---------------------------Naslouchej svému tělu---------------------

Říjen 2007

Sumář 2006 a další plány 2007

31. října 2007 v 9:49 | Šnek |  Ostatní
V natrénovaných objemech jsem se opět o něco posunul. Za rok jsem uběhl 1180 km, na kole ujel 4254 km. Na sjezdovkách jsem strávil 7 dní, zatímco na běžky jsem se nedostal vůbec. Za celý rok se mi podařilo uplavat pouze 5100 m. Tento sport mi prostě vůbec nejde a ani trochu mě nebaví. Kolikrát už jsem si říkal, že se na ty triatlony kvůli plavání "vyprdnu", ale když to ostatní mě tak neskonale "bralo" (hlavně ty stíhací závody na kole; když jsem vyrážel z posledního místa po plavání a ještě s velkým odstupem; mě přímo fascinovaly). Kondici jsem ještě utužil 12 hodinami tenisu, 700 minutami silového cvičení a 1300 minutami strávenými na rotopedu.
V dalším roce jsem plánoval poněkud snížit cyklistický trénink, zhruba na 3000 km a trochu více se zaměřit na běh. Předběžně jsem si myslel, že by 1500 km bylo pro mě akorát.
Jako hlavní priority jsem si stanovil zaběhnout Pražský půlmaratón pod 2 hodiny, zlepšit si osobák na Pražském maratónu, absolvoval bez ostudy dva až tři závody západočeského triatlonového poháru, dobře se připravit na červencový mezinárodní šachový turnaj v Pardubicích, kde jsem si chtěl konečně uhrát mezinárodní koeficient, absolvovat večerní desítku PIM v září v Praze a pokusit se obhájit stupně vítězů v soutěži družstev na závodě horských kol Daikin Plzeň.

Mýtské hvozdy

30. října 2007 v 13:57 Cyklistika
V sobotu 24. září 2005 jsme zkusili zase něco nového. Byl to Brdský marathon na horských kolech, který se konal v Mýtě u Rokycan. Tentokrát jsem jel s mladším synem.
Pochopitelně, jak už se u nás stalo tradicí, neměli jsme to správné vybavení. Oba jsme startovali na trekových kolech, která neměla ani odpruženou přední vidlici. Syn měl kolo dokonce půjčené od své matky, protože svoje si před nedávnem nechal ukrást. Nemínili jsme se ale naší výbavou trápit, protože jsme byli přesvědčeni, že se v závodě neztratíme.
Jak bylo naším dobrým zvykem, přijeli jsme s dostatečným předstihem. V klidu jsme se za prezentovali, připravili si věci a pak už jen po očku pokukovali po strojovnách a ostatním vybavení našich soupeřů. Přes veškerou snahu se nám nepodařilo objevit nikoho, kdo by měl alespoň podobnou výbavu jako my. Ale nebyli jsme na žádném technickém veletrhu ani módní přehlídce. Podle výsledků z minulých let jsme věděli, že poslední nebudeme a tak jsme se takovými detaily příliš netrápili. Horší by myslím bylo, kdyby jsme měli perfektní výbavu a přitom skončili na chvostě. To bych se opravdu asi cítil trapně.
Také jsem ještě čekal na kamaráda z práce, který slíbil, že závod pojede též se svým synem. Měl to však být jeho první závod a jak jsem ho znal, spíše jsem počítal s tím, že nenalezne dost odvahy, aby se na start postavil. Moje předtucha se bohužel brzy naplnila. Přišel se omluvit osobně a jeho omluva stála zato. Nemohli jet proto, že mu manželka zapomněla zabalit trenýrky! Sice mě mrzelo, že pojedeme sami, ale této originální výmluvě jsem se musel v duchu smát ještě dlouho po startu závodu. Něco takového se opravdu hned tak neslyší.
Ještě s jedním známým jsem se před startem potkal.
"Na co jezdíš?" Vyzvídal hned po pozdravu.
"Jak na co?" Nechápal jsem. "Pro radost!"
"Ale to nemyslím." Opáčil pobaveně. "Já chci vědět co při závodě jíš a piješ."
"K jídlu nemáme nic a pijeme lehkou poděbradku."
"To si děláš prdel, ne" Nechtěl věřit.
"No fakt." Trval jsem na svém. "Na co bysme měli jezdit?
"Já vám něco namíchám. Nechcete?" Nabízel.
"Co bys nám míchal mi nic nepotřebujeme. A ty se v tom nějak vyznáš?"
"Trochu jo, vždyť trénuju mládež a někteří by bez trochy nějakého životabudiče kolikrát ani nevlezli do sedla. To víš. Na téhle úrovni se to nekontroluje a každej chce vyhrávat. Abys mi dobře rozuměl, to nejsou nějaký ty steroidy nebo driáky, který se používají na vrcholové úrovni, ale úplně legální to možná taky není."
"My si chceme jen za závodit. A sport děláme proto, abysme se cítili líp a ne aby sme si ubližovali nějakou chemií. Divím se že to u těch dětí podporuješ."
"Mě se to taky moc nelíbí, ale kdybych jim to nedal, tak pudou za někým jiným a to by mohlo být ještě horší. Já se to aspoň snažím držet v rozumnejch mezích. Nezapomenu totiž, když se jedna moje svěřenkyně "osvěžila" tak, že závod sice vyhrála, ale pak ji odvezla sanitka.
"Tomu teda říkám sport." Netajil jsem svou rozmrzelost.
Po tom co jsem slyšel jsem nějak přestal mít chuť do dalšího rozhovoru. Nicméně jsme si popřáli hodně zdaru a s tím jsme se rozešli.
"Doufám, že tě nic podobného nikdy nenapadne." Varoval jsem svého syna.
"Jasně že ne. Nejsem přece blázen." Ubezpečoval.
"Jen abychom se nedivili."
Dále jsme však toto téma ani jeden nechtěli pitvat. Stejně byl nejvyšší čas jít se připravit. Nasedli jsme na kola a vyrazili do startovního koridoru.
Bylo sice ještě asi 20 minut do slavnostního startu, ale po zkušenostech z Krále Šumavy jsem tentokrát chtěl přijet včas. Nakonec to bylo skoro jedno. Sice jsme byli zhruba v první třetině startovního pole, ale po slavnostním startu u motelu, kdy se mělo pouze přejíždět na ostrý start do Mýta, se někteří dobráci prodírali dopředu tak, jako kdyby se už závodilo. Někteří byli tak bezohlední, že jsem se chvílemi i bál o syna, který na podobnou tlačenici nebyl vůbec zvyklý. Proto jsem se soustředil hlavně na jeho bezpečnost a tlačící se spěchavce pouštěl před nás. Když jsme tak dojeli na místo skutečného startu, tak jsme byli téměř na chvostě.
"Nevadí, hlavně, že nás někdo neporazil. To bylo šílený co?" Ulevil jsem si.
"Ani ne. Mě to nepřipadalo nijak zvláštní." "Prsil" se syn.
"No tak jo. Jak myslíš." Odtušil jsem. "Příště ti aspoň nebudu muset krýt záda".
Náhle se ozvalo jakési bouchnutí a přední řady peletonu se zavlnily. "To už je skutečnej start?" Ptal jsem se souseda.
"Asi jo." Přitakal dotyčný nejistě.
"Tak teda jdeme nato." Obrátil jsem se znovu k synovi. "Ještě s tebou kousek pojedu, ale pak už musíš sám za sebe.
Asi po kilometru na silnici byl nájezd do terénu a hned se začalo stoupat po kamenité lesní cestě. Když jsem viděl, že už nás skoro všichni kdo mohli předjeli a že Radimovi už tím pádem nehrozí takové nebezpečí, rozhodl jsem se, že je čas, abych začal i já závodit.
"Tak já jedu. Jo?
"Jasně. Se mnou si nemusíš dělat starosti." Snažil se syn vypadat statečně. Bylo to od něj milé, ale cítil jsem ze uvnitř je v něm malá dušička.
"Dobře. A hlavně buď opatrnej, ať se ti nic nestane." Zavolal jsem ještě přes rameno, když jsem se opřel do pedálů.
Věděl jsem, že to stoupání ve kterém jsme se nacházeli je dlouhé asi 5 km a že je vůbec nejdelší v celém závodě. "Tady bych mohl něco nahnat."Říkal jsem si v duchu. Cesta však, jak jsem již poznamenal, byla kamenitá a příliš předjíždět se na ní nedalo. Dav cyklistů byl ještě příliš hustý. Přesto se mi během 1-2 kilometrů několik desítek závodníků předjet. To už jsme se ale valili lesní cestou a dav se postupně víc a více rozestupoval. Teď už jsem měl místa na předjíždění dostatek Bohužel jsem zase neměl dostatek sil. Měl jsem velké oči a vyrazil jsem zřejmě větším tempem, než na které jsem měl. Proto jsem se pokorně zařadil do vláčku podobně postižených kolegů a stoupajíc na vrchol kopce žďár čekal až se tělo trochu zregeneruje. Naštěstí slabost poměrně rychle odezněla a já se mohl opět začít drát dopředu.
Ani jsem se ne nadál a byl jsem na vrcholu kopce. Záhy jsem měl poznat další specifikum teréního závodu. Sjezd. Kolem mě se začali míhat kamikadze rychlostí, kterou jsem považoval za šílenou. Spousta těch, kterým jsem ve stoupání nadělil rozdíl třídy, se přede mě dostala během několika minut. Docela mě to otrávilo a pod tímto dojmem jsem to i já chtěl "pustit" rychleji. Trať jsem ale vůbec neznal a když přišla jedna prudší levotočivá zatáčka s hlubokým štěrkem, lekl jsem se, ve velké rychlosti neopatrně přibrzdil a dostal smyk. Můj stroj se stal zcela neovladatelným. Už jsem si začal vyhlížet místo svého dopadu a tělo připravoval na stočení do klubíčka. V poslední chvíli jsem však narazil do něčeho, co díky štěrku nebylo vidět. Paradoxně díky tomuto jindy nepříjemnému nárazu jsem se ze smyku dostal. V první chvíli se mi tomu ani nechtělo věřit. Tahle příhoda však způsobila, že jsem měl sjezdy rád ještě méně. Zbytek závodu mi všechna stoupání přinášela radost, zatímco klesání naopak. Možná právě proto mi připadalo, že jezdíme pořád dolů a stoupání že je minimálně.
V jednom sjezdu došlo i na zdolávání kořenů, což zas nemuselo moje kolo, které na takový povrch nebylo vůbec stavěné. Ale zvládli jsme to a v zápětí dorazili na občerstvovací stanici. Doplnil jsem tekutiny zobnul něco sladkostí a znovu se vyhoupl do sedla. Sil jsem měl relativně dostatek a prudký kopec, ve kterém jsem se nacházel mi dával naději, že ještě pěkných pár soupeřů pořádně proženu.
A skutečně. Během asi 2 kilometrového stoupání jsem jich několik desítek "pokořil". Pak sice následoval opět sjezd, kde mi to někteří vrátili, ale nebyl zase tak dlouhý a vzhledem k blízkosti cíle jsem tentokrát i já trochu riskoval, takže těch kdo mě předjeli zase nebylo tolik.
Brzy jsem byl pod kopcem a podle profilu z propozic jsem dobře věděl, že do cíle je to tak 3 kilometry více méně po rovině. Před sebou jsem viděl jako korálky roztroušené soupeře, což mi vlévalo do žil novou energii. Připadalo mi že letím jako vítr. Jeden závodník za druhým podléhal mému tempu. Zalitoval jsem jen, že cíl byl čím dál tím blíž a já tak nebudu moci předjet závodníků víc a více. "Měl sis líp rozvrhnout síly a nemusels teď bědovat, že je konec příliš brzy." Říkal jsem si. Ale to už jsem byl v cíli a já si mohl zaznamenat, že jsem zkusil zase něco nového.
Téměř ihned po projetí cílem se mi vrátily obavy o mého syna na kterého jsem v zápalu boje téměř zapomněl. Když jsem si promítl nebezpečná místa na trati, rostly ve mně obavy, aby se v některém z nich "nevyklopil". Měli jsme naštěstí mobily, takže jsem zkusil zavolat. Celkem podle očekávání však syn hovor nepřijal. "To nic." Uklidňoval jsem se. "Prostě se zrovna musí soustředit na cestu." A taky že jo. Ani ne za deset minut mi volal, že je v pořádku a právě je na občerstvovací stanici, která byla tak 8 kilometrů před cílem. Upozornil jsem ho na některá úskalí zbytku závodu a zdůraznil hlavně to aby byl opatrný.
Konečně jsem se mohl jít v klidu najíst. Byla čína. Pro mě nic moc, protože taková jídla normálně vůbec nejím. Ale když už jsem si to musel zaplatit, tak jsem alespoň ochutnal. No skutečně nic moc. Vzhledem k tomu, že jak jsem předeslal, že tato jídla nejím, nemohl jsem ani posoudit, zda je ta krmě takzvaně "obecně" dobrá, ale protože jsem slyšel nespokojenost i řady ostatních, tak asi nebyla. Za 2*500 Kč, které jsem musel zaplatit na startovném jsem tak dostal koblih a banán na občerstvovačce, jídlo o které jsem nestál a nějaké reklamní předměty o které jsem stál ještě méně. Ten závod byl opravdu drahý. Na Králi Šumavy jsem sice zaplatil ještě více, ale tu částku si pořadatelé opravdu zasloužili. Ostatně ani na ostatních závodech mě startovné nijak nezarazilo. Jenom tady. Prostě největší rozdíl mezi tím co účastník zaplatil a co ve skutečnosti dostal. Ale vzhledem k tomu, že to byl můj první závod v terénu a navíc jsem se ve svých očích dobře umístil, převažovaly pocity příjemné. Zvláště potom, co v pořádku dorazil můj synek a dokonce nebyl ani zraněný. Po té co se najedl (abych byl objektivní on byl s jídlem spokojen) jsme plni zážitků vyrazili k domovu.
Nakonec jsem obsadil pro mě velmi nečekané 108. místo z 266 startujících v čase 2 hodiny 10 minut. Syn byl nepoměrně horší (249 za 3h 19min), ale byl živ, zdráv a závod se mu líbil, což bylo hlavní. Můj známý "trenér", se kterým jsem se před závodem bavil skončil až několik minut za mnou.
Stránky: www.apa.zde.cz

Poprvé na bedně.

30. října 2007 v 13:52 | Šnek |  Ostatní
20.srpna 2005 jsem si troufnul na další závod. Byl to silový pětiboj v rámci triatlonu ve Šťáhlavicích. Začínalo se benč presem 70 kilové činky, pokračovalo shyby na hrazdě a přes sedy lehy (2 minuty) jsme se dostali k teréní časovce na 18 km a závěrečnému běhu na 6 kilometrů.
Závodit se chystal opět i můj starší syn Petr a jako "garde" s nám jel mladší syn Radim. Petr na rozdíl ode mě zvolil klasický triatlon, takže jsme se tentokrát nemohli poměřit, kdo bude lepší.
Když jsem se do závodu hlásil, tak jsem předpokládal, že s ohledem na netradiční disciplíny budu soupeřit s podobnými "sportovci" jako jsem já. To jsem však netušil, že soutěž je součástí regulérního českého poháru. V tom mě ostatně brzy ubezpečily muskulatury mých soupeřů. Vypadal jsem mezi nimi jako "chcípáček" V duchu jsem se proklínal, že jsem se radši nepřihlásil do normálního triatlonu. No ale dal jsem se na vojnu, tak jsem musel bojovat. Boj to však byl velmi nerovný.
Hned při první disciplíně jsem se dokonale zesměšnil, když jsem si špatně chytil 75 kilovou činku a zvedl ji tak jen třikrát. Při správném úchopu by to sice nebylo o mnoho lepší, ale přece jenom bych se určitě cítil lépe.
Na další disciplínu jsem se těšil mnohem více. Činku jsem neměl v ruce celá desetiletí, ale shyby na hrazdě jsem dělal poměrně často. To jsem však netušil, že budu muset tento cvik provádět absolutně předpisově, tzn. z visu na rukou se vytáhnout nad hrazdu, nad níž byl ve výšce asi 20 centimetrů pověšen míček, kterého jsem se musel dotknout čelem. Sice jak jsem řekl, tento cvik jsem trénoval, ale nikoliv do takových krajních poloh, což se velmi rychle ukázalo jako osudné. Zatímco doma jsem svým stylem dokázal udělat třeba i 15 shybů, tady v soutěži mi započítali jenom tři a to ještě z milosti. Po dvou disciplínách jsem byl tak jednoznačně poslední ze všech.
Třetí část závodu byly sedy lehy. Ty jsem trénoval ještě více než hrazdu a proto jsem si říkal, že jestli i tady zažiju podobné zklamání, tak už se z toho psychicky "nevyhrabu". Tentokrát mě naštěstí nečekalo žádné překvapení, protože pravidla stanovovala podobné provedení cviku, na jaké jsem byl zvyklý. Za dvě minuty jsem jich "vykmitl" 62, což nebylo špatné, ale za normálních okolností bych si věřil alespoň na 80. Silové disciplíny jsem tak přetrpěl a věřil jsem, že nejhorší už mám za sebou. Na nějaké přední umístění jsem přestal dávno myslet a tak jsem si říkal, že se jen projedu kousek na kole a potom trochu vyklušu.
Cyklistická část se skládala z 18 kilometrů v lese. I když jsem závod v terénu nikdy nejel, říkal jsem si, že to nemůže být tak hrozné. První dva kilometry se jely po silnici. Pak se však náhle zabočilo na lesní cestu, jejíž povrch se zvolna zhoršoval. Zároveň se začalo stoupat do tak prudkého kopce, že se mi při najetí na vlhký kořen podařilo převrátit. Nic hrozného se mi naštěstí nestalo a tak jsem již opatrněji pokračoval dál. "Není kam spěchat." Říkal jsem si. Později se ukázalo, že tato část trati byla vůbec nejobtížnější a proto jsem ve zbytku trasy už žádné problémy neměl a v klidu jsem se kochal přírodou. Dojel jsem v bídném čase 43 minut. Nějaké minuta navíc pro mě nehrála roli a tak jsem se tím nijak netrápil. Kdybych tak tušil, jak těsné budou finální výsledky.
Závěrečná disciplína byl běh na 6 kilometrů. Startovalo se po skupinách, jak se kdo přihlásil. V mém rozběhu bylo asi 25 lidí včetně Petra. Nedělal jsem si naděje, že bych se ho mohl alespoň zpočátku držet, protože byl o tolik lepší běžec, že bych se velmi rychle "utavil". Od úvodních metrů jsem tak nasadil svoje tempo a sledoval, jak mi někteří ohaři unikají. Naštěstí víc běžců bylo až za mnou, takže jsem se nemusel nijak "honit".
Vzdálenost mezi synem a mnou velmi rychle narostla na zhruba 200 metrů, ale brzy jsem zjistil, že se dále nezvětšuje. To pro mě bylo velmi povzbudivé. Ne že bych se ho chystal dohnat, ale prostě to, že mi dále neunikal mě naplňovalo hřejivým pocitem, že běžím dobře. První tříkilometrový okruh se vzdálenost mezi námi vůbec nezměnila. V porovnání s ostatními jsem na tom byl také zhruba stejně, protože občas mě někdo předběhl a čas od času jsem někoho předběhl zase já. Po náběhu do druhého kole však bylo evidentní, že se náskok synka sice pomalu, ale jistě snižuje. A když mě začala předbíhat jedna čilá slečna, rozhodl jsem se, že se s ní "vyvezu" ještě kousek blíž. Zvýšil jsem o stupeň rychlost a běželi jsme tak bok po boku. Na takové to tempo jsem však nebyl dostatečně trénován a proto jsem záhy začal pociťovat únavu.
Vzdálenost od syna se však snížila na pár desítek metrů a tak jsem ho chtěl stůj co stůj dotáhnout. Brzy se to skutečně podařilo a já se mohl za něj spokojeně zařadit. Čekal jsem, že ona dívčina se s námi nebude zdržovat a poběží svým strojovým tempem dál, ale opak byl pravdou. Zařadila se totiž až za mě. "Asi si chce chvíli odpočinout a pak nám uteče." Říkal jsem si. Do cíle chyběly necelé dva kilometry a tempo bylo pro mě tak vysoké, že jsem sotva lapal po dechu. Ale pustit jsem se nechtěl. Když chyběl k cíli sotva kilometr, zvýšil náhle Petr rychlost. "Aha." Pomyslel jsem si. "Nevěří si na finiš a proto mě chce setřást už tady." I když už jsem opravdu nemohl, vidina toho, že Petr za chvíli odpadne mi dávala křídla. Tempo bylo tak zdrcující, že ani dívka za námi nedokázala držet krok. Zůstaly jsme tak sami. Ještě pár prudkých zatáček mezi vesnickými staveními a už se před námi otevřela asi sto metrová cílová rovinka. Věděl jsem, že teď přišla má chvíle. Zatnul jsem zuby a nasadil ke zdrcujícímu trháku. Ale co to?! Petr nejen, že neodpadl, ale dokonce finišoval mnohem rychleji než já. Takovou rychlost už jsem opravdu nebyl schopen akceptovat a v klidu se smířil s čestnou porážkou. Přesto jsem byl v cíli tak vyčerpán, že jsem se skoro počůral.
Petr zvládnul 300m plavání za 4 minuty 48 sekund, 40 kilometrů ujel za 1 hodiny 18 minut a uběhl 6 kilometrů za 26 minut. Skončil tak ve své kategorii sice třetí, ale opět poslední.
Veškeré soutěžení skončilo před 14 hodinou a vzhledem k tomu, že starší syn očekával, že zase získá nějaký pohár, tak jsme se rozhodli, že tu chvíli než bude slavnostní vyhlášení ještě vydržíme. Bylo krásné počasí a tak jsme "shtli" nějakou klobásu a v klidu se rozvalili na sluníčku.
"Nemůže to dlouho trvat." Říkali jsme si. Jak krutě jsme se mýlili!
Pořadatele totiž postihly nějaké neidentifikovatelné potíže s počítačem a vše se tak protáhlo až do 18 hodin! Za tu dobu se dokonce stihla přihnat studená fronta, takže se zatáhlo a začalo hustě pršet. Nakonec jsme všechno přetrpěli a Petr se dočkal kýženého poháru. Už jsem byl na odchodu, když na mě mladší syn volal, že se bude vyhlašovat moje kategorie.
"No a?!" Smál jsem se. "To se mě snad netýká." Ale v tom jsem uslyšel svoje jméno. Nejdřív jsem byl trochu zmatený, ale když mě oba synové ujistili, že jsem se nepřeslechl, vyběhl jsem v dešti ke stupňům vítězů. Ještě jsem byl trochu nejistý, zda nedošlo k nějakému omylu, ale když mě jeden z pořadatelů vybídl abych vystoupil na bronzový stupínek, konečně jsem uvěřil.
Nebyl to sen, byla to skutečnost. Byl jsem sice třetí ze čtyř, ale i tak bylo pro mě nepochopitelné, že jsem dokázal vůbec někoho porazit. Kromě nějakých věcných cen jsem dostal krásnou sošku diskobola.
Tak nakonec se čekání vyplatilo i mě. V šachách jsem stupně vítězů poznal už mnohokrát, ale tohle bylo úplně něco jiného. Oba jsme tak mohli radostně vyrazit k domovu. Jedině Radim tradičně "brblal", že s námi zabil celý den, což však nemyslel tak docela vážně, protože i on sám se již chystal, že brzy do celého "triatlonového cirkusu" taky naskočí.

Druhý rok závodění

30. října 2007 v 13:50 | Šnek |  Šachy
Během celého roku 2006 jsem spolu se syny absolvoval 10 šachových turnajů. Dva turnaje jsme hráli i na největším šachovém turnaji světa v Pardubicích. V našem hlavním turnaji ve vážných partiích jsem skončil na skvělém 21. místě se 4 body ze 7 utkání a v turnaji super bleskovek (3 minuty na celou partii) dokonce 52/88. Zejména druhý turnaj byl doslova prošpikován ruskými velmistry, takže ta umístění byla i pro mě příjemným překvapením. Měl jsem i několik dalších světlých okamžiků a to například v krajském přeboru v rapid šachu (25 minut na partii), když jsem se umístil na výborném 3. místě. Ještě výše jsem se vyšplhal v bleskových turnajích (Vánoční Líně 2. místo a Velká Hleďsebe 2.místo).
Kromě těchto turnajů jednotlivců jsem odehrál dalších 5 partií za tým Union Plzeň A v divizi (3 výhry, 1 remíza a 1 prohra) a 5 partií za tým Líně B v regionálním přeboru (5 výher).
Do roku 2006 jsem vstoupil s velkým odhodláním a naplánoval si hned několik smělých cílů. Tou největší výzvou byl pro mě květnový Pražský maratón. Kromě toho jsem chtěl absolvovat co nejvíce závodů Plzeňského triatlonového poháru, silničního krále Šumavy, několik závodů horských kol a Velkou Kunratickou.

Znovu na bedně

30. října 2007 v 13:47 | Šnek |  Triatlon
Na začátku poslední čtvrtiny prázdnin 2006 mě čekal oblíbený Šťáhlavický triatlon. Oblíbený byl zejména proto, že se plavalo v bazénu, k tomu ještě krátká vzdálenost a navíc v některých soutěžích se dokonce nemuselo plavat vůbec. Oproti minulému roku jsem si tentokrát vybral sprint triatlon pro méně trénované "borce", kam jsem jednoznačně patřil více než do klasického triatlonu, který jel syn Petr. Mladší Radim se chtěl zúčastnit také, ale nesplňoval věkový limit 16 let.
Bylo to pro mě opět něco trochu nového a podle výsledků v předešlém roce jsem věděl, že účast v tomto podniku nebývá příliš početné a proto že i nedouk jako já má teoretickou šanci proniknout na stupně vítězů.
"Jen přežít plavání a pak už to bude dobré." Myslel jsem si. Plavalo se ve dvou různých bazénech (Nezvěstice a Losiná) a mě stejně jako Petrovi určili při prezentaci bazén v Nezvěsticích. Ani jeden z bazénů jsem neznal, takže mi to bylo celkem jedno. To však pouze do chvíle, kdy jsem uviděl vodu, do které se budu muset ponořit. Horší než v louži. Odporně špinavá a jak se později ukázalo i nepříjemně studená. Později mi jeden kolega z práce (místní rodák) vysvětlil čím to bylo. Koupaliště totiž prý napájel místní potok a po nedávných deštích tam naplavil spoustu kalů. Zároveň se i tak vyměnila většina vody a ta nová se ještě nestačila ohřát.
"Je to hnus, ale tu chvíli tam vydržím. Ty tam budeš muset být podstatně déle." Prohodil jsem směrem k Petrovi.
"Podstatně? Já myslím, že to tak podstatně dýl trvat nebude." Rýpnul si do starého táty.
Nebyl však tak daleko od věci. Když jsem si srovnal naši plaveckou výkonnost, musel jsem smutně souhlasit.
"Pojďme si aspoň zaplavat ať se osmělíme." Navrhl jsem.
Petr poměrně neochotně souhlasil. Mě se sice také moc nechtělo, ale byla to nutnost. Voda však byla opravdu odporná. Brrr.
Naštěstí nás již brzy začali svolávat ke startu závodu. Někteří startovali přímo z vody, ale my jsme skákali z bloků. Při pořádném odrazu získá člověk pochopitelně alespoň nějaký ten metr k dobru.
"Těch 100 metrů musím "urvat" silou a konečně se dostat pod 2 minuty." Namlouval jsem si. Ale neurval. V ledové vodě mi svaly pracovali ještě hůře než obyčejně a já se trápil od prvních metrů. Na zpáteční cestě jsem se dokonce srazil s nějakou plavkyní; kupodivu ne mojí vinou; která plavala v sousední dráze a tak výsledný čas 2:19 mě příliš nepřekvapil. Později jsem se dozvěděl, že jsem byl vůbec nejpomalejší ze všech méně trénovaných borců. Ale hlavně že jsem měl plavání za sebou.
Už jsem se těšil na kolo a byl zvědav, jak to bude probíhat. Z domácí přípravy jsem věděl, že se první 3 kilometry pojedou do kopce a pak se bude sjíždět po stejné trati do cíle. Nepříjemné bylo, že se musely přejíždět dva velmi špatně udělané železniční přejezdy. Na ty bylo potřeba si dát pozor. Jiné úskalí trať nepředstavovala, protože probíhala po nové asfaltové silnici s řídkým provozem.
Vyrazil jsem na trať s nejvyšším možným úsilím, překonal první přejezd (drnclo to opravdu pořádně), překonal i druhý a už se rozhlížel po obrátce. Tam kde jsem ji však čekal, nebylo nic.
"Že bych něco poplet? Možná jsem to už přejel?! Co mám sakra dělat teď!?"
Ze svého svižného tempa jsem úplně vypadl. Zoufale jsem napínal zrak, zda před sebou neuvidím otočný bod.
"Hurá!" Za zatáčkou jsem konečně spatřil co jsem tak toužebně hledal. Seděl tam pořadatel na židli, kterou bylo nutno objet a to byl právě ten otočný bod. Najednou jsem opět spěchal tak, div že jsem do chlapíka nenajel. S vědomím, že jsem tápáním ztratil desítky sekund, možná i minutu, spouštěl jsem se tryskem zpět do údolí. Nechtěl jsem však poškodit svého Araba a proto jsem před prvním přejezdem výrazně zpomalil. "Drb" a byl jsem úspěšně za ním. Ani to tak nebolelo.
"Na tom dalším tolik brzdit nebudu!" Umínil jsem si. Tak jsem i jím projel, aniž bych svého hřebce rozlomil a už se řítil rychlostí přes 50 km/h do cíle. Čas něco přes 10 minut nebyl vzhledem k tápání v polovině trati zas až tak špatný.
Teď ještě ten běh a je po závodě. V propozicích bylo uvedeno, že se běží 1 km, ale když jsem se díval na časy závodníků z minulých let, tak mi to nějak nesedělo. Ani ti nejlepší se totiž nedokázali dostat pod 6 minut, což bylo velmi podezřelé. Když jsem si celou věc prověřoval, ukázalo se, že trasa skutečně neměří kilometr, ale o 500 metrů více. Tím se vše vysvětlovalo.
Po kole se mi stejně jako většině ostatních neběhalo nijak dobře. Tentokrát jsem však měl nohy obzvlášť ztěžklé a proto čas 6:20 není ani dobrý ani špatný. Celkově jsem tak 100m plavání, 6 km na kole a 1,5 km běhu zvládnul za 19 minut. Čas jsem sice věděl, ale chybělo mi srovnání se soupeři. Specifikum tohoto závodu totiž bylo, že každý si začátky jednotlivých disciplín volil sám a proto jsem ani nevěděl, kolik mám soupeřů. A systém, kdy se časy přepočítávali na pořadí v disciplínách a to se teprve sčítalo do finálního výsledku celou věc ještě více znepřehledňovalo.
Zatím jsem to tedy "nechal koňovi" a s přihlédnutím k tomu, že do slavnostního vyhlášení chyběly minimálně tři hodiny dal jsem si cyklistický trénink na 60 km. Když jsem přijel, bylo stále ještě dost času na to, abych se převlékl uklidil věci a zabezpečil kola. A začalo čekání. Společně s Petrem jsme hluboce věřili, že martirium čekání z minulého roku se nebude opakovat.
Bohužel nebylo to o mnoho lepší. Trvalo to opět celé hodiny a i potom, když už vyhlášení začalo, trvalo samo o sobě snad hodinu. Na obranu pořadatelů je však nutno dodat, že se všichni evidentně snažili ze všech sil. Problémy způsobuje jednoznačně složitý systém přepočítávání výsledků a pak také množství a různorodost jednotlivých soutěží, se kterou se organizátoři ostatních podniků triatlonového poháru nemusejí potýkat. Kapitolou samu o sobě je vyhlašování výsledků žen. Je tomu říkám, promiňte mi ten výraz, typický vlezdoprdelizmus. Často se vyhlašuje celá kategorie, kde startuje jenom jedna žena. Jaký to má smysl! V jiných sportech se v případě, že se v dané kategorii neúčastní alespoň tři závodníci, zruší a spojí se s jinou, tak aby celkový počet byl alespoň ty tři. Proč to nejde v triatlonu. Myslím, že ani pro ty vyhlášené není dvakrát příjemné, když musí na stupně vítězů, kde jim pořadatel oznámí, že jsou sice první, ale zároveň poslední.
Já jsem nakonec skončil těsně třetí (z osmi) a Petr byl tradičně první a zároveň poslední (na to mám podobný názor, jako jsem prezentoval u soutěží žen - zde je však trochu problém v tom, že není s kým tuto kategorii spojit). Celkově se nám však závod opět líbil a pořadatel navíc přislíbil, že příští rok už bude vyhlašování mnohem svižnější a proto jsme se už začali těšit.

Poslední triatlon?

30. října 2007 v 13:46 | Šnek |  Triatlon
Poslední triatlon?
Před triatlonem v Mariánských lázních (2006), jsem si říkal, že to bude asi můj poslední závod v tomto sportu. Přetrvávající problémy s plaváním a hlavně neschopnost se v této disciplíně zlepšit, vyústily v to, že jsem se ocitl na samém pokraji "konce triatlonové kariéry". Tím spíš jsem si umínil, že budu bojovat jako o život. K tomu se ještě přidalo i to, že jsme se pár dní před závodem trochu nepohodli se starším synem a tak jsem měl další motivaci být před ním
Start i cíl byly v krásném areálu koupaliště Lido v Hamrníkách. Účast byla zatím nejpočetnější co jsme na závodech tohoto druhu zažili. Na start se postavilo 88 borců. Počasí se celkem vydařilo, protože bylo pod mrakem a teplota dosahovala sotva 20 stupňů.
Podle svých zvyků jsem se postavil do zadu a na kraj a po startu se snažil co nejdéle jít po dně, abych co nejvíce zkrátit vzdálenost kterou budu muset urazit "čistým" plaváním. Zpočátku jsem se držel ve dvou třetinách pole, ale stačilo abych schytal v tlačenici několik kopanců a šťouchanců a přestal jsem opět plavat. Jako vždy my pak hlavní balík odplaval a já se už zase na zbytku tratě trápil sám. Zůstalo za mnou sice ještě několik prsařů, kteří však se dostávali postupně přede mě. Tentokrát se ovšem udála pro mě jedna významná změna. Poprvé jsem neskončil úplně poslední. Za mnou totiž doplaval jeden plavec. Sice těsně, ale na to se historie ptát nebude. Skončil jsem tak v plavání předposlední! Nic na tom nemění ani fakt, že jsem se v depu tradičně zdržel déle než bylo zdrávo a na trať kola tak opět vyjel až na úplném chvostu.
V sedle Araba jsem okamžitě ožil a soupeře, který mě v depu předstihl, záhy předjel. Po dvou kilometrech jsem pokořil ještě jednoho, ale to bylo na dlouhou dobu vše. Když ani po deseti kilometrech jsem v dohledu neviděl žádného dalšího soupeře, začínal jsem trochu podléhat nervozitě.
"Kde všichni jsou, sakra?! Vždyť jedu tak rychle."
A opravdu jsem na své poměry jel dobře. Svoje rozpaky jsem proto potlačil a plně se soustředil jen na svůj výkon. Výsledek se brzy dostavil. Přišly totiž občasné kopečky, které pro mě žádnou zátěž neznamenaly, ale některé méně zdatné cyklisty přede mnou dokázaly výrazněji zpomalit a to mi stačilo, abych je dotáhl. Předjížděl jsem jednotlivce i dvojice. S nikým jsem se nezdržoval a nikdo se mě nedokázal zachytit do háku. Konečné číslo lidí, které jsem předjel se zastavilo na počtu 9. Poslední koho jsem předjel pár kilometrů před cílem, se mě jako jediný dokázal udržet, jednak proto, že prokázal více vůle než ti předchozí a také proto, že jsem se snažil trochu uvolnit nohy před závěrečným během. V dohledu totiž již nikdo nebyl, koho bych mohl ještě stáhnout a soupeř kterého jsem si vezl za zády navíc nevypadal, že by mě mohl v běhu ohrozit. Když jsme slézali z kol, tak mě můj souputník potěšil poděkováním, za to, že jsem mu pomohl. Měl toho prý už dost.
Při vybíhání z depa na mě volal mladší syn Radim, který nám dělal "servismana", že ztrácím na Petra 3 minuty.
"Tak to je jasný." Pomyslel jsem si. "Kdyby to bylo obráceně, tak bych měl možná šanci, ale takhle je jasné, že skončím až za ním." Nicméně i tak jsem hodlal běžet naplno bez ohledu na soupeře.
Po dvou kilometrech jsem v dálce před sebou někoho uviděl. Oblečený byl podobně jako Petr, ale to nemohl být on.
"Jak bych ho dokázal dohnat. To je přece nesmysl."
Rozřešení této hádanky pro mě znamenalo další nárůst motivace. Zrychlil jsem, abych co nejdříve věděl na čem jsem. Vzdálenost mezi námi se brzy snížila na nějakých 200 metrů a já konečně pochopil, že oním závodníkem je skutečně Petr.
"Musel mít nějaké problémy. Defekt nebo zranění. Jinak to není možné." Přemítal jsem v duchu. "Nebo prostě vidí, že nikoho nedožene a proto se jen tak fláká. Až však uvidí, že ho doháním, tak zrychlí a zmizí mi takříkajíc za obzorem. Musím si dát pozor, aby mě nezaregistroval příliš brzy."
Trochu srandovně jsem se snažil vydávat při běhu co nejmenší hluk. Například když byla lesní cesta vysypaná štěrkem, tak jsem běžel po jejím mechovém okraji, snažil jsem se co nejméně dupat apod. Po závodě jsem však zjistil, že toto úsilí bylo úplně zbytečné, protože Petr o mě dávno věděl.
I přes tato omezení jsem se zvolna, ale trvale k synovi přibližoval. Dva kilometry před cílem byla občerstvovací stanice.
"Jestli se tady hodně napije, tak je s ním konec." Uvažoval jsem. "Za tak krátký čas už tekutina nestačí organizmu prospět a stane se tak jen mrtvou váhou."
Petr se skutečně napil a to pořádně. Od té chvíle jsem byl přesvědčen, že ho porazím. Vzdálenost mezi námi již nebyla ani 100 metrů. Mohl jsem ho dostihnout hned, ale zatím jsem vyčkával a přibližoval se jen velmi zvolna. Rozhodující útok jsem si naplánoval na závěrečný kopec těsně před cílem. Záhy jsem však svůj záměr operativně přehodnotil. Když totiž syn zdolával malý kopeček kilometr před cílem, vypadal, jako by mlel z posledního.
"Teď nebo nikdy!" Zavelel jsem si. Zařadil jsem vyšší rychlostní stupeň při kterém jsem měl pocit, že jsem vzdálenost která nás dělila prolétl během několika vteřin. Prohnal jsem se kolem Petra aniž bych měl sílu cokoliv mu říct. Když jsem ho minul, zaslechl jsem za sebou zvuk, jako by synek zabral a snažil se mě udržet.
"To je had." Pomyslel jsem si. "Nesmím dát najevo slabost!" I když už jsem vlastně nemohl, přesto jsem zrychlil. Bál jsem se ohlédnout, protože tím bych dal pronásledovateli najevo, že se v tomto tempu necítím právě nejlépe. Zkontrolovat pozici jsem si dovolil až v prudké levotočivé zatáčce, kdy to nebylo tak nápadné. Jaké však bylo mé překvapení, když jsem Petra vůbec neviděl, což znamenalo, že mám náskok minimálně 100 metrů. Jak je to možné jsem nechápal, ale po závodě mi synek řekl, že vůbec nezrychlil jak jsem se domníval, ale naopak ještě více zpomalil. Jeho krize byla tak hluboká, že ve zbývajících stovkách metrů na mě nabral ztrátu 3 minut. Mučil jsem se tak zbytečně. Ale nevadí alespoň zbytek závodu jsem si v klidu vychutnal.
Celkově jsem se tak umístil na pěkném 72 místě, když jsem 600 metrů plavání, 46 kilometrů na kole a 6 kilometrů běhu zvládl za 2:17. Petra už nikdo nepředběhl a tak skončil hned za mnou

Konečně nemusím plavat

30. října 2007 v 13:45 | Šnek |  Duatlon
Na konci května (2006) mě čekalo zase něco nového. Nýřanský duatlon, který byl součástí západočeského poháru v triatlonu. Nejprve se běžely 3 kilometry, pak se jelo 38 km na kole a na závěr znovu 3 km běh.
"Když tam není plavání," říkal jsem synovi Petrovi, který soutěžil se mnou, "tak to musím udělat opravdu pořádný výsledek."
"No já taky myslím." Pochleboval. "Ale já budu lepší!"
"To je opravdu překvapivé prohlášení." Ironizoval jsem. "Když máš o něco lepší cyklistiku a o dvě třídy lepší běh, tak je to snad jasné." Rozdíl mezi námi byl tak velký, že jsem ani v duchu neuvažoval, že bych mohl se synem soupeřit.
Na start se nás dohromady postavilo 31. Oproti běžným závodům poháru chyběli ti, kteří měli výborné plavání, ale zbývající disciplíny poněkud horší. Když jsem viděl gazelovité postavy svých soupeřů, tak jsem začal přemýšlet, jestli vůbec někoho z nich dokážu porazit.
V mém pesimismu mě jen utvrdily první stovky metrů běhu. Mé tělo zřejmě ještě nedostatečně zregenerované po maratónu se nějak nedokázalo pořádně rozhýbat. Ve startovním poli byla jen jediná žena a alespoň jí jsem se chtěl držet. Zvládl jsem to sotva půl kilometru.
"To jsem na tom teda opravdu špatně." Říkal jsem si. O týden později jsem se ve zprávách dozvěděl, že právě tato žena vyhrála závod Českého poháru v triatlonu! Těžko jsem jí tedy mohl stačit. Ale to jsem samozřejmě nemohl tušit a k mé pohodě to rozhodně nepřispělo. V závěru první běžecké části jsem se však přece jen trochu sebral do depa jsem tak vbíhal pátý od konce. Díky tomu, že jsem opět nepřezouval, dojel jsem vzápětí ještě jednoho závodníka. K nám ze zadu se naopak přitáhl ještě jeden soupeř.
Brzy jsme však přijeli do krátkého prudšího kopce, ve kterém byla ostrá zatáčka. Já jsem se držel jak jsem byl zvyklý v pravém pruhu, zatímco oba soupeři si to riskantně zkrátili v protisměru. Bylo to trochu nebezpečné, ale tak se prostě na závodech jezdí. To jen mě to připadá jako zbytečné riziko. Díky jejich manévru jsem ztratil několik metrů a vzhledem k tomu, že oba byli asi lepší cyklisté, jsem se už nedokázal v silném větru znovu dotáhnout.
Pokračoval jsem tak dál sám svým tempem, kterým jsem se pomalu přibližoval k jinému soupeři. Pokud to ovšem soupeř byl. Na tu vzdálenost se to nedalo s jistou říci. Mohla to být taky klidně nějaké babička jedoucí do kostela. Nebylo by to ostatně poprvé, co jsem závodil s někým, kdo o tom vůbec nevěděl.
Tentokrát se obava nenaplnila a já jsem skutečně doháněl závodníka. Nebylo ani divu, protože dotyčný jel na stroji podobných kvalit, jakým jezdím pouze na houby. Když jsem ho míjel, pomyslel jsem si, že je stejně dobrej, když se takhle statečně pere se soupeři na strojích o dvě třídy lepších. Sám na své kůži jsem několikrát pocítil jaké to je, když je člověk hendikepován svým vybavením již na startu.
Zatímco jsem se soustředil na předjetí tohoto soupeře, dotáhl se na mě zezadu někdo další. Vypadal, že na kole tráví hodně času, tak jsem si říkal, že se ho budu držet a třeba mě vytáhne k lepšímu výkonu. Jak jsem chtěl, tak jsem udělal. Nikdy jsem však neuměl jezdit ve skupině a oproti ostatním jsem si z opatrnosti vždy nechával větší rozestup. Je to sice bezpečnější, ale zase nejsem tolik schován ve vzduchovém pytli a k tomu hrozí větší nebezpečí, že mě předjezdec "odpojí".
To se mi taky záhy stalo. Za normální situace bych sice asi byl schopen ho znovu dohnat, ale teď jsem prostě nějak neměl vůli.
"Třeba ho dojedu později." Namlouval jsem si bláhově, když jsem sledoval, jak se mi vzdaluje čím dál více. Zkontroloval jsem si jen, zda mě ze zadu nedohání někdo další a když jsem zjistil že ne, upadl jsem znovu do svého stereotypního tempa.
Právě jsem začal stoupat do 2 kilometrového kopce ve Stodě. V silném protivětru jsem si nedokázal poručit abych držel nějaké slušnější tempo a tak když jsem se na vrcholu ohlédl, uviděl jsem, že se ke mně blíží další trojice.
"Když mě tihle předjedou, tak už budu úplně poslední." Pomyslel jsem si.
S tímto vědomím jsem se snažil zrychlit, ale vítr a nedobré psychické rozpoložení sráželo mé úsilí zpět. Vydržel jsem jen několik kilometrů a vidouc, že i přes mou snahu se vzdálenost mezi námi snižuje, rezignoval jsem a nechal se dojet. Alespoň jsem si tak chvilku odpočinul a byl jsem pak schopen se jich zachytit. V jejich závětří jsem velmi rychle pookřál a najednou mi připadalo, že to jede skoro samo.
Ujeli jsme společně asi kilometr, když přišlo krátké stoupání. Nejprve jsem se držel v závětří, ale když se mi začalo zdát, že jedeme příliš pomalu, šel jsem na špici sám. Jeden z nich mě pak krátce vystřídal a když jsem se na vrcholu ohlédl, měla zbývající dvojice poměrně značnou ztrátu. Mrkli jsme po sobě, že na ně čekat nebudeme a vzorně střídajíc dojeli jsme zbývajících 13 kilometrů sami. Těsně před cílem; když jsme s kolem na ramenou přelezli železniční viadukt (kvůli povodni byla část silnice zatopena); jsme ještě dostihli trápící se dvojici. Kdybychom je dostihli dříve, mohli jsme si před během udělat náskok, ale takto mě jeden z dostižených setřásl již při prvních stovkách metrů. Pochopil jsem, že na něj za této konstelace nemám, nesnažil jsem se ani akceptovat jeho tempo a jen si hlídal, aby se ke mně nepřiblížil někdo ze zadu. Moje postavení už nikdo do konce závodu neohrozil a tak jsem si celkem v poklidu doběhl v čase 1:47 pro 27. místo. No nic moc, ale vzhledem k průběhu závodu to mohlo být i horší.
Petr se umístil mnohem lépe. Jeho 21. místo v čase 1:39 bylo mnohem víc než se čekalo. Po závodě mi říkal, že měl podobný plán jako já. Držet se té jediné ženy. On to však vydržel až do poloviny cyklistické části. Tvrdil, že za ním visela a nechtěla ho vystřídat a když je dojela skupina ze zadu, tak se jich chytla a Petra který už byl vysílen ponechala svému osudu. No mohl si za to sám. Tak jsem mu pak musel vysvětlit, jak to má dělat, když chce někoho setřást. Částečnou náplastí na toto malé zklamání byla výhra v tombole, kde Petr ke své velké radosti vyhrál láhev Barbera. Já jsem prý také něco vyhrál, ale vzhledem k tomu, že jsem jako obyčejně nečekal na vyhlášení, tak cena propadla někomu dalšímu.
Závod se mi celkem líbil, ale příště to musí být z mé strany mnohem lepší

To je teda věc (maratón 2006)

30. října 2007 v 13:44 Běh
Vůbec první závod roku byl Pražský maratón. Těšil jsem se na něj a zároveň se ho bál několik měsíců. Mé pocity byly naprosto oprávněné. Připravoval jsem se poctivě a naběhané objemy se mi zdály více než dostatečné (za čtyři měsíce 360km). Z dnešního pohledu mi to však přijde více než směšné. Dnes vůbec nechápu, kde se ve mně vzala ta drzost zvolit si jako vůbec druhý běžecký závod v životě právě maratón a k tomu ještě s předsevzetím, že ho zaběhnu pod 4 hodiny. Bylo to prostě bláznovství. Ještě když píšu tyto řádky, tak musím nechápavě kroutit hlavou.
Svému časovému plánu jsem hodlal podřídit veškerou taktiku. Byl jsem přesvědčen, že všechno vyjde, jak jsem si naplánoval. Jediný menší problém jsem spatřoval v tom, že jsem hodlal běžet podle vodiče a přitom jsem věděl, že budu ve startovním koridoru hodně vzadu, takže na vodiče ztratím již při startu takové 4 minuty. Proto jsem se rozhodl, že zpočátku poběžím rychleji a až vodiče doženu tak si za ním odpočinu. Jak prosté.
Jak jsem naplánoval, tak jsem provedl. 13. května jsem se spolu s dalšími 3800 nadšenci postavil na start na Staroměstském náměstí. Dle svého pravděpodobně špatného zvyku jsem se téměř nerozcvičoval. Jen jsem čekal ve svých addidaskách do terénu, elesťákách od číňana a moirovém tričku až zazní startovní výstřel. V nekonečném hadu běžců byl však takový hukot, že jsem ho ani neslyšel. Že bylo odstartováno jsem poznal jen podle toho, že se první vlny startujících krátce zavlnily a pak vyrazily vpřed. Také já bych rád vyrazil, ale v balíku kde jsem se nacházel jsem mohl tak akorát nervózně přešlapovat a sem tam se o nějaký ten krok posunout vpřed. Brzy však došlo i na mě a já mohl spokojeně konstatovat, když jsem protínal startovní čáru, že můj odhad o čtyřminutové ztrátě byl přesný.
Teď mi však začala ona naplánovaná stíhačka. Prodíral jsem se davy rozumněji běžících soupeřů a záhy jsem taky spatřil vodiče, který měl na balónku napsán čas 4:30. Jen jsem se opovržlivě ohlédl. To nebylo nic pro mě. Já dál pokračoval ve svém stíhacím tempu, ve kterém mi však překážel stále dost hustý dav okolních běžců. Často jsem musel i vyskočit na vysoký obrubník a někoho tak oběhnout, abych se vůbec mohl posunout vpřed. Takto jsem dosáhl mety 5 kilometrů. Podle tempa které jsem držel (5 min. na km) jsem už měl mít kýženého vodiče na dosah, ale ať jsem napínal zrak sebevíce, nikde jsem ho neviděl. To mě poněkud znejistilo, ale ne natolik abych ve svém tempu polevil. Kromě krátké přestávky, kdy jsem v křoví na břehu Vltavy vykonal malou potřebu, jsem běžel více méně stále kolem 5 minut na kilometr. Stále častěji jsem toužebně upíral zrak k obzoru, abych konečně spatřil kýžený červený balónek, který by značil, že jsem splnil první vytýčený úkol. Několikrát se mi i zazdálo, že balónek v dálce před sebou vidím, ale byl to pravděpodobně vždy jen optický klam. I když kdo ví. V záplavě různobarevně oblečených běžců jsem se mohl snadno splést.
Když jsem se dostal na metu 10 kilometrů, začalo mi tělo vysílat nenápadné signály o tom, že jsem možná mohl běžet pomaleji.
"Neruš!" Snažil jsem se ho umlčet. "Až doženu vodiče, tak si odpočineš. Teď mě nech běžet! Červík pochybností však ve mně začal hlodat. "Ale ne neposlechnu! Na původním plánu se nic nemění."
Když jsem ale doběhl ke značce 15 kilometrů, bolelo mě pravé koleno, tahalo levé stehno, píchalo u srdce a červený balónek stále nikde, věděl jsem, že je zle. Musel jsem zpomalit na tempo kolem 6 minut na kilometr. Metou půlmaratónu jsem ještě proběhl ve slušném čase 2:01 ale cítil jsem, že teď už to bude jenom horší. A také že ano. Tempo ještě více pokleslo a já byl schopen jen krátkodobě zrychlit když jsem probíhal kolem výborných kapel, které lemovaly celou trasu závodu a nebo kolem nějaké obzvlášť inspirující skupinky výborného publika.
Na 25. kilometru jsem toho měl dost a když se přiblížila třicítka, tak už jsem sotva lezl. Nevnímal jsem okolí a jen se mučil abych nezastavil úplně. Uvědomoval jsem si jen, že běžíme podél dlouhé kolony protijedoucích vozidel a já se před nimi za styl svého běhu strašně styděl. Právě v tuto dobu mě potupně předběhla skupinka kolem vodiče 4:30. Zkoušel jsem s nimi srovnat krok, ale nešlo to. Překvapivě tělo by to možná i zvládlo, ale duch neměl sílu. Proto jsem marný boj záhy vzdal a upadl znovu do svého šnečího pohybu. Mlhavě jsem si vzpomněl, jak jsem právě tohoto vodiče opovržlivě předbíhal na začátku závodu.
Na jedné občerstvovací stanici jsem se chtěl pořádně napít (mimochodem - Po celou trať jsem se snažil pravidelně pít a jíst a když jsem si po závodě zkusil odhadnout, kolik jsem snědl banánů, tak mi vyšlo strašné číslo 8!. "Tak proto jsem se cítil tak ztěžklý! To jsem ale blbka." Z toho plyne, že nic se nemá přehánět.) a tak jsem chtěl několik kroků jít. Ale ouha. Ono to nějak nešlo. Kolena jsem měl jak z gumy a nohy se mi podlamovaly. Tak jsem raději zase rychle přešel do běhu. Nicméně to co se stalo mi nedávalo klidu.
"Co budu dělat za cílem, když nemůžu chodit? Svalím se tam jako pytel brambor a nechám se odnést?"
Musel jsem zjistit, jestli je to se mnou opravdu tak špatné. Vybral jsem si místo, kde nebylo mnoho diváků, abych jim nedělal kašpárka a přešel do chůze. Zpočátku to byl nezvyk, jako kdybych nechodil léta, ale postupně se to lepšilo a po zhruba půl kilometru jsem se mohl uklidnit tím, že pokud doběhnu do cíle, tak budu potom schopen odejít po svých.
Toto vědomí mě tak posílilo, že se mi najednou běželo o mnoho lépe. Dokonce jsem začal i předbíhat některé méně šťastné soupeře. Do cíle chybělo 7 kilometrů a já měl najednou síly na další zrychlení. Dokázal jsem běžet tempem pod 6 minut na kilometr a dokonce tušil, že to vydržím až do cíle.
Jak jsem se blížil k závěru, běželo se mi stále lépe a lépe. V několika závěrečných kilometrech jsem ještě předstihl desítky soupeřů a dokonce byl ještě schopen "drtivého" finiše. Čas sice nic moc (4:36), zato umístění se mi celkem líbilo (2441). V průběhu závodu jsem zažíval velké zklamání z toho, že jsem nebyl schopen udržet tempo pod 4 hodiny, ale teď v cíli jsem to vůbec neřešil. Vždyť jsem doběhl svůj první maratón. Kolik procent lidí si něco takového může říct. Určitým povzbuzením bylo i to, že jsem si ze závodu neodnesl prakticky žádné zdravotní následky, pokud nepočítám jeden malý puchýř a to, že mě asi tři dny trochu bolely svaly. A kdybych si realističtěji rozvrhl tempo, mohl jsem mít čas kolem 4:15. Na to abych zaběhl pod ty 4 hodiny jsem rozhodně neměl.
"Příště budu chytřejší. Jestli ovšem nějaké příště bude. Možná ta nádherná medaile, kterou jsem dostal za to, že jsem absolvoval trasu do 6 hodin zůstane v mé sbírce jen bílou vránou. Uvidíme. Teď to řešit nebudem."

Křivoklátský kros

30. října 2007 v 13:42 | Šnek |  Běh
Další závod jsem absolvoval pro změnu se starším synem Petrem a byla to Malá Křivoklátská, která se konala 5. listopadu (2005). Já jsem běžel 6 kilometrů, zatímco Petr kilometry pouze 3.
Ryze běžecký závod jsem ještě nikdy neabsolvoval, takže jsem byl zpočátku opět vykulený. Počasí nebylo právě vlídné, protože ze tažené oblohy chvílemi dokonce vypadával déšť. Normálně mi takové počasí příliš nevadí, ale závod probíhal po lesních pěšinách kolem hradu Křivoklát, které byly hustě pokryty listím a tak to dost klouzalo.
Někteří se rozcvičovali jiní rozbíhali. Já jsem nevěděl jak se nám rozcvičit, abych si ještě neublížil, tak jsem se šel radši proběhnout. Jak mám ovšem ve zvyku, trochu jsem to přehnal a dal jsem si poměrně ostře prudký výběh až k hradu, takže místo abych se rozcvičil, tak jsem se spíš unavil. Vynaložené síly mi potom v závodě dost chyběly. Po návratu do prostoru startu a cíle jsem se sotva stačil vydýchat a už začínalo řazení.
Už podle speciálního oblečení mých soupeřů mi bylo jasné, že většina z nich se tímto sportem zabývá dlouhodoběji. Já jsem žádnou speciální výbavu neměl. Na nohou staré rbk, černé elesťáky od trhovce a teplákovou bundu od tamtéž. Přesto jsem se necítil nijak nepříjemně, protože už jsem si na takové kontrasty zvykl.
Stejně nebyl čas, protože startér vystřelil. Z cyklistiky jsem si zvykl, že postavení na startu je dost důležité. Proto jsem se natlačil do první řady doprostřed. V prvních vteřinách všichni vyrazili jako splašení a já abych neztratil svoje "výhodné" místo, jsem se přizpůsobil. Že je to hloupost a že v takovém to běhu není počáteční postavení zas až tak důležité jsem si uvědomil asi po 500 metrech, kdy mi tělo začalo výstražně vyťukávat signál: "Tos přehnal! Zpomal! Zpomal!!!"
Nenechal jsem se dlouho pobízet, stejně už jsem sotva lapal po dechu. Jak jsem však zpomalil, začaly mě předbíhat desítky soupeřů. Po chvíli jsem měl pocit, že už musím být skoro poslední.
V hlavě mi běžel hlas. "Nejsi žádný běžec. Nemáš tady co dělat. Příště se drž cyklistiky! Jen tady překážíš ostatním." Ztěžklý těmito myšlenkami jsem se ohlédl, abych si potvrdil svou bídnou pozici. Ale co to?! Nejenže jsem nebyl poslední, ale bylo za mnou možná více běžců než přede mnou. To mi vlilo do žil novou energii. A bylo to právě včas, protože po přeběhu lávky přes řeku začínalo prudké stoupání k hradu. Mohl jsem už sice opět zrychlit, ale tentokrát jsem si raději nechával rezervu. Tím pádem se ale přede mě dostalo několik dalších běžců. Většinou, když jsem cítil, že mě chce někdo předběhnout, tak jsem se mu snažil na úzké pěšině uhnout. Našel se však jeden neurvalec, se strašně sípavým hlasem, který se přede mě chtěl dostat v podstatě násilím. To mě naštvalo a neuhnul jsem. Naopak jsem trochu vystrčil loket a vzhledem k rozdílu hmotnosti; já jsem měl v té době dost přes 90 kilo, zatímco většina ostatních byly štíhlé vytrvalecké typy; milý "sípal" odletěl do křoví.
"Patří ti to." Říkal jsem si. "Kdo čím zachází, tím také schází." Když mě zmíněný běžec o několik minut později znovu dohnal, počínal si již mnohem uctivěji a já ho tentokrát ve vší slušnosti propustil.
To už jsem byl však dávno na vrcholu kopce. Dále se pokračovalo po hřebenu, následoval mírný seběh a pak rovinka do cíle prvního tříkilometrového okruhu. S tempem se jsem se již dávno srovnal a mohl jsem tak běžet tak jak jsem byl zvyklý. Občas mě někdo předběhl, občas zase já někoho, ale abych byl upřímný, spíše jsem se startovním polem propadal. A to mě ještě čekal druhý výběh ke Křivoklátu. V tom stoupání jsem si připadal jako šnek. Ale zvládl jsem to a do cíle mi zbývaly tak dva kilometry převážně po rovině a z kopce. Když jsem si tento fakt uvědomil, hned se mi běželo lépe. Také jsem i pár borců předběhl. Zhruba kilometr před cílem jsem se dotáhl na závodníka, který běžel sice slušně, ale ve finiši jsem si na něj věřil. Další před námi měl náskok již větší, ze zadu nás nikdo neohrožoval, tak jsem se za soupeře na chvíli zavěsil a sbíral síly na jak jsem doufal drtivý finiš.
Má chvíle přišla zhruba 200 metrů před cílem. Pořádně jsem se nadechl a vyběhl ze závětří protivníka. Ale co to? Místo abych soupeře nechal bezpečně za sebou, byl jsem naopak stále o krok zpět. Jak vidno, na finiš jsme šetřili síly oba. Nebyl jsem sice schopen ho předběhnout, ale zase on mi nedokázal utéci. Zahleděni do našeho souboje, přiblížili jsme se k závodníkovi, o kterém jsem si původně myslel, že už ho dohnat nemůžeme. Přesto jsme se pár desítek metrů před cílem dostali téměř na jeho úroveň. Dalo mi to takový impuls, že jsem ze sebe vymáčkl poslední zbytky sil. Připadalo mi že běžím rychleji, než kdykoli jindy na sprinterské trati. Protáhl jsem se kolem obou soupeřů a ti už na moje zrychlení nedokázali zareagovat. "Vítězně" jsem tak proběhl cílem. Byl to sice souboj v poli poražených, ale pro mě to bylo takové malé finále útěchy.
Petr byl ve své kategorii předposlední a to ještě říkal, že to bylo díky tomu, že jeden jeho soupeř spadl do propasti. Já jsem byl tak někde uprostřed startovního pole (výsledky nemám k dispozici), což bylo pro mě více než jsem čekal. Syn však byl docela zklamaný a dokonce prohlásil, že podobný závod už nikdy nepoběží. Jeho negativní pocity se ještě více znásobily druhý den, protože když se vrátil z fotbalového zápasu, kde se mu nedařilo, tvrdil, že za to může ten závod. No nevím.
Pro mě bylo negativní pouze to, že místo toho abych jel po závodě domů do tepla, navštívili jsme na mírný nátlak manželky Karlštejn a do sprchy jsem se tak dostal až večer. Moje tělo proti tomu pochopitelně protestovalo tím, že se u mě začalo rozvíjet lehká viróza. Mrzelo mě to o to více, že jsem následující víkend nemohl startovat na Velké Kunratické, na kterou jsem už měl zaplaceno startovné a moc jsem se těšil.
Další "fyzický závod jsem tento rok již neabsolvoval. Můj běžecký účet se tak zastavil na čísle 1010 km, zatímco na kole jsem zaznamenal 3300 km. K tomu jsem strávil 5 dní na sjezdovkách, 5 dní na běžkách a zhruba 50 hodin se bavil tenisem. V zimním období jsem ještě dost času trávil na rotopedu a "užíval" si při silových cvičeních, ale to jsem tenkrát vůbec neevidoval.
Průběžně po celý rok jsem se věnoval i své celoživotní zábavě šachům. V družstvech jsem byl na hostování v divizní soutěži v týmu Union Plzeň. Dařilo se mi se střídavými úspěchy, protože se projevilo to, že jsem se začal v létě věnovat klasickému sportu a na trénink královské hry jsem si nebyl schopen vytvořit dostatek času a ani motivace. Prostě mě najednou nějak šachy přestaly bavit. Naštěstí v dalších letech se mi láska k figurkám vrátila a já tak s chutí mohl dělit volný čas mezi fyzický a duševní sport. A hlavně k obému vést i své syny.

King of The Road

30. října 2007 v 13:41 | Šnek |  Cyklistika
Závod, který ve mně zanechal největší dojem, se konal 10. září 2005 a byl to silniční Král Šumavy. Jako nováček jsem si pochopitelně vybral nejkratší vzdálenost (150 km).
Jediná nevýhoda spočívala v brzkém startu závodu. Začínalo se v 6.30 a tak jsem musel vstávat před čtvrtou hodinou ranní. To však bylo to poslední, co se mi na závodě nelíbilo. Start jsem sice stihl jen tak tak, takže jsem stál ve více než tisícihlavém davu až na jeho chvostu. S tolika lidmi jsem ještě v žádném závodě nesoutěžil. Adrenalin by se dal doslova krájet. S uspokojením se mohl i konstatovat, že ne všichni měli silniční kolo a dokonce jsem viděl i řadu takových, kteří měli kolo trekové jako já (byl to author stratos a říkal jsem mu barbar) a nebo dokonce i kolo horské.
Měl jsem trochu problém, kam umístit obálku s elektronickým čipem, ale vzhledem k tomu, že obálka ve které byl zataven měla stejnou velikost jako kapsička od cyklistického trika, domníval jsem se tak, že patří tam. To byla nakonec ostuda, ale o tom až později. Ani jsem se nedivil, že nemám startovní číslo (to bylo také v obálce).
Atmosféru, která byla i tak vynikající, ještě umocňovala burcující hudba z reproduktorů a stupňované odpočítávání pořadatelů. Nervózně jsme popojížděli tam a zpět, když se konečně ozval startovní výstřel! Naskočil jsem do sedla a chtěl vyrazit. Div že jsem nenarazil do závodníka přede mnou. Peleton byl totiž tak dlouhý, že se zadní řady po startu vůbec nepohnuly. Postupně jsme se sice přece jen rozpohybovali, ale byla to pomalá chůze vedle kola. Na startovní čáru jsem se dostal až 5 minut od startovního výstřelu. Tady už jsem mohl konečně naskočit na svůj stroj a vydal se stíhat dříve odstartovavší soupeře. Zpočátku to byla docela mela a já se necítil zrovna bezpečně, protože jsem nebyl zvyklý jezdit ve skupině a už vůbec ne v tak velké.
Ještě než jsme vyjeli z města, se situace uklidnila a já mohl začít více myslet na rychlost než na bezpečnost. Peleton se roztrhal na řadu větších či menších skupinek. Protože jsem nechtěl trasu jen tak ujet, ale chtěl jsem závod pojmout sportovně, snažil jsem se rychle dostat do skupiny, kde by byli lepší, nebo alespoň stejně zdatní cyklisté jako jsem byl já. Proto jsem si sjížděl jednu skupinku za druhou, přestože jsem si před závodem umínil, že začátek pojedu volněji, aby mi na takto dlouhé trase nedošly v závěru síly. Vzhledem k mému značně nevýhodnému postavení na startu mi však nic jiného nezbývalo. Chtěl jsem prostě rychle dojet nějakou poměrně silnou skupinu a v jejím závětří jsem si pak hodlal trochu odpočinout. Vzhledem k mému handicapu v trekovém kole jsem si byl vědom, že později bych už nějakou větší ztrátu dojet nemohl.
Asi na 20 kilometru když jsem dojel jednu z početnějších skupin, jsem byl konečně spokojen, protože závodníci kolem mě vypadali dost "namakaně" a i jejich technika se zdála na výborné úrovni. Mohl jsem si tak konečně trochu vydechnout. Bohužel na vydechnutí nebylo kdy, protože jsme právě začínali stoupat do prudkého kopce před Velharticemi. Stoupání bylo dlouhé asi 3 kilometry a většině dalo pořádně zabrat. "A to ještě nejsme na Šumavě." Říkal jsem si. "To se teda mám na co těšit." Dále jsem se však věcmi budoucími nezabýval a soustředil se jenom na nejbližší okamžiky.
Neustále jsem také musel oceňovat vynikající organizaci pořadatelů. Na každé větší křižovatce byl bezpečně řízen provoz, na všech občerstvovacích stanicích byl velký výběr pochutin a spousta ochotných obsluhujících. Na všech organizátorech, se kterými jsem přišel do styku, bylo vidět, že je to co dělají opravdu baví.
Po nepříjemném sjezdu na kočičích hlavách od Velhartického hradu se naštěstí profil vrátil do nížinného rázu, takže jsem měl konečně čas se trochu "oklepat". Ne však na dlouho. Brzy jsme se přiblížili k serpentinám u Dobršína a stoupání v nich mi opět připomnělo, co dokáže pořádný kopec. Brzy však čekala první občerstvovací stanice, kde jsme trochu doplnili síly. Nezdržel jsem se dlouho a nečekaje na svou skupinu, vyrazil jsem sám za dalším dobrodružstvím. V tomto čase už stejně nějaké stabilnější skupiny neexistovaly a každý si jel více méně sám za sebe.
Závodníci byli většinou roztroušeni jako korálky. Já se je snažil postupně sjíždět. Vždy když jsem někoho dohnal, tak jsem si v jeho závětří trochu odpočinul a pak pokračoval dále. Vzhledem ke svému kolu (velký odpor vzduchu), jsem se těžko mohl pravidelně stříd s někým, kdo jel na závodním speciálu. Většinou když už jsem šel do vedení, jsem byl už tak odpočinutý, že závodník, který si mě do té doby vezl na zádech, mi už nestačil. Tímto stylem jsem se dostal pod úpatí dalšího většího kopce. Stoupání na Šimánov! Vypadal sice mohutně, ale já jsem se v tu chvíli cítil velmi dobře a bral jsem to tak jako další příjemnou výzvu. Naštěstí jsem v tu chvíli netušil, jak kruté stoupání mě čeká, protože to by můj entuziasmus velmi rychle schladilo.
Silnice se zpočátku jen velmi mírně zvedala, ale brzy jsem spatřil první prudší část. Byl to tak 700 m dlouhý úsek se stoupáním tak 15%. To mě nemohlo zastavit. Dále už převýšení nebylo tak velké a trvalo asi tři kilometry. To co však přišlo na závěr této "vrchařské prémie" mi vyrazilo dech. Téměř kilometrové stoupení se závěrečným převýšením snad 20%. Většina závodníků, kteří se pohybovali kolem mě raději sesedla a potupně kolo vedla. Já jsem si s tou myšlenkou také pohrával, ale nakonec jsem se dokázal přemoci, k čemuž mi výrazně pomohlo i skvělé povzbuzování diváků, kteří se shromáždili na vrcholu. "Sláva, je to za mnou." Vydechl jsem si. Šimánov! To jméno nikdy nezapomenu.
Dále mě čekal prudký sjezd přes Kašperské Hory, ve kterém mě předjelo zase několik závodníků (po celý závod mě nejvíce lidí předjelo právě ve sjezdech - asi jsem se moc bál, ale to patřilo k mému hlavnímu cíli - ve zdraví dojet) a krátce nato druhá občerstvovací stanice. Zobnul jsem chléb s výbornou škvarkovou pomazánku, doplnil tekutiny, popadl jeden banán a pokračoval "vstříc světlým zítřkům".
Následné stoupání do městečka Srní nebylo vůbec zanedbatelné, ale proti poslednímu kopci to byla pohodička. Na hoře se přese mě přehnal zřejmě hlavních peleton opravdových sportovců, kteří jeli dlouhou dvěstěpadesátku. Zkoušel jsem se jich držet a kupodivu to po rovině a do kopce docela šlo. Brzy však přišel prudký sjezd a oni mi zmizeli jak pára nad hrncem. To mě sice trochu otrávilo, ale ne tak, abych se tím nechal rozhodit. Pokračoval jsem tak dál, svým tempem až jsem dojel cyklistu, který měl místo jedné nohy protézu. "Začínám se lepšit." Říkal jsem si. "Už doháním i postižené." Později jsem ale musel přiznat, že tento závodník vůbec není špatný a před jeho výkonem jsem musel hluboce smeknout. Kdoví co bych dělal já, kdybych byl nějak fyzicky postižen.
Odhadem tak 15-20 km jsme se vzorně střídali, až jsme na 110 kilometru dojeli k poslední občerstvovací stanici. Zatím co můj parťák se osvěžil jen krátce, já mu dal najevo, že se musím posilnit více a ať na mě nečeká. Bylo to také proto, že jsem chtěl nabrat síly na poslední velké stoupání, které jsme měli absolvovat na Vl.Brunst. Pořádně jsem se najedl (jak se brzy ukázalo až moc) a dal jsem si dokonce i malé pivo. Když jsem se znovu vyhoupl do sedla, připadal jsem si ztěžklý jako žok. Ale nedalo se nic dělat, musel jsem se s tím poprat. Jediné co mě uklidňovalo byl fakt, že ten velký kopec přede mnou už je opravdu z těch velkých ten poslední. "Až ho vyjedu, tak už se mi posledních 30 km pofrčí." Říkal jsem si. Nebyla to tak docela pravda, ale o tom až později.
Už totiž začalo stoupání. Nakonec se ukázalo, že to nebylo tak strašné, jak někteří říkali. V porovnání s profily mých tréninkových tratí to sice byl kopec jako hrom, ale vzhledem k tomu co jsem ten den na trati již zažil, to nebylo nic zvláštního. Minimálně dvě místa byla horší. Stoupání bylo dlouhé necelé tři kilometry a stoupání bych odhadoval tak na 14%. Výjezd jsem navíc pojal docela volně, protože jak jsem byl od kolegů vystrašen, pořád jsem čekal, že přijde ještě něco strmějšího. Nepřišlo a tak jsem byl na vrcholu docela svěží.
"Tak a hurá do cíle." Těšil jsem se na závěr. Podle avizovaného profilu to měl být jeden dlouhý "sešup". Sil už mi příliš nezbývalo, ale vidina blízkého cíle mi vlévala do žil čerstvou krev. Zase tak blízko to nebylo, protože od finiše mě dělilo nějakých 35 kilometrů, ale z kopce to jede samo. Profil z propozic zpočátku skutečně odpovídal a mě jenom rozčilovalo, že mě v prudkých sjezdech předjížděli odvážnější a zkušenější jezdci. Nechtěl jsem však riskovat a tak jsem si dál držel své tempo. Ostatně i kdybych chtěl, moje kolo bylo přece jen mnohem pomalejší než silniční speciály. Několik kilometrů se více méně sjíždělo z prudkých kopců a já si v duchu pochvaloval, že budu brzy v cíli.
Radost však byla předčasná. Brzy sjezdy skončili a dále se jelo téměř po rovině. Navíc začal foukat ze předu z boku poměrně nepříjemný vítr a tak jsem hledal, za koho bych se "schoval". Vhodná chvíle přišla naštěstí brzy. Předjela mě totiž vysportovaná žena na "vychytaném" závodním speciálu. Jela poměrně svižně, takže přesto že jsem jel za ní v závětří, tak jsem jí sotva stačil. Připadal jsem si sice jako příživník, který tyje z práce někoho jiného, o to více, že se jednalo o ženu, ale vzhledem k větru a mému kolu jsem jí vystřídat nemohl.
Takhle jsme vydrželi několik kilometrů. Klatovy byly stále blíž a já se paradoxně začal těšit, jak si dám v cíli cigaretu. Nekouřil jsem sice už jako dřív, kdy jsem byl schopen "dát" za den 30 hřebíků, ale přesto jsem desítku za den spolehlivě vykouřil. Mé těšení však dostalo záhy značnou trhlinu. Trasa najednou prudce zahýbala do kopce na Loretu. "Tak to byl tedy ten zoubek na profilu tratě, který jsem si studoval před závodem. Stoupání bylo dlouhé sotva 2 kilometry a nijak zvlášť prudké, ale vzhledem k tomu, co jsem měl v nohách, mi dalo zabrat pořádně. Moje souputnice však na tom byla asi ještě hůře, protože i když jsem ji schválně nechal trochu poodjet, abych na ní nebyl pořád tak nalepený, nevzdalovala se mi a já si musel naopak dávat pozor, abych se s ní nedostal zase do těsného kontaktu.
Takto jsme se vyškrábali nahoru, kde se do nás opět opřel čerstvý vítr. To už jsem rozestup nemohl akceptovat a rychle jsem se opět stal "klíštětem". Cíl byl již jen pár kilometrů a soupeřce začala evidentně docházet energie.
"Do cíle už to nějak vydržím." Říkal jsem si. "Je čas splatit to co dlužím."
S těmito myšlenkami jsem převzal první pozici a statečně se pral s větrem, který se mocně opíral do mého treka. Spolujezdkyně to vzala s povděkem. Jen jsem se bál, abych jí příliš nebrzdil. Proto jsem ještě trochu zrychlil. Když jsem se po pár stech metrech ohlédl, abych se ujistil, že je tempo v pořádku, dívka už za mnou nebyla. Trápila se o několik desítek metrů dál. Nechtěl jsem jí tak lacino ujet a proto jsem na chvíli svěsil nohy a počkal až mě dorazí. Poté jsem opět pokračoval ve svém tempu ovšem nyní již s ní v zádech. Za zatáčkou jsem náhle uviděl asi 200 metrů před námi malou skupinku jezdců. Má motivace rázem ještě více vzrostla a já dokázal ze zmučeného těla vymačkat ještě další energii, o které jsem ani nevěděl, že tam je. Díky tomu jsem začal "partičku" rychle dotahovat.
Ale co má souputnice. Zkontroloval jsem situaci rychlým pohledem a bohužel zjistil, že už zase ztrácí. Na okamžik jsem zaváhal a opět svěsil nohy, ale pak jsem si řekl, že se solidaritou se to nemá přehánět a ponechal ji svému osudu. Rychle jsem se vrátil do původního tempa a vzdálenost k pronásledovaným se začala opět rychle ztenčovat. Brzy jsem je měl a projel skupinou jako nůž máslem. Do cílové mety chybělo asi 2 km.
"Třeba ještě někoho dojedu." Chtělo se mi najednou závodit. A skutečně. Asi po kilometru jsem před sebou zahlédl další trápící se trojici. Byli tak unaveni, že ani nedokázali spolupracovat. Když jsem kolem nich projel, zaregistroval jsem, že jeden z nich se dokázal zmobilizovat a snažil se za mě pověsit. S ním jsem však slitování neměl a po pár stech metrech jsem tak mohl osamoceně projet cílem.
Byl jsem šťastný, že jsem pro mě tak těžký závod vůbec dokončil. Tím víc jsem byl na sebe pyšný za to, že jsem byl i v závěru schopen závodit. Sotva jsem se ale vydýchal, začalo mi vrtat hlavou, proč jsem při projetí cílovou buňkou neslyšel pípnutí čipu. Navíc mi ani na mobil nepřišla SMS o dosaženém čase. Pro jistotu jsem se tak šel zeptat do kabiny časoměřičů.
"Máte ve výsledcích Hávu?" Ptal jsem se komisaře.
Jaký číslo." Houkl na mě aniž zvedl zrak od obrazovky.
"965." Špitl jsem zastřeným hlasem.
"Tak to teda nemám. Měl jste čip?"
"No jasně. Tady." Sáhl jsem do zadní kapsy a ke všeobecnému veselí vytáhl obálku s čipem i startovním číslem.
"Člověče, to jste si nemohl přečíst instrukce." Obrátil se na mě "komisařův kolega". "Vždyť to tam máte i nakreslené."
"No jo. Teď to vidím taky." Koktal jsem v rozpacích. "Já jsem ještě nikdy na žádným závodě s čipama nebyl, tak s tím nemám žádné zkušenosti. Co s tím mám teď dělat?
"Teď už nic." Zklidnil mě komisař. "Čip normálně odevzdejte a do cílového zápisu vás doplním ručně."
"Tak vám moc děkuju." Radoval jsem se. "A moc se omlouvám za komplikace. Příští rok snad budu chytřejší."
"To se může stát každýmu." Řekl komisař, ale bylo vidět, že tomu moc nevěří.
Vyměnili jsme si ještě několik zdvořilostních frází a já spěchal odevzdat ten prokletý čip (Později jsem se dozvěděl, že jsem odevzdal jenom pásku a čip jsem si nechal. Musel jsem ho pak posílat poštou. To už byla jen taková třešnička na dortu). Když jsem to měl za sebou, nevyužil jsem ani možnosti dát si zdarma guláš a pivo. Hlad jsem neměl a pivo jsem nemohl kvůli řízení. K autu jsem to měl asi půl kilometru tak jsem tam spěchal, abych si dal tu vytouženou cigaretu. Nekuřák si ani neumí představit, jaká je to slast po 7 hodinovém sportovním výkonu.
Potom jsem naložil kolo na střechu, zabalil věci a vyrazil k domovu. Když jsem vyjížděl, právě začínala bouřka, které jsem tak o fous unikl.
Závěrečný výsledek byl pro mě více než lichotivý, protože jsem se umístil na 407 místě ze 648 startujících. Celkový čas jsem měl 6 hodin 41 minut (počítali se do toho i zastávky na občerstvovačkách cca 15 minut). Takže kromě toho, že se mi závod líbil, jsem se i dobře umístil. O tom, že pojedu i další rok proto bylo předem rozhodnuto. "Příští rok se vrátím a budu mít pořádné kolo." Umínil jsem si. "To teprve bude jízda!" No nebyla, ale o tom až za rok.

Poprvé a snad ne naposled

30. října 2007 v 13:39 | Šnek |  Triatlon
31. července 2005 jsem se tak pln očekávání a obav postavil na start svého prvního triatlonu. Vybavení jsem měl více než skromné. Plaveckou výbavu jsem kromě starých plavek neměl vůbec žádnou, jako kolo jsem měl obyčejného, 12 let starého favorita, kterého jsem si půjčil od syna (ten ho bohužel několik týdnů před závodem ještě "vyšperkoval tím, že ho nastříkal jakousi podivnou světle modrou barvou, takže vypadal opravdu příšerně) a na běh jsem měl obyčejné "univerzální" tenisky, staré triko a "elasťáky" z tržnice. Když jsem viděl výbavu ostatních, tak jsem se poněkud styděl. Ale uklidňoval jsem se tím, že nezáleží na výbavě, ale na výkonnosti.
Odhodlaně jsem se postavil do fronty na prezentaci a snažil se nedávat najevo své rozpaky. Připadalo mi že se všichni dobře znají, a jenom já jsem jakýsi rušivý element. Někteří se bavili o tom jak absolvovali nedávný desetiboj, jiní zase o včerejším triatlonu v M. Lázních. "Aspoň jsem odpočinutý," říkal jsem si já, který "nikdy nikde nebyl". Prezentace trvala poměrně dlouho a já se tak dostal na řadu až asi 10 minut před oficiálním startem závodem. A to měla být ještě rozprava k trati. "Jsem zvědav, jak to stihnou," říkal jsem si v duchu. Prezentace však skončila, všichni se někam postupně vytráceli a žádná rozprava se nekonala. To už mi začínalo být podezřelé a proto jsem se šel raději zeptat jednoho pořadatele.
"Rozprava? Žádná nebude! Vždyť to všichni znají." Prohlásil rezolutně.
"Já ne," hlesl jsem nesměle.
Chlapík si mě změřil zkoumavým pohledem a procedil skrze zuby: "A copak bys chtěl vědět?"
"Hlavně jak je značený závod, abych věděl kam jet a běžet," snažil jsem se domoci stěžejních informací.
"Kolo startuje tady," rozmáchl se chlapík rukou do prostoru, "běh taky a trasy jsou značené šipkami." "Konečně to uvidíš. Zabloudit nemůžeš!"
"No to bych si nebyl tak jist. A kde se plave?" Nechtěl jsem se vzdát tak lacino."
"Támhle u rybníka." Máchl už dost znuděně rukou k severovýchodu.
"Tak dík," opáčil jsem. Nechtěl jsem ho již více obtěžovat, protože směr k rybníku mi ukázal a to mi stačilo.
Ostatně času nebylo vůbec nazbyt a mě nezbylo než doufat, že start se alespoň o chvíli posune. Uháněl jsem rychle k autu, kde na mě zvědavě čekala manželka s foxteriérem Dášenkou, kterou jsme hlídali sousedům.
"Rychle, rychle. Nemám čas." Vyhrkl jsem na svou "hospodyni" a sápal se na nosič na střeše, abych uvolnil své "závodní" kolo.
Pochopitelně, když člověk nejvíc spěchá, tím více komplikací se mu staví do cesty. Když jsem "stroj" ráno do nosiče upínal, tak jsem s tím neměl žádné problémy, zatímco teď, když byla každá vteřina drahá, se kolo zachytlo o lanka a po chvíli zápolení jsem byl donucen použít hrubou sílu. Kolo bylo sice na zemi, ale pohled na něj mi odhalil další nevýhodu podivné barvy, kterou ho syn nastříkal. V místech kde se rám stýkal s nosičem se totiž barva sedřela.
"Podívej se na to." Ukazoval jsem zoufale manželce strakatý šlapohyb. "Ten si to ode mě slízne". Vyhrožoval jsem. Ale čas nečekal. Když jsem se podíval na hodinky, zjistil jsem, že už by se mělo pomalu startovat.
"Kašlu na to. Jedu. Drž mi palce, ať se nezabiju" Volal jsem na hospodyni už v jízdě.
"Teď ještě najít ten rybník."Říkal jsem si. Vydal jsem se na naznačenou světovou stranu a pomalu opouštěl městečko. Brzy jsem naštěstí uviděl vodní plochu. Rybník byl bohužel rozsáhlejší a "členitější" než jsem myslel a mě se stále nedařilo objevit místo startu. Jinou silnici jsem ale neviděl a proto jsem doufal, že jedu správně. Spustil jsem se tedy z kopce k nádrži a doufal, že se nemýlím a že nebudu muset šlapat zpátky. Naštěstí jsem brzy za terénním ohybem spatřil několik parkujících aut a vzápětí i velký chumel lidí.
"Ježíš, to je národa." Zhrozil jsem se. "Čím víc lidí, tím větší ostuda. Zase větší šance, že nebudu poslední." Snažil jsem se v duchu utěšit. Ne že by to bylo nějak zvlášť důležité - nebýt poslední - ale byl to prostě takový můj cíl. Ještě nikdy jsem nebyl v ničem poslední a proto se mi nechtělo s tím začínat v pokročilém věku čtyřiceti let.
S těmito myšlenkami; snažíc se tvářit jako by nic; jsem dojel do depa, kde se odkládala kola. Někteří už se rozplavávali ve vodě, jiní rozcvičovali své trénované svalstvo na břehu. Řada závodníků měla neopreny, velké většina plavecké brýle. Já neměl nic. Tedy kromě starých plavek.
V depu byla na zavěšení kol přistavena trubková konstrukce. Nevěděl jsem, jestli je na místo pro stroj určena nějaká hierarchie, takže jsem chvíli váhal, kam svou "chloubu" pověsím, ale když jsem nabyl dojmu, že je to jedno, dal jsem ho mezi nejbližší kola.
"Aby nám je neshodil." Přitočil se ke mně jeden svalovec.
"Proč bych je shazoval." Nechápal jsem.
"No protože my jsme v plavání vždycky poslední," sklouzl chlapík pohledem k svému kolegovi "tak až doplaveš, tak nám je v zápalu boje neshoď."
"Neshodím. Neshodím. Poslední jste bývali, dokud jsem tu nebyl já. Teď bude tahle výsada patřit mě."
Díval se na mě pochybovačně a zřejmě si myslel, že jsem zbytečně skromný.
"Ještě nevíš co dokážu." Myslel jsem si. Ale přece jen ta jistota s kterou tvrdili že budou poslední, mi trochu nalévala naději do žil. Věřil jsem totiž, že pokud nebudu poslední v plavání, nemohu být poslední ani celkově.
Svlékl jsem se do plavek a chvíli okouněl na břehu. Brzy jsem ale usoudil, že raději ukryji své nevypracované tělo do anonymity rybníka. Voda byla studená a hodně špinavá. Co bych také chtěl od chovného rybníka. Přesto jsem se cítil lépe, protože mi vykukovala jen hlava a z té se toho moc poznat nedá. Ke startu se ale nějak neschylovalo a mě začínala být docela zima. Rozhodl jsem se tedy, že si vyzkouším pár temp svého "výstavního" kraula. Položil jsem se na hladinu a zabral rádoby mocnými tempy svých paží. Plavalo se mi překvapivě dobře a tak jsem si ještě kousek přidal. Jak jsem se vzdaloval od toho závodnického ruchu, cítil jsem se lépe a lépe. Když jsem se nakonec obrátil k návratu, zjistil jsem s hrůzou, že jsem uplaval minimálně 100 metrů.
"To jsem osel." Nadával jsem si. "Místo abych se před svojí nejslabší disciplínou šetřil, tak udělám tohle." "Honem zpátky! Ještě prošvihnu start." Plaval jsem s co největším úsilím, takže když jsem se konečně dostal mezi řadící se závodníky, cítil jsem jak mi ruce začínají tuhnout únavou.
Netrvalo dlouho a startér něco vykřikl, snad se ozval i výstřel z pistole a můj první fyzický závod v životě byl odstartován. Ihned po startu se kolem mě rozpoutala pro mě nepředstavitelná vřava. Voda se doslova vařila pod úsilím závodníků, kteří se snažili vybojovat si pro sebe tu nejvýhodnější "stopu". Trochu jsem s podobným scénářem počítal a proto abych nepřekážel, jsem se prozřetelně postavil na kraj "balíku". Přesto jsem se snažil vyrazit, co mi síly stačily.
K mému velkému překvapení jsem po prvních desítkách metrů zdaleka nebyl poslední. Někteří totiž plavali prsařským stylem a jiní ještě pomalejším kraulem než já. To mě povzbudilo tak, že jsem se snažil dostat ještě více dopředu. Kopanec do hlavy však mé počáteční nadšení docela zchladil. Snažil jsem se závodníka přede mnou obeplavat, ale než se mi to podařilo, tak mi dotyčný unikl a dohnat se mi ho nepodařilo. Zhruba v tuto chvíli na mě začala doléhat krize. Věděl jsem, že nikoho už nedostihnu a tak jsem se zaměřil na to, aby nikdo ze zadu nedostihl mě. Bylo za mnou ještě asi deset plavců, což stále překonávalo má očekávání.
Nebyl jsem však ještě ani v polovině trati a sil mi ubývalo stále víc. Předháněli mě další a další plavci. Na obrátce, kde byl asi 50 metrový přeběh, za mnou byli již jen dva zatvrzelí prsaři se kterými jsem měl rozhovor v depu a jedna dívka. Myslel jsem si, že si při výběhu trochu odpočinu, ale opak byl pravdou. Když jsme znovu skočili do vody, tak mě oba "neplavci" velmi rychle dostihli a vzápětí i předhonili. Byl jsem tak předposlední a zdálo se, že mě dohání i poslední dívka. Sice jsem jí přímo neviděl, ale v zorném poli se mi objevila záchranná loď, která musela jet na úrovni posledního závodníka. Loď mě znervózňovala tím, že přivážela vidinu posledního místa, ale zároveň uklidňovala tím, že jsem mohl doufat, že mě nějaký plavčík zachrání, pokud se budu topit.
Do cíle zbývalo nějakých 150 metrů a já už ani nedokázal plavat souvisle kraulem. Když jsem vkládal prsařský styl, nebo dokonce ouško, tak mě dívka evidentně doháněla. Když jsem zařadil opět kraul, tak jsem jí zase odplaval. Bohužel kraulařské úseky jsem měl čím dál kratší a tak mě dívka nakonec předstihla. U výběhu z vody byla docela velká skupina fandících dětí. Trochu jsem se před nimi styděl, že jsem poslední, ale zároveň jsem byl šťastný, že už mám plavání za sebou.
V depu jsem se snažil co nejrychleji obléknout, abych začal na kole dohánět ztrátu. Bohužel jsem velmi rychle zjistil, že na mokré tělo se těsné cyklistické triko velmi špatně obléká. Když jsem si ho totiž přetahoval přes hlavu, tak se mi nějak podivně stočilo tak, že jsem po dlouhých desítkách sekund vzdal pokusy prostrčit do něj ruce a raději ho svlékl zkusil to znovu a opatrněji. Napodruhé už jsem byl úspěšnější a po chvíli jsem tak mohl vyrazit na svém stroji.
Zpočátku nikdo nebyl v dohledu, ale když jsem projížděl Chodovou Planou, tak se ke mně z parkoviště našich aut najednou připojil jeden závodník, který se tam pravděpodobně převlékal. Podle výbavy jsem ihned usoudil, že bude asi hodně dobrý a proto jsem se za něj zavěsil. Byl opravdu dobrý, protože jsem se ho sotva držel. Nicméně mi bylo hloupé, abych se za ním jen vezl a proto jsem ho občas nakrátko vystřídal. Brzy jsem se také s jeho tempem "srovnal" a pak jsem již byl schopen střídat pravidelně. Jeli jsme poměrně vysokým průměrem a tak jsme brzy dohnali dívku, se kterou jsem tak úporně bojoval v plavání. Pokusila se chytit do háku, ale neměla šanci. Ujeli jsme sotva kilometr a už jsme předháněli dalšího. Tentokrát to byl muž, kterému se také nepodařilo za nás zavěsit. Ve svižném tempu jsme pokračovali dál, takže asi po dvou kilometrech jsme spatřili v kopci se trápícího dalšího závodníka. Byl jsem právě na špici a tak místo abych se nechal prostřídat, protáhl jsem svůj úsek, dotáhl se na něj a místo abych si chvíli odpočinul, pokračoval jsem v nezměněném tempu dál. Dotyčný závodník se za tentokrát za nás překvapivě zavěsil. Mezitím jsme se ocitli na vrcholu kopce a do mě se opřel poměrně silný vítr. Chvíli jsem se s ním "rval", ale pak jsem se ohlédl a naznačil, že chci vystřídat. Můj kolega pochopil a ihned šel na první pozici. Za ním se držel jako klíště dojetý závodník. Myslel jsem si, že se za něj pověsím a chvilku si odpočinu. Jenže jsem si to špatně načasoval a mezi námi vznikla několikametrová mezera. Snažil jsem se ji rychle stáhnout, ale v silném větru se zvětšovala čím dál více. Po několika minutách jsem rezignoval docela. V duchu jsem si říkal, jaký jsem osel. Kdybych střídal pravidelně, tak jsem mohl jet ve skupině a dohnali bychom určitě ještě další závodníky a i čas bych měl mnohem lepší.
Do konce cyklistického úseku už jsem nikoho nedohnal. Postupně jsem i ubral z intenzity úsilí, zvláště když ani na dlouhých rovinkách jsem nikoho daleko před s sebou neviděl. Myslel jsem si, že bude lepší šetřit síly na závěrečný běh. Když jsem si vše po závodě vyhodnocoval, musel jsem si přiznat, že jsem se mýlil. V takto krátkém závodě je znát každá zbytečně promarněná sekunda.
Přesto, že jsem vlastně odpočíval, mě ani jeden ze závodníků vzadu už nedohnal a navíc když jsem se blížil k cíli, tak jsem v dálce před sebou někoho uviděl. "Alespoň budu mít v běhu motivaci." Říkal jsem si.
S touto myšlenkou jsem se vřítil do cíle a ani si neuvědomil, že před depem se musí z kola sesednout. Snad mi to pořadatel odpustil, zvláště když jsem nikomu nepřekážel, protože v depu právě nikdo nebyl. Když jsem vybíhal (ušetřil jsem několik sekund, protože jsem se nepřezouval ani nepřevlékal), zaznamenal jsem jen tak mimochodem, že již probíhá vyhlášení nejlepších závodníků, což nebylo právě povzbuzující.
"No hlavně, že nejsem poslední a pořadatelé tak nebudou čekat jenom na mě." Pomyslel jsem si.
Krátce po startu běhu byla občerstvovací stanice s vodou a minerálkou. Bez zastavení jsem popadl kelímek s vodou a chtěl se, jak jsem to viděl u běžců v televizi, napít za chodu. K mému překvapení to nebylo vůbec jednoduché a kdybych chtěl do sebe dostat několik loků, musel bych zastavit.
"Ale co, žízeň stejně nemám." Usoudil jsem. "Ale co s plným kelímkem." Jen tak jsem ho zahodit nechtěl, protože jsem byl stále v dohledu dívek z občerstvovací stanice a nechtěl jsem v nich vzbudit dojem, že svou práci dělají zbytečně. Proto jsem se také po vzoru zkušených závodníků chtěl studenou tekutinou osvěžit a vylít si jí na hlavu. Ale ouha. Místo abych se osvěžil, tak jsem se oslepil. Vychrstl jsem si totiž vodu do očí tak nešikovně, že jsem mohl chvíli koukat jen jedním okem a to ještě sotva napůl. Nechtěl jsem ale na sobě dát nic znát a tak jsem ani nezastavil. Ještě, že tam nebyl nějaký výkop, protože bych do něj dozajista spadl.
Nicméně potíže rychle odezněly a já uviděl asi 100 metrů před sebou závodníka, kterého jsem doháněl už na kole. Myslel jsem, že s ním budu muset tvrdě bojovat, ale dopadlo to tak, že jsem se kolem něj přehnal jako rychlík kolem lokálky. Myslím, že se za mnou stačil sotva podívat.
Další cíl jsem tak měl splněn, ale daleko přede mnou jsem už nikoho dalšího neviděl. Zatím jsem tedy nasadil volnější tempo, abych měl dost sil na celou trať.
Běželo se ve velmi příjemném zámeckém parku. Vzdálenost měla být podle propozic 8 kilometrů, ale podle mě to bylo minimálně o kilometr méně. Běžely se dva stejné okruhy. Nebyl to vlastně klasický okruh, ale většinou se běželo zpátky po stejné trase jako se běželo tam, takže jsem potkával závodníky, kteří byli přede mnou a mohl tak podle jejich náskoku a výrazu ve tváři odhadnout, zda mám šanci je dohonit. Nakonec jsem asi celkem rozumně usoudil, že naděje, že bych mohl někoho dohnat je mizivá a že ze zadu mě také nikdo neohrozí. Proto jsem dál pokračoval ve svém tempu a vychutnával si závěr svého prvního závodu. Na duši mě hřálo především to, že závod dokončím a v neposlední řadě i to že nebudu poslední. Kochal jsem se těmito příjemnými pocity natolik, že jsem přestal dávat pozor na cestu, v jednom místě zapomněl odbočit a trochu jsem si celou trasu prodloužil. Když jsem si to uvědomil, rychle jsem se vrátil na původní trať a už bez dalších zádrhelů dokončil závod.
Vzhledem k tomu, že jsem část cyklistické a většinu běžecké části absolvoval spíše relaxačně, nebyl jsem ani příliš unaven. V prostoru cíle jsem se příliš nezdržoval a šel hned zvěstovat svůj "úspěch" rodině.
"No kde seš." Přivítala mě manželka. "Myslela jsem, že už seš mrtvej. Tady už bylo vyhlášení vítězů a já myslela, že jsou všichni žijící v cíli."
"Všichni ne!" Hájil jsem se. "Ještě jich za mnou pár přiběhne."
"No to asi jo. Já jen že to bylo dost dlouhé." Pokračovala smířlivěji.
Dášence byl ale náš hovor úplně lhostejný a skákala po mě tak radostně, jako bych opravdu vstal z mrtvých. V rámci startovného jsme si museli zaplatit i oběd v místní restauraci, ale já jsem na jídlo nějak neměl chuť a proto jsme naložily kolo a vydali se na cestu domů. Výsledky jsem si zjistil až druhý den na internetu. Na distancích 500 metrů plavání, 32 kilometrech na kole a údajných 8 kilometrech běhu jsem dosáhl času 2 hodiny 1 minuta a z 67 závodníků jsem skončil 63. Někomu to jistě bude připadat jako velká slabota, ale já to bral jako úspěch.

Jak to všechno začalo

30. října 2007 v 12:06 | Šnek |  Ostatní
Jednoho studeného jarního večera roku 2005, prohlásil můj tehdy šestnáctiletý syn Petr uprostřed naší debaty o sportu: "My jsme takový "univerzálové", co kdybychom zkusili triatlon?!"
V první chvíli jsem si myslel, že se zbláznil, ale nechal jsem si to projít hlavou a brzy, jak u mě bývá zvykem, jsem se pro tu myšlenku doslova nadchnul.
Běhat jsem začal teprve před několika měsíci a to v říjnu 2004. A začátky byli opravdu těžké, protože jsem byl schopen uběhnout sotva 1,5 km, pak jsem se musel vydýchat a poté jsem většinou dokázal uběhnout velmi pomalým tempem ještě další 3-4 km. Bolelo mě pak celé tělo a co bylo horší, strašně mě píchalo v koleně a kyčli. Myslel jsem si dokonce, že budu muset s během přestat úplně. Naštěstí přišla zimní přestávka, kdy jsem několik měsíců téměř neběhal a na jaře se jako zázrakem bolesti už nedostavily. Pravděpodobně si tělo prostě na tu zvýšenou zátěž zvyklo. Na kole jsem ročně najel tak 700-800 km a myslel jsem si kdoví jaký nejsem cyklista.
Pídil jsem se na internetu po každé zmínce o tomto úchvatném sportu. Docela mě překvapilo, kolik závodů se na území naší republiky koná. Když jsem si zjistil, že většiny závodů se mohou účastnit i neorganizování sportovci, kteří nikdy s triatlonem neměli co dočinění, hledal jsem dál. Zajímali mě pochopitelně výsledky z proběhlých závodů. Chtěl jsem totiž vědět, jestli se mohu rovnat alespoň s těmi nejpomalejšími. Porovnal jsem takto desítky závodů a musel zkonstatovat, že na některé závody si nemůžu troufnout vůbec a některé by snad zkusit mohl, ale abych nebyl poslední, budu muset bojovat úplně na krev.
Jen si vybrat. Ale vybrat si a troufnout si bývá často rozdíl.
To se projevilo ihned před prvním závodem, který jsme si naplánovali. Jednalo se o triatlon v Aši, který se tam koná pravidelně začátkem července. Večer před závodem jsem byl tak nervózní, že jsem vůbec nemohl usnout. Jestli jsem spal dvě hodiny, tak je to moc. Za tohoto stavu se mi vůbec nechtělo jet někam přes 100 km autem a ještě potom závodit. V 5.30 jsem tak vykoukl z okna a když jsem viděl, že trochu prší, tak jsem celou akci zrušil. Bylo mi sice líto syna, který se těšil rozhodně více nežli já, ale nedalo se nic dělat.
Ze své nervozity jsem ale byl tak "otrávený" a proto jsem si umínil, že až si vyberu další závod, pojedu na něj i kdyby trakaře padaly.
Tím dalším závodem měl být triatlon v Chodové Plané, který se tam koná pravidelně poslední neděli v červenci. Měl jsem zhruba tři týdny na to, abych ještě doladil formu. V běhu a zejména na kole jsem se cítil jistý, ale z plavání jsem měl docela obavy. Proto jsem se snažil využít každé vhodné příležitosti, abych vybrousil svůj bídný plavecký styl. Snažil jsem se sice plavat kraula, ale vydržel jsem tímto stylem sotva 200 m a to bylo pro 600m závod docela málo. Plaval jsem totiž stylem, který připomínal záchranářský kraul a dost mě to vyčerpávalo. Zaměřil jsem se proto zejména na vytrvalost. Bláhově jsem si myslel, že když vydržím plavat celou trať kraulem, budu tak říkajíc za vodou. Jak hluboce jsem se mýlil.
Zaměřil jsem tedy svůj trénink na výdrž. Nejdříve se mi zdálo, že pokroky nemám vůbec a když už jsem si říkal, že kraula "zabalím" a raději zlepším pomalejší styl prsa. Ještě jsem zkusil při kraulu poněkud slevit z rychlosti a světe div se. Ono to šlo! Najednou jsem uplaval 1000 metrů a plaval jsem dál. Když jsem vylézal z bazénu měl jsem "odkrouceno" 2000 metrů! Čas byl sice prach bídný, vycházelo to zhruba 3 minuty na sto metrů, ale to mě příliš neznepokojovalo. Byl jsem si jist, že rychlost už vypiluju. Bohužel nevypiloval. Trochu jsem se sice zlepšil, ale na průměr pod 2 minuty na 100 metrů jsem se nikdy nedostal. Utěšoval jsem se sice, že při závodě se jako mávnutím kouzelného proutku vybičuji, ale byla to jen planá naděje. Přípravu mi navíc přerušila účast na největším šachovém turnaji světa, který se konal v Pardubicích a kde jsem strávil 5 dní.

Velký den ve Stromovce?! (maratón 2007)

30. října 2007 v 10:09 Běh
Zprávu z tohoto závodu začínám psát opět s předstihem (19.9.2007). Je pro mě totiž tak významný, že si zaslouží větší pozornost. Dokonce bych se nebál říci, že to měl být závod roku. S určitými cyklistickými a triatlonovými vsuvkami jsem se připravoval vlastně celý rok (i když původně ne na maratón, ale prostě jen proto, abych si zlepšil kondici). V průběhu přípravy jsem absolvoval dva závody na desítku, dva půlmaratóny, jednu 25 a jeden maratón. V tréninku jsem několikrát běžel necelých 20 kilometrů, jednou 27 a minulý týden dokonce 34 (čas 2:58). Od počátku roku jsem zatím naběhal 1200 km. V průběhu posledního měsíce před závodem jsem plánoval zaběhnout si ještě jednou kolem 30 kilometrů a jednou k 25. Celkem jsem hodlal naběhat přibližně 200 km.
20.9. jsem si zaběhl 17 km (z toho v cca 5 km sprinty do prudkého kopce /500m/ střídané výklusy). Nejdříve se mi běželo dost ztuha (prvních 7 kilometrů), v průběhu sprintů se to zlepšilo a závěrečnou sedmičku jsem letěl jako vítr. Dnes se chystám dát relaxačně 20 km po nějaké nové trati, tak uvidíme, jak to dopadne (jsem v práci na kole, cca 30 km, tak možná poběžím méně). V sobotu plánuji asi poslední letošní výjezd na Arabovi (60-70 km) a v neděli běh ke 30 km.
Víkend je za mnou tréninkový plán jsem; přestože jsem měl hodně práce; téměř splnil. V pátek jsem běžel relaxačně 22 kilometrů (1:52) a přesto jsem na 21 kilometru měl čas rovnající se mému osobnímu rekordu. To pro mě bylo velkým povzbuzením. V sobotu jsem jel na Arabovi (silniční kolo Author 3305) a prvních 20 kilometrů se mi jelo skvěle. Pak ale najednou přišla z ničeho nějaká slabost a musel jsem zpomalit. Dal jsem si tyčinku, abych trochu dobil baterky, ale ani to nepomohlo a vzhledem k tomu, že jsem to nechtěl lámat přes koleno, otočil jsem stroj a zamířil k domovu. Výsledný nájezd byl tak jenom 42 kilometrů. Nehodlal jsem z této slabosti stejně jako z předešlého vynikajícího výkonu dělat nějaké přehnané závěry, zvláště když v neděli jsem běžel v poledním horku 30 kilásků a bylo to v pohodě (2:42). Dneska běhat nepůjdu, protože jsem v práci na kole a přijedu až po šesté. Za posledních 8 dní jsem naběhal 112 kilometrů a na kole ujel necelých 200 km. Bylo to objemově nejsilnější tréninkové období v životě a povzbudivé pro mě bylo hlavně to, že jsem nejenže neměl nějaké zdravotní problémy, ale dokonce mě ani vůbec nebolely svaly.
Možná jsem to trochu zakřikl, protože dnes o den později, mě trochu píchá v levém kotníku a pobolívá pravé koleno. S největší pravděpodobností to nebude nic vážného (prostě jen reakce na velký objem tréninku), ale protože jsem zvyklý v tréninkovém procesu na podobné signály reagovat, upravím trošku své plány. Jsem opět v práci na kole, takže až přijedu domů, dám si místo uvažovaných sprintů do kopce 8-10 km relaxačně. Zítra jedu na krátkou dovolenou (do soboty), kde jsem si chtěl také jednou zaběhat. To pro jistotu zruším a naplno trénovat budu tedy až v neděli. Vypadá to jako nepříjemný výpadek v tréninku, ale já se tím neznepokojuji, protože jsem si již několikrát vyzkoušel, že dojde maximálně ke krátkodobému poklesu výkonnosti.
Prodloužený víkend je dávno za mnou (tyto řádky píši až ve čtvrtek, protože jsem dříve neměl čas). Navzdory naplánovanému odpočinku v Pelhřimově jsem si cvičně zaběhl ve čtvrtek18 kilometrů po silnici (jen tak volně) a běželo se mi výborně. Horší to bylo druhý den, kdy jsem vytáhl mladšího syna a naordinoval nám 10 km. Vybíhali jsme za krásného podzimního počasí, které však brzy přerušila prudká bouřka. Padaly kroupy velikosti hrachu. Nemělo smysl pokračovat za každou cenu, takže jsme se raději vrátili. Trénink trval 28 minut a my mohli uběhnout kolem 5 kilometrů. V sobotu jsme se vraceli domů, takže jsem si večer dal jen půl hodiny silového cvičení. V neděli jsem cítil, že by bylo vhodné opět potrénovat vytrvalost. Naplánoval jsem si 25 kilometrů z větší části v lesním terénu. Běželo se mi docela dobře, přestože bylo na tuto roční dobu poměrně dusno (jasno, bezvětří, vlhko a 22 stupňů). Žádné zdravotní problémy jsem nepociťoval a tak jsem nakonec bez většího úsilí uběhl 26 km v čase 2:18.
První pracovní den tohoto týdne jsem měl ještě dovolenou a i vzhledem k tomu, že počasí bylo stále stabilní, nemohl jsem jinak a šel opět běhat. Nejdříve jsem si dal volně 7 km, následovaly "sprinty" do prudkého kopce (5*400m) a zase výklusy dolů a na závěr opět 7 km tentokrát ve svižnějším tempu. Celých 18 kilometrů jsem tak zvládl za 94 minut. Stále mě zaráží, jak se mi vždy po těchto úsekových trénincích běží skvěle (mnohem rychleji než obyčejně a navíc jako bych vůbec necítil únavu) oněch závěrečných 7 kilometrů. Nemohl jsem přijít na to, čím to je (Snad jestli se mi při tomto stylu zahřejí některá svalová vlákna která jinak nerozhýbu? Možná. Nevím. Nebo to bude úplně něco jiného. Každopádně to něčím být musí, protože ke zmiňovanému výraznému fyzickému vzestupu dojde po těchto sprintech vždy /rozdíl je jen trochu v intenzitě, protože pokud se před takovým tréninkem necítím nejlépe, tak i vzestup po sprintech není na takové úrovni jako obyčejně/) a docela jsem si pohrával s myšlenkou, zkusit kolik kilometrů mi tato euforie vydrží. To však přijde na pořad dne nejdříve v listopadu.
V úterý jsem jel opět do práce na kole (29km) a i když jsem původně plánoval odpolední běh, nějak se mi v nevlídném počasí nechtělo a dal jsem si raději obligátní 30 minutovou sestavu silových cvičení (sedy lehy s tyčí, shyby, různé variace kliků a točna). Ve středu jsem přijel z práce až v půl sedmé utahaný jako kůň, takže o tréninku jsem ani nepřemýšlel. Dnes, ve čtvrtek musím po práci něco zařídit, ale přesto doufám, že mi zbude čas alespoň na 8 kilásků.
Je pátek ráno. Včerejší plán jsem splnil, ba dokonce přeplnil. Neběželo se mi sice nejlépe, ale zvolil jsem proto pomalejší tempo a tak to šlo. Nakonec jsem uběhl 12 kilometrů. Přesto, že jsem měl pocit, že lezu jako "šnek" výsledný čas 1:01 byl poměrně překvapivý. Na moje poměry to totiž znamenalo, že jsem neběžel až tak špatně jak jsem si myslel.
Dnes jsem v práci opět na kole a odpoledne bych si chtěl ještě zaběhat. Měl bych dát naposled před maratónem trénink sprintů do kopce. Zítra totiž asi trénovat nebudu moci, protože jedu na šachový turnaj do Nepomuka a to zabere asi celý den. V neděli bych však chtěl běžet svižněji kolem 20 kilometrů a v pondělí jet opět na kole do práce.
Víkend je za mnou. V pátek jsem se snažil běhat sprinty do kopce, ale cítil jsem se nějak mizerně, tak jsem to po 6 km zabalil. V sobotu jsem na šachovém turnaji skončil 13 ze 34, což nebyl výsledek ani dobrý ani špatný. Zato v neděli se mi při běhu dařilo úplně skvěle. Běžel jsem půlmaratón v čase 1:43 a to je zlepšení osobního rekordu o celých 5 minut! Vzhledem k tomu, že jsem sice běžel s větším úsilím, než obyčejně v tréninku, ale přesto ne naplno, je to čas parádní. Odpoledne jsem se ještě lehce projel (24 km) na Saracénovi (nové horské kolo Author Traction). Dnes jsem do práce přijel na Barbarovi (Trekové kolo Author Stratos) a vzhledem k tomu, že domů přijedu až kolem 18 hodiny, tak už trénovat nebudu. Zítra pojedu opět na kole, ale odpoledne bych si chtěl jít zaběhat (něco kolem 10 km volně).
Je středa, 10 dnů před dnem D. Včera stejně jako dnes jsem v práci na kole a podle plánu jsem byl v úterý běhat. Cítil jsem se fajn, tak jsem si dal 12 km. Chtěl jsem běžet relaxačně, ale trénoval se mnou i mladší syn, který rozběhl pro mě šílené tempo (3,5 minuty na první kilometr). Do tréninku jsem šel samozřejmě jak je mým hloupým zvykem téměř bez rozcvičení, takže jsem se při takovémto úvodu trochu zahltil. Na druhém kilometru jsem musel zpomalit. Radim, který hodlal běžet pouze poloviční vzdálenost, však musel zpomalit ještě více.
Počáteční únavu jsem kupodivu rychle odplavil a pokračoval v docela svižném tempu dále. V polovině trati svítil na hodinkách mezičas rovných 27 minut.
"Moc rychlé. Moc rychlé. Zpomal sakra!" Nařizoval jsem si v duchu. Nechtěl jsem totiž už v tomto období běhat nějaké pro mě rychlé časy. Rozpumpovaný organizmus se mi však příliš zbrzdit nepodařilo a tak konečný čas 55 minut patří na této trati vůbec k nejlepším. Pozornému čtenáři možná neuniklo, že jsem minulý týden na totožném okruhu běžel o celých 6 minut pomaleji.
"Příště se nenechám synem vyhecovat." Sliboval jsem si.
Další běh plánuji až ve čtvrtek a tentokrát snad opravdu volně.
Je pátek ráno. Do závodu zbývá 8 dnů. Včera jsem splnil co jsem si předsevzal. V práci jsem byl na kole a odpoledne jsem si zaběhl velmi volně desítku (53 minut). Trénoval jsem opět s Radimem, který jak je jeho podle mě nedobrým zvykem, běžel opět na své maximum, tentokrát na vzdálenosti 8 kilometrů. Já jsem udržel tempo na uzdě, nechal ho klidně odběhnout a držel se svého plánu. Dnes jsem si naplánoval den bez jakýchkoliv sportovních aktivit, protože jsem trénoval 5 dní za sebou a z toho třikrát dvoufázově. Na sobotu se chystám vyběhnout volně vzdálenost kolem 15 kilometrů a v neděli bych chtěl provětrat Saracéna (30-50 km).
Víkend je za mnou a s klidem mohu říci, že tréninky byly tak jak jsem si naplánoval. V sobotu jsem se regeneračně proběhl (16 km 1:24), zatímco v neděli jsem se projel na Saracénovi (57 km 2:17). Nejel jsem nijak naplno a přesto, že jsem se místy probojovával těžkým terénem, neměl jsem až tak špatný průměr. Dnes jsem v práci opět na kole i když ráno byla pěkná zima (-2 °C). Domů přijedu stejně jako ve středu až po 18 hodině a proto půjdu běhat jen v úterý (10 km volně). Ve čtvrtek mám již dovolenou a naplánoval jsem si odpočinek. V pátek si jen lehce zaběhnu 6 km a v sobotu to přijde. Doufám, že se do té doby nezraním, nebo se nějak jinak nevyřadím.
Je sobota ráno těsně před závodem roku. Příprava v posledních dnech proběhla přesně tak jak jsem chtěl, cesta do Prahy byla také bez problémů a mě jen zbývalo dořešit, jak se obléci na závod (2°C). Po delším váhání jsem se rozhodl moirové triko s dlouhým rukávem, na které jsem si navlékl lehké tričko z PIMu. Dolů jsem si oblékl krátké elasťáky, které se mnou absolvovaly všechny důležité závody roku. Měl jsem nejdříve pochyby, zda si nemám vzít alespoň na kolena návleky, což jsem nakonec zavrhl. Uviděl jsem totiž jednoho běžce, který byl oblečen ještě lehčeji než já a to rozhodlo. Ze začátku závodu jsem však po zmíněných návlecích několikrát zatoužil, protože studený vítr nízkou teplotu pocitově ještě snižoval.
Vše jsem měl prozatím vyřešeno a mohl jsem se jít postavit na start mezi dalších asi 160 běžců. Ještě než se ozval pokyn startéra, přehrával jsem si v duchu svojí přípravu z posledního měsíce. Mohl jsem být celkem spokojen, protože prakticky všechno co jsem si předsevzal jsem splnil. Jen mě trochu znejisťovalo to, že jsem posledních asi 14 dnů jezdil více na kole než by před běžeckým závodem možná bylo zdrávo a já si tak nebyl jist, jestli jsem tím běžecké formě trochu neublížil.
"Přinejhorším to bude cenná zkušenost pro příště." Říkal jsem si.
Veškeré mé úvahy však přerval očekávaný start. Nemyslel jsem již na nic jiného, než na to, abych nepřepálil úvodní desítku tak jak se mi to stalo na prvních dvou maratónech (PIM Praha 2006 a 2007 4h:36 a 4h:29). Tentokrát jsem si úvod pohlídal a nechal většinu soupeřů odběhnout. Nebyl jsem úplně poslední, ale za mnou bylo sotva 10-15 borců. Umístění však pro mě stejně nebylo důležité. Zajímal mě pouze čas. Krotil jsem se seč mi síly stačily, ale přesto jsem místo plánovaných 56 minut běžel úvodní desítku o minutu rychleji.
"Ve druhé trochu zpomalím." Umínil jsem si.
Mezi desátým a patnáctým kilometrem ke zpomalení skutečně došlo i když to bylo také dílem toho, že mě začal trochu tahat levý stehenní sval. Zkušenost mi radila, že bude lepší zvolnit dříve než se to zhorší. Nebylo to nic vážného, ale chtěl jsem tím předejít případným komplikacím. Navíc jsem byl přesvědčen, že to bude jen chvilková záležitost, která můj výkon zásadněji neovlivní, což se skutečně po několika kilometrech potvrdilo. I proto byl můj čas na druhé desítce 57 minut.
"Až moc pomalé." Vyčítal jsem si. "To by mě mohlo mrzet."
Byl jsem teď o celou minutu pomalejší, než jsem si stanovil před závodem. Sil jsem si však uchoval dostatek, nic mě už nebolelo, takže jsem se snažil si namluvit, že to doženu. Musel jsem jen doufat, že se mi podaří dostatečně zrychlit.
Další pětikilometrový okruh jsem se snažil běžet s větším úsilím a s napětím čekal, za jak dlouho ho oběhnu. 27 minut! Nejdříve jsem bylo trochu rozpačitý, ale když jsem si uvědomil, že by to mohlo znamenat 54 minut na 10 km, nalilo mi to novou energii do žil. Další pětku jsem tak mohl zaběhnout asi ještě o pár desítek vteřin rychleji (při těchto dlouhých závodech sleduji jen hodiny a minuty) a 54-ku skutečně dosáhl. A to jsem se ještě stihl důkladně občerstvit (na oficiální stanici a také při běhu sójovou tyčinkou, kterou jsem si nesl v ledvince). Na 30 kilometru jsem tak měl mezičas 2h:46 minut. To znamenalo, že další desítku můžu běžet klidně za hodinu a poslední 2 kilometry za 14 minut musím vždycky nějak "doklouzat". Pozice to byla více než uklidňující a já si byl jist, že hranici 4 hodin konečně pokořím. Cítil jsem se ale parádně a najednou jsem se nechtěl spokojit jen s tímto cílem. Chtěl jsem co možná nejlepší čas. Při obou předešlých maratónech jsem se právě mezi 30 a 40 kilometrem doslova zhroutil. Nyní jsem se ale něčeho takového vůbec nebál. Byl jsem prostě plný sil. Bez problémů jsem držel tempo z předešlého úseku a dál předbíhal o něco méně šťastnější soupeře. Kolem 32 kilometru jsem; aniž bych zvolnil; "vcucnul" energetický gel. Ani nevím, jestli jsem ho potřeboval. Čtvrtou desítku jsem tak měl opět za 54 minut a celkový čas 3h:40 minut a zhruba 30 sekund. Chvíli jsem si dokonce pohrával s myšlenkou, pokořit hranici 3:50, ale to bych chtěl příliš. I tak bylo závěrečných 2,2 kilometru za 10 a půl minuty na mě velmi rychlé. Záhy jsem ještě dohnal dva běžce, kteří právě přešli v chůzi.
"Pojďte chlapi. Pojďte. Už je to jenom kousek." Snažil jsem se je povzbudit, když jsem kolem nich probíhal.
"Jo kousek. Ty vole mě čeká ještě jeden okruh." Rezignovaně opáčil jeden z nich.
"Jé tak promiň. To jsem si neuvědomil." Omlouval jsem se upřímně.
"Mě už sice další okruh nečeká, ale mám toho taky dost." Volal za mnou druhý z nich.
Pochopil jsem, že je už nevyburcuji a proto pokračoval dál sám v ještě rychlejším tempu. Uviděl jsem totiž před sebou ještě 3 osamocené běžce a zatmělo se mi před očima. Ani nevím proč, ale najednou jsem je prostě musel dostihnout i když vzdálenost mezi námi byla mezi 100-200 metry a do cíle nezbýval ani kilometr. Ještě více jsem se snažil vyburcovat tělo, které již přece jen začínalo jevit drobné známky únavy. Připadalo mi, že letím jako vítr i když pohled na mě asi spíše připomínal umírajícího osla. Nicméně všechny tři běžce jsem nakonec předstihl a s úlevou mohl vpadnout do cíle. Výsledný čas 3:51:21 byl pro mě senzační. Zlepšení osobního rekordu o 38 minut! A v závodě, kde jsem se před startem obával, abych nebyl poslední, jsem skončil na 103 místě.
Zpětně musím konstatovat, že jsem se v rámci svých možností připravil výborně o čemž svědčí nejen do té doby pro mě nedostižný čas, ale zejména to, že jsem po celý závod neprošel žádnou krizí. Neměl jsem dokonce ani žádné, třeba minimální následky. Ani ten nejmenší puchýřek či odřeninu jsem neobjevil. Svaly mě sice trochu bolely, což však přestalo platit hned po 50 kilometrové vyjížďce na Saracénovi (kolo mi po běžeckých závodech vždycky dělá dobře), kterou jsem absolvoval druhý den.
Mé velké poděkování patří organizátorům (výborně organizovaný závod, snad jen s jedinou výtkou k neaktualizovaným internetovým stránkám), synovi Radimovi (za výborný servis a podporu) a vynikající skupině "proti běžců" v čele s Milošem Škorpilem a Katkou Klouparovou.
Výsledky: http://www.beh.cz/vysledky/20071020_praha.pdf