---------------------------Naslouchej svému tělu---------------------

Duben 2008

Egyptská senzace (část druhá).

30. dubna 2008 v 14:40 | Šnek
Pořadatelé nás skoro každý kilometr polévali vodou, pokud jsme jim dali znamení, že o to stojíme. Já jsem tuto službu využíval jen občas, protože přece jen běžet v oblečení nasáklém vodou není nijak zvlášť příjemné. Na pátém kilometru (21 minut) jsem si toto zchlazení dopřál
a začal jsem se cítit ještě lépe. Krátce po takovém osvěžení je to logické, ale tohle bylo něco více. Ta svěžest nevycházela z povrchu těla, ale z jeho nitra.
Naopak řada mých soupeřů tak svěže zdaleka nevypadala. Vlivem vedra docházelo již i k prvním kolapsům. Naštěstí pořadatelé byli na podobný průběh připraveni a zastoupení zdravotníků podél trati více než dostatečné. Jak jsem se svým strojovým tempem probíjel dopředu, počty okolo běžících stále více řídly. Já si naopak připadal jako nevyčerpatelná studnice energie.
V této fázi závodu to však pro mě nebylo nic tak neobvyklého. Podobných úletů jsem zažil ve své běžecké "kariéře" nespočet. Čím rychleji člověk běží v úvodu, tím rychleji a silněji se dostaví krize, která může přejít dokonce i v úplný kolaps.
Poprvé to bylo hned při mém prvním maratónu v Praze (PIM). Byl to můj téměř první závod (do té doby jsem absolvoval jen 6 km na Malé Křivoklátské) a naběháno jsem měl ten rok sotva 300 kilometrů. Tím jsem se však nijak nenechal rozhodit. Vůbec jsem neuvažoval o tom, že bych třeba závod nedokončil. Naopak. Nemohl jsem se jen rozhodnout zda poběžím na čas 3:30 a nebo se spokojím s bídnými 4 hodinami. Když si na to teď vzpomenu, přijde mi to k smíchu. Tenkrát mi však do smíchu příliš nebylo. Prvních 15 kilometrů jsem totiž běžel rychlostí jen o málo nižší než 5
minut na km, což jak se rychle ukázalo bylo vysoce nad mé možnosti. Dalších 6 km jsem trochu zvolnil (spokojil jsem se s časem 4 hodiny), ale bylo už pozdě.
Na metě půlmaratónu jsem sice byl v čase těsně nad 2 hodiny, ale už jsem cítil, že mě rychle opouštějí zbytky sil. Proto jsem nutně musel ještě více zpomalit, ale pořád to nestačilo. Nakonec jsem mezi 25 až 35 kilometrem běžel (chvílemi jsem dokonce i jen šel)
takovým stylem a tempem, že jsem se před přihlížejícími diváky strašně styděl a trochu jsem se i bál, aby na mě nepřivolali záchranáře v domnění, že umírám.
Nakonec jsem tuto dlouhou a hlubokou krizi přece jen překonal, a dokonce když mi zbývalo do cíle 7 kilometrů, dokázal jsem se ještě tak zmobilizovat, že jsem tu vzdálenost zvládl za 40 minut a předběhl desítky soupeřů.
Ale zpět do současnosti. Běžel jsem přibližně stále stejnou rychlostí. Alespoň pocitově jsem to tak cítil. Rozhodně jsem neběžel pomaleji, spíše naopak. To se také potvrdilo na desátém kilometru. Mé hodinky ukazovaly neuvěřitelných 39 minut! Přitom můj rekord byl do té doby minut 45!!
Stále jsem čekal, kdy v opačném směru uvidím čelo závodu. Proto jsem měl takovéto obrátkové trasy rád. Alespoň na chvíli jsem mohl vidět opravdové běžce a začít pocit jaké to je s nimi běžet bok po boku i když v opačném směru a úplně jinou rychlostí.
Na takovýchto závodech jsem obyčejně běhal poloviční rychlostí než absolutní špička, takže jsem očekával, že se musí ti nejlepší každou chvíli objevit. Byl jsem však už na 12 kilometru a leadři ne a ne se objevit. Marně jsem napínal zrak do písečné dálky, chvějící se v solném oparu.
Teprve když jsem se blížil ke kilometru 18, tak jsem je v dálce uviděl.
"Co se to děje? Proč běží tak pomalu?!" Nechápal jsem. Běžel jsem sice rychleji než kdykoliv v minulosti, ale zas takový rozdíl to nebyl. Problém zcela evidentně nebyl způsoben mojí rychlostí, ale "pomalostí" špičky. "Nu což. Asi v tomhle vedru šetří síly, aby nepřepálili tempo.
Ostatně mají na mě náskok skoro 6 km, čož je pořád rozdíl několika výkonnostních tříd." Svoje úvahy jsem prozatím odsunul do pozadí a raději se věnoval tempu. Bohužel, jak jsem se tak soustředil na favority, proběhl jsem metou osmnáctky ani nevím jak, takže mezičas jsem opět propásl.
"Příště. Příště budem chytřejší." Vypůjčil jsem si v duchu část názvu slavné komedie.
Mezitím jsem svou pozornost opět obrátil k elitě, která již doběhla na mou úroveň. No nebyl na ně pohled který bych zrovna čekal. Většina běžců z čelní skupinky, která čítala něco mezi 20-30 běžci, vypadala že už dávno běží na druhý dech (nebo by se spíše dalo říci, že melou z posledního).
Pouze několik tahounů v čele skupiny (myslím, že to byli 3 Keňané a 2 Etiopci) nejevilo na první pohled známky nějaké větší devastace organizmu.

Egyptská senzace (část první)

30. dubna 2008 v 11:20 | Šnek |  Ostatní
Takje to konečně tady. Po několika letech lehké přípravy a několika měsících přípravy
stupňované, nadešel den D. Den Egyptského maratónu se startem a cílem u pyramid v Gíze. K tomuto dni jsem shlížel s nadějí a zároveň s obavami již druhým rokem. Mezitím jsem absolvoval řadu závodů a i několik maratónů s nevalnými výsledky.
Proto ani tady jsem si nedělal velkých nadějí. Byl jsem tady prostě jen proto, abych zkusil něco nového. Trasa vedla prakticky celá pouští. Po úvodní šotolině jsme se rychle dostali do pouštního písku. Trať byla vyznačena praporky po obou stranách (každých 10 m). Povrch mezi nimi byl speciálně upraven. Pořadatelé údajně ten úzký pás písku (zas tak úzký nebyl - v okolí startu 50m, na trati postupně 20m) zkropili obrovským množstvím mořské vody (sladkou by to bylo nepředstavitelně drahé) a vzápětí ho přejeli jakýmsi válcem.
Toto udělali několikrát, až vznikl přece jen o trochu pevnější podklad, do kterého se běžci tolik nebořili. Nepříjemná byla naopak kvanta zkrystalizované soli a hlavně solný prach..
K závodu se prezentovalo něco málo přes 12 tisíc nadšenců. Ve startovním poli se nacházela řada černých, gazelovitých afričanů s osobními rekordy hluboko pod 2:15. To já se svým osobákem o více než hodinu horším, jsem se mohl leda nesměle krčit v koutě.
Podle listiny osobních časů jsem však zdaleka nebyl nejhorší. Našel jsem totiž spoustu osobáků nad 4 hodiny a dokonce i dva nad hodin 5. Poslední bych tak být nemusel, ale pořád je to pravděpodobnější, než že budu první. Ha, ha. To byl nápad
Jako by už samo umístění a roční doba nebylo dost extrémní, ještě museli pořadatelé dát start
na dobu kdy je zde největší horko (15.00). Ve stínu bylo 42°C a na Sluníčku se můžeme jen domýšlet. Prostě něco kolem 50°C. Pořadatelům nestačilo jen horko a ještě jakoby zlomyslně polévali před startem trať. "Ať je ještě pořádná vlhkost." Říkali si asi.
Trať byla jednoduchá. První půlka se prostě běžela zhruba po přímce na jihozápad a po obrátce se vracelo druhým koridorem (asi 100m od toho prvního) zpátky. Zabloudit se nedalo a převýšení bylo prakticky nulové (jen lehce zvlněný profil). Největší stoupání bylo na jakémsi obloukovém mostě, který překlenul místní dopravní tepnu. Domorodci ho údajně postavili právě kvůli závodu.
Musím se přiznat, že horko nesnáším právě nejlépe. Jsem spíše severský typ odolný proti chladu. Teplota mezi 25-30°C je pro mě už dost vysoká, přičemž normální lidi si při ní "lebedí". Při teplotě 30-35°C se však pro mě nic nemění (trpím stejně) ale ostatní už jsou na tom hůř než v minulém intervalu (jsou na tom stejně jako já). A při teplotě nad 35°C já trpím stále stejně, zatímco ostatní už jsou na tom podstatně hůř. Vím, že to vypadá divně, ale je to prostě tak a dá se z toho vyvodit, že bych na tom ve zdejších extrémních podmínkách nemusel být nejhůř.
Na startovním roštu jsem byl vzhledem k velmi brzkému zaregistrování, poměrně vysoko. Měl jsem číslo1965.
Podmínky byly sice extrémní, ale já věren své "nenasytnosti" jsem přesto plánoval útok na svůj osobní rekord.
Ozval se hromový výstřel, pole běžců se zavlnilo a to bylo zatím všechno. Zatímco přední řady již ukrajovaly první stovky metrů závodu, my jsme se sunuli vpřed jen jako unavení chodci. Po dvou minutách jsem se konečně dočkal a mohl vyrazit jako "srna".
Jako vždy v úvodu, volil jsem rozvážnější tempo. Tentokrát o to víc, že se běželo v extrémních podmínkách. Bohužel v tom množství lidí jsem nepostřehl metu prvního kilometru a dokonce ani toho druhého.
Na třetí jsem si už však počíhal. Když jsem se podíval na mezičas, nevěřil jsem vlastním očím. První kilometry jsem chtěl běžet 5,5 minuty na kilometr a na hodinkách přitom svítilo 13.23. Vždy jsem měl problém odhadnout svoje tempo, když kolem mě běžela velká masa lidí, ale že bych takhle ujel. Možná jsem se překoukl a byla to meta 2 a ne 3 kilometrů?! To by zase bylo ale strašně pomalé. No ale určitě reálnější. Nechal jsem to zatím být s tím, že po dalším kilometru se vše uvidí. Ani tempo jsem nijak nekorigoval, protože jsem měl pocit, že si nechávám dostatečnou rezervu a že budu později dokonce schopen ještě zrychlit. Konečně vidím již v řidším poli závodníků v dálce kilometrovník. Jaké tam asi bude číslo?! Nedočkavě napínám zrak a už ho přečtu. Je to čtyřka! Když jsem probíhal kolem něj, měl jsem mezičas dokonce necelých 17 minut. To jsem určitě přehnal. Pomyslel jsem si. Takhle přepálit začátek. Jako úplný začátečník. Ale čím to, že se cítím tak lehce?
Třeba mám prostě nějaký super den nebo co. Každopádně jsem si umínil, že dalších několik kilometrů zvolním a pak se uvidí. Přiznám se bez mučení, že mi to příliš nešlo, protože když jsem trochu zpomalil, připadalo mi, jako bych jen šel. Naopak zrychlit mi šlo bez problémů, ale to jsem dovolit nemohl. Takže když to shrnu, běžel jsem pořád plus mínus stejnou rychlostí.

Dva osobáky?!

28. dubna 2008 v 11:19 | Šnek |  Cyklistika
V pátek jsem nakonec už opravdu netrénoval. V sobotu jsem si ale nemohl nechat ujít volný deseti kilometrový běh v čase 52 minut. Běželo se mi celkem slušně.
V neděli bylo nádherné počasí a já řešil, jestli vyjet na kole, nebo jít znovu běhat. Víc se mi chtělo na to kolo, ale ve prospěch běhu zase mluvil nízký "náběh" v posledních dvou měsících. Přesto vyhrálo kolo. Volba tentokrát padla na Saracéna.
Předpoklad byl, že ujedu něco mezi 30 až 50 kilometry. Trasu ani směr jsem však netušil ani když jsem vyjížděl. Jen náhodou jsem zamířil prostě na západ. Vítr foukal jihovýchodní, takže se mi jelo velmi příjemně. Téměř bez nějakého úsilí jsem držel průměrnou rychlost nad 30 km/h.
"Jo jo. Teď si svištíš, ale jak se dostaneš zpátky." Ňenechal mě v klidu vnitřní hlas (ten pesimistický).
"Prostě to nějak vykličkuju." Říkal jsem si. "Budu využívat přírodních krytů a podobně. Navíc k večeru už bude vítr slábnout, což je taky zřetelná výhoda."
Tyto úvahy mě přivedly na trasu kudy pojedu. Směr Stříbro a pak přes Kladruby a v Benešovscích otočka. Po týdnu jsem si tak mohl opět projet část okruhu Stříbrské časovky, včetně Kladrubského padáku. Zatímco minulý týden jsem měl na silničním kole (Arab) maximální rychlost pod 70 km/h, teď na kole horském 77,7 km/h. Zajímavé ne?! Mimochodem je to překonání Saracénova rychlostního rekordu o 6 km/h. Protože jsem té rychlosti trochu zalekl, zbyla tam ještě nějaká rezerva, takže si myslím, že hranice 80 km/h na tomto kopci s tímto kolem ještě padne.
Po zdolání následného čtyř kilometrového stoupání přes Kladruby nastal čas k návratu domů.
Hned když jsem obrátil, překvapilo mě, jak silný vítr se mi opřel do tváře. Když mi pomáhal, přišel mi slabší.
Tím více jsem se na zpáteční cestě snažil jet lesy a nelitoval jsem ani "drobných" zajížděk. Celkem jsem tak najel o 10 km více, než při cestě tam, což znamenalo souhrn 70 km (88 minut).
Dnes v pondělí (27.4.) jsem v práci na Barbarovi (29 km) a vrátím se až večer, což současně znamená, že další trénink nebude. V úterý bych ale měl jít běhat (vypadá to však, že bude lejt, tak uvidíme). Ve středu bude počasí dobré, takže opět pojedu do rachoty na kole. Ve čtvrtek dám opět nějaký volný kratší běh (do 10 km), zatímco pátek bude pochopitelně prost jakékoliv sportovní aktivity.
Naopak v sobotu před závodem se půjdu již tradičně, regeneračně proběhnout trasou 6 km.
No a v neděli už budeme na tom Plzeňském půlmaratónu. I když forma stále ještě není taková, jaká byla v půlce března, chtěl bych během tohoto závodu pokořit dva osobní rekordy. A to jak na celkové distanci (1:48), tak i na desítku (49min). Prvních 11 km bych chtěl běžet tempem 5 min/km a závěrečnou desítku pak napálit co to půjde (jestli to teda půjde). No hlavně, abych se závodu ve zdraví dožil a z něj pak zdravý odešel.

Profouknuté trubky

25. dubna 2008 v 12:45 | Šnek |  Běh
V pondělí (21.4.) jsem nic většího podnikat nehodlal a tak jsem si dal pouze 30 minut silových cvičení.
V úterý jsem se ale nechtěl nechat ošidit a tak i přes to, že se dal po vydatných deštích očekávat rozbahněný povrch, vyběhli jsme s Radimem do terénu. Byl dost čerstvý vítr,
ale Radim přesto vyrazil rychle. Sotva jsem za ním plandal. Když jsme uběhli kilometr, řekl jsem si, že se nebudu štvát a nechal syna běžet napřed. Velmi rychle na mě získal náskok asi 100m. Já jsem si však začal uvědomovat, že po tom rychlém začátku nejsem překvapivě vůbec zahlcen. Začalo mi to šrotovat v hlavě, až v ní uzrál nápad, že znovu zrychlím a zkusím poslední ostřejší běh před Plzeňským půlmaratónem. Slovo dalo slovo, nebo spíše myšlenka dala myšlenku a já prudce přeřadil na
nejrychlejší převodový stupeň. Vzdálenost mezi námi se začala rychle ztenčovat. Včas jsem si uvědomil, že je to až příliš rychlé a proto jsem přeceněn trochu ubral. I tak jsem byl stále blíž a blíž. V následujícím stoupání jsem Radima nejen dotáhl, nýbrž proletěl jsem kolem něj jako dostihák (alespoň jsem to tak v duchu viděl cha, cha).
Chápu, že v jiných očích jsem mohl vypadat spíš jako skot.
Syna jsem až do jeho odpojení (běžel jen 6 km) slyšel supět za sebou ve vzdálenosti několika desítek metrů.
Po strašně dlouhé době se mi běželo výborně. Skoro by se mi chtělo říci perfektně, ale až takové to nebylo. Přesto jsem se rozhodl, že budu ve svižném tempu pokračovat a že zkusím zaběhnout rychlou desítku. Celkem se to dařilo, protože na obrátce jsem měl mezičas 24 minut. Zpáteční cestu jsem zvládl ještě o minutu rychleji, takže výsledný čas 47 minut je o 2 minuty rychlejší než můj oficiální osobák na této vzdálenosti. Jak už jsem dříve psal, tento čas mám dost podhodnocený, protože desítkové závody které jsem absolvoval byly v obou případech pro mě dost nepříznivě ovlivněny. V tréninku jsem na této trati běžel několikrát i podstatně rychleji než dnes. To mě
však nemohlo zkalit příjemné pocity, které mi tento běh přinesl. Až do dalšího závodu (4.5.), už ale rychlost pokoušet nebudu. Všechny tréninky by teď měly probíhat volně, příp. regeneračně.
Ve středu jsem překvapivě běhal také (teď v letním čase to stíhám za světla i když je dlouhý, úřední den). Po předešlém výkonu mě totiž trochu bolely stehenní svaly, takže jsem to chtěl vyklusat. Tentokrát jsem volil jen volné tempo a i vzdálenost měla být kratší. Nakonec jsem dal 8 km v čase 42 minut. Původně jsem to chtěl pomalejší, ale nohy nějak běžely samy.
Ve čtvrtek jsem dal pro změnu kolo. Tentokrát jsem provětral Saracéna. Vyjížděl jsem za nádherného, slunečného počasí s teplotou 17°C. Sice jsem viděl na západě "congesťáky" (přeháňkové mraky), ale věřil jsem, že to vykličkuji. Proto jsem také letos poprvé vyjel jen v krátkých cyklistických kalhotách a krátkém triku, což jsem si brzy vyčítal, protože jak se
zatahovala obloha, tak mi začínala být zima.
První blízkou přeháňku jsem lokalizoval již po několika kilometrech. Té jsem se vyhnul, ale zcela neočekávaně jsem vjel do další, která sice nevypadala, ale nepříjemná byla dost. Proto jsem také zkrátil plánovaných 50-60 na konečných 38 km. Nejprve se mi nejelo nic moc, ale když jsem ujížděl před tím deštěm, tak se mi opět nějak "profoukly trubky". Když mě totiž 10 km před koncem předjel
nějaký vytuněný cyklista na silničce, tak mi nedělalo větších problémů se ho chytit. Sám nemám příliš rád, když za mnou někdo visí, ale umím si s tím poradit. Tento můj souputník si s tím však poradit buď neuměl a nebo nechtěl, takže jsem se v rychlosti kolem 40 km/h za ním držel až do doby, než jsem se musel odpojit k domovu. Krátce předtím jsem ho ještě předjel, kousek ho zase popotáhl já a když jsem odbočoval, ještě jsem mu stihl poděkovat, za to, že mi poskytl "krytí".
Dnes, v pátek jsem byl v práci na Barbarovi (29 km) a zatím si vůbec nejsem jist, jestli budu ještě něco "dělat". Měl bych se asi jít trochu proběhnout, ale jak říkám, uvidíme. V sobotu každopádně bych měl dát volně desítku a v neděli pro změnu padesátku, ale na kole (Saracén nebo Arab - ještě nevím).

Stříbrská časovka

25. dubna 2008 v 9:52 | Šnek |  Cyklistika
V sobotu(19.4.) jsem nakonec nejel ani na kole ani nešel běhat. Lilo jako z konve
a mě se do té sloty vůbec nechtělo. Spokojil jsem se nakonec jen s 35 minutami silových cvičení.
V neděli nadešel závod, na který jsme se velmi těšili. Stříbrská silniční časovka na 16 km. Start byl až ve 12 hodin a proto jsem se zodpovědně jel v 9 hodin trochu rozjezdit na Barbarovi. Jen pár km, nic víc.
Po příjezdu domů však přišla první "blbá" zpráva. Volal nejstarší Šnek, že na závod
nepřijedou, protože je na ně prý příliš špatné počasí. Nic nedal na mé námitky, že je to jen inverze, která se v průběhu dopoledne rozpadne a že na závod bude polojasno a relativně teplo. Nakonec jsem toho přesvědčování nechal, protože jsem stejně cítil, že za neúčastí není až tak počasí, jako spíše nepochopitelné obavy ze závodu. Jak jsem pak Jirkovi říkal, nerozhodlo počasí, ale srdce zajíce.
Místo čtyř, jsme tak nastupovali do závodů dva, čož mi na náladě rozhodně nepřidalo. Nicméně místo startu jsme našli bez problémů, prezentace proběhla rychle a my měli tak akorát čas se připravit.
Byl to pro mě první závod, který jsem hodlal jet s nášlapy, tak jsem byl pln očekávání jak budu "dobrej".
Jak už jsem však psal dříve, závod byl příliš krátký a profilem nenáročný.
Já jsem spíš vytrvalec a vrchař, než sprinter a tempař. Přesto jsem věřil, že budu mít ze závodu lepší pocity než minulý rok kdy se ale jelo na jiné trati (21km) http://behyaostatni.blog.cz/0711/rozcarovani . Startovalo se v minutových intervalech a já se nechal napsat hned za Radima. Před startem jsem sebevědomě prohlásil, že ho po 2-3 kilometrech dojedu a pak ho potáhnu. Sice jsem letos opět moc naježděno neměl (necelých 600 km), ale proti synovým 60 km to byl přece jen rozdíl.
Bože jak hluboce jsem se mýlil. Když jsme se minutu po minutě posouvali blíž a blíž ke startovní čáře, měl jsem jen jedinou obavu. Abych včas zaklapl do nášlapů a neztratil cenné vteřinky.
Na startu byly trochu zmatky, ale nic hrozného. Když se ozval startovní výkřik určený mě, vyrazil jsem jako raněný slon.
Tretry jsem zaklapl již při druhém šlápnutí a mohl se tak nerušeně věnovat stíhací jízdě.
Při takto krátkých závodech nejsem nikdy schopen odhadnout jakým tempem vyrazit. Řekl jsem si ale, že vyjedu úplně naplno a pak se uvidí. Jak jsem si předsevzal, tak jsem udělal.
Potíž byla jen v tom, že už za druhou zatáčkou jsem cítil, že to nějak není ono. Sice mě trochu povzbudilo, když jsem v kopci za zatáčkou třetí uviděl syna (jak jsem si změřil byl rozdíl už jen půl minuty), ale naopak mě zase srazilo, když jsem za sebou ucítil "honícího psa",
který ještě rychleji dotahoval mě.
"Na takovým kousku a dožene mě o minutu!" Nadával jsem si v duchu. "Začíná to jako vloni."
Když mě soupeř předjížděl, dal do jízdy ještě více úsilí (jak se to běžně dělá), abych si myslel, že nemám ani na to, abych se za ním vyvezl a povedlo se mu to. Když jsem pak viděl, že se mi nevzdaluje zas tak rychle, musel jsem se proklínat, že jsem to alespoň nezkusil. Na to abych se teď za ním zkusil dotáhnout a pak si třeba odpočinout jsem už pochopitelně neměl. Pár kilometrů jsem za ním
určitě vydržet mohl. Zkusit jsem to mohl a měl. Nevím, proč na tomhle závodě bývám v tak mizerném rozpoložení.
Tato situace mě rozladila o to více, když jsem viděl, že se Radimovi na vrcholu stoupání na rozdíl ode mě zavěsit podařilo a už v tu chvíli jsem věděl (asi 5km), že nejenže syna nedoženu, ale že pravděpodobně bude i celkový čas mít lepší. Zbývající profil závodu byl totiž hlavně rovina a sjezdy (kromě kopečka v Kladrubech), ve kterých je Radim rychlejší. Toto podvědomí pravděpodobně i přispělo k tomu, že jsem se nedokázal pořádně "ždímnout". Přede mnou nikdo, za mnou kupodivu také ne, takže jsem závod tak nějak dojížděl. Ne že bych se flákal (pořád se rychlost pohybovala mezi 40-50 km/h), to ne. Ale prostě to nebylo ono. Dokonce jsem ani ve sjezdu do Kladrub, kde při tréninku někdy dosahuji maximální rychlosti kolem 80 km/h,
nedosáhl ani sedmdesátku. Ve výjezdu do kopečka z Kladrub jsem předstihl prvního a také svého posledního závodníka, který na tom byl rychlostně ještě hůře než já. Z vrcholu kopce jsem mohl ještě chvíli sledovat Radima, jak se blíží ke Stříbru (rozdíl byl minutu a několik sekund - takže jsem už ztrácel). Pak už mi zbýval jen prudký sjezd do města a krátký výjezd.
Cílem jsem projel jako šnek (alespoň mi připadalo, že se skoro nehýbu)
. Teď jen včas "vypnout" boty z pedálů, abych se ještě ke všemu nezhroutil i s Arabem k zemi. Když jsem dojel zvolna k autu, měl jsem na tachometru 16,1 km a čas těsně nad 31 minut. O to více mě překvapil oficiální zápis, ve kterém bylo uvedenu, že můj čas byl dokonce přes 32 minut a Radimův pod 30. Sice bylo zřejmé, že jsem se synem prohrál, ale těsně (10-20 sekund) a ne o 2,5 minuty. Ve výsledcích jsou tak evidentně nesrovnalosti, které však nejsou příliš podstatné a pro mě to nic nemění
na tom, že jsem svým výkonem hluboce zklamán, stydím se a cítím se "srágorou".
Přitom i přes určité zdravotní peripetie se letos cítím na kole mnohem lépe než vloni. Jenom ten závod…
Momentálně vůbec nejsem schopný říci, jestli tento bezesporu zajímavý závod budu chtít příští rok vůbec jet.

Přiznat si pravdu

21. dubna 2008 v 18:10 | Šnek |  Běh
V úterý (15.4.) jsem původně chtěl jít běhat, ale vzhledem k tomu, že bylo hnusně (lilo)
, zůstal jsem v práci déle (s tím, že si to později vyberu) a ze sportu tak nebylo nic.
Ve středu jsem jel do rachoty na Barbarovi (29 km)
a večer přijel opět pozdě. Takže přesto, že bylo pro změnu pěkně (kromě dvou lokálních bouřek, které se motaly po regionu), jsem opět nic dalšího nepodnikal.
Ve čtvrtek už byl však běžecký trénink nutností. Šel jsem do toho i s Radimem, který tentokrát kupodivu ani neprotestoval.
Nazul jsem stále ještě nová Béčka a zavěsil se jako klíště za syna. Tentokrát neběžel nijak zvlášť rychle, ale já přesto musel asi po kilometru bojovat s pokušením zpomalit a nechat Radima jako
obyčejně běžet napřed. Tentokrát jsem se ale zakousl a když jsme vyběhli na 2 km menší kopeček, svaly se mi nějak uvolnily a já se pak bezděky "prodral" na první pozici. A nejen to. Brzy jsem se začal synovi dokonce nepatrně vzdalovat. Nechtěl jsem ho však nechat "na holičkách", tak jsem trochu ubral, abych se zeptal, kolik poběží. Po sdělení že 8 - 10 jsem se rozhodl, že své tempo přizpůsobím Radimovi a pak až se odpojí poběžím dál po svém. K tomu došlo dříve než jsem čekal, protože na metě 3 kilometrů najednou syn vyhrkl, že už běží domů a dá tak jen šestku. Trochu mě to překvapilo, ale nijak jsem to neřešil. Řešil jsem ale to, jakou vzdálenost sám poběžím. Původně jsem chtěl 10 km, ale díky dobrému rozpoložení jsem se rozhodl, že poběžím stejně jako v posledních dvou trénincích 14 km.
"Alespoň si změřím, jak se mi tělo po tréninkovém výpadku dostává do pohody." Řekl jsem si.
Pamatoval jsem si, že tu první čtrnáctku jsem běžel za 72 minut, druhou za 71 a teď jsem to chtěl dát alespoň za 70. Cíl jsem nakonec nejen splnil, ale i přeplnil (69minut).
"Tak vida, jak se lepším." Liboval jsem si v duchu. Radost však nebyla úplná, protože jsem jasně cítil, že tento čas jsem dosáhl jen díky tomu, že jsem několikrát pořádně přitlačil na pilu, což jsem v předchozích dvou trénincích nedělal. Jak moc
jsem na tu pilu tlačil, jsem pocítil ve dvou následujících dnech, když jsem docela cítil namožené svaly. Prostě to pořád není ono.
Dnes (v pátek) jsem byl opět v práci na kole a nic jiného už nechystám. Odpoledne si nejspíš půjdu zase dát dvacet.
Zítra však bych měl trochu prohnat Barbara nebo Saracéna (o tom proč ne Araba se asi nemusím zmiňovat). S počasím to ale zítra vypadá bídně a proto možná místo kola zařadím regenerační běh. No a v neděli už nás čeká první cyklistický závod roku, kterým je Stříbrská časovka na 15,4 km. Na mě to bude dost krátké a navíc profil není příliš těžký, takže moje umístění nebude zase asi nic moc. Vypadá to, že pojedeme všichni Šneci,
tak se asi popereme o zadní příčky. Úplně poslední snad ale nebudeme.
Ještě něco na závěr. V nějaké internetové diskusi, jsem se zmínil o tom, že si občas dělám "domácí ionťák". Na to jsem měl několik ohlasů, takže zde uvedu jednoduchý recept.
1/4 lžičky soli, 1 lžíce cukru, 1 lžička citronu, 1 litr čaje - všechno smíchat a je to.

Troska stále trvá

14. dubna 2008 v 19:32 | Šnek |  Ostatní
V pátek (11.4.) jsem po příjezdu domů běhat skutečně nešel. Naopak. Zavrtal jsem se opět do pelechu a dal si 60´.
Tento páteční relax se mi docela osvědčil, tak není důvod od něj ustupovat. Po probuzení jsem se cítil pln síly, čehož jsem využil k absolvování potřebných silových cvičení (30 minut).
V sobotu odpoledne jsme s Radimem vyrazili běhat. Já jsem hodlal dát alespoň 12 km, zatímco syn se po středeční čtrnáctce stále necítil a běžel tak "jen" desítku. Cítil jsem se ještě o malinko lépe než ve čtvrtek. Na rozdíl od Radima, který mi již po pár stovkách metrů začal mizet v prachu zvířeném mými kopyty.
Nakonec jsem v pohodovém tempu zvládl 14 kilometrů v čase 71 minut. Ale ještě pořád to nebylo to pravé.
Večer jsem měl ještě dostatek chuti na 40 minut silových cvičení.
V neděli ráno jsem docela těžko rozhýbával záda.
Ty zdravotní peripetie už mě docela se..u! Naštěstí záda už jsou v takové fázi, která mě v běhu příliš neomezuje a můžu s tím dokonce jezdit i na kole (pochopitelně rozumně jezdit).
Byl nejvyšší čas osedlat poprvé letos Araba. Dopoledne jsme proto s Radimem udělali údržbu obou silniček (Arab 2 je ve vlastnictví Petra, ale noc ho nepoužívá). Pak jsem juknul na Berdycha v Davis cupu (taková nehorázná smůla už jsem věřil, že Rusáka udolá)
a ve 3 hodiny vyrazil na krátkou vyjížďku. Chvíli mi trvalo, než jsem pravou nohu zasekl do nášlapů (pořád jsem si na to ještě nezvykl - na Barbarovi nášlapy nemám vůbec, zatímco na Arabovi a
Saracénovi jednostranné, takže někdy jedu v tretrách a někdy zase ne). Radim si půjčil kolo od bráchy a poprvé letos vyjel se mnou. Byl sice čerstvý vítr, ale nejeli jsme nijak kopcovitou trať, takže jsme za 58 minut urazili v pohodě 30 km.
Dnes (v pondělí) jsem byl v práci opět na Barbarovi (29 km), což mi bude vzhledem k tomu, že mám dnes dlouhou pracovní dobu, sportovně stačit. Zítra to možná bude ještě horší, protože by mělo dost lejt. Nu uvidíme. Na kolo to však zcela jistě nebude, což mě mrzí, jelikož nedělní časovka ve Stříbře se blíží mílovými kroky.
Ještě jedna poznámka. Na kole do práce jezdím zpočátku po frekventované silnici Domažlice - Plzeň a pak na kraji Plzně najíždím na dobrou cyklostezku na Borských polích. Přestože se obecně říká, že řidiči dnes jezdí jak čuňata (leckdy to platí, ale častěji se naštěstí potkávám s těmi ohleduplnějšími), tak mnohem větší problémy mám s chodci na cyklostezce. V jednom místě si totiž naši bývalí spoluobčané ze Slovenska, pracující zde jako levná pracovní síla v Tescu, našli "výbornou" kratochvíli, kterou si krátí čekání na autobus. Úzkou cyklostezku zatarasí betonovými lavičkami a chodník svými těly. Zoufalého cyklistu pak nahánějí doslova jak rybáři do sítě.
Je z nich bohužel cítit, že to nedělají ve srandě, ale ve vzteku, což není právě dvakrát příjemné. Naštěstí už jsem si našel trasu, kudy toto místo objíždím, tak to snad bude lepší.

Regenerující se troska?!

11. dubna 2008 v 14:37 | Šnek |  Ostatní
Doufám, že u příštího článku už nebudu muset používat slovo troska, protože se moje rozpoložení stále zlepšuje (už i záda jsou lepší, dokonce si můžu i sednout na křeslo). Zatím se však objektivně bez něj obejít nemohu.
Včera (čtvrtek) jsem měl jít s Radimem koupit nějaké elasťáky na běhání a sobě cyklo
rukavice. Podařilo se splnit pouze to druhé, protože syn radši seděl u počítače, než aby se namáhal hlídat autobus, aby mu neujel. Odmítl jsem čekat na něj další hodinu a jel sám do Globusu. Tam jsem po delším vybírání (trvalo mi to snad 20 minut) vybral ty nejdražší z lycry a umělé kůže (začal jsem u nejlevnějších a pokračoval přes "střední třídu") za 199,-Kč. Ani nevím co to je za značku, ale napsáno na nich bylo "Polednik". Ty levnější rukavice mi buď neseděly, nebo se mi nelíbili a nebo je spojovaly obě tyto vlastnosti. Nakonec jsem ale snad vybral dobře. K tomuto tématu ještě jedna perlička. Před 2 roky jsem si koupil na kolo taky jedny rukavice. I když jsem se v nich právě necítil (při delších výjezdech mě v nich brněly a někdy doslova bolely ruce), nevyhodil jsem je a poctivě je "dopoužíval". Když jsem teď projížděl sportovním oddělením, tak je tam měly také přesně ty samé, jen s označením vzpěračské
rukavice! No co, tak jsem jezdil ve vzpěračských. To je toho.
Domů jsem přijel až před šestou, ale přesto jsem si chtěl zaběhat. Radim jít nechtěl, že prý ho bolely nohy.
Ve středu totiž absolvoval pro něj značných 14 km. Marně jsem mu vysvětloval, že právě proto by si měl dát relaxačně alespoň 6km. Nechtěl a dneska ho možná proto budou nohy bolet ještě více.
Já jsem si v klídku a pohodě zaběhl 10 km (51 minut) a spokojeně mohl konstatovat, že organizmus je stále na mírném vzestupu. Jen zůstává taková nezvyklá slabost horní poloviny těla. Později jsem usoudil, že to bude tím, že jsem skoro měsíc necvičil silové. Měli by stačit dva tréninky a bude to snad v pohodě.
Dnes jsem v práci na Barbarovi (29km), takže běhat už nepůjdu. Jen si možná večer dám nějaké to silové cvičení.
V sobotu dopoledne bude u nás lejt, ale odpoledne se vyčasí a to bych chtěl využít k běžeckému tréninku. V neděli by naopak mělo být docela hezky, takže by jsme chtěli s Radimem letos poprvé oprášit Araby (Radim si silničku půjčuje od Petra) a začít si na ně zvykat. Příští neděli nás totiž čeká silniční časovka ve Stříbře.
Jo a ještě něco k čikům. Jsem již ve 12 týdnu druhé fáze, která spočívá v tom, že kouřím 5-7 cigaret
denně. Dřív jsem o tom psal v každé zprávě, nicméně teď musím konstatovat, že to bylo poměrně nuda, protože je to pořád více méně stejné. Pracovní dny se mi podařilo výborně stabilizovat, takže většinou vykouřím 5 tyčí, jen někdy 6 a zcela výjimečně 7. Mnohem horší je to o víkendu, kdy dávám většinou 7 válců, jen výjimečně 6 a několikrát jsem dokonce porušil i tu sedmičku. Až se zlepší počasí a budu moci dělat delší vyjížďky na kole, tak to bude jednoduší. Přece jen když je člověk 5-6 hodin na kole, tak ho myšlenky na cigaretu příliš nenapadají.

Oživlá troska

9. dubna 2008 v 17:21 | Šnek
V úterý (8.4.) se mi záda přece jen trochu zlepšila, takže jsem mohl směle vyrazit do "běžecké stopy". Šel se mnou konečně i Radim, kterého příští měsíc čeká první půlmaratón. Natrénováno má jen něco přes 100 km, ale přesto si jako obyčejně věří.
Na trénink jsme sice vyběhli spolu, ale již po 500 metrech jsem musel na synovo tempo rezignovat. Běželo se mi sice o trochu lépe, než naposled (1.4.), ale stále to nebylo ono. A to i přesto,
že jsem si tentokrát nevzal nové NB. Ale běžel ve stařičkých lehkých adidaskách. Radim mi brzy zmizel mezi stromy a já tak zůstal sám, jen se svými myšlenkami. Přemýšlel jsem proč mi to neběhá a jestli mi to ještě vůbec někdy bude běhat tak jako před měsícem, nebo dokonce před 2 měsíci, kdy jsem začal s další vlnou omezování čik.
Na první otázku byla odpověď jasná. Neběhá mi to kvůli přestálé nemoci a kvůli tomu, že místo abych se léčil, jel jsem závodit.
Na druhou otázku se odpověď také přímo nabízela. Když přestanu kouřit úplně, tak se jistě podobný nárůst formy znovu dostaví. Ale to zatím není na pořadu dne.
Jak jsem se tak zahloubal, úplně jsem zapomněl odbočit a běžel jsem tak jinou cestou, než jsem původně zamýšlel. To však ničemu nevadilo. Radima jsem potkal ještě, když otáčel k domovu (na metě 4,75 km). Vypadal, že je ještě poměrně svěží,
ale mé povzbuzování díky svému permanentnímu přehrávači ani nevnímal.
Já jsem se ještě vracet nechtěl.
"Aspoň 10." Říkal jsem si. "Nebo 12. Možná 14!" Hecoval jsem se v duchu.
Někde mezi 5-6 kilometrem jsem jako by ucítil závan lehkosti, se kterou jsem běhal před nemocí. Nejdříve jsem se strachoval, aby to nebyl jen prchavý pocit, ale obavy byly zbytečné. Můj
"celkový dojem" z běhu se s přibývajícími kilometry dokonce ještě zlepšil a já tak po 14 km dobíhal v čase 72 minut v úplné pohodě.
"Snad už se to zlomilo a já se konečně dostal na vzestupnou křivku." Vsugerovával jsem si. Jak to ve skutečnosti je, napoví hodně další trénink.
Ve středu jsem jel do práce na Barbarovi (29 km) a i vzhledem k pozdnímu příjezdu domů jsem další trénink neplánoval.
Zítra ve (čtvrtek) jsem slíbil Radimovi, že mu koupím nějaké běžecké "gatě" a sám potřebuji nové cyklistické rukavice. Znamená to sice, že na kole do práce jet nebudu moci, ale po návratu domů bych měl stihnout uběhnout nějaký ten kilometr.

Stará troska

7. dubna 2008 v 14:00 | Šnek |  Cyklistika
Tak v neděli (6.4.) běh nezvítězil. Nezvítězilo ani kolo. Všichni včetně mě prohráli, ale po pořádku.
V pátek, jak jsem předpokládal, jsem po příjezdu domů už žádnou fyzickou aktivitu nepodnikal. Naopak jsem si "dal dvacet", což se nekontrolovaně protáhlo na více než 120 minut!
Ale vyspal jsem se do růžova a dokonce jsem si myslel, že jsem načerpal spoustu sil.
V sobotu jsem si nejdříve musel splnit povinnosti (údržba obou aut a přezutí Stříbrňáka do letních bačkůrek) a potom teprve jsem mohl vyrazit za sportem.
Při výměně kol jsem si bohužel nějak namohl záda. Jsem prostě už v takovém rozkladu, že nejsem na nic k použití. Jo´léta nezastavíš.
Kolo jsem ještě zvládnul, ale to bylo o víkendu to poslední. Dal jsem si v poměrně svižném
tempu 51 km na Saracénovi. Sice foukal docela čerstvý vítr, ale s přihlédnutím k tomu, že Saracén jezdí skoro sám, mě to nemohlo rozhodit. Večer se záda ozývala ještě více, ale já si stále živil naději, že to druhý den bude lepší.
Bohužel nebylo. V neděli jsem se naopak cítil hůř. Netroufl jsem si ani s tím běžet, takže jediné sportovní aktivity byly sledování přenosu F1
a praní sportovního šnečího trika. Dnes trénovat určitě také nebudu, tak snad to vyjde v úterý, ale čert ví… .

Rekonvalescence

4. dubna 2008 v 12:24 | Šnek |  Ostatní
V úterý 2.dubna jsem se poprvé od půlmaratónu odvážil jít běhat. Nebylo to nic moc, protože se tělo ještě dostatečně nevzpamatovalo z prodělané nemoci a svaly jsem měl zpočátku poněkud ztuhlé z pondělní
cyklistiky,
ale bylo to už o něco lepší než při sobotním závodě.
Šel se mnou i Radim. Brzy jsme se však rozpojili, protože měl na nohou nové silniční boty a ty se do rozbahněného terénu příliš nehodily. Já měl terénní NB, která se naopak mimo asfalt cítí jako doma.
Nijak jsem se nehonil, ale zároveň jsem neběžel úplně pomalu. Stále bylo znát, že se organizmus nemůže dostat do
pohody,
ve které byl před 3-4 týdny. Nezbývá než věřit, že se to vrátí brzy (pokud se to vůbec vrátí). Kromě toho, že jsem oslaben nemocí, tak se mi zdá, že jsem v posledních týdnech přibral několik kilo (málo tréninku a "blbnutí" s cigaretami) a proto si připadám tak ztěžklý. Do Plzeňského půlmaratónu se jich musím zbavit, protože při vytrvalostním běhu (a nejen při něm) je každé kilo pořádně znát.
S Radimem jsem se v průběhu tréninku viděl ještě jednou. V úseku, kde zhruba kilometr běžím po silnici, se najednou přiřítil ze zadu, s lehkostí
vážky mě předběhl a brzy zmizel mezi stromy. Ani jsem se nepokoušel mu stačit. Jak jsem se později dozvěděl, on uběhl 9 km za 47 minut, což je jeho celkem standardní trénink. Já jsem zvládl jenom o kilometr více v čase 53 minut. Zhruba dva km před "cílem" mě zastihla průtrž
mračen,
ve které jsem byl za chvilku úplně durch. Trochu jsem se bál, abych mi to po prodělané viróze neublížilo a proto jsem poněkud zrychlil. Jinak by byl můj čas ještě asi o 1-2 minuty horší.
Ve středu a ve čtvrtek jsem byl na služební cestě na
Šumavě,
takže jsem klasický trénink absolvovat nemohl, což mi ovšem nezabránilo v tom, abych si s nejstarším Šnekem zahrál hodinu stolní
tenis.
Přesto, že jsem léta nehrál, "mázli" jsme si výborně.
Dneska jsem v práci na kole (29 km) a jinou fyzickou aktivitu už neplánuji. Zítra bych chtěl dát nějaký delší trénink. Ještě však nevím, jestli to bude kolo nebo běh. Naopak v neděli je vzhledem k očekávanému počasí jasné, že běh zvítězí.

Prožít si své peklo II.

1. dubna 2008 v 12:44 | Šnek |  Běh
Tak je to tady. Je sobota 29.3.2008 ráno a chystám se na ten zprvu toužebně očekávaný a později obávaný půlmaratón PIM. Ale nejprve co předcházelo.
Osm dní před závodem mě postihla viróza. Nejdříve to vypadalo, že se to jako vždy obejde jen s obyčejným kašlem a rýmou, ale opak byl pravdou. Třetí den jsem totiž strávil celý na šachovém turnaji
a to mi nějak neudělalo dobře. Na Velikonoční pondělí už mi bylo opravdu zle (kromě kašle a extrémní rýmy se přidalo píchání na plicích, bolest svalů, slabost kolem srdce a dokonce i teplota /horečka ne, tu jsem ostatně nikdy neměl/). Tyto příznaky vydržely i v úterý (tyto dvě noci jsem se pořádně ani nevyspal). Teprve ve středu se začalo blýskat na lepší časy a já začal doufat, že se dám do závodu jakž takž dohromady. Že nebudu úplně zdráv bylo jisté, ale šlo o to, abych byl ve stavu, kdy budu moci běžet bez toho, abych se musel bát nějakých trvalých následků. Ve čtvrtek mi bylo ještě lépe a proto jsem se rozhodl, že poběžím a tak jsem si dojel
do Prahy pro startovní batůžek a hlavně se zaprezentovat.
Stihnul jsem to poměrně rychle, takže kdybych chtěl, mohl jsem si jít ještě zaběhat, ale tak dobře zdravotně jsem na tom nebyl. A stejně - dva dny před závodem nikdy neběhám. To naopak poslední den běhám téměř vždy ale pouze relaxačně, většinou 6 km. Tentokrát jsem si troufl dát pouhých 4,5 km ale i to mi stačilo. Neběželo se mi nic moc (spodek ztuhlý, vršek zesláblý), ale mohlo to být i horší. Po doběhu se mi však začala točit hlava a cítil jsem se tak unaven, že jsem si musel jít lehnout a asi na 2 hodiny jsem usnul!
Když jsem se probudil, bolely mě svaly na nohách, jako kdybych absolvoval nějaký hodně dlouhý trénink ve velmi vysokém tempu. To mě docela dost překvapilo, ale zároveň jsem to bral jako signál, že organizmus je na tom opravdu špatně a že se druhý den nesmím strhnout k nějakému bláznění.
Do Prahy se mnou jako garde jel tradičně Radim. Ráno jsem posnídal makovec z bramborového těsta (v 8 hodin)
a do odjezdu (9:30) jsem už radši nic nejedl. Od pátečního rána mě totiž postihla další chřipka, tentokrát střevní.
Nejdříve mě napadlo, že to bude startovka, ale to by bylo příliš brzy. Nakonec jsem správně uhodl, že to způsobuje některý z preparátů, které jsem používal na potlačení chřipky klasické (nic zvláštního - vitamín C, šumivý multivitamin, ACC long a echinaceové kapky s vitamínem C a ještě něčím). Aby se mi ta nová chřipka ještě více nerozjela, musel jsem všechny preparáty vysadit (později se ukázalo, že to způsobovaly právě ty echinaceové kapky), čímž jsem sice zastavil zhoršování chřipky střevní, ale zároveň zastavil zlepšování chřipky dýchací. Sobotního rána byl tak stav zakonzervován.
Snídaně se ve mně příliš dlouho neudržela a proto jsem už do odjezdu neměl odvahu cokoliv pozřít. Věděl jsem sice, že to není ideální, ale bylo to lepší než se po…t. Vzal jsem si ještě dva prášky proti té chřipce střevní a vyrazil směr Praha. Bublalo to ve mně jak v akváriu, ale žádná nepříjemnost se mi cestou naštěstí nepřihodila. Před startem jsem si dokonce dovolil sníst sójovou tyčinku, což sice nemohlo pokrýt nedostatečný příjem, ale říkal jsem si, že si při závodě vezmu banán a bude to dobrý. Obyčejně při takto krátkých závodech a trénincích nejím vůbec, ale tohle byla mimořádná situace. Měl jsem s sebou dokonce i energetický gel.
Po vystání dlouhé fronty na poslední WC, jsem se začal pěchovat do startovního koridoru. Měl jsem nebývale nízké číslo (976) a proto jsem se radoval, že budu konečně někde v předu. Bohužel díky neukázněným spoluběžcům, kteří se s vysokými startovními čísly tlačili tradičně kam nepatřili, jsem se nejen nedostal do první tisícovky běžců, ale dokonce ani do koridoru. Vstupy byly totiž úplně ucpány. Až po startu (výstřel jsem v tom úle ani neslyšel) nás lidská lavina vcucla a já mohl husím pochodem pokračovat směrem k startovní i cílové bráně. Na trať jsem mohl vyběhnout necelé 2 minuty od výstřelu.
V tom obrovském davu více než 5000 běžců, se příliš běžet nedalo a já se stejně ani nehodlal nikam hnát. Přesto jsem měl první kilometr jen lehce nad 5 minut. Kilometr druhý a třetí už byl za téměř 5,5 minuty. Před tím třetím kilometrem jsem se ale začal cítit výborně a měl jsem strašné nutkání přidat.
"Máš na to! Přidej!" Našeptával mi nějaký vnitřní hlas. "Osobák lehce dáš."
Naštěstí jsem se nenechal zviklat. Moje předstartovní přesvědčení bylo silnější než nějaký okamžitý pocit. Osobáku jsem se však v tuto chvíli úplně vzdát nedokázal. Vymyslel jsem to tak, že do 11 km poběžím tímto volným tempem a pak, pak světe div se si zaběhnu osobák na hladkou desítku (49 minut). Prostě mi zřejmě úplně hrabalo, ale účel byl splněn a já zatím tempo nezměnil. Změna však přišla brzy. Na čtvrtém kilometru na mě neočekávaně dolehla naopak krize. Bylo to tak silné, že jsem dokonce trochu bojoval i s tím, abych nepřešel do chůze! Neuvěřitelné výkyvy. Za občerstvovačkou po pátém km (28 minut - to je čas co?! A bude hůř) to naštěstí přešlo a mě se pak běželo lépe. Tak jako v prvních 3 km to už však nebylo.
Davy kolem mě pomalu řídly, ale stále bylo dost těch, kteří mě předbíhali, zatímco já jsem nepředbíhal prakticky nikoho (kromě těch co zastavili a těch co měli zdravotní problémy).
"Poslední desítku zrychlím a pak už mě nikdo nepředběhne." Umiňoval jsem si naivně.
Další kilometry jsem bojoval s nepříjemným větrem.
Neměl jsem ani chuť se za někoho schovávat, naopak moje na běžce rozložitá postava často poskytovala útočiště jiným.
Před 10 kilometrem (57 minut - já říkal, že bude hůř a to ještě není všechno) jsem vycucl gel a začal se psychicky připravovat na očekávané zrychlení. Jedenáctým kilometrem jsem probíhal v čase 63 minut což byl za normální situace čas dobrý tak na rozklus.
Ale teď už jsem mohl konečně zrychlit. Vyrazil jsem jako raněná srnka a začal předbíhat jednoho soupeře za druhým. Takto jsem předběhl několik hloučků, než jsem ani ne po kilometru zjistil, že to takhle nepůjde. Prostě nebyla síla. Konečně jsem si musel přiznat, že to tempo kterým jsem běžel prvních 11 km je maximální které jsem za tohoto stavu schopen dlouhodobě držet. Zjištění to bylo sice nepříjemné, ale podvědomě jsem to musel tušit.
Pokračoval jsem tak dál a stejným tempem jsem se blížil ke stoupání kolem 14 kilometru. Vždycky mě udiví, kolik sil mě tento kopeček stojí, i když má v podstatě naprosto zanedbatelné převýšení. Prostě mi to nesedí, zvlášť když tam fouká vítr.
Na 15 km jsem měl čas 1:26, tedy zhruba stále stejné tempo. Když jsem se rozloučil s tím osobákem na desítku (cha, cha), chtěl jsem zaběhnout alespoň celkový čas pod ty 2 hodiny. Na to bych ale musel zrychlit a vzhledem k rozpoložení, ve kterém jsem se nacházel, bych musel běžet úplně naplno. Navíc se u mě docela začínal projevovat hlaďák, protože žádný banán jsem na občerstvovačkách neviděl a já tak neměl prakticky od rána "v hubě".
To byly dva hlavní důvody, proč jsem se nakonec rozhodl, že nejen že nezrychlím, ale naopak zpomalím. A udělal jsem dobře. Nemělo smysl si v tomto stavu honit triko a riskovat, že si zdravotní stav ještě zhorším.
Nakonec jestli zaběhnu 1:59, nebo 2:10 je prakticky jedno, když je to tak daleko od času, na který jsem chtěl běžet původně
Posledních 6 km jsem tak dal za "báječných" 40 minut.
Přesto se hlad v závěrečných kilometrech stupňoval, což jen zvýšilo slabost, kterou jsem cítil po proběhnutí cílem (2:06). Nutně jsem potřeboval doplnit energii alespoň tím banánem. Chvíli jsem se zmateně motal v zázemí (v rámci toho motání na mě pověsili medaili - mimochodem moc pěkná). Nejdřív jsem se postavil do fronty na jablko, což jsem zrovna nepotřeboval, takže jsem po chvíli přeběhl do té správné. Vzhledem k tomu, že se tam vytvořila fronta z obou směrů, šlo to strašně pomalu a mě už se fakt začínalo dělat hlady blbě. Po Dlouhých minutách jsem se ho konečně dočkal a i když byl napůl shnilý, zmizel ve mně na to šup. Pak jsem si vystál ještě to jablko a byl jsem z nejhoršího venku.
Teď ještě odevzdat čip, převléci se a hurá domů do postele. Jo ale to byla fronta, že ani stan čip depozit skoro nebyl vidět. Začínal jsem cítit, jak ve mně roste vztek. Naštěstí se mi ho podařilo udržet v sobě. Asi po čtvrt hodině se k nám přitočil jeden ze šťastlivců, kteří už čip odevzdali s tím, že tady stojíme zbytečně a že ve předu je několik "přebíračů", kteří jsou úplně nevytížení. Naštěstí to byla pravda, takže jsem se mohl konečně jít převléci.
A pak už jen domů, domů, rychle domů.
Když jsem si ve Zličíně dal nějakou buchtu a párek v rohlíku, zjistil jsem, že jsem vlastně ani nebyl tak unaven jako hladov. Večer po příjezdu domů mě sice trochu bolely svaly na nohou, ale nic moc. Když jsem se v neděli trochu projel na Saracénovi (30 km/ 70minut),
byl jsem pak už v pohodě. Ještě před tím jsem absolvoval poslední partii za divizní družstva (pravděpodobně nejbližší šachovou soutěž budu hrát až na podzim, protože letos nepojedu ani na největší šachový turnaj do Pardubic, kam jsem jezdil nělik posledních let) a ta mě příliš nepotěšila, protože jsem podruhé v sezóně prohrál (naštěstí to bylo se soupeřem, který byl v ten den skutečně lepší, takže mě to zas tak nemrzí). Bilanci mám tak 5 výher, 2 remízy a 2 prohry, což není nejhorší, ale ani také nejlepší. V turnajích jednotlivců jsem byl podstatně úspěšnější, protože jsem dva turnaje dokonce vyhrál a jednou byl druhý.
V pondělí bylo opět krásné počasí, takže jsem znovu prohnal Saracéna. Tentokrát jsem ho konečně i pokřtil (Křest u mě je dvojí - rychlostní: dosažení rychlosti 66 a vyšší, vytrvalostní: délka tréninku přes 100 km - to nás ještě čeká), protože jsme jeli rychlostí maximální 71,7 km. Celkem jsem ujel 60 km. Za necelé 3 týdny mě čeká silniční časovka, takže i v následujících dnech bych měl dávat kolu před během přednost.
Závěrem ještě nějaká hodnocení k závodu.
1. Pořadatelé uvádějí, že kostky byly na trase v délce 1300m. O tom si dovolím velmi silně pochybovat, protože ta vzdálenost bylo mnohem vyšší. Pokud pořadatel pod pojmem kostky myslí kostky velké, pak to by mohlo odpovídat, ovšem kostky malé i když jsou "uživatelsky" příjemnější, byly zastoupeny v mnohem větší míře.
2. V diskusích ne běhej.com jsem si nemohl nevšimnout otázky startovného. Mám sice také pocit, že s rostoucím startovným ubývá materiálních požitků, ale když si vezmu, jak kvalitní triko jsme letos za těch 600,-Kč dostali, tak mi startovné vysoké nepřipadá. Startuji často i na jiných závodech než běžeckých a například na závodech horských kol je běžné startovné 500,-Kč, bývá 1 max. 2 občerstvovačky a pokud máte štěstí a dostanete nějaké triko, tak to určitě nebude triko značkové a už vůbec ne funkční. Z tohoto pohledu je tak PIM podle mě spíše laciný.
3. Pro mě PIM na delší dobu skončil. Neříkám, že už bych ho nikdy nechtěl běžet, to zas ne (nejpravděpodobnější to bude za 3 roky až ho bude moci absolvovat mladší syn - tak abych ho v tom nenechal samotného), ale je si prostě potřeba přiznat, že tento závod není stvořený pro mě. Nesedí mi povrch tratě (na ten povrch jsem příliš tlustý a těžký), nesedí mi obrovský dav, nesedí mi chaos po dobězích a hlavně mi nesedí příliš dlouhá doba od konce prezentace do začátku závodu, což zpravidla způsobuje, že na tyto závody musím jezdit dvakrát (jeden den se prezentovat a druhý závodit). Absolvoval jsem 5 PIMů (2*maratón, 2*půlmaratón a 1*desítku) a jsem za to rád, protože tyto závody mají své nepopiratelné kouzlo, ale pro mě toho bylo prozatím dost. Závody jsou to ale určitě zajímavé a kdo žádný z PIMů neběžel, tak určitě přišel o cennou zkušenost.
4. Držím palce pořadatelům, aby se jim dařilo svoje závody zlepšovat a přeji sobě i ostatním běžcům, aby až se za pár let na nějakém PIMu sejdeme, jsme si mohli říci, že ty závody jsou ještě lepší nežli dříve.
A jaké bylo hlavní poučení ze závodu a z nemoci? Asi toto"
Původně jsem chtěl tento závod běžet pod 100 minut, potom jsem se hodlal spokojit jenom s osobákem 1:48, následně pouze se dvěma hodinami a nakonec jsem byl rád, že jsem vůbec ve zdraví doběhl. I když jsem se prakticky celý závod trápil a nic si "neužil", je třeba konstatovat, že všechno zlé je pro něco dobré. Příště až mě postihne podobná příhoda, tak budu bezpečně vědět, že běžet nemám. Nestojí to za to. Mám teď jasno i v tom, jak dlouho před závodem je potřeba chřipku doléčit. Vidím to tak, že před dnem D je nutno absolvovat minimálně 2 plnohodnotné tréninky. To znamená, že když bude závod v sobotu, tak dát v pátek relaxačně pár kilometrů (to jako plnohodnotný trénink nepočítám, ve čtvrtek musí být volno (to se mi osvědčilo) no a pondělí až středa 2 ty plnohodnotné tréninky (lhostejno které dva dny).