Takje to konečně tady. Po několika letech lehké přípravy a několika měsících přípravy
stupňované, nadešel den D. Den Egyptského maratónu se startem a cílem u pyramid v Gíze. K tomuto dni jsem shlížel s nadějí a zároveň s obavami již druhým rokem. Mezitím jsem absolvoval řadu závodů a i několik maratónů s nevalnými výsledky.
Proto ani tady jsem si nedělal velkých nadějí. Byl jsem tady prostě jen proto, abych zkusil něco nového. Trasa vedla prakticky celá pouští. Po úvodní šotolině jsme se rychle dostali do pouštního písku. Trať byla vyznačena praporky po obou stranách (každých 10 m). Povrch mezi nimi byl speciálně upraven. Pořadatelé údajně ten úzký pás písku (zas tak úzký nebyl - v okolí startu 50m, na trati postupně 20m) zkropili obrovským množstvím mořské vody (sladkou by to bylo nepředstavitelně drahé) a vzápětí ho přejeli jakýmsi válcem.
Toto udělali několikrát, až vznikl přece jen o trochu pevnější podklad, do kterého se běžci tolik nebořili. Nepříjemná byla naopak kvanta zkrystalizované soli a hlavně solný prach..
K závodu se prezentovalo něco málo přes 12 tisíc nadšenců. Ve startovním poli se nacházela řada černých, gazelovitých afričanů s osobními rekordy hluboko pod 2:15. To já se svým osobákem o více než hodinu horším, jsem se mohl leda nesměle krčit v koutě.
Podle listiny osobních časů jsem však zdaleka nebyl nejhorší. Našel jsem totiž spoustu osobáků nad 4 hodiny a dokonce i dva nad hodin 5. Poslední bych tak být nemusel, ale pořád je to pravděpodobnější, než že budu první. Ha, ha. To byl nápad
Jako by už samo umístění a roční doba nebylo dost extrémní, ještě museli pořadatelé dát start
na dobu kdy je zde největší horko (15.00). Ve stínu bylo 42°C a na Sluníčku se můžeme jen domýšlet. Prostě něco kolem 50°C. Pořadatelům nestačilo jen horko a ještě jakoby zlomyslně polévali před startem trať. "Ať je ještě pořádná vlhkost." Říkali si asi.
Trať byla jednoduchá. První půlka se prostě běžela zhruba po přímce na jihozápad a po obrátce se vracelo druhým koridorem (asi 100m od toho prvního) zpátky. Zabloudit se nedalo a převýšení bylo prakticky nulové (jen lehce zvlněný profil). Největší stoupání bylo na jakémsi obloukovém mostě, který překlenul místní dopravní tepnu. Domorodci ho údajně postavili právě kvůli závodu.
Musím se přiznat, že horko nesnáším právě nejlépe. Jsem spíše severský typ odolný proti chladu. Teplota mezi 25-30°C je pro mě už dost vysoká, přičemž normální lidi si při ní "lebedí". Při teplotě 30-35°C se však pro mě nic nemění (trpím stejně) ale ostatní už jsou na tom hůř než v minulém intervalu (jsou na tom stejně jako já). A při teplotě nad 35°C já trpím stále stejně, zatímco ostatní už jsou na tom podstatně hůř. Vím, že to vypadá divně, ale je to prostě tak a dá se z toho vyvodit, že bych na tom ve zdejších extrémních podmínkách nemusel být nejhůř.
Na startovním roštu jsem byl vzhledem k velmi brzkému zaregistrování, poměrně vysoko. Měl jsem číslo1965.
Podmínky byly sice extrémní, ale já věren své "nenasytnosti" jsem přesto plánoval útok na svůj osobní rekord.
Ozval se hromový výstřel, pole běžců se zavlnilo a to bylo zatím všechno. Zatímco přední řady již ukrajovaly první stovky metrů závodu, my jsme se sunuli vpřed jen jako unavení chodci. Po dvou minutách jsem se konečně dočkal a mohl vyrazit jako "srna".
Jako vždy v úvodu, volil jsem rozvážnější tempo. Tentokrát o to víc, že se běželo v extrémních podmínkách. Bohužel v tom množství lidí jsem nepostřehl metu prvního kilometru a dokonce ani toho druhého.
Na třetí jsem si už však počíhal. Když jsem se podíval na mezičas, nevěřil jsem vlastním očím. První kilometry jsem chtěl běžet 5,5 minuty na kilometr a na hodinkách přitom svítilo 13.23. Vždy jsem měl problém odhadnout svoje tempo, když kolem mě běžela velká masa lidí, ale že bych takhle ujel. Možná jsem se překoukl a byla to meta 2 a ne 3 kilometrů?! To by zase bylo ale strašně pomalé. No ale určitě reálnější. Nechal jsem to zatím být s tím, že po dalším kilometru se vše uvidí. Ani tempo jsem nijak nekorigoval, protože jsem měl pocit, že si nechávám dostatečnou rezervu a že budu později dokonce schopen ještě zrychlit. Konečně vidím již v řidším poli závodníků v dálce kilometrovník. Jaké tam asi bude číslo?! Nedočkavě napínám zrak a už ho přečtu. Je to čtyřka! Když jsem probíhal kolem něj, měl jsem mezičas dokonce necelých 17 minut. To jsem určitě přehnal. Pomyslel jsem si. Takhle přepálit začátek. Jako úplný začátečník. Ale čím to, že se cítím tak lehce?
Třeba mám prostě nějaký super den nebo co. Každopádně jsem si umínil, že dalších několik kilometrů zvolním a pak se uvidí. Přiznám se bez mučení, že mi to příliš nešlo, protože když jsem trochu zpomalil, připadalo mi, jako bych jen šel. Naopak zrychlit mi šlo bez problémů, ale to jsem dovolit nemohl. Takže když to shrnu, běžel jsem pořád plus mínus stejnou rychlostí.
šnek | 1. května 2008 v 10:29 |
Tak to je jasné, před PIMem tě schvátila Nilská horečka.
A taky mi to připománá, že až bude klidnější služba, tak se chystám zaskočit na Tvůj druhý sci-fi blog/román.