobíků, kteří musí naopak zaplatit pořadateli.
Se situací, kdy vyhraje takový dřevák jako já ale nemohl nikdo počítat a proto jsem nebyl ničím vázán, ale taky jsem současně nevěděl, co počít.
Utahaný jsem byl jako kůň
a pořád mě píchalo u srdce (teď už to byl spíše takový divný tlak), tak jsem se prodral chumlem dotěrných sluhů médií a sednul si na nějaký kámen. To byla úleva! Tělo konečně došlo spočinutí. Žízeň jsem taky neměl, protože jsem se vydatně "prolil" nějakou minerálkou, co mi podal pořadatel, na jídlo ani pomyšlení, tak co mi ještě chybí? Cigareta přece!! Sotva se mi tato myšlenka mihla hlavou, už jsem se rozhlížel, kde bych tento "smrtodárný zdroj"
získal. Ve zdejších končinách to naštěstí nebyl žádný problém. Lidé v Egyptě jsou totiž velmi tolerantní ke slabostem cizinců (mohli bychom se od nich v lecčems učit, jak přijímat hosty).
Stačilo jen kývnout na pořadatele s krabičkou Camelek a už mi zapaloval vonnou/smrdutou
tyčinku. To byl požiteček. Dlouho jsem si však tu slast užívat nemohl. Sotva jsem párkrát potáhl, už se ke mně zase hnali novináři. Nemínil jsem se jimi nějak vzrušovat, protože jsem přece jim nebyl ničím povinován. Na druhou stranu jsem si ale nechtěl hrát na důležitého a proto jsem se rozhodl, že rozhovory poskytnu. Taky mě bavila představa, že vítěz takovéhoto závodu bude dávat interview s cigaretou v ruce.
Postavil jsem se a v tom se mi strašně zatočila hlava. Kdybych se reflexivně nechytil ramena jednoho z reportérů, asi bych upadl.
"To nic. Jsem v pořádku." Snažil jsem se rozptýlit hrané(některé i upřímné) obavy novinářů. Cítil jsem však, že tak úplně pravdu neříkám. Kromě rostoucího tlaku na prsou, mě nějak začínalo "mravenčit" celé tělo. To mě ovšem nedokázalo odradit od toho, abych si na důkaz, že mi skutečně nic není, několikrát pořádně nepotáhl z cigarety.
Byla na mě namířena spousta kamer a já se při tom halil do mohutného oblaku cigaretového kouře.
"Jak se cítíte? Jaké máte teď pocity? Čekal jste takový úspěch? Jaké jsou vaše plány do budoucna? Pršelo na mě ze všech stran v různých jazycích.
"Promiňte!" Umlčel jsem rázným pohybem ruky celou tu okolní vřavu. "Promiňte. Dříve než začnu odpovídat na vaše otázky, chtěl bych pozdravit svoji rodinu a známé a poděkovat těm, kteří mi r
adami pomáhali, abych se mohl dostat tam, kde dneska jsem." V průběhu řeči jsem se snažil nenápadně zbavit cigarety, protože se mi v této situaci zdála najednou jaksi nepatřičná.
"Tak pánové a teď jsem vám plně k dispozici." Pronesl jsem anglicky k téměř jednolité mase reportérů.
V davu to zahučelo a mikrofony a kamery se ještě "netrpělivěji" natáhly ke mě.
Nedalo se říci, že bych byl v angličtině úplný začátečník, ale teď jsem se prostě nějak nemohl soustředit a otázky jsem sice slyšel, rozuměl jednotlivým slovům, ale nějak jsem si je nebyl schopen dát do smysluplných vět. Začal jsem ztrácet periferní vidění, přestával slyšet na pravé ucho (můj běžný stav při velkém vyčerpání) a opět se mi začala "točit" hlava.
Pro jistotu jsem se preventivně chytil jednoho z napřažených mikrofonů. Jeho majitel se šťastně domníval, že se chystám odpovědět právě na jeho otázku, ale já jsem nebyl schopen ani zaregistrovat na co se ptal, natož abych ze sebe něco smysluplného vypravil. A bylo ještě hůře.
Náhle jsem pocítil intenzívní bolest vycházející ze středu hrudníku, na čele mi vyrašil studený pot, byl jsem "bílej jako stěna" (to jsem sice vidět nemohl, ale úplně jsem to cítil) a srdce mi bušilo, jako kdyby mi chtělo vyskočit z hrudi. Při tom ale tlouklo tak nějak nepravidelně…
Najednou mi přestala stačit opora jednoho mikrofonu a já se chtěl něčeho chytit i druhou rukou. Protože jsem však už všechno viděl jako v mlze, žádnou oporu se mi uchopit nepodařilo a ruka jen bezmocně promáchla vzduchem. Současně jsem se začal kácet k zemi. Na zlomek sekundy jsem zůstal viset na té jedné ruce, která svírala mikrofon, ale to byl opravdu jen mžik. V následujícím okamžiku jsem se s tichým žuchnutím sesul k zemi. V momentě kdy jsem se dotkl písku, ztratil jsem vědomí…

Egyptská senzace (část šestá)

9. května 2008 v 0:06 | Šnek
Přesto, že jsem byl takhle mimo, nemohl jsem si nevšimnout některých pořadatelů, kteří si čas od času snažili vynutit mou pozornost tím, že přede mě nastrkovali jakési bílé tabule s černými písmeny. Zprvu jsem tomu nevěnoval příliš pozornosti, ale pak mi to nedalo. Chvíli jsem se snažil zaostřit.
"A vida! Ona to nejsou písmena, ale čísla. Ale co znamenají? Teď je tam trojka, před chvílí
čtyřka?!?... Že by kilometry do cíle? To by asi bylo zbytečné, když jsou kilometrovníky podél trati. No jo. A kolik mi vlastně zbývá? Támhle je zrovna jeden."
Několik dalších z pořadatelů, kteří mi opět ukazovali tu jejich trojku se mi pořád motal ve výhledu.
"No jo já vím! Uhni sakra z cesty!" Mumlal jsem si nahlas.
Konečně jsem škvírou mezi domorodci uviděl, to co jsem potřeboval. 40 km.
"Tak tedy už jen dva kiláky. To už nějak "dokloužu". A co teda vlastně znamená ta trojka, když je to jen kilometry dva?! Pořadí to asi nebude. To opravdu stěží. Cha, Cha. Ale co tedy?!"
Když jsem asi 100 metrů před sebou uviděl dalšího dříve lehkonohého závodníka, který teď běžel v "botách z betonu", uvědomil jsem si, že si takto svou domněnku můžu vyvrátit nebo potvrdit.
Dohnat ho mi nedělalo žádný problém. Když jsem se k němu blížil, bedlivě jsem upíral zrak na pořadatele, kteří už teď hustě obklopovali trať a řada z nich měla v rukách ty cedule s čísly. Jemu ukazovali dvojku a mě pořád tu trojku. Když jsem se ale kolem něj přehnal,
najednou ukazovaly dvojku mě!
"Tak je to pořadí!! Já jsem druhej! Druhej!! A kde je první?!" Začala hned úřadovat moje nezažranost. Bohužel v dohledu přede mnou žádný běžec nebyl, takže to vypadalo, že se budu muset smířit "jenom" se stříbrem.
Ale pozor. Ten co jsem ho před chvílí předběhl, ten s těmi betonovými botami, se nějak zmátořil, dotáhl se za mě a drží se mě jako klíště.
"Snad nakonec nebudu ani stříbrný, ale bronzový?! To teda ne! Když už jsem si zvykl na to, že jsem druhý, tak se toho přece nevzdám!!"
Zabral jsem naplno a věřil, že už to soupeř nezvládne. Ale byl to zřejmě nějaký držák, protože zrychlil taky. Zkusil jsem ještě maličko přidat (o moc víc to nešlo, protože já nejsem schopen běhat rychlostí ke 3 minutám na km - to prostě nejde), ale pořád jsem ho cítil za sebou. Věděl jsem, že tohle tempo dlouho nevydržím.
"Leda že bych něco vymyslel. Ale co? A stojí mi to vůbec za to?! Druhý nebo třetí, vždyť je to jedno." Našeptávalo mi druhé já.
"Stojí! Jasně že stojí!!" Nepřipustil námitky ten druhý uvnitř. "Otázka nezní jestli (to zkusit), ale jak!"
Ať jsem však přemýšlel sebevíce, nenapadlo mě nic lepšího, než známý cyklistický manévr, který
však při běhu nemůže mít zdaleka takový efekt. Jinou možnost jsem však stejně neviděl.
Udělal jsem to takto. Prudce jsem zpomalil, jako bych ten souboj vzdával. Protivník mě předběhl a pokračoval ve stejném tempu dál. Já jsem proto musel znovu zrychlit, ale jen na tolik, aby se vzdálenost mezi námi zvolna zvětšovala a soupeř se mohl uklidnit tím, že ho neohrozím. To se myslím podařilo, takže jsem ze vzdálenosti asi 50 metrů mohl sledovat, že závodník přede mnou zvolna ubírá, což mohlo být nejen mojí lstí ale i tím, že už prostě nemůže. Já jsem se naopak rozběhl s největším možným úsilím, které jsem byl schopen vyvinout. Řítil jsem se doslova jako tank. V porovnání se soupeřem jsem těžkotonážníkem skutečně byl, protože moje váha byl asi dvojnásobná.
Zlikvidovat ztrátu byla otázkou několika vteřin (možná desítek - tak docela jsem to nevnímal). Prohnal jsem se těsně kolem něj (aby cítil ten obrovský rozdíl v rychlosti) a doufal, že tentokrát se za mnou neudrží. Zpočátku jsem se snažil běžet dál tím "tryskem" a neodvažoval se ohlédnout, abych zjistil, zda mi má lest vyšla (na měkkém písku nebyly kroky tak lehkého závodníka skoro slyšet).
Brzy jsem se ale i já unavil a když jsem ubral na snesitelné tempo ohlédl jsem se a s úlevou zjistil, že se dobrá věc podařila, protože se můj soupeř téměř ztrácel v solném oparu.
"Tak to by bylo." Mnul jsem s i v duchu ruce. "A co dál?!"
V zápalu boje jsem si vůbec nevšiml, že jsem se přiblížil k pravděpodobně vedoucímu závodníkovi. Vzdálenost byla si velká (200-300 metrů), ale i tak to byl pokrok.
A zase ve mně začal hlodat ten červ věčné nespokojenosti.
"Proč to nezkusit. To by byl sukcess!" Našeptával mi. Tentokrát kupodivu ani mé opatrnější já neprotestovalo, protože dotáhnout takovouto spanilou jízdu až úplně navrchol, to byla příliš lákavá výzva.
Do cíle mnoho nezbývalo, tak nebyl čas na dlouhé váhání. Vyrazil jsem, jak kdybych neměl v nohách 41 km. V tom fofru jsem si ještě stačil uvědomit, že toho před sebou vlastně ani předhonit nemusím. On přece startoval v elitní skupině, zatímco já jsem prošel startem až 2 minuty po něm, takže pokud bude ztráta menší dvou minut, což evidentně byla už teď, tak jsem byl prakticky vítězem. To bych ale nebyl já. Nestačilo mi jen vítězství na čas. Chtěl jsem zároveň i jako první protnout cílovou pásku.
Vzdálenost mezi námi se rychle zmenšovala, ale cíl se najednou blížil závratnou rychlostí (jaký paradox). Už to vypadalo, že se mi to přece jen nepovede, protože jsem běžel úplně naplno a bylo téměř jisté, že to nestačí. Jen jako na okraj jsem slyšel frenetické publikum, které povzbuzovalo možná mě, možná toho Keňana (to jsem zjistil až později - teď jsem to nevnímal), nebo oba dva.
Posledních 20 metrů pro mě a jen 10 pro soupeře! Když už mi bylo více méně jasné, že zůstanu těsně pod vytčeným vrcholem, najednou jako by se v těle našla ještě nějaká jiskřička energie, která mi umožnila zrychlit a já se jako úhoř protáhl cílovou páskou těsně před překvapeným Keňanem!

Egyptská senzace (část pátá)

8. května 2008 v 0:05 | Šnek |  Ostatní
Právě to, že jsem se vrátil zpátky na zem bylo příčinou mé záchrany (nebo naopak zkázy?).
Došlo mi totiž, že ať běžím momentálně sebehůře, je to pořád mnohem lepší, než jsem mohl kdykoliv snít a proto pokud se tímto tempem (které mi zprvu připadalo tak tragické) dokážu
dostat do cíle, bude to senzační úspěch o kterém budu vyprávět vnoučatům i pravnoučatům.
Tyto úvahy začaly postupně způsobovat, že tok mých myšlenek zvolna ale jistě začal nabírat pozitivnější orientace. Kdybych to nazval technicky, tak bych řekl, že došlo krestartu systému. Při nabíhání stroje byly lokalizovány ohniska, které zůstaly nakaženy virem pesimismu a systém tak naběhl bez nich, bez toho aby byl zasažen operační prostor systému. Organismus tak sice nebyl zotaven na 100 procent (některé části s virem přece musely být zablokovány), ale přesto mohl pracovat téměř naplno.
V praxi to vypadalo asi tak, že se mi podařilo zastavit propad rychlosti a možná dokonce trochu přidat. Opět jsem začal občas předbíhat více či méně vyčerpané jednotlivce i malé skupinky. Mě pochopitelně nikdo nepředbíhal. Kdo taky. S trochou nadsázky jsem si říkal, že za mnou běží už jen smrt. Vlastně jsem tedy utíkal před smrtí, nebo k ní?!
Ale to byl jen černý humor, který neměl vliv na celkovou revitalizaci organizmu.
Můj běh opět získával na "lehkosti" a cítil jsem se skoro jako před půl hodinou. Ten hlavní impuls měl však teprve přijít.
Několik kilometrovníků jsem opět nějak propásl (to asi díky tomu restartu). Třicátý třetí kilometr jsem však přehlédnout nemohl, protože tam měla být brána s časem i s aktuálním pořadím. Už jsem ji taky v dálce v solném oparu uviděl. Pokud to ovšem nebyla fata morgana. Ne nebyla a já se těšil až dokážu přečíst ty číslice. Tentokrát mě, ani nevím proč zajímalo více pořadí než čas, který jsem si ostatně mohl přečíst na svých stopkách. Předpokládal jsem, že číslo musí být kolem stovky, ale přesněji jsem se neodvážil odhadovat. Počítat předběhnuté jsem pochopitelně přestal při restartu. Stále jsem nějak nemohl pořádně zaostřit.
"Kdybych alespoň přečetl, kolik má to číslo desetinných míst... Ale ano. Už to vidím! Dvě desetinná místa!! Uff to je síla!"
Opájel jsem se tímto zjištěním tak, že jsem se úplně přestal pídit po tom, jaké pořadí držím přesně. Až když jsem byl těsně pod branou, podíval jsem se vzhůru a téměř strnul v němém úžasu. Svítily tam číslice 33! To byl šok. Nějak jsem tomu ale odmítal uvěřit. Panel byl naštěstí oboustranný, takže jsem se otočil, abych se ujistil. Skutečně. Bylo to tak! Zrak mi tedy ještě sloužil. Nějak mi ale stejně pořád něco nesedělo.
"A jo jasně! Byl to přece 33 km… Takže to byl kilometrovník? No jo, ale kde teda potom bylo moje pořadí? A proč by ta třicet trojka svítila na měnícím se panelu?!"
Matně jsem si vzpomínal, že jsem chvíli před metou předbíhal jednoho běžce. Pokud tedy na tom panelu je skutečně pořadí, musí tam teď svítit 34 nebo prostě něco vyššího. Ohlédl jsem se tedy pln očekávání, abych pohlédl do tváře nevyvratitelné skutečnosti. Když se mi totiž podařilo zaostřit, uviděl jsem na panelu skutečně třicet čtyřku!
Měl jsem to tedy černé na bílém. Přesněji řečeno červené na černém. Přesto, že jsem se původně zdráhal uvěřit, najednou jsem už spřádal plány, na kterém místě bych chtěl skončit.
"Třicátý? Hm to ne! Chci víc!! První desítka. To je to pravé!!" Ponoukalo mě mé odvážnější já.
"Jseš nenažranej a doplatíš na to!" Křičelo zoufale to rozumné co ve mně zbylo. "Neblázni! To nemůže dopadnout dobře. Vzpamatuj se přece!"
Ten smělejší ve mně však stejně nechtěl nic slyšet a zcela převzal vládu nad mým tělem. Od té chvíle bylo moje vědomí jako v mlze. A nejen vědomí, ale i vidění. Nedokázal jsem sledovat nic jiného než záda závodníků přede mnou. Téměř až do cíle jsem vůbec neregistroval žádný mezičas, žádné kilometry, prostě nic. Jen ty soupeře. Předbíhal jsem jednu černou, africkou gazelu za druhou. Téměř bez výjimky byli tak zmordovaní, že jim pravděpodobně ani nepřišlo divné, že je předbíhá bílý běžec (teď už jsem byl běžec spíše rudý, protože krém s extrémním ochranným faktorem, kterým jsem se před startem pečlivě natřel, byl už dávno smyt potem a vodou a ani čepička na hlavě nemohla všechno zachránit) natož aby byli schopni zrychlit a srovnat se mnou krok.
Ve své aroganci jsem se nemínil jimi však zabývat. Vždyť jsou ještě pomalejší než já. Uvědomoval
jsem si, že teď se už opravdu nacházím ve stavu podobném šílenství, ale nedokázal jsem s tím nic udělat. Pořád jen jako bych před očima viděl červená písmena" "Běž! Běž!! Běž!!!"
Můj mozek nějak dokázal "odpojit" všechny systémy a centra mého těla, která nebyla nezbytně nutná pro běh. Tuto ušetřenou energii dokázal nasměrovat na jediné. Pohyb v před.

Egyptská senzace (část čtvrtá)

7. května 2008 v 0:04 | Šnek |  Ostatní
Horko bylo čím dál tím větší. Připadal jsem si, jako kdybych přeskakoval oheň a zůstal nad ním viset. Nevynechal jsem proto žádnou příležitost abych se napil.
Dával jsem téměř výhradně přednost vodě, protože při tom objemu tekutin, který jsem musel vypít, se mi to zdálo jako sázka na jistotu. Měl jsem prostě pocit, že kdybych do sebe nalil tolik ionťáku, tak bych musel explodovat. S vodou byla i jednoduší manipulace, protože jsem se nemusel bát, že když se poliji, tak "na mě půjdou vosy".
Při občerstvování jsem nezastavoval, jen jsem vždy trochu zpomalil. Občas si ještě s úsměvem
vzpomenu, jak jsem se na svém prvním triatlonu nejdříve málem udusil a potom na chvíli dokonce oslepil (http://behyaostatni.blog.cz/0710/poprve-a-snad-ne-naposled ). Teď už jsem byl zkušený harcovník a měl na to grif.
Ale ať nezdržuju, pojďme zpět k vlastnímu závodu. Bezprostředně po obrátce jsem před sebou neviděl příliš závodníků a proto u mě taky vznikl ten dojem, že dostat se do dvoustovky bude těžké. Teď o 2 kilometry dál už byla situace poněkud jiná. Na tomto úseku jsem totiž předběhl 12 lidí (nevím proč jsem si to zrovna teď začal počítat) a hlavně kousek před sebou jsem uviděl skupinu čítající minimálně dvacet hlav. Mohl jsem od nich být tak 200 metrů, ale vzhledem k jejich tempu jsem se přibližoval rychlostí dostihového koně, který dohání formanský povoz.
Docela jsem byl překvapený, že v době, kdy jsem potkával už jen roztroušené korálky jednotlivců, maximálně dvojic či trojic, je ještě pohromadě tak velká skupina. Trochu úsměvné vysvětlení se mi nabídlo když jsem přiběhl blíže. Skupina byla ještě větší než jsem předpokládal. Bylo tam asi 32 nebo 33 běžců (s povděkem jsem kvitoval, že jsem ještě schopen všímat si takových detailů, protože při těžkých závodech nejsem kolikrát schopen přečíst ani čas na stopkách). Závodníci ještě drželi běžecké postoje, dokonce se i pohybovali dopředu, rychlost měli spíše jako turističtí chodci.
Jak byli semknuti v tom tvaru, vypadali spíše, jako když jeden druhému poskytuje oporu a částečnou ochranu před palčivými slunečními paprsky. Běžel s nimi možná i nějaký vodič, ale toho jsem skutečně nezaregistroval a vůbec jsem si nedovolil odhadovat, na jaký čas by mohl běžet.
Proletěl jsem kolem nich rychlostí, která mi připadala vůči nim až nepatřičná. "Jako stroj, jako stroj!" Prolétlo mi hlavou. "Jak Arnoldův terminátor - No problémo".
A už tu byl 24 kilometr. Nějak jsem při dohánění soupeřů příliš vybičoval a tak můj čas byl ještě o minutu lepší, než jsem čekal (94 minut). "Tohle už fakt není dobrý. To nemůže dobře skončit." Začala protestovat už i má zfanatizovaná hlava. Dobře jsem si uvědomoval, že když přestanu věřit v úspěch, tak že to skutečně může znamenat konec, ale čím víc jsem se snažil nabýt ztracené víry, tím více jsem se propadal na pozici nevěřícího Tomáše.
Výsledek na sebe nenechal dlouho čekat. Najednou jsem cítil, že už se mi neběží zdaleka tak lehce, horko bylo z ničeho nic mnohem nesnesitelnější a moje vize se začaly plíživě stávat pesimističtějšími.
Na své poměry jsem pořád běžel ještě solidně, ale už se to nedalo vůbec srovnat s tím co předcházelo. Občas jsem ještě i někoho předběhl, ale rozdíly již nebyly tak velké. Několikrát jsem zkusil svůj oblíbený trik, který spočívá v tom, že když někoho předbíhám, proběhnu těsně kolem něj tak, aby se rozdíl v našich rychlostech zdál pocitově vyšší a mě to třeba nakoplo, ale ani to příliš nepomáhalo. Vcucnul jsem tedy alespoň pořádnou dávku energetického gelu
a doufal, že se něco stane. Nevím tedy, jestli to zabralo, ale nepřipadalo mi to tak.
"Že já blbka jsem to tempo líp nehlídal!" Vyčítal jsem si. "Třeba bych to jinak vydržel až do cíle. Takhle se tam sotva doploužím jako nějaký plž." Silou mocí jsem se snažil myslet pozitivně, ale prostě to nešlo. Snažil jsem se tolik, že jsem dokonce přehlédl kilometrovníky 26 a 27. Je dokonce možné, že zapracovalo moje podvědomí, které mě chtělo uchránit před další "morovou" ranou. Na 28 km jsem však už pravdě uniknout nedokázal. Mezičas byl hodina 53 minut, což znamenalo, že jsem poslední 4 km běžel průměrem skoro 6 minut na km!
"Jednou to muselo přijít. Je čas vrátit se na zem." Dunělo mi v hlavě. "Užil sis krásný sen a teď nastupuje tvrdá realita. A ta realita budu pořádně bolet!..."

Egyptská senzace (část třetí)

6. května 2008 v 1:23 | Šnek |  Ostatní
Devatenáctý kilometr jsem si pečlivě "vyčíhal". Víte, že už mě ani nepřekvapilo, že běžím stále vysoko nad své možnosti? Tempo jsem měl jako stroj o jo joj! (75 minut).
"To bude krutý až to rupne, až mě ta nepochopitelná energie opustí." Honilo se mi v hlavě. Ale odvážnější část mého já se nedala zahanbit a kontrovala. "Co by bylo. Nic. Jen uháněj! Když tě opustí, tak tě opustí. Když nejde o život jde o ho..o."
Na dvacátém kilometru jsem se ani nemusel dívat na hodinky. Prostě jsem věděl, že běžím pořád stejně. Za to kolem mě padal jeden soupeř za druhým.
Zdravotníci krutě nestíhali a já už jsem byl několikrát na pokraji toho, že zastavím abych pomohl kolabujícím o které nikdo nejevil zájem. Naštěstí vždy nakonec přiskočil někdo z policie či diváků, takže jsem mohl pokračovat ve svém tempo dál. Kdybych se musel rozhodovat mezi závodem a pomocí někomu kdo by mohl umřít, tak by volba byla zcela jistě jasná, ale určitě by mi celý zbytek života strašně vrtalo hlavou, jak bych tohle tempo vydržel. I proto jsem byl rád, že nemusím zasahovat.
Pořadatelé kteří pravděpodobně situaci zpočátku podcenili, teď zřejmě zmobilizovali rezervy, protože postupem času bylo kolem trati zdravotníků více a tam kde nebyli, zasahovali alespoň armádní příslušníci, které jsem zprvu vůbec nikde neviděl.
Nemohl jsem se ale věnovat jen tomu co se děje kolem tratě, ale musel jsem dávat pozor hlavně na své nejbližší okolí. Někteří potácející se soupeři totiž byli natolik mimo, že nebyli schopni ani držet rovný směr a nemohl jsem počítat s tím, že by se mi třeba vyhnuli.
Naopak já jsem si musel vždy nechávat dostatečnou rezervu, abych předešel kolizím. A že těch které jsem předbíhal nebylo málo.
Teď už jsem však uviděl bránu, která byla umístěna na metě 21 km. Tady jsem se na stopky pochopitelně podíval, ale žádné překvapení se nedalo očekávat. Pochopitelně. Na metě
půlmaratónu jsem měl čas 1:23! Dosavadní můj rekord na "hladké" trati byl 1:39!! Ještě neuvěřitelnější byla zpráva z informačního panelu, která mě doslova nakopla tím, že jsem aktuálně na 234 místě v absolutním pořadí. "Ty síly mi musí dojít dříve či později." Říkal jsem si. "A pak to bude stát zato." "Možná ani závod nedokončím."
Nechtělo se mi však násilím brzdit organizmus, který se možná nezadržitelně hnal za svým životním úspěchem. "Člověk nikdy neví. Pořád existuje malinká naděje, že tempo vydržím až do konce a pak by to byla bomba." Honilo se mi v hlavě. "Prostě to zkusím a uvidí se. Kdybych do toho teď nešel naplno, později bych si to určitě vyčítal. A pokud mi dojdou síly tak, že nebudu moci doběhnout do cíle, tak se taky nic hrozného nestane. Vždyť už jsem si udělal dva neskutečné osobáky." Jediné co mě trochu zneklidňovalo bylo lehké píchání u srdce.
Při dlouhých závodech se mi to občas stávalo a bral jsem to jako signalizaci, že mám zpomalit. Tentokrát jsem tuto "kontrolku" odmítl respektovat. Jenom jsem si více začínal všímat zdravotníků a sledovat jejich rozestupy podál trasy.
Teď po obrátce jsem mohl sledovat i ty méně šťastné, kteří se k ní teprve blížili. Na mnohé z nich byl doslova žalostný pohled. Bylo to stále horší a horší. V normálním závodě by mě taková obrovská masa závodníků, kteří mi nestačí, naplňovala hrdostí a pýchou, ale tohle?! Z toho jsem se nějak radovat nemohl. V některých úsecích to totiž vypadalo, jako by do mých soupeřů někdo zezadu střílel ze samopalu, protože padali jako podťatí.
"Jak je to sakra možný, že já běžím líp než normálně a ostatní naopak mnohem hůř. Kde se ve mně bere ta energie?" Tyto a jim podobné myšlenky se mi hlavou honily čím dál tím intenzivněji. Sice mě dílem znervózňovaly, ale zároveň dílem (a to větším) ještě více nakopávaly. Prostě se mi v hlavě proháněla taková směsice obav, napětí, očekávání a něčeho neznámého, z čehož se postupně zrodila taková ta zdravá zaslepenost, která mě hnala dopředu bez ohledu na možnénásledky.
Už když jsem viděl na panelu v půli závodu to 234 místo, napadlo mě hned, že bych se mohl dostat do první dvoustovky. Sice jsem si zprvu říkal, že teď už jen tak nikoho nedoženu, protože přede mnou budou již jen elitní závodníci, ale překvapení jsem tento den zažil už dost, tak proč nezažít další.
Každý ví jak je psychika při maratónu důležitá a já jí dokonce přikládám mnohem větší význam než odborníci. Jde jen o to "oblbnout" mozek. Proč třeba šílenci při záchvatu mají mnohem větší sílu než za normálního stavu?! Mozek prostě "produkuje látky" a vysílá svalům takové impulsy, žety jsou pak schopny pracovat na mnohem vyšší výkon než normálně. Myslím že každý kdo někdy pracoval s psychicky narušenými pacienty, které postihovaly agresivní záchvaty, vám potvrdí, že
často dva zdatní saniťáci mají co dělat aby zvládli takového to člověka, který jinak může mít i konstituci houžvičky.
Možná jsem takovým nějakým stavem procházel i já. Jen s tím, že já jsem byl při smyslech. Nebo nebyl? Nemyslí si blázni, že jsou taky normální?!

Plzeňský půlmaratón aneb tak jsem se těšil…

5. května 2008 v 13:22 | Šnek |  Běh
První Plzeňský půlmaratón je za námi. Dojmy jsou smíšené, ale začnu postupně.
V týdnu před závodem jsem zvolil osvědčený scénář a příliš jsem se v tréninku nehonil. V pondělí a ve středu jsem byl akorát v práci na Barbarovi (2*29km),
v úterý jsem nedělal nic (chtěl jsem, ale počasí mě odradilo), ve čtvrtek jsem si dal 8 km běhu volně (42 minut - běželo se mi parádně a jen jsem litoval, že v ten den nebyl závod).
V pátek jsem nedělal vůbec nic, zatímco v sobotu jsem se byl na 6 km rozklusat. Poslední 3 dny před závodem tak byly přesně podle zaběhnutých zvyklostí (netradiční bylo jen to, že jsem z rodinných důvodů noc před závodem usnul až kolem čtvrté hodiny). Dny které jim předcházeli však byly poznamenány zdravotními i jinými problémy.
I přes výše uvedené jsem šel do závodu s tím, že překonám dva osobní rekordy a to na desítku, tak na půlmaratón. Jak jsem mohl být tak troufalý?!
V neděli 4.5. jsme tak vyjeli v 8.30 (čekal jsem problémy s parkováním, což se potvrdilo).
Kromě Radima, který jel se mnou závodit jsme ještě vezli staršího Petra, který jel pro změnu na fotbal.
Zaparkovali jsme jen tak tak a šli za prezentovat. Fronta nebyla nijak velká, ale vzhledem k značnému počtu závodníků, kteří se nebyli ochotni zaregistrovat dopředu, se to docela táhlo. Díky frontě jsme se alespoň potkali se známými běžci Zakim a Kydym. Za čekání jsme byli odměněni překvapivě kvalitním trikem. Nejen že dobře vypadalo, ale bylo dokonce funkční a ještě k tomu značkové (NB).
Pak už zbývalo se vrátit k autu, převléci se (šatny i sprchy po závodě prý byly k dispozici) a hurá na náměstí připravit se na start. Měli jsme dostatečnou rezervu, která se ještě o 15 minut nečekaně prodloužila. Prý se pořadatel potýkal s neplánovaně vysokým počtem nepřihlášených závodníků přišedších na poslední chvíli. To byl pro mě velký šok. Byl jsem rozcvičen a nažhaven na 10.30 a teď tohle. Ne dělám si samozřejmě srandu. Každý kdo někdy četl mé stránky asi ví, že se přece skoro nerozcvičuji. Ale chápu, že pro některé závodníky z opačného konce startovního pole to mohl být problém. Pro nás to byla jen otrava, že musíme déle čekat.
Další odklad už naštěstí nenastal a tak v 10.45 vyrazilo celé pole (odhaduji ke 150 - výsledky ještě nemám k dispozici - až budou, tak je zde dodatečně umístím) vstříc neznámému závodu.
Podle plánu jsem vyrazil velmi zvolna. Zaki naopak věren svému naturelu se mi začal již od startu rychle vzdalovat. Naopak Kydymu, který hodlal běžet závod jen volně (čeká ho PIM v Praze) jsem se naopak vzdaloval já. Ještě dále pak běžel Radim. Po zhruba kilometrovém běhu, jsme se dostali na 2,5 km okruh, který bylo nutno běžet osmkrát. Okruh se z největší části vinul kolem fotbalového stadiónu Viktorie Plzeň, ale dostali jsme se například i na nádvoří pivovaru.
Trať měla minimální převýšení a vedla z drtivé části po asfaltu. Zajímavé bylo, že se ve dvou úsecích běželo nejdřív tam a potom stejnou cestou (jen oddělenou půlkou) zase zpět, takže si člověk mohl zkontrolovat, kdo je v nejbližších několika stech metrech před ním a i za ním. Využívali jsme to také k tomu, že jsme se s "protiběžícími" známými povzbuzovali.
Naše rozestupy se ale zvětšovali natolik, že jsme se v pozdějších kolech už potkávat přestávali. Jinak já jsem se snažil držet rovnoměrné tempo, které se mi však díky absenci kilometrovníků (zpočátku byly umístěny jen kilometrovníky 1 a 6, zatímco některé další byly umístěny až v průběhu 2 kola) špatně kontrolovalo. Již od 2 km jsem cítil, že dnes nejsem v tom nejideálnějším rozpoložení, ale proto, že to zas nebylo tak úplně špatné, jsem se svých dvou rekordů odmítal vzdát. Plán byl prvních 11 km za 55 minut, zbývající desítku v rekordu (v jakémkoliv čase pod 49 minut), z čehož by logicky vyplynul osobák na půlmaratón v hodnotě kolem 1:45.
Na pátém kilometru jsem oproti původnímu plánu ztrácel minutu a půl, což vzhledem k tomu,
že jsem neběžel s až zas tak velkou rezervou nebylo vůbec povzbudivé. V této fázi a v tomto stavu vůbec nepřicházelo v úvahu, že bych mohl zrychlit. Nevím proč jsem se stále odmítal vzdát myšlenky, že zrychlím až po 11 km. Někde kolem 7 km se mi dokonce udělalo nějak blbě od žaludku, ale já ještě více zvolnit nechtěl.
Problém naštěstí kolem desítky odezněl (53 minut). V první polovině závodu jsem se střídal s pro mě do té doby neznámou běžkyní Ivanou. Jako korálky jsme sbírali jednoho běžce za druhým, kteří na počátku přecenili své síly. Přesto jsem se pomalu loučil s myšlenkou na desítkový osobák, ale tomu, že nepokořím osobák půlmaratónský, jsem stále odmítal uvěřit.
Proto také když jsme proběhli kilometrem jedenáctým, jsem přidal a od spoluběžkyně se odpoutal. Zvýšené tempo mi však vydrželo sotva 1000 metrů a já pak znovu spadnul do původní rychlosti (možná ještě nižší). I ve zbytku závodu jsem ještě několikrát zkoušel zrychlit, ale nikdy mi to dlouho nevydrželo. Většinou jsem se chytal běžců, kteří mě předbíhali o kolo a zkoušel se nějak rozpumpovat, leč všechno marné. I když jsem i já předbíhal další běžce a některé i o kolo nebo dvě, nemohl jsem se dost z toho divného rozpoložení. Přitom nohy mě neboleli, dýchalo se mi dobře, křeče mě nebraly a žaludeční potíže se už taky neozývaly. Prostě to ale nějak nešlo. Připadal jsem si ztěžklý jako tank. Dokonce i když mě v předposledním okruhu povzbuzoval neznámý běžec, vysoké, gazelovité postavy slovy: "Běž Šneku, běž!" (nebo něco v tom smyslu), nezmohl jsem se na víc než pár rychlých kroků. Ale takové povzbuzení i tak potěší.
Ještě když jsem vbíhal do posledního okruhu, stále jsem věřil, že dokážu zrychlit natolik, aby to byl alespoň ušmudlaný osobák 1:47. Myslel jsem, že mě nabudí i to, že jsem konečně uviděl před
sebou Radima, kterého jsem doháněl o kolo. Asi po půl km jsem ho skutečně dostihl. Snažil jsem se ho trochu povzbudit a pochválit, ale bylo vidět, že už toho má plné zuby. Nicméně jsem byl rád, že je v pořádku a že závod pravděpodobně dokončí.
Já pokračoval dál svým tempem třínohé krávy.
Ještě párkrát jsem se "cuknul", ve snaze zkusit ještě ten rekord, ale všechno marné. A když jsem přibližně 1,5 km před cílem uviděl na hodinkách číslice 1:44, zhasly veškeré naděje docela.
Předběhl jsem ještě jednu běžkyni o další kolo, zatímco mě naopak ze zadu dohnal chasník, se kterým jsme se dohodli, že dáme finiš. V cílové rovince do mírného kopečka však nasadil takový rychlostní stupeň, že jsem se ho ani nesnažil napodobit. Cílem jsem tak probíhal osamocený, překvapený a zklamaný
(1:51 nebo těsně nad 1:52 - asi výsledky stále nemám a hodinky jsem si zapomněl zastavit).
Radim ve své vytrvalecké premiéře doběhl v čase 2:16, což myslím v 16 letech není vůbec špatné.
Bezprostředně po doběhu (a vlastně už od předposledního kola) jsem byl dost zklamán, ale když jsem si to později nechal v hlavně rozležet, tak jsem si uvědomil, že vlastně není proč. Že jsem chtěl dva osobáky a nemám žádný? No a co! Hlavně, že jsem doběhl ve zdraví a neměl v průběhu závodu žádné problémy (kromě neschopnosti zrychlit). V neposlední řadě mě navíc musí těšit, že závod úspěšně uběhl i nejmladší Šnek. A že se mi nelíbí můj výsledný čas? No a co! Koho to zajímá?! Alespoň se mi příští rok bude snáz překonávat.
Abych udělal něco užitečnějšího, šel jsem v rámci čekání na Radima kousek po okruhu, abych povzbudil běžce, kteří se dosud statečně prali s tratí. Tak jsem se poprvé potkal i s pro mě nedostižným běžcem Koyamou, který dal závod tradičně pod 100 minut. Dorazil k nám i Zaki, který se pyšnil časem pod 105 minut. Jsou to prostě makáči.
Kydy zaběhl myslím 2:03 a vzhledem k tomu, že chtěl běžet jen tréninkově to je asi čas podle jeho představ. Myslím, že v neděli na PIMu může, když budou vhodné podmínky, úspěšně atakovat hranici osobního rekordu 4:15. Budu mu držet palce.
Já se naopak snažil analyzovat příčiny mého neúspěchu. Bezpochyby se na mě stále ještě projevuje prodělaná viróza (ani ne tak ono jako to, že jsem s ní běžel Pražský PIM a nějak si díky tomu vyčerpal sportovní rezervy). Tento vliv nebude ale ten hlavní stejně jako to, že mě už řadu týdnů bolí záda (na běžecký výkon to téměř nemá vliv). O něco větší vliv bude mít psychika. Jednak to, že si před závodem kladu megalomanské cíle a když to pak podle nich nejde, tak se tím nechám rozhodit. Hlavní důvod ale spatřuji v tom, že jsem za posledních 5-6 týdnů přibral několik kilo. Způsobeno to bylo tím, že jsem jednak musel omezit trénink, druhak omezil kouření
a "třeťak" chybějící cigarety nahradil jídlem.
Mezi ostatními běžci jsem si tak připadal jako těžkotonážní bublina. Proto hlavní úkol na nejbližší měsíce bude sundat 3-5 kilo a zapracovat na "hlavě".
Tento podnik byl pro mě zároveň i jakousi soukromou kvalifikací na Pražský ultramaratón ve Stromovce. Byl jsem na 80 procent rozhodnut, že ho poběžím, ale když nejsem schopen zaběhnout půlmaratón, tak tam nemám co pohledávat. Ne že bych tu 6 hodinovku neuběhl, ale nemá cenu se "huntovat", když cítím, že tělo nešlape. Příští týden mě čeká závod horských kol v Prachaticích a potom hned Nýřanský duatlon, takže se bude teď v klidu více věnovat kolům a od počátku června zahájím přípravu na Zátokům běžecký týden v Plzni (desítka, pětka a pak maratón).
Když se závod pokusím zhodnotit jako celek, tak to vidím asi takto:
Klady: nečekaně skvělé triko, viditelná snaha pořadatelů udělat dobrý závod, výborné zvládnutí chaosu v souvislosti s probíhajícími trhy na stadionu,
Zápory: posunutí času startu, neoznačené kilometry v úvodu závodu, nevhodný materiál čísla (dost se trhaly a na těle byly nepříjemné), absence pití v prostoru cíle.
Celkově převažují klady (ne podle počtu, ale podle významu), protože uvedené zápory jsou pro úvodní ročník pochopitelné a běžné. Držím organizátorům palce do dalších let a patří jim můj dík za to, že si troufli něco podobného v Plzni podniknout.