---------------------------Naslouchej svému tělu---------------------

Norbiho12

20. března 2017 v 16:54 | Šnek |  Běh
V sobotu 18.3.2017 je tu další závod.Skoro mi připadá, že letos závodím více než trénuji. Tentokrátnás se Slimčou čekal lesní běh na kopcovitých 12,2 km přes Krkavec. V noci a ráno před závodem opravdu vydatně zapršelo, takže se dal čekat na lesních pěšinách pořádně kluzký povrch.
Před startem se trochu rozběháváme a to hlavně proto, aby nám nebyla zima.
V rámci přípravy na Slimčův první maratón, máme dnes jasně stanovenou strategii. V první půlce poběží Slimča o něco málo pomaleji než obvykle, to znamená mým tempem a až vyběhneme na vrchol Krkavce, tak dostane svobodu a poběží tempem maximálním. Vysvětlil jsem mu proč to je a on bez výhrad souhlasil... Z fyzického hlediska to byl byl test, jestli dokáže běhat druhé poloviny závodů rychleji než ty první a z psychologického hlediska to byl test, zda Slimča dokáže držet svůj běžecky splašený mozek na uzdě a jestli je schopen dodržet dohodu. Ta druhá část, kterou jsem mu pochopitelně neřekl byla daleko důležitější a měla mi dát odpověď na to, jestli mohu Slimču vzít na jeho první maratón a nemuset se přitom bát, že zkolabuje. Ostatně již se mu to párkrát přihodilo (jednou ho dokonce odvezla záchranka) a to zatím žádnou pořádnou vzdálenost neběžel...
V 11.hodin je tu start. Na hlavní trať vyráží 142 závodníků. Poslední asi nebudu, protože jsem si vyhlédnul jednoho soupeře, kterého prostě musím porazit, ale žádné ambice na dobré umístění si dělat nemohu a už vůbec nehrozí, že bych se odvážil myslet třeba na první stovku. To by muselo být nedej bože hodně zraněných.
Takže bylo několik základních cílů. Nezranit se. Dodržet domluvenou taktiku a ověřit si psychickou odolnost. A pokud to půjde, chtěl jsem běžet průměrem pod 6 minut na kilometr což by znamenalo pod 1:13.
Po startu se držíme spolu v zadní části pole, ale i tak nás řada srncovitých soupeřů předbíhá. Kupodivu však za námi zůstává ještě několik desítek pomalejších. Sice ještě nemám ledviny úplně v pořádku, ale snažím se běžet pokud možno co nejrychleji, abych Slimču tolik nebrzdil. Ostatně kdybychom běželi moc pomalu, tak by kamarád v druhé polovině závodu zrychlil úplně snadno a tento test by nám pak mnoho neřekl. Leč Slimča tu svou hlavu při běhu fakt absolutně neovládá! Po cca 500 metrech se mi vzdaluje tempem, kterému bych mohl stačit, jen kdybych běžel naplno... To opravdu nejde a tak mi brzy mizí v zátočinách pěšin.
Těžce bojuji se zklamáním, ale co nadělám. Já tak alespoň mohu zvolnit a běžet si tempem na ten můj původně vytčený čas. Místy to na kořenech a v hlubokém bahně pořádně klouže, ale jinak se mi trať líbí a běží se mi vzhledem k okolnostem celkem dobře.
Začínám postupně dohánět dříve rychlejší soupeře a při výběhu na Krkavec jsem v této části pole snad jediný, kdo nepřechází do chůze. Ale ve stoupáních mi to vždycky šlo. Jen se rozhlížím po borůvčí, jestli tam někde zase Slimča neleží, přemožen vyčerpáním. Místo toho při seběhu potkávám Marka Pokrupu dříve zvaného Krajčo (nyní by se spíše hodilo Rumcajs)
který upadl a udělal si něco s kotníkem. Ale belhal se směrem k cíli a nabízenou pomoc odmítl. Měl jsem jen informovat jeho ženu, že dorazí později, ale já jsem ji v cíli nikde neviděl a hlavně ani přesně nevím jak vypadá, protože jsem ji viděl kdysi jednou... Takže zadaný úkol nedokáži splnit... Na posledních kilometrech se pro změnu snažím zrychlovat,
protože sil je dostatek a už mi nestačí vytčených 73 minut, protože se zdá, že bych to mohl stihnout pod 1:10! Také proto závěrečné stovky metrů běžím na úplný max. Čas 1:09:50. To jsem sám sebe překvapil! Skončil jsem 108, což je podstatně lepší, než jsem čekal. Slimča byl o cca 3 minuty a 10 míst přede mnou.

Normálně bych ho musel hodně pochválit, ale z výše popsaných důvodů, jsem ho tak akorát vyplísnil Vzhledem k přípravě na ten ten maratón byla tohle velká čára přes rozpočet a dost vážně přemýšlím o tom, že na ten vysněný závod do Athén s ním nepojedu, protože se nechci dívat na to, jak tam někde zdechne. Ten maratón je hodně těžký, ať už z hlediska profilu, tak i z hlediska klimatického. A o to více pro někoho, kdo tak dlouhou trať nikdy neběžel...
 

Březnový půlmaratón kolem Boleváku

6. března 2017 v 17:46 | Šnek |  Běh
Uplynulo sotva 14 dnů a je tu zase stejná vzdálenost na stejné trati. 4.3.2017 jsem se opět přihlásil na další půlmaratón. Tentokrát se ovšem pár dnů před závodem vyskytl zdravotní problém, který nejenže znemožnil obvyklou přípravu, ale hlavně hrozil přímo mojí neúčastí. Začátkem týdne mi asi na kole nastydly ledviny a následně se mi ozval letitý problém, kterým jsou ledvinové kameny. Definitivní rozhodnutí jsem nechal až na ráno před závodem. Nakonec jsem se rozhodl, že to zkusím, ale opatrně... A aby byl orgán v teple, navlékl jsem se do oblečení, ve kterém běhám v mrazech.
Se Slimčou, který se tentokrát také účastnil jsem si na start doběhli chvíli před desátou a vzhledem k tomu, že už jsme měli zaplaceno, proběhla odbavení zcela hladce...
Na startu bylo lidí zase jako psů, protože kromě naší trati se běžela i desítka, maratón a dokonce i padesátka! Nejméně účastníků měl buhužel závod náš a ještě ke všemu jsem v poli neviděl žádného obyčejného" běžce, s kterým bych se mohl měřit. Rychle jsem se začal smiřovat s tím, že budu poprvé v životě poslední, ale kvůli tomu jsem nemínil přehodnocovat svoje plány v tom, že se budu držet zpátky a spokojím s s časem těsně pod dvě hodiny. Zdraví je přednější a tentokrát jsem se opravdu bál, abych si ho rapidně nezhoršil. S ledvinami není žádná sranda.
Takže hned po startu se mi Slimča začal vzdalovat rychlostí zebry a za mnou zůstala jen jedna hezká holčina běžeckého typu, která mě asi hodlala předběhnout později.
Od počátku se mi neběželo nijak zvlášť a to i přes to, že jsem do toho nedupal. Prostě pocit byl divný a vzhledem k bolesti zad i běžecký styl byl ještě divnější než obyčejně. Nicméně časově se to zdálo podle plánu a zhruba někde kolem poloviny závodu jsem přestal vnímat i bolesti. Jen mi byl příšerný hic! Jak jsem musel být navlečený, tak jsem si po pár kilometrech připadal jako v sauně.Přesto jsem držel stejné tempo, které mě mělo donést k těm dvěma hodinám.
Jenže...! Nějak jsem si to špatně spočítal, nebo jsem v některém ze šesti kol usnul! Prostě když jsem vbíhal do posledního kola, tak jsem zjistil, že pokud to chci mít pod dvě hodiny, tak závěrečných 3,2 km musím zaběhnout do 15 minut! Což tedy znamenalo mít tempo pod 5 minut na km! Když 18 km běžíš relativně rovnoměrným tempem lehce pod 6 min./km a pak na závěrečné 3 km musíš zrychlit o celou minutu v průměru, tak to jde opravdu hodně těžko. Kdo nezkusil, nepochopí. Přesto jsem se nemínil vzdát... Ale to zrychlení bolelo. Opravdu hodně bolelo! Navíc se nezdálo, že by to spělo ke kýženému efektu. Ale vytrval jsem se. Poslední půlkilometr a zbývají necelé dvě minuty... Zkus to zkus to ještě! Hecuji se v duchu. Už nemám sílu, ale namlouvám si, že je to už vlastně jen finiš. Ždímám ze zmučeného těla poslední kapky živé energie a zrychluji, pak ještě více a ještě...Pár desítek metrů rychlý pohled na hodinky...V tom "trysku" nevidím přesně, ale dvě hodiny ještě neuplynuly! V naději najdu v těle ještě zbyteček nějaké energie, která tam už vlastně není a ještě přidám. Rychleji už bych neběžel ani při samostatném závodě na 100 m.
Proklopýtám cýlovou páskou a zastavuji stopky...1 hodina 59 minut 59 sekund! Hurá.Je to sice o téměř 7 minut pomalejší, než před 14 dny, ale to jsem byl zdravý a mohl si běžet jak jsem chtěl. Na druhou stranu to tempo v závěrečném kole rozhodně nebylo správné a moc těm ledvinám neprospělo. Zbytek dne jsem pak už jen prohekal a třeba jen svléknout se z běžeckého byl pro mě hodně náročný úkol. Sice jsem si slíbil pod čas dvě hodiny a slibi se mají plnit, ale příště budu raději, když vyhraje pro změnu rozum! Hlavní problém asi nastal už v provopočátku v tom, že jsem se rozhodl běžet. S vnitřími orgány by si člověk neměl zahrávat. To není jako když máš problém se svaly. To buď jde a nebo nejde a nic fatálního se stát nemůže, ale orgány jako srdce neby to ledviny mohou vypovědět služba ani nevíš jak a pak... Sice druhý den po závodu už jsem se cítil lépe než před závodem, ale to bylo možné jenom štěstí, které přálo hloupému...
No a co Slimča?! Ten se tentokrát hodně pochlapil a vůbec se nezrakvil. Zlepšil si svůj osobní rekord (čas cca 1:47:30) a to je takhle na začátku sezóny přinejmenším hodně slibné. Nebo přesněji řečeno skvělé!
K mému osobnímu rekordu mu tak chybí už jen cca 4,5 minuty a s takovýmto rozjezdem ho může překonat klidně třeba hned příští měsíc... V průběhu závodu ho zabezpečovala i jeho starostlivá manželka Danuš Slimáková. Slimča půlmaratón zaběhl tak rychle, že si Danuš myslela, že běžel jenom 10 km.



Půlmaratón kolem Boleváku

20. února 2017 v 15:29 | Šnek |  Běh
V sobotu 18.2.2017 jsem měl v plánu první letošní běžecký půlmaratón, který klan Šroubků pořádal opět kolem Velkého Boleveckého rybníka. Slimča nemohl, protože musel celý týden "trpět" s manželkou a vnoučaty na horách.


Jak jsem naplánoval, tak jsem provedl. Ostatně start je 1,5 km od mého bytu, tak by byl hřích se neúčastnit. Doma jsem se převlékl rovnou do závodního a běžel na prezentaci. Běžel se zároveň i celý maratón a také jen desítka. Na startu se sešlo úctyhodný počet 93 vytrvalců! Půlmaratón však běželo jen 20 lidí. Start se trochu opozdil, ale nebylo divu. Zvládnout takový počet lidí, na třech různých tratích prakticky na koleně, není vůbec jednoduché.
Vzhledem k tomu, že letos moc neběhám (většinou jen dvakrát týdně a někdy ani to ne) jsem si nestanovil žádný přísný čas. Chtěl jsem jen běžet pod dvě hodiny, což je pro mě vždy solidní. Například minulý rok jsem se pod tuto metu dostal jenom jednou, ale ten rok byl u mě dost specificky běhu nepříznivý.
Tak hurá! Už uháníme!! Během prvních desítek metrů se přeze mne převalila vlna chrtů, kterých tentokrát byla většina půlmaratónského pole (desítka i maratón startovala z jiných míst, navíc my jsme zpočátku museli běžet i opačným směrem). Přiznávám, že se mi zpočátku běželo pocitově těžce a nebylo divu, když za posledních 7 dnů jsem běhal jen jednou a to ještě krátce. No snad to na ty dvě hodiny bude stačit...

Nevýhoda byla, že ti chrti byli dávno v prachu, takže daleko přede mnou nikde nikdo a za mnou zůstalo jen pár nešťastníků. To znamenalo, že mě čekalo hodně osamělých kilometrů... Na cca 3 kilometru mě ale ze zadu dohnaly dvě holčiny
(ročníky 1989 a 1992) a i když se mi jejich tempo zdálo pro mě příliš vysoké, tak vzhledem k osamělosti vytrvalostního běžce jsem se rozhodl, že se na ně na chvíli přisaji.
Nakonec to dopadlo tak, že chvíli jsem běžel za nimi, chvíli před nimi a tak jsme se střídali

až do závěru předposledního kola, kdy jedna z nich odpadla. Poslední kolo jsme tak absolvovali ve dvou a až v závěru jsem jí trapně utekl. Vím, že by bylo správnější doběhnout společně a i jsem to tak chtěl, jenže já mám v sobě nějak zakódováno, že ty závěry běhám rychle a bylo to silnější než já. Výsledný čas 1:53:14 mě překvapil a hodně potěšil. V tomto období je to pro mě velké povzbuzení. Rychlostní průměr byl 5 minut 20 sekund na kilometr. Celkově jsem skončil na 12.místě a ve své kategorii 2. Sice jsem tu bednu v kategorii tušil, ale čekat tam kvůli vyhlášení dvě hodiny se mi opravdu nechtělo...
I tak mi ale přibyl další střípek do mé záclony v návštěvním pokoji.



Další články


Kam dál

Reklama