---------------------------Naslouchej svému tělu---------------------

Night Run Plzeň

Včera v 19:21 | Šnek |  Běh
V sobotu 24.9.2017 se stavím na start již 18 letošního závodu v běhu! Nemám žádné velké ambice. Jen si to chci užít a přinést domů do záclony další hezkou medaily. Je to závod v noci, takže jsou povinné čelovky. Poběžím jen 5 km, což mi bude stačit. Startuje se v parku u Plazy, kde to mám rád a i trať vede příjemnými lokalitami. Odpoledne se jedu projet na kole, takže při té příležitosti si rovnou vyřídím prezentaci, abych mohl přijít až těsně před závodem.
Když tam večer přijdu, jsem překvapen, jak pořadatelé odflákli místnost na převlékání. Je to jen stan s holou hlinitou podlahou a není tam ani lavička ani věšák...
Na startu se tontokrát chci postavizt dopředu, ale když přijdu 15 minut před začátkem, tak už je koridor plný! Jsem tak až v samém závěru pole. To se bude v úvodu špatně předbíhat...
V 19:15 je tu start! Spolu se mnou je ve startovním poli 272 běžců.
Téměř půl minuty mi trvá, než se vůbec dostanu ke startovní bráně! A i potom je to chvílemi jako přešlapování na místě. Trať je úzká, lidí je hodně a je tma... Nejvíce času ztrácím, když musím obíhat různé dívčí vorvaně. Na jednu stranu takovým fandím, že mají odvahu se sebou něco dělat, na stranu druhou ale nechápu, proč se pořád doprdele cpou dopředu?! No nic. první kilometr mám za 6:12, což je rychlostní průměr, který mám normálně při regeneračním tréninku!! Pak už to přecejen bylo lepší i když normálně se dalo běžet až po dvou kilometrech. Když pominu ty překážky, běželo se mi výborně a vlastně jsem se ani nijak nedřel (kromě závěrečných stovek metrů, kdy jsem se bičoval).

Trať byla nakonec dlouhá cca 5,6 km a zvládl jsem ji za 28:22, což je hodnota, se kterou musím být spokojen, už i s přihlédnutím ke zpomalenému prvnímu kilometru a tomu, že v noci se běhá vždycky pomaleji, zvláště v terénu. Těch následujících 4,6 km jsem totiž bežel s průměrem těsně pod 5 minut na km, což je výborné. Ještě výbornější bylo umístění, protože jsem skončil 69 z 272!!! Téměř v první čtvrtině! A v kategorii nad 50 let jsem skončil dokonce druhý!!
po závodě se ani nepřevlékám. Beru batoh s oblečením, zapínám znovu čelovku a běžím dalších 6 km domů.
Pěkný závod. Akorát ta převlékárna a špatně změřená trať to kazily. za to byla krásná medaile.
 

Mont Blanc

24. srpna 2017 v 16:13 | Šnek |  Ostatní
Mont Blanc - hora zabiják
Více než rok očekávaný a zároveň obávaný den je tady. 12.8.2017 odlétám spolu s dalšími třemi "nešťastníky" přes Zurich do Ženevy, kde nás bude čekat nějaký guide a odveze nás autem do Chamonix. Přes SMS jsem znal jen Ludvíka, který mi o sobě napsal, že je starý, plešatý s knírkem a já mu odpověděl, že jsem starý, plešatý bez knírku… Na letišti jsme se poznali snadno a vzhledem k tomu, že jsme letěli bez průvodce bylo vhodné se držet pohromadě. Ke svému šoku jsem zjistil, že jsem z celé skupiny nejmladší. To už se mi asi nepovede, protože třeba na nedávné Zugspitze jsem byl naopak úplně nejstarší. Profesně byli všichni doktoři a ze specializací by se v těch horách, do kterých jedeme hodila asi nejvíce odbornost Ludvíka, který byl patolog! Oba lety proběhly bez komplikací a dokonce i všem dorazila zavazadla. Guide Pepa se jevil jako potencionální sympaťák. Za hodinu a půl jsme byli v Chamonix v našem penzionu La Tapia. V pokoji jsme byli všichni pohromadě a bylo fajn, že se k nám nevešel už nikdo cizí. Vybalujeme, děláme fotky dechberoucích a tak trochu děsivých strmých štítů. Ukazuje se nám i nejvyšší hora EU Mont Blanc 4810 m n.m.
Výprava která zde byla s Adventurou těsně před námi, vrchol uviděla až z auta při odjezdu. Jinak jim prý dole pořád pršelo a nahoře silně sněžilo. Za dva dny napadlo více než půl metru sněhu. Takže tuto drahou dovolenou (25 000,-Kč bez jídla, lanovek a ubytování na horské chatě) strávili většinou takzvaně za pecí a na vrchol nejen že se nedostali, ale dokonce ani neměli příležitost se o něj pokusit. To pro nás byl vývoj počasí mnohem příznivější, protože to vypadalo, že budeme mít hezky minimálně většinou! První den se seznamujeme vzájemně i s okolím a spolu s guidy (ten druhý byl Žofka) si dáváme večeři v nic moc restauraci, kde okusíme ještě více nic moc pivo. Pak už si tento místní mok nikdy nedáme a pijeme osvědčené značky.
Druhý den nás čeká aklimatizace. Ráno vyjíždíme nejstrmější lanovkou světa na Aiguille du Midi do výšky 3880 m! Na přestupní stanici se mi pod nohy zaplete stádo dětí muslimských agresorů a nestihnu tak kabinku, kde jsou všichni naši. Nu což. Snad je nahoře doženu… Mám alespoň čas udělat pár pěkných fotek.
To je vejška! Lanovka končí na vrcholu skalního tesáku. Všude kolem minimálně několikasetmetrová propast. Většinou je ale propast několika kilometrová. Skoro se bojím postavit se těsně k zábradlí. Dopoledne máme jen tak zevlovat a odpočívat s tím, že odpoledne nás bude čekat již ostrý nácvik na ledovci. Máme dvě hodiny času a říkám si, co tady budu dělat. Fotím, koukám na exponovaný hřeben, kterým budeme ze skály vylézat, vystojím frontu na výtah do nejvyššího patra, nervózně okukuji ledovou jeskyni odkud se za chvíli budu muset vydat ven. Když jsem ten exponovaný výstup viděl na fotkách, tak mi při mém strachu z výšek prolétla hlavou černá myšlenka, že třeba vykouknu z tunelu a pak v hrůze zacouvám zpátky a tím pro mě zdejší horolezení skončí. Ale snad najdu dost síly překonat strach… Od rána jsem nekouřil a tak hledám nějaké místo, které by bylo závislákům vyhrazeno. Nikde nic. Když není vyhrazené, koukám jestli není zakázané a tak nic. Takže se asi může. Najdu si alespoň trochu odlehlejší místo a zuřivě nasávám ze svého retka. Kolemjdoucí po mě však nevraživě pokukují a tak mi to ani nechutné. Típu v půlce a ztrácím se v bezejmeném davu. Jdu si radši vystát frontu na skleněnou krabici, která je pověšena nad údolím a když do ní vstoupíš, tak máš prý pocit, že se vznáším ve volném prostoru. Informační cedule říká, že se v průměru čeká půl hodiny. Snad to nebude tak dlouhé ne? No. Když čekám půl hodiny a nejsem ještě ani v polovině, tak to vzdávám… Škoda ale co je moc to je příliš. Jdu na místo srazu, které je v jedné kavárně. Mám ještě půl hodiny času, tak si dám třeba něco k jídlu. Všichni už jsou na místě a když mě vidí, hned se zvedají… Vy už jdete? Divím se.
No jasně opáčí guid Pepa. Vždyť už jsme měli být půl hodiny na ledovci!
Zmaten kouknu znovu na hodinky a teprve teď zjišťuji, že jsem nepřišel o půl hodiny dříve a o půl hodiny později! To mi to tedy tady nečekaně rychle uteklo! Bereme tak výbavu, kterou jsme dostali zdarma zapůjčenou od Adventury a míříme k ledové jeskyni. Soukáme se do cizích pomůcek a jde to ztěžka. Mohl bych si sice vzít z domova věci svoje, protože moje horolezecká výbava je kompletní (na rozdíl od mých schopností, které horolezecky kompletní nejsou), ale když tato cestovka půjčuje vše zadarmo, nechtělo se mi tahat svoje věci na letiště a navíc riskovat, že když se ztratí zavazadlo, tak o ně přijdu a nebo v lepším případě mi dorazí až po akci. Když půjčovné zdarma není, tak jak to byla třeba u V-Tour nedávno na Zugspitze, tak si pochopitelně beru všechno svoje.
Sláva. Už jsem se nasoukal do sedáku, s nastavením maček mi pomohl guide, do hodně unavené helmy se mi naštěstí moje velká hlava vejde a tak beru už jen obstarožní cepín a váhavě vykročím k výstupní jeskyni. Právě proto že jsem se zdržel na té mezistanici, tak na mě zbylo asi to nejhorší vybavení. Připadám si spíše jako vetešník, nebo možná ještě lépe jako popelář, který uklízí krámy. No ale nezáleží tolik na vzhledu vybavení, ale na tom, jak dobře ho umíš používat ne?! No právě! Technickou zdatností asi taky zrovna oplývat nebudu. Mám jen odvahu a zarputilost, které mě však brzy také opustí, ale o tom později…
Přelézáme plot do jeskyně (plot je tam instalován kvůli tomu, že se dříve stávalo, že lidé bez maček i přes zákaz zvědavě vykukovali na ledovec a čas od času se někdo zřítil. Takto při přelezení plotu musejí překonat překážku a provozovatel je tak právně z obliga, kdyby se jim něco stalo) a jde se ven… Jsem navázán na laně Guidem Žofkou a zkušeným horolezcem Ludvíkem, který už byl všude možně a o Mont Blanc se bude pokoušet dokonce potřetí (Jednou už stál i na vrcholu)! Proti němu jsem obrovský zelenáč a měkejš. Holky (Zuzka a Jana) jsou na tom tak nějak podobně jako já, ale ti jdou v lanovém družstvu s Guidem Pepou.
Tak jdeme. Jdeme. První Ludvík, za ním já (na druhém místě v lanovém družstvu chodí vždycky největší salát) a poslední to jistí Žofka. No jestli uklouznu, nevím, jestli by mě vůbec mohl udržet. Prý se v takovém případě musí skočit na druhou stranu srázu, ale snad to nebudu muset sledovat v přímém přenosu. Už je to dlouho, co jsem byl naposledy navázaný na laně a tak se mi pořád plete pod nohy a ztěžuje postup. Zatím to ale jde. V nejužsím úseku je však hřebínek široký sotva 35 centimetrů a tak pohled křečovitě upírám jen na své špičky a varuji se pohledu do hlubiny. Byla by to ale krásná fotka do propasti, leč toho se neodvažuje ani guid, který musí být ve střehu, abych něco nezpůsobil. Uff. Těch několik set metů je za mnou. Cesta se rozšiřuje a sklon svahu je již normální. Ještě potom dostat se zpátky, ale to bude lepší, protože se půjde do kopce. Když sejdeme úplně na plató ve výšce cca 3450 metrů, pochoduje se dobře. Míříme ke svahům na Mont Blanc du Tacul, který má výšku přes 4200 m. Marně hledám nějaký normální svah, kde bychom mohli trénovat. Všechno mi připadá strašně prudké. Leč třeba to z blízka bude vypadat lépe ne? Ne! Vypadá to ještě hůře. Ale nechci přemýšlet. Šlapeme v čerstvém sněhu v serpentinách, protože přímo by to nešlo. Sklon je tak 40-50%. A bude hůř. Pak už nejde šlapat, ale musí se přímo lézt příkrá ledová stěna (70%?). Nikdy jsem něco takového nezkoušel, ale před dovolenou jsem si umínil, že budu bojovat a tak musím…Jenže ouha. Vylezl jsem sotva 10 metrů a začaly mě rapidně opouštět síly! Brzy jsem se jen ztěžka držel na jednom místě a o postupu vzhůru nemohlo být ani pomyšlení. Postupovat ledovou stěnou jen na špičkách maček a pomocí zasekávání jednoho cepínu je na mě fakt asi moc. Po několika marných pokusech volám na guida, že to nemá cenu a že jdu dolů. On ale kupodivu nedbá a stále mě nutí k postupu. Ještě to zkusím, ale pořád zoufalství. Chci dolů. Dolů! Nech mě slézt!! Vynucuji si. Když děvčata v dolní skupině viděla, jaké mám problémy, přemluvily svého Guida, aby šly trénovat raději na nějaké lepší místo. A já pořád ochable visel ve stěně…
Zasekáváš špičky pod špatným úhlem! Radí mi guid.
No dobře. Poslední pokus…
Tý vole! Ono to jde!! Konečně se začínám posouvat vzhůru!!! A jde to docela dobře a už mě to ani nestojí moc sil. To je bomba!!! Ještě vystoupáme několik lanových délek a jsme na hřebeni!!! Nakonec to byla paráda a vděčím za to jenom neústupnosti guida. Příště až se s něčím takovým potkám, tak mě strach už ochromovat nebude. I když Guidovi Žofkovi jsem od počátku vůbec nepadl do oka a možná bych se nebál říci, že byl na mě doslova alergický (asi se to dá i pochopit, když jsem byl takové dřevo), tak tady mi morálně pomohl jako žádný jiný guide v minulosti.
Kam teď ale dál. Všude kolem skály… Guid mávne rukou směrem na západ, že prý tam vede nějaká cesta. To jsem tedy zvědav. Dojdeme ke skále ale nikde na ní nevidím úsek, který bych mohl já vylézt. A ještě v mačkách! Jediná slušnější trasa je obsazena mladým párem a tak guide hledá trasu, kudy bych mohl vylézt já. Poprvé se nezadařilo, podruhé taky ne… Přehoupne se tak přes žebro nad propastí a zkouší to potřetí. Tam prý to půjde! No nevím. Mě to připadá, že už se mu nechtěl zkoušet čtvrtý pokus, protože tohle se od pohledu zdá nejhorší! Mám prý lézt. Ach jo… Tak já jdu, ale nevím. To nemůžu zvládnout… Ale jo! Vono to Jde!! A mačky jsou pro mě kupodivu spíše výhoda. Stačí totiž malá skulinka do které zasekneš třeba jen jeden hrot a ono to drží! Po prvních nesmělých krůčcích se začínám osmělovat a skoro si to užívat. To jsem blázen. Nikdy by mě nenapadlo, že můžu dělat i takovéto věci! Záhy slyšíme nepříjemné zvuky. Ohlédnu se do míst, kde jsme před pár minutami lezli ledový svah a akorát zahlédnu, že z něj padají dva horolezci. No teda… Naštěstí přežili ale vrtulník je zraněné transportoval do nemocnice. Později se dozvídáme, že i ta holčina z páru, který nám překážel na skále, se zranila. Za takové konstelace se moc dobře nepokračuje v lezení. Mě tedy rozhodně ne. Je to ale potřeba vytěsnit. Po pár délkách lana jsme na dalším sněhovém hřebenu, který už není tak prudký a my můžeme relativně pohodlně sestoupit dolů na ledovec. Uff, uffačka. To bylo tedy něco! Nejdřív hrůza a děs a pak skoro eufórie!! Záhy se k nám připojují i děvčata, která svoji misi na jiném svahu také splnily. Vyfuníme ten hřeben k ledové jeskyni, teď už to fakt bylo lepší. Člověk si zvyká a já obzvlášť. Vystojíme nekonečnou frontu na lanovku dolů a v podvečer jsme v Chamonix. K snědku dáme kebab, trochu piva a jde se na pokoj. Večer potrestáme tradičně jednu sedmičku vína a šup do pelíšků. Zítra totiž začíná útok na samotný Mont Blanc! Pod tlakem okolností průvodci rozhodli, že půjdeme klasickou cestou přes Gouter a nikoliv přes Cosmiques. To udělalo radost všem kromě Ludvíka, který právě tuto trasu bytostně chtěl…
V pondělí 14.8.2017 nejprve využíváme krátkou lanovku z Les Houches, abychom ve výšce 1750 metrů přestoupil na nejvýše jedoucí tramvaj na světě (Tramway du Mont Blanc - je to jinak klasická zubačka a designově udělaná jako klasická tramvaj), která nás doveze do výšky 2350 m (Le Nid d´Aigle. Odtud už jen těžká dřina. Převýšení 1500 metrů. Nejprve turistická cesta, pak horská pěšina a jejda! I sněhové pole už je tady a to jsme teprve ve 3150 m u chaty Rouse. Zde dáváme krátký odpočinek, ale je třeba stoupat dál. Čeká nás totiž nebezpečný kuloár s padajícími kameny. Tudy se prý vůbec nemá chodit odpoledne, protože pak jich je se stoupající teplotou mnohem více. Má tam být natažené lano. Natažené sice je, ale tak, že se vůbec nedá použít. Na druhou stranu ale musíme. Běžíme po jednom. Na sněhu to klouže, ale všichni jsme přežili bez úhony. Pak už jde svah, nebo spíše skála strmě nahoru. Mě se jde těžce a to pro jistotu od rána vůbec nekouřím. Stejně funím jako lokomotiva. O to více když se stěna ještě více narovná a my už postupujeme po feratě. Jak jsem pořád navázaný uprostřed lana, stále se do něj v zatáčkách zamotávám, buď mě někdo táhne zepředu, nebo strhává zezadu. Z těch neustálých tlaků má pocit, že budu mít brzy záda vejpůl. Konečně jsme nahoře. Chata Aiguille du Gouter ve výšce 3863 m. Ještě než se k ní ale dostaneme, musíme nazout mačky, protože už je tu opět ledovec a ne právě bezpečný. Strháme ze sebe výbavu a jdeme si zabrat nějakou tu postel. Spát budeme v takové velké místnosti, kde je skoro třicet nocležníků. To bude noc… Ale co, stejně vstáváme ve dvě po půlnoci a já stejně většinou noc před útokem skoro nespím, takže pohoda, pohodička… Víc mě ale trápí, že je mi nějak blbě. Zadýchávám se, točí se mi hlava a když mě guid kontrolně změří, tak tepy mi v klidu lítají od 80 do 120 a hodnoty oxidace krve mám pod 80%, což je prý tragické! No jo no. Bude líp. Doufám. Ještě před tím jsem se pokusil dát si cigaretu, ale po třech práscích se mi udělalo šoufl ještě víc a tak rychle letěla do propasti. Počasí v podvečer ukazovalo zrovna svoji ponurou tvář. Chvíli jsem sledoval vrtulník, který právě hledal dalšího zříceného nešťastníka, ale bezvýsledně. Bude muset vydržet do rána. Jestli přežije. Za ty čtyři dny co jsme zde byli tu zemřeli čtyři horolezci. A zraněných? Ty nikdo nepočítá… Taky ne nadarmo se MB říká hora zabiják. Se svým děsivým průměrem 80-100 mrtvých každý rok se jí asi žádný jiný kopec nevyrovná. Je to asi tím rozšířeným dojmem, že je to snadná hora a tak sem leze kde kdo. Ona je technicky relativně snadná, ale je hodně náročná na fyzickou kondici, zkušenosti, znalost trasy a v neposlední řadě zde hraje velmi důležitou roli ošidné počasí.
K večeři byl nějaký kus kus který nejím, ale taky jsem ho slupnul a ryba na kterou jsem neměl vůbec chuť, leč dopadla jako příloha. Hodně jsem pil a jediné rozumné, co jsem mohl udělat bylo připravit si věci na ráno a jít si lehnout. Nedělal jsem si iluze, že bych usnul, ale i jen samotné ležení načerpává energii i když ne tolik jako spánek. V noci jsem měl několik krátkých úseků kdy jsem dokonce usnul (celkem jsem mohl spát tak hodinu, což je pro mě v těchto podmínkách luxus) a tak jsem byl v 1:45, kdy jsme vstávali relativně čerstvý. Vystojím frontu na snídani, sbalím věci a již se chystáme do tmy. Ludvík navrhuje že vezmeme pro oba jen můj menší batoh, který ponese on a do něj dáme hlavně dvě termosky s čajem. Já tak do něj nedávám kromě jedné tyčinky a tenkých rukavic vůbec nic. Ani lékárničku si neberu. Žádné věci na převlečení, prostě nic. Trochu risk, ale nemusím pořád s sebou na vrchol tahat deset kilo zbytečností. Na sobě mám jen technické kalhoty bez termovrstvy, tenkou moiru s dlouhým rukávem a technickou bundu, se kterou útočím na významné vrcholy vždy.
Vážeme se na lano a vyrážíme do temnoty, která je jen občas narušována čelovkami světlušek. Teplota je kolem 0°C, pofukuje slabý vítr a je jasno! Parádní podmínky. Jen se bojím, že i když jdu dost nalehko, tak mi bude později pořádné horko. Cha, cha. To fakt nehrozilo…
Ráno jsem si vůbec nedovolil vzít cigaretu a možná i díky tomu se mi jde výborně. Po včerejší slabosti ani stopy. Děvčátka vyrazila o pár minut před námi, ale třeba na nás nahoře počkají. Náš guid volí zpočátku rozvážné tempo obdobné jako okolní lanová družstva. Když ale zjistí, že jsme na tom dobře, trochu zrychluje a tak občas musíme obíhat týmy hlubokým sněhem. I děvčátka jsme nějak nechtěně předstihli. Svah je relativně prudký, takže se jde v serpentinách, ale není to nic hrozného. Podobný sklon jako na Araratu.
Ani se nenadějeme a jsme u nouzové chatky Vallot 4350 m. Chata slouží jako nouzový přístřešek pro případ nenadálých okolností, ale pravdou je, že ji někteří nezodpovědní jedinci cíleně využívají pro nocleh, což se dělat nemá. Guide velí, že si jdeme odpočinout dovnitř. Ani nevím proč. Přestávku nepotřebuji. Uvnitř je strašný svinčík a několik dalších družstev. V tom všem tam na podlaze spí dva jedinci. Nechápu… Dám rychle tyčinku a čaj a chtěl bych co nejrychleji dál, leč vůdce nás ještě chvíli zdržuje. Dává se totiž do něj zima a to i přes to, že se každou chvíli přeobléká a využívá nejmodernějších horolezeckých materiálů. No jo. Na rozdíl ode mě nemá na sobě žádné sádlo, které by ho zahřálo. Konečně pokračujeme stále černou nocí. Tady už začíná foukat čerstvý vítr, tak je potřeba se pořádně hýbat. Bohužel musíme o nějakých sto výškových metrů klesnout, abychom se vzápětí museli o to více zakousnout do dalšího svahu. Následuje nebezpečný úsek s ostrým hřebenem, který je ještě exponovanější, než ten predevčírem u lanovky. Naštěstí je tma, tak to snáším lépe. Je to tu ale tak nebezpečné, že někteří průvodci se zde doporučují odvázat a jít každý samostatně, protože v případě, že se někdo zřítí, tak s největší pravděpodobností strhne s sebou celé družstvo. My zůstáváme ale navázáni trvale. Úsek je šťastně za námi, dáváme krátkou pauzu na čaj a focení a už pomocí cepínu lezeme krátký prudký úsek, jež je zajištěn lanem, které se však nedá použít. Pak už následuje několik strmých chodeckých svahů (50-60%) a jsme na vrcholovém platu! 12.8.2017 v 7:00 !!! Paráda.
Slunce už vyšlo a vrchol hází krásný stín. Tak jako na Araratu i Pico del Teide. Fotíme jako o život a čekáme na děvčátka, která doráží asi za čtvrt hodiny. Teplota cca -10°C, vítr pořádně sílí a už i mě začíná být pořádná zima. Guide chce ale pořád dělat další vrcholové fotky a tak tady mrzneme skoro půl hodiny. Konečně je uspokojen a můžeme dolů. Chci být nejdříve na tom exponovaném hřebeni, abych ho měl za sebou a pak už se mohl jenom kochat. Dobře to dopadlo, akorát nikdo z nás pochopitelně neměl odvahu to vyfotit. Z takových míst je potřeba co nejrychleji vypadnout, protože potkat zde proti jdoucí družstvo je zde velký problém. Už celá řada lidí zde skončila svou nejen horskou pouť ale přímo i životní. Některé ještě ani nenašli…

Lezeme zase ten krátký úsek. Dolů je to tady horší. Pauzička a jede se dál. Vallotka, nepříjemný ledovatý svah a už je před námi jen pohodový ledovec. Chci se kochat a jít volně, ale Ludvíkovi není dobře a potřebuje spěchat na chatu, aby použil WC. Navrhuji, že se odvážu z lana a do chaty dojdu sám. Guide je ale neústupný. Nechce se mi, ale musím chvátat. To se nedá nic dělat. Stihnul to jen tak tak…
Balíme věci a chci jít dolů co nejrychleji. Ne že bych měl tolik energie, ale chci mít sestup co nejdříve za sebou. Ostatním to však nějak trvá, musí si dát kafe a tak a mě nezbývá než čekat.
Konečně. Jde se. Zase nasazujeme mačky a lezeme v nich dolů i po feratě, protože je na ní spousta ledu. Nejdřív se na to netvářím, ale musím uznat, že guide měl pravdu, když chtěl, abychom si je nechali. O to více mě překvapuje, když záhy rozhodne, že si je máme sundat. Mě se však v nich jde opravdu bezpečně a tak ho uprosím. Za pár minut je už ale jeho verdikt definitivní, tak musí železa do batohů. Záhy však poznáváme, že to bylo předčasné. Kloužeme v botách po ledu a zavání to průserem. Ještě jsme stále navázání na laně a se mnou to opět škube zepředu dozadu. Ludvík tento sestup zvládá kupodivu hůře než já, což může být způsobené i tím, že má na očích silné dioptrie. O to víc to smrdí nějakým průserem. Nejradši bych šel bez jištění, ale to guide nedovolí. Ferata je šťastně za námi. Přišlo mi že jdeme dost pomalu, ale vzhledem k tomu, že jsme pořád někoho předháněli, tak to asi nebylo tak hrozné. Teď ještě slézt o něco mírnější skálu a pak ten kuloár s kameny. Tentokrát běžíme navázáni na laně a nepřijde mi to jako šťastný nápad. Žofka běží první a zvolí takovou rychlost, který mi na tomto podkladu nestačíme. A když to se mnou škubne, ztrácím rovnováhu… Hlavou mi prolétne: "Přeci po takovém výstupu neskončíš tady?!To ne! To tedy ne!!" Ve zlomku sekundy si omotám lano kolem levého předloktí a vyšvihnu se zpět na stezku. Uff. To bylo o fous! Kdepak, člověk musí být ve střehu pořád. Výstup končí až dole.
Před námi už ale není nic prvotně nebezpečného. O to déle působí ten sestup v suťovištích apod. Bylo to nekonečné. Ještě jsem si při jednom hloupém seskoku ukopl palec a tak se m sestupuje o to hůře. Každý krok bolí jako čert… Konečně. Konečně jsme u zubačky. Tento den jsme nastoupali 1200 metrů a naklesali metrů skoro 3000 !!!Rychle k lanovce. Tady zase otravná fronta, ale už budeme dole. Už jsme tam. Autem do penzionu a hurá po dvou dnech do sprchy. Palec mám hodně zřízený, na nohou obří puchýře, ale co. Za výstup je potřeba trochu zaplatit ne? Důležité je, že nemám nic vážného a hlavně že mě nahoře v těch výškách nenechalo na holičkách to nemocné pravé rameno (krátce po návratu mi doktor řekl, že musím co nejdříve na operaci, ale to jsem si ho nezhoršil tady, to je vleklý problém). Večer si pořádně užijeme oslavu, druhý den prohlídku města a v poledne už nás Pepa veze na letadlo. S přestupem v Mnichově nadšeně dosedáme 16.8.2017 v 19:45 na letiště v Ruzyni

Vaše liga - běh na 5 km

28. června 2017 v 9:13 | Šnek |  Běh
Člověk se ani nenaděje a je za mnou další závod. Letošní 15. běžecký a hlavně čtvrtý za posledních 10 dnů! Tím podnikem byla pětka v rámci seriálu Vaše liga na trati kolem Úslavy. Nejvýznamnější událostí byl návrat na běžecké trasy našeho Slimči. Běžeckého závodu se účastnil po dlouhých dvou měsících. Jeho odluka byla způsobena zraněním paty. Sliboval, že poběží zadrženě a hlavně opatrně, leč známe ho že?!
Pro mě byla určující hodnata 25 minut.

Na start běžím 1,5 km z práce, abych se rozhýbal. Na naší distanci se nás sešlo cca 24. Tak se nezdržujme a pojďme na to!
Startujeme v 18:05. První kilometr běžím rychlostí 4:30 na km což je pro mě až dost. I přes to slyším Slimču jen kousek za sebou, jak spokojeně pochrochtává. Zase běží bez hlavy! Na okamžik se mi mihne myšlenka, že zastavím a vynadám mu, ale je to jen mžik. Ostatně má svou hlavu i když ji někdy má jen na to, aby mu nepršelo do krku.
Další kilometry trochu zpomaluji, ale běžím v podstatě naplno a to i přes to, že se mi opět ozývá poraněná achilovka z minulého závodu. Víc než to mě trápí nedostatek energie. Úplně cítím, jak mě to množství předešlých závodů vysálo. Ještě že teď následuje pauza spojená s lezením po skalách v Německých Alpách a nejbližší závod bude nejspíše až 27.7. půlmaratón v Praze.
Již tak řídké pole od druhého km prořídlo úplně a tak opět většinu závodu běžím sám. Těžko se mi hledá motivace. Jen v závěrečných stovkách metrů zrychluji, protože před sebou vidím tři zralé cíle, ale když už je mám nadosah, tak i oni zrychlí a tak není s kým bojovat. Výsledný čas 24:08 je sice o pár vteřin rychlejší než před týdnem, ale ke spokojenosti je daleko. Teď byly totiž lepší podmínky a když už jsem se na trati tak mučil, doufal jsem v závěru, že to stihnu pod 24 minut. Ale zklamání to určitě není, protože průměrné tempo 4:50 na km je na mě poměrně rychlé.
Oficiální výsledky ještě nemám, ale odhaduji že z těch 24 lidí jsem mohl být tak na 15 místě. Slimča doběhl ve skvělém čase 25:33!!!
Teda jsetli po dvouměsíční pauze a zadrženě je schopem zaběhnout tohle, tak potěš pánbu, jak bude rychlý třeba za měsíc. To bude nejspíše pětku běhat za 20 minut!!!

PS: Tak už jsou výsledky. Já skončil 19. a Slimča 23. Celkem nás běželo 28.
Čas vítěze 16:20, čas uzavírajícího řadu 34:21.

Další články


Kam dál

Reklama