---------------------------Naslouchej svému tělu---------------------

Listopad 2007

Někdy to prostě jde samo( 24.11.-29.11.).

30. listopadu 2007 v 8:40 | Šnek |  Běh
V sobotu 24.11. jsem si naplánoval delší trénink, abych zjistil, jak je to s mojí současnou chutí do běhání.
Vyrazil jsem velmi zvolna, abych se "neotrávil" hned na začátku. Neměl jsem přesnou představu kolik poběžím, ale 12 kilometrů se mi zatím jevilo jako nejvhodnější. Byl jsem pochopitelně připraven i na to, že se dostaví "nechutenství" z posledních dvou tréninků a že se vrátím mnohem dříve. To jsem však vzhledem k tomu, že jsem neběhal už 3 dny, příliš neočekával. Jistotu jsem však získal až na 4 kilometru. V tu chvíli jsem tušil, že dám možná i víc než jenom 12. Nakonec z toho bylo kilometrů 16. Celou trasu jsem běžel volným, rovnoměrným tempem, bez toho abych do toho musel dávat nějaké větší úsilí. Proto mě celkem překvapilo, že čas (82 minut) byl o něco lepší, než jsem očekával.
V neděli jsem hrál šachy za náš divizní tým, což se protáhlo do pozdního odpoledne. Ve svém zápase jsem byl favorit, ale má partie přesto skončila remízou (soupeř remízu nejdřív nabízel, což jsem podle svých zvyklostí s díky odmítl, ale potom jsem se dostal do vrcholné časové tísně, párkrát zopakoval tahy a nevšiml jsem si, že nastala třikrát opakovaná pozice, čehož soupeř okamžitě využil reklamací u rozhodčího). Bylo to mimochodem téměř po dvou letech, kdy jsem v soutěži týmů nevyhrál. Protože však každá série musí někdy skončit, ani mě to nijak zvlášť neroztrpčilo, k čemuž přispělo hlavně to, že jsme celkově vyhráli 7:1.
V pondělí a ve středu se z práce vracím až večer a proto si v tomto období tréninky vůbec neplánuji. Zato v úterý jsem přijel včas a čerstvá sněhová pokrývka (5 cm) mě neodolatelně vábila ven.
Sníh byl mokrý a na Slunci rychle odtával. Úvodní část po silnici jsem musel běžet velmi opatrně, protože to pořádně klouzalo. V lese to však byla úplná pohodička. Ticho, nikde nikdo, jenom sem tam se mihnul srnec. Pod nohama křupající sníh, který v lese ještě nestačil zvlhnout. Prostě pohoda pohodička. Nakonec jsem volně uběhl 12 kilometrů (61 minut) a moje pocity byly více než příjemné. Kdyby všechny tréninky byly takové, tak bych měl hodně velký problém dodržet 1-2 týdenní pauzu, kterou budu muset brzy zařadit.
Ve čtvrtek jsem v průběhu dne vůbec nevěděl, jestli běhat půjdu a ani jsem to nijak nehrotil. Nechal jsem to prostě na momentální pocit, který budu mít až přijdu domů. Pocit byl dobrý, tak jsem vyrazil. Tentokrát se mnou šel i Radim. No šel. Jak má ve svém hloupém zvyku, vyrazil jako splašený. Nechtěl jsem ho nechat uniknout, tak jsem se zprvu pověsil za něj, ale vzhledem k tomu, že na silnici bylo náledí (klouzalo to jako čert), trochu jsem zvolnil a doběhl ho zase až v terénu. Sníh byl pěkně umrzlý, takže se běželo celkem dobře i když ideál to samozřejmě nebyl. Ale co by v tomto ročním období člověk mohl chtít.
Když jsme přiběhli do prvního kopce, zkrátil jsem krok a zvýšil jeho frekvenci tak, že mi syn sotva stačil. Nahoře jsem však zvolnil a tak mě Radim bez potíží "dorazil" a dokonce šel na první místo. Další kilometr byl poměrně nepříjemný, protože jsme museli kličkovat mezi četnými loužemi. Byly sice zamrzlé, ale ne zcela, takže se do nich člověk propadal. Tento úsek byl zakončen krátkým, prudším stoupáním (bylo tam trochu víc sněhu a pořádně to klouzalo), ve kterém jsem se Radimovi opět trochu vzdálil. Když mě na rovince téměř dostihl, přišel další kopec. Do výběhu jsem šel tentokrát úplně naplno (chtěl jsem synovi včas utéct, protože jsem se bál, že když doběhneme v kontaktu na závěrečný zledovatělý úsek silnice, bude se snažit soutěžit za každou cenu a to by mohlo být na kluzkém povrchu velmi nebezpečné). Radim se však tentokrát držel těsně za mnou. Tento kopec byl ale delší a tak zhruba v jeho polovině jsem poznal, že se jeho kroky "propadají" do zadu. Na vrcholku jsem se ohlédl a viděl, že syn toho má plné zuby a o tom, že by mě chtěl zase dohnat už nepřemýšlí. Cíl byl tedy splněn, ale při pohledu na mezičas mi vyvstal cíl nový. Vypadalo to totiž, že běžím na úrovni svého rekordu na této trati. Ten rekord jsem zaběhl před více než dvěma roky v létě za ideálních podmínek (povrch, teplota, rozpoložení).
"To by byla síla, kdybych ho za těhle podmínek překonal." Pomyslel jsem si a ještě zvýšil úsilí. V polovině této šestikilometrové trati jsem měl mezičas lehce přes 13 minut. Druhou polovinu mám však vždy rychlejší ( v první se běží roviny a výběhy do kopců, zatímco v druhé je to pochopitelně naopak). Stále jsem se tedy pohyboval v oblasti rekordu, který byl těsně pod 26 minut.
Běžel jsem dál naplno, tak jak mi dovolovala kondice a povrch. Šlo to celkem v pohodě, ani jsem se nemusel příliš mučit. Závěrečných pět set metrů po ledovaté silnici jsem mohl zvýšit opatrnost, protože bylo jisté, že rekord skutečně padne! Výsledný čas byl nakonec lehce nad 25 minut, což znamenalo zlepšení zhruba o půl minuty. Takový výkon v těchto podmínkách a při této teplotě (-4) mě doslova zaskočil. Možná se projevily sprintérské úseky, které jsem od poloviny roku začal jednou týdně zařazovat do svých tréninků. Možná… .
Radim doběhl asi o 4 minuty za mnou a naříkal, že se mu běželo strašně. Bodejť by ne, když přepálí začátek. Říkám mu to pořád, ale je to jako bych hrách na stěnu házel.
Dnes je pátek a běhat pravděpodobně nepůjdu. Je hnusné počasí a potřebuju dělat taky jiné aktivity. Nejspíše se téměř po roce vyhoupnu do sedla svého rotopedického hřebce.
V sobotu určitě žádný trénink nebude, protože ráno jedeme (se starším synem Petrem) na mezinárodní turnaj jednotlivců v rapid šachu (Pilsener Urquel v Plzni na Spilce) a vrátíme se až v pozdním večeru. V neděli bych se však proskočit chtěl. Počasí ale asi nebude nic moc, tak kdyby bylo opravdu nejhůř, zkusím nějakou domácí variantu (silové cvičení a nebo zase vylezu na rotoped).

Šnekův pracovní týden (19.-23.11.)

23. listopadu 2007 v 13:20 | Šnek |  Běh
V pondělí jsem z práce přišel tradičně v 18.15, takže trénink jsem ani neplánoval. Stejně jsem si ho o víkendu užil dost (v pátek 20 km kolo, v sobotu 13 km běh ostře /61 minut/ a v neděli 8 km regeneračně /41 minut/.
V úterý jsem šel běhat. Nemínil jsem se nijak honit a nechtěl jsem běžet po setmění, z čehož jasně vyplývalo, že poběžím maximálně 8 km. Po krátkém silničním úseku (500 m), jsem se s úlevou ponořil do lesa, ve kterém se odehrává drtivá většina mých běžeckých tréninků (mám tam vyměřené nejrůznější tratě ve vzdálenostech 6-25 km). Zpočátku se mi běželo celkem dobře, ale asi po kilometru na mě z ničeho nic padla nějaká depka (při běhu něco naprosto neslýchaného, protože v drtivé většině případů se mi při běhání nálada naopak výrazně zlepšuje). Dokonce mi hlavou bleskla myšlenka, že se vrátím domů, ale to jsem rychle zavrhl. Úvahy o tom, že poběžím vůbec nejkratší vzdálenost, kterou při tréninku běhám (6 km) se mě však držely mnohem déle. Marně jsem hloubal nad tím, kde se ve mně ta "lenost" vzala. Na nic jsem nepřišel, tak jsem to zatím nechal koňovi a řekl si, že se rozhodnu, až doběhnu na metu 3 kilometrů. Tam se buď otočím k návratu a nebo poběžím ještě jeden kilák.
Když jsem tam doběhl, měl jsem pocity už lepší a i s vidinou toho, že jsem na nejvyšším bodu tréninku a že ať poběžím kamkoliv bude to z kopce, jsem si ten jeden kilometr přidal. Jaksi jsem odmítal brát v potaz skutečnost, že když teď poběžím z kopce, budu se muset vracet opačnou cestou, tedy do kopce. Na obrátce, na 4 km jsem se ale už cítil v pohodě, takže mi to stoupání nijak nevadilo.
Už za silného šera jsem v pohodě doběhl domů v čase 40 minut. Další den jsem měl v práci opět dlouhý. Jel jsem však služebně do Klatov a vzhledem k tomu, že až na malé výjimky nepoužívám MHD a musel jsem se přemisťovat mezi několika místy, nachodil jsem přibližně 8 kilometrů. Alespoň nějaký pohyb.
Je pátek ráno. Včera jsem měl jít běhat a protože jsem se z práce vrátil brzy, plánoval jsem vzdálenost kolem 12 kilometrů. Začal jsem se už i převlékat, potvrdil i synovi, že může jít se mnou. Náhle a bez varování mě přepadla ještě silnější lenora než v úterý. Přestal jsem se oblékat a chvíli bojoval sám se sebou. V mém nitru jakoby bojovala gazela s lenochodem. Brzy začal nabývat vrchu lenochod, který záhy zvítězil docela. Začal jsem zvolna sundávat běžecké svršky a oblékat se do domácího. Radim když mě viděl, co dělám, vyvalil oči a zmohl se jen na: "Ty nejdeš?"
"Nechce se mi!" Opáčil jsem stroze. Byl jsem ze sebe trochu rozmrzelý a nechtělo se mi pouštět do žádného vysvětlování. Syn šel tak sám a já mohl přemýšlet, kde se ve mně vzala ta nechuť běžet. Možná už je čas, dát si od běhání na 1-2 týdny pauzu (dělám to ostatně každý rok zhruba v polovině prosince). Moje tělo mě prostě letos doneslo k metám o kterých se mi dříve ani nesnilo a tak chce prostě pauzu dříve. Uvidíme. Každopádně se teď nebudu do ničeho nutit. Večer jsem si dal alespoň 30 minut silových cvičení.
Dnes jsem v práci na kole (30 km), takže mám o nějaký pohyb postaráno (pokud by se mi odpoledne zase běžet nechtělo), ale zítra to s během chci každopádně ještě zkusit. Viděl bych to na vzdálenost 10-15 km. V neděli z tréninku nic nebude, protože mám opět divizní soutěž v šachách a to se protáhne na většinu dne.
Ještě jsem tady. Je pátek odpoledne a rozhodl jsem se, že dnes běhat nepůjdu. Ne že by se mi tak nechtělo, ale trénovat dvoufázově (domů pojedu na kole dost svižně), v tomhle období, počasí (inverze) a rozpoložení by byla úplná blbost. Nechám si to na zítřek a třeba mě bude ten běh o to více bavit. Teď už ale opravdu jdu. Teda jedu.
Jo a ještě jsem zapomněl na jednu pozoruhodnou věc, která se stala minulý týden. Moje hospodyně (manželka), začala běhat. Hodlá tak bojovat s nadváhou a ochablým svalstvem. Tak jí budeme držet palce, aby jí sport přinášel takové radosti jako nám.

Vítám pětistého návštěvníka!!!

23. listopadu 2007 v 7:57 | Šnek |  Ostatní
Děkuji ti za návštěvu a doufám, že se ti tady bude líbit.

Bilancování 2007

19. listopadu 2007 v 13:06 Běh
V roce 2007 jsem tak absolvoval 8 závodů v běhu, jeden na silničním kole, jeden na kole horském (trekovém), dva závody v triatlonu a jeden v duatlonu. Ve všech těchto závodech (kromě závodu horských kol Daikin), jsem zaznamenal osobní rekordy (nutno ovšem podotknout, že některé soutěže jsem absolvoval poprvé a proto jsem měl OR jistý).
To hlavní, s čím jsem do roku vstupoval (pokořit hranici 4 hodiny v maratónu) se mi podařilo i když až na druhý pokus (v květnu na PIM to byl sice OR ale přesto zklamání 4:29). V březnu jsem si poprvé zaběhl půlmaratón (PIM). Čas který jsem na něm dosáhl jsem si vylepšil hned v červnu. Desítku jsem běžel poprvé na Konopišti a svůj základní čas, se kterým jsem vůbec nebyl spokojen, jsem alespoň kosmeticky vylepšil na zářiové desítce v rámci třetího PIMu. Mezitím jsem si ještě tréninkově zaběhl skvěle organizovaný závod Žebrácká 25, na které už jsem však začínal myslet na říjnový maratón ve Stromovce. Tam jak víte všechno dobře dopadlo a tak nová zkušenost v podobě běhu do vrchu na Koráb, byla už jen příjemná "pomaratónská" regenerace. Zklamání mi tak přinesla jen Velká Kunratická, které jsem se opět nemohl zúčastnit (byl jsem přihlášen poslední tři roky, ale účastnil jsem se jenom jednou). Do konce roku snad ještě nějaký závod absolvuji, tak si snad zlepším chuť.
V tréninkových objemech jsem již teď překonal předešlý rok ( běh 1574 km, kolo 3253, silová cvičení necelých 1000 minut a ještě nějaké další sporty v objemech nestojících za zmínku). Do konce roku předpokládám, že ještě naběhám 100-200 km, na kole už asi jezdit nebudu, ale zato bych se chtěl alespoň jednou svézt na běžkách a také na sjezdovkách.

Šachový rok 2007

16. listopadu 2007 v 13:29 | Šnek |  Šachy
V šachách jsem odehrál v roce 2007 za tým Líně B v regionálním přeboru 6 partií a všechny vyhrál, za Líně A v divizi zatím jen jednu partii, kterou jsem vyhrál (do konce roku zbývají ještě dvě kola, kterých se zúčastním). V aktivním šachu jsem se podílel na 3. místě našeho družstva v krajském přeboru ( nic moc, protože tam bylo jen 6 týmů), díky čemuž jsme postoupili do Poháru ČR do Znojma, kde jsme skončili 17 z 29 (skvělý výsledek, protože jsme do soutěže nastupovali v roli outsiderů. Druhý den jsme navíc v soutěži bleskovek skončili na 15 místě z 19 týmů).
V jednotlivcích jsem hrál bleskovky v novoročních Přešticích (17 ze 42 nic moc), rapidy ve velikonočních Kšicích (2/28 spokojenost) a o Nepomucký talíř (13/34 nic moc asi můj nejslabší turnaj roku).
Pardubice Open 2007
Velkou radost jsem si však udělal na největším šachovém turnaji světa v létě v Pardubicích. V mezinárodním turnaji ve vážných partiích na 7 kol jsem získal senzačních 5 bodů a obsadil neuvěřitelné 10. místo z 69 startujících! Přitom podle papírových předpokladů jsem měl skončit kolem 50. místa. Tento turnaj pro mě znamenal současně i to, že jsem konečně splnil předepsaný počet partií pro udělení mezinárodního koeficientu. Díky tomuto výsledku mi k 1.10.2007 vylezl osobní koeficient na 2110, což zároveň znamenalo zisk třídy kandidát mistra.
Po skončení tohoto turnaje jsem se ještě účastnil turnaje v aktivním šachu (mistrovství Evropy amatérů s koeficientem do 2000). Přesně podle rčení "není každý den posvícení" se mi vůbec nedařilo. Po katastrofálním začátku jsem se sice trochu zvedl, ale prohra v posledním kole mě odsoudila k 31. místu z 84 startujících (uhrál jsem 5 bodů z 9 možných a přesto, že jsem podle papírových předpokladů měl skončit kolem 45. místa, byl jsem svým výkonem docela zklamán, protože jsem původně myslel mnohem výše). Moje rozladění však nemělo dlouhého trvání, protože všechno spolehlivě přehlušila radost z předešlého turnaje ve vážných partiích. Kvůli tomu turnaji jsem totiž do Pardubic hlavně jel a to ostatní byl jen doplněk. Do konce roku budu hrát ještě několik turnajů (minimálně 2 v bleskovkách a 1 v rapidu), tak uvidíme, jaký bude celkový dojem z šachového roku 2007. Určitě však nebude špatný, protože to hlavní co jsem si předsevzal jsem "přeplnil".
1. kolo divize 2007
V neděli 28.10. dopoledne mě čekalo úvodní kolo divizní soutěže družstev v šachu. Hráli jsme doma proti béčku Domažlic. Potvrdili jsme roli vysokého favorita a zvítězili 6:2, k čemuž jsem přispěl i já svým poměrně snadným vítězstvím.
2. kolo divize
Ve svém zápase jsem byl favorit, ale má partie přesto skončila remízou (soupeř remízu nejdřív nabízel, což jsem podle svých zvyklostí s díky odmítl, ale potom jsem se dostal do vrcholné časové tísně, párkrát zopakoval tahy a nevšiml jsem si, že nastala třikrát opakovaná pozice, čehož soupeř okamžitě využil reklamací u rozhodčího). Bylo to mimochodem téměř po dvou letech, kdy jsem v soutěži týmů nevyhrál. Protože však každá série musí někdy skončit, ani mě to nijak zvlášť neroztrpčilo, k čemuž přispělo hlavně to, že jsme celkově vyhráli 7:1.
Pilsner Urquell (1.12.2007)
Šachovýturnaj mi podle očekávání zabral celý den, ale stálo to zato. Turnaj Pilsener Urquel (10. ročník) byl totiž asi jediný, ve kterých se pravidelně zúčastňuji (byl jsem tam asi 6*), kde jsem nikdy nebyl spokojen se svým výsledkem a většinou dokonce ani se svojí hrou. Nevzpomínám si, že bych se někdy "podíval" do první čtyřicítky. Letos sice chybělo několik silných hráčů z minulých ročníků (ve stejný termín se hrála extraliga), ale přesto se prezentovalo mnoho šachistů lepších než já.
Letos bylo všechno jinak. Počínaje výrazně zlepšenou organizací (v čele se Zdeňkem Bartoníčkem bývalým vynikajícím reprezentantem v cyklistice /bratr ještě slavnějšího Antonína/) a mým výborným výsledkem konče. Můj výkon sice nebyl tak dobrý jako výsledek, ale měl jsem prostě trochu toho štěstíčka. Vyhrál jsem 6 partií z 9 a obsadil krásné 16 místo z 82 startujících. Syna Petra po famózním úvodu (4 z 5) sice postihla krize a z posledních čtyř partií uhrál jen půl bodu, ale konečné 34. místo není pro něj vůbec špatné.
Kozolupské nastavení zrcadla
Velký smutek jsem si naopak připravil v neděli. V divizním šachu družstev nás čekal jeden z klíčových soubojů o postup do 2.ligy s týmem Kozolup. S tímto týmem už jsme v minulosti měli několikrát značné problémy. Na mě bohužel ještě k tomu vyšel můj nejméně oblíbený soupeř. Papírově jsem sice byl velmi lehký favorit, ale právě tohoto soupeře, s kterým se velmi často potkávám na různých turnajích, jsem dosud nikdy neporazil. Ne že bych se ho nějak bál, to vůbec ne, ale prostě mi jeho hra ani za mák nesedí. Proto jsem přistupoval k partii snad ještě zodpovědněji než obyčejně (pokud to tedy jde). Dával jsem si tak záležet, až se mi horšil a horšil spotřebovaný čas tak, že mi na posledních asi 15 tahů zbývalo něco přes dvě minuty. Normálně by to pro mě nemusel být problém, ale tentokrát byla pozice složitá a já se dopustil jedné nepřesnosti, kterou jsem vyšperkoval po pár tazích nešťastným přehozením tahů (to už mi zbývaly jenom vteřinky). Tato chyba se ukázala rozhodující a z mé pravděpodobně vyhrané pozice (jak jsem uvedl pozice byla složitá a já se v jejím závěru domníval, že bojuji spíše o remízu - pravdu mi ukázal až domácí rozbor u počítače) jsem tak prohrál. Bezprostředně po skončení mě to zase tolik nemrzelo, protože při pohledu na zbývající šachovnice to vypadalo, že bychom nevyhráli ani kdybych vyhrál já. Naši však ještě zabojovali a my tak prohráli jen těsně 3,5:4,5, což současně znamenalo, že kdybych já dokázal vyhrát, tak by vyhrál i náš tým. Toto zjištění mě doopravdy pořádně zasáhlo a bude mi trvat určitě minimálně pár dalších dní, než se se svým selháním vyrovnám. Za družstvo jsem naposledy prohrál v lednu nebo únoru 2006, ale tato prohra opravdu stojí zato.
Přes vánoční svátky mě čekají čtyři šachové turnaje (3*bleskovky a jednou rapidy), tak doufám, že se mi zlepší forma (doufám, že tato moje minela byla jen náhodnou a ne "dlouhodobým stavem mé mysli"), abych byl v příštím roce týmu přínosem.
Vánoční bleskovky Líně
Večer (21.12.2007) jsme ještě měli všichni 3 (i starší syn Petr) šachový turnaj v bleskovkách. Účast byla kvantitativně chudá (11 lidí), ale zato kvalitativně bohatá. Naše výsledky nebyly nic moc. Já skončil 4 (jakž takž), Petr 6 (nic moc) a Radim 10 (bída). Nezbývalo nám než doufat, že ve třech následujících turnajích se nám bude dařit lépe.
Vánoční rapid Kšice u Stříbra
Na tamní turnaj jezdíme dvakrát ročně (Velikonoce Vánoce) už asi 4 roky. V minulosti se mi zde poměrně dařilo. Dokonce dvakrát nebo třikrát jsem celý turnaj vyhrál a ještě vícekrát jsem se umístil na "bedně". Zažil jsem však zde i několik nepodařených výkonů, což ale nemohlo narušit výborný dojem, který z tohoto turnaje vždy mám. Díky péči, s kterou ho šachisté z místního oddílu připravují, je tento turnaj výjimečný v celém kraji. Dýchá z něj totiž taková domácká atmosféra, která k vánočním svátkům neodmyslitelně patří. Ale teď něco k výsledkům. Když jsem viděl, jaká se tentokrát sešla konkurence, přestal jsem přemýšlet o tom, že bych se i tentokrát vyhoupl na stupně vítězů. Byl to pravděpodobně nejsilněji obsazený turnaj, jaký jsem zde zažil. Prezentovalo se zde nejen několik "papírově" silnějších hráčů, ale hlavně řada hráčů, kteří sice "papírově" nejsou silnější než já, ale jejichž hra mi nesedí (například soupeř, který mě porazil při posledním utkání družstev). Celému startovnímu poli pak vévodil extraligový (nevím, jestli letos zrovna za někoho hraje, ale rozhodně by mohl) Honza Turner, který je téměř o dvě třídy lepší než já. Pokud bych rozdíl mezi námi chtěl převést na běh, tak by to asi zhruba dělalo hodinu v maratónu.
V prvním kole jsem dostal poměrně slabšího soupeře a vyhrál, ale hned v kole druhém jsem byl po chabém výkonu pokořen a mé ambice ještě více poklesly. Možná mi to paradoxně i prospělo, protože jsem se zcela zbavil nervozity a hru si užíval. Následující 3 kola se sice má hra výrazněji nezlepšila, ale měl jsem trochu štěstí a tak jsem ze tří možných vyválčil 2,5 bodu. Následovala přestávka na oběd a já doufal, že mi po ní výsledky vydrží a že se ještě přidá herní pohoda. Mé předpoklady se vyplnil. Zdálo se mi dokonce, že hraji partii od partie lépe. Ze závěrečných 4 zápasů jsem vyhrál 3. Jedinou porážku mi připravil právě ten Honza Turner (tentokrát poprvé jsem si ale proti němu zahrál - v minulosti mě porážel tak, že jsem se ani nestačil rozkoukat). Před posledním kolem jsem se držel na skvělém druhém místě a věděl, že pokud neprohraju, budu na bedně. Tuto pozici mi nadosah přiblížil můj poslední soupeř, když mi poměrně záhy nabídl remízu. Já jsem se však rozhodl, že jako obyčejně budu bojovat až do konce. To se mi vyplatilo a v nervi drásající časové tísni (těchto dramatických koncovek jsem si zde zažil několik - naštěstí vždy s vítězným koncem) jsem zvítězil. Nemohl jsem ani uvěřit, že jsem skutečně skončil druhý. Překvapil jsem sám sebe. Za umístění jsem dostal nádavkem krásný pohár, láhev ferneta, velký diář a 10 jogurtů (jogurty je tento turnaj pověstný, protože většina účastníků je dostává). O poznání hůře skončili moji synové. U Petra to ještě nebylo tak špatné (14 z 33), zato Radim skončil skoro poslední.
Bleskovky v Klatovech
V sobotu (29.12.2007) mě čekal Klatovský bleskový turnaj v šachách. Jel jsem tentokrát se starším synem Petrem. Na tento podnik jsem se moc těšil, protože jsem zde již několik let nehrál a bleskovky mám nejradši ze všech šachových disciplín. Dopadlo to přesně podle úsloví " netěš se budeš zklamaný". Horší výkon jsem nezaznamenal za celý minulý rok. Uhrál jsem pouze 8 bodů ze 17 možných a to jsem se ani nedostal k utkáním s těmi nejsilnějšími (skončil jsem na 31. místě). A nejenže jsem uhrál málo bodů, ale ještě horší byla moje předvedená hra. No není to žádná tragédie. Někdy se prostě občas turnaj nepovede a není z toho nutné vyvozovat nějaké závěry. Celkem se zúčastnilo 48 lidí. Petr hrál na rozdíl ode mě celkem dobře, protože skončil na 24. místě.

"Kunratický" víkend

12. listopadu 2007 v 15:39 Běh
Víkend je za mnou a bohužel většina toho, co jsem si naplánoval se nesplnila. V pátek se mi nějak nic nechtělo, tak jsem se do ničeho nenutil. V sobotu jsem si sice dal relaxačně šestku, ale to bylo vše. Druhý den jsem totiž na Velkou Kunratickou odjet nemohl, přestože jsme se synem měli vše zaplaceno (i trika). V účasti mi zabránily neodkladné rodinné důvody. Sice to mě a zejména syna dost mrzelo, ale nedalo se nic dělat. V tento den jsem měl shodou okolností ještě další akci (druhé kolo soutěže družstev v divizním šachu), z které jsem se omluvil právě kvůli běhu. Ještě štěstí, že se mnou na šachách nepočítali, protože bych nemohl ani tam a na poslední chvíli by za mě těžko hledali náhradu. Na Kunratické jsem alespoň nikomu nechyběl.
Když jsem si svoje záležitosti vyřešil, tak ze mě v průběhu dne zklamání z naší neúčasti pomalu vyprchávalo a když jsem pak večer viděl záběry ze závodu, tak jsem si pak trochu v nadsázce říkal, že to bylo pro nás takhle lepší. Já nejsem žádná "zmrzlina". Chlad mi vůbec nevadí spíše naopak, ale jak už jsem předeslal, v závodě starších žáků měl startovat i Radim. Problém by byl totiž v pro mě nepochopitelném časovém programu, kdy je strašně velká pauza mezi běhy mládeže a "normálními lidmi" (pod pojmem normální lidi myslím všechny, kteří nepatří do kategorie elita a veteráni). Ve výsledku by tak syn musel čekat než já odběhnu svoji trať více než 3 hodiny. A to vše zplavený, zabahněný, bez možnosti se osprchovat (něco takového pořadatel pochopitelně nenabízí - alespoň minulý rok to tak bylo). Docela bych se bál o jeho zdraví. Vůbec podle atmosféry toho závodu mám pocit, že o normální běžce pořadatel zase tak nestojí (u elity to chápu, to je na každém závodě, ale proč veterán je víc než normální člověk nevím).
Stejně tak nechápu, proč v hlavním závodě nemohou startovat ženy. Já rozhodně nejsem nějakým bijcem za práva žen (v případě zářiové pětky resp. desítky PIM se mi protesty některých žen /které v tom že běží poloviční trať cítily ponižování/ zdály nepřiměřené a zbytečně konfrontační /všichni přece ví, že by ženy tu desítku uběhly, ale pořadatel stanovil závody takto, tak proč o tom diskutovat, když o nic nejde - ostatně já kdybych mohl, tak bych radši běžel tu pětku, protože bych nemusel další hodinu čekat na svůj závod/, ale tady musím jejich protestní hlasy jednoznačně podpořit. Na Hrádek by si totiž mohly vyběhnout jen v rámci závodu, což jim však pořadatel svým zkostnatělým přístupem neumožňuje. Myslím, že by neškodilo se nad systémem zamyslet.
Tahle totiž kolikrát člověk sleduje na trati veterána (Nic proti veteránům jako takovým. Dobře vím, že většina z těch, kteří se tohoto závodu účastní jsou mnohem lepší běžci než já a mají můj obdiv za to, jak si dokázali udržet skvělou kondici do zralého věku), z jehož každého pohybu doslova prýští potřeba běžet kratší trať a na druhé straně jsou zase vidět dorostenci či ženy, z jejichž pohybů naopak prýští zdatnost a současně touha startovat v hlavním závodě. Ani jedna ze stran však nemá na výběr. Ostatně nikdo nemá na výběr, kromě pořadatele. Chápu, že určitým limitujícím faktorem je omezený počet přeběhů přes Hrádek, ale ono by se startovní pole myslím zase o tolik nerozrostlo a i kdyby, tak kdo se přihlásí dříve by měl prostě výhodu a ti na které by se nedostalo, mohli by zase dostat přednost příští rok apod.
Já osobně nevím, jestli se tohoto "kontroverzního" závodu ještě zúčastním. Pokud ano, tak asi až můj téměř šestnáctiletý syn přestane být z pohledu propozic závodu méněcenným (tzn. až bude oficiálně uznán za schopného ujít 3,1 km).
V neděli odpoledne jsem se šel alespoň trochu proběhnout. Zvolil jsem opět jen 6 kilometrů po silnici. Běželo se mi skvěle a já si v duchu říkal, že by to mohl být v závodě osobák. V tom terénu by to však bylo asi těžké…

5.-9.11.

9. listopadu 2007 v 13:00 Ostatní
V pondělí druhý den po závodě (Běh na Koráb), jsem jel do práce na Barbarovi (možná letos naposledy) a s dalším tréninkem jsem stejně jako v úterý a ve středu nepočítal. Ve čtvrtek jsem jel vlakem na služební cestu a po návratu jsem plánoval kratší běh. Když jsem se však odpoledne vracel do Plzně, uvědomil jsem si, že když pojedu vlakem až tam, budu muset přejít zhruba 3 kilometry na autobusák, pak tam budu muset čekat, než mi přijede spoj do Líní a já se tak dostanu domů až v půl třetí. Proto jsem spojil příjemné s užitečným, vystoupil už v Dobřanech a vydal se pěšky na 12 kilometrovou cestu k domovu. Šel jsem poměrně svižně, takže jsem byl doma dříve, než kdybych pokračoval do Plzně. Navíc to byl pro mě výhodný doplněk tréninku. Běhat jsem pak už nešel, jen jsem si večer dal 30 minut silových cvičení. Dnes pravděpodobně také běhat nepůjdu a spokojím se opět se silovým cvičením. V sobotu bych si však vzhledem k nedělnímu závodu měl zaběhnout volně alespoň šestku. Doufám že tu Kunratickou v sychravém počasí ve zdraví přežiji (vidím to na teplotu kolem 3 stupňů, silný vítr a přeháňky deště se sněhem - voda ve třech potocích, kterými se probíhá, bude určitě pořádně studená).

Běh na Koráb 2007

5. listopadu 2007 v 13:23 Běh
Je pondělí 5.11. Víkend se podle očekávání vydařil. V sobotu jsem si dal regeneračně 6 kilometrů (32 minut) a v neděli ráno jsme plni očekávání vyrazili do Kdyně. Ještě nikdy jsme na závodě do vrchu nestartovali, takže jsme ani pořádně nevěděli co nás čeká i když trať jsem znal, protože jsme ji jel dvakrát na kole. Na náměstí do místa závodu jsme přijeli s dostatečným předstihem, takže jsme se mohli nejen rozcvičit (při takto krátkém závodě se rozcvičuji i já, který jsem jinak v této běžecké "disciplíně" absolutní flink), ale i rozhlédnout se po soupeřích. Viděli jsme samé štíhlé, gazelovité typy v kvalitním oblečení s nápisy atletických oddílů. Toto zjištění nás vedlo zprvu až k zamyšlení, jestli na takovém závodě vůbec máme co pohledávat. Ale nakonec proč ne. V propozicích bylo napsáno, že je závod otevřen pro každého. Navíc jsme později přece jen objevili několik běžců, kteří vypadali, že jsou jen neorganizovaní nadšenci jako my. Zaplatili jsme velmi symbolické startovné (20 Kč), za které dokonce pořadatel nabízel i guláš.
Na start se nakonec postavilo 43 sportovců. Žádná nervozita se u nás pochopitelně neprojevila, protože k ní nebyl důvod. Bylo nad Slunce jasnější, že přední příčky atakovat nemůžeme a poslední místo snad také nehrozilo.
Přesně v 10.30 vyrazilo pole na trať dlouhou 6540 metrů s převýšením 365 metrů (povrch byl po celé trase asfaltový). Po startu přišlo krátké klesání, po kterém se však začalo velmi zvolna stoupat. Již v úvodních stovkách metrů jsem si nechal hlavní pole; ve kterém byli většinou mnohem kvalitnější borci než já (ale jak se později ukázalo i několik méně kvalitních); poněkud uniknout. V posledních měsících jsem totiž zjistil, že mi volnější začátek vyhovuje mnohem více, než když jsem to dělal naopak. Brzy jsem tak běžel prakticky sám, protože za mnou zůstalo 6-8 sportovců, kteří měli pravděpodobně ještě nižší ambice než já.
Na metě prvního kilometru jsem měl slušný mezičas 4:15, což mě vzhledem k tomu, že se běželo do kopce a že jsem běžel s rezervou docela povzbudilo. Sice mě záhy ze zadu předstihli dva běžci, ale já věděl, že se chléb bude lámat mnohem později a proto mě to nijak neznepokojovalo.
Na druhém kilometru se silnice začala zvedat mnohem strměji, vlnit se v ostrých serpentinách ale mě se kupodivu začalo běžet mnohem lépe. Byl jsem totiž schopen běžet téměř stejným tempem, zatímco na některých soupeřích přede mnou bylo vidět, že jim stoupání činí značné problémy. Také jsem dva z nich brzy předstihl. Před sebou jsem viděl ještě několik závodníků, s kterými jsem si troufal se měřit, ale nemínil jsem nic uspěchat. Neměl jsem žádnou krizi, ale pravděpodobně jsem podvědomě zvolnil, protože mezičas na 3 km mi ukazoval 16 a půl minuty. Snažil jsem se trochu vyburcovat, což sice nepřineslo výraznější zrychlení, ale alespoň jsem předstihl jednoho trápícího se soupeře. V dohledu jsem měl ještě dva další, ale vzdálenost mezi námi už byla větší. Nevypadali, že by se nějak trápili a proto bylo jasné, že je můžu dohnat maximálně v nejprudším stoupání, které čekalo v závěrečné fázi závodu. Mezičas na 4 kilometru (téměř 23 minut) dával tušit, že se mi stopky v cíli zastaví kolem 37 minuty. Na pátém kilometru jsem držel tempo stále stejné (28), stejně jako oba běžci přede mnou (vzdálenost tak 100 m).
Poté co jsme odbočili z hlavní silnice, stoupání na chvíli poněkud polevilo. Byl to však jen "klid před bouří". Následoval totiž nejprudší úsek závodu. Asi 300 metrové stoupání jehož převýšení mohu jen odhadovat tak na 17 procent. Prostě asi většina cyklistů kteří to vyjedou, to jezdí na nejlehčí převod (já teda ne, protože jsem exot i v cyklistice a jezdím převody těžší než se doporučuje).
Umínil jsem si, že do chůze nepřejdu, ale o moc rychleji než běžný chodec jsem se nepohyboval. Přesto jsem za polovinou stoupání předstihl jednoho z výše zmiňované dvojice, který do chůze přejít musel a těsně před vrcholem doslova dýchal na záda druhému. Zároveň jsem se přiblížil ještě jednomu soupeři, kterého jsem předtím neviděl. Poté však následovala moje slabina, prudší seběh (100-200 metrů) ve kterém se mi oba vzdálili. Myslel jsem si, že už se ani na jednoho z nich nedotáhnu. Také jsem v tu chvíli ani neměl sil na rozdávání. Po seběhu však následovalo závěrečné několika set metrové stoupání, ve kterém jsem se k nim začal opět přibližovat. Přesněji řečeno, přibližoval jsem se jen k jednomu z nich, protože ten druhý se odpoutal a vzdálenost mezi námi udržoval přibližně stejnou.
V poslední zatáčce 100 m před cílem jsem se za pomalejšího z nich dotáhl. Nebylo už kam spěchat, tak jsem se v jeho závětří chvíli vydýchal a teprve pak nasadil k finiši. Myslel jsem, že bude ještě boj, ale soupeř už mé zrychlení neakceptoval. Nebylo také divu, protože jak jsem se po závodě dověděl, byl o celé dvě běžecké kategorie starší než já, což zároveň znamená, že jeho výkon byl výborný, zatímco můj v tomto srovnání nic moc. Přesto si na mě původně asi věřil, protože mi pak říkal, že si nemyslel, že by ho někdo s takovou "prdelí" mohl předběhnout. Nemohl jsem se na něj za tento výrok ani zlobit, protože měl v podstatě pravdu, jelikož skutečně nemám běžeckou postavu ani pohledný běžecký styl. Ale hlavně, že mě běhání baví. Jak při tom vypadám, to nevidím. Naštěstí.
Celkově jsem skončil pravděpodobně (zatím nemám oficiální výsledky) na pro mě pěkném 31. místě v čase 36:35. Radim také neběžel špatně a vzhledem k jeho věku (15 nejmladší účastník) se umístil na solidním 39. místě v čase 44:12. Jak už jsem předeslal, výsledky k dispozici nemám, takže ani nevím kdo vyhrál, ale určitě někdo hodně dobrý.
Závod se nám velmi líbil, jen nám způsobilo trochu problém to, že jsme neměli žádný doprovod, který by nám převezl auto z Kdyně do cíle a tak jsme museli celou trasu běžet ještě jednou i když tentokrát z kopce. Jinak mohu ostatním tento běh jen doporučit.
Až mi přijdou oficiální výsledky, tak budou zde:

Dva týdny amatéra

5. listopadu 2007 v 13:22 Ostatní
V pondělí 22.10. jsem stejně jako předešlý den vyrazil na Saracénovi (Author Traction), zdolat několik cyklistických kilometrů. Tentokrát to bylo jen 32 km, které mi však stačily na to, abych poznal, že na mě sobotní maratón ve Stromovce nezanechal žádné stopy.
V úterý jsem si dal volno, ve středu jsem se vrátil z práce pozdě a ve čtvrtek jsem byl na služební cestě v Třeboni, z které jsem se vrátil až v pátek kolem 16. hodiny.
"Alespoň si tělo odpočinulo." Říkal jsem si v duchu při vědomí třídenní pauzy. Jakmile jsem však v pátek dorazil domů, celý natěšený jsem vyrazil spolu s Radimem na svůj lesní běžecký okruh. Nechtěl jsem se nijak honit, ale běželo se mi výborně. Také jsem syna nechal daleko za sebou. Bohužel to netrvalo dlouho. Asi po kilometru svižného běhu jsem náhle pocítil bodavou bolest za pravým kolenem.
"Vidíš osle, měl ses rozcvičit." Vyčítal jsem si.
Doufal jsem, že když zpomalím, tak bolest postupně odezní. Běžel jsem volnějším tempem asi dva kilometry, ale v podstatě nic se nezměnilo. Změnilo se jenom to, že mě Radim, který běžel svých oblíbených 6 km, v polovině svého úseku téměř dohnal. Pořádně se divil, co se mnou děje.
Jediné pozitivní bylo, že se to alespoň nehoršilo, takže když jsem minul odbočku k domovu (znamenalo by to uběhnout pouze 6 km), pokračoval jsem dál s tím, že si troufnu na desítku. Chybička se prostě vloudí. Měl jsem běžet nejkratší cestou domů. Na obrátce, po 5 kilometrech totiž bolest zesílila a já z obavy, aby z toho nevzniklo něco trvalejšího, raději přešel do chůze. Ještě několikrát jsem zkusil běžet, ale už to nešlo. Lépe řečeno, šlo by to, ale bolest byla takového druhu, že jsem prostě cítil, že mi tělo dává najevo, že dnes už běžet nemám. Bez rozpaků jsem zbývající kilometry v celkovém čase 59 minut došel a doufal, že se do nedělního běhu všechno srovná. V sobotu jsem si vyjel na Saracénovi (32 km). Sice jsem ještě trochu cítil bolest, ale bylo zřejmé, že jízda na kole inkriminované místo příliš nezatěžuje. V neděli dopoledne mě čekalo úvodní kolo divizní soutěže družstev v šachu. Hráli jsme doma proti béčku Domažlic. Potvrdili jsme roli vysokého favorita a zvítězili 6:2, k čemuž jsem přispěl i já svým poměrně snadným vítězstvím. Domů jsem se dostal kole 14. hodiny a záhy se začal hotovit k běhu. Byl jsem trochu nervózní jak to dopadne. Od počátku jsem proto zvolil přísně regenerační tempo. Po čtvrt hodině běhu, jsem pomalu začínal věřit, že bude vše v pořádku. Postižené místo se sice stále trochu ozývalo, ale bylo to výrazně lepší, než před dvěma dny. Proto jsem si troufl na 12 kilometrů. Čas byl velmi bídný (70 minut o 17 minut pomalejší než můj rekord na této trati), ale tentokrát nebyl vůbec podstatný.
V pondělí jsem jel svých 30 kilometrů do práce a zpět na Barbarovi (Author Stratos), stejně jako v úterý, kdy jsem si původně plánoval kratší výběh. Když jsem dojížděl domů, cítil jsem se nějak unavený a proto zvažoval, jestli vůbec poběžím. Když se mi po chvíli přece jen začalo chtít, rozpršelo se a to rozhodlo. Normálně v dešti běhám, ale v tomto případě jsem to zavrhl. Další den jsem musel do práce autem a vrátil se tak pozdě, že na trénink jsem neměl ani pomyšlení. No a dnes jsem v práci opět na Barbarovi a až přijedu, půjdu se "proskočit" na 6-8 kilometrů. Zítra pojedu opět na kole, ale běh si nechám až na sobotu. Vzhledem k tomu, že mě v neděli čeká závod do vrchu na rozhlednu Koráb (u Kdyně, trasa závodu necelých 7 km), proběhnu si regeneračně jenom šestku.
Je pátek ráno. Když zhodnotím včerejší "šestku", tak si musím přiznat, že jsem běžel mnohem rychleji než jsem zamýšlel. Vyrazil se mnou totiž Radim a ten mě chtěl nevím proč mermomocí předběhnout. Stokrát jsem mu říkal, že soutěžit má při závodech a ne na tréninku, ale jako bych mluvil do dubu. Pár set metrů jsem se držel po jeho boku, ale pak jsem prohlásil, že je to na mě příliš rychlé a zvolnil (měl jsem nohy ještě ztuhlé z kola a k tomu jsem si dal v rozporu s běžeckými pravidly těsně před během chleba se salámem a zazdil ho cigaretou). Myslel jsem, že ubere taky, ale on ani nezaváhal a stejným, strojovým tempem se mi v členitém terénu zvolna vzdaloval. Často mi mezi stromy úplně zmizel.
"To nemůže dlouho vydržet. Vždyť jeho osobák na zdejší trati je o 4 minuty horší než můj a já mu nestačím." Říkal jsem si. Již dopředu mi ho začínalo být líto, když jsem si představil, jak se bude muset mučit, až mu dojdou síly. Já jsem také neběžel právě pomalu, ale přesto se vzdálenost mezi námi zvětšovala. Při výběhu na silnici, na třetím kilometru narostla asi na 300m. Na mezičase jsem měl 13 a půl minuty, což znamenalo, že Radim musí běžet na své poměry opravdu fantasticky. Já jsem si pochopitelně nechal nějakou rezervu, ale o mnoho rychleji bych minulé tři kilometry zdolat nemohl. V druhé polovině běhu jsem začal postupně zrychlovat tak, abych se však nepřiblížil svému maximu. Jen jsem musel dávat pozor, abych v houstnoucím šeru nezakopl o některý z četných kořenů, či pařezů.Vzdálenost mezi námi se začala postupně zkracovat. Moje ztráta se kupodivu zmenšovala velmi zvolna, což znamenalo, že syn má sil stále dostatek. Najednou jsem zatoužil zkusit, co ještě vydrží. Přeřadil jsem na maximální rychlost, kterou jsem byl schopen při takovémto tréninku vyvinout. Přiblížil jsem se doslova skokem na nějakých 100m. Radim mě ale zaznamenal a světe div se, dokázal ještě přidat. Běžel tak již jen o málo pomaleji než já. Do cíle chybělo něco přes kilometr. Já se sice přibližoval, ale už jen velmi pomalu a více zrychlit jsem nebyl schopen. Vypadalo to na scénář asi takový, že ho na pokraji vyčerpání dostihnu na samém konci tratě a on mě pak přespurtuje ve finiši. To se mi ale nelíbilo. Přestože jsem původně závodit nechtěl a navíc to odporuje mé filosofii provádění tréninků, bylo zřejmé, že tentokrát své zásady poruším. Nepochopitelně jsem prostě musel v tomto souboji zvítězit. Vymáčkl jsem ze sebe ještě poslední zbytky rezerv a pravděpodobně ještě zrychlil. Vzhledem k tomu a i ke skutečnosti, že Radim začínal vadnout, jsem ho na metě 500m před cílem dostihl. Čekal jsem, že ho to zlomí, ale opak byl pravdou. Dokázal se ještě zmobilizovat a srovnat se mnou krok. Běželi jsme tak bok po boku asi 100m.
Přemýšlel jsem, jak dlouho může tohle tempo vydržet. Já věděl, že když bude potřeba, tak vydržím až do konce. Stejně tak jsem ale věděl, že pokud se mě Radim udrží až do finiše, najde v sobě dostatek motivace, aby mě předběhl. Musel jsem tedy zvolit finiš stupňovaný. Ale jak to udělat, když už jsem nemohl přidat? Naštěstí jsem už byl v závodním módu a v něm se vždy najde nějaká ta kapička energie navíc o které člověk nemá ani tušení. Když jsem jí "použil", se zájmem očekával reakci syna. Teď už skutečně reagovat nedokázal. Slyšel jsem už jen jak ozvy jeho kroků za mnou zvolna slábnou. Brzy byl tak daleko, že i já jsem mohl zvolnit a závěr trati téměř vyklusat. Můj výsledný čas (26 minut) byl jen o necelou půlminutu horší než můj osobní rekord. Vzhledem k tomu, že jsem tak krátkou vzdálenost letos téměř neběhal a k tomu, že jsem zejména v první polovině okruhu mohl běžet tak o minutu rychleji, jsem byl s časem velmi spokojen. A hlavní bylo, že mě postižené místo za kolenem již téměř neomezovalo. Sice o sobě dávalo ještě trochu vědět, ale bylo naprosto zřejmé, že je to lepší a já si byl jist, že za dva dny budu naprosto fit.
Ještě více se radoval Radim, který se zlepšil o neuvěřitelné tři minuty! S přihlédnutím k tomu, že běžel celou trať doslova "na krev" a k tomu, že se nebude moci před nedělním závodem jít v sobotu vyklusat (má vyhlášení výsledků západočeského poháru v triatlonu, kde vyhrál juniory), jsem mu nařídil, že musí jít běhat alespoň dnes a to pouze regeneračně. Já se spokojím jen s jízdou na kole z práce.
Na nedělní závod se už moc těším. Sice budu ve své kategorii asi patřit k posledním, ale přesto věřím, že budu moci být se svým výkonem spokojen.

Daikin 2007

1. listopadu 2007 v 10:11 | Šnek |  Cyklistika
Teď letos poprvé závod horských kol. 15.9. nás čekala na v nadpisu uvedeném závodě obhajoba bronzové medaile v družstvech na distanci 28 kilometrů. Spolu s Radimem jsem jel se Skalovými (Trenýrkář a jeho syn Jirka). Něco jsme natrénováno měli, hlavně tedy Skalovi. U těch se dalo říci, že najezdili ještě více než minulý rok, zatímco já jsem měl najeto o hodně méně (plánovaně jsem se věnoval hlavně běhu) a Radim nenajel prakticky nic (cca 750 km). Zpočátku to tedy vypadalo, že tahouni budou Skalové a tím třetím, kdo se bude do celkového součtu započítávat budu buď já nebo syn.
Potom se však objevili první problémy. Trenýrkář; který dlouhodobě, ač mu to neustále vysvětluji, trénuje špatně (jednostranná fyzická zátěž pouze na kole, k tomu krátké tréninky s velmi vysokou intenzitou bez rozhýbání a bez vyjetí - také si neustále stěžuje na nějaké bolesti, což je při tomto způsobu logické); se přetrénoval a k fyzické slabosti se záhy přidal i jeho psychický rozklad. Byl tak zkroušený, že mě dokonce i poslechl, když jsem mu naordinoval týdenní odpočinek. V týdnu před závodem jsem mu doporučil jen dva lehké tréninky. Vyladění formy sice vypadá jinak, ale vzhledem k jeho stavu mu tento postup umožnil dostat se alespoň z nejhoršího.
Radim zase pro jistotu netrénoval vůbec a já vlastně také ne, protože jsem se již začal připravovat na běžecký maratón, takže jsem hlavně běhal. Podle tohoto výčtu se zdálo, že jasným leadrem bude malý velký Jirka, pokud však udrží koncentraci a nebude se kochat přírodou jako minule.
V týdnu před samotným závodem jsem prožíval dost silnou ztrátu motivace. Trochu jsem se těšil jen proto, že to měl být poslední cyklistický start sezóny a já věděl, že už se pak budu moci věnovat jenom běhu. Čím víc jsem totiž běhal, tím víc mě to bavilo. Možná si někdo řekne, proč vlastně tu cyklistiku dělám, když mě nebaví. Ale mě baví, jen v tomhle období to nebylo to pravé. Jiný závod bych třeba zrušil, ale tady to nešlo, protože jsem svou účast přislíbil dávno dopředu synovi i Trenýrkářovi. Posledních 14 dnů před závodem jsem tak absolvoval pouze jednu volnou vyjížďku na kole a jinak jsem běhal a běhal.
Když jsme se v den závodu sešli, vůbec jsme nevěděli, v jaké se nalézáme formě a co můžeme od závodu čekat. Já jen věděl, že oba Hávové budou bojovat ze všech sil a totéž jsem si myslel i o Skalech. Při řazení na startu jsme byli již zkušenější a snažili se zaujmout co nejvýhodnější místa. Radim byl ve druhé řadě, já s Trenýrkářem ve čtvrté a jeho syn hned za námi. Po odjezdu delší trasy (45km) jsme čekali jen pár minut. Ani nevím jestli nás odstartoval výstřel z pistole, nebo nějaký povel. Prostě jsem vyrazil a v početném chumlu se snažil získat co nejvýhodnější pozici pro vjezd do terénu.
Radima jsem dostihl poměrně brzy a bok po boku jsme následně předjeli řadu soupeřů. Občas se však někdo přehnal i přes nás. Po necelých dvou kilometrech však asfaltová silnice přešla v lesní asfaltový chodník, který se poměrně záhy změnil v úzkou kamenitou pěšinu. Hned z kraje se mi ve sjezdu vzdálil Radim a brzy po něm mě předjel i malý velký Jirka. Tato situace pro mě nebyla ničím novým, protože jsem měl z celého startovního pole nejméně vhodné kolo (pár lidí na trecích tam sice bylo, ale všichni je měli alespoň odpruženou vidlici) a musel se tak ve sjezdech chovat mnohem opatrněji. O výsledek mi sice šlo, ale nechtěl jsem agresivní jízdou způsobit svému Barbarovi smrt nebo nějakou vážnou újmu. I tak jsem se v průběhu závodu nevyhnul několika okamžikům, kdy jsem myslel, že se můj oř pode mnou rozpadne.
Po výjezdu z lesa jsme najeli na krátkou panelku, pak zase chvíli na asfalt a už se opět sjíždělo do lesa, kde čekalo sice krátké ale o to prudší stoupání kořenitou cestou. Minulý rok jsem toto místo bez problémů vyjel, takže jsem si byl jist, že i tentokrát to bude obdobné. Včas jsem podřadil (nejmenší tác a druhé největší kolečko) a "zakousl" se do svahu. Sotva jsem párkrát otočil pedály, věděl jsem, že je zle. Svah byl totiž doslova ucpán závodníky, z nichž většina kolo vedla. Projet se prostě nedalo. Seskočil jsem tak a snažil se uplatnit své běžecké schopnosti. K mému překvapení jsem zjistil, že jsem nejen rychlejší než ostatní "chodci", ale i než ti kteří kopec vyjížděli. Tady jsem právě předběhl Jirku a dotáhl se za Radima. Následovala několika kilometrová pasáž po mé oblíbené běžecké trase. Díky její dokonalé znalosti jsem se nemusel nijak zpomalovat. V jednom sjezdu, byla po pravé straně hluboká díra, která mohla stroj nepozorného jezdce pořádně potrápit. Já věděl, že když zpomalím a budu se držet na levé straně cesty, projedu v pohodě, ale kousek před tímto místem, mě velmi rychle předjížděl jeden soupeř a mířil právě do této díry.
"Drž se vlevo!" Volal jsem. "Je tam díra!!"
Dotyčný však jako by mě neslyšel, řítil se bezhlavě dál. Když už byl těsně před onín místem, děsil jsem se nejhoršího. On však maje "nášlapy", přeskočil elegantně díru jako by nic a nezměněnou rychlostí mi zmizel ze zorného pole.
"To je holt jiná kategorie." Pomyslel jsem si a snažil se nabrat ztracenou rychlost.
Z lesa jsme opět vyjeli na asfalt. Na dvoukilometrovém úseku se mi podařilo znovu dojet Radima a předstihnout řadu dalších. Pak následovala panelka kolem letiště, lesní pěšina a znovu sjezd, ve kterém se mi syn zase vzdálil. Nedokázal jsem ho dohnat ani v pasáži, kde se jelo po zatravňovacích tvárnicích.
Až při výjezdu na dubovou horu (jediné trochu slušné stoupání na trati) jsem ho stejně jako řadu dalších nechal za sebou. Ne však nadlouho, protože jsem asi trochu přehnal tempo a když jsem zpomalil, Radim mě dorazil a my jeli bok po boku.
Na horu jsme vyjeli ve dvojici a vzhledem k tomu, že se blížil pro mě velmi nepříjemný sjezd, pustil jsem ho před sebe, abych ho nebrzdil. Tentokrát to naštěstí nebylo tak hrozné a i kořenů mi připadalo nějak méně než loni. Jenom zhruba uprostřed jsme narazili na kmen přes cestu. Zde bylo nutno sesednout a kolo přenést. V tom okamžiku jsem ucítil bodavou bolest v levém stehně. Podíval jsem se do toho místa a úplně jsem se lekl. Sršeň! Ale jakej!! Tak velkého jsem viděl naposled jako kluk. Ohnal jsem se po něm, ale netrefil a on mě bodnul znovu. Teprve na druhý pokus jsem ho setřásl a mohl tak slyšet, jak mi agresor s vítězoslavným bzučením prolétl kolem hlavy.
"Ještě že nejsem alergik." Pomyslel jsem si. Přesto jsem to nebral na lehkou váhu, protože jsem věděl, že i zdravému člověku může při troše smůly způsobit podobná záležitost nepříjemné problémy.
"Měl bych to říci Radimovi, aby věděl o co jde, kdyby se mi třeba udělalo špatně." Uvažoval jsem. Jako na schvál se mi však v pokračujícím sjezdu rychle vzdálil, přestože jsem se snažil jet co možná nejrychleji a já si musel tak svoji informaci nechat na později. Tohoto úseku tratě jsem se před závodem obával nejvíce, ale kromě toho sršně pro mě dopadl dobře. Radim mi sice ujel o 100 metrů, ale ze zadu mě nikdo nepředjel, což byl proti minulému roku obrovský rozdíl. Mohl jsem tak v klidu sjet k řece a po polní cestě uhánět k mostu do Lhoty. Ještě než jsem ho dosáhl, musel jsem překonat odpadní rouru, která se klenula 15-20 centimetrů nad cestu. Tohoto místa se zase nejvíce obával Trenýrkář. Já jsem se mu však smál, protože minule jsem zde větších problémů neměl. Pod tímto dojmem jsem v inkriminovaném místě ani nezpomalil, lehce přehodil přední kolo, ale než jsem stihl v té rychlosti nadlehčit kolo zadní, ozvala se děsná rána. V první chvíli jsem myslel, že se Barbar rozpadne. Ohlédl jsem se, abych zjistil škodu, ale za mnou jedoucí závodník jen zavolal, že to byla pouze blikačka.
"Tak na tu kašlu." Zamumlal jsem a napřel znovu veškerou svou pozornost vpřed.
Radima jsem viděl v dálce před sebou a i když to na drnité cestě nepříjemně drncalo, zvolna jsem se k němu přibližoval. Po vjezdu do vesnice jsem byl nalepen na jeho zadní kolo. Za chvíli jsem ho i předjel, protože on zastavoval na občerstvovací stanici. Stačil jsem na něj jen křiknout, že mě napadl žlutočerný agresor. Trochu se podivil, ale už viděl před sebou jídlo, takže to hned pustil z hlavy. Já jsem o zastavení neuvažoval, protože občerstvení bylo jednak určeno jen pro dlouhou trasu a jednak by to pro mě bylo při tak krátkém závodě zbytečné.
Pokračoval jsem tedy sám. Přede mnou byl technicky poměrně nenáročný úsek, kdy se jelo po polní cestě podél řeky. Občas jsem někoho předjel, přesto že zde všichni jeli docela rychle. Nejobávanější úseky jsem už měl za sebou a já se tak mohl pomalu připravovat na závěrečný nápor. Jenom mě trochu sráželo, že jsem byl momentálně nejlepší z našeho týmu, což věštilo, že asi třetí příčku neobhájíme. Vzhledem k tomu co jsem natrénoval jsem měl být nejlépe třetí. Toto mé postavení svědčilo jen o tom, že ostatní jsou na tom špatně.
Pohodový polní úsek byl zakončen výjezdem po čerstvě zoraném poli. Naštěstí předešlí jezdci v něm vyjeli pěšinku, takže mi jeho přejetí nedělalo žádné problémy. Za polem se však vjíždělo pod úzký železniční viadukt a v důsledku toho se začala tvořit kolona. Nechtělo se mi čekat, tak jsem sesedl a hlubokou ornicí předběhl asi 5 soupeřů. Sice jsem se bořil až po kotníky, ale při závodě se má závodit a ne čekat ve frontě. Za viaduktem následoval prudší výjezd na jehož vrcholu se mi stala velká nepříjemnost.
Když jsem totiž zahnul podle fáborků doleva, uslyšel jsem za sebou nějakou ženu, jak volá, že jedeme špatně, že šipka byla doprava. Zastavil jsem a v tu chvíli jsem si uvědomil, že jsme minulý rok skutečně jeli vpravo. Když jsem si rychle přehrál předstartovní pokyny, kdy nám ředitel zdůrazňoval, že trasa zůstala naprosto stejná, musel jsem neznámé dát za pravdu a rychle jsem spolu s několika dalšími otočil. Ujeli jsme však sotva 300-400 metrů, když byla náhle cesta přerušena obrovskou jámou, kde intenzívně pracovali cestáři.
"Tak proto je trasa značena jinudy!" Rozsvítilo se mi. "Ale proč nám to neřekli?!" Chvíli jsem zaváhal, ale pak nevidíc jinou možnost, začal jsem se vracet zpátky. Kolem cestářů by se sice projet dalo, ale bylo evidentní, že bych si proti ostatním zkrátil cestu, což by byl podvod (později jsem dílem viděl a dílem i slyšel o řadě jezdců, kteří tomuto pokušení neodolali).
Když se celá naše skupinka napojila na správnou trať, musel jsem smutně konstatovat, že ti, které jsem s takovým úsilím pokořil ve stoupání na dubovou horu, jsou teď přede mnou. Odhadoval jsem, že jsem se propadl tak o 20 možná 30 míst! Ještě horší bylo, že před tím jsem se pohyboval mezi jezdci, kteří byli technicky poměrně vyzrálí, zatímco teď jsem musel věnovat mnohem větší pozornost tomu, aby mě někdo nesrazil, nebo abych naopak já nenajel do někoho, kdo udělá nepředvídatelný pohyb.
Jelo se po úzké lesní pěšině, která byla protkána kořeny a několika nebezpečnými pařezy. Na jeden z nich bohužel na jeden z nich doplatil malý velký Jirka (během mého bloudění se dostal přede mě). Nepříjemně si poranil stehno, ale jinak se mu nic nestalo. Když jsem ho uviděl na zemi, tak jsem se tak lekl, že jsem se sám také málem vyboural.
Záhy jsme najeli na původní trasu. Do cíle zbývalo asi 5 kilometrů a přede mnou byl poslední trochu nepříjemnější úsek. Sjezd kořenitého svahu, který jsme v úvodní části závodu vyjížděli. V těchto místech mě opět předjel Radim, ale jinak jsem to zvládl bez úhony. Následovala trochu hrbolatá pasáž po lesní louce. Za jedním ohybem se náhle objevil Radim, který právě nasedal na kolo. Později jsem se dověděl, že vjel do nějaké rýhy a spadl. Takže jsem ho opět předjel, tentokrát definitivně. Krátce nato jsem dojel k dalšímu karambolu. Ležel tam jeden závodník na zádech a vypadalo to, že má nějaké zranění. Vzhledem k tomu, že se o něj již starali dva další a nevypadalo to, že by potřebovali pomoc, pokračoval jsem dál.
Krátký silniční sjezd vystřídalo stoupání po kamenité cestě, kde jsem opět pár soupeřů předjel, ale už opravdu jen pár. Na vrcholu se trasa zlomila v prudší klesání, které bylo zakončeno nebezpečnou zatáčkou v úhlu 120 stupňů! Přestože jsem to dobře věděl a jel proto opatrněji, měl jsem menší problémy. Nicméně všechno dobře dopadlo. Čekal mě již jen kilometrový výjezd a pak už jen dlouhý finiš po asfaltu. Ve výjezdu jsem sice nepředjel nikoho, ale alespoň jsem se přiblížil k tříčlenné skupině, kterou jsem pak zdolal na silnici. V dálce před sebou jsem pak ještě uviděl další tři.
"Zaber. Zaber!" Povzbuzoval jsem se. ""Ty ještě sjedeš!"
Nebyl jsem si tím však příliš jistý, protože vzdálenost byla opravdu značná a já se navíc musel potýkat se silným větrem. Do stíhačky jsem ale dal veškeré síly, které mi ještě zbyly a tak kousek před cílem jsem dva z těchto jezdců "pokořil". Jenom na nejlepšího z nich mi už nezbyl čas. První myšlenka, která mě po projetí cílem napadla bylo úleva v tom, že jsem se nezranil a konečně se můžu v klidu chystat na maratón. Teprve potom mě napadlo koukat na čas a starat se o pořadí.
Celkový výsledek byl pro mě zprvu zklamáním (65/230 v čase 1:15:55), ale když jsem si vyhodnotil všechny faktory, které ovlivnily můj výkon (převládající běžecký trénink, bloudění na trati /ztráta 2-3minuty/, napadení sršněm, "zácpy" na trati /loni jsem se do žádných nedostal) uvědomil jsem si, že můžu být docela spokojen. Navíc trať byla tak o minutu delší díky objížďce. Takže suma sumárum, nebýt smůly, mohl jsem být o 3-4 minuty rychlejší, což by odpovídalo času až o 2 minuty rychlejšímu než minulý rok. Samozřejmě na nějaké kdyby se nehraju a je tak nutno konstatovat, že toto byl první závod roku 2007, kdy jsem nedokázal překonat svůj osobní rekord.
Mě prostě jenom potěšilo, že fyzicky jsem na tom z hlediska cyklistiky lépe než před rokem, přestože jsem najezdil mnohem méně (cca o 1500 km), ale o to více jsem běhal (o cca 500 km). Z toho jasně vyplývá, že běh je výborný doplněk pro trénink na cyklistiku (naopak to však zdaleka tak neplatí). Více méně jsem tuto skutečnost tušil, ale potřeboval jsem si to potvrdit v závodě.
A jak dopadli ostatní? Radim dojel necelou minutu za mnou (76.), Trenýrkář 3 minuty (95.) a jeho syn 5 minut (115.). V oficiálních výsledcích si však oba Skalové pořadí prohodili, protože přesto, že jsem je na to upozorňoval, si omylem vyměnili čipy!? V týmech jsme skončili na 11. místě (16 družstev). Zprvu mi to připadalo hrozné, ale když jsem zjistil, že to umístění nebylo způsobeno naším zhoršením (byli jsme dokonce o 40 sekund rychlejší), ale tím, že řada těch dobrých, kteří byli už vloni před námi se soutěže týmů se neúčastnili, zatímco letos ano. Některá družstva byla tak silná, že abychom na ně mohli mít, museli bychom jet na motorkách. Kdyby nám všechno dokonale vyšlo a závod perfektně sednul, tak jsme mohli maximálně bojovat o 7. příčku.
Celkově jsem tak mohl hodnotit svůj výkon jako dobrý, Radimův jako skvělý (to co předvedl bylo pro mě obrovským překvapením), Trenýrkářův jako výborný (vzhledem k tomu, jakým tragickým způsobem trénuje, je jeho výsledek téměř neuvěřitelný). Malý velký Jirka zůstal dost za očekáváním. Pravděpodobně se na něm negativně projevil ten pád, který absolvoval. Tím bych mohl závod uzavřít, kdybych se pár dnů po závodě při prohlížení obrazové galerie nedozvěděl zdrcující skutečnosti.
Dívali jsme se na oficiální fotografie, kde měl každý 4-5 snímků. Jednak jsem musel Trenýrkáře zkritizovat za to, že místo aby se do šlapek opíral přední částí chodidla, tak šlape patou a druhak jsem mu musel vytknout to, že on i jeho syn mají strašně vysoko řídítka, takže i když sedí v sedle, tak vypadají jako by stáli. Nejhorší však bylo, že mě naopak vytknul, že na záběrech vypadám příliš uštvaně a že to vypadá, jako bych to dřel ze všech sil. Nejdřív jsem na něj koukal nechápavě, protože jsem mu vůbec nerozuměl.
"Musíš jezdit v pohodičce. Podívej se na naše fotky." Uzemnil mě docela.
A skutečně. Když jsem se na ty fotky znovu podíval, bylo vše nad Slunce jasnější. Nechápal jsem, že jsem si toho nevšiml dříve. Oba měli totiž na všech snímcích výrazy v pohodě jedoucích výletníků, bez známek jakéhokoliv vydávaného úsilí, což v kontextu toho co sám Trenýrkář říkal, dávalo dohromady pro mě šokující skutečnost. Zatímco Hávové ač netrénovaní nechali na trati všechny své síly, Skalové to zřejmě pojali jen jako výlet. Kdyby to řekli rovnou, byla by to jejich věc, ale oni naopak před závodem prohlašovali, že chtějí obhájit stupně vítězů. My jsme se tak snažili ze všech sil, abychom jim to nezkazili a jim bylo zatěžko trochu přišlápnout. Musím se přiznat, že závěr cyklistické sezóny jsem si představoval poněkud jinak. Ještě že zbytek roku budu už jen běhat a nemohu se tak dočkat podobných překvapení.
Ještě bych zapomněl na jednu věc, kterou mi závod přinesl. Pevně jsem se totiž po něm rozhodl, že na Barbarovi už nikdy žádný závod horských kol nepojedu (na trekovi se to prostě nedá) a na příští rok si koupím pořádného horského baika.

Noční PIM 2007

1. listopadu 2007 v 10:08 | Šnek |  Běh
V sobotu 8. září jsme se s Radimem účastnili třetí a poslední akce PIM v roce 2007. Běželo se nočních 10 km. Startovalo se ve 21.00, ale prezentace bohužel končila už v 17.00. Pod dojmem toho, že jsem na oba předešlé závody přijel pozdě, nechal jsem si větší rezervu a k prezentaci dorazil již v 16.00. Odbavení probíhalo tradičně hladce a štědře. Za symbolické startovné 300 Kč jsem dostal běžecké triko adidas (jen škoda, že bylo barevně stejné jako to, co jsem dostal již před maratonem), dva antiperspiranty, energetickou tyčinku, nějaké čipsy, sportovní batoh a příslib medaile v cíli. Samozřejmě všude byla zdarma přehršel nejrůznějších druhů minerálky mattoni. Ve stanu prezentace byl i prodej výrobků adidas, z nichž některé byly poměrně slušně zlevněny. Měli tam i jedno triko, které sice bylo střihem stejné jako to co jsem dostal, ale bylo celé modré. Líbilo se mi tak, že jsem si ho za 400 koupil. Tím jsme měly všechny předstartovní povinnosti vyřízeny a před námi bylo téměř 5 hodinové čekání. Původně jsem předpokládal že si uděláme nějaký výlet po pamětihodnostech, ale synovi ani manželce se nechtělo chodit, tak jsme se jen lehce poflakovali po okolí Staromáku.
Při tomto nicnedělání jsme pěkně prochladli, takže jsem se pomalu loučil s tím, že bych mohl útočit na svůj osobní rekord. K zimě se brzy přidala i nuda a ve vně se začínalo rozlézat pořádné rozmrzení.
"Tohle jsem evidentně nezvládl." Říkal jsem Radimovi. "Jestli poběžíme příští rok, tak se dojedeme prezentovat o jeden dva dny dřív a na závod přijedeme jako obyčejně těsně před startem."
"To je fakt. Takhle je to hrozný." Souhlasil vyjímečně syn.
Nechal jsem se dokonce tak otrávit, že jsem se pomalu přestával těšit na samotný závod. Nohy jsem měl od neustálého postávání (sednout na lavičku jsem si nemohl částečně kvůli zimě ale hlavně kvůli hemoroidu, který mě trápil od čtvrtka) pořádně ztuhlé. Z původních rekordních plánů to vypadalo, že zbude spíše boj o život. Nicméně, nějak jsme to čekání přestáli a když v 8 hodin odstartovaly ženy, začala na nás doléhat předstartovní horečka a hned bylo tepleji (jen jsem si ještě postěžoval, že je škoda, že nejsem žena, že už mohl běžet).
Převlékli jsme se v pořadateli zřízeném stanu, koukli na závěr ženského běhu proti mým zvyklostem se šli trochu rozběhat. Pak už jen krátké čekání v balíku a přišel vytoužený start. Byli jsme utopeni hluboko v poli startujících, takže čárou startu jsme proběhli téměř minutu po oficiálním výstřelu. Ještě nepříjemnější bylo to, když jsme po krátkém běhu museli opět zastavit. Pole běžců bylo příliš početné a ulička, kterou jsme opouštěli Staroměstské náměstí byla příliš úzká.
Tím jsem se definitivně rozloučil s nadějemi na nějaký slušný čas což se jen potvrdilo na druhém kilometru, když mi v tlačenici někdo přišlápl nohu a mě se rozvázala bota. Musel jsem tak znovu zastavit a ztratil tak další vteřiny. Přesto jsem se nijak neflákal a snažil se vydat ze sebe maximum. Svoje tempo jsem však musel často korigovat ať už kvůli překážejícím běžcům, nebo kvůli světelným podmínkám (v některých místech nebyla trať příliš dobře nasvícena a na nerovném povrchu bylo nutno běžet opatrněji). Přesto jsem na pátém kilometru měl mezičas necelých 26 minut.
"Na rekord to není, ale na 50 bych to ještě mohl zkusit." Pomyslel jsem si.
Téměř okamžitě jsem zrychlil a snažil jsem se před sebou lokalizovat nějakého běžce, kterého bych dohnal a pak ho využil jako vodiče. Po několika marných pokusech (když už jsem někoho dohnal, tak se mi jeho tempo zdálo příliš pomalé) jsem měl konečně úspěch. Pomoc přišla ze zadu. Asi na šestém kilometru mě předběhl nějaký atletický typ. Běžel tempem kterému jsem jen tak tak stačil a to bylo přesně to co jsem potřeboval. Jeho zelená záda jsem před sebou viděl až na devátý kilometr. Tam jsem totiž zjistil, že mám mezičas 45:20 a to mě tak nebudilo, že jsem mohl prudce zrychlit a svého "vodiče" nechat za sebou. V této fázi jsem ostatně předbíhal jednoho běžce za druhým, protože jsem na své poměry běžel opravdu rychle. Půl kilometru před cílem mě ovšem postihla další komplikace. Rozvázala se mi totiž i druhá bota. Chvíli jsem přemýšlel, jestli si jí mám zavázat, ale rychle jsem to zavrhl. Ztráta by za tohoto stavu byla příliš veliká. Běžel jsem tedy dál, jen si dával větší pozor na došlap. Běželo se již Pařížskou ulicí a v dálce bylo vidět intenzívní světlo z reflektorů kolem cíle.
Dál jsem předbíhal jednoho soupeře za druhým, jen jsem je obíhal větším obloukem, protože tkaničky se mi švihaly kolem boty jako užovky a já se bál, aby mi je někdo nepřišlápl. Těsně před cílem jsem ještě dohnal skupinku tří běžců. Na jejich oběhnutí již nezbýval čas, tak vzhledem k tomu, že mezi nimi byla skulina necelý metr, protáhl jsem se jí; aniž bych je nějak omezil; s natočenými rameny jako úhoř a vpadl do cíle, kde jsem dostal krásnou medaili. Později; když jsem si spočítal čas na poslední kilometr (3:47); jsem nevycházel z údivu. A to ještě s rozvázanou botou!
Moje umístění vysoce předčilo očekávání, protože jsem byl 656 z téměř 1300 závodníků. Navíc čas 49:07 znamenal můj osobní rekord. Bylo to sice jen o 4 sekundy, ale za této situace jsem považoval za zázrak, že se to vůbec podařilo. Díky tomuto závodu jsem nabyl přesvědčení, že za ideálních podmínek jsem momentálně schopen dát desítku pod 45 minut. Za pár let možná, kdo ví, jí budu schopen zaběhnout za 40, ale to už bych chtěl asi moc.
Radim skončil 1260 v na první pohled bídném čase 1:05:18. Stěžoval si, že se nějak necítí a tak byl rád, že doběhl. Před tímto závodem měl sice osobní rekord 59 minut, ale když vezmu v úvahu ta zdržení na trati, nezvyklou noční dobu (tělo přece jen už v noci nebývá připraveno k vrcholným výkonům) zhoršené světelné podmínky, nepříjemný povrch (dlouhé úseky po kostkách), tak to možná odpovídá jeho rekordu.
Závod jako celek se nám ale moc líbil, jen pro nás byla nepříjemné ta dlouhá doba od konce prezentace do začátku závodu.

Žebrácká 25 (2007)

1. listopadu 2007 v 10:06 | Šnek |  Běh
Zatím jsem vždy všechny kapitoly napsal až zpětně, po skončení závodu, někdy dokonce po uplynutí více než roku. Tato kapitola bude výjimkou, abych zkusil lépe zmapovat své předstartovní pocity.
O tomto běhu jsem vážně začal uvažovat někdy v průběhu jara a definitivně jsem se k němu rozhodl počátkem léta. Původně jsem si myslel, že vezmu i mladšího syna, ale když jsem si přečetl několik odborných článků o nevhodnosti dlouhých běhů pro sportovce, kteří ještě nemají ukončen růst, celkem rázně jsem tuto myšlenku zavrhl. Vypadalo to tedy, že poběžím sám. Ovšem jen do doby, kdy jsem na internetu objevil běžecký portál běhej.com, na kterém jsem se seznámil s podobně "postiženými" lidmi pod přezdívkami Kaacza (ta z půlmaratónu 26 let), Kydy (43) a Zaki (41). Já jsem zůstal věren svému "oddílovému" jménu Šnek. V této skupině jsme si občas psali a vyměňovali sportovní zkušenosti. V červnu jsme si kromě toho dali s Kydym a Zakim trénink v Manětínských hvozdech. Původně to mělo být 15 km, ale trochu jsme zabloudili, takže z toho nakonec vylezlo asi 25 km v těžkém terénu. Po doběhu jsem toho měl docela dost a to jsem se chtěl šetřit, protože mě další týden čekal již dříve popisovaný půlmaratón kolem Nového Veselí. Říkal jsem si, že jsem to se zátěží poněkud přehnal a to jsem ještě nevěděl, že mě ještě čeká půlnočních 10 km při návratu z Plzeňského bowlingu, který jsem měl se šachisty u příležitosti ukončení sezóny.
Takže to vypadlo, že Žebrák poběžíme ve čtyřech. Týden před závodem však Kydy oznámil, že nemůže a tak jsme byli jen tři.
Moje příprava na závod probíhala zpočátku celkem dobře. V týdnu předcházejícímu týdnu závodu jsem byl dvakrát na kole, dvakrát jsem si lehce zaběhal a po jednom dni jsem věnoval silovému cvičení a odpočinku. Šest dní před závodem, jsem však neodolal volání kola po slušnější vyjížďce. A přestože vím, že mi nedělá dobře když v jednom dnu jedu na Barbarovi a potom ještě na Arabovi (na obou kolech se sedí a jezdí úplně jinak), udělal jsem to.
Druhý den se mi hned díky tomu ozvala záda, která jsem ještě více podráždil tím, že jsem jel do práce opět na kole. Ve čtvrtek a v pátek jsem měl naplánovaný běh. Ve čtvrtek jsem tak běh musel zrušit a nahradit ho silovým cvičení. No a dnes v pátek nevím, jestli budu pořádného běhu schopen. Přinejhorším nahradím opět běh cvičením a v sobotu, kdy jsem plánoval nějakou relaxaci, tak se proběhnu. Ještě je ve hře kritická varianta, která by znamenala, že by se obtíže ještě zhoršily, což by znamenalo, že bych se závodu nezúčastnil. Rozhodně bych nechtěl něco lámat přes koleno.
Ještě předtím v úterý oznámila Kaacza, že je ve skvělé formě, takže jsme vlastně zbyli vlastně jen dva (z tréninkových časů, které uváděla bylo zřejmé, že její předpokládané tempo nebudeme moci akceptovat).
V období kdy jsem se definitivně rozhodl, že závod poběžím, jsem ho bral ani nevím proč velmi prestižně. Teď čtyři dny před závodem už to tak vůbec nebylo. Nadále jsem se velmi těšil, ale prestižně už jsem to vůbec nebral. Prostě si zaběhnu nový závod a užiju si to bez nějakého mučení při honění za časem na hranici mých možností. Předběžně jsem si naplánoval, že první desítku, která se běží celá do kopce poběžím za 60 minut a ve zbylých 15 km poněkud zrychlím. Tuto distanci jsem samostatně nikdy neběžel a proto pro mě byla i vzhledem k profilu tratě malou neznámou. Myslel jsem si ale, že čas 2:22 by mě celkem uspokojil.
Plán na běžecký trénink jsem v pátek opět nesplnil. Jednak mě záda stále ještě bolela, ale zejména lilo jako z konve a terén byl pořádně rozbahněný. Chtěl jsem tedy zařadit místo běhu silová cvičení, ale to zase nešlo kvůli těm zádům, takže jsem nedělal nic. V sobotu však bylo počasí lepší a i záda trochu povolila, tak jsem se šel alespoň na 8 km vyklusat. Pocit jsem měl celkem dobrý, takže bylo jasné, že závod ze zdravotních důvodů rozhodně neodřeknu.
Do Žebráku se tentokrát jelo Zakiho autem, který byl tak hodný a dojel pro nás až do Líní. Ještě s námi jel i Radim, kterému jsem však hlavní závod zakázal, protože studiem různé literatury jsem dospěl k názoru, že jedinci, kteří ještě nemají ukončený "růst kostí", by neměli běhat vzdálenosti delší 15 km. Synek sice nejdřív "nadával", ale brzy se s tím smířil a zaběhl si pro něj vhodnější lidový běh na 1,1, km v jehož tombole dostal od pořadatelů pěkné tričko.
Ještě předtím však byl start našeho závodu. Nejprve zaprezentovat. Zde jsme nečekaně dostali pěkné pamětní triko a ve stejném duchu i startovní číslo. Pak už jsme se mohli jen těšit na závod. Zaki se chystal velmi pečlivě, běhal, skákal, protahoval se, zatímco mě se jako obyčejně nechtělo. Do startu zbývalo ještě přes půlhodinu času, tak jsem dokonce neodolal ani cigaretě. Běžet 10 km a méně, tak bych si to nedovolil, ale na těchto delších vzdálenostech jsem problémy s dechem nikdy nepociťoval.
Ve startovním koridoru jsme se potkali i s Kaaczou, které jsem však rovnou řekl, že s ní vzhledem k její formě nepoběžím. Já jsem si chtěl závod hlavně užít. Plánoval jsem sice zaběhnout na své poměry slušný čas, ale rozhodně ne blízko hranice svého maxima. Na startu se nakonec sešlo 151 běžců, což byl podle organizátorů výrazně vyšší počet než v posledních letech. Byli zde i tři výborní Keňané, Poláci, Nizozemci, Němci, Bulhaři a Ukrajinec.
Po startu jsem se sveřepě držel svého stanoveného pomalého tempa i když mě tak většina soupeřů předběhla. Na čtvrtém kilometru už za mnou dokonce bylo jen několik jedinců, pro které bylo jediným cílem závod jakkoliv dokončit. Nenechal jsem se tím však znervóznit a svoji rychlost udržel. Na 5 kilometru jsem měl mezičas 28 minut, což bylo poněkud rychlejší, ale v další pětce měl být těžší profil, takže se dalo očekávat, že se to vyrovná. Předpoklad se potvrdil, protože závod záhy zamířil na lesní cesty se stoupáními, které dávaly soupeřům, kteří mě před tím předbíhali pořádně zabrat. Já jsem však žádné potíže neměl a stoupání jsem si užíval, což způsobilo to, že jsem několik trápících se předstihl.
Na nejvyšším bodě trati, před 10 kilometrem byla nečekaně občerstvovací stanice. Já si chvilku před tím vzal nějaký bonbón s hroznovým cukrem a tak mi několik hltů vody přišlo vhod a protože jsem se nezastavoval, předběhl další dva. Vzhledem k tomu, že už jsem mohl zrychlit, předběhl jsem v zápětí jednoho borce a krátce po něm i nějakou slečnu. Desítku jsem nakonec běžel překvapivě o minutu pomaleji než jsem naplánoval, ale to způsobila zřejmě zastávka na "malou" a zpomalení tempa při pití.
Zato teď se mi běželo skvěle, protože jsem měl tempo 5 minut na kilometr (pro mě jinak po 10km tempo dost vysoké) a nedělalo mi problémy ho držet. Jenom mi bylo nepříjemné, že klesání bylo občas až příliš prudké a já se musel spíš brzdit. Začínal jsem i pochybovat, zda ušetřené síly z úvodních stoupání dokážu teď vůbec prodat. Naštěstí dlouhé seběhy byly občas střídány krátkými výběhy, ve kterých bylo opravdu znát, že mám sil více než závodníci pohybující se v mém dosahu. Před 15 kilometrem jsem poprvé vyzkoušel, jak pomáhá energetický gel, ale přesto, že mě prodavač ujišťoval, že tento je opravdu bomba a že ho používá i on sám, tak jsem nic zvláštního necítil. Možná to bylo i tím, že jsem se i bez něj cítil skvěle, takže se to v mé pohodě ztratilo.
Za těch závěrečných 15 km jsem předběhl odhadem mezi 15-20 lidmi. Posledního asi 3 km před cílem. V dálce jsem sice viděl ještě další dva, ale Ti byli opravdu moc daleko. Toto a jistota, že čas 2:22 určitě pokořím a také to, že čas 2:15 určitě nepokořím způsobily pokles motivace a následně i to, že jsem neudržel stanovené tempo a ztratil na něj 2 minuty. To mě však celkem netrápilo, protože jsem si závod skutečně užil a vyzkoušel jsem si, pro blížící se maratón ve Stromovce, že jsem schopen z úvodních 60 minut na 10 km zrychlit dlouhodobě na tempo blížící se 5 minutám. Za celou trať jsem překvapivě neměl jedinou krizi, což však může znamenat i to, že jsem se v první části závodu šetřil až moc. Každopádně pokud zdraví a čas dovolí, chtěl bych tento skvělý závod běžet příští rok zase a poněkud rychleji v prvních 10 km. Letošních 2 hodiny 18 minut dokážu jistě ještě zlepšit. A moje konečné umístění (113/150) možná taky.
Když jsem tak večer po závodě meditoval, zda bych na Žebrácké 25 našel vůbec nějakou chybu tak mě napadaly jen samá pozitiva. Výborná organizace, skvělé publikum kolem tratě, příjemný moderátor v prostoru startu a cíle, dobré jídlo, pěkné tričko a vzhledem k službám minimální startovné. Jediné co mi maličko vadilo, bylo to, že vzdálenost byla značena jen po 5 km. Ale jinak vše opravdu perfektní a tento závod mohu každému jen doporučit. Jo a ještě abych nezapomněl. Zaki se pořádně pochlapil a zaběhl skvělý čas 2:07. Tvrdil sice, že to bylo jeho vysokohorskou přípravou, ale já myslím, že nejenom tím. No a Kaacza zaběhla také výborný čas, který odpovídal pověsti, která ji předcházela (2:10).

Já už nechci plavat!

1. listopadu 2007 v 10:05 | Šnek |  Triatlon
Bez jednoho dne uplynul rok od jediného závodu ve kterém jsem nebyl poslední v plavání. Na technice kraula jsem navíc ještě trochu zapracoval, takže jsem si sliboval, že tato část bude ještě lepší.
Pln optimismu jsem se tak poslední červencovou sobotu 2007 postavil i se synem Radimem (Petr měl opět fotbal) na start triatlonu "Železný dědek", který začínal na koupališti Lido u Mariánských lázní. Kromě nás se stejně jako před rokem prezentovalo dalších 81 borců.
Před plaváním jsem se vždy stavěl na kraj a do zadu startovního pole abych nepřekážel, ale tentokrát, vědom si svého zlepšení, "nacpal" jsem se doprostředka a hned do druhé řady. Nevím, co jsem si představoval, protože brzy po startu jsem si musel přiznat, že se žádné větší zlepšení konat nebude. A když k tomu ještě připočtu, že já který nesnáším tlačenici, jsem se ocitl uprostřed chumlu plavců, kteří se přese mě drali dopředu a uštědřili mi řadu šťouchanců, tak je resultát jasný. Sice jsem se chvíli snažil držet v "balíku", ale když i Radim mi náhle zcela překřížil cestu, musel jsem na chvíli jako vždy zastavit a nechat ty nejdivočejší odplavat.
Když jsem pak znovu začal plavat, zůstalo za mnou jen několik "prsařů", kteří se však ke mně tradičně rychle přibližovali.
"Musím udržet alespoň předposlední místo." Vsugerovával jsem si.
Po krátkém přeběhu, který byl zhruba uprostřed plavecké trasy, však za mnou zbývali už jen dva. A já jako obyčejně, ještě jsem si přidal handicap. Zase jsem totiž pořádně nesledoval kam plavu a přidal jsem si tak pár desítek metrů navíc. Podle očitých svědků snad až 50 metrů. Také proto nebylo divu, že jsem byl brzy předposlední. Alespoň toto místo jsem si celkem s přehledem udržel i když v depu jsem jako obyčejně ztratil a na trať cyklistiky vyjížděl jako poslední. To mi ale už vůbec nevadilo, protože kolo mě baví i když jsem třeba poslední a hlavně jsem věděl, že to tak dlouho nezůstane.
Prvního jsem předjel po pár desítkách metrů a druhého sotva po kilometru. Ten druhý byl docela dobrý, protože se mě stačil zachytit. Držel se i o kousek dál, když jsme prolétli kolem další dvojice. Potom mě dokonce na chvíli vystřídal, ale jel přece jen pomaleji, než jsem si představoval a proto jsem tempo opět vzal rychle na svá bedra. Přemýšlel jsem, zda se mi vyplatí, vézt za sebou klíště a rozhodl jsem se ho otestovat. Pod menším kopcem jsem ho pustil do vedení a za chvíli prudce nastoupil.
"Když se udrží alespoň na vzdálenost 10 - 20 metrů, tak není tak špatný a ještě to s ním zkusím." Říkal jsem si.
Po té co jsem se však na vrcholu asi 500 metrového stoupání; během kterého jsem předjel další dva závodníky (jeli na horských kolech); ohlédl a zjistil, že dotyčný ztrácí dobrých 150 metrů, rozhodl jsem se s ním už dále nepočítat a to i přes to, že jsem stále intenzivněji pociťoval odpor silného protivětru.
"Jen ať fouká." Pomyslel jsem si, když jsem si uvědomil, že ve složitějších podmínkách mám větší šanci dohnat více soupeřů. Postupně jsem dojížděl další dvojice i jednotlivce. Po obrátce v Tachově se však situace poněkud změnila, protože od té doby nám až do konce závodu foukal čerstvý vítr do zad a pro mě již nebylo zdaleka tak jednoduché někoho dostihnout. Profil trati byl ještě ke všemu poměrně rovinatý, což mi rozhodně nehrálo do karet. Byl tam jeden trochu kopeček, ve kterém jsem opět jednoho trápícího se cyklistu předstihl, ale to bylo vše.
Do cíle zbývalo asi 5 kilometrů, když jsem v dálce před sebou uviděl nějaké početnější "klubko".
"Ještě to zkusím." Řekl jsem si a zvýšil úsilí téměř na maximum svých schopností. Žádnou závratnou rychlostí jsem se ale nepřibližoval. Ono to je taky těžké, když má člověk v takovém to sólo závodě dotahovat v závěru pětičlennou spolupracující skupinu. Tři kilometry před cílem, se však směr trasy poněkud "zlomil" a vítr nám tak začal foukat zepředu z boku. Tempo pronásledovaných okamžitě citelně pokleslo, což mě naopak vybičovalo k ještě většímu úsilí. Ztráta několika stovek metrů se rychle změnila na desítky a já zároveň uviděl, že ze skupiny se oddělila trojice, která nestačila tempu zbylých dvou. Kolem této trojice jsem prosvištěl jako sokol při útoku, ale vzhledem k tomu, že do konce cyklistické části zbývaly necelé dva kilometry a pak čekal běh, rozhodl jsem se, že ujedší dvojici pronásledovat nebudu a raději pošetřím zbytky sil na poslední disciplínu. Přesto jsem jel rychlostí o dost více než 40 km/h. Tím více jsem byl překvapen, když mě znenadání předjel na horském kole nějaký turista. Předsevzetí o zvolnění tempa tak rázem vzalo za své, protože jsem přece nemohl dopustit, aby mého silničního baika předjelo nějaké teréní kolo. Zrychlil jsem a rychle tak vrátil svému stroji jeho čest. Současně s tím jsem se i velmi přiblížil dvojici, kterou jsem původně už nechtěl stíhat. Toto byla však nové situace a proto jsem předjel i je.
"To bude ten běh vypadat když dojíždím takhle naplno." Pomyslel jsem si. "Nohy ztuhlé jak z betonu. Bude to asi bolet." U srdce mě ale hřálo pomyšlení, že jsem na kole předjel mnohem více závodníků, než minulý rok. Teď už však byl čas soustředit se na dokončení závodu. Jak bylo u mě zvykem, závodil jsem v obyčejných teniskách a proto jsem se nemusel na rozdíl od většiny jiných přezouvat. Stání v depu (na uložení kola) jsem měl však tak daleko, že mě jeden z soupeřů které jsem v poslední chvíli předjel na kole, v depu předstihl. Stejně vypadal, že je dobře běžecky naladěný, takže by mě asi tak jako tak předběhl a mě ta počáteční ztráta tedy nemusela mrzet. O proti očekávání se mi neběželo až tak špatně a tak jsem si mohl v celku bez problémů udržovat na výše zmíněného závodníka ztrátu asi 100 metrů.
Brzy jsem však za sebou uslyšel zrychlený dech jedné soupeřky. Dostihla mě zhruba ve třetině trati, když jsem právě prožíval lehkou krizi. Proto jsem se ani nesnažil se jí "zachytit". A dobře jsem udělal, protože běžela tak svižně, že rychle zlikvidovala náskok mého soupeře přede mnou a "navždy" mi zmizela z dohledu.
Na mě naopak ze zadu začal dotírat další soupeř. Poprvé jsem ho zaznamenal, když byl vzdálen asi 50 metrů. Další předběhnutí už jsem ale připustit nechtěl a tak jsem chtě nechtě musel zrychlit. Plán se podařil a útok byl úspěšně odražen. A jako bonus jsem mohl konstatovat, že moje ztráta na závodníka přede mnou se snížila na polovinu. Byli jsme již v závěrečné třetině trati a mě se do mysli začaly vkrádat myšlenky na to, jak ho ve finiši porazím. Soupeř jako by si uvědomil, že ode mě hrozí nebezpečí a náhle zrychlil, čímž způsobil, že mě opustily jakékoliv myšlenky na jeho pronásledování.
To ovšem jen do chvíle, kdy jsem v kopci asi půl kilometru před cílem uviděl svého syna. To byla jinačí motivace, než předstihnout nějakého cizího závodníka. Do té doby jsem si myslel, že běžím téměř na maximum a že zrychlit mohu jen nepatrně. Tato situace mi však názorně ukázala, co dokáže udělat s organismem zvýšená motivace.
Najednou jsem se cítil svěží a plný síly. Mé tempo se následkem toho zvedlo minimálně o třídu a já tak začal oba závodníky velmi rychle (až moc rychle) dotahovat oba závodníky. V té době běžel z nás tří výrazně nejpomaleji Radim, o něco rychleji náš soupeř a nejrychlejší jsem byl já. Také jsem 200 metrů před cílem cizího závodníka dostihl a doslova jako buldozer ho hrnul vpřed. V tu chvíli nás ale uslyšel Radim, který se ohlédl a když uviděl, že jsem mu v patách, dokázal se ještě vzchopit a vyvinout o poznání větší rychlost. Svému dostižení však stejně zabránit nemohl. Do cílové rovinky jsme vbíhali všichni pohromadě. Našeho soupeře jsem úplně přestal vnímat a věnoval se pouze souboji se svou ratolestí. Nepochyboval jsem, že finiš musí patřit mě. Proto jsem taky na nic nečekal a několik desítek metrů před koncem, sebevědomě nastoupil. Chvilku jsem tak byl před Radimem, ale opravdu jen chvilku. On byl totiž nejen schopen mé tempo akceptovat, ale ještě ho i vystupňovat. Na další zrychlení jsem už opravdu neměl a proto jsem ještě zkusil malou léčku, když jsem předstíral, že úplně rezignuji a když syn začal v posledních metrech vypouštět, tak jsem prudce zrychlil. Ten to vůbec nezaregistroval a být cílová čára o metr dál, tak by se moje lest neminula účinkem. Takto však jsem prohrál asi o 20 cm. Závodník, který běžel s námi proběhl cílem ještě o chvilku dříve, ale opravdu nevím o kolik, protože jsem měl všechny smysli obestřeny vyčerpáním a po závodě jsem se musel v předklonu hodně dlouho vydýchávat.
Synovi jsem však samozřejmě pogratuloval, musel sportovně uznat, že byl lepší a že mě velmi překvapil. Jen mě mrzelo, že jsem prohrál o takový kousek. Být to třeba o minutu, tak bych se hlavně radoval z Radimova úspěchu a nic jiného bych neřešil, ale to že jsem prohrál o takový kousek mě neustále svádělo k přemýšlení nad tím, co jsem mohl udělat lépe a co rozhodlo. Nakonec jsem dospěl k názoru, že takový kousek jsem mohl získat prakticky kdekoliv, ale že rozhodující bylo to, že jsem se v závěru snažil syna dohnat příliš rychle, místo abych zvolil nějaké postupně stupňované tempo a ve finiši mi pak tyto ztracené síly chyběli.
Celkově jsme se tak umístili na 65 resp. 66 místě v čase 2 hodiny 18 minut. Proti loňsku to byl čas o 1 minutu horší, ale vzhledem k silnému větru měl tento čas větší hodnotu a k tomu jsem se při stejném počtu účastníků zlepšil o 6 míst. Pěkný závod v krásném prostředí.

Konopišťské trápení

1. listopadu 2007 v 10:04 | Šnek |  Běh
První červencový den (2007) jsme se s Radimem a se Zakim rozhodli, že si pojedeme zaběhnout desítku na Konopišti. Pro nás to byl první závod na této distanci, zatímco Zaki byl mnohem zkušenější. Těšili jsme se o to víc, že jsme věděli, že celý okruh (běžel se třikrát) je situován do zámeckého parku na břeh rybníka. Nutno ještě podotknout, že to byl další závod, který se mi počítal do poháru běhej.com.
Přijeli jsme s dostatečnou rezervou a proto se Zaki s Radimem šli pořádně rozběhat. Mě se nejdřív nechtělo, ale potom jsem se šel sám taky trochu "proskotačit". Při běhu po trati jsem nemohl neocenit, jak výbornou trať pořadatelé připravili. Většinou se běželo po lesních cestách a téměř bez převýšení. Po návratu byl akorát čas jít na čáru. Zpočátku jsme my i někteří další měli problém s tím jak se postavit (kterým směrem se bude vybíhat), což se však brzy vysvětlilo. Do závodu se prezentovalo celkem 126 běžců všech kategorií.
Před závodem jsem téměř najisto počítal s tím, že zaběhnu kolem 45 minut. Brzy jsem však měl zjistit, jak hluboce jsem se mýlil. Po startu jsem ještě nic zlého netušil, ale již z mezičasu na 2 kilometrech (cca 10 minut) a z toho, že se mi běželo opravdu těžce se dalo snadno vyčíst, že to nebude můj den.
Oba "spolujezdci" mi zmizeli již na prvních stovkách metrů. Zaki (nakonec dosáhl času 47 minut) dopředu a Radim naopak do zadu. Ve druhém okruhu jsem nebyl schopen vůbec nikoho dohnat a mě naopak ze zadu předběhlo ještě několik těch z toho mála, co za mnou zbyli. Po proběhnutí druhého okruhu to vypadalo, že konečný čas bude vysoko nad 50 minut.
"To seš teda břídil." Nadával jsem si. "Dělej s tím něco! Přeci to takhle nenecháš.!? Ještě tě předběhne i malej. Poslední tři kilometry - to dáš i když ti to nejde."
Takto se hecujíc, snažil jsem se ze sebe vymáčknout zbytky rezerv. Trochu se mi tempo zvýšit podařilo, ale stále to nebylo ono. To však jen do chvíle, kdy mě ze zadu předběhl nějaký "chrt". Běžel mnohem rychleji než já, vypadal na rozdíl ode mě jako skutečný běžec a mě bylo jen záhadou, co dělal většinu závodu za mnou. Nebyl však čas něco takového řešit, protože jsem se musel rozhodnout, zda se za něj zavěsím a nebo zda rezignuji na čas úplně. Přemýšlel jsem jen okamžik a vzápětí jsem se mu doslova zakousl do zad. Tempo bylo pro mě opravdu vysoké a navíc mi připadalo, že se mě závodník přede mnou snažil několikrát ještě zvýšeným tempem setřást. Já si však umínil, že se ho nepustím a abych to dodržel, byl jsem připraven odevzdat všechny síly. Určitým povzbuzením pro mě bylo, že jsme tímto tempem dokázali předběhnout řadu soupeřů. Kilometr před cílem se mi začínalo zdát, že mému vodiči docházejí síly. Chtěl jsem mu pomoci zase já a proto jsem převzal první pozici. Když jsem se však po pár desítkách metrů ohlédl, viděl jsem, že není schopen mi stačit a proto jsem musel pokračovat sám. Existovalo totiž ještě teoretická šance, že bych se mohl dostat pod 49 minut. Ale ať jsem se v závěru ždímal sebevíce, prostě jsem to nedokázal.
Když jsem pak doma přemýšlel, kde se vzala tak hluboká krize, nemohl jsem na nic kloudného přijít. Jestli to byla únava z týden starého zážitku z půlmaratónu nebo něco jiného? Nevěděl jsem. Jedině v programu na biorytmy se nabízelo vysvětlení. Den závodu byl totiž pro mě podle tohoto programu vůbec jeden z nejhorších v tomto roce. Normálně na takové věci nevěřím, ale tváří v tvář této shodě o tom možná budu ještě přemýšlet.
Po té bídě byl výsledný čas 49:11 ještě slušný a konečné umístění 98/126 také docela ušlo. Radim překvapivě nebyl poslední (119) a čas 59:25 myslím odpovídal jeho možnostem.

Nečekaná pohoda

1. listopadu 2007 v 10:03 Běh
Předposlední víkend v červnu (2006) jsme jeli do Pelhřimova na návštěvu mé mamky. Při té příležitosti jsme se chtěli zúčastnit i půlmaratónu v Novém Veselí. Já jsem hodlal běžet hlavní závod (zároveň moje první účast v závodě započítávaném do poháru běhej.com), zatímco Radim se prezentoval k závodu na 2,6 km. Příliš se mu ovšem nedařilo a v čase přes 12 minut skončil na posledním čtvrtém místě.
Já jsem si také nekladl žádné naděje a protože jsem se na závod nijak nepřipravoval, chtěl jsem si ho hlavně užít. Taky jsem chtěl ukázat mamině jak to při závodech chodí, protože o nás často měla strach, aby věděla, že se na takových akcích neděje nic "nepřístojného". Na start hlavního závodu se postavilo 101 účastníků, mezi nimiž byl jeden opravdu mohutný chlap na dřevěném kostitřasu.
Na startu jsem se nikam netlačil, abych nepřekážel lidem kteří chtějí více závodit a postavil se dobrovolně na chvost balíku. Nebyl jsem úplně poslední, ale příliš závodníků za mnou nezůstalo. Zvláště když mě ještě někteří z nich předbíhali. Zpočátku jsem totiž záměrně běžel opravdu velmi pomalu (zhruba tempo 6 min. na km). To že mě předbíhali další závodníci mě nechávalo klidným. Měl jsem svůj plán a toho jsem se hodlal držet. Celá trať se nacházela na asfaltu, ale prostředí bylo, jak už to na Vysočině bývá, velmi příjemné. První okruh jsem tak dokončil skoro poslední, ale za to plný sil. Ve druhém kole jsem původně chtěl běžet stejně pomalu, ale když mě předběhla jedna dívka, řekl jsem si, že s ní chvíli poběžím.
Dali jsme řeč a když jsem zjistil, že má osobní rekord jen o málo horší než já, měl jsem jasno.
"Nejseš ty Kaacza?! Zeptal jsem se i když ta otázka v sobě už téměř obsahovala odpověď (před několika dny jsme se spolu o tomto závodě bavili po internetu).
"Jasně, že jsem. Jak to víš?"
"Intuice. Já jsem Šnek."
Dohodli jsme se, že poběžíme nějaký čas spolu a vzhledem k tomu, že jsme běželi právě proti větru a já nehodlal udělat žádný výsledek, dobrovolně jsem převzal první pozici, aby mohla spoluběžkyně šetřit síly do boje s ostatními soupeřkami. Běželo se mi skutečně dobře, takže mě nějaký vítr nemohl rozhodit. Podobným stylem jsme proběhli téměř celý druhý okruh ( do kopce a po rovině jsem vedl já a z kopce zase Kaacza). Při náběhu do okruhu závěrečného jsme se dohodli, že se pokusíme zrychlit, aby se Kaacza pokusila předstihnout jednu svou soupeřku. Mě to problémy nedělalo ale u spoluběžkyně jsem cítil, že běží úplně na doraz. Občas jsem musel trochu zvolnit, abych ji neodpojil, ale přesto jsem ji musel obdivovat, za to jak se dokáže "kousnout". Já bych asi takovou vůli neměl.
Jen tak mimochodem jsme předběhli ne jednu soupeřku ale hned několik (asi 3), což i mě potěšilo, že jsem mohl být k něčemu užitečný. Předběhli jsme pochopitelně mnohem více mužských soupeřů. U některých to pro mě bylo určité zadostiučinění, protože řadu z nich jsem si pamatoval z úvodních partií závodu, kdy se mi zdánlivě nedostižně vzdalovali.
Takto "nohu v noze" jsme dorazili na metu 20 kilometrů. Při pohledu na hodinky jsem lokalizoval čas něco málo přes 44 minut!
"Jak je to možný?!" Nechápal jsem. Vždyť jsem si většinu závodu jen užíval." Musel jsem hodinky zkontrolovat ještě jednou, než jsem kolegyni oznámil, že běžím na osobák a že jí musím ponechat jejímu osudu.
"Jen běž. Na mě se neohlížej." Zaslechl jsem ještě za zády. Trasa vedla právě z mírného kopce a proto mi připadalo, že skoro letím. Tento pocit jsem si ještě umocnil tím, když jsem předběhl dva závodníky, na které jsem se celý závod díval z uctivé vzdálenosti (viděl jsem je jen na obrátkách, když oni běželi zpět a já teprve tam). Půl kilometru před cílem se ke mně ještě přidal Radim, aby mi trochu pomohl s tempem. Já jsem to však nepotřeboval a on mi dokonce brzy přestal stačit! Ale snaha se počítá a díky mu za ni. Kousek před cílem jsem ještě předběhl jednoho trápícího se soupeře a záhy s uspokojením proběhl páskou. Věděl jsem, že rekord určitě padl, jen jsem netušil, zda se mi podařilo stlačit čas pod 1:48 (hodinky jsem si zastavil až chvíli po doběhu). Asi půl minuty za mnou se cílem ve svém osobním rekordu prohnala Kaacza.
Můj čas byl nakonec rovných 1:48:00 a umístil jsem se 67 ze 101 borců.
"Škoda, že jsem nebyl o vteřinu rychlejší." Litoval jsem trošku. "Ale co stejně to je jen oficiální čas a ne reálný" (vzhledem k tomu, že jsem na startu stál až vzadu, tak mi určitě několik vteřin od výstřelu trvalo, než jsem startovní čáru proběhl). "A čert vem nějakou vteřinu. Zaběhl jsem si osobák, vyzkoušel nový styl běhu a závod jsem si hlavně skvěle užil. Takhle to vypadá, když se nepřepálí začátek. Musím si to zapsat za uši a hlavně na to pamatovat při dalším vytrvalostním závodě.
Dokonce i mamce se ten sportovní cvrkot všude kolem líbil i když to veřejně nechtěla přiznat a tvrdila, že jsem šílenec a měl bych s tím běháním přestat.

Samá smůla

1. listopadu 2007 v 10:02 | Šnek |  Triatlon
V pátek 1. června jsme se poprvé účastnili večerního triatlonu v Plzni. Bylo to poprvé na tomto závodě a hlavně poprvé, kdy jsme startovali všichni tři. I v tomto případě jsem měl přípravu poněkud narušenou. Noc před závodem jsem vlivem nějakých starostí "za boha" nemohl usnout, takže jsem spal sotva 2 hodiny. Ráno jsem byl jak praštěný baisbolovou pálkou. Když jsem šel do práce, napadlo mě dokonce, že závod odpískám, ale to jsem poměrně rychle zavrhl při pomyšlení, jak se děti těší.
V "rachotě" jsem to nějak přetrpěl a spěchal domů, abych si před závodem (začínal v 18.00) stihnul alespoň chvilku zchrupnout. To se mi naštěstí podařilo a když jsem se po hodině probouzel, cítil jsem se docela svěží. Vrátila se mi i dobrá nálada, která ovšem ve chvíli, kdy jsem zjistil že mám prázdné přední kolo u svého závodního baika, rychle zmizela.
"Jak je to možný! Ještě včera bylo v pořádku!!" Vztekal jsem se.
Nezbylo než duši vyměnit. Maličká časová rezerva, kterou jsem před tím měl; se poté, co se ukázalo že musím nafouknout ještě kolo staršího syna; zcela rozplynula. Dokonce to vypadalo, že ani nestihnem závěr prezentace, což se nevyplnilo jen díky mé trochu riskantní jízdě autem. Doufal jsem, že tím nepříjemnosti skončily, ale pravdou byl pravý opak.
Při úvodní rozpravě jsme se dověděli, že na plavání se musíme přesunout kousek lesem k rybníku. Pro jistotu jsme se zeptali jednoho evidentně "zkušeného harcovníka" jak je to daleko a zda je nutné si brát boty.
"Je to jen kousek. Sotva 200 metrů. Boty netřeba." Opáčil tázaný s jistotou.
"Tak to půjdem bosky. Ne?" obrátil jsem se na skupinu kterou tvořili oba synové a jeden stejně jako my nezkušený závodník jménem Marek, se kterým jsme se zde seznámili.
"Jasně." Souhlasili všichni. "200 metrů je kousek."
Tak jsme tedy šli bosí. Když jsme po ostrých kamíncích ušli asi kilometr a rybník byl stále v nedohlednu, navrhl jsem, že se mezi zástupy soupeřů pokusíme objevit toho kdo nám dal tu dobrou radu, abychom věděli, zda se i on zařídil podle rady kterou nás tak štědře obdaroval. Nemusel jsem ani dlouho čekat, protože dotyčný se kolem nás náhle prohnal s chodily bezpečně ukrytými v běžeckých botách.
"Asi nějaký šprýmař." Nenechal jsem si zkazit náladu. "Však jsme železní muži ne? My boty nepotřebujeme." Ostatní však můj optimismus evidentně nesdíleli. Brzy se konečně objevila plocha a když jsem spatřil délku vytýčené tratě, tak humor přešel velmi rychle i mě.
"To přece nemůže být 500 metrů." Úpěl jsem.
"Je to fakt nějaký dlouhý," souhlasili téměř jednohlasně i synové, kteří však na rozdíl ode mě s plaváním problémy neměli.
Jenom Marek tvrdil, že v životě neuplaval více než 300 m najednou.
"Toho snad předplavu." Doufal jsem.
Po startu mě však tato myšlenka rychle přešla. Dotyčný se totiž do vody vrhnul s velkou chutí a i když plaval prsa, byl od počátku mnohem rychlejší než já, který jsem měl tradičně poměrně váhavý nástup do vody. Zpočátku jsem se ještě držel před několika prsaři, ale to mi vydrželo sotva 100 metrů. Na otočce jsem již byl zoufale poslední. Zde mi však začalo připadat, že bych mohl přece jen přidat a ještě alespoň někoho ze soupeřů dohnat. Proto jsem se do záběrů více položil a soustředil se jenom na pohyb vpřed aniž bych alespoň občas korigoval směr. Na to jsem pochopitelně doplatil, protože jsem nejen nikoho nedohnal, ale naopak ještě více ztratil. Když jsem vylezl z vody, tak mi jeden z pořadatelů říkal, že jsem plaval možná až 100 metrů navíc.
"Nu což. Pro mě žádná novinka. Jsem opět poslední a jako obyčejně s velkou ztrátou." Nemínil jsem se něčím takovým rozhodit. Dokonce i když jsem běžel po těch ostrých kamíncích zpět do depa, tak mi to ani nijak zvlášť nevadilo. Běžel jsem asi opravdu rychle, protože jsem v depu ještě zastihl dva soupeře, kteří po výlezu z vody měli náskok mnohem větší. Sice už depo opouštěli když já do něj teprve vstupoval, ale vyjímečně rychlé převlečení způsobilo, že jsem měl jen malou ztrátu a jednoho z nich tak mohl předjet už na prvním kilometru.
Jel na horském kole, takže se mě ani nezkoušel chytit.
"Začátek dobrý." Říkal jsem si. "Jen tak dál."
V dálce jsem navíc už tušil záda dalšího závodníka. Připadalo mi, že jedu strašně lehce. Proto jsem si chtěl přepnout tachometr, aby mi zobrazil průměrnou rychlost. Jen jsem se ho však dotkl, udělal hop, hop, hop a zmizel v příkopě! Zůstal jsem jako opařený. To se mi ještě nestalo. Chvíli jsem váhal, zda se mám vracet a vzhledem k tomu, že jsem jel právě z prudkého kopce, jsem se od místa "katastrofy" pořádně vzdálil. Nakonec přece jen zvítězila šetrnost a já prudce zatáhl za brzdy a otočil.
Příkop byl ale hluboký a byl plný posečené dlouhé trávy. Ať jsem napínal zrak sebevíce, úspěšný jsem nebyl. Pořádně rozezlen, vrátil jsem se zpět do sedla. Uvažoval jsem, že jsem kromě tachometru přišel o pěkných pár minut. To mě tak naštvalo, že jsem veškerou tu zlobu přenesl do pedálů a nějaký čas se tak doslova řítil jako šílenec, což jsem jen zvýraznil tím, že jsem si ještě polohlasně nadával. Samozřejmě mi brzy došly síly a já jel pak o to pomaleji. I přes to zdržení mě kupodivu ten poslední soupeř nepředjel, ale na druhou stranu ten další, kterého jsem viděl, mi zmizel v nedohlednu. Již teď bylo jasné, že ztráta kterou jsem si způsobil, se mi bude jen velmi těžko dohánět. Nechtěl jsem se však tak lacino vzdát a bojoval ze všech sil. I přes veškerou snahu jsem stále nikoho nemohl dostihnout. Asi tři kilometry před obrátkou jsem začal potkávat jezdce, kteří se již vraceli.
"Alespoň vidím, jak jezdí opravdoví borci." Pomyslel jsem si, když mě míjel hlavní peleton.
Přibližně kilometr před otočkou jsem rozpoznal v dvoučlenné skupince Petra a o půl kilometru později i Radima, který jel s dvěma dalšími. Ztrátu jsem na něj mohl mít tak kilák, takže jsem se právem domníval, že ho brzy předjedu. Jen tak mimochodem jsem těsně před obrátkou zdolal dva osamoceně jedoucí soupeře, ale ti mě teď příliš nezajímali. Prvořadý cíl jsem měl, dohnat Radima! Následovalo menší stoupání, kterým jsem doslova prolétl i když jsem se při tom trochu utavil. Snažil jsem se to však nevnímat a držet poměrně vysoké tempo. Při pohledu do zadu mi nemohl uniknout fakt, že ti které jsem předjel na obrátce se spojili a spolupracují na tom, abych se jim příliš nevzdálil. Mě však hlavně zajímal pohled vpřed. Za každým ohybem jsem čekal, že už musím spatřit mladšího syna, ale místo toho jsem se pořád musel smiřovat s dalším a dalším zklamáním. Místo něho jsem alespoň předjel jiného borce, který mě příliš nezajímal.
S ohledem na to, že trať byla příliš krátká (25 km) a cíl se poměrně rychle blížil, začal jsem se smiřovat s tím, že Radima při cyklistice nedoženu, což se také brzy potvrdilo. Když jsem vzal v úvahu, že startoval opět na trekovém kole, tak buď musel jet hodně dobře, nebo já hodně špatně. Nebylo nutné se příliš dlouho zamýšlet abych pochopil, že správná bude spíše druhá možnost. Ještě nepříjemnější bylo, že se již dříve zmíněná dvojice udržela ode mě na dohled. Bylo tak jasné, že pokud je někdo z nich slušný běžec, budu s ním muset ještě počítat.
"Ale kde je ten Radim, sakra. Snad se mu nic nestalo?" Tuto obavu jsem mohl rychle zavrhnout zejména proto, že kdyby měl nějaký problém, tak bych kolem něj musel jet.
V depu jsem jen odložil kolo a bez přezutí vyběhl na pětikilometrovou trasu. Tím jsem sice na mé pronásledovatele získal nějaké ty vteřiny, ale nebylo mi to nic platné, protože asi po kilometru mě jeden z nich pokořil. Abych byl přesný, nebyl to on, ale ona. Když jsem ji předjížděl na kole, tak mi nějak uniklo, že je to "žena opačného pohlaví." Již dávno jsem necítil potupu, když mě překonala nějaká žena, protože za ty 3 roky závodění jsem věděl, že je spousta zástupkyní "něžného pohlaví", jímž moje fyzické výkony nesahají ani pod kotníky. Ostatně co také může čekat člověk, který začne sportovat ve 40 letech.
Já jsem si zase vylepšil náladu, když jsem překonal již zmíněného Marka. Bylo to díky tomu, že on si s během evidentně vůbec nepotykal. Po celou dobu jsem potkával vracející se soupeře (běželo se 2,5 km tam a pak po stejné trati zpět), mezi nimiž později figuroval i Petr.
"Kolik ještě na obrátku?" Volal jsem na něj z dálky.
"Padesát až sto metrů." Odpověděl když kolem mě probíhal.
"To je divné." Pochyboval jsem, protože jsem čekal spíš tak kilometr. Po závodě se vysvětlilo, že mě syn špatně pochopil a místo obrátky mi hlásil vzdálenost od Radima. To mi ostatně brzy došlo, když jsem ho za zatáčkou uviděl. Neběžel právě lehce, takže jsem si byl jist, že ho brzy dostihnu. Neudělal jsem začátečnickou chybu, že bych ho chtěl dohnat co nejrychleji, ale naopak pokračoval svým tempem a stahoval ho postupně. Na obrátce jsem už ztrácel sotva 30 metrů. Zároveň jsem však nemohl nezaznamenat, že ze zadu se ke mně rychlými kroky přibližuje druhý z dvojice cyklistů, kteří se za mnou drželi. Tušil jsem, že jeho tempu neodolám.
Mezitím ale Radim asi mlel z posledního protože místo aby se držel stejné trasy kudy přiběhl, tak na jedné křižovatce zahnul úplně jinam. Jenom díky tomu, že jsem na něj zavolal a vrátil ho zpět, neskončil závod blouděním v lese. V tento okamžik jsme se také ocitli bok po boku a současně nás předběhl onen běžec ze zadu. Volal jsem na něj ve srandě, aby se tak nehonil, že si užene infarkt, ale buď mě neslyšel a nebo mě nepovažoval za hodného odpovědi. S Radimem jsme si ještě vyměnili pár vět o závodě a pak i já jsem se s ním rozloučil. Tempo toho závodníka mi totiž připadalo tak vysoké, že jsem se domníval, že ho nevydrží a já ho v závěru předběhnu. To se bohužel nenaplnilo a já tak zůstal na pozici na které jsem byl. Hlavně, že jsem v tomto závodě zůstal bez úhony a dokonce i bez materiálních ztrát. Po vyhlášení výsledků jsme se totiž vrátili na místo, kde jsem ztratil tachometr a po delším hledání jsme ho našli a dokonce nebyl ani rozbitý.
Závod se nám celkově líbil, jen té smůly jsem mohl mít trochu méně. Jestli ale pojedeme příště se teprve uvidí. Pro mě je ta cyklistika a i běh poměrně krátký a plavání zase naopak příliš dlouhé.
Celkově jsme se umístil na 54. místě (58. účastníků) v čase 1:45. Nic moc. O jedno místo za mnou skončil Radim, pro něj ve výborném čase 1:53 (Jen bude muset výrazně zlepšit běh, protože i já, který nejsem žádný zvláštní běžec jsem byl rychlejší o celých 11 minut!) a ještě lepší byl Petr, který skončil 44 v čase 1:35, čímž velmi překvapil.

Průtrž mračen

1. listopadu 2007 v 10:01 | Šnek |  Duatlon
Poslední květnové odpoledne (2007), jsem se podruhé postavil na start Nýřanského duatlonu. Vzhledem k tomu, že jsem večer předtím dost porušil životosprávu (víno, cigarety a ponocování), netušil jsem, co mohu od svého výkonu čekat. Bláhově jsem si namlouval, že se to neprojeví nijak a že beze zbytku prodám rostoucí formu z posledních měsíců. Na svůj první start v západočeském poháru se mnou postavil i mladší syn Radim. Starší syn měl opět nějaké zranění z fotbalu (po kolikáté už), takže zůstal doma. Spolu s námi bylo v závodě 32 borců. Počasí vypadalo docela nestabilně, takže nezbývalo než doufat, že předpokládané bouřky přijdou až po závodě.
Trochu jsem špatně odhadl čas a tak jsme přijeli jen pár minut před startem. Stihli jsme si akorát připravit "náčiní" a už se řadilo na čáře k prvnímu z tříkilometrových běhů. Po startu jsem se dobrovolně zařadil do zadních částí peletonu. Nic jiného mi ostatně ani nezbývalo, protože již při prvních krocích jsem výrazně pocítil, že probdělá noc nezůstala bez následků. Nohy jsem měl těžké jako betonové sloupky a plíce vydávaly zvuky jako prasklý kovářský měch.
"Už nikdy nesmím před závodem oslavovat." Umínil jsem si.
Za mnou zůstalo jen několik ryzích neběžců. To však ještě nebylo všechno, protože i tito neběžci, včetně mého syna mě brzy předstihli, takže jsem se krátce po startu ocitl na úplně posledním místě. To pro mě byla velmi těžká rána. Radim byl totiž minimálně o třídu horší. Dokázal jsem se alespoň natolik zmobilizovat, že jsem syna, který se držel ještě jednoho běžce, měl stále na dosah. Trpěl jsem sice jako zvíře, ale nemohl jsem dopustit, aby se vzdálenost mezi námi příliš prohloubila. Zhruba v polovině trati jsem se začal cítit trochu lépe (to asi tím že jsem vydýchal pár cigaret) a získal tak pocit, že bych mohl zrychlit. Stačilo jen trochu přidat a byl jsem před synem i jeho souputníkem, protože ti běželi skutečně pomalu. Když jsem viděl, že nemají sílu na to, aby mě ohrozili, začal jsem se soustředit na závodníky přede mnou.
Tempo, které jsem nasadil se mi dařilo držet a proto jsem se přiblížil k dalšímu soupeři. Ten když cítil, že mu dýchám na záda, tak se snažil přidat. Díky tomu jsem se před něj nedostal, ale oba jsme záhy dohonili někoho dalšího. V okamžiku, kdy jsme se spojili v jednu skupinu, jsem nasadil k trháku, který ani jeden z nich nebyl schopen zachytit. Rychle jsem si udělal menší náskok, který jsem udržel až do depa, ve kterém jsem získal další desítky vteřin tím, že jsem se nepřezouval.
Na kole jsem se rázem cítil o mnoho lépe a vzhledem k tomu, že daleko přede mnou ani za mnou nikdo nebyl, nasadil jsem svoje tempo, o kterém jsem věděl, že budu schopen ho udržet po celých 38 kilometrů. Trať jsem znal výborně, protože jsem na ní často trénoval, takže mě téměř nic nemohlo překvapit. Jenom silný vítr; největší nepřítel osamělého jezdce; ten mě zlobil. Prvních 10 km foukal proti, dalších 10-12 km zepředu z boku a teprve v závěru byl do zad. Kolem pátého kilometru jsem sice někoho dostihl, ale rozdíl v naší rychlosti byl dost velký, takže jsem se s ním nehodlal zdržovat. Navíc jsem před sebou viděl bouřkový mrak, z kterého ještě nepršelo a já doufal, že ho stihnu podjet, než se tak stane. Proto jsem asi podvědomě trochu zrychlil, ale kromě toho, že jsem se jako blesk přehnal kolem ještě jednoho soupeře, mi to k ničemu nebylo, protože na desátém kilometru začal padat déšť, který mě s kratšími přestávkami sužoval téměř do konce závodu. S prvními kapkami mě zároveň dohnal poprvé a naposled někdo zezadu. Soupeř vypadal nabušeně a i jeho stroj se zdál mnohem lepší než můj. Z obou faktorů jsem usoudil, že se jedná o sportovce, který jednoznačně upřednostňuje cyklistiku a proto mu asi nebudu schopen konkurovat. Přesto jsem se nechtěl jen tak vzdát a plánoval, že se zkusím udržet alespoň několik kilometrů.
Předpisově jsem se schoval do jeho závětří snažil se přiblížit i jeho frekvenci (jezdím a hlavně jezdil jsem mnohem těžší převody než ostatní a než doporučují odborníci). V průběhu těch dvou let, kdy jsem přicházel do kontaktu s ostatními cyklisty, jsem poznal, že převody, které jezdím jsou opravdu extrémní. Proto jsem poněkud ubral na síle převodů a přidal na frekvenci a musel jsem uznat, že mi to šlo k duhu.
Stále jsem čekal, kdy mi můj soupeř ujede, ale nic se nedělo. Dokonce když jsem si zvyknul na jeho tempo, začalo mi chvíli připadat, že jedeme příliš pomalu. Jelikož nesnáším být pouhou přísavkou a pokud to jen trochu jde, snažím se střídat, udělal jsem to i nyní. Jen jsem měl trochu obavu, aby mi soupeř nenastoupil z druhé pozice a neujel mi, což se mi také párkrát stalo. Tentokrát jsem se strachoval zbytečně a od této chvíle jsme se naopak začali pravidelně střídat. Občasné závětří, kterého jsem si tak občas mohl užít bylo velmi příjemné. Bohužel dešťové poryvy bouřky byly chvílemi tak intenzívní, že výhoda závětří byla poněkud problematická. Po silnici se totiž valily potoky vody a jelikož jsme jeli oba pochopitelně bez blatníků, dostával v zadu jedoucí závodník nepřetržitou spršku do obličeje. Přes brýle tak vidět nebylo, ale bez nich to také nešlo. Vyřešil jsem to tak, že jsem brýle posunul trochu dopředu tak, aby mezi nimi a štítkem helmy vznikla úzká škvíra, kterou jsem jakž takž viděl.
Jak už jsem předeslal, déšť nás provázel téměř do konce závodu, protože bouřka, která nebyla nijak velkého rozsahu se tak podivně (zřejmě vlivem orografie) točila, že jsme ji měli neustále nad sebou. O to víc nás zaskočilo, že když jsme přijeli před cílové město, tak náhle vysvitlo Slunce a byla zde dokonce i úplně suchá silnice, což jasně dokazovalo, že zde nepršelo vůbec.
Poslední kilometry již mému partnerovi začínala nějak docházet šťáva, tak jsem se snažil držet tempo většinou já. Takto jsme také přijeli do depa a vzhledem k tomu, že můj soupeř přezouval a navíc byl pravděpodobně i horší běžec, jsem si již na prvních stovkách metrů získal takový náskok, který mu nedával žádnou naději, že by mě dohnal. Na druhou stranu jsem však ani já nemohl dělat naděje na zlepšení své pozice, protože široko daleko přede mnou nikdo nebyl. Využil jsem tak závěrečné 3 kilometry k vyklusání a nastartování regeneračních procesů. Nemělo cenu se zbytečně přepínat, když o umístění bylo rozhodnuto a celkový čas nebyl nijak podstatný.
Nakonec jsem tedy skončil na pěkném 26. místě v čase 1:39. Byl jsem rychlejší o 8 minut než v minulém roce a vzhledem k podmínkám se dalo říci, že to zlepšení bylo ještě výraznější. Radim svůj první závod dokončil na 31. místě ve velmi slušném čase 1:53 (běh nic moc, ale cyklistická část, vzhledem k tomu, že jel na trekovém kole vynikající).

Jako v pekle (maratón 2007)

1. listopadu 2007 v 10:00 Běh
14. května 2007 mě podle původních předpokladů čekal nejdůležitější závod roku. Příprava byla opravdu pečlivá a zpočátku jsem se domníval, že nic neponechávám náhodě. To ale pouze do doby, kdy mě 3 týdny před startem začala bolet záda v kříži a já později zjistil, že jsem si to způsobil nevyváženým tréninkem. Zjednodušeně řečeno, moc jsem trénoval spodní polovinu těla a málo se věnoval té horní. Když jsem si toto uvědomil, výrazně jsem omezil běh a několik dnů se věnoval silovému cvičení. Potíže jako zázrakem během pár dní odezněly aniž bych musel používat nějaké medikamenty, či mazadla. Do budoucna jsem si tuto nepříjemnost hodlal "zapsat za uši", abych se podobných problémů uměl vyvarovat.
Trénink byl sice narušen, ale věřil jsem, že to nebude mít výraznějších následků. Aby toho však nebylo dost, tak pět dnů před závodem se o mě začala pokoušet viróza. Bylo to o to překvapivější, že jsem žádnou nemoc neměl už léta. Také proto jsem věřil, že se mi podaří nemoc potlačit již při prvních příznacích. Bohužel opak byl pravdou. Horečku jsem sice neměl (jako ostatně posledních několik desetiletí), ale nos jsem měl ucpaný rýmou a hlavně mě trápil suchý, vysilující kašel. Na start jsem tak nastupoval pln obav a rozpaků. Původní plán útočit na čtyři hodiny jsem sice jednoznačně zavrhl, ale stále se mi nechtělo vzdát se mety 4:15. Měl jsem prostě zase jednou velké oči. Když si zpětně shrnu všechny nepříznivé faktory: narušený trénink, nemoc a očekávané velké vedro, tak bylo jasné, že můžu sotva překonat svůj rekord z předešlého roku (4:36).
O doprovod se mi již tradičně na tomto závodě staral Radim a manželka. Také možná díky tomu jsme se cestou ze Zličína opět zpozdili a když jsem se začal převlékat u šatny v Linhratské ulici, bylo poznat podle zvuků ze Staromáku, že startovní výstřel se musí ozvat každou chvíli.
V rychlosti jsem na sebe naházel běžecké oblečení a "civil" jen tak pohodil. Naštěstí jsem se mohl spolehnout, že se o něj můj doprovod postará.
"To musím stihnout." Říkal jsem si v duchu. "Ještě mám 2 minuty."
Ale neměl. Hodinky mi šlo poněkud pozadu. Zbývalo mi asi 200 metrů ke startovnímu koridoru, když pan prezident závod odstartoval. Had statečných běžců se pomalu pohnul kupředu. Bohužel se pohnuly i davy diváků, kteří se natlačily k zábranám a já pak opravdu jen těžko hledal kudy se dostat mezi běžce. Po chvíli jsem se přece jen jednou skulinkou davem protáhl a za pomoci jednoho ochotného spoluběžce, který mi přidržel vratké zábrany, jsem je přelezl a mohl si konečně "ulevit". "Jsem v závodě." Takže ještě k těm omezením, která mě postihly jsem mohl přidat tento nešťastný start, kdy jsem se nestihl ani rozcvičit. Ale to byl pro mě problém jen nepatrný, protože jsem se této činnosti nikdy moc nevěnoval, což je sice údajně velká chyba, ale jsem už prostě takový.
Všechny předstartovní problémy jsem však teď hodil za hlavu a soustředil se jen běh.
"Hlavně nepřepálit!" Přikazoval jsem si. Nechtěl jsem opakovat stejnou chybu jako před rokem, kdy jsem se první kilometry hnal jako chrt. Tentokrát jsem někoho občas předběhl, ale nebylo to zdaleka v tak masovém měřítku. Stále mě dost vysiloval ten nepříjemný kašel. Jinak jsem byl celkem v pohodě. Jen mi trochu zkazilo náladu, když na mě na občerstvovačce poblíž 7,5 kilometru vylila nešťastně jedna pořadatelka půl kýble ionťáku. Vyčítat jsem jí to nemohl, protože se to pochopitelně může stát každému, ale radost jsem z toho neměl. Půlku těla jsem tak měl zpocenou a tu druhou včetně boty iontovou. Pár kilometrů jsem se pak necítil právě pohodlně, ale později už mi to bylo fuk. Na osmém kilometru jsem si odskočil na malou ke svému oblíbenému keříku z loňska a dál pokračoval kontrolovaným tempem.
Záhy jsem uslyšel hluk, jaký dělá větší skupina semknutých běžců.
"Zřejmě vodič na 4 hodiny." Pomyslel jsem si.
Jaké bylo moje překvapení, když jsem za chvíli uviděl balónek s hodnotou 3:30!
"To sem blázen. To přece není možné." Mumlal jsem si potichu pro sebe. Ale bylo. Při pohledu na hodinky jsem musel uznat, že to možné je. Sice běželi o něco pomaleji, ale to stále ještě mohli dohnat. Pro mě to byl jenom signál, že musím ještě ubrat a proto jsem se vůbec nezkoušel ke skupině připojit.
"Zase běžíš moc rychle!" Vyčítal jsem si.
"Ale vždyť mám pořád ještě rezervu." Obhajovalo se mé ambicioznější druhé já.
"Rezervu. Rezervu. To si povíme na 35 kilometru, kde máš rezervu. A hned zpomal!"
Přesto, že jsem skutečně ubral, měl jsem na značce půlmaratónu čas jen těsně nad 2 hodiny. Navíc se mi běželo stále celkem dobře a ani kašel mě už tolik nezlobil. Nebyl jsem sice schopen zrychlit, ale stávající tempo jsem držel bez větších problémů. Ještě na 29 kilometru jsem měl náskok na čas 4:15 nějakých 7 minut. V tu chvíli jsem byl přesvědčen, že tohoto času bez problémů dosáhnu, zvláště když jsem plánoval, že až dosáhnu mety 35 kilometrů, tak se budu schopen ještě přinutit k vyšší rychlosti. Bohužel opak byl pravdou. Místo abych zrychlil, padla na mě tak strašlivá deka, že jsem se držel jen s největším vypětím sil, abych nepřešel do chůze. Nemoc a únava z horka (teplota na Slunci se blížila ke 40 stupňům) vykonaly své. Po závodě se mi doneslo, že si na horko ztěžovali i někteří afričtí běžci, kteří však doběhli o více než 2 hodiny dříve.
Až na 39 kilometr jsem vydržel jakž takž běžet. Potom už to opravdu nešlo. Ulice byly rozpálené jako pec, nohy mě sice nebolely ale připadaly mi, jako by ani nebyly moje a hlavně vůle ze mě nějak úplně vyprchala. Když jsem viděl, jak většina běžců kolem mě přechází do chůze, bylo to tak lákavé, že jsem nedokázal odolat ani já. Ne že bych šel trvale, ale prostě jsem si chvílemi od běhu ulevil. Na tom 39 kilometru mě také předběhl vláček s vodičem na čtyři a půl hodiny. I když člověk v takovém rozpoložení v jakém jsem byl já není tak úplně při smyslech, bylo mi hned jasné, že tito běžci běží na čas výrazně nižší než signalizoval balónek. Vzhledem k jejich rychlosti a vzdálenosti k cíli jsem odhadoval, že to bude kolem 4:20. To opět jen přispělo k mému přesvědčení, že běhat s vodiči na těchto závodech nebudu.
Nyní jsem měl však jiné starosti. Když už jsem věděl, že nějaké výrazné zlepšení svého osobáku nemůžu očekávat, chtěl jsem se alespoň dostat pod 4:30. To jediné způsobovalo, že běh stále převládal nad chůzí. Paradoxně i za toho stavu jsem stále předbíhal poměrně dost soupeřů, kteří na tom byli ještě hůře než já.
Takto jsem se dotrápil do vzdálenosti 500 metrů před cílem. Chtěl jsem si zkontrolovat mezičas, abych věděl, zda k dosažení "záložního" času musím finišovat, nebo zda mi stačí normálně doběhnout. Bohužel jsem byl tak unavený, že jsem vůbec nebyl schopen číslice na stopkách zaostřit. Měl jsem však pocit, že musím spěchat.
"Tak jo." Povzdechl jsem si v duchu. "Jdu na to."
A jak už mnohokrát, vymáčkl jsem ze sebe síly, které by ve mně už ani neměly být. Moje rychlost rázem stoupla o dva stupně a já se v porovnáním z posledními kilometry doslova řítil do cíle. Také jsem předběhl něco kolem desítky dalších běžců. Přestože mi cílová rovinka přišla neobyčejně dlouhá, vydržel jsem tempo až do cíle, kde jsem mohl s úlevou přijmout zaslouženou medaili. Obrátil jsem do sebe jednu matonku, v rychlosti zhltl banán a už spěchal do šatny, kde mě čekala kýžená cigareta. Ta psala!
Skončil jsem tak na 2157. místě z 4200. startujících v čase 4:29. Čas opět nic moc, ale umístění se mi líbilo. Tempo by bylo tentokrát zvoleno celkem správně, jen nebýt toho děsivého horka. Za normální situace bych těch 4:15 asi zaběhl a nebýt nemoci a tréninkového výpadku pravděpodobně bych dal i pod ty 4 hodiny.

Rozčarování (2007)

1. listopadu 2007 v 9:57 Cyklistika
Úplně nový zážitek jsem si sliboval od silniční časovky na 21 kilometrů ve Stříbře. Soutěž se konala v úvodu cyklistické sezóny, poslední sobotu v dubnu. Na kole jsem v tu dobu měl naježděno minimum kilometrů, protože za čtrnáct dnů mě čekal maratón v Praze a tak veškeré mé úsilí směřoval tam. Přesto jsem se na časovku těšil. Ke startu jsem ještě přemluvil Radima (snadno) a Trenýrkáře (těžce). S podobným typem závodu jsme nikdo z nás neměli jakoukoliv zkušenost a tak jsme netušili, co můžeme čekat. Podle pořadí u prezentace jsme si stanovili, že pojedeme od nejslabšího k nejsilnějšímu. První jel Radim, pak kolega Jirka a nakonec já. Měl jsem nejlepší kolo a tak jsme plánovali, že oba postupně dojedu a oni se za mnou pak pojedou v háku. Něco z toho se naplnit podařilo, něco však vůbec.
V tomto pořadí jsme se postavili na start. Vyjíždělo se v minutových intervalech. Když mě sympatická dívčina "odmávla", vyrazil jsem jako "mladý srneček". Také se jelo z kopce. Zakrátko však přišla prudká pravotočivá zatáčka, kde jsem záměrně hodně zpomalil, protože na silničním kole jsem si ještě vůbec nebyl jistý (tento rok teprve podruhé v sedle). Ztracená rychlost mi však hodně chyběla v úvodu táhlého kopce ve směru na Kšice. Ke všemu ještě jsem si nechal na převodníku velmi těžký převod a v tom kopci jsem se pak bál přehodit, aby mi nespadl řetěz. Výsledek byl ten, že ještě než jsem se dostal na vrchol stoupání, už jsem sice viděl kousek před sebou Jirku, ale dokonale jsem se utavil a záhy kolem mě proletěl závodník startující o minutu zpět. To mě dokonale otrávilo. Ani ne dva kilometry od cíle dostat minutu, to snad není možné.
"Třeba to byl nějakej hodně dobrej závodník." Utěšoval jsem se. Ale jenom do chvíle, kdy mě na vrcholu kopce předjel další. Teď už jsem se musel podívat pravdě do očí. Jsem prostě strašnej salát! Toto zjištění mě natolik rozladilo, že jsem na chvíli nebyl schopen udržet ani to své bídné tempo a ve sjezdu se mi dokonce vzdálil i kolega.
Brzy jsem ztracenou rovnováhu naštěstí našel a vzdálenost mezi námi se začala zvolna snižovat. Ještě předtím mě však předjel třetí soupeř! Ten však nebyl až tak rychlý, takže jsem se stihnul pověsit do háku. Takto jsme Jirku brzy dostihly a já na něj volal, ať se taky chytí.
"Jeď. Na mě se neohlížej." Odpověděl rezignovaně. A popravdě řečeno vypadal jako by byl v poslední tažení. Na okamžik mi hlavou proběhla obava, zda vůbec dojede. Ale později jsem se uklidnil, když jsem si uvědomil, jaký je bojovník.
Nicméně moje chvilkové polevení v tempu způsobilo, že mi soupeř, za kterým jsem se vezl, trochu odskočil a já již nebyl schopen ho dotáhnout.
"No nevadí." Říkal jsem si. "Stejně bych se ho asi dlouho neudržel."
Záhy jsem uviděl záda někoho, o kom jsem se domníval, že je to už Radim. Blížil jsem se ale velmi rychle, takže jsem brzy poznal, že je to nějaká statečná žena na horském kole, která startovala 3 minuty. Nemělo cenu nijak otálet, tak jsem dál pokračoval sám ve svém trápení. Ještě před vrcholem stoupání v polovině trati kolem mě profrčel další soupeř. Profrčel je myslím to správné slovo, protože jel tak rychle, že bych se za ním neměl šanci udržet ani kdybych byl v pohodě a měl jsem natrénováno. Později jsem zjistil, že to byl vítěz celého závodu.
Opět jsem osaměl. Jen jsem se divil, že stále ještě nevidím "mladýho". "Na svoje poměry jede asi hodně dobře." Liboval jsem si. "Ale přece jen bych ho měl už raději na dohled, abych měl jistotu, že je všechno v pořádku."
Dočkal jsem se po dvou třetinách tratě. Na svém trekovém kole se už viditelně trápil. Křikl jsem na něj raději z velké dálky, aby se stihl vzpamatovat a nemusel jsem kvůli němu brzdit. Sice jsem pochyboval, že se za mnou dlouho udrží, ale zkusit jsme to museli.
Kupodivu se to podařilo. Závětří za mnou mu šlo velmi k duhu a já nemusel ani korigovat tempo. Takto jsme dojeli asi 2 kilometry před cíl, kde čekal prudký sjezd. Jak už jsem poznamenal výše, necítil jsem se ještě na tomto kole jistě a proto jsem v jedné prudší zatáčce ztratil tolik, že mi syn ujel asi o sto metrů.
"Tak já ho tahám za sebou a on mi pak ujede." Zlobil jsem se. "Příště už na něj čekat nebudu."
Opřel jsem se vší silou do pedálů, rychle ztrátu zlikvidoval a tentokrát nedal synovi možnost aby se zavěsil.
"Neměl jsi mi ujíždět." Utrousil jsem za ním.
Do cíle už stejně zbýval sotva kilometr, takže už o nic nešlo. Když jsem se však podíval na svůj průběžný čas, tak mi o něco přece jen začalo jít. Před závodem jsem si totiž stanovil, limit 45 minut. To byla pro mě hranice slušného výsledku a neúspěchu. Měl jsem i další hranici, kterou bylo 40 minut (hranice super úspěchu), ale to bylo s ohledem na můj výkon absolutně nereálné. Ta hranice slušného času se velmi rychle blížila a proto jsem poslední stovky metrů jel opravdu naplno. A alespoň toto se mi podařilo. Skončil jsem 37 ze 49 v čase 44 minut. Brzy po mě dorazil Radim, který se umístil na 41 místě v čase 46 minut. Potom už jsme jen čekali na Jirku, který přijel v solidním čase 3 minuty za synem a získal solidní 43 místo.
Z pohledu Radima to byl rozhodně vynikající výkon, zatímco z pohledu nás starých to nebylo nic moc. Bezprostředně po závodě jsem dokonce říkal, že to není nic pro nás a že už sem nikdy nepojedu. Později, když jsem si v hlavě srovnal příčiny mého rozladění, jsem připustil že to tady možná ještě někdy zkusím. A ještě o něco později, kdy jsem si konečně instaloval nášlapné pedály a zjistil, že bych jenom díky nim mohl svůj čas zlepšit o několik minut, jsem se na tento závod začal dokonce těšit. Jenom nevím, jestli ještě dokážu přemluvit kolegu.

Do dna

1. listopadu 2007 v 9:56 | Šnek |  Běh
Vůbec první závod roku byl pro mě poslední březnovou sobotu (2007) Pražský půlmaratón. Připravoval jsem se poctivě, k čemuž mi vydatně pomohlo i nezvykle teplé počasí. Před závodem jsem tak měl natrénováno více než vloni před květnovým maratónem. Naběháno jsem měl asi 450 km.
Můj cíl byl jednoznačný. Zaběhnout trať pod 2 hodiny. Zároveň jsem si tento závod stanovil jako kvalifikaci na maratón.
"Když nezaběhneš "půlku" pod dvě hodiny, tak nemáš na maratónu co dělat." Řekl jsem si.
Nakonec jsem však ani na výsledek půlmaratónu nečekal, protože jsem byl přesvědčen, že limit splním a přihlásil jsem se na dvojnásobnou trať již před tímto závodem.
Na závod jsem se jel prezentovat již dva dny předem. Za zdánlivě vysoké startovné (650 Kč) jsem dostal kromě řady reklamních letáků, nějaké tyčinky, krásné běžecké triko addidas, nějaké pití a příslib medaile v případě, že stihnu trať pod 3 hodiny. Takže vlastně když se to shrne, tak by startovné mohlo být mnohem vyšší.
Ráno v den závodu jsme vyjeli (Radim a hospodyně) s dostatečnou rezervou, auto zaparkovali na Zličíně a s vědomím dostatku času nijak nespěchali. To se mi málem vymstilo, protože jsem špatně odhadl vzdálenost od šaten (před úřadem vlády) ke startu (Karlův most) a tak jsem uslyšel startovní výstřel, když mi chybělo ještě minimálně 500 metrů.
"Zrovna když mám nízké startovní číslo (906), které mi zaručovalo výhodné postavení na startu." Litoval jsem v duchu.
Nenechal jsem se tím však znervóznit, jako lasička se protáhl davem, podlezl zátarasy a byl v závodě. Při pohledu na čísla kolem mě jsem usoudil, že jsem v balíku zhruba tam, kde jsem měl být. Lidí bylo o dost více (cca 6000) než při mém maratónu v minulém roce, což bylo poměrně logické, protože na tuto kratší vzdálenost si troufalo více lidí.
Bylo relativně chladno (6 stupňů) což mi mělo vyhovovat. Abych však neběžel příliš nalehko, vzal jsem si na obligátní moirové triko oblíbenou bundu od "Crafta" a to jak se později ukázalo, bylo moc. Přestože jsem měl jen krátké běžecký elasťáky (od stejného výrobce jako bunda), začal jsem již po několika kilometrech pociťovat nepříjemné horko. Postupně jsem se dokonce začal potit "jako dveře od chléva". Ale co dělat? Bundu jsem zahodit nemohl a kdybych si ji omotal kolem pasu, tak by se mi zase nepohodlně běželo.
"Radši budu trpět horkem." Umínil jsem si. "Zas tak strašné to není."
Mimochodem, na nohou jsem měl poprvé v závodě boty Mizuno Wave Raider 9, které se velmi osvědčily.
Ze začátku jsem běžel poměrně svižně (pod 5 min/km), ale celkově jsem plánoval první polovinu tratě lehce zadrženě a pak zrychlit jak jen budou síly. Plány se plánují a život je mění. Cíl byl však stále dostat se pod dvě hodiny. Jaké bylo mé překvapení, když se po mém boku objevil vodič s balónkem 1:40.
"Tak to tedy běžím příliš rychle." Pomyslel jsem si a ihned snížil na obrátkách. Skupinka kolem vodiče mi proto brzy zmizela z dohledu a já se přistihl, že mám problémy nasadit nějaké rovnoměrné tempo, které bych dokázal držet. V trénincích, kdy jsem běhal většinou sám my tato skutečnost žádné problémy nedělala, ale tady uprostřed nepřeberné masy soupeřů a řady rušivých vlivů mi to nějak nešlo. Co chvíli jsem se nechával strhnout rychlejším tempem někoho ze závodníků, jindy zase zrychlil pod burcujícími tóny pouličních hudebníků nebo se zase nechal "vybláznit" místy fantastickým publikem. Potřeboval jsem se prostě chytit někoho zkušenějšího, kdo se nenechává ovlivnit těmito vjemy.
Chvíli jsem tápal než mě předběhl již od pohledu zkušený soupeř. Běžel jen o malinko rychleji než já, takže mi nedělalo žádný problém se k němu "přisát", abych si ho vyzkoušel. Běželo se mi s ním skutečně dobře a jeho tempo bylo přesně takové, jaké jsem plánoval před závodem. Proto jsem na čas mohl vypnout sebekontrolu a asi tři kilometry jsem se takto nechal "táhnout".
Zhruba na 8 kilometru nás náhle předběhl vodič běžící na čas 1:50. Chvíli jsem váhal mezi ním a "mým" vodičem, ale pak jsem podlehl. Zrychlil jsem krok a hbitě se dotáhl do skupiny kolem balónku.
"Poběžím s nimi jen chvíli." Ujišťoval jsem se. "Dva tři kilometry a pak zvolním."
Zpočátku mi vyšší tempo dělalo trošku problémy, ale brzy jsem si zvykl. Mezičas 55 minut na desátém kilometru nebyl nic moc, ale zhruba odpovídal tomu, co jsem si předsevzal. Jen jsem si už tak nebyl jist, jestli dokážu v dalším průběhu zrychlit.
Možná se mi to zdálo, ale připadalo mi, že náš vodič běží hodně nepravidelně a tak jsem za ním často vlál jako hadr na holi. Chvílemi zase běžel tak pomalu, že jsem musel několikrát zahnat myšlenku, že se s ním nebudu zdržovat. Ale na jeho obranu musím dodat, že pro něj to muselo být velmi těžké běžet na čas který je pravděpodobně o půl hodiny horší než jeho maximum. Proto si musel neustále kontrolovat čas a korigovat i tempo. Díky za práci kterou pro nás běžecké nedouky tito vodiči dělají, ale pro mě to asi nebude. Příště to zkusím bez vodičů.
Po jedenácti kilometrech zjistil pravděpodobně náš vůdce, že běžíme pomaleji než by odpovídalo našemu cílovému času a proto zrychlil, tentokrát trvale. Dokázal jsem se ještě přizpůsobit, ale teď už jsem si opravdu říkal, že vydržím kilometr maximálně dva. Na třináctém jsem si poručil ještě chvilku a když na sedmnáctém jsem se ještě držel, napadlo mě, že to snad zvládnu až do cíle. Sice už mi připadalo, že tělo nemá žádné rezervy, ale vůle byla tentokrát silnější.
Sestava spoluběžců kolem mě se v průběhu závodu rychle měnila, protože nikdo nebyl tak šílený jako já, aby se snažil vydržet toto trhané tempo. Tři kilometry před cílem, když už jsem si skutečně myslel, že to vydržím až do konce, se náhle vodič odpojil, protože chtěl asistovat při záchraně jednoho z četných běžců, kteří v průběhu trasy zkolabovali. Vzhledem k tomu, že už tam byli kromě něj i dva příslušníci policie, ani jsem neuvažoval, že bych se k němu přidal. Stejně bych nešťastníkovi příliš nepomohl, protože jsem na tom zřejmě nebyl o moc lépe než on.
Po ztrátě vodiče však moje tempo znatelně pokleslo a já zoufale hledal, kde bych pro sebe našel další "vzor". Nikoho vhodného jsem však nenašel, takže jsem si musel poradit sám. Dokázal jsem takto uběhnout sotva kilometr, když se můj vodič objevil znovu. Počáteční radost však netrvala dlouho, protože dotyčný, vědom si ztráty způsobené zastávkou, nasadil tempo, které jsem skutečně nemohl akceptovat. Mohl jsem jen smutně sledovat, jak mi jeho balónek mizí v dáli. V těchto chvílích jsem toho měl opravdu dost, ale posilovalo mě alespoň pomyšlení, že hlavní cíl čas pod 2 hodiny bude téměř určitě splněn. Dva kilometry před cílem jsem měl totiž na hodinkách 1:40. Když už jsem se tak po většinu závodu mučil; bylo mi líto se spokojit jenom s tím základním cílem a přesto, že už jsem měl pocit, že už opravdu nemůžu a navíc mě bolela kolena a dokonce píchalo u srdce; chtěl jsem se pokusit stlačit svůj čas co možná nejvíce. Rval jsem se tak dál se svým tělem i duchem a počítal každý metr. Za to, že jsem udržel ještě trochu slušné tempo mohu vděčit výborným divákům, kteří byli opět fantastičtí.
Obyčejně jsem schopen se v závěrečném kilometru, nebo alespoň na 500 metrech vybičovat k "drtivému" finiši. Tentokrát však ne. Dokázal jsem se "zvednout" posledních sotva 200 metrů. Šťastně jsem pak proběhl cílem a můj první pohled patřil hodinkám. 1:48:50! "Paráda! To jsem teda nečekal."
Celkově jsem tak skončil na skvělém 1569 místě. Čas i umístění vysoce předčily má očekávání, což spolu s tím, jak jsem byl vyčerpán mě utvrdilo v přesvědčení, že tento výkon již nikdy nebudu moci překonat. Vždyť jsem závěrečných 11 kilometrů běžel za pro mě senzačních 53 minut! To však neznamenalo, že bych už nechtěl půlmaratón běžet. Naopak. Tato vzdálenost se mi moc zamlouvala a já se již těšil na další podobné závody.